Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

II. volební období.

2. zasedání.

Tisk 107.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Soud povolí zahlazení soudního odsouzení nebo jiného odsouzení, jež se zapisuje do rejstříku trestů a nezní na přísnější trest než na trest na svobodě jednoho roku, napravil-li odsouzený podle možnosti škodu trestným činem způsobenou a nebyl-li v době uvedené v § 2 znovu odsouzen.

(2) Soud však může za podmínek uvedených v odst. 1. povoliti zahlazení odsouzení, nezní-li rozsudek na přísnější trest než na trest na svobodě pěti roků, jsou-li tu zcela mimořádné okolnosti, jež činí odsouzeného zahlazení jeho odsouzení hodným, jak co do povahy a pohnutky trestného činu, tak co do chování odsouzeného od doby, kdy trest odpykal.

(3) Do doby trestu na svobodě se včítá i náhradní trest uložený pro případ nedobytnosti vedlejšího peněžitého trestu.

(4) Výše trestu nerozhoduje:

a) jde-li o odsouzení jen za čin trestný spáchaný výlučně z politické pohnutky nebo jen za čin trestný podle druhého dílu vojenského trestního zákona, leč by šlo v obou případech o trestné činy, na které zákon stanoví trest smrti nebo doživotní ztráty svobody,

b) jde-li o odsouzení za čin trestný spáchaný ve věku do dvaceti roků.

§ 2.

(1) Doba zkušebná (§ 1, odst. 1. ) činí:

a) patnáct roků, jde-li o odsouzení k trestu na svobodě delšímu jednoho měsíce (§ 1, odst. 3.) za jiný zločin, než který uveden v § 1, odst. 4. lit. a),

b) deset roků, jde-li o odsouzení za zločin k trestu na svobodě jednoho měsíce nebo kratšímu (§ 1, odst. 3.) nebo, jde-li o odsouzení za zločin uvedený v § 1, odst. 4. lit. a), nebo o odsouzení pro přečin k trestu na svobodě přes jeden měsíc (§ 1, odst. 3. ),

c) pět roků ve všech ostatních případech.

(2) Byl-li čin spáchán ve věku do dvaceti roků a nezněl-li rozsudek na trest na svobodě delší jednoho roku, zkracuje se doba v odst. (1.) uvedená na polovinu, činí však nejméně tři roky.

(3) Při posouzení otázky, zda jde o zločin, přečin nebo přestupek, rozhodnou je kvalifikace činu podle zákona a ne podle rozsudku. Při odsouzení za čin, který je jinak podle zákona zločinem nebo přečinem, avšak proto, že bylo užito § 9 zákona ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n. nebo zákonů jeho účinnost prodlužujících a rozšiřujících, kvalifikuje se jako přečin nebo přestupek, rozhoduje tato kvalifikace činu.

(4) Doba zkušebná se počíná, jakmile byl trest na svobodě a na penězích vykonán, prominut nebo promlčen. Do ní nebudiž vpočten čas, po který byl odsouzenec zadržen v uzavřeném ústavě.

§ 3.

(1) Byl-li kdo odsouzen více než jednou, povolí soud zahlazení všech odsouzení zároveň, jsou-li tu podmínky pro zahlazení každého jednotlivého z nich (§ 1, odst. 1.) a je-li z chování odsouzeného po výkonu posledního trestu patrno, že se úplně polepšil.

(2) Stalo-li se však poslední odsouzení jen pro přestupek nebo pro přečin nepatrného významu a nespočívající na nízké nebo nečestné pohnutce, povolí soud zahlazení předcházejících odsouzení i bez zahlazení tohoto posledního odsouzení.

(3) Jde-li nejvýše o tři odsouzení jen pro přestupky nebo přečiny nepatrného významu a nespočívající na nízké nebo nečestné pohnutce, povolí soud zahlazení všech těchto odsouzení, když uplynula aspoň od posledního z nich zkušebná doba.

§ 4.

Je-li odsouzení zahlazeno, pokládá se odsouzený nadále za osobu soudně bezúhonnou, pokud tomu nepřekáží jiné ještě nezahlazené odsouzení. Odsouzený jest sproštěn povinnosti vyjeviti odsouzení na dotaz před soudem nebo před jiným úřadem. Práva třetích osob, jež se zakládají na odsouzení, zůstávají nedotčena.

§ 5.

Že odsouzení bylo zahlazeno, buď poznamenáno v trestním spise, na trestním listě úřadu rejstříku trestů, v záznamech správních úřadů a ve všech jiných záznamech, které se vedou o odsouzení. Zahlazené odsouzení nesmí býti pojato do výpisu z rejstříku trestů, zpráv podávaných úřadem rejstříku trestů nebo do vysvědčení bezúhonnosti, ani jakýmkoliv jiným způsobem v nich vyznačeno.

