Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

II. volební období.

2. zasedání.

Tisk 168.

Svého času předložila vláda senátu N. S. ku schválení úmluvu sjednanou v Římě v r. 1922 mezi Rakouskem, Italií, Polskem, Rumunskem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o pensích poukázaných bývalou vládou rakouskou, jakož i úmluvu sjednanou ve Vídni v r. 1923 mezi týmiž státy o úpravě různých skupin odpočivných požitků, které nebyly upraveny právě jmenovanou úmluvou v Římě. Obě tyto úmluvy byly již senátem i poslaneckou sněmovnou projednány a s jejich ratifikací vysloven plný souhlas. Tato předloha zákona o níž se již kladně vyslovila poslanecká sněmovna a má se nyní také vysloviti senát, je pouhým důsledkem obou uvedených úmluv, neboť má za účel upraviti přejímání resp. přiznání odpočivných a zaopatřovacích požitků oněm osobám, na něž se vztahuje římská úmluva a to i v těch případech, které v této úmluvě nejsou vyřešeny.

Podstata zákona je tato:

Přejímání a výplata pensí poukázaných bývalou rakouskou vládou civilním i železničním zaměstnancům byla dosud u nás upravena pouze cestou administrativní, kdežto u bývalých vojenských gážistů stalo se tak zákonem č. 194/1920 Sb. z. a n. Vláda považuje za nutné, aby přejímání a výplata pensí také civilním osobám dělo se zákonem.

Poněvadž však ani citovaným zákonem č. 194/ex 20 ani úmluvami v Římě a Vídni, nabudou-li účinnosti, nebude možno vyřešiti definitivně všechny případy převzetí a přiznání pensí vzhledem k značně zkomplikovaným poměrům, zejména pokud se týče státní příslušnosti a p., je třeba zmocniti vládu, aby ve zvláštních případech mohla dle volného uvážení vypláceti odpočivné i těm osobám, na něž se pravidla římské i vídeňské úmluvy přímo nevztahují.

Poněvadž zákonem č. 194/20 byly z převzetí vyloučeny vojenské osoby, jež se staly příslušníky našeho státu na základě opce, mohlo by se státi, že vojenský optant neobdržel by od žádného nástupnického státu pensi vzhledem k tomu, že oproti státu své dřívější příslušnosti pozbyl nároků, avšak vůči našemu státu v důsledku právě citovaného ustanovení zákona č. 194/20 je nenabyl, bylo třeba vložiti do zákona ustanovení, že přiznání pensí platí též pro osoby, které co do státní příslušnosti nevyhovují podmínkám §§ 2 resp. 5 zákona č. 194/20.

Jinak vnitřní zákonodárství upravující tyto otázky zůstává nedotčeno. Sociálně-politický výbor vyslovuje souhlas s usnesením poslanecké sněmovny, obsaženém v senátním tisku č. 128 v plném znění a navrhuje senátu jeho schválení, jakož i schválení resolucí dole uvedených.

V Praze, dne 18. června 1926.

Šim. Roháček v. r.,

místopředseda.

Rud. Pánek v. r.,

zpravodaj.

Zaměstnanci občanští i vojenští bývalé říše Rakousko-Uherské a Předlitavska, kteří nebyli přejati do aktivní další služby naší republiky, byli smlouvou mezi nástupnickými státy uzavřenou dne 6. dubna 1922 v Římě a dne 30. listopadu 1924 ve Vídni přejati naším státem jako pensisté. Smlouvy tyto byly schváleny letos Národním shromážděním.

Pense, těmto bývalým zaměstnancům naší republikou vyplácené, byly dosud vypláceny na účet budoucí zákonné úpravy. Dnes tato zákonná podstata se upravuje, při čemž není žádného většího nákladu, než jak dosud byl činěn, a jak obsažen jest v kap. VIII. tit. 1. rozpočtu na r. 1926.

Proto výbor rozpočtový navrhuje, aby usnesení poslanecké sněmovny bylo schváleno, a aby byla schválena též resoluce jím přijatá.

V Praze, dne 17. června 1926.

Jos. V. Klečák v. r.,

předseda.

Dr J. Karas v. r.,

zpravodaj.

Předloženým návrhem provádějí se úmluvy sukcesivních států uzavřené v Římě dne 6. dubna 1922 a ve Vídni dne 30. listopadu 1923 týkající se převzetí odpočivných i zaopatřovacích požitků a doplňují se zároveň ustanovení oběma těmito úmluvami, jakož i našimi zákony nekrytá. Obě zmíněné úmluvy byly již Národním shromážděním schváleny.

