Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

II. volební období.

2. zasedání.

Tisk 83.

Úmluva sjednaná ve Vídni dne 30. listopadu 1923 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny Úmluvou v Římě ze dne 6. dubna 1922.

>Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s Úmluvou sjednanou ve Vídni dne 30. listopadu 1923 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem a úpravě různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny Úmluvou v Římě ze dne 6. dubna 1922.<

Úmluvou, podepsanou v Římě dne 6. dubna 1922, týkající se pensí poukázaných bývalou rakouskou vládou, byly z úpravy výslovně vyloučeny pense železniční a vyřešení této otázky, t. j. rozdělení pensijního břemene a jmění zaopatřovacích fondů odkázáno na novou konferenci, kde současně s touto posléze uvedenou otázkou měla se vyříditi i otázka požitků oněch zaměstnanců bývalého rakousko-uherského státu, kteří byli v den převratu ještě v činné službě, nebyli však převzati žádným z nástupnických států. Konečně měla se vyříditi též otázka rozdělení pensijního břemene bosensko-hercegovských drah zemských a vojenské dráhy Banjaluka-Doberljin. K této konferenci došlo ve Vídni v říjnu 1923, kde byla sjednána úmluva mezi nástupnickými státy ohledně úpravy různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny úmluvou v Římě v r. 1922. Úmluva obsahuje čtyři části s 22 články, jichž podstatný obsah je tento: Část I. jedná o úpravě poměrů bývalých civilních a vojenských zaměstnanců, nepřevzatých do služeb některého nástupnického státu. Poměr vojenských osob nepřevzatých naším státem upraven byl zákonem č. 194/20, který podle článku 8. této úmluvy zůstává i na dále v platnosti a bude jej třeba pouze novelovati, aby uveden byl v soulad s touto úmluvou a to v tom smyslu, že odstraní se rozpor spočívající v tom, že v čl. 2. této úmluvy výslovně se uvádí, že pensisté obdrží zaopatřovací požitky od onoho státu, jehož příslušníky se stali opcí podle St. Germainské mírové, smlouvy, kdežto zákon č. 194/20 osoby tyto vylučuje.

Pokud se týče bývalých nepřevzatých zaměstnanců civilních, jímž podle prozatímní úmluvy mezi nástupnickými státy vypláceny byly výpomoce v relaci 60 Kč k 100 Kr cizím a později alimentace pouze ve zvláštních případech, bylo nyní smluveno, že poskytne se podobným osobám, odpočivné.

Pro poskytnutí pensí je rozhodným státní občanství, získané podle St. Germainské smlouvy a dále okolnost, že dotyčná osoba měla v den 3. listopadu 1918 nárok podle tehdy platných předpisů buď na pensi nebo odbytné.

Z této výhody byly vyloučeny osoby, které odmítly službu ve státě, jehož příslušníky se staly, které opustily svoji službu nebo nevyhověly výzvě, aby nastoupily službu a konečně jichž převzetí z veřejných důvodů bylo odmítnuto.

V čl. 3. úmluvy činí se opatření ohledně pozůstalých; v čl. 4. řeší se případy, týkající se osob, bydlících v cizině. Smluvní strany se zavázaly zkoumati s největší ochotou žádosti podobných osob.

Čl. 6. týká. se výplaty pensí a vzájemného vyúčtování; č1. 7. řeší případy, kdy je sporna státní příslušnost; článek 8. jedná o platnosti vnitrostátního zákonodárství.

Část II. upravuje poměry bývalých dvorských zaměstnanců a zaměstnanců kabinetní kanceláře.

Zvláštní dohodou mezi námi a Rakouskem rozhodnuto bylo o rozdělení pensijních požitků bývalých pragmatikálních zaměstnanců správy i jmění rodu Habsbursko-Lotrinského. Tato dohoda bude předložena k ústavnímu schválení teprve po ukončení prací Reparační komise.

Část III. sub A upravuje právní poměry zaměstnanců bývalých c. k. státních drah a sub B rozdělení pensijního fondu bývalé správy c. k. drah.

Úmluva z oboru železničního řeší otázky:

1) rozdělení pensijního břemene c. k. drah,

2) požitků nepřevzatých železničních zaměstnanců,

3) rozdělení pensijního břemene a požitků nepřevzatých zaměstnanců býv. zemských drah v Bosně a Hercegovině,

4) rozdělení, jmění 10 fondů pensijních bývalých c. k. drah.

