Schůze zahájena v 11 hodin 19 minut.
Přítomni:
Předseda: dr Hruban.
Místopředsedové: Böhr, dr Brabec, Donát, Klofáč, dr Krčméry, dr. Soukup.
Zapisovatelé: dr Krouský, Prause.
110 senátorů podle presenční listiny.
Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.
Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.
Oznamuji, že dal jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. Bobulovi, Hamplovi, dr Jesserovi, dr Macků, Plamínkové, Podobovi.
Navrhuji, aby dána byla zdravotní dovolená na dobu 3 neděl sen. Niessnerovi.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh můj je přijat a dovolená panu sen. Niessnerovi udělena.
Tiskem bylo rozdáno a žádám, aby bylo přečteno.
Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):
Tisk 932. Zpráva I. ústavně-právního výboru, II. rozpočtového výboru o usne sení poslanecké sněmovny (tisk sněm. 1223, 1350 a 1700) k usnesení senátu (tisk sen. 445 a 476) o vládním návrhu zákona o zřízení nucených pracovních kolonií a o změně některých ustanovení trestního práva (tisk 920).
Tisk 936. Zpráva výboru národohospodářského o usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona, kterým se doplňují a částečně mění některá ustanovení honebně-policejní, zejména o hájení zvěře (tisk 921).
Podle usnesení iniciativního výboru ze dne 18. června 1929 přikázáno:
Výborům národohospodářskému a rozpočtovému:
Tisk 902. Návrh sen. Filipínského a soudr. na vyšetření a poskytnutí bezodkladné pomoci živelní pohromou postiženým okresům Tišnov, Boskovice a Brno.
Tisk 903. Návrh sen. Časného, Petříka, Zimáka a soudr. na vyšetření a poskytnutí státní pomoci postiženým živelní pohromou.
Tisk 904. Návrh sen. Koutného a soudr., aby byla urychleně poskytnuta výpomoc obyvatelstvu v Lipově, Dubňanech, Mutěnicích, Kyjově, Kostelci u Kyjova, Čeložnicích, které postiženo bylo krupobitím a průtrží mračen.
Tisk 905. Návrh sen. Donáta, dr Šrobára, Vraného, Sáblíka a spol. na poskytnutí pomoci postiženým živelními pohromami v letošním roce.
Tisk 906. Návrh sen. Jílka, Koukala, dr Krupky a druhů na udělení nouzové podpory živelní pohromou postiženým okresům jihozápadní Moravy.
Tisk 907. Návrh sen. Podobu a spol. na okamžitú štátnu pomoc povodňou poškodeným v obciach: Horňany, Bobot-Lehota, Farkaška a v ich okolí v okrese bánovskom na Slovensku.
Tisk 916. Návrh sen. Jokla, Polacha a soudr. stran bezodkladného vydatného nouzového opatření pro obce politického okresu Bílovce v zemi Moravsko-slezské, jež postiženy byly strašlivou živelní katastrofou.
Tisk 917. Návrh sen. F. Scholze a soudr. na poskytnutí vydatné pomoci obcím okresu město Libavá, jež byly nepohodou těžce poškozeny.
Tisk 918. Návrh sen. F. Scholze a soudr. na poskytnutí vydatné pomoci obcím okresů Vítkov a Odry, jež byly nepohodou těžce poškozeny.
Tisk 922. Návrh sen. Donáta, Vraného, Sechtra a spol. na zjištění škod způsobených letošními mrazy na ovocném stromoví a event. náhrady těchto škod.
Tisk 925. Návrh sen. Šabaty a druhů na poskytnutí vydatné státní podpory městu Ústí n. Orl. a okolí, jež bylo těžce postiženo živelní pohromou.
Tisk 926. Návrh sen. Stöhra, Spiese a soudr. na poskytnutí vydatné podpory těm, kdož postiženi byli živelní pohromou v okresech Jesenice, Podbořany, Žatec a Postoloprty.
Tisk 927. Návrh sen. Jokla, Polacha a soudr. stran zahájení nouzových opatření pro obce okresu vítkovského, jež postiženy byly katastrofální průtrží mračen.
Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad jednání.
Navrhuji, aby odst. 1. a 2. dnešního pořadu jednání byly projednávány současně. Jsou námitky? (Nebyly.) Nejsou. Budeme tak pokračovati.
1. Zpráva I. výboru ústavně-právního, II. výboru zahraničního, III. výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 891), kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé Úmluva mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých před 26. únorem 1919 ve starých korunách rakouskouherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými, podepsaná v Praze dne 7. listopadu 1928 a závěrečný zápis k této Úmluvě. Tisk 931.
2. Zpráva I. výboru ústavně-právního, II. výboru rozpočtového, III. výboru zahraničního k vládnímu návrhu zákona (tisk 890), kterým se provádí úmluva mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců ze dne 7. listopadu 1928 o úpravě vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých před 26 únorem 1919 ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými. Tisk 930.
Jsou snad proti tomu námitky? (Nebyly.) Budou tedy oba body projednávány zároveň.
Zpravodaji jsou: za výbor ústavněprávní pan sen. dr Procházka, za výbor zahraniční pan sen. dr Karas a za výbor rozpočtový pan sen Stodola.
Dávám slovo zpravodaji výboru ústavně-právního, panu sen. dr Procházkovi.
Zpravodaj sen. dr Procházka: Vážený senáte! Mírové smlouvy St. Germainská a Trianonská obsahují ustanovení pro smluvní úpravu vyrovnání vzájemných závazků vzniklých v bývalé společné měně rakousko-uherské - t. zv. závazků starokorunových - toliko, pokud jde o československé státní příslušníky, bydlící na území československém se strany jedné a o státní příslušníky rakouské resp. maďarské, bydlící na území rakouském, resp. maďarském, se strany druhé.
O tom, jak by bylo zmíněné závazky vyrovnati v poměru mezi státními příslušníky československými a srbochorvatskoslovinskými - nebo rumunskými, italskými, polskými - neustanovují mírové smlouvy ničeho.
Avšak poměry měnové ukázaly brzy nezbytnou potřebu upraviti mezistátní úmluvou též soukromoprávní obligační poměry, vzniklé z bývalého společenství měnového mezi věřiteli nebo dlužníky československými a státními příslušníky srbochorvatskoslovinskými - resp. rumunskými, italskými, polskými.
V poměru k Italii resp. Polsku stalo se tak již úmluvami ze dne 23. března 1921 resp. ze dne 23. dubna 1925. Úprava těchto právních poměrů s královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců stala se však pro různost hospodářských poměrů v obou státech, jakož i pro různost právního posuzování otázky velmi obtížnou.
První jednání s vládou království Srbů, Chorvatů a Slovinců, zahájené 19. října 1921, mělo za výsledek jen zápis z 2. listopadu 1921 o vyrovnání vzájemných pohledávek mezi věřiteli a dlužníky československými a jihoslovanskými.
Jednání toto přineslo okamžité věcné výsledky, aspoň pokud šlo o pohledávky peněžních ústavů srbochorvatskoslovinských u bank československých, které také za souhlasu ministerstva financí vyplácely příslušné částky věřitelům jihoslovanským, jimž bylo uvolněno celkem asi 8 milionů korun čsl.
Rozlišování jednotlivých skupin věřitelských a dlužnických, k němuž došlo již při jednání roku 1921, ukázalo nezbytnou potřebu toho, aby pro příští jednání zjištěn byl stav vzájemných pohledávek a závazků v rakousko-uherských korunách, a to jak celkově, tak i podle jednotlivých skupin věřitelských a dlužnických.
Proto zavázaly se oba smluvní státy v uvedeném již zápisu z 2. listopadu 1921, že provedou soupis těchto právních poměrů, což také se stalo.
Výsledky československého soupisu odevzdány byly Československému zúčtovacímu ústavu.
Podle soupisu činily pohledávky československých věřitelů mimo regulativní spořitelny, jichž pohledávky se nesepisovaly, 28,047.299 K rak.-uh., závazky československých dlužníků, rovněž bez závazků československých spořitelen, 27,698.433 K rak.-uh.