§ 6.

Je-li v rejstříku trestů zapsáno jen jediné odsouzení a nezní-li rozsudek na přísnější trest než trest na svobodě jednoho roku (§ 1, odst. 3.), nebudiž toto odsouzení, i nebylo-li zahlazeno, pojato do výpisu z rejstříku trestů, zpráv nebo vysvědčení bezúhonnosti, uplynula-li od doby, kdy byl trest na svobodě a na penězích vykonán, prominut nebo promlčen, doba patnácti let, a jde-li o odsouzení pro čin spáchaný ve věku do dvaceti roků, doba desíti let.

§ 7.

(1) O zahlazení odsouzení rozhoduje sborový soud I. stolice (divisní soud), v jehož obvodě jest úřad vedoucí rejstřík trestů o odsouzeném.

(2) Jde-li o zahlazení odsouzení vyslovených soudem občanským nebo současně s nimi o zahlazení odsouzení vyslovených soudem vojenským, jest příslušný soud občanský. Jen tehdy, jde-li výhradně o zahlazení odsouzení vyslovených československými soudy vojenskými nebo vojenskými soudy bývalého mocnářství rakousko-uherského, jest příslušný soud vojenský.

§ 8.

(1) Zahlazení odsouzení se povoluje jen k návrhu.

(2) Návrh (žádost) mohou podati mimo odsouzeného jeho manžel, zákonný zástupce a příbuzní v linii vzestupné a sestupné.

(3) Také státní zástupce (vojenský prokurátor), nabude-li z jiného podnětu vědomost o skutečnostech, které mohou bez dalšího šetření odůvodniti, aby odsouzení bylo zahlazeno, navrhne sám zahlazení odsouzení.

(4) V případě odst. 2. postoupí soud věc státnímu zástupci (vojenskému prokurátorovi), který vykoná, potřebná šetření o žádosti. Potřebná šetření, jest všemi orgány provésti s veškerou šetrností pro odsouzeného.

(5) Jde-li o současné zahlazení odsouzení vysloveného soudem vojenským, vyžádá si státní zástupce dobré zdání vojenského prokurátora.

§ 9.

(1) Soud rozhodne usnesením v neveřejném sedění tří soudců (tří důstojníků justiční služby, z nichž pořadím nejstarší předsedá), vyslechna dříve státního zástupce (vojenského prokurátora).

(2) Má-li soud za to, že škoda nebyla ještě podle možnosti napravena, oznámí odsouzenému před rozhodnutím částku, kterou má ještě nahraditi; a stanoví mu k tomu konci přiměřenou lhůtu.

(3) Vyjdou-li po rozhodnutí soudu najevo taková odsouzení, pro která by zahlazení odsouzení nebylo bývalo možno povoliti, zruší soud (odst. 1.) na návrh státního zástupce (vojenského prokurátora) usnesení o zahlazení odsouzení.

(4) Proti rozhodnutím odst. (1.)-(3.) přísluší oběma stranám stížnost (rekurs) na sborový soud II. stolice (nejvyšší vojenský soud) do osmi dnů s účinkem odkladným.

(5) Jinak, pokud není v tomto zákoně nic, jiného ustanoveno, platí o řízení předpisy trestních řádů.

§ 10.

V případě úhrnného nebo sjednoceného trestu (§ 517 býv. uh. trestního řádu) nebo v případě trestu dodatečného (§ 265 býv. rak. trestního řádu a § 311 vojenského trestního řádu), buďtež veškery rozsudky považovány za rozsudek jediný. Zahlazovací doba se počíná, jakmile byly ony tresty vykonány (§ 2, odst. 4.); do doby té včítá se i čas mezi výkony všech trestů.

§ 11.

(1) Není-li podmínek tímto zákonem stanovených pro zahlazení odsouzení, může je naříditi jen president republiky (§ 103 ústavní listiny) .

(2) Řízení při žádostech za takové zahlazení koná se podle ustanovení trestních řádů pro řízení o žádostech za milost žádá-li se však jen o zahlazení odsouzení, přísluší konati řízení soudu uvedenému v § 7.

§ 12.

Zrušuje se:

1. Zákon ze dne 21. března 1918, č. 108 ř. z. o odčinění odsouzení,

2. čl. I. zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 208 Sb. z. a n., kterým se mění odst. 1. § 5 zákona z 21. března 1918, č. 108 ř. z., a doplňuje § 411 tr. ř.

§ 13.

Provésti tento zákon ukládá se ministrům spravedlnosti, národní obrany a vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.

Ústavně-právní výbor se přikloňuje ve všeobecné části k důvodové zprávě vládní osnovy v plném obsahu.

