Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1926.
II. volební období.	3. zasedání.

 

Tisk 302.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne……………………………

o železniční přepravě.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Mezinárodní úmluva o přepravě cestujících a zavazadel po železnicích (M. Ú. C.) a Mezinárodní úmluva o přepravě zboží po železnicích (M. Ú. Z.), jež byly sjednány v Bernu a podepsány dne 23. října 1924, jejich změny a doplňky nabývají uveřejněním. ve Sbírce zákonů a nařízení moci zákona.

§ 2.

Vládním nařízením

a) budiž zařízeno, čeho je třeba k provedení mezinárodních úmluv (§ l), zejména pokud jde o vyhlašování počátku a konce jejich účinnosti ve styku s jednotlivými státy;

b) budiž upravena podle potřeby vnitrozemská přeprava osob, zavazadel, spěšnin, zboží a jiných zásilek po železnicích; tato úprava může se odchýliti od předpisů zákonných, avšak odchylky od zákonných předpisů povahy donucovací jsou dovoleny jen tehdy, jsou-li v souhlase se zásadami mezinárodních úmluv, uvedených v platnost podle § l - zásad platných pro mezinárodní přepravu zavazadel nebo zboží může býti použito v přepravě vnitrozemské i na takové druhy zásilek železničních, o nichž mezinárodní úmluvy výslovně nejednají -;

c) buďtež v mezích platných zákonů stanoveny všeobecné podmínky platnosti tarifů železnicemi vydávaných, zejména tarifních slev železnicemi poskytovaných a podle potřeby určena maximální výše tarifních sazeb a poplatků.

§ 3.

Zákon ze dne 27. října 1892, č. 187 ř. z., zák. čl. XXV/1892, zákon ze dne 15. července 1877, č. 64 ř. z. a zákon ze dne 25. května 1890, č. 89 ř. z., jakož i jiné předpisy odporující předchozím ustanovením pozbývají platnosti, jakmile vejde v účinnost nová úprava podle tohoto zákona.

§ 4.

Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr železnic a to, pokud jde o § l a § 2, a) v dohodě s ministrem věcí zahraničních, pokud jde o § 2, b) v dohodě s ministrem spravedlnosti a pokud jde o § 2, c) v dohodě s ministry průmyslu, obchodu a živností a zemědělství.

Důvodová zpráva.

Dne 23. října 1924 byly zástupcem Československa podepsány v Bernu mezinárodní úmluva o přepravě cestujících a zavazadel po železnicích a mezinárodní úmluva o přepravě zboží po železnicích. Bližší vysvětlení o těchto úmluvách podává vládní předloha, kterou jsou tyto úmluvy předloženy Národnímu shromáždění k projevu ústavního souhlasu podle §u 64 ústav. listiny. Ratifikací těchto úmluv ustanovení jejich se stávají pro československo mezinárodně závaznými. Přirozeným důsledkem přístupu k mezinárodním úmluvám pak jest, aby byly uvedeny v jednotlivých státech též v platnost vnitrostátní. Vláda má za to, že jest záhodno, aby tak důležité mezinárodní úmluvy byly prohlášeny zvláštním zákonem za závazny ve stejné míře jako ostatní zákony. Samozřejmě musí totéž platiti i o úmluvách, jež by později snad zaváděly nějaké změny nebo doplňky úmluv původních, pokud by arci po zachování všeobecných ústavních předpisů nabyly pro československo závaznosti mezinárodní.

Při této příležitosti dlužno se ihned zmíniti o tom, že některé event. změny či doplňky zmíněných úmluv, pokud budou míti svůj základ již v nich samých anebo v přijatých a uzákoněných jejich změnách, bude lze již na podkladě těchto úmluv samotných bez dalších formalit provésti. Bude pak jen otázkou jednotlivého případu, stane-li se tak pouhou publikací ve Sbírce zák. a nař., či vládním nařízením nebo vyhláškou atd.

