Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

II. volební období

1.zasedání.

Tisk 20.

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s úmluvou sjednanou v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o pensích poukázaných bývalou vládou rakouskou.

Po převratu do konce dubna 1919 byly vypláceny pensijní a zaopatřovací požitky bývalých rakouských státních zaměstnanců a jich pozůstalých na základě ujednám likvidační komise pro záležitosti státních zaměstnanců ve Vídni tehdy obvyklým způsobem vídeňskou poštovní spořitelnou, u níž příslušné zemské finanční úřady včas dotovaly svoje účty.

Vzhledem k osamostatnění měny našeho státu okolkováním bankovek rakousko-uherské banky a k přerušení styků s vídeňskou poštovní spořitelnou vydalo ministerstvo financí příslušné pokyny zemským finančním úřadům, v nichž stanoveny předpoklady, za kterých československá vláda bude až do definitivní úpravy této otázky platiti pensijní a zaopatřovací požitky, zakládající se na služebním poměru k bývalému státu rakousko-uherskému, a jakým způsobem se má napříště díti výplata těchto požitků. Pokyny tyto byly pouze prozatímním opatřením, nebyly uveřejněny ve Sbírce zákonů a nařízení a důsledkem toho nenabyly právně závazné formy, jsouce jednostranným, kdykoliv odvolatelným nebo změnitelným opatřením. V pokynech stanovené přejímací podmínky spočívaly v podstatě a domovské (státní) příslušnosti v souvislosti s posledním služebním místem resp. u některých kategorií státních zaměstnanců v. v. (na příklad těch, kteří nastoupili přímo do centrálních úřadů) výhradně na domovské (státní) příslušnosti. Zároveň pak bylo stanoveno, že ministerstvo železnic učiní příslušné opatření o převzetí odpočivných a zaopatřovacích požitků železničních zaměstnanců a jich pozůstalých, a že ministerstvo Národní obrany stanoví samo zásady pro převzetí vojenských a četnických pensí a samo pak provede převzetí. Pro převzetí železničních pensí uplatněna zásada teritoriality, t. j. pobytu percipienta na našem území v rozhodné době, a pro převzetí vojenských pensí zásada domovské (státní) příslušnosti. Kdežto civilní a železniční pense jsou dosud dle těchto prozatímních pokynů vypláceny, bylo přejímání vojenských pensí upraveno zákonem č. 194/20 Sb. z. a n.

Poněvadž v ostatních zúčastněných státech nebylo přejímání pensí prováděno ani současně ani jednotně, zbyla valná část pensistů, kteří nedostávajíce odnikud svých požitků, ocitli se úplně bez prostředků. Vláda československá byla tím přinucena vypláceti mnoha percipientům, bydlícím na území Československé republiky, i když shora uvedeným přejímacím podmínkám nevyhovovali, pensijní požitky zálohou, a to v relaci 60 Kč ku 100 K cizím se zřetelem na různou hodnotu měn v národních státech. Opatření toto bylo později modifikováno vzhledem k různosti případů mezi tím se vyskytnuvších, a to konečně tak, že pro určité případy povolován byl 40%ní doplněk na nominal pensí s drahotními požitky u nás platnými ke shora uvedené 60%ní záloze na pensijní a drahotní požitky. Konečně na základě resoluce II. státně-zřízeneckého výboru poslanecké sněmovny Národního shromáždění k vládnímu návrhu zákona, jenž byl uveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení z roku 1920 sub č. 3, učiněno bylo opatření, aby těm poživatelům pensijních a zaopatřovacích požitku, bydlícím na našem území, jimž pense byly vypláceny od cizích států se značně znehodnocenou valutou, vyplácena byla za určitých podmínek t. zv. valutová diference. Tato opatření přirozeně bude nutno změniti pří provedení římské úmluvy z r. 1922 po její ratifikaci, ovšem, pokud se tato opatření týkala odpočivných a zaopatřovacích požitků, poukázaných bývalou vládou rakouskou.

