NS RČS 1925-1929, Senát, tisk 17, část č. 7 (2. 11. 1918)

Minulá Dolů

Článek 13. Závisí-li režim, jehož lze použíti na některý druh dováženého zboží, od splnění zvláštních technických podmínek, vztahujících se na jeho složení, čistotu, jakost, zdravotní stav, výrobní území nebo na jiné podobné podmínky, vynasnaží se smluvní státy sjednati dohody, dle kterých budou uznávány osvědčení, známky nebo značky vydávané nebo připojené ve vývozní zemi jako záruka splnění řečených podmínek, aniž by toto zboží bylo podrobováno druhému rozboru nebo jiné zkoušce v zemi dovozní, avšak s výhradou zvláštních záruk, když by vznikla domněnka, že požadované podmínky nejsou splněny. Dovoznímu státu má býti poskytnuta veškerá záruka pokud jde o úřady vydávající osvědčení, jakož i o druh a povahu zkoušek vyžadovaných v zemi vývozní. Vedle toho celní správa dovozního státu měla by též podržeti právo, učiniti druhý rozbor, kdykoli by pro to měla zvláštní důvody.

Za účelem zevšeobecnění takových dohod bylo by účelno, aby obsahovaly:

a) methody, jichž by jednotně bylo používáno všemi zkušebnami, ustanovenými k provádění rozborů nebo jiných zkoušek, při čemž by tyto methody mohly býti občasně revidovány na žádost jednoho nebo více států zúčastněných na takových dohodách;

b) povahu a druh zkoušek, jež by se prováděly v každém ze států zúčastněných na takovýchto dohodách, při čemž by bylo pečováno o to, aby požadovaná míra čistoty při různých výrobcích byla určena takovým způsobem, aby to nevedlo ke skutečnému zákazu.

Článek 14. Smluvní státy budou zkoumati buď samostatně neb společnými akcemi nejpříhodnější methody, jež by vedly k zjednodušení, k větší jednotnosti a zároveň k větší účelnosti formalit, týkajících se rychlého proclení zboží, prohlídky zavazadel cestujících, systému ukládání zboží v celním skladišti, skladních dávek a jiných věcí, jimiž se zabývá přídavek k tomuto článku.

K provedení tohoto článku podrobí smluvní státy blahovolné úvaze doporučení obsažená v tomto přídavku.

Přídavek k článku 14.

A. Rychlé odbavování zboží.

Organisace a provádění služby.

1. Aby se předešlo přeplnění určitých pohraničních úřadů, jest žádoucno usnadniti odbavování v úřadech neb skladištích vnitrozemských, když to vnitřní předpisy, dopravní podmínky a povaha zboží dovolují.

2. Vyjímaje případy podezření ze zneužití a s výhradou práv, která náležejí státům dle jich zákonodárství, jest žádoucno, aby celní olůvka nebo pečeti, přiložené jedním státem na zboží transitní nebo určené do skladiště, byly uznávány a respektovány ostatními státy s tou výhradou, že mohou doplniti plombu nebo pečeť přidáním nových celních známek.

Odbavování zboží celními úřady.

3. Jest žádoucno, aby státy, aniž by se vzdávaly práva vybírati zvláštní poplatky, pokud možno:

a) usnadnily odbavování zboží zkáze podléhajícího i v mimoúředních hodinách a ve dnech, kdy se nepracuje;

b) dovolily v mezích svého zákonodárství nakládání a vykládání lodí a člunů mimo úřední dny a hodiny obvyklé u celních úřadů.

Výhody poskytované deklarantu.

4. Jest žádoucno, aby adresát měl vždy na vůli, s výhradou ustanovení článku 10. bernské konvence ze dne 14. října 1890 o dopravě železniční, doplněné bernskou konvencí ze dne 19. září 1906, prohlašovati zboží u celního úřadu sám, nebo dáti je prohlašovati osobou, kterou si zvolí.

5. Jest žádoucno, aby tam, kde takový systém bude uznán za proveditelný, byl zaveden jediný formulář určený zároveň pro celní prohlášku, kterou by vyplňovala strana, pro celní nález, a uzná-li to dotyčná země účelným, i pro stvrzenku o zaplacení dovozního cla.

6. Jest žádoucno, aby státy neuvalovaly, pokud možno, přísných trestů na nepatrné přestupky celního řízení neb celních předpisů. Zvláště pak v tom případě, kde se vyžaduje předložení listin pro odbavení zboží a stalo se opomenutí neb chyba, která zřejmě vylučuje podvodný úmysl a která může snadno býti opravena, případná pokuta má býti co nejmenší, tak aby byla co možná nejméně tíživá a nebyla jiné povahy, než formální pokuty, t. j. jednoduché výstrahy.

7. Bylo by užitečno uvažovati o tom, zda by bylo možno používati šeků poštovních nebo bankovních pro zapravování nebo zajišťování cla, ovšem při předběžném poskytnutí trvalé záruky.

8. Jest žádoucno, aby celní úřady byly pokud možno zmocněny, lze-li totožnost zboží uspokojivě prokázati, vrátiti při zpětném vývozu zboží celní dávky zaplacené při jeho dovozu, s podmínkou, že zboží to bylo neustále pod dozorem celních úřadů. Jest rovněž žádoucno, aby nebyly ukládány žádné vývozní poplatky na takovéto zboží, když se zpět vyváží.

9. Bylo by záhodno učiniti vhodná opatření, aby zamezen byl každý průtah ve vyclívání obchodních katalogů a jiných tiskopisů toho druhu, určených k reklamě, jsou-li zasílány poštou nebo přibaleny ke zboží, na něž se vztahují.

10. Jest žádoucno, aby se úřad pověřený vidováním snažil úřadovati, pokud určité listiny nutné při celních formalitách mají býti opatřeny konsulárním nebo jiným úředním visem, dle možnosti v hodinách obvyklých v obchodních kruzích místa, v němž se nalézá; jest mimo to žádoucno, aby poplatky za úkony v mimoúředních hodinách, jsou-li požadovány, byly omezeny na nejpřiměřenější míru.

B. Prohlídka zavazadel cestujících.

11. Jest žádoucno zevšeobecniti co možná nejvíce celní prohlídky ručních zavazadel ve vlacích s průběžnými vozy, buď za jízdy nebo během zastávky v pohraničním nádraží.

12. Jest žádoucno, aby prakse, doporučovaná v hořejším odstavci 11. pro celní prohlídky ručních zavazadel, byla rozšířena pokud možno na cesty po moři a řekách. Prohlídka měla by býti prováděna, pokud možno, na palubě lodi buď za plavby, není-li cesta dlouhá, nebo v přístavu při přistání lodi.

13. Jest žádoucno, aby na celnicích a pokud možno v železničních vozech a na lodích byly vyvěšeny vyhlášky o clech a poplatcích na hlavní druhy předmětů, které obyčejně cestující s sebou vozí, jakož i seznam oněch druhů zboží, jichž dovoz jest zakázán.

C. Zacházení se zbožím ukládaným do skladišť a skladní poplatky.

14. Jest žádoucno, aby státy, kde podobná zařízení ještě nejsou zavedena, zřídily nebo povolily zříditi skladiště zvaná "fiktivní" nebo "zvláštní"; tato zařízení mohou býti povolena pro zboží, jež svou povahou vyžaduje zvláštní péče.

15. Jest žádoucno, aby skladní poplatky ve skladištích byly stanoveny tak přiměřeně, aby zpravidla nepřesahovaly krytí všeobecných výloh a zúrokování uloženého kapitálu.

16. Jest žádoucno, aby osoby, jež mají uloženo zboží ve skladišti, byly oprávněny vyzvednouti si poškozené zboží k tomu cíli, aby bylo buď zničeno v přítomnosti celních úředníků anebo zpět zasláno odesilateli, aniž by bylo z tohoto zboží požadováno clo.

D. Zboží uvedené v manifestu a nedovezené.

17. Jest žádoucno, aby nebylo požadováno dovozní clo na zboží, které, ačkoli bylo uvedeno v manifestu, nebylo skutečně dovezeno do země; dovozce neb kapitán musí ve lhůtě stanovené celními úřady podati o tom dostatečný doklad.

E. Spolupráce v pohraničních službách.

18. Jest žádoucno, aby byl rozšířen systém mezinárodních železničních stanic a aby byla uskutečněna opravdová spolupráce různých státních úřadů, které tam jsou umístěny.

Bylo by rovněž na místě zjednati pokud možno skutečnou shodu pravomoci a úředních hodin protilehlých úřadů obou sousedních zemí ať silničních, poříčních neb železničních. Zřizování celních úřadů sousedních zemí v témže místě a, pokud je to proveditelno, v téže budově, mělo by se co možná zevšeobecniti.

K provedení doporučení obsažených v této části E je žádoucno, aby byla svolána mezinárodní konference, jíž by se zúčastnili zástupci všech správních úřadů a interesovaných organisací.

Článek 15. Každý smluvní stát se zavazuje, že povolí, aby zavazadla, podaná v zahraničním místě byla odeslána přímo bez celní prohlídky na hranici k celnímu úřadu vnitrozemskému, který je k tomu oprávněn, za dostatečné záruky se strany zasilatelovy a s výhradou zákonných trestů v případě podvodu neb nedovoleného dovozu. Smluvní státy uveřejní seznam celních úřadů k účelu tomu oprávněných. Rozumí se, že cestující bude míti též možnost proclíti svá zavazadla u prvního vstupního úřadu celního.

Článek 16. Smluvní státy vyhrazujíce si veškerá práva co do vlastního zákonodárství ve věcech dočasného dovozu a vývozu, budou říditi se pokud možno zásadami uvedenými v příloze tohoto článku, co se týče režimu pro zboží dovážené neb vyvážené ku zpracování, pro předměty určené pro veřejné výstavy, ať již rázu průmyslového, obchodního, uměleckého nebo vědeckého, pro přístroje a předměty užívané k pokusům a demonstracím, pro cestovní vozidla, nábytkové vozy, vzorky, obaly, zboží vyvážené s výhradou, že bude zpět přivezeno a pro jiné zboží podobného druhu.

Přídavek k článku 16.

1. Jest žádoucno, aby předpisy zákonů a nařízení, vztahující se k dočasnému dovozu a vývozu, byly, pokud to okolnosti dovolí, zjednodušeny a uveřejňovány podle článků 4. a 5. této úmluvy.

2. Jest žádoucno, aby všeobecné předpisy stanovily prováděcí opatření pokud možno tak, aby všechny interesované osoby neb firmy mohly o nich nabýti vědomosti a jich využíti.

3. Jest žádoucno, aby postup, jehož se používá ku zjištění totožnosti zboží, byl co možná nejjednodušší a doporučuje se za tím účelem:

a) aby byly brány v úvahu záruky, jež poskytují známky připojené na zboží celními správami jiných států;

b) aby zaveden byl systém zjišťování totožnosti pomocí modelů nebo vzorků a také pomocí nákresů neb úplných a zevrubných popisů, a to zvláště tam, kde připojení známek jest nemožno nebo obtížno.

4. Jest žádoucno, aby formality, jak při prohlašování, tak při celním ohledání, mohly býti prováděny nejen v pohraničních úřadech, ale i v kterémkoliv úřadě ve vnitrozemí, kterýž by byl k tomu opatřen náležitou pravomocí.

5. Jest žádoucno, aby povolena byla dostatečná lhůta k provedení výkonů, za jichž účelem dochází k dočasnému dovozu neb vývozu, a aby byl vzat zřetel na nepředvídané okolnosti, jež mohou zdržeti jich ukončení, a aby v případě potřeby byla lhůta prodloužena.

6. Jest žádoucno, aby přijímány byly záruky buď v záručních listech nebo v hotovosti.

7. Jest žádoucno, aby záruka byla vrácena neb uvolněna, jakmile budou veškeré převzaté závazky splněny.

Článek 17. Tato úmluva není na újmu opatřením všeobecného nebo zvláštního rázu, které by byl smluvní stát nucen výjimečně učiniti v případech vážných událostí, týkajících se bezpečnosti státu neb životních zájmů země, při čemž se předpokládá, že zásady slušného nakládání s obchodem musí býti dle možnosti vždy dbáno. Úmluva není rovněž na újmu opatřením, která smluvní státy mohou učiniti v zájmu zdraví lidí, zvířat neb rostlin.

Článek 18. Tato úmluva neukládá žádnému smluvnímu státu závazků, které by se příčily jeho právům a povinnostem jako člena Společnosti národů.

Článek 19. Účinnost této úmluvy neruší závazků smluvních států týkajících se celních nařízení nebo předpisů, jež převzaly na základě smluv, úmluv nebo dohod sjednaných před 3. listopadem 1923.

Vzhledem k tomu, že tyto závazky zůstávají v platnosti, zavazují se smluvní státy, že jakmile to okolnosti dovolí a aspoň při uplynutí těchto dohod pozmění ony takto v platnosti zachované závazky, jež by odporovaly ustanovení této úmluvy, tak, aby je uvedly s nimi v soulad; rozumí se, že tento závazek netýká se ustanovení smluv, jimiž byla zakončena válka let 1914 až 1918 a jimž tato úmluva nemůže býti nikterak na újmu.

Článek 20. V souhlasu s článkem 23e) paktu Společnosti národů každý smluvní stát, který se může proti použití kteréhokoliv ustanovení této úmluvy na celém svém území neb jeho části platně dovolávati těžkých hospodářských poměrů, přivedených zpustošením, způsobeným na jeho půdě během války 1914-1918, bude dočasně osvobozen od závazků, plynoucích z použití tohoto ustanovení, při čemž se rozumí, že zásada slušného nakládání s obchodem, která jest pro smluvní státy závaznou, musí býti pokud to jen možno zachovávána.

Článek 21. Rozumí se, že tato úmluva nesmí býti vykládána tak, že by jakkoli upravovala práva a povinnosti vzájemně oněch území, která tvoří část, neb jsou postavena pod ochranu téhož svrchovaného státu, ať tato území sama o sobě jsou smluvními státy čili nic.

Článek 22. Vznikne-li spor mezi dvěma nebo více smluvními státy o výklad neb provádění ustanovení této úmluvy a nemůže-li tento spor býti urovnán buď přímo mezi stranami aneb použitím jakéhokoliv jiného prostředku k dosažení smírného řešení, mohou sporné strany dříve, než by se uchýlily k jakémukoliv rozhodčímu neb soudnímu řízení, předložiti spor za účelem smírné dohody technickému sboru, jejž Rada Společnosti národů pro tento účel může ustanoviti. Tento orgán podá poradní posudek, když byl nejprve vyslechl stranu každou zvláště, a v případě potřeby též společně.

Poradní posudek, jejž uvedený orgán podá, nebude závazným pro sporné strany, leda že by byl jimi oběma přijat, a mohou se tyto buď potom, kdy se uchýlily k výše uvedenému řízení aneb na místě tohoto řízení, obrátiti k jakémukoliv jinému rozhodčímu neb soudnímu jednání, které by si zvolily, čítajíc v to projednání před Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti ohledně všech záležitostí, které spadají do působnosti tohoto soudu dle jeho statutu.

Vznikne-li spor povahy zmíněné v prvém odstavci tohoto článku o výkladu nebo použití 2. nebo 3. odstavce čl. 4. neb čl. 7. této úmluvy, musí strany na žádost jedné z nich předložiti předmět sporu k rozhodnutí Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti, ať bylo či nikoliv před tím použito řízení zmíněného v prvním odstavci tohoto článku.

Zahájení řízení před orgánem shora zmíněným nebo posudek jím vydaný nebude míti za následek v žádném případě odklad sporných opatření; totéž platí v případě, kdy řízení bylo zahájeno před Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti, leč by tento dvůr rozhodl jinak dle čl. 41. svého statutu.

Článek 23. Tato úmluva, jejíž texty francouzský a anglický jsou autentické, bude míti dnešní datum a může býti podepsána až do 31. října 1924 všemi státy zastoupenými na konferenci v Ženevě, všemi členy Společnosti národů a všemi státy, jimž Rada Společnosti národů zašle za tím účelem jeden výtisk této úmluvy.

Článek 24. Tato úmluva bude ratifikována. Ratifikační listiny budou odevzdány generálnímu tajemníku Společnosti národů, jenž oznámí jejich převzetí členům Společnosti národů, kteří podepsali úmluvu, jakož i ostatním signatárním státům.

Článek 25. Po 31. říjnu 1924 může k této úmluvě přistoupiti každý stát zastoupený na konferenci zmíněné v článku 23., který nepodepsal úmluvu, každý člen Společnosti národů a každý stát, jemuž Rada Společnosti národů zaslala za tím účelem výtisk úmluvy.

Přistoupení toto bude provedeno listinou zaslanou generálnímu tajemníku Společnosti národů k uložení v archivu sekretariátu. Generální tajemník zpraví o tomto uložení ihned všechny členy Společnosti národů, již podepsali úmluvu, jakož i ostatní signatární státy.

Článek 26. Tato úmluva nabude účinnosti teprve, až bude ratifikována pěti mocnostmi. Dnem účinnosti bude devadesátý den po převzetí páté ratifikace generálním tajemníkem Společnosti národů. Později počne tato úmluva míti účinnost, pokud jde o tu kterou stranu, devadesátým dnem po převzetí ratifikační listiny neb oznámení o přístupu.

Ve smyslu ustanovení čl. 18. paktu Společnosti národů generální tajemník zapíše tuto úmluvu do rejstříku dnem, kdy vstoupí v účinnost.

Článek 27. Generální tajemník Společnosti národů povede zvláštní záznam o tom, které strany tuto úmluvu podepsaly, nebo ratifikovaly, které k ní přistoupily neb ji vypověděly. Tento záznam bude stále vyložen k nahlédnutí členům Společnosti a bude uveřejňován co nejčastěji podle pokynů Rady.

Článek 28. Tato úmluva může býti vypovězena písemným oznámením adresovaným generálnímu tajemníku Společnosti národů. Výpověď nabude platnosti za rok po převzetí výpovědní listiny generálním tajemníkem a bude míti účinek pouze pro toho člena Společnosti národů neb pro ten stát, který ji učinil.

Generální tajemník Společnosti národů oznámí převzetí každé výpovědi všem členům Společnost národů, kteří úmluvu podepsali neb k ní přistoupili a všem ostatním státům signatárním neb k úmluvě přistoupivším.

Článek 29. Každý stát, který tuto úmluvu podepsal neb k ní přistoupil, může prohlásiti buď při podpisu, při ratifikaci neb přístupu k úmluvě, že přijetí této úmluvy nezavazuje buď všechny nebo některé z jeho protektorátů, kolonií, držav nebo území zámořských, podléhajících jeho svrchovanosti nebo pravomoci, a může později přistoupiti k úmluvě v souhlasu s ustanovením čl. 25. odděleně za kterýkoliv takový protektorát, kolonii, državu neb území zámořské vyjmuté takovým prohlášením.

Výpověď může rovněž býti dána odděleně pro kterýkoliv protektorát, kolonii, državu neb území zámořské; pro takovou výpověď platí ustanovení čl. 28.

Článek 30. Rada Společnosti národů se žádá, aby uvažovala o tom, bylo-li by vhodno svolati konferenci za účelem revise této úmluvy, když o to požádá třetina smluvních států.

Čemuž na svědomí podepsali výše jmenovaní plnomocníci tuto úmluvu.

Dáno v Ženevě, dne třetího listopadu, roku tisícího devítistého dvacátého třetího v jediném exempláři, který bude uschován v archivu sekretariátu Společnosti národů; všechny státy zastoupené na konferenci obdrží po jednom ověřeném opisu.

Německo: Willy Ernst.

Rakousko: E. Pflügl.

Belgie: J. Brunet, A. Janssen.

Brazilie: J. A. Barboza Carneiro.

Britská říše: H. Llewellyn Smith.

Jihoafrická Unie: H. Llewellyn Smith.

Australie: C. A. B. Campion.

Nový Zéland: J. Allen.

Prohlašuji, že můj podpis zavazuje zároveň mandátní území Západní Samoe.

Indie: Hardinge of Penshurst.

Bulharsko: D. Mikoff.

Chile: Jorge Buchanan.

Čína: J. E. Loutsengtsiang.

Dánsko: A. Oldenburg.

Egypt: T. C. Macaulay, A. Abdel Khalek.

Španělsko: Emilio de Palacios.

Finsko: Niilo A. Mannio, Urho Toivola.

France: E. Bolley.

Řecko: V. Colocotronis, D. Capsali.

Maďarsko: F. de Parcher.

Italie: Carlo Pugliesi.

Japonsko: Y. Sugimura.

Litva: Dobkevicius, Dr. P. Karvelis.

Lucembursko: Ch. Vermaire.

Francouzský protektorát Maroko: P. Serra.

Norsko: Fridtjof Nansen.

Paraguay: E. V. Caballero.

Nizozemsko:

Odvolávaje se na článek 29 Úmluvy prohlašuji, že vláda nizozemská přijímajíc úmluvu toliko za království v Evropě, zásadně neodmítá sice svého přístupu za zámořská území, že však vláda odkládá tento přístup a vyhrazuje si přistoupiti později buď za všechna nebo za některé ze zámořských území.

E. Menten.

Nizozemsko. Za zámořská území: Nizozemskou Indii, Surinam a Curacao.

W. Doude van Troostwijk.

Polsko: J. Modzelewski.

Portugalsko: A. M. Bartholomeo Ferreira.

Rumunsko:

Jménem královské rumunské vlády činím tytéž výhrady, které vyjádřily různé vlády jak uvedeno v článku 6. Protokolu a poznamenávám, že královská vláda vykládá si článek 22. Úmluvy v tom smyslu, že přiznává se jím právo použíti postupu uvedeného ve jmenovaném článku toliko vysokým smluvním stranám pro otázky všeobecného rázu, kdežto soukromé osoby v případě sporu s královskými úřady mohou se dovolávati pouze domácích soudů.

N. P. Comnene.

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců: Radmilo Bouyditch, Dr. Valdemar Lounatchek.

Siam: Phya Sanpakitch Preecha.

Švédsko: Hj. Branting.

Švýcarsko: Häusermann, E. Leuté.

Československo: J. Dvořáček, Dr. Schönbach.

Vladařství Tunisu (francouzský protektorát): Ode.

Uruguay: E. Buero.

Protokol k mezinárodní úmluvě o zjednodušení celních formalit.

V okamžiku podepsání smlouvy o zjednodušení celních formalit, dnešního dne uzavřené, usnesli se podepsaní náležitě oprávněni, jak následuje:

1. Rozumí se, že závazky smluvních států plynoucí ze shora zmíněné úmluvy nikterak se nedotýkají oněch, které smluvní státy učinily nebo budoucně učiní mezinárodními smlouvami nebo dohodami vztahujícími se na zachování lidského zdraví, zdraví zvířat neb rostlin (zejména mezinárodní opiové úmluvy) nebo na ochranu veřejné morálky neb mezinárodní bezpečnosti.

2. Ohledně provádění čl. 3. závazek přijatý Kanadou zavazuje toliko federální vládu, nikoliv však krajové vlády, které dle ústavy mohou zakázati neb omeziti dovoz některých produktů na své území.

3. Ohledně provádění čl. 4. a 5. zavazují se federální vlády Brazilie a Kanady pouze pokud se týče opatření vztahujících se na vývozní tarify nebo předpisy o vývozu uvedené ve zmíněných článcích, aniž by přijímaly zodpovědnosti ohledně opatření téhož druhu, učiněných státy nebo provinciemi na základě práv, jež byly jim uděleny ústavou.

4. Ohledně provádění čl. 4. a 2. odst. čl. 5. závazek Německa neobsahuje povinnost, uveřejňovati některé nepatrné dávky, jež vybírá aneb některé zvláštní formality, jichž používá, které neuložilo samo, nýbrž federální státy neb některé z místních úřadů.

5. K provádění čl. 11. smluvní státy uznávají, že pravidla jimi stanovená tvoří minimální záruky, kterých mohou se dožadovati všechny smluvní státy, ale nevylučují rozšíření aneb přizpůsobení těchto pravidel v úmluvách dvoustranných neb jiných, které by řečené státy sjednaly dobrovolně mezi sebou.

6. Vzhledem ku zvláštním okolnostem, ve kterých se nacházejí, prohlásily vlády španělská, finská, polská a portugalská, že si vyhrazují právo vyloučiti při ratifikaci úmluvy článek 10. a že se zavazují k provádění řečeného článku teprve v době pěti let od toho dne.

Obdobné prohlášení učinily vlády Španělska, Řecka a Portugalska ohledně 8. bodu čl. 11. úmluvy, a vlády Španělska a Portugalska ohledně bodu 3. téhož článku. Vláda polská učinila obdobné prohlášení ohledně provádění celého tohoto článku s výjimkou bodů 1, 2, 4, 5, 7 a 9, jichž ustanovení bude, pokud se jí týče, prováděti ihned po uvedení v platnost zmíněné úmluvy.

Ostatní smluvní státy prohlašují, že přijímají výhrady takto vyjádřené a že budou vázány vůči státům, které zmíněné výhrady učinily pokud se týče věcí, ku kterým se tyto vztahují, teprve až v úvahu přicházející ustanovení jmenovanými státy takto odložená budou jimi skutečně prováděna.

Každá výminka, která by dodatečně jinými vládami byla učiněna při ratifikaci nebo při vstupu k úmluvě, pokud by se týkala článku 10. neb 11. neb zvláštních ustanovení těchto článků, bude připuštěna pro dobu zmíněnou v prvém odstavci za podmínek obsažených v odstavci třetím, rozhodne-li tak Rada Společnosti národů po slyšení technického sboru, o němž jedná čl. 22. úmluvy.

Tento protokol bude míti tutéž platnost, účinnost a trvání jako úmluva sjednaná dnešního dne, za jejíž nerozlučitelnou část bude považována.

Čemuž na svědomí podepsali shora uvedení plnomocníci tuto úmluvu.

DÁNO v Ženevě, dne třetího listopadu, roku tisícího devítistého dvacátého třetího v jediném exempláři, který bude uložen v archivu sekretariátu Společnosti národů; všechny státy zastoupené na konferenci obdrží po jednom ověřeném opisu.