V lednu 1925 došlo k novému jednání zástupců obou smluvních stran, jež však pro různost hospodářského i právního nazírání nepřineslo nijakého věcného pokroku v řešení dané otázky.
Zatím poměry vynutily si soukromé vyrovnání převážné většiny těchto pohledávek a závazků. Kromě toho přikročily také některé peněžní ústavy československé k soudnímu vymáhání svých pohledávek za svými srbochorvatskoslovinskými dlužníky, zejména za obcemi.
Proto nabídla vláda jihoslovanská vládě československé v r. 1928 jednání o přerušení sporů.
Tak došlo k novému jednání se zástupci srbochorvatskoslovinskými, jemuž zůstaveny byly ovšem již jen případy které soukromou dohodou stran nepodařilo se vyřešiti pro velikou různost stanovisek i hospodářských možností věřitelů a dlužníků.
Stav těchto nevyrovnaných pohledávek a závazků byl při počátku nového jednání v září 1928 ten, že veškeré československé dluhy - počítaje v to i spořitelny - činily okrouhle jen 7 milionů K rak.-uh. a československé pohledávky 9 1/2 milionu K rak.-uh.
Výsledkem jednání je předložená Úmluva ze dne 7. listopadu 1928 se závěrečným zápisem.
Úmluva platí o peněžních závazcích vyjádřených ve starých korunách rakousko-uherských a založených na soukromoprávním titulu, které vznikly před 26. únorem 1919, pokud trvaly ve starých korunách rakousko-uherských ještě 3. října 1928. Tento den sjednán jako rozhodný, hledíc k předchozím jednáním jednotlivých věřitelů a dlužníků o soukromé vyrovnání.
Zároveň bylo smluveno, že počínajíc tímto dnem zakázáno je každé soukromé vyrovnání až do 30. června 1929, nenabude-li ovšem dříve účinnosti právě předložená Úmluva.
Tato ústní dohoda provedena byla vládním nařízením ze dne 2. října 1928, č. 166 Sb. z. a n., o zákazu soukromého vyrovnání peněžních pohledávek a závazků, vyjádřených korunami rakouskouherskými mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými.
Nařízení to platí do 30. června 1929, leč by místo něho nabyl dříve účinnosti právní předpis o způsobu vyrovnání závazků, vyjádřených korunami rakousko-uherskými mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými.
Schválením Úmluvy ze dne 7. listopadu 1928 před koncem června 1929 nastane tato dřívější účinnost.
Z úmluvy jsou všeobecně vyňaty pohledávky a dluhy: z cenných papírů, z poměrů sociálního pojištění a ze soukromého pojištění, pokud není specielního ujednání, resp. do doby, až budou upraveny zvláštní úmluvou.
Věřitelé a dlužníci určeni jsou podle zásady teritoriality bydlištěm - sídlem - v den měnové rozluky československé, t. j. dnem 26. února 1919, a stanovena jsou interpretační pravidla o tom, které místo v určitém zvláštním případě považovati dlužno za bydliště - sídlo věřitelovo nebo dlužníkovo.
Závěrečný zápis obsahuje dodatek o bydlišti osob služebných, továrních dělníků, živnostenských pomocníků neb učedníků, studujících neb žáků, kteří v rozhodný den - 26. února 1919 - měli pobyt na území některého z obou států, avšak před podpisem Úmluvy usídlili se ve svém státě domovském, jakož i o veřejných zaměstnancích, ať v činné službě, ať na odpočinku, kteří před podpisem Úmluvy přenesli své bydliště z území jednoho z obou států na území druhého státu.
Tu posuzují se uvedené osoby, jako by měly bydliště dne 26. února 1919 ve svém státě domovském resp. veřejní zaměstnanci na tomto území druhého státu. Stalo se tak proto, že by naši věřitelé tohoto druhu byli bez tohoto zvláštního ustanovení slovným výkladem Úmluvy často těžce poškozeni.
