Při vkladech u spořitelen a sirotčích pokladen rozhoduje zásadně jmění ústavu, u bank pak stanovena sazba valorisační 5 %, při tom ale valorisují se u bank vklady jen do výše 125 zl.

Při zástavních listech rozhodna jest výše pohledávek hypotekárních, tvořících podklad jejich, při obligacích zásadně stanovena sazba 33 %.

Polské valorisační nařízení poskytuje však výhody valorisace jenom příslušníkům těch států, kde příslušníci polští co do svých pohledávek peněžních jsou postaveni na roven příslušníkům vlastním. Ačkoli v Československu tomu tak jest, přece polské valorisační nařízení vylučovalo z účasti na valorisaci příslušníky československé, ježto, jak v motivech tohoto nařízení bylo uvedeno, příslušníci polští neobdrží za své pohledávky předválečné v Československu více než znehodnocené koruny nynější měny rakouské. Osten tohoto ustanovení obracel se totiž proti československému vládnímu nařízení z 1. dubna 1919, č. 167 Sb. 2. a n., jež zakazuje v korunách československých výplatu předválečných korunových pohledávek do 26. února 1919 vzniklých bez rozdílu státní příslušnosti oněm věřitelům, kteří dne 26. února 1919 měli své řádné bydliště na území bývalého Rakouska a Uherska, ale mimo obvod republiky československé.

Vůči tomu bylo poukázáno na to, že podle měnových ustanovení československých i podle vlád. nař. 167/1919 nečiní se rozdílu mezi příslušníky jednotlivých států a příslušníky vlastními, avšak kroky tyto byly vesměs bezvýsledný a v Polsku bylo vydáno dodatečné ustanovení obsažené v prosincové novele k valorisačnímu nařízení, podle něhož stačí pro vyloučení z valorisace, když stát, jehož příslušníkem jest věřitel, činí při peněžních pohledávkách rozdíl podle místa pobytu polských věřitelů vůbec, nebo v určité době, i když tuto zásadu vztahuje na vlastní příslušníky, pokud ovšem takové ustanovení jest neprospěšné pro příslušníky polské.

Mimo to obsahuje polské valorisační nařízení ještě ustanovení, že cizímu příslušníkovi nemůže býti placeno více, nežli kolik cizí příslušník podle zákonů svého státu jest povinen platiti příslušníkovi polskému.

Účelem jednání finančního s Polskem bylo tudíž dosáhnouti toho,

1. aby výhody, které polské valorisační předpisy, zejména stěžejní nařízení presidenta republiky ze 14. května 1924 poskytují polským příslušníkům jako věřitelům, platily i pro věřitele československé,

2. aby i pro naše věřitele platila plná valorisace, nikoliv tedy valorisace jen do výše l Kč za l K rak-uh., nebo i méně, pokud jde o pohledávky na Těšínsku.

Účelu ad 1. uvedeného bylo dosaženo plně, a to nejenom pro osoby fysické, nýbrž i pro osoby právnické, účelu ad 2. docíleno bylo pouze při pohledávkách hypotečních, jakož i při splácení a konversi některých polských cenných papírů (čl. 61.).

Smlouva musila se přizpůsobiti na rozdíl od dosavadních našich úmluv o pohledávkách předválečných, které vybudovány jsou na zásadě teritoriality (rozhodné jest místo bydliště v určitý den; srovnej úmluvu s Itálií, č. 132/24, Sb. z. a n., úmluvu s Rakouskem z 18. června 1924), polským předpisům valorisačním, které vybudovány jsou na zásadě státní příslušnosti věřitelovy. Pokud jde o právnické osoby jako věřitele, obsahuje smlouva ustanovení, na které právnické osoby bude se smlouva vztahovati (čl. 60., 62., závěrečný protokol částky VIII).

Mimo státní příslušnost věřitelovu rozhoduje při hypotékách též území, v němž leží nemovitost hypotékou zatížená (čl. 64.).

Aby zabráněno bylo kolisi této smlouvy s úmluvou rakouskou z 18. června 1924, jež, jak svrchu uvedeno, vybudována jest na zásadě teritoriality, obsahuje čl. 63. ustanovení, podle něhož smlouva neplatí na ony pohledávky příslušníků republiky Polské, bydlících na území republiky Rakouské, jichž způsob placení byl upraven úmluvou, kterou československá republika ujednala dne 18. června 1924 s republikou Rakouskou.