Mírové smlouvy nerozřešily otázky rozdělení pensijního břemene. Článek 216. mírové smlouvy St. Germainské stanoví čistě negativně, že osoby, které požívají občanských nebo vojenských platů odpočinkových od bývalého císařství rakouského a byly uznány nebo staly se podle této smlouvy příslušníky jiného státu než Rakouska, nebudou moci v příčině svých platů odpočivných požadovati ničeho na vládě rakouské. Mírové smlouvy neobsahují positivního ustanovení o tom, zda resp. kdo má těmto osobám odpočinkové požitky platiti.

V článku 9. smlouvy mezi Itálií, Polskem, Rumunskem, státem Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem, podepsané v Sèvres dne 10. srpna 1920 (byla presidentem republiky Československé ratifikována dne 19. března 1921, nenabyla však dosud mezinárodní účinnosti, ježto několik smluvních států ji neratifikovalo) bylo stanoveno, že výplatu veškerých civilních, církevních a vojenských pensí, náležejících dřívějším příslušníkům rakousko-uherským, čítajíc v to i bývalé příslušníky rakousko-uherské v Bosně a Hercegovině, kteří se stanou příslušníky cessionářských států podle smluv, rozhodujících o osudu bývalého mocnářství rakousko-uherského, upraví zvláštní úmluva, již jest sjednati mezi státy, kterým nějaké území z mocnářství rakousko-uherského bylo nebo bude postoupeno, aneb které vznikly rozkouskováním této monarchie.

K takovéto zvláštní úmluvě došlo na římské konferenci, konané začátkem roku 1922, jejímž úkolem bylo, aby vzájemnou dohodou mezi následnickými státy dospělo se ku provádění ustanovení mírových smluv a k úpravě mnohotvárných vztahů právních, administrativních, hospodářských a finančních, úmluva tato byla podepsána dne 6. dubna 1922 zástupci všech zúčastněných států; za republiku Československou podepsal ji římský vyslanec Dr. Vlastimil Kybal. Při podpisu učiněna byla prohlášení, obsahující určité výhrady pro platnost podpisu, a to od delegací: rakouské, rumunské, československé a jugoslávské. Tato prohlášení však byla jednak odvolána, jednak stala se bezpředmětnými bezvýhradnou ratifikací rakouskou, poněvadž týkala se pouze poměrů Rakouska k Rumunsku a Rakouska k republice československé a království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Úmluva obsahuje 9 článků, k nimž jest připojiti tyto vysvětlivky:

K čl. 1.: Úmluva spočívá na zásadě státní příslušnosti, získané podle mírové smlouvy St. Germainské ať ipso facto (de plein droit čl. 70), ať opcí (čl. 78, 80) nebo reklamací. Vztahuje se na civilní a vojenské pense bývalého Předlitavska, pense bosensko-hercegovské a na t. zv. společné pense civilní a vojenské osob příslušných do území bývalého Předlitavska, které byly v den příměří, t. j. dne 3. listopadu 1918 bývalou vládou rakouskou resp. bývalými společnými správami mocnářství rakousko-uherského a zemskou správou Bosny a Hercegoviny již poukázány. Smluvní státy přejímají tyto pense dnem 16. července 1920, kdy mírová smlouva-St. Germainská stala se účinnou. Na pense uherské úmluva se nevztahuje a má býti jednáno o ní zvláště. Rovněž netýká se úmluva pensí státních železnic, o nichž sjednána byla zvláštní úmluva ve Vídni 30. listopadu 1923, ani pensí jiných státních podniků, které zatěžovaly autonomní pensijní fondy a nikoliv státní fiscus.

K čl. 2.: Pense, které byly v době od 3. listopadu 1918 do 16. července 1920 jednotlivými státy vyplaceny, budou vzájemně kompensovány, pokud v tom směru nebyly již sjednány zvláštní dohody mezi některými smluvními státy. V příčině nedoplatků za zmíněnou dobu ponechána jest smluvním státům plná volnost vůči vlastním příslušníkům.

K čl. 3.: Pense převzaté nesmějí býti vypláceny ve výměře nižší než byla stanovena byv. správou; vnitřní zákonodárství přejímacího státu však tím není dotčeno. Výplatu lze vázati na podmínku, že pensista se přestěhuje do domácího státu; výjimkou lze povoliti požívání pense v cizině. Tyto zásady již od počátku byly prováděny vládou československou.

Čl. 4. modifikuje vzájemnou úhradu pensí, vyplacených na účet jiného státu po 16. červenci 1920.

