Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

II. volební období.

2. zasedání.

Tisk 82.

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s Úmluvou sjednanou v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o pensích poukázaných bývalou vládou rakouskou.

I.

Po převratu až do dubna r. 1919 vyplácela československá vláda pense a zaopatřovací požitky bývalým rakouským státním zaměstnancům na základě ujednání likvidační komise, obvyklým způsobem, t. j. vídeňskou poštovní spořitelnou. Po provedené rozluce měnové došlo také k přerušení styků s vídeňskou poštovní spořitelnou a v důsledku toho, aby nenastal průtah ve výplatě pensí, vydalo ministerstvo financí příslušné pokyny, v nichž byly stanoveny předpoklady, za kterých bude československá vláda až do definitivní úpravy vypláceti pense, zakládající se na služebním poměru k bývalému rakousko-uherskému státu.

V nezávazných těchto pokynech byly stanoveny přejímací podmínky, jež v podstatě spočívaly na domovské (státní) příslušnosti, spojené s posledním služebním místem. Pro železniční zaměstnance a příslušníky vojska byly stanoveny výjimky, a to pro železniční zaměstnance rozhodovala pro převzetí na náš pensijní etát zásada teritoriality a pro příslušníky vojska zásada domovské (státní) příslušnosti.

Poněvadž však v ostatních státech succesorních nebylo přejímání pensí prováděno ani současně ani jednotně, ukázala se potřeba, aby československá vláda vyplácela četným percipientům, bydlícím na našem území, nedostávajícím však odnikud svých požitků, pensijní požitky zálohou a to v relaci 60 Kč ku 100 K cizím, kteréžto opatření bylo později příslušně podle valutárních poměrů, v tom kterém nástupnickém statě panujících, modifikováno.

Také mírové smlouvy, zejména St. Germainská, nevyřešily otázku rozdělení pensijního břemene a teprve článkem 9. smlouvy mezi Itálií, Polskem, Rumunskem, státem Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem uzavřené v Sevres v r. 1920 a námi ratifikované v r. 1921 bylo sjednáno, že výplatu veškerých civilních i vojenských pensí bývalých rakouskouherských zaměstnanců, pokud se stanou příslušníky cessionářských států, upraví zvláštní smlouva, sjednaná mezi těmito státy. K této zvláštní úmluvě došlo na římské konferenci v roce 1922 a její zásadou jest státní příslušnost zaměstnance, získaná podle mírové smlouvy St. Germainské ať ipso facto (de plein droit), ať opcí nebo reklamací. Úmluva obsahuje 9 článků a to: článek 1. vymezuje osoby, na něž se úmluva vztahuje, vylučuje zaměstnance železniční, dále zaměstnance státních podniků s autonomními pensijními fondy; článek druhý pojednává o vzájemné kompensaci pensí jednotlivými státy do 16. července 1920 vyplácených, článek 3. pojednává o výměře; článek 4. modifikuje vzájemnou úhradu pensí vyplácených po 16. červenci 1920; v článku 5. stanoví se, že pro případ sporu o státní příslušnost, pense nepřestanou se vypláceti; podle článku 6. úmluva zahrnuje analogicky i pense vdov a sirotků; v článku 7. je vyhrazena úprava pensí správ zemských a obecných; v článku 9. je výslovně konstatováno, že úmluva nedotýká se vnitřních zákonů a úprav smluvních stran s vlastními příslušníky. Touto úmluvou rozdělují nástupnické státy veškeré pensisty bývalého Rakousko-Uherska mezi sebe a to podle státní příslušnosti nabyté smlouvou St. Germainskou. Poměr mezi pensistou a státem, kterému pensista připadl, řídí se pouze vnitřním zákonodárstvím a úpravami tohoto státu. Podobný poměr mezi pensistou a státem upraven byl vůči pensistům vojenským naším zákonem č. 194/1920 Sb. z. a n., a poněvadž tento zákon vyloučil z převzetí vojenské pensisty, kteří optovali ve prospěch našeho státu a tato úmluva v čl. 1 stanoví pravý opak, vidí se potřeba zákon č. 194/20 novelovati.

Konečně článek 9. obsahuje ustanovení o ratifikaci. Ježto z úmluvy plynou pro stát finanční závazky, potřebuje podle § 64 Ústavní listiny souhlasu Národního shromáždění. Náklad, spojený s úmluvou, je kryt v kap. VIII., tit. 1 státního rozpočtu.

Sociálně-politický výbor projednav předlohu, doporučuje slavnému senátu N. S., aby vyslovil souhlas s Úmluvou sjednanou v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o penzích poukázaných bývalou vládou rakouskou.

V Praze, dne 3. března 1926.

R. Jaroš v. r.,
předseda.

R. Pánek v. r.,
zpravodaj.

II.

Pod senátním tiskem čís. 20 předkládá vláda Národnímu shromáždění úmluvu sjednanou v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem; Italí, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o pensích poukázaných bývalou vládou rakouskou.

Úmluvou tou učiněna mezi jmenovanými státy dohoda, jak si mezi sebe rozdělí pensisty bývalého rakouského státu (Cislajtanie), jakož i pensisty společné a bosensko-hercegovské státní správy, kteří dne 3. listopadu 1918 již byli pensity (vyjma pensisty státních železnic a podniků státních).

Podle čl. I. každý stát přijímá ty osoby, které byly uznány anebo se staly příslušníky dotyčného státu (vlastní pensisty, jejich vdovy i sirotky) (č1. I. a VI.).

Úmluvou touto zažehnán zoufalý stav těchto osob, do něhož byly uvrženy rozpadnutím monarchie rakousko-uherské a Předlitavska, neboť pro tyto pensisty zanikl subjekt, jenž byl právně povinen jim platiti jejich pense, poněvadž mírové smlouvy břímě to nástupnickým státům neuložily.

Republika naše zachovala se lidsky jak k těm pensistům, kteří podle domovského práva v některé obci v republice stali se jejími občany, tak i k těm, kteří sice občany jejími nebyli, ale na území našem se zdržovali.

Prvním vyplácela hned od 3. listopadu 1918 plnou pensi jejich i s drahotními přídavky; druhým zálohou vyplácela větší kvotu (60 %) pense a nad to určité přídavky drahotní.

Jak již podotknuto, mírové smlouvy se o tomto předmětu vůbec nezmiňují. Onen neutěšený stav nemohl trvati stále a v proto zmocněnci nástupnických států sešli se začátkem roku 1922 v Římě a zde 6. dubna 1922 uzavřeli tuto smlouvu.

Z úmluvy této jsou vyloučeni:

1. Příslušníci Uherska, neboť tento stát jednání a úmluvy se nezúčastnil;

2. podle čl. 1. pensisté státních železnic a jiných podniků státních, hospodařících samostatně;

3. podle čl. 7. pensisté správ zemských a obecních, ohledně nichž slíbena zvláštní úmluva, která byla uzavřena rovněž ve Vídni 30. listopadu 1923, ale dosud všemi státy nebyla podepsána.

Z úmluvy nejsou vyloučeni

pensisté vojenští; náš stát však osoby ty převzal již podle zásady domovské příslušnosti a pense jejich upravil zákonem č. 194 Sb. z. a n. z roku 1920. Zákon tento vyloučil z pensí ty osoby, které optovaly pro nás; poněvadž úmluva tato je nevylučuje, bude nutno důsledkem toho zákon ten novelisovati. (Vláda již předložila posl. sněmovně osnovu).

Úmluva ponechává jednotlivým státům úplnou volnost výměry pensijních požitků čl. 3. a 8.

Úmluva současně řeší případy sporu o státní příslušnost pensistovu. (Čl. 5.).

Poněvadž z úmluvy této plynou pro náš stát různá břemena, potřebuje ve smyslu §u 64 bod 1. odst. 1. ústavní listiny souhlasu Národního shromáždění.

Úmluva ta dosažitelným a pro nás přijatelným způsobem řeší řadu nejasných otázek a přispívá tak ku konsolidaci poválečných poměrů. Proto navrhuje zahraniční výbor slavnému senátu její schválení.

V Praze, dne 22. dubna 1926.

Vávlav Donát v.r.,
předseda.

Dr J. Karas v. r.,
zpravodaj.

III.

S provedením této smlouvy nevznikne státu našemu žádný nový náklad, neboť jsme my již od převratu prováděli zásady této smlouvy a tudíž dotyčný náklad pojíman byl do rozpočtů. Na rok 1926 zařazena je položka dotyčná do kap. VIII. tit. 1.

Proto rozpočtový výbor připojuje se k návrhu výboru zahraničního, aby úmluva byla slavným senátem schválena.

V Praze, dne 28. dubna 1926.

Jos. V. Klečák v. r.,
předseda.

Dr. J. Karas v. r.,
zpravodaj.

IV.