Vyrovnání pohledávek a závazků děje se zásadně přímo mezi věřitelem a dlužníkem bez zprostředkování Československého zúčtovacího ústavu, při čemž přepočítací poměr je tento:
a) dlužníci českoslovenští zaplatí věřitelům srbochorvatskoslovinským za každou starou korunu rakousko-uherskou půl koruny československé.
b) dlužníci srbochorvatskoslovinští zaplatí věřitelům československým za každou starou korunu rakousko-uherskou půl dinaru - okrouhle 30 haléřů čsl.
Tato číselná nerovnost plateb čsl. dlužníků a plateb dlužníků srbochorvatskoslovinských je nezbytným důsledkem různosti hospodářských a zvláště měnových poměrů v obou státech.
Jednotka měnová u nás vznikla v poměru 11 K rak.-uh. = 1 Kč, kdežto v S. H. S. 4 K rak.-uh. = 1 dinaru, jehož hodnota jest okrouhle asi 0,6 Kč. Dlužník srbochorvatskoslovinský platí domácímu věřiteli za 1 K rak.-uh. pouze 1/4 dinaru, kdežto podle Úmluvy bude věřitelům československým platiti 1/2 dinaru, tedy dvakráte tolik.
Naproti tomu Úmluva ponechává nedotčena soukromá vyrovnání, učiněná před 3. říjnem 1928, jež v některých případech jsou pro naše věřitele příznivější.
Úroky snad ještě dlužné budou placeny podle sazby 5 % anebo, je-li smluvená sazba nižší, podle této smluvené sazby.
Ježto bankovní dluhopisy Ústřední jednoty českých spořitelen a Živnostenské banky v Praze, a to prvé ze smlouvy s bývalou zemí Krajinou a s obcemi dalmatskými a druhé ze smluv s obcemi dalmatskými a s firmou H. Moster i sin ve Sv. Ivaně-Žabnu hodnotí se kursem přibližně 80 Kč, kdežto dlužníci srbochorvatskoslovinští platí za své dluhy pouze půl dinaru za každou starou korunu rak.-uh., byla úhrada svrchu zmíněných pohledávek, přiměřená hodnotě dluhopisů, vydaných na jich podkladě, stanovena tak, že peněžní ústavy československé zaplatí Československému zúčtovacímu ústavu v Praze ještě druhou půlku československé koruny za každou starou korunu rakousko-uherskou svého dluhu a že částek jež Československý zúčtovací ústav takto vybéře, bude použito jako příplatku pro Ústřední banku českých spořitelen a pro Živnostenskou banku v Praze až do výše 80 % jejich kapitálových pohledávek, vyjádřených nyní v korunách československých, jež příslušejí uvedeným bankám ze shora zmíněných smluv.
Kromě toho stanoveno jest Úmluvou, jakým způsobem povinni jsou srbochorvatskoslovinští dlužníci umořovati svrchu zmíněné pohledávky Ústřední banky českých spořitelen resp. Živnostenské banky v Praze.
Změna v osobě věřitele neb dlužníka po 26. únoru 1919 nemá významu pro způsob vyrovnání.
Ustanovení Úmluvy neplatí o pohledávkách, jež po 3. říjnu 1928 postoupili věřitelé, kteří v rozhodný den měli své bydliště - sídlo - jinde než na území smluvních stran. Ustanovení Úmluvy neplatí o pohledávkách a dluzích dotčených úmluvami, které smluvní státy sjednaly o úpravě pohledávek a dluhů ve starých korunách rak.-uh. se státy jinými, aby zamezena byla střetnutí se s jinými úmluvami.
Dále upravuje Úmluva ještě otázku promlčení a stanoví Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti v Haagu jako rozhodčí tribunál pro rozhodování sporů mezi smluvními stranami o výkladu a použití Úmluvy.
Ústavně-právní výbor projednav ve své schůzi dne 17. června 1929 Úmluvu ze dne 7. listopadu 1928 i se závěrečným zápisem navrhuje senátu, aby usnesl se na souhlasu s Úmluvou a závěrečným zápisem, jak obsaženy jsou v tisku č. 891.