K čl. 5.: Pro případ sporu o státní příslušnost pensistovu zavázaly se smluvní strany, že nepřestanou vypláceti, ani nesníží běžných výplat až do té doby, kdy státní příslušnost pensistova bude uznána, ovšem s výhradou práva vymáhati splacení na státu, jehož státní příslušnosti oprávněná osoba nabude. V tom směru jest rozhodna úmluva mezi Rakouskem, Maďarskem, Itálií, Polskem, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a republikou Československou o státním občanství, sjednaná v Římě dne 6. dubna 1922, která však dosud nenabyla mezinárodní účinnosti.

K čl. 6.: úmluva zahrnuje analogicky i pense vdov a sirotků, příspěvky na výchovu a úmrtné. Rozhodnou je tu státní příslušnost státního zaměstnance zemřelého; optovala-li vdova podle mírových smluv, rozhoduje státní příslušnost jí nabytá.

V čl. 7. vyhrazena je úprava pensí správ zemských a obecných přímým dohodám mezi zúčastněnými státy. Taková úmluva sjednána byla 30. listopadu 1923 ve Vídni mezi Rakouskem, Itálií, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem, na níž však dosud schází podpis Itálie.

K čl. 8.: Článek tento výslovně konstatuje, že úmluva nedotýká se nikterak zákonů a vnitřních úprav poměrů mezi každou z Vysokých Smluvních Stran a jejími vlastními příslušníky. Touto úmluvou rozdělují se tedy pensisté byv. Rakouska mezi následnické státy dle státní příslušnosti, získané dle mírové smlouvy St. Germainské, stanoví se tudíž, kterému státu ten který pensista náleží a že nemá dotyčný pensista práva ani nároku čeho požadovati od státu jiného. Poměr mezi pensistou a státem, kterému ten který pensista připadne, řídí se pouze vnitřním zákonodárstvím a úpravami tohoto státu. Takový poměr vojenského pensisty vůči našemu státu upraven byl zák. č. 194/1920 Sb. z. a n., s poněvadž cit. zákon výslovně vyloučil z převzetí vojenské pensisty, kteří optovali ve prospěch našeho státu, a tato úmluva v čl. 1. stanoví pravý opak, bude nutno v tom směru citovaný zákon novelisovati, aby takoví pensisté nebyli z převzetí výplaty vyloučeni; příslušný návrh zákona vláda současně předkládá.

Mimo to bude nutno učiniti opatření, aby vláda mohla přejímati pense v těch případech, které tato úmluva nerozřešila.

Rozřešení těchto případů bude navrženo zvláštním vládním návrhem zákona.

Čl. 9. obsahuje ustanovení o ratifikaci, k čemuž nutno podotknouti, že Rakousko složilo ratifikaci této úmluvy 8. března 1924 a Itálie 11. března 1924, takže dnem složení naší ratifikace stane se tato úmluva účinnou vůči Rakousku a Itálii.

Ježto z úmluvy této plynou pro stát břemena majetková, potřebuje podle §u 64, bod 1., odst. 1. úst. listiny, souhlasu Národního shromáždění.

Náklad, spojený s provedením této úmluvy je kryt v kap. VIII., tit. 1. stát. rozpočtu, jak patrno z vysvětlivek k této kapitole, kde mimo jiné je uvedeno, že ve vykázaných částkách jest již obsažena úhrada na převzetí a zvýšení oněch námi dosud nepřevzatých pensí, které nám připadnou důsledkem mezistátních ujednání v Římě (6. dubna 1922) a ve Vídni (30. listopadu 1923).

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby tato předloha byla projednána jednak současně s předlohou o pensijní úmluvě, podepsané ve Vídni dne 30. listopadu 1923, jednak současně sněmovnou poslaneckou a senátem a přikázána jak ve sněmovně poslanecké, tak i v senátě výboru sociálně-politickému, rozpočtovému, zahraničnímu a ústavně-právnímu.

V Praze dne 15. ledna 1926.

Předseda vlády:
Švehla, v. r.