Ustanovení této smlouvy neplatí:

1. o závazcích, které byly upraveny bez výhrady vzájemnou dohodou zúčastněných stran (odst. 1., čl. 65.),

2. o pohledávkách, které byly postoupeny po dnu 1. ledna 1925 příslušníkům republiky Polské nebo příslušníkům republiky Československé příslušníky jiných států (čl. 66., odst. ). Účelem tohoto ustanovení jest, aby pohledávky příslušníků jiných států nebyly podloudně valorisovány;

3. o pohledávkách ze smluv o soukromém pojištění, jež budou upraveny zvláštní úmluvou.

Článek 65., odst. 2. obsahuje ustanovení, kdy složení do soudního deposita považuje se za zaplacení pohledávky.

Na konci smlouvy připojeny jsou dva články, čl. 67. a 68., jež jednají o soupisu papírů polských v republice Československé a papírů československých v republice Polské.

Ustanovení o vydání deposit obsažená v oddílu II., části VIII. předmětné smlouvy čl. 69 až 72 shodují se zásadně B úmluvami toho druhu sjednanými s Rakouskem (č. 513 Sb. z. a n. z r. 1920) a Maďarskem (čís. 225 Sb. z. a n. z r. 1924), neobsahujíce od dosavadních depositních úmluv ničeho odchylného, leč že neřeší toliko otázku měny cenných papírů, která zahrnuta jest v oddíle I. části VIII., o úpravě starých peněžních pohledávek.

Část devátá, jednající o řízení ve sporných případech a část desátá, obsahující ustanovení závěrečná, nepotřebují bližšího výkladu.

Ke smlouvě je připojen závěrečný protokol z téhož data jako smlouva, v němž obsažena jsou bližší ustanovení, pokud jde o část pátou a osmou smlouvy.

Vláda podotýká, že předmětnou smlouvou upraven byl souhrn otázek, jejichž brzké rozřešení je v zájmu trvale dobrého poměru obou sousedních a v mnohém směni na sebe odkázaných států. Smlouva likviduje onen nejasný poměr, jenž v mnohých směrech vznikl mezi oběma státy rozdělením Těšínského Slezska, Oravy a Spiše a je vlastně vybudováním a doplněním rozhodnutí konference velvyslanců ze dne 28. července 1920.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby návrh byl projednán v poslanecké sněmovně i v senátu výbory zahraničním, ústavně právním a rozpočtovým s tím, aby tyto výbory podaly o něm zprávu vždy ve lhůtě osmidenní.

V Praze dne 19. ledna 1926.

Předseda vlády:
Dr. A. Švehla, v. r.

 

SMLOUVA

mezi

Republikou Československou

a

Republikou Polskou

o otázkách právních a finančních.

Republika Československá a republika Polská ve snaze urovnati všechny zásadní dosud sporné otázky,

upraviti různé právní poměry v důsledku rozdělení Těšínského Slezska, Oravy a Spiše, provedeného rozhodnutím konference velvyslanců ze dne 28. července 1920,

jakož i podporovati přátelské soužití obou národů, rozhodly se sjednati tuto smlouvu a jmenovaly za tím účelem svými zmocněnci, a to:

 

President republiky Československé:

profesora JUDr. Antonína Hobzu

a

splnomocněného ministra

JUDr. Bohumila Vlasáka;

 

President republiky Polské:

Zygmunta Lasockého,

doktora práv, mimořádného vyslance a splnomocněného ministra

a

profesora Stanislava Kutrzebu,

doktora práv,

kteří, vyměnivše navzájem své plné moci a shledavše je obsahem i formou správnými, shodli se na těchto ustanoveních;

ČÁST I.

Státní občanství.

Článek 1.

Otázky státního občanství v území těšínském, v Oravě a Spiši byly upraveny usnesením československo-polské delegace pro Těšínské Slezsko, Oravu a Spiš v Opavě, dne 16. června 1922 na základě rozhodnutí velvyslanecké konference ze dne 28. července 1920 takto:

1. Nabytí státního občanství ipso jure:

Státního občanství ipso jure nabývají osoby, které na bývalém území plebiscitním, tvořícím nyní součást Československa nebo Polska, mají domovské právo ode dne 1. ledna 1914 nebo mají tam bydliště ode dne 1. ledna 1908. Právo státního občanství mají tyto osoby ve státě, v němž leží nyní jejich obec domovská resp. obec bydliště.

