Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

II. volební období.

2. zasedání.

Tisk 67.

ze dne.........................................192...

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Při právních jednáních obce, jež podléhají schválení bezprostředního úřadu dohlédacího, jest tento úřad povinen též zkoumati, byly-li splněny náležitosti ke vzniku platného usnesení předepsané. Listina, o právním jednání obce, vyhotovená podle usnesení obecního zastupitelstva, a opatřená potvrzením dohlédacího úřadu, že zjistil splnění těchto náležitostí, vylučuje námitku neplatnosti právního jednání z důvodu, že usnesení obecního zastupitelstva je vadné.

§ 2.

Námitka neplatnosti právního jednání je vyloučena též při zápůjčkách, které byly sjednány v době od 26. července 1914 do 31. prosince 1924 a o nichž byly vydány listiny nebo které byly jinak písemně ujednány, aniž bylo při tom šetřeno všech náležitostí uvedených v § l, uznala-li obec (město s právem municipálním) závazek ze sjednané zápůjčky jiným způsobem (schválením rozpočtů nebo účtů, do nichž byly zařazeny částky na zúročení a umoření zápůjčky, zařazením do inventáře a pod.).

§ 3.

Obec (město s právem municipálním), která sjednala zápůjčku za účelem úpisu nebo lombardem válečné půjčky rakouské nebo uherské (§ 2), není povinna splatiti dluh tento jinak než v 30 pololetních stejných splátkách, ani platiti vyšší úrok než 5 %, byť i při sjednání zápůjčky bylo jinak ustanoveno.

§ 4.

(1) Zákon tento nabývá účinnosti 15. den po vyhlášení.

(2) Provedením jeho pověřují se ministři vnitra a spravedlnosti.

Nejvyšší soud uznal rozhodnutím ze dne 20. října 1923, č. j. R v II 464/23, že závazek obce převzatý neb osvědčený dluhopisem, vykazujícím náležitosti § 52, odst. 2 obecního zřízení moravského, je neplatný, nestalo-li se usnesení obecního zastupitelstva v něm připomenuté platně podle předpisů obecního zřízení.

Jelikož rozhodnutí toto má zásadní význam, bylo v otázce této vyvoláno plenární rozhodnutí nejvyššího soudu, jenž v něm setrval na právním názoru, vysloveném v citovaném rozhodnutí ze dne 20. října 1923. Tímto plenárním rozhodnutím o otázce, která je jak v teorii tak v praxi velice sporná, byla vyvolána značná právní nejistota a byly jím přivedeny nepříznivé následky pro obce, které jmenovitě pro investice jsou odkázány na úvěrové hospodářství, neboť peněžní ústavy, které nemají vždy možnost přesvědčiti se o platnosti příslušného usnesení obecního zastupitelstva, zdráhají se poskytovati obcím úvěr. Následkem tohoto rozhodnutí došlo pak k tomu, že jednotlivé obce nemohou dokončiti stavbu budov k zmírnění bytové nouze podniknutých, nemohouce obdržeti zápůjčky na dokončení stavby,

Domáhá se tudíž nejenom Svaz československých měst toho, aby byla sjednána náprava cestou legislativní, nýbrž žádají také Svaz československých spořitelen, Jednota záložen, Svaz československých bank, jakož i také některé německé banky nápravu tuto nejenom pro budoucnost, nýbrž také pro minulou doba, a to zejména z té příčiny, že v době válečné nebylo obcím vždy možno, aby vyhověly, všem ustanovením zákona vztahujícím se na platnost usnesení obecního zastupitelstva. Vzhledem k tomu pak, že až do roku 1922 byla na Slovensku města s právem municipálním (Bratislava, Košice, Báňská Šťavnice-Belá a Komárno), je nutno v zákoně (§ 2) vztahujícím se na dobu uplynulou pamatovati také na města s právem municipálním, která nebyla obcemi ve smyslu uh. ob. zřízení (zák. čl. XXII/1886), nýbrž byla municipiemi ve smyslu zák. čl. XXI/1886.

Co do podrobností uvádí se:

K § 1. Ustanovení paragrafu tohoto budou míti platnost co do všech listin o právních jednáních obce, které budou budoucně vydány.

Při tom je přihlíženo k tomu, že primární činností a hlavním aktem je usnesení obecního zastupitelstva a že činnost úřadu dohlédacího je činností sekundární a aktem vedlejším. Tomuto úřadu dohlédacímu pak se ukládá, aby též zkoumal, byly-li při právním jednání splněny všecky náležitosti předepsané ke vzniku platného usnesení, t. j. aby především, než rozhodne meritorně o žádosti obce za schválení usnesení o právním jednání, zjistil, byly-li splněny všecky náležitosti formální, na př. byla-li schůze obecního zastupitelstva řádně svolána, byl-li ve schůzi přítomen předepsaný dostatečný počet členů, bylo-li docíleno většiny, atd.

Zjistí-li to pak dohlédací úřad a potvrdí-li to na listině obcí vydané, je vyloučena jakákoliv námitka neplatnosti právního jednání obce z důvodu, že usnesení je vadné.

Tím se má zameziti, aby jak obec, která takovouto listinu vydala, tak i druhá smluvní strana namítala ve sporu neplatnost usnesení, ačkoliv listina byla podle platných předpisů vydána a usnesení bylo schváleno příslušným dohlédacím úřadem. Zároveň se docílí toho, že obce v budoucnosti budou co nejvíce opatrné při vydávání listin, rovněž jako dohlédací úřady při jich schvalování a budou se při všech usneseních říditi ustanoveními zákona, podmiňujícími platnost usnesení zastupitelstva.

K § 2. Jak bylo zjištěno, bylo jmenovitě v době války sjednáno obcemi a městy s právem municipálním vedle případů pravidelných též mnoho zápůjček, při nichž nebylo šetřeno náležitostí uvedených v § l, t. j. nestalo se řádné usnesení, nebylo dosaženo schválení příslušného dohlédacího úřadu a listina nebyla řádně vyhotovena (na př. byla učiněna pouze upisovací přihláška válečné půjčky proti lombardu, upsání zápůjčky bylo dodatečně obcí písemně potvrzeno atd.).

Avšak obce ty, jakož i města s právem municipálním uznaly své závazky ze sjednané zápůjčky jiným způsobem, na př. placením částek na zúročení a umoření zápůjček, zařazením úpisů státních půjček takto získaných do inventáře a jiným podobným způsobem. To se týká jmenovitě zápůjček, které byly učiněny za účelem úpisů nebo lombardem válečných půjček rakouských a uherských, jichž zaplacení některé obce nyní odmítají. Jestliže obec neb býv. město s právem municipálním, třebas nevydala listiny ve formě předepsané, jinými konkludentními činy závazek svůj uznala, jest zajisté spravedlivo, aby byla povinna převzatým závazkům dostáti, a to nejen v zájmu peněžního ústavu, u něhož zápůjčku sjednala, nýbrž též ve svém vlastním zájmu, jelikož by jinak mohla býti zbavena možnosti sjednati v budoucnosti zápůjčku vůbec, i kdyby zápůjčka tato byla naprosto nezbytná!

Důvod, pro který § 2 vládního návrhu obmezen oproti § l jen na zápůjčky, pak jest ten, že spory, které až dosud byly proti obcím zahájeny, týkaly se s výjimkami naprosto nepatrnými vesměs zápůjček obcemi učiněných.

K § 3. Jsou-li v § l a 2 obsažena ustanovení, jimiž mají býti chráněny peněžní ústavy, jmenovitě spořitelny a záložny, jichž vkladateli jsou především též lidé méně majetní, jest s druhé strany spravedlivo, aby také obce nebyly povinnostmi převzatými s upisováním nebo lombardem válečných půjček příliš zatíženy. Z příčiny té jest ustanoveno, že peněžní ústavy nemohou žádati okamžité zaplacení zápůjček, nýbrž že obce jsou povinny splatiti zápůjčky ty v delší lhůtě 15 roků, a nebudou povinny platiti větší úrok než 5 procent. Ustanovení zde uvedená jsou obdobná s ustanoveními § 21 zákona ze dne 30. září 1924, č. 216 Sb. z. a n., s tím rozdílem, že doba splatnosti je prodloužena na 15 roků, kterážto delší lhůta splatnosti byla zvolena z té příčiny, že při lhůtě 15 let a úrocích 5 procent činí annuita zápůjčky (úrok a amortisační kvóta) 9 56 procent, kdežto při l0 leté splatnosti by činila 1284 procent, což by znamenalo dosti značné zatížení obcí.

Vláda projevuje přání, aby tento její návrh zákona byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán výboru ústavně- právnímu.

V Praze, dne 23. března 1926.

Předseda vlády a ministr vnitra:
Černý v. r.