Pokud se týká návrhu zákona, kterým se provádí shora uvedená úmluva, dovoluji si jménem ústavně-právního výboru uvésti:
Úmluva ze dne 7. listopadu 1928 uzavřená mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých před 26. únorem 1919 ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými, kterážto úmluva současně se projednává pod tisk. sen. č. 891, obsahuje některá ustanovení, která upravují látku vyhrazenou zákonodárství republiky Československé, pročež nutno použíti ku provedení úmluvy formy zákona.
Aby zamezeny byly odchylné právní názory co do rozsahu nutnosti, bylo podle způsobu, použitého již v zákonu z 21. srpna 1925, č. 220 Sb, z. a n., voleno všeobecné znění, že právní pravidla obsažená v úmluvě mají moc zákona.
Úmluva obsahuje též ustanovení, že peněžní ústavy československé, které jako dlužníci českoslovenští platiti mají svým dlužníkům srbochorvatskoslovinským půl koruny československé, jsou povinny zaplatiti Československému zúčtovacímu ústavu v Praze ještě druhou půlku československé koruny za každou starou korunu rakousko-uherskou svého dluhu a že je Československý zúčtovací ústav oprávněn vymáhati tyto částky soudně, bude-li toho potřebí.
Částek, jež Československý zúčtovací ústav takto vybéře, bude použito jako příplatku pro Ústřední banku českých spořitelen a pro Živnostenskou banku v Praze až do výše 80 % jejich kapitálových pohledávek vyjádřených nyní v korunách československých, jež příslušejí prvé bance ze smlouvy s bývalou zemí Krajinou a s obcemi dalmatskými a druhé ze smluv s obcemi dalmatskými a a firmou H. Moster i sin ve Sv. Ivaně-Žabnu.
Jde tu o to, aby zachována byla důvěra bankovním dluhopisům, vydaným u nás na podkladě pohledávek z uvedených smluv úvěrních, tedy cenným papírům, vydaným tuzemskými úvěrními ústavy, jejichž držitelé - totiž těch cenných papírů - jsou převážně státní příslušníci českoslovenští. Pohledávky tyto umoří se podle umořovacího plánu a rozdělí Československý zúčtovací ústav došlé povinné platy mezi obě banky.
Aby tato ustanovení úmluvy ze dne 7. listopadu 1928 mohla býti provedena, určuje osnova zákona, o které peněžní ústavy československé podle druhu se jedná, jakou mají tyto peněžní ústavy povinnost oznamovací ohledně svých dluhů - dlužných věřitelům srbochorvatskoslovinským - ve smyslu citované úmluvy, jaké stíhají je pokuty - až do 50.000 Kč - a následky - dvojnásobné zaplacení povinné částky dluhu - jestliže oznámení nepodaly včas neb dopustily se při tom nesprávnosti, neúplnosti neb nejasnosti. Oznámení podati je na tiskopisu, jejž dodá na požádání zdarma Československý zúčtovací ústav v Praze. Toto ustanovení pojato do zákona, aby nebylo nutno vydati o tom vyhlášku neb prováděcí nařízení a aby jednání bylo urychleno.
Dále osnova stanoví předpisy co do vyšetření a najisto postavení závazků peněžních ústavů.
Proti rozhodnutím Československého zúčtovacího ústavu o povinnosti platby není přípustna stížnost, nýbrž může peněžní ústav uplatniti námitky své toliko žalobou u řádného soudu příslušného podle sídla Československého zúčtovacího ústavu v Praze podanou do 30ti dnů po doručení rozhodnutí.
Platební vyzvání Československého zúčtovacího ústavu, proti němuž nebyla v předepsané lhůtě podána žaloba, je vykonatelno soudní exekucí.
Rozdělení vybraných částek bankám provede Československý zúčtovací ústav. O případných stížnostech proti rozdělení rozhoduje ministerstvo financí.
Výbor ústavně-právní projednal osnovu zákona dne 17. června 1929 a doporučuje senátu, aby přijal osnovu zákona ve znění otištěném v tisku čís. 930.
Předseda (zvoní): Dávám slovo panu zpravodaji výboru zahraničního, sen. dr Karasovi.
Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Po podrobných vývodech pana referenta výboru ústavně-právního nemám jménem zahraničního výboru co ke zprávě jeho připojiti a navrhuji pouze slavnému senátu přijetí obou osnov.
Předseda (zvoní): Dávám slovo panu zpravodaji výboru rozpočtového, sen. Stodolovi.
Zpravodaj sen. Stodola: Slávny senát! Za rozpočtový výbor slávnemu senátu odporúčam, aby dal súhlas k týmto úmluvám.
Předseda (zvoní): Ke slovu jsou přihlášeni páni sen. Hütter a dr Herz.
Než dám prvému přihlášenému řečníkovi slovo, navrhuji řečnickou lhůtu v trvání 15 minut.
Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.) Námitek žádných není. Zůstává při tom, že řečnická lhůta je stanovena na čtvrt hodiny.
Dávám slovo panu sen. Hütterovi.
Sen. Hütter (německy): Slavný senáte! Mezistátní úmluvy mezi československým státem a sousedními státy o úpravě vzájemných peněžitých závazků vyřizují se obyčejně jak v senátě, tak také v poslanecké sněmovně bez velikých debat. Předložený zákon, tisk 890, upravuje provedení úmluvy mezi Československou republikou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o vzájemných peněžitých pohledávkách a závazcích, obsahuje však některá ustanovení, která nutně vyžadují, abychom o nich promluvili se stanoviska německých peněžních ústavů v tomto státě a projevili oprávněné pochybnosti. (Předsednictví převzal místopředseda dr Brabec.) Československá republika uzavřela s královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců dne 7. listopadu 1928 úmluvu o úpravě vzájemných pohledávek a závazků, které před 26. únorem 1919 vznikly ve starých rakousko-uherských korunách mezi československými věřiteli anebo dlužníky a jugoslávskými věřiteli nebo dlužníky. Tato úmluva obsahuje řadu ustanovení, která odporují všem dosud uznávaným základním zásadám v oboru soukromého a veřejného práva. Článek II uvedené mezistátní úmluvy obsahuje ustanovení, že, pokud jako dlužníci přicházejí v úvahu československé peněžní ústavy, zaplatiti dlužno především 50% dlužné částky v českých korunách pro jugoslávského smluvního věřitele, dalších 50% dluhu nemá se platiti původnímu věřiteli, nýbrž Československému zúčtovacímu ústavu v Praze. Tento zúčtovací ústav jest oprávněn vymáhati tyto dlužné obnosy soudně. Zákonem tvoří se tedy zde věřitel, jenž nestojí v žádném smluvním poměru k peněžním ústavům, a peněžní ústavy mají zde plniti právní osobě něco, k čemu zde není hmotného a skutečného důvodu, alespoň žádného titulu ve smyslu platného práva.
Neodpovídá tudíž toto ustanovení zásadě pronesené v §u 380 obč. zák., že bez titulu a bez právního způsobu nabytí nelze nabýti žádného vlastnictví. Nehoráznost tohoto ustanovení jeví se ještě nápadněji tím, že jde většinou o lidové peněžní ústavy, spořitelny, které již měnovou rozlukou, neblahým řešením otázky válečných půjček, znehodnocením starých státních papírů, které podle stanov musily míti ve svých ukládacích hodnotách, utrpěly nesmírné ztráty a které jen nejintensivnějším využitím svých schopností a své činnosti v posledních 10 letech tyto ztráty částečně napravily, takžc vklady u nich učiněné, které tvoří uspořený kapitál středních a nejchudších vrstev lidu, pokládati lze za zachráněné. Druhá kvota 50% dlužného obnosu, kterou mají zapraviti tyto peněžní ústavy - jsou to výhradně německé spořitelny -- připadnouti má dvěma mocným českým velkobankám, Ústřední bance českých spořitelen a Živnobance, peněžním ústavům, které následkem svých dobrých styků včas byly orientovány o tom, jaká opatřeni učiněna budou v oboru měnové politiky, a kterým tudíž bylo možno ochrániti se před velikými ztrátami oproti neorientovaným lidovým peněžním ústavům. Toto zákonité ustanovení má povahu zvláštního zdanění a zvláštního závazku, nikoli pro všeobecné státní a národohospodářské účely, nýbrž pro podporu soukromých zájmů soukromých peněžních ústavů. Toto ustanovení odporuje také zásadě spravedlnosti a zásadě, že se třetí osoba nesmí obohacovati ke škodě jiné osoby bez právního důvodu ze jmění této osoby: tato zásada obrácena je zde přímo v opak. Nehoráznost tohoto zákonitého ustanovení spočívá však především také v tom, že se používá mezistátní úmluvy, ve které se jinak prohlašuje, že zaplacením prvních 50% se strany původního dlužníka původnímu věřiteli celý závazek vůči věřiteli je splněn a nad to však se ještě dlužníkovi ukládají zákonité závazky druhu zcela libovolného. Toto zákonité ustanovení působí mimo to, ježto v tomto případě, jak již zmíněno, jde jen o německé peněžní ústavy, které se poškozují o mnoho milionů korun, jako ustanovení zvláštního zákona proti německému majetku a odporuje tudíž zásadě rovnosti před zákonem a ustanovením a duchu článků VII a VIII smlouvy mezi spojenými a sdruženými mocnostmi na jedné a Československou republikou na druhé straně, uzavřené v St. Germain dne 10. září 1919. Z tohoto důvodu podáme, bude-li tento zákon přijat, bez ohledu na naše pozměňovací návrhy, stížnost u Společnosti Národů.
Jeví se tudíž býti naléhavým příkazem spravedlnosti, aby tato ustanovení mezistátní úmluvy - která vlastně ne upravují právní poměry mezi Československem a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců resp. mezi československými věřiteli a dlužníky, nýbrž která, což znamená výjimku dosud také v mezinárodním právu, způsobem dosud nebývalým upraviti mají v mezinárodní smlouvě poměry ryze vnitrostátní - byla zrušena, resp. aby zákonodárstvím státu nebyla prohlášena za formální právo. Poněvadž by změna této smlouvy narazila na potíže sice nikoli nepřekonatelné, ale přece na jistý odpor, je potřebí, aby vládní návrh zákona na provádění této smlouvy změněn byl v těchto ustanoveních, která obsahují tyto nové úpravy a která chtějí uvaliti nová břemena na československé dlužníky, zejména německé peněžní ústavy. Z tohoto důvodu podali jsme 3 odůvodněné pozměňovací návrhy, za jejichž přijetí žádáme. V případě jejich zamítnutí předkládáme vám ještě návrh resoluce, kterou se vláda vybízí, aby poškozeným německým peněžním ústavům poskytla odškodnění jinakým způsobem. Mezi poškozenými peněžními ústavy nalézá se také strádající Šluknovská spořitelna, válečnými půjčkami poškozená, jejíž tak často ohlašovaná sanace pokračuje velice pomalu. Českým velkobankám naše vláda vůbec patrně je velice nakloněna. Tak se v těchto dnech teprve o sděluje, že skončena byla likvidace Pozemkové banky a že vkladatelé obdrží průměrně 85 %, malí vkladatelé 100 %. Pro tuto banku musil zvláštní fond ministerstva financí poskytnouti 95 milionů Kč. O uspokojení vkladatelů této banky bylo tedy postaráno rychle a měrou v poměru ke ztrátám vysokou. Celá řada německých spořitelen nalézá se však v 11. roce republiky stále ještě pod příročím. Při tom jsou ztráty těchto spořitelen naprosto nezaviněny a způsobeny jen zákonodárstvím, jež nedbalo jejich potřeb. Je příznačno, že jedna česká banka obdržela ze sanačního fondu více, nežli všechny německé spořitelny dohromady. Toto rozličné jednání lze těžko ospravedlniti věcnými a hospodářskými důvody.