Podle článku 10. této úmluvy připadne z celkového počtu 48.902 percipientů (stav z 1. listopadu 1918) k tíži čsl. drah 17.684 osob. Náklad spojený s tímto převzetím, nebude vyšší než náklad spojený s dosavadní výplatou pensijních požitků osob na nás připadajících.

Podle článků 14-16 jmění fondů tvoří nemovitosti, cenné papíry a pohledávky. Nemovitosti odhadnuty částkou Kr 222.009 milionů 735.036, cenné papíry podle bursovní ceny ke dni 15. října 1923 částkou Kr 36.240,190.170, celkem tudíž Kr 258.249 milionů 925.206.

Podíly, připadající na jednotlivé státy byly rozvrženy tímto klíčem:

Rakousko 39 %, Československo 36,60 %, Polsko 20 %, Rumunsko 1,64 %, SHS. 1,38 %, Italie 1,38 %,

Nemovitosti připadnou státu, ve kterém leží, klíč pro rozdělení cenných papírů je určen procentními sazbami obsaženými v čl. l6. úmluvy. Na Československo připadá 67,5 % celkové hodnoty, t. j. Kr 24.661 milionů 734.000.

Tato částka nestačí však na úhradu převzatých pensijních břemen jako je tomu i v jiných státech.

Část IV. obsahuje závěrečná ustanovení.

Čl. 21. upravuje otázku úschovy a rozluky spisů, dokladů, knih a všech písemností. Čl. 22. obsahuje ratifikační klausuli, podle níž vídeňská úmluva nabude účinnosti teprve po ratifikaci všech smluvních států.

Důležitá jsou také prohlášení smluvních států.

1. Smluvní Strany prohlašují, že jsou ochotny zkoumati s největší blahovůlí žádosti o výplatu pensí v cizině;

2. italská delegace prohlašuje, že její vláda prozkoumá s veškerou blahovůlí otázky nabytí občanství italských zaměstnanců, jichž se úmluva týká;

3. smluvní Strany prohlašují, že jsou ochotny sjednati dvoustranné dohody o úpravě požitků zaměstnanců, kteří byli propuštěni, ježto nenabyli občanství státu, jemuž sloužili po 3. listopadu 1918.

Úmluvě je připojen: 1. seznam cenných. papírů, 2. seznam nemovitostí a 3. seznam pohledávek.

Sociálně-politický výbor pojednav o předloze, doporučuje slavnému senátu aby vyslovil souhlas s

Úmluvou sjednanou ve Vídni dne 30. listopadu 1923 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny Úmluvou v Římě ze dne 6. dubna 1922.

V Praze, dne 3. března 1926.

R. Jaroš v. r.,
předseda.

R. Pánek v. r.,
zpravodaj.

Úmluva mezi nástupnickými státy Rakousko-Uherska uzavřená v Římě 6. dubna 1922 netýkala se

1. zaměstnanců bývalého státu Rakouského i Rakousko-Uherského a zaměstnanců dvora a kabinetní kanceláře panovnické rodiny, kteří v době převratu byli ještě v aktivní službě, ale nebyli žádným státem do nové aktivní služby přejati,

2. pensistů bývalého Rakouska (Předlitavska), pokud. byli dříve zaměstnanci státních drah, a jmění fondů, z nichž ony pense byly vypláceny.

Upraviti poměry i těchto osob bylo péčí všech nástupnických států a uzavřely tudíž úmluvu novou ve Vídni dne 30. listopadu 1923.

Ad 1. Z osob nepřevzatých jsou to jednak osoby vojenské (jejichž poměr byl mezitím u nás upraven zákonem ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a n., jenž však v duchu této úmluvy bude muset býti novelisován), jednak osoby civilní. Těmto dávala naše vláda zatím výpomoci v 60% jejich aktivních požitků.

Tato úmluva má přivésti konečně právní upravení hmotného postavení jejich v tom směru, že těm osobám, které podle mírových smluv nabyly nebo podržely naše státní občanství a dne 3. listopadu 1918 měly nárok na odpočivné požitky, se tyto požitky přiznávají, vyjma ty. které se proti českému národu prohřešily (k č1. 2. smlouvy) a vyjma osoby, stojící ve službách fideikomisních statků rodiny panovnické (čl, 9.).