V prvních letech popřevratových stát náš vzhledem k neustáleným a spletitým poměrům poválečným byl nucen při vyplácení pensijních a zaopatřovacích požitků bývalých rakouských státních zaměstnanců a jejich pozůstalých vypomáhati si stejně jako činil při řešení celé řady jiných poválečných otázek - nejrůznějšími opatřeními prozatímními, aby zabezpečil snesitelnou existenci pensistů a jich pozůstalých na území státu našeho bydlících.

Tísnivé břímě pensijní států našemu takto vzniklé nebylo ani mírovými smlouvami definitivně vyřešeno: čl. 216. mírové smlouvy St. Germainské spokojil se prostým stanovením zásady, že ten, kdo požívá občanských nebo vojenských platů odpočinkových od bývalého císařství rakouského a byl uznán nebo stal se podle této smlouvy příslušníkem jiného státu než Rakouska, nebude moci v příčině svých platů odpočinkových požadovati ničeho na vládě rakouské.

Rozhodnutí o tom, kterým ze států následnických uložena bude povinnost těchto platů pensijních a v jakém rozsahu, mírové smlouvy neobsahují, i vyhrazeno rozhodnutí toto budoucím smlouvám zvláštním, jak se o tom z následnických států dohodly Italie, Polsko, Rumunsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a republika Československá smlouvou Sevreskou ze dne 10. srpna 1920, která však, nebyvši dosud všemi smluvními státy ratifikována, nenabyla mezinárodní účinnosti.

V duchu této dohody uzavřená smlouva Římská ze dne 6. dubna 1922 zjednává mezi všemi státy následnickými s výjimkou jediného státu maďarského aspoň částečný právní základ pro vyřešení naléhavé otázky pensijní.

Rozhodnými daty pro tuto smlouvu jsou den 3. listopadu 1918 - datum uzavřeného příměří - kdy již pense musily býti poukázány, a den 16. července 1920 počátek účinnosti mírové smlouvy St. Germainské -, od kdy jednotlivé smluvní státy převzaly na sebe závazek k výplatě pensijních požitků osobám oprávněným, jak uvedeny jsou ve čl. 1. smlouvy a za podmínek tam stanovených, při čemž však výslovně vytčeno, že tato úmluva netýká se pensí, platů z milosti a přídavků drahotních pensistů státních železnic, mimo to netýká se pensí atd. pensistů jiných podniků státních, které nezatěžovaly státního fisku, nýbrž autonomní pensijní fondy.

V ostatních ustanoveních smlouva vytyčuje zásady pro vzájemné súčtování výplat v mezidobí od 3. listopadu 1918 do 16. července 1920 vykonaných (čl. 2.), pro výši výměry pensí, platů z milosti a drahotních přídavků a podmínky výplaty (čl. 3.), pro povinnost náhrady a podmínky vzájemného súčtování výplat konaných po dni 16. července 1920 (čl. 4.), pro výplaty pensistů, jejichž státní příslušnost jest spornou, a pro řešení vzniklých z toho sporů rozhodčími soudy (čl. 5.), pro analogické použití smluvních ustanovení na pense vdov a sirotků, na vychovávací příspěvky pro sirotky a na čtvrtletní úmrtné (čl. 6.).

Článek 7. stanoví výhradu zvláštní dohody pro pensisty správ zemských a obecních článek 8. pak stanoví; další výhradu, že ustanovení této smlouvy neprejudikují nijak zákonům smluvních států a vnitřní úpravě poměru mezi jednotlivými smluvními státy a jejich vlastními příslušníky.

Článek 9. určuje dobu, způsob a uložení ratifikace, jakož i počátek účinnosti smlouvy.

Smlouva Římská, odstraňujíc řadu otázek dotud mezi následnickými státy sporných a zjednávajíc bezpečnou právní základnu pro řešení velmi spletitých a velmi naléhavých problémů poválečných, značí nesporně podstatný krok vpřed na poli stále se upevňujících mezinárodních vztahů.

Ježto pak úmluvou touto ukládána jsou státu našemu břemena majetková, jeví se nutným, uděliti k ní vedle § 64, bod 1. odst. 1. úst. list, souhlas Národního shromáždění.

I navrhuje ústavně - právní výbor na základě jednomyslného usnesení svého, učiněného ve schůzi dne 28. dubna 1926, aby senát Národního shromáždění takto se usnesl:

>Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s Úmluvou sjednanou v Římě dne 6. dubna 1922 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o pensích poukázaných bývalou vládou rakouskou.<

V Praze, dne 28. dubna 1926.

Dr M. Hruban v. r.,
předseda.

Dr Klouda v. r.,
zpravodaj.