Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.
II. volební období.
2. zasedání.
Tisk 141.
Návrh
senátorů J. Slámy, J. Thoře, B. Kianičky a druhů
na doplnění zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n.
Podepsaní navrhují:
Senát račiž se usnésti:
Zákon
ze dne...................,
kterým se doplňuje zákon ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
K § 6 zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n. jenž zní:
>Z povinného potištění invalidního a starobního podle tohoto zákona jsou vyloučeni< - přistupuje jako další bod f) tento dodatek:
>osoby, které v době počátku účinnosti ustanovení tohoto zákona vstoupily ve svém 14. roce do učení podniků živnostenských ve smyslu ž. ř., nechť nepodléhají po dobu svého učení, t. j. do svého 17. roku povinnému pojištění shora uvedeného zákona.
§ 2.
Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr sociální péče.
Odůvodnění:
Výše uvedený zákon o sociálním pojištění dělnickém projednával se nemyslitelným chvatem, takže mnohé otázky nedoznaly náležitého uvážení a projednání. Mimo jiného je to § 6 téhož zákona, který stanoví, aby učeň při vstupu do učení byl ihned pojištěn pro starobní pojištění. Navrhovatelé vycházeli z přesvědčení, že učeň tím okamžikem, jakmile do učení vstoupí, ihned pro svého chéfa vydělává a protože mistr tuto premii platiti může. Není tomu tak.
Je veliký rozdíl mezi učněmi podniků živnostenských a učněmi podniků továrenských. Kdežto první připravuje se na samostatného podnikatele a proto mu musí jeho mistr věnovati více péče a je povinen poskytnouti jemu pokud možno všechny odborné vědomosti, aby po skončené době učební mohl vykonati zkoušku tovaryšskou, které se každý učeň živnostenského podniku po vyučení musí podrobiti, má-li se státi jednou samostatným. Naproti tomu učeň podniků továrenských, kde nehledí se na odborné vzdělání, je použit ihned jako síla pomocná, tím výdělečná a proto nesnese tento příklad žádného porovnání.
Jako příklad mohl by zde sloužiti žák odborné školy průmyslové, který také pracuje ze hmoty svého ústavu, pracuje výrobky pro ústav, ale přes to nelze tvrditi, že by ta která odborná škola na svém žactvu vydělávala. Naopak v hustých případech v prvé době zkazí mnoho surovin, což jde v učebním poměru u učně na účet jeho pána. Učeň, který vstoupí do učení, jest do jisté míry prvé dva roky břemenem a teprve třetím rokem nabývá zručnosti, ačkoliv jest dokázáno podle dlouholetých zkušeností, že i v posledním roce doby učební na sebe nevydělává.
Zákon sám jest velikou tvrdostí, v dnešní době hospodářské tísně při velkém berním tlaku na hospodářskou zdatnost malých řemesel a obchodů zhora uvedených a je tedy návrh úplně opodstatněn.
Pohlíží-li se na věc ze všeobecného stanoviska, že vlastně učebný pán musí za učně již dnes platiti celé nemocenské pojištění a úrazové pojištění, musí každý, kdo není obeznámen poměry mezi živnostnictvem uznati, že živnostnictvo a obchodnictvo takovéto zatížení by nesneslo. Jelikož zákon ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n. jeví se býti nespravedlivým vůči středním stavům, řemeslům a obchodu, jest tedy tento návrh spravedlivý a se stanoviska živnostenského nutný.
V opačném případě by bylo nebezpečí, že by živnostníci učně nevyučovali, takže by hrozil úbytek odborně vzdělaných živnostenských sil, což by bylo ku škodě nejen všech stávajících živností, ale i státu samému.
V Praze, dne 15. června 1926.
J. Sláma,
J. Thoř, B. Kianička,
Trčka, Donát, Križko, Kroiher, Kotrba, Hybš, Hrejsa, Hrubý, Lukeš.