L'AUSTRIA, la CECOSLOVACCHIA, L'ITALIA, la POLONIA, il REGNO SERBO- CROATO-SLOVENO e la ROMANIA, desiderosi di regolare le questioni che riguardano le pensioni che erano statě assegnate dal cessato Governo dell'Austria, volendo concludere una convenzione a questo riguardo, le Alte Parti Contraenti hanno nominato come loro plenipotenziari:

Inviato Straordinario e Ministro Plenipotenziario;

il Signor Vlastimil Kybal,

Inviato Straordinario e Ministro Plenipotenziario;

S. E. il Marchese Guglielmo Imperiali,

Senatore del Regno, Ambasciatore;

il Signor Maciej Loret,

Incaricato d'Affari dello Stato polacco a Roma;

il Signor Ottokar Rybář,

ex deputato;

Sua Maesta il re di Romania:

il Signor AI. Em. Lahovary,

Inviato Straordinario e Ministre Plenipotenziario;

I QUALI, dopo aver depositati i loro Pieni

Poteri, trovati in buona e débita forma, hanno

convenuto quanto segue:

A partire dalla data dell'entrata in vigore del Trattato di San Germano, ciascuna délie Alte Parti contraenti prenderà a suo carico le pensioni, le graziali e le indennità caroviveri dei pensionati civili e militari che, alla data del 3 novembre 1918, erano già state accordate dal cessato Governo austriaco ai beneficiari riconosciuti e divenuti, in virtù del suddetto trattato, cittadini dello Stato rispettivo, sia di pieno diritto sia per opzione o per elezione.

Alle stesse condizioni saranno a carico délie Alte Parti Contraenti le pensioni, graziali e indennità caroviveri che, alla data, del 3 novembre 1918, erano già state assegnate dalle cessate amministrazioni comuni dell'antica

Monarchia austro-ungarica, compresa l'Amministrazione provinciale délia Bosnia e dell'Erzegovina, ai beneficiari che, alla data suddetta, erano cittadini del cessato Impero d'Austria.

La présente convenzione non si applica alle pensioni, graziali e indennità caroviveri dei pensionati délie ferrovie dello Stato; non si applica inoltre a quelle dei pensionati delle altre imprese dello Stato che non erano a carico dell'erario statale, ma erano a carico di fondi autonomi di pensioni.

I pagamenti già effettuati durante il periodo fra il 3 novembre 1918 il 16 giugno 1920 saranno reciprocamente eompensati, salvo le convenzioni particolari già concluse in materia fra talune délie Alte Parti Contraenti.

Per quanto riguarda gli arretrati che si devono ancora pagare per 1'epoca suddetta ciaseuna delle Alte Parti Contraenti si riserva di prendere disposizioni per salvaguardare gli interessi dei propri cittadini.

Semprechè la legislazione interna di ciascuno Stato non preveda eccezioni al riguardo, la niisura delle pensioni, graziali e indennità che dovranno essere corrísposte a ciascun pensionato, non dovrà essere inferiore a quella che era stata stabilita dalla cessata Amministrazione compétente. La corresponsione delle pensioni, graziali e indennità caroviveri ai pensionati residenti all'estero potrà essere subordinata alla condizionë che il pensionato trasferisca la sua residenza nello Stato, di cui ha acquistato la cittadinanza.

Lo Stato interessato potrà, nondimeno, in casi eccezionali e quando sia provato che il rimpatrio del pensionato incontra delle difficoltà per altri motivi particolarmente importanti, ammettere il pagamento all'estero delle pensioni, graziali ed indennità caroviveri.

Il pagamento delle pensioni potrà essere subordinato a déterminâte condizioni.

Le Alte Parti Contraenti si obbligano a prendere opportuni provvedimenti per facilitare il rimpatrio dei pensionati.

L'ammontare delle somme pagate a titolo di pensioni, graziali ed indennità caroviveri, dopo la data dell'entrata in vigore delTrattato di San Germano, da uno Stato diverso da quello che avrebbe dovuto effettuare il pagamento in base alle disposizioni dell'articolo I, sarà rimborsato dallo Stato o dagli Stati debitori a quello che ha effettuato i pagamenti. 11 pagamento dovrà cessare a richiesta dello Stato per conto delquale esso si effettua.

La compensazione reciproca ed il rimborso dei pagamenti suddetti saranrio fatti nella valuta dello Stato debitore, in base alle convenzioni che verranno concluse, tra gli Stati interessati. Taie dispozizione non pregiudica

menomamente le convenzioni particolari già esistenti in materia.

Ove sorgessero fra le Alte Parti Contraenti delle contestazioni nei riguardi della cittadinanza deipensionati delle cessate aniministrazioni, le Alte Parti Contraenti si obbligano a non sospendere né ridurre i pagamenti in corso fíno a che la cittadinanza delpensiorato sia stata riconosciuta e salvo il diritto di pretendere,da parte dello Stato di cui il pensionato avrà acquistato la cittadinanza, il rimborso dei pagamenti fatti.

La contestazione sarà portata a richiesta del pensionato o dello Stato interessato, avanti al Tribunale Arbitrale che sarà compétente per le questioni di cittadinanza, entro il termine di un anno.

Per quanto riguarda le pensioni suddette, è inteso che la présente convenzione si applica per analogia anche alle pensioni delle vedove e degli orfani, ai sussidi per l'educazione di questi ultimi ed ai "quartali mortuari" (Sterbequartal).

Al riguardo, si dovrà prendere per base, la Cittadinanza delPimpiegato defunto; nei casi di opzione fattada parte della vedova in conformità ai Trattati di Pace, si prenderà per base la cittadinanza acquistata da ques?ultima.

11 pagamento delle pensioni ai pensionati delle Amministrazioni provinciali e comunali sarà regolatoda accordi diretti fra gli Stati interessati.

La présente convenzione non pregiudica menomamente le leggi ed i regolamenti interni, nei rapporti tra ciascuna delle Alte Parti Contraenti ed i propri cittadini.

La présente convenzione sarà ratificata al più presto possibile.

Ciaseuno Stato transmetterà la propria ratifica al Governo italiano, che ne darà comunicazione a tutti gli altri Stati firmatari.

Le ratifiche rimarranno depositate negli Archivi del Governo italiano.

La presente convenzione entrerà in vigore, per ogni Stato firmatario, alla data del deposito della propria ratifica, e da questo momento avrà efficacia fra gli Stati che avranno proceduto al deposito delle loro ratifiche.

IN FEDE DI CHE i plenipotenziari suddetti hanno firmato la presente convenzione.

Fatto a Roma, il sei aprile Millenovecento-ventidue in italiano e in francese, i due testi facendo egualmente fede, in un solo esemplare che rimarrà depositaro negli Archivi del Governo del Regno d'Italia e copie autentiche del quale saranno rimesse a ciascuno degli stati firmatari.

Per

L' Austria:

La Cecoslavacchia:

L' Italia:

La Polonia:

Il Regno Serbo-Croato-S1oveno:

Dr. Rybár.

La Romania:

La Delegazione d'Austria dichiara che é pronta a firmare la convenzione per le pensioni nel suo testo attuale, ma che fa riserve non soltanto per quanto riguarda la ratifica della Convenzione, in generale ma particolarmente per quanto concerne la stipulazione secondo la quale i pensionati della Bosnia Erzegovina sono compresi sotto le disposizioni dell'articolo I.

FATTO a Roma il sei aprile Millenovecentoventidue.

Per

L'Austria:

La Delegazione della Republica Cecoslovacca, presa notizia della riserva austriaca, dichiara che firma la presente convenzione sotto riserva che il Governo austriaco ammetta che i pensionati della Bosnia-Erzego-vina siano compresi nelle disposizioni dell' articolo I. I Delegati della Polonia, della Romania e del Regno Serbo-Croato-Sloveno aderiscono alla dichiarazione della Delegazione cecoslovacca.

FATTO a Roma, il sei aprile Millenovecentoventidue.

Per

La Cecoslovacchia:

La Polonia:

La Romania:

Il Regno Serbo-Croato-Sloveno:

Dr. Rybár.

La Delegazione di Romania dichiara che il E. Governo romeno non potrà accettare l'art. 2 sen non sarà stato stipulato, prima délia ratificazione délia convenzione, mediante un accordo spéciale tra 1'Austria e la Romania, che i pagamenti già effettuati durante il periodo fra il 3 novembre 1918 ed il 16 luglio 1920 vengano reciprocamente compensati e che qualsiasi convenzione particolare in contrario viene annullata.