Poněvadž mezinárodní úmluvy, jak z jejich povahy nutně vyplývá, jsou vzájemné dohody o takové úpravě, která by vyhovovala pokud možno všem na dohodách zúčastněným státům, jest jasno, že žádný ze států nemůže neústupně žádati, aby při mezinárodní úpravě byl respektován výhradně jeho právní řád a musí tudíž smluvními státy býti přijata i taková úprava, která se snad odchyluje od norem právních v těchto státech platných. Tento nesporný a nutný fakt má v zápětí derogaci tuzemského právního řádu. Taková derogace, má-li býti platnou, musí se státi ve formě legislativně nezávadné. Jde-li tedy o derogaci zákona, nezbývá, než aby i norma, takovou derogaci působící, měla sama povahu zákona. Poněvadž pak u nás namnoze při mezinárodních úmluvách o přepravě železniční o takovou derogaci půjde, navrhuje osnova zákona též z tohoto důvodu, aby citované mezinárodní úmluvy měly moc zákona.

Všeobecně potřebují zákony svého podrobnějšího provedení, tím spíše pak tomu bude u citovaných mezinárodních úmluv, kde bude více než kde jinde zapotřebí k jejich provedení různých opatření vládních. Jde tedy vlastně o věc samozřejmou, uklá-dá-li osnova zákona vládě povinnost provésti mezinárodní úmluvy mající moc zákona, ale v zájmu legislativní jasnosti má zde příslušná doložka osnovy zákona zvláštní význam.

Speciální povaha železniční přepravy vyžadovala vždy úpravu předpisy zvláštními. Princip smluvní volnosti, který byl základem, původní úpravy vztahů mezi obecenstvem a železnicemi v rámci ojedinělých a příliš všeobecných předpisů zákoníka občanského, nemohl arci dlouho potrvati. Všeobecná a dispositivní ustanovení občanského zákoníka i pozdější podrobnější již a často donucující ustanovení obchodního zákoníka o smlouvě povoznické a o železniční přepravě zvlášť, nedostačovala k pevnému a bezpečnému uspořádání nejrozmanitějších vztahů mezi železnicemi a obecenstvem jich používajícím. Vzhledem ke značné monopolní povaze železniční přepravy a jejímu dalekosáh-lému významu z důvodů zájmů národohospodářských, veřejných sociálních, jevila se nutnou potřeba, aby přepravní smlouva železniční spočívala u všech veřejné přepravě sloužících železnic na jednotných zásadách, které by zajistily jednotnou úpravu veškeré železniční přepravy ve státě a současně zabezpečily přepravce a cestujícího proti event. zneužití monopolního postavení železnic i potud, pokud jim všeobecná ustanovení obč. zákona a obchodního zákona ochrany neposkytovala. Pouze pro drobné dráhy možno od tohoto principu se odchýliti.

Zmíněným potřebám bylo vyhověno vydáním železničních dopravních řádů ve formě ministerských nařízení a posléze vládním nařízením vlády republiky československé z 13. května 1921, č. 203 Sb. z. a n.

Typicky mezinárodní povaha přepravy železniční vyžadovala vždy nutně co nejužší styk se železnicemi cizích států a jednotnou úpravu železničních transportů, pokud procházely dvěma nebo více státy. V tom směru došlo k úpravě dohodami mezinárodními.

Byla zde pak dvojí úprava železniční přepravy, a to úprava vztahující se na tak zv. přepravu mezinárodní a úprava, mající platnost pro přepravu vnitrozemskou.

