Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1925.

II. volební období.

1. zasedání.

Tisk 1.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Čl. I.

Platnost ČL. I. zák. č. 471/1921 Sb. z. a n. a jej doplňujících ustanovení ČL. I. zákona ze dne 12. prosince 1923, č. 259 Sb. z. a n. prodlužuje se do 31. prosince 1928.

Ustanovení § 9 a 10 Čl. I. zák. č. 471/1921 Sb. z. a n. a doplňujících jej ustanovení č. 2 Čl. I. zák. č. 259/1923 Sb. z. a n. platí obdobné také, když jmenované tam zločiny soudí soud vojenský, navrhne-li vojenský prokurátor potrestání pro přečin.

Čl. II.

Platnost Čl. I. č. 3, 4 a 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, č. l Sb. z. a n. z roku 1920, kterým se mění některá ustanovení trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z. a zák. Čl. XXXIII z roku 1896, prodlužuje se do 31. prosince 1928.

Čl. III.

Tento zákon nabude účinnosti 1. ledna 1926; jeho provedení ukládá se ministrům spravedlnosti a národní obrany.

Zákon ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n., jakož i Čl. I. č. 3, 4 a 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, čís. l Sb. z. a n. z roku 1920 mají za účel jednak odstraniti vliv poválečného poklesu hodnoty peněz na trestné činy proti majetku, jichž kvalifikace i trestní sazby jsou namnoze odvislými na pevných peněžitých hranicích, jednak odstraniti důsledky, které z toho a z poválečného vzestupu kriminality vůbec vzešly pro příslušnost a zatížení soudů, jejichž obsazení oproti předválečnému stavu nezvýšilo se úměrně ke zvýšené agendě, a tím pro řádný chod trestního soudnictví vůbec.

V odůvodnění vládního návrhu zákona ze dne 12. prosince 1923, č. 259 Sb. z. a n., jímž byla prodloužena platnost shora uvedených zákonných ustanovení do 31. prosince 1925 a některá ustanovení zákona č. 471/21 Sb. z. a n. ještě doplněna (číslo tisku 4248 posl. sněm. z r. 1923) byl podán přehled o účincích těchto zákonných ustanovení za rok 1922 a první polovici roku 1923 a bylo doloženo statistickými daty, že tato zákonná ustanovení v praxi se osvědčila a námitky proti nim původně pronášené byly bezpodstatnými. Zároveň bylo ukázáno, jaké nedozírné následky mělo by pro trestní soudnictví a tím i pro soudnictví vůbec, kdyby platnost zmíněných zákonných ustanovení nebyla prodloužena.

Poukazujíc na odůvodnění vládního návrhu zákona č. 259/23 Sb. z. a n., jehož vývody platí stejně i pro odůvodnění nynějšího vládního návrhu, opírá vláda nynější návrh na opětné prodloužení těchto zákonů i s doplňky, které byly připojeny zákonem čís. 259/23 Sb. z. a n., ještě na další statistická data z roku 1923 a 1924, zjištěná z výkazů soudů a státních zastupitelstev a uveřejněná částečně i ve zprávách státního úřadu statistického.

V posledním roce předválečném (1913) konáno bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku před porotními soudy celkem 519 hlavních přelíčení, v roce 1920 však již 987, a v letech následujících 705, 621, 670, 509. Z těchto údajů je patrno, že teprve v roce 1924 bylo dosaženo, pokud jde o porotní soudnictví, předválečného stavu co do zatížení porotních soudů a vyrovnán byl vliv, který jevil se pro příslušnost těchto soudů při majetkových deliktech z poklesu hodnoty peněz. Jak již v odůvodnění vládního návrhu zákona č. 259/23 Sb. z. a n., bylo dovozeno, znamenalo by neprodlouženi platnosti článku I, § l až 5 zák. č. 471/2Í Sb. z. a n., naprosté znemožnění porotního soudnictví vůbec. Je tudíž účelnost těchto ustanovení a nutnost prodloužení jejich platnosti plně odůvodněna.