Ad 2. Tyto osoby (pensisté železniční) dostávaly rovněž prozatímní podpory původně na náš účet ústředím železničním ve Vídni, po rozluce valutové přímo naší železniční správou. Podpory ty udělovali jsme původně jen těm osobám, které 3. listopadu 1918 na území našeho státu bydlely. nehledíce na jejich státní nebo národnostní příslušnost, později všem těm osobám, bydlícím třeba mimo naše území, ale získavším naše státní občanství. Jiné státy; zejména Jugoslavie, zásad těch nechtěly uznati a proto my jsme i těmto cizím příslušníkům zatím vypláceli zálohy.

Osoby aktivně dne 3. listopadu 1918 sloužicí, ale státem naším nepřevzaté, byly u nás fakticky pensionovány, a to s plným nárokem ty, které měly naše státní občanství, a s pouhými alimentačními podporami, které občanství našeho nezískaly.

Úmluva přítomná přejímá zásady úmluvy řimské ze dne 6. dubna 1922 (viz tisk senátní č. 20). My - i ostatní státy - přejímáme do plné pense ty zaměstnance a jejich pozůstalé, kteří v duchu mírových smluv nabyli státní příslušnosti.

Tvrdým oříškem jednání bylo stanovení klíče pro rozděleni jmění zaopatřovacích fondů státních drah i drah bosenskohercegovských (čl. 13-20 úmluvy). Fondy tyto byly zpracovány vesměs ve Vídni a majetek jejich se jen z části nalézá v obvodu našich státních hranic; jmění jeho oceněno asi na 258 1/4 mil. Kč. Po delším jednání, stanoveny podíly jednotlivých států. V procentech obnáší v poměru převzatých zaměstnanců:

V penězích náš podíl 36,60 % činí asi 96 1/4 mil. Kč. Částkou touto není však uhrazeno pensijní břemeno, jež stát náš na sebe bere, neboť jednak fond ten již původně v Rakousku byl pasivní, jednak my převzali jsme více osob, než jsme byli zavázáni.

I touto úmluvou jako onou pod č. 20 senátu předloženou, upravuje se ožehavá otázka poválečná, a odstraňuje se mnohá nejasnost poválečná. Naši zástupci učinili vše, aby zájmy naše spravedlivě obhájili.

Poněvadž i tato úmluva ukládá našemu státu břemena majetková, vyžaduje schválení Národního shromáždění podle §u 64 odst. 1. bod 1. ústavní listiny. Úhrada větších nákladů na r. 1926 obsažena je v rozpočtu státním na r. 1926 v kap. VIII. tit. 1.

Zahraniční výbor v uvážení všech uvedených okolností navrhuje slavnému senátu schválení úmluvy.

V Praze, dne 22. dubna 1926.

Václav Donát v. r.,
předseda.

Dr J. Karas v. r.,
zpravodaj.

S provedením této smlouvy v podstatě nevznikne našemu státu nový náklad, poněvadž jsme již od převratu zásady této úmluvy prováděli. Náklad na r. 1926 kryt je položkou tit. 1. kap. VIlI.státního rozpočtu. Pouze u několika osob vojenských v důsledku novelisace zákona o vojenských pensích č. 194 ai 1920 bude třeba finančního opatření, až vláda dotyčnou novelu předloží.

Rozpočtový výbor se tudíž připojuje k návrhu výboru zahraničního, aby úmluva byla sl. senátem schválena.

V Praze, dne 28. dubna 1926.

Jos. V. Klečák v. r.,
předseda.

Dr J. Karas v. r.,
zpravodaj.

Úmluva tato, sjednaná mezi týmiž státy jako smlouva římská ze dne 6. dubna 1922, tvoří doplněk této smlouvy.

Přiznává a upravuje odpočivné a zaopatřovací požitky jednak bývalých státních zaměstnanců a vojenských osob rakouských nepřevzatých do služeb některého smluvního státu (část I. smlouvy), jednak zaměstnanců dvorských a zaměstnanců bývalé kabinetní kanceláře (část II. smlouvy), jednak zaměstnanců bývalých c. k. státních drah (část III. smlouvy).