Je-li trest spravedlivou odplatou za spáchaný čin trestný, ale plní li současně také určitou sociální funkci, jest slušné, ale zajisté i spravedlivé a lidské, aby odsouzenému, který uložený jemu trest si odpykal a chováním svým po odpykaném trestu podal zřejmý důkaz toho, že se skutečně polepšil a eventuální škodu trestným činem způsobenou podle možnosti nahradil, byla podána pomocná ruka k tomu, aby se mohl vrátiti do lidské společnosti jako její člen rovnoprávný a následky odpykaného trestu nezatížený. Tomu však není vyhověno tím, že spravedlnosti bylo prostě učiněno zadost, a že odsouzený si trest odpykal, a že tudíž s hlediska trestněprávního trest pomíjí. Neboť odsouzeného i po odpykaném trestu stíhají i nadále následky činu trestného a uloženého trestu, ztráta zachovalosti, trest, který s hlediska společenského jest mnohdy citelnější než uložený trest sám. Odsouzený prostě není už zachovalý, a skutečnost tato vadí jemu v dalším jeho životě společenském a pronásleduj e jej až do hrobu. Nedostatek zachovalosti překáží jemu začasté, aby se mohl věnovati řádnému životu, aby mohl nabýti určitého postavení nebo úřadu. zkrátka, aby si mohl založiti spořádané bytí.

Aby i tyto následky byly odčiněny a aby odsouzený, který dává záruku toho, že se skutečně polepšil, mohl nabýti dřívějšího čestného společenského postavení, k tomu slouží zahlazení odsouzení. Účinek této instituce jest, že odsouzený, aniž by ovšem rozsudek. a skutečnost, že se odsouzení stalo, byly zrušeny, nabývá dřívější soudní zachovalosti, což se formálně vyjadřuje tím, že se v rejstříku trestů a ve všech záznamech, které se vedou o odsouzeném, zahlazení odsouzení poznamená a že se do výpisu z rejstříku trestů a do jiných záznamů o odsouzeném vedených zahlazené odsouzení nepojímá.

O zahlazení odsouzení jedná předložený návrh zákona. V t. zv. historických .zemích máme sice instituci, která obsahově znamená. zahlazení odsouzení. Jest to zákon z 21. března 1918, čís. 108 ř. z., o odčinění odsouzení, pozměněný zákonem z 10. dubna 1919, čís. 208 Sb. zák. a nař. Předložený návrh vládní zavádí zde jen změny celkem nepatrné. Pro historické země by stačila tudíž nejvýše nepatrná novelisace. Ale na Slovensku a v Podkarpatské Rusi této instituce není. Aby tudíž v republice Československé byla zjednána v tomto směru právní uniformita, bylo třeba nového zákona.

§ 1.

§ 1 obsahuje předmět a podmínky zahlazení odsouzení. Ústavně-právní výbor provedl zde jen některé stylistické úpravy.

V odst. 1. a 2. provedena změna v tom, že odst. 2. vládního návrhu byl vhodně vsunut do odst. 1., takže odst. 2. odpadá.

Důvod této úpravy jest, že mluva vládního návrhu v odst. 2. není náležitě jasná a přesná. V odst. 2. se praví, že zahlazení odsouzení jest vyloučeno, zní-li rozsudek na přísnější trest než. na trest na svobodě jednoho roku, ale hned v následujícím odst. 3. čteme, že může soud povoliti zahlazení odsouzení, nezní-li rozsudek na přísnější trest než na trest na svobodě pěti let, takže zahlazení odsouzení i při rozsudku na přísnější trest než na trest na svobodě jednoho roku jest možné. Bylo tudíž odst. 2. vhodným způsobem stylisticky upraviti; to se stalo vsunutím jeho do odst. 1. a částečnou změnou jeho obsahu.

Z téhož důvodu bylo i první větu odst. 3. stylisticky poněkud změniti.

Rozdílem v mluvě v odst. 1. "soud povolí" a v odst. 2. "soud může povoliti" jest vysloven, že tam, kde osnova užívá mluvy "povolí", sluší rozuměti tolik, že soud jest povinen povoliti, kdežto tam, kde se mluví "může povoliti", jest věc dána ve volné uvážení soudcovské.

§ 2.

Zde jest stanovena doba zkušebná, t. j. doba, která musí uplynouti od okamžiku, kdy byl trest vykonán, prominut nebo promlčen. Ústavně-právní výbor provedl oproti vládnímu návrhu jen nepatrnou stylistickou změnu v posledním odst. 4.

§ 3.

Zahlazení odsouzení lze povoliti, i když jest tu více odsouzení. Tu platí za pravidlo; že se povoluje zahlazení odsouzení všech zároveň. Podmínka jest, že jsou tu náležitosti potřebné k zahlazení ohledně každého jednotlivého odsouzení, a dále, že z chování odsouzeného po výkonu posledního trestu jest patrno, že se úplně polepšil.