Poněvadž nebylo účelné, aby na území jednoho a téhož státu věcně úplně stejné přepravy byly z důvodů jen formálních posuzovány se zásadně různých hledisek, bylo jen přirozeným a logickým důsledkem, že předpisy regulující místní (vnitrozemskou) přepravu, byly uváděny - pokud to bylo možno - v soulad s předpisy pro přepravu mezinárodní. K tomuto důsledku vede zajisté již idea práva sama, s níž není slučitelno, aby čistě formální rozdíl spočívající hlavně v tom, že některá zásilka jde za hranice státu a jiná ne, ceteris paribus, měl za následek, aniž by pro to byly nějaké důvody zvláštní, jinou právní úpravu. Pro to mluví i praktické ohledy, ježto věcně neopodstatněné zásadnější rozdíly by zbytečně zatěžovaly a komplikovaly hospodářský život, nebo by namnoze zůstaly bez účinku, poněvadž praktický život našel by cesty, jimiž by v konkrétních případech dospěl z různých úprav jen k úpravě pro sebe příznivější a zásadnější rozdíly mezi předpisy pro přepravu mezinárodní a přepravu vnitrozemskou byly by v mnohých případech obcházeny. K tomu přistupuje i zásadní požadavek spořádaného právního řádu, aby jeho předpisy byly pokud možno jednotné a přehledné, nikoli kasuisticky rozmanité, nehledíc ani k očekávatelným právním obtížím, které by se z různorodé úpravy najisto dostavily.

Byly proto obojí přepravy (mezinárodní a vnitrozemská) v zásadě a pokud to bylo možno podrobovány shodné úpravě, resp. byly předpisy pro přepravu vnitrozemskou uváděny v soulad s předpisy pro přepravu mezinárodní.

V tom ohledu nebude možno ani při zavedení nových mezinárodních úmluv železničních postupovati jinak a bude nutno tedy aspoň jejich hlavní zásady recipovati též pro přepravu vnitrozemskou, resp. dosud platný železniční řád dopravní přizpůsobiti ustanovením nových mezinárodních úmluv.

Předpisy pro přepravu vnitrozemskou musí býti vždy podrobnější a úplnější než v mnohých směrech jen zásadní ustanovení mezinárodních úmluv, obzvláště když mezinárodní úmluvy často na podrobnější úpravu podle předpisů toho kterého státu odkazují. Potud jeví se pak úprava přepravy vnitrozemské do jisté míry též provedením předpisů o přepravě mezinárodní.

Pokud jde o formu předpisů pro přepravu vnitrozemskou, jest zejména uvésti toto:

Jak již bylo řečeno, ustanovení mezinárodních úmluv v mnohých směrech mají nastoupiti místo platných ustanovení zákonných. Pokud pak mají předpisy pro přepravu vnitro-zemskou býti ve shodě s takovými předpisy mezinárodních úmluv, jež se odchylují od tuzemských předpisů zákonných, zejména předpisů kogentních, musí býti ústavně předepsaným způsobem vybaveny mocí, platnost zákonů rušící. Toho by bylo možno ovšem docíliti, kdyby nové předpisy pro vnitrozemskou přepravu byly vydány jako zákon. Avšak tuhá forma zákona pro tak detailní úpravu mnohotvárných a lehce změnám podléhajících poměrů železniční přepravy se dobře nehodí. Přesné a podrobné úpravě pak vzhledem k důležitosti a dalekosáhlosti věci nelze se dobře vyhnouti. Jest samozřejmo, že při takovéto detailní úpravě bude často nutno učiniti rychlé a vhodné opatření nové, nebo provésti změnu ustanovení dosavadních, což by působilo vždy zvláštní potíže, kdyby tak bylo zapotřebí učiniti cestou zákona, tedy návrhem příslušné osnovy zákona a projednáváním ve sborech zákonodárných. Pro absolutní nutnost okamžitých často opatření svědčí nejlépe předpis § 2 dosavadního ž. d. ř., který v určitých konkrétních případech právo k takovýmto opatřením dává, arci za určitých kautel, dokonce i dozorčímu úřadu. Zásadních námitek proti tomu, aby předpisy, upravující vnitrozemskou přepravu železniční, byly vydány ve formě vládního nařízení, nemůže býti a to hlavně proto, že jde o uspořádání materie, jejíž zvláštní povaha povšechné úpravy zákonem nutně nevyžaduje. Jdeť o ustanovení obsahu železniční smlouvy nákladní, který by byl pro každou smlouvu nákladní železnicemi sjednávanou v podstatě stejný, a tedy vlastně o lex contractus, ustanovení sice absolutní potud, že odchylnou úpravu nedovoluje, které však platí jen tehdy a proto, když a protože se mu strany smluvní po splnění všech formalit samy podrobí. Železnice musí tato ustanovení pojmouti do tarifu jako přepravní podmínky, ježto jinak by dozorčí úřad - ze své pravomoci - tarify, jež železnice jsou povinny vydati a ke schválení předložiti, neschválil. Železnice tedy musí oferovati svou přepravu jen podle podmínek dozorčím úřadem schválených, přepravce pak tuto nabídku přijímá a obsahu oferty jejím přijetím se podrobuje. V podstatě by tedy mohly vlastně předpisy pro vnitrozemskou přepravu železniční být uvedeny v platnost mocí dozorčího úřadu, aniž by musily míti povahu zvláštní právní normy, tudíž nějakého zákona nebo vládního nařízení. Arci tento lex contractus po souhlasném projevu smluvní vůle směl by odporovati pouze dispositivním předpisům zákonným, nikoliv však ustanovením kogentního rázu. Poněvadž však vzhledem k zásadám, obsaženým v mezinárodních úmluvách železničních, bude nutno derogovati i takovým ustanovením rázu kogentního, nebyly by způsobem výše vylíčeným překonány všechny obtíže, které by hlavně stály v cestě tomu, aby předpisy pro přepravu vnitrozemskou mohly býti i v těchto směrech uvedeny v soulad s předpisy mezinárodních úmluv. Poněvadž pak, jak již bylo výše naznačeno, nebyla by vyhovující a dosti schůdnou cesta zvláštního zákona, jehož obsahem byly by předpisy pro přepravu vnitrozemskou, jeví se nutným zachovati i na dále úpravu tuto mocí vládní, zákonným způsobem k derogaci předpisů zákonných vybavenou.

Takové zmocnění bylo již sbory zákonodárnými dáno vládě v zákoně ze 27. října 1892, č. 187 ř. z. a v zákonném článku XXV/1892, avšak, vztahujíc se na starou mezinárodní úmluvu bernskou o přepravě zboží po železnicích ze 14. října 1890, nemůže vládě sloužiti za podklad k úpravě nové, vyplývající z nově sjednaných úmluv bernských z r. 1924. Potřebuje proto zmocnění nového, jak jí ho poskytuje osnova zákona.

Aby bylo vyhověno našim ústavním předpisům, musí býti úpravě vládním nařízením vytčeny přesné meze. Stanovení těchto mezí nečiní pak právě zde žádných potíží, poněvadž, jak již bylo řečeno, jde pouze o to, aby hlavní zásady, platné pro přepravu mezinárodní, mohly být vzaty též za základ předpisů upravujících přepravu vnitrozemskou. V souladu tuzemského řádu přepravního s předpisy mezi-národních dohod o přepravě železniční možno spatřovati dostatečnou a přesnou mez, stanovenou vládě, pokud by se chtěla odchýliti při úpravě vnitrozemské přepravy železniční od kogentních předpisů zákonných. Zmocnění dané vládě obsahuje též co do věcného rozsahu své přesné meze opravňujíc vládu k úpravě věcí, týkajících se přepravy železniční, tedy železniční smlouvy nákladní všeho druhu (zboží, osob atd.).

Tento stav byl až doposud a úplně se osvědčil. Jediný rozdíl proti dřívějšku jeví se pouze v tom, že po zkušenostech z doby válečné a poválečné nechce vláda spatřovati v ustanovení § 2 lit. b) osnovy zákona pouze podmínečný základ derogační moci nové úpravy vnitro-zemských přepravních poměrů na železnicích, těsně spjatý s trvalou mezinárodní závazností mezinárodních úmluv, nýbrž stálý základ pro úpravu do budoucnosti. Podle dřívější úpravy totiž předpisy pro vnitrozemskou přepravu železniