Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

II. volební období.

1. zasedání

Tisk 27.

Mit dem Gesetze vom 29. Feber 1920, Sig. Nr. 122, wurden die Grundsätze des Sprachengesetzes in der Čechoslovakischen Republik gemäß § 129 der Verfassungsurkunde geregelt. In diesem Gesetze (§§ l, 2 und 8) wird die genauere Ausführung des Gesetzes dem Verordnungswege überlassen,

Der Herr Ministerpräsident hat als Minister des Innern unter der Ministerpräsidentenschaft Tusar zugesagt, die Ausführungsverordnung vor ihrer Publizierung dem Verfassungsausschusse des Abgeordnetenhauses vorzulegen. Ohne Einhaltung dieser Zusage wurde nun die Durchführungsverordnung am 4. Feber 1926, also nach nahezu 6 Jahren in der Sammlung der Gesetze und Verordnungen veröffentlicht.

Die Verordnung enthält zahlreiche Bestimmungen, welche zum Teile mit dem Minderheitsschutzvertrage, zum Teile mit der Verfassungsurkunde im Widerspruche stehen. Andere Bestimmungen gehen weit über den durch das Sprachengesetz gesetzten Rahmen hinaus.

Zahlreiche Bestimmungen sind, geeignet, den Staatsbürgern, welche nicht der čechischen Nationalität angehören, die größten Schwierigkeiten zu bereiten, sie wirtschaftlich zu schädigen.

Die nicht-čechischen Beamten und Angestellten, werden in ihren Rechten durch sprachliche Chikanen bedroht.

Den Gemeinden, Bezirken und Selbstverwaltungskörpern werden Verpflichtungen auferlegt, welche sie nicht nur ungemein belasten, sondern ihre geordnete Tätigkeit in vielen Fällen unmöglich machen werden.

Geradezu haarsträubend sind beispielsweise die Bestimmungen des Art, 48 (Verkehr der Gendarmerie mit der Bevölkerung) Art, 66 (Beeinträchtigung der Rechte, eventuell Disziplinierung der Beamten) Art, 73 (Städte mit eigenem Statut) Art. 99 (Verwendung der Staatssprache im öffentlichen Interesse) usw.

Diese Verordnung hat bei der gesamten nicht čechischen Bevölkerung tiefste Empörung und Erbitterung hervorgerufen. Sie ist ein Schlag gegen die durch die Verfassung gewährleistete Gleichberechtigung aller Staatsbürger.

Es kann einem. Zweifel nicht unterlieger, daß eine so weitgehende, ins soziale, wirtschaftliche und nationale Leben von Millionen Staatsbürgern tief einschneidende Maßregel eine ausführliche Besprechung im Parlament und Aufklärungen seitens der Regierung erfordert.

Wir fragen daher den Herrn Ministerpräsidenten:

1. Wie rechtfertigt er die Nichteinhaltung seiner Zusage, die Durchführungsverordnung zum Sprachengesetz vor ihrer Veröffentlichung dem Verfassungsausschusse des Abgeordnetenhauses vorzulegen?

2. Wie rechtfertigt der Herr Ministerpräsident den Gegensatz, in welchem die Durchführungsverordnung in zahlreichen Teilen zum Minderheitsschützvertrage, der Verfassung und dem Sprachengesetz steht?

3. Wie rechtfertigt der Herr Ministerpräsident jene Bestimmungen der Verordnung, die geeignet sind, Millionen Staatsbürger in ihren Rechten zu verkürzen und die verfassungsrechtlich garantierte Gleichheit der Staatsbürger aufzuheben?

Prag, am 18. Feber 1926.

Dr. Heller, Niessner,
Franz Beutel, Josef Skalák, Josef Sochor, Josef Průša, Anton Jarolim, Hans Jokl, Stark, Job. Polach, Josef Reyzl, V. Šturc.

Zákonem ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. upraveny byly zásady jazykového zákona v Československé republice podle § 129 ústavní listiny. V tomto zákoně (§§ l, 2 a 8) přenechává se přesnější provedení zákona cestě nařizovací.

Pan ministerský předseda jakožto ministr vnitra za ministerského předsednictví Tusarova slíbil, že prováděcí nařízení před jeho uveřejněním předloží ústavnímu výboru poslanecké sněmovny. Aniž by tento slib byl splněn, bylo nyní prováděcí nařízeni dne 4. února 1926, tedy téměř po šesti letech, uveřejněno ve Sbírce zákonů a nařízení.

Nařízení obsahuje četná ustanovení, která odporují jednak smlouvě o ochraně menšin, jednak ústavní listině. Jiná ustanovení překročují daleko hranici, stanovenou jazykovým zákonem.

Četná ustanovení jsou s to, aby státním občanům, kteří nejsou příslušníky české národnosti, způsobovala největší potíže, aby je hospodářsky poškozovala.

Nečeští úředníci a zřízenci ohrožováni jsou ve svých právech jazykovými šikanami.

Obcím, okresům a samosprávným korporacím ukládají se závazky, které je nejen nesmírně zatěžují, nýbrž, které jejich spořádanou činnost v mnohých případech znemožní.

Přímo úžasná jsou na příklad ustanovení čl. 48 (styk četnictva s obyvatelstvem), čl. 66 (zkrácení práv, po případě kárné řízení proti úředníkům), čl. 73 (města s vlastním statutem), čl. 99 (používání státního jazyka v zájmu veřejném) atd.

Toto nařízení vzbudilo u veškerého nečeského obyvatelstva nejhlubší rozhořčení a roztrpčení. Jest ranou namířenou proti rovnoprávností všech státních občanů, která ústavou jest zaručena.

Nemůže býti pochybnosti o tom, že opatření tak dalekosáhlé, do sociálního, hospodářského a národního života milionů státních občanů hluboce zasahující, vyžaduje podrobného projednaní v parlamentě a vysvětlení se strany vlády.

Tážeme se tudíž pana ministerského předsedy:

1. Jak ospravedlní nedodržení svého slibu, že prováděcí nařízení k jazykovému zákonu před jeho uveřejněním předloží ústavnímu výboru poslanecké sněmovny?

2. Jak ospravedlní pan ministerský předseda rozpor, ve kterém se nalézá prováděcí nařízení v četných částech ke smlouvě o ochraně menšin, k ústavě a k jazykovému zákonu?

3. Jak ospravedlní pan ministerský předseda ona ustanovení v nařízení, jež jsou s to, aby miliony státních občanů zkrátila v jejich právech a aby zrušila rovnost státních občanů, zaručenou ústavním právem?

V Praze dne 18. února 1926.

Dr. Heller, Niessner,
Fr. Beutel, Josef Skalák, Josef Sochor, Josef Průša, Anton Jarolim, Hans Jokl, Stark, Joh. Polach, Josef Reyzl, V. Šturc.