Ustanovení Čl. I, § 6 až 8 zák. č. 471/21 Sb. z. a n., třeba posuzovati v souvislosti s Čl. I, č. 3, 4 a 11 zák. č. 1/20 Sb. z. a n. Těmito ustanoveními byly restringovány v Čechách, na Moravě a ve Slezsku u sborových soudů I. stolice senáty ve věcech trestních ze čtyřčlenných na tříčlenné (na Slovensku a Podkarpatské Rusi byly tříčlenné senáty již dříve) a zavedena instituce samosoudců ve věcech trestních u sborových soudů prvé stolice na celém území republiky. Nutnost těchto úsporných opatření vyplývá ze srovnání předválečné a poválečné agendy u sborových soudů I. stolice ve věcech trestních. Roku 1913 bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku konáno před čtyřčlennými senáty sborových soudů I. stolice 12.460 přelíčení. V roce 1919 dostoupil však jejich počet 20.541. Za tohoto stavu věci a při stálé stoupající kriminalitě bylo nutno již článkem I., č. 3, 4 a 11 zák. č. 1/20 Sb. z. a n., restringovati senáty u sborových soudů I. a II. stolice ze čtyřčlenných resp. pětičlenných na tříčlenné. Ale již v roce 1920 se ukázalo, že toto opatření nepostačí, aby stále stoupající agenda trestních soudů byla zdolána nezvýšeným počtem soudců a trestní soudnictví udrženo v řádném chodu. Byla proto opatřením Stálého výboru Národního shromáždění podle § 54 úst. listiny ze dne 4. srpna 1920, č. 480 Sb. z. a n., zavedena u sborových soudů I. stolice instituce samosoudců. Dostoupil totiž v roce 1920 počet hlavních přelíčení před sborovými soudy I. stolice již 31.261, při čemž 5315 přelíčení konalo se již před samosoudci. Největší výše dosáhl však počet hlavních přelíčení u sborových soudů v roce 1921, kdy dostoupil výše 46.779, tedy téměř čtyřnásobného počtu oproti roku 1913. Bez restrikce senátů na senáty tříčlenné, bez samosoudců, na něž připadlo z toho 22.978 přelíčení, a bez usilovné a sebeobětavé činnosti našich soudců bylo by bývalo sotva možno zdolati tento nával a udržeti trestní soudnictví vůbec v běhu. Zároveň bylo jasno, že tento stav je na delší dobu neudržitelným, nemá-li se trestní soudnictví vůbec zhroutiti. Bylo proto nutno v zákoně č. 471/21 Sb. z. a n., zavésti v § 9 a 10 tak zvanou korekcionalisaci majetkových zločinů v přestupky (na Slovensku a Podkarpatské Rusi v přečiny) a odstraniti tak konečně zhoubný vliv poklesu hodnoty peněz na příslušnost a zatížení sborových soudů I. stolice, účinky tohoto opatření jeví se ihned v následujících letech. Hlavních přelíčeních před sborovými soudy I. stolice konáno bylo v roce 1922 - 35.391, v roce 1923 - 28.440, v roce 1924 - 27.283. Z toho připadá na přelíčení konaná před samosoudci roku 1922, 15.611, roku 1923 11.678, roku 1924 11.884. Z uvedených dat vyplývá, že zatížení sborových soudů I. stolice přes opatření § 9 a 10 žák. č. 471/21 Sb. z. a n., jest stále ještě více než dvojnásobné oproti roku 1913 (nehledíc i ke zvýšené agendě způsobené zákonem o podmíněném odsouzení) a že tudíž restrikce senátů, instituce samosoudců a korekcionalisace zločinů, jimiž dosaženo bylo normálního chodu trestního řízení, jsou nezbytnými předpoklady zachování dnešního uspokojivého stavu.

Zejména třeba zachovati § 9 a 10 zák. č. 471/21. V roce 1923 bylo podáno státními zastupitelstvy v Československé republice celkem 32.787 obžalovacích spisů, v roce 1924 -30.861, v první polovici r. 1925 - 16.142. Návrhů podle § 9 (aby věc byla projednána před okresním soudem jako přestupek nebo přečin) bylo pak podáno v roce 1923 - 14.569, v roce 1924 - 15.041, v prvním pololetí 1925 - 8.287. Z toho je patrno, o jaká čísla by se zvýšil počet věcí projednávaných před sborovými soudy I. stolice, kdyby nebylo ustanovení § 9 a 10. Sborové soudy nebyly by vůbec sto zdolati úkol téměř o polovici větší nežli dnes. Naproti tomu u okresních soudů nepadá tento vzrůst zvláště na váhu, jak patrno ze statistiky osob jimi odsouzených. V roce 1913 bylo osob odsouzených okresními soudy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 153.978, v roce 1924 - 147.686, tedy méně nežli v posledním předválečném roku. Naproti tomu u sborových soudů první stolice jest počet odsouzených osob stále ještě více než dvojnásobný (v roce 1913 - 11.873, v roce 1924 - 23.472).