Ty osoby, které nabývají státního občanství na základě domicilu, nepotřebují žádati o slib domovské příslušnosti.

Osoby mající domovské právo v obcích, jichž území jest rozděleno hranicí obou států, stávají se občany toho státu, kterému připadla část obce, v níž měly bydliště dne 28. července 1920. Jestliže pak takové osoby neměly bydliště v rozdělené obci zmíněného dne, nabudou státního občanství státu, jemuž připadla ta část obce, v níž měly bydliště naposled před vystěhováním se z obce.

Jako důkaz o právu domovském neb domicilu budou kromě výtahů ze záznamů o pobytu nebo ze seznamů obecních příslušníků přípustný i jiné průkazy, na příklad svědectví osob.

V případě současnosti domovského práva i domicilu jako titulů pro nabytí státního občanství ipso jure dlužno v první řadě vzíti zřetel na domovské právo jako titul nabytí státního občanství.

2. Nabytí státního občanství se souhlasem vlády.

Osoby, které na území bývalého Těšínského Slezska, Oravy neb Spiše nabyly po 1. lednu 1914 domovského práva nebo zvolily si po 1. lednu 1908 stálé bydliště, nabudou státního občanství polského, pokud se týče československého pod podmínkou, že vláda československá, po případě polská, dá k tomu předem svolení.

O nabytí státního občanství československého po případě polského mohou rovněž žádati osoby, které mohly v zásadě nabýti státního občanství příslušného státu ipso jure na základě domicilu před 1. lednem 1908, nenabyly ho však pouze proto, poněvadž podle zásady vyslovené v bodě 1. odst. 5. nabyly státního občanství v druhém státě na základě přednosti domovského práva jako titulu nabytí státního občanství.

Pokud tyto osoby nepodaly dosud žádosti o propůjčení státního občanství, mohou ji ještě podati během tří měsíců ode dne, kdy toto ustanovení nabude působnosti.

Nebude-li přiložen k takové žádosti slib domovského práva, pokud je ho potřebí, mají úřady, nařizujíce doplnění žádosti, určiti k tomu přiměřenou lhůtu, která v případech uvážení hodných může býti ještě prodloužena. Doplněné žádosti, podané znovu v této lhůtě, budou považovány za podané včas.

Politické úřady I. instance poučí vhodným způsobem místní obyvatelstvo o možnosti podávání takových žádostí.

žádosti o státní občanství jak na základě domovského práva, tak i domicilu, nabytého před 28. říjnem 1918, budou vyřizovány příznivě, vyjímaje:

a) pokud se týkají osob, které se dopustily zločinu neb trestného činu ze ziskuchtivosti;

b) pokud by udělení státního občanství mělo za bezprostřední důsledek zatížení státních financí neb veřejných fondů, čímž však nesluší rozuměti nároky na příklad na podporu pokladen nemocenských, bratrských a pod.;

c) osoby, žádající na základě domicilu, které nebydlily nepřetržitě v jedné obci v době od 28. října 1918 do 28. července 1920, neb konečně

d) pokud by udělení státního občanství bylo nepřípustným z jiných vážných státních důvodů, při čemž však nemohou nikdy býti příčinou neudělení státního občanství okolnosti povahy národně-politické, nejsou-li rázu protistátního, činy z doby od převratu do ukončení plebiscitní akce nepřicházejí v úvahu.

V případě zamítnutí bude současně podána služební cestou ministerstvu vnitra zpráva o důvodech zamítnutí. Na požádání vyslanectví druhého státu sdělí mu příslušné ministerstvo zahraničních věcí důvody definitivního zamítnutí.

V případě zamítnutí žádosti jednou z vlád bude míti osoba, žádající o státní občanství, právo, obrátiti se během tří měsíců ode dne, kdy obdrží písemně zamítavé rozhodnutí, s touž žádostí na druhou vládu. V případě opětného zamítnutí řídí se státní občanství dotyčné osoby mírovými smlouvami.

S osobou, žádající o státní občanství na základě domovského práva, nebude až do vyřízení jejího podání nakládáno ve státě, o který jde, jako s cizozemcem, a nemusí taková osoba žádati o nový slib domovské příslušnosti leč, že nabyla domovského práva po 28. říjnu 1918.

Žádosti o udělení státního občanství již podané mají býti vyřízeny do jednoho měsíce ode dne, kdy toto ustanovení nabude působnosti.

3. Opce.

Opční prohlášení mají býti vyřízena do jednoho měsíce ode dne, kdy toto ustanovení nabude působnosti.

V případě formálních nedostatků opčních prohlášení mají úřady, nařizujíce doplnění takových prohlášení, určiti k tomu přiměřenou lhůtu a doplněná prohlášení, podaná znovu v této lhůtě, považovati za podaná včas.

Opční prohlášení, podaná v konsulátě, nepodléhají kolkovnému. Za ženu optuje muž, za děti do 18 let rodiče, pokud se týče poručníci.

Článek 2.

Obě strany souhlasně prohlašují, že obsah ustanovení čl. 1. o státním občanství byl vyhlášen v republice Československé výnosem ministerstva vnitra ze dne 8. listopadu 1922, číslo 83.461 a v republice Polské nařízením ministerské rady ze dne 12. prosince 1922 Dz. U. R. P. č. 10 ex 1923 č. 58.

ČÁST II.

Amnestie.

Článek 3.

Republika Polská uděluje dnem, kdy tato smlouva nabude působnosti, a republika Československá udělí v tentýž den milost osobám, které

a) v době od 28. října 1918 do 10. srpna 1920 se dopustily činů stíhaných z moci úřední trestními soudy, jestliže činy ty byly v souvislosti s politickou agitací, která byla prováděna v otázce příslušnosti Těšínského Slezska, Oravy a Spiše, nebo

b) majíce na bývalém plebiscitním území řádné bydliště nebo trvalý pobyt nebo majíce tam až do dne sjednání této smlouvy domovskou příslušnost sběhly před 31. prosincem 1921, nebo i potom, až do dne podpisu smlouvy jinak vyhnuly se splnění branné povinnosti, pokud uprchlý z území jedné smluvní strany na území druhé nebo tam se již zdržovaly.

Článek 4.

Amnestie stanovená v čl. 3 záleží v tom, že se:

a) promíjí hlavní i vedlejší tresty již uložené a dosud nevykonané, jakož i veškeré následky odsouzení,

b) odčiňuje odsouzení a trest vymazuje z rejstříku trestu,

c) zastavuje trestní řízení již zahájené a dosud neskončené; nové řízení se nezahájí.

Článek 5.

Sbíhají-li se trestné činy, uvedené v čl. 3 s jinými trestnými činy, vztahuje se milost pouze na ony trestné činy a nebude míti vlivu na trestní řízení a výkon trestu uložené pro tyto.

Článek 6.

Předměty, které byly zabaveny v trestním řízení dosud pravoplatně neskončeném a rovněž jistoty a podobná plnění, jež byla konána, aby byla odvrácena vazba, budou vráceny, a to i tehdy, byly-li uznány za propadlé z toho důvodu, že ten, kdo jistotu dal, nesplnil povinností mu uložených.

Předměty, které byly zabaveny pro účely jiného trestního řízení nebo ty, o nichž jest důvodné podezření, že byly nabyty a jsou drženy bezprávně, jakož i zbraně a třaskaviny nebudou však vráceny.

Článek 7.

Osoby, jimž bude udělena milost podle předchozích ustanovení, mohou se vrátiti do svého dřívějšího bydliště a nebudou tam podrobeny z důvodu spáchání trestných činů výše uvedených žádným omezením.

Článek 8.

Pokud nebylo trestní řízení pravoplatně skončeno, přihlížejí k udělené milosti jako důvodu zániku trestnosti činu orgány veřejné žaloby i soudy, i když se jí obviněný nedovolává.

Byl-li však již pravoplatně uložen trest, rozhodne soud, který vynesl rozsudek v prvé stolici, z povinnosti úřední nebo na žádost odsouzeného usnesením, zda jsou tu podmínky amnestie, a byl-li vyměřen v případě čl. 3 týmž rozsudkem společný trest, určí zároveň, jaká část trestu se promíjí. Do usnesení bude lze si u něho stěžovati k nadřízenému soudu do patnácti dnů.

Článek 9.

Republika Polská uděluje dnem, kdy tato smlouva nabude působnosti, a republika československá udělí v tentýž den milost osobám, které

a) v době od 28. října 1918 do 10. srpna 1920 si dopustily činů stíhaných úřady správními (administrativními, policejními vrchnostmi), jestliže činy ty byly v souvislosti s politickou agitací, která byla prováděna v otázce příslušnosti Těšínského Slezska, Oravy a Spiše, nebo

b) se dopustily při sčítání obyvatelstva, jež bylo provedeno na bývalém plebiscitním území, přestupků proti předpisům o sčítání lidu.

O rozsahu a účincích milosti platí obdobně ustanovení čl. 4-7 této smlouvy.

O tom, zda jsou tu podmínky amnestie, rozhodnou příslušné úřady správní (administrativní policejní vrchnosti) první stolice.

Byl-li nálezem vyměřen společný trest za trestné činy, stanoví úřad, který nález vydal, jaká část trestu se promíjí.

O stížnostech proti rozhodnutí úřadů uvedených v předchozím odstavci rozhodne se pořadem instancí.

Článek 10.

1. Smluvní strany prohlašují, že podmínky udělení milosti budou posuzovati blahovolně a bez úzkoprsosti.

2. Do tří měsíců po tom, kdy tato smlouva nabude působnosti, sdělí si navzájem vlády obou smluvních stran seznamy osob, jimž byla udělena neb odepřena milost podle výše uvedených ustanovení.

ČÁST III.

Ochrana menšin.

Článek 11.

Příslušníci republiky Československé národnosti polské budou užívati v Československu všech práv, která by jim podle jejich počtu mohla příslušeti na základě předpisů ústavy, zákonů i nařízení československých o menšinách jakož i ustanovení této smlouvy. Stejně příslušníci republiky Polské národnosti československé budou užívati v Polsku všech práv, která by jim podle jejich počtu mohla příslušeti na základě předpisů ústavy, zákonů i nařízení polských o menšinách jakož i ustanovení této smlouvy.

Týče se to obyvatelstva usazeného na bývalém území plebiscitním Těšínského Slezska, Oravy i Spiše, rozděleném rozhodnutím konference velvyslanců z 28. července 1920 mezi Polsko a československo, i obyvatelstva usazeného v ostatním území republiky Polské, resp. republiky Československé.

Mluví-li se v této smlouvě o kvalifikované menšině v Československu nebo v Polsku, jest tím rozuměti menšinu, které jsou přiznána menšinová práva platnými zákony československými, resp. polskými.

Článek 12.

Obě smluvní strany prohlašují souhlasně, že jsou rozhodnuty nakládati blahovolně: Republika Polská s menšinou československou a republika Československá s menšinou polskou.

Obě smluvní strany uznávají povinnost loyality menšin proti státu, v němž se nalézají. Při tom nebude se za neloyálnost považovati obrana práv menšinových.

Článek 13.

Pro stanovení národnosti nebo jazyka mateřského jest směrodatné prohlášení dotyčné osoby nebo jejího právem povolaného zástupce, a to v rámci zákonů státních.

Jakýkoliv způsob násilného odnárodňování je nedovolený.

Zejména prohlašují obě smluvní strany, že považují za protizákonný každý nátlak na rodiče, aby posílali děti do škol jiného jazyka vyučovacího, než jest jejich jazyk mateřský.

Článek 14.

Soudní i administrativní projednávání a protokolování se stranami, doručování obsílek, obžalovacích spisů, rozsudků a nálezů, jakož i přijímání a vyřizování podání, zápisy do pozemkových knih, vnější označování úředních budov, vydávání veřejných vyhlášek a prohlášení v obvodech, které vykazují kvalifikovanou menšinu národní, bude se díti pro menšinu československou, resp. polskou také v jazyku československém, resp. polském.

V obcích a osadách s obyvatelstvem národnosti československé, kde menšina československá podle svého počtu nepožívá práv jazykových, t. j. na Volyni, dovolí vláda polská užívati jazyka československého v úřadování obcí a osad, pokud to neodporuje platným předpisům zákonným.

Článek 15.

Aby menšině polské, resp. československé bylo umožněno fakticky užívati jazykových práv před soudy, úřady a orgány státními, obě smluvní strany učiní opatření, aby u soudů, úřadů a orgánů státních, jejichž působnost se vztahuje na obvody s kvalifikovanou menšinou polskou, resp. československou, byly v těchto obvodech a mimo to rovněž podle možnosti u jiných soudů a správních úřadů, které jsou pro uvedené obvody první instancí, s vyloučením úřadů centrálních mezi úředním personálem v dostatečném počtu osoby, které vedle jazyka státního ovládají jazyk polský, resp. československý.

Článek 16.

Při udílení koncesí, oprávnění, úředních pór volení a pod., jakož i při udílení subvencí, státních přídělů a jakýchkoli oprávnění výdělečných v republice Československé, resp. v republice Polské budou občané českoslovenští národnosti polské, resp. občané polští národnosti československé, jakož i tuzemské osoby právnické v mezích zákonů postaveni na roven osobám národnosti československé, resp. polské.

Článek 17.

Obě smluvní strany se zavazují, že také v obvodech, kde menšina podle platných předpisů nemá nároku na zřízení samostatných veřejných škol národních (obecných a občanských), povolí zřízení soukromých škol s vyučovacím jazykem dotyčné menšiny s právem veřejnosti, budou-li splněny zákonné podmínky, a udělí jim podle možnosti též podpory; zejména zabezpečí vláda polská všechny možné úlevy při zřizování samostatných soukromých škol s československým jazykem vyučovacím na Volyni.

Článek 18.

Osoby zaměstnané při vyučování, čítaje v to i správce škol, v československých školách republiky Polské, resp. v polských školách republiky československé jakož i při bezprostředním dozoru na takové školy národní mají býti národnosti československé, resp. polské a mají míti předepsanou jazykovou a odbornou kvalifikaci. Při tom ovšem jest se říditi zákony v daném státě platnými.

Článek 19.

Kandidáti učitelství, českoslovenští občané polské národnosti, resp. polští občané československé národnosti, kteří nabyli učitelské kvalifikace v Polsku, resp. v Československu, budou podle potřeby přijímáni do učitelské služby v polských školách v republice Československé, resp. v československých školách v republice Polské pod podmínkou, že složí doplňovací zkoušku podle předpisů platných v Československu, resp. v Polsku. S učiteli těmi bude, složí-li doplňovací zkoušku, jednáno stejně jako s učiteli, kteří nabyli učitelské kvalifikace v daném státě.

Článek 20.

Pro československé školy národní v republice Polské a pro polské školy národní v republice československé budou ustanoveny v nejširších mezích, jaké připouštějí platné předpisy (zákony a nařízení), zvláštní bezprostřední orgány správní.

Článek 21.

O zabezpečení potřebných a vhodných čítanek, učebnic a pomůcek učebných pro veřejné školy stará se každý stát. žádná veřejná škola nemůže býti zůstavena bez čítanek, učebnic a pomůcek učebných, jež jsou předepsány a nezbytný pro pravidelný chod vyučování. Ve všech těchto knihách a pomůckách jest užívati vždy jazyka spisovného.

Článek 22.

Úmluva obsažená v této části zůstává v platnosti, pokud nebude vypovězena. Nemůže býti vypovězena před uplynutím dvanácti let; bude-li vypovězena, pozbývá působnosti šest měsíců po výpovědi.

ČÁST IV.

Rozluka spisová.

Článek 23.

a) Obě smluvní strany zavazují se vydati si navzájem beze všeho odškodnění veškerý spisový materiál jakéhokoliv druhu státní a autonomní správy, soudů, institucí práva veřejného a ústavů všeobecné užitečnosti, pokud se nalézá v jich úschově kdekoliv a výhradně se týká territoriálních jednotek státní a autonomní správy bývalého Rakousko-Uherska na území Slezska Těšínského, Oravy a Spiše podle jejich stavu z 28. října 1918 (obce, okresy, atd.) nalézajících se v celku na území připadlém druhé ze smluvních stran.

b) Spisy osobní budou vydány, jestliže se týkají osob, které zůstaly na území druhé ze smluvních stran a nabyly jejího státního občanství. Vydání nepodléhají spisy týkající se politického působení těchto osob, včetně spisů, týkajících se jejich činnosti v době plebiscitu a se zřetelem naň.

c) O spisovém materiálu náboženských společenstev platí toto ustanovení potud, pokud jde o správní funkce těchto společenstev, uložené jim platnými předpisy státními. Pokud jde o spisový materiál vyplynulý z jejich činnosti samosprávné, obě smluvní strany uplatní svůj vliv, aby přiměly náboženská společenstva k jeho odevzdání, pokud se nalézá v jejich držbě nebo správě.