Ale z tohoto pravidla se připouští výjimka ve dvojím směru: jednak že lze povoliti zahlazení předcházejících odsouzení, i když poslední odsouzení zahlazeno není, jednak že lze povoliti zahlazení všech odsouzení zároveň, i když podmínky zahlazení ohledně každého jednotlivého odsouzení nejsou dány.

Výjimka v prvém směru nastává, když se poslední odsouzení stalo jen pro přestupek nebo pro přečin nepatrného rázu a nespočívající na nízké nebo nečestné pohnutce a ohledně tohoto posledního odsouzení podmínky zahlazení nejsou dány. V tomto případě povolí soud zahlazení předcházejícího nebo předcházejících odsouzení, ale poslední odsouzení zůstává nezahlazeno.

Výjimka v druhém směru nastává, když jde o odsouzení nejvýše tři, ale vesměs jen pro přestupky nebo přečiny nepatrného rázu a nespočívající na nízké nebo nečestné pohnutce. V tomto případě se nevyžaduje, aby zkušebná doba uplynula ohledně každého jednotlivého odsouzení, nýbrž stačí, když zkušebná doba uplynula aspoň od posledního odsouzení.

Jest ovšem samozřejmé, že i při těchto dvou výjimečných případech jest podmínkou, že se odsouzený od výkonu posledního trestu úplně polepšil.

Aby i zevně toto odlišování bylo patrné, ústavně-právní výbor rozdělil tento paragraf na tři odstavce, z nichž první obsahuje pravidlo, druhé dva výjimky, jak svrchu jest naznačeno.

Odst. 3. bylo pak nad to ještě nutno textově upraviti, aby nijaké pochybnosti nevznikly.

§§ 4, 5, 6.

Ústavně-právní výbor nemá, co by k důvodům vládní osnovy zvláště ještě připomenul; rovněž na mluvě těchto paragrafů nepokládal za záhodno něčeho změniti.

§ 7.

Paragraf tento upravuje příslušnost. Příslušnost jaksi výsadní mají občanské soudy, které rozhodují o zahlazení odsouzení vysloveného také soudem vojenským, jde-li zároveň o zahlazení odsouzení vyslovených soudem občanským. Jen v tom případě, že jde výhradně o zahlazení odsouzení vyslovených soudem vojenským; rozhoduje soud vojenský. Z toho důvodu bylo nutno druhou větu odst. 2. jasněji stylisovati.

Věcně příslušný jest sborový soud prvé stolice nebo divisní soud; místní příslušnost jest dána úřadem vedoucím rejstřík trestů o odsouzeném.

§ 8.

V tomto paragrafu bylo třeba provésti stylistickou a s části také, ovšem nepatrnou, obsahovou úpravu aby bylo zjednáno náležité jasno o věci. Zahlazení odsouzení povoluje soud jen k návrhu. Návrh tento podávají bud sám odsouzený a osoby v odst. 2. vytčené, anebo z povinnosti úřední státní zástupce (vojenský prokurátor), tento však jen tehdy, když skutečnosti odůvodňující zahlazení lze bez dalšího šetření zjistiti. Podávají li návrh (žádost) odsouzený nebo osoby v odst. 2. vytčené, postoupí soud věc státnímu zástupci (vojenskému prokurátorovi), aby potřebná šetření provedl. Mluva v druhé větě odst. 4. obsažená byla ústavně-právním výborem volena proto, aby nemohlo býti pochybnosti o tom, že nejen soud, nýbrž i státní zástupce (vojenský prokurátor) a všichni orgánové, kterých státní zástupce (vojenský prokurátor) užije, jsou povinni provésti šetření s veškerou šetrností pro odsouzeného. Neboť kdyby šetření nebylo veškerými orgány prováděno se vší možnou šetrností pro odsouzeného, mohl by býti šetřením docílen účinek pro odsouzeného právě opačný, než osnova zamýšlí; paměť odsouzení třeba již naprosto vyprchalá mohla by býti oživena, odsouzení, o kterém třeba již nikdo neví, mohlo by býti uvedeno na veřejnou známost, ba mohlo by vzniknouti domnění, že se snad proti odsouzenému koná šetření pro podezření z nějakého (nového) trestného činu.

§§ 9, 10.

Ústavně-právní výbor ani něčeho na těchto paragrafech nezměnil, ani nemá, co by k důvodové zprávě připomenul.

§ 11.

V tomto paragrafu byly provedeny jen změny zcela nepatrné, týkající se mluvy. Ústavně-právní výbor navrhuje slavnému senátu, aby přijal osnovu zákona ve znění svrchu uvedeném.

V Praze, dne 21. května 1926.

Dr Mořic Hruban v. r.,

předseda.

Dr Bohumil Baxa v. r.,

zpravodaj.