Ze všeho toho plyne, že následky neprodloužení platnosti zmíněných zákonných ustanovení byly by pro trestní soudnictví nedozírné a že zachování těchto ustanovení je takřka životním předpokladem tohoto odvětví státní činnosti.

Obavy, že by § 9, zák. č. 471/21 Sb. z. a n., nebylo v praxi stejnoměrně užíváno, ukázaly se bezpodstatnými, časové a místní srovnání ukazuje toliko nepatrné odchylky. Poměr návrhů podle § 9, žák. č. 471/21 Sb. z. a n. k celkovému počtu obžalob a návrhů činí v obvodě pražském roku 1923 - 34 %, r. 1924 - 36 %, roku 1925 - 33 %, v obvodě brněnském v týchž letech 29, 31, 38 %, v obvodě bratislavském 27, 31, 31 %, v obvodě košickém 27, 26, 26 %.

Je proto prodloužení platnosti zákona ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n., jakož i Čl. I., č. 3, 4 a 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, čl. Sb. z. a n. z roku 1920, i doplňujících je ustanovení zákona ze dne 12. prosince 1923, č. 259 Sb. z. a n., plně odůvodněno.

Vláda navrhuje dále (Čl. I., odst. 2. návrhu), aby účinnost Čl. I., § 9 a10 zák. č.471/21 Sb. z. a n., byla rozšířena i na soudy vojenské, pro něž dosud tato ustanovení neplatila. To mělo za následek velké zatížení soudů divisních, naproti tomu byla agenda brigádních soudů poměrně malá. Pachatelé majetkových deliktů před vojenskými soudy byli pak v nevýhodě oproti vinníkům souzeným občanskými soudy.

Po dobu účinnosti zák. č. 471/21 Sb. z. a n., bylo častěji pronášeno přání, aby vliv pokleslé hodnoty peněz na hranice peněžní, rozhodné u majetkových deliktů pro kvalifikaci, trestní sazbu a tím i pro příslušnost soudu, byl definitivně upraven novelou obdobnou známému zákonu Ofnerovu (ze dne 9. dubna 1910, č. 73 ř. z.). Toto přání odůvodňováno bylo tím, že měna československá se již tak dalece ustálila, že je možno poměrně zvýšiti tyto peněžní hranice. Než proti tomu třeba uvésti, jako činí většina nových trestních zákonů a osnov a též připravená osnova jednotného Československého trestního zákona, že toto měřítko kvalifikace trestného činu a jeho trestnosti není správné. Je často věcí náhody, kolik pachatel z trestného činu získá nebo jakou škodu způsobí, a odporuje tudíž principu odpovědnosti za vinu, aby rozhodovala u majetkových deliktů výše zisku nebo škody o kvalifikaci trestného činu a trestní sazbě. Kromě toho není měřítkem antisociálnosti u majetkových deliktů ani tak absolutní velikost způsobené škody jako spíše to, jak citelná je škoda pro poškozeného. Z toho důvodu nebylo možno ulpěti novelou obdobnou zákonu Ofnerovu na tomto starém stanovisku platných trestních zákonů. Ostatně nebyla by touto novelou ani vyřešena celá otázka, poněvadž instituci samosoudců u sborových soudů L stolice bylo by i potom třeba zachovati.

Pokud jde o dobu prodloužení platnosti zmíněných zákonů ,navrhuje vláda, aby byla stanovena třemi roky. Ježto letos na podzim byl dán do tisku návrh vědecké komise na jednotný československý trestní zákon a bude ihned pokračováno v pracích na trestním řádu, které nebudou již vyžadovati tolik času, je vláda pevně přesvědčena, že do nejbližších tří let bude provedena konečná unifikace, a reforma materielního a formálního práva, kterou dojdou vyřešení i otázky upravené zákony, jichž prodloužení se navrhuje.

Provedení navrhovaného zákona nebude vyžadovati žádného nákladu, ba naopak znamená velikou úsporu.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby návrh zákona byl v obou sněmovnách Národního shromáždění předložen výboru ústavně-právnímu k podání zprávy, a navrhuje, ježto účinnost zákonů, jichž prodloužení se navrhuje, vyprší dnem 31. prosince 1925, aby návrh tohoto zákona byl projednán v obou sněmovnách zkráceným jednáním podle § 55 jedn. řádů.

V Praze dne 12. prosince 1925.

Předseda vlády:
Švehla v. r.

Ministr spravedlnosti:
Dr. Viškovský v. r.