Rovněž bude vydán materiál spisový vzniklý činností náboženských společenstev v obou naznačených oborech jejich působnosti, který se nalézá v držení nebo ve správě státní.

Spisový materiál náboženských společenstev, pokud se týká správních záležitostí jednotek náboženských, jichž obvody územní jsou novou státní hranicí rozděleny, bude však vydán až po úpravě správních obvodů náboženských jednotek v souhlasu s hranicemi státními.

d) Závazek vzájemného vydání omezuje se na spisový materiál vzniklý v době od 1. ledna 1890 do 10. srpna 1920.

Z doby od 1. ledna 1870 do konce roku 1889 budou za stejných předpokladů a podmínek

odevzdána všechna příslušná priora. Pro následující správní odvětví překládá se tato hranice zpět na 1. květen 1848 včetně; železnice, vojsko, polní a lesní hospodářství, vnitřní správa (počítajíc v to stavební a horní správu), pošty a telegrafy.

Nad to budou vydány počínajíc 1. květnem 1848 spisy bývalé zemské komise vyvažovači a regulační, bývalé zemské komise allodialisační, místního komisaře pro záležitosti agrární a zemské komise pro záležitosti agrární.

Bez újmy těchto zásad budou na zvláštní požádání vydány též pomůcky ne starší než roku 1848 a to i s příslušnými spisy, pokud jde o listiny právotvorné povahy a pokud jimi utvořené neb osvědčované právní poměry ještě trvají, jako na př. koncesní, smluvní listiny, nabývací tituly (vodoprávní, hornoprávní atd.), propůjčovací listiny, lenní věci, fideikomisy, nadace, věnování atd.

Článek 24.

a) Spisový materiál, který nemá povahy společné a týče se jednotek territoriálních, které byly rozděleny státní hranicí československo-polskou, rozdělí se mezi obě strany tak, aby každé straně dostalo se spisů dotýkajících se té části dané jednotky territoriální, jež jí připadla.

Společný spisový materiál t. j. jednotlivé svazky, knihy, sešity, fascikle, doklady, které týkají se obou částí jednotek territoriálních rozdělených mezi smluvní strany, připadají té smluvní straně, které se dostalo větší části dané jednotky.

Za společný materiál tohoto druhu považuje se toliko materiál nedělitelný vůbec, anebo takový, který lze rozděliti toliko způsobem mechanickým (roztržením, vytržením), při čemž přílohy tvoří se spisem nerozlučný celek.

Strana, která podrží originály příloh, pořídí vlastním nákladem kopie jejich pro stranu druhou.

b) Stát, jemuž takový společný materiál nepřipadne, má právo nahlížeti do něho svými orgány a zhotoviti si jeho opisy, fotografie, snímky a pod., případně žádati na státu chovajícím tento materiál vyhotovení kopií a případných vysvětlení za náhradu vlastních výloh, též vypůjčovati si takové spisy na lhůtu předem stanovenou k použití se zárukou jich bezpečnosti a vrácení.

c) Právo nahlížení vztahuje se na spisový materiál vzniklý v době od 1. ledna 1870 do 10. srpna 1920.

d) Jestliže vedle originálu takového společného materiálu jev úschově ještě druhopis (na př. u matrik) nebo kopie psané anebo mechanicky rozmnožené, obdrží ona ze smluvních stran, které originál nepřipadne, druhopis, po případě jednu anebo v případě potřeby a dle možnosti i více kopií.

Článek 25.

Spisovým materiálem jest rozuměti:

a) Archivní a registraturní spisy (exhibity, referáty, koncepty, vyjádření, dobrozdání, jednací protokoly, přílohy, korrektury, po případě dosud nevyřízené nebo nevypravena kusy, dále tištěné nebo jiným způsobem rozmnožené, k předmětu jednání se odnášející spisy, jako pojednání, zprávy, výkazy, tabulky atd.).

b) Rejstříky (matriky, veřejné a úřední knihy, jako knihy pozemkové, obchodní rejstříky, knihy horní, vodní, železniční, hospodářské, lesní plány, rejstříky ochranných známek atd., dále indexy, podací protokoly, elenchy, katalogy, účty, pokladniční pomůcky, statistické tabulky, výkazy, zprávy, katastry a publikace úřadů státních a autonomních, jakož i válečných hospodářských ústředen, které byly až do politické změny pod státním dohledem atd.).