Dosaváde upraveno bylo převzetí zmíněných požitků pro civilní zaměstnance včetně železničních cestou správní, při čemž zásadně rozhodujícím byla domovská resp.

státní příslušnost, při železničních zaměstnancích pak bydliště oprávněného bez ohledu na jeho příslušnost státní.

Pouze pokud vojenských gažistů se týče, jest otázka tato upravena zákonným předpisem z r. 1920, č. 194, vedle kteréhož pense přiznány jen oněm osobám vojenským, kteréž nejpozději před 1. lednem 1910 získaly československého práva domovského a je doposud podržely, jakož i těm, jež ho sice po 1. lednu 1910 nabyly, avšak zvláště teprve státního občanství československého dosáhly.

Nicméně byla tu celá řada osob, kteréž sice jinak státního občanství měly, avšak podmínek ostatních předepsaných pro pobírání odpočivných požitků se jim nedostávalo, jednak řada osob vojenských, kteréž nevyhovovaly podmínkám zákona o vojenských gažistech z r. 1920, č. 194, jenž na př. vylučuje přiznání těchto požitků osobám vojenským, které na základě mírových smluv staly se našimi státními občany následkem opce, kterouž všechny ostatní nástupnické státy jakožto titulu nabývacího pro státní občanství uznávají.

Tím stalo se, že by jednotliví pensisté, a jsou to zejména úplně nemajetní, neduživí, jakož i takoví, kteří již po dlouhou dobu sídlí na území naši republiky, nebo optanti vojenští, ztrativše dosavadní státní příslušnost a nabyvší československé, byli zůstali bez každé podpory, což zajisté odporovalo by každé zásadě humanity jakož i ekvity, kteréž zejména v nynější době sociálních reforem ovládati má zákonodárství naše.

V ostatním poukazuje se k důvodové zprávě vládního návrhu.

Ježto poslanecká sněmovna osnovu již schválila, doporučuje ústavně-právní výbor z důvodů nahoře uvedených přijetí osnovy této v plném znění tak, jak se na něm usnesla poslanecká sněmovna (tisk 128).

Dále doporučuje schválení resoluce dole uvedené.

V Praze, dne 22. června 1926.

Dr Mořic Hruban v. r.,

předseda.

Dr Luděk Krupka v. r.,

zpravodaj.

Přejímání a výplata odpočivných a zaopatřovacích požitků, jež byly poukázány bývalou vládou rakouskou civilním státním zaměstnancům, a to i železničním, byly upraveny dosud toliko cestou administrativní.

Na pense poskytovány zálohy, namnoze nízké, a plné vyřešení mohlo se státi pouze zákonem, jak se již stalo u gážistů vojenských a sice v rámci úmluvy římské ze dne 6. dubna 1922 a vídeňské z 30. listopadu 1923. Navrhovaným zákonem se stanoví, kterým osobám se přiznávají odpočivné a zaopatřovací požitky podle zmíněných úmluv a jich okruh se rozšiřuje též na osoby, jež zasluhují zvláštního zřetele, podle volného uvážení.

Zároveň bylo nutno zákonem tím odstraniti rozpor, pokud se týče státních příslušníků vojínů, kteří získali státní občanství opcí podle mírových smluv. Úmluva římská a vídeňská nezná totiž rozdílu mezi formou nabytí státního občanství, naproti tomu byli optanti vojenští podle zákona č. 1.94/1920 Sb. z. a n., z přiznání zaopatřovacích požitků vyloučeni.

V tom směru sjednává zákon nápravu.

Vzhledem k tomu, že zákon toliko provádí mezinárodní smlouvy naším státem již schválené a jeví se k jich provedení nejen účelným, avšak též potřebným, navrhuje zahraniční výbor, pojednav o osnově tohoto zákona, aby senát v důsledku schválené úmluvy římské a vídeňské, schválil též tento zákon ve znění, jak navržen jest vládou a přijat poslaneckou sněmovnou dne 8. června 1926 (tisk senátu 128), jakož i aby schválil resoluci dole uvedenou.

V Praze, dne 24. června 1926.

Dr Krupka v. r.,

místopředseda.

Jos. Lukeš v. r.,

zpravodaj.

Vláda se opětovně a důrazně vyzývá, aby při nové úpravě zákona o vojenských zaopatřovacích požitcích zmírnila ustanovení zákona č. 194/1920 Sb. z. a n., pokud jde o ustanovení třetího odstavce §u 2 a prvního odstavce §u 5 citovaného zákona.

Vláda se vyzývá, aby u vyřizování otázek týkajících se odpočivných platů všech t. zv. staropensistů z býv. Rakousko-Uherska si počínala s největším urychlením.