V jednotlivostech smlouva v části I. vymezuje okruh osob oprávněných (čl. 1.), určuje počátek výplaty a stanovení výše odpočivných požitků a vypočítává osoby od braní odpočivných požitků vyloučené (č1. 2;), stanoví podmínky pro výplatní povinnost na účet jednotlivých smluvních států (čl. 3.), připouští závislost pobírání odpočivných požitků od povinnosti bydlení v příslušném státu a možnost výjimek z této zásady (č1. 4.), dovoluje analogické použití zásad v čl. 1.-4. vytčených též pro zaměstnance společných správ bývalé monarchie Rakousko-uherské i zemské správy Bosny a Hercegoviny, kteří nebyli převzati do služeb některého smluvního státu a dne 3. listopadu 1918 ještě nebyli dáni na odpočinek, jakož i pro odpočivné požitky těchto zaměstnanců a jich pozůstalých za podmínky, že tito zaměstnanci (pozůstalí) byli dne 3. listopadu 1918 příslušníky bývalého císařství Rakouského (čl. 5.), stanoví lhůtu k podání žádosti na jeden rok ode dne účinnosti smlouvy a určuje způsob vzájemné náhrady záloh, podpor a jiných platů, na účet povinného státu vykonaných (čl. 6.), ustanovuje prozatímní opatření pro případ, sporů o státní příslušnosti a podmínky pro řešení takovýchto sporů rozhodčím soudem, příslušným pro otázky státního občanství (čl. 7.) a vyhrazuje zákonnou i nařizovací svrchovanost každého smluvního státu vůči jeho vlastním příslušníkům (čl. 8.).

V části II. smlouvy rozšiřuje se okruh oprávněných osob na civilní zaměstnance bývalého dvora jakož i na zaměstnance bývalé kabinetní kanceláře a stanoví se podmínky, za kterých lze vůči nim applikovati jednak ustanovení římské smlouvy ze dne 6. dubna 1922, jednak ustanovení. první části projednávané úmluvy.

Podle části III. smlouvy, jež upravuje právní poměry zaměstnanců bývalých c. k. státních drah, mají pro odpočivné požitky (včetně >provisí<), platy z milosti, odbytné a drahotní přídavky, které dne 3. listopadu 1918 byly již přiznány nebo již náležely, platiti ustanovení smlouvy římské ze dne 6. dubna 1922, při čemž jest. obdobně použíti předpisů čl. 6. části I. smlouvy vydané o výplatě, súčtování a náhradě platů na účet druhého smluvního státu (čl. 10.), dále se applikují na ty zaměstnance bývalých c. k. státních drah, kteří do dne 3. listopadu 1918 nebyli ještě dáni na odpočinek a kteří nebyli převzati do služeb některého smluvního státu, zásady první části projednávané úmluvy (čl. 11.) a rozšiřuje se použití předpisů čl 10. a 11. projednávané úmluvy pro zaměstnance (pozůstalé) bývalých zemských drah v Bosně a Hercegovině a bývalé c. a k. vojenské dráhy Banjaluka-Doberljin, pokud tito zaměstnanci byli dne 3. listopadu 1918 příslušníky bývalého císařství Rakouského.

V následujících ustanoveních č1. 13. -20. úmluvy vytčeny jsou zásady pro rozdělení fondů starobního zaopatření bývalé správy c. k. státních drah, podle nichž veškerá aktiva a passiva těchto fondů převádějí se na jednotlivé smluvní státy podle zvláštního klíče, odpovídajícího přibližně podílu závazků jednotlivými státy převzatých.

Část IV. úmluvy obsahuje závěrečná ustanovení, jimiž jednak vyhrazeno společné používání spisů a dokladů potřebných a zajištěna vzájemná součinnost při dopisování a přezkoumání spisů (čl. 21.), jednak stanovena doba a modality ratifikační úmluvy a jejich uložení, při čemž vysloveno, že účinnost úmluvy nastane teprve po ratifikaci všemi smluvními státy v den složení poslední ratifikace (čl. 22.).

Také z této smlouvy vyplývají pro stát náš podstatná břemena majetková i jest proto podle § 64 odst. 1. bodu 1. úst. listiny nutným souhlas Národního shromáždění.

Výbor ústavně-právní projednav úmluvu tuto ve schůzi dne 28. dubna 1926 konané navrhuje, aby senát Národního shromáždění učinil toto usnesení:

>Národní shromáždění republiky československé souhlasí s Úmluvou sjednanou ve Vídní dne 30. listopadu 1923 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny Úmluvou v Římě ze dne 6. dubna 1922. <

V Praze, dne 28. dubna 1926.

Dr M. Hruban v. r.,
předseda.

Dr Ant. Klouda v. r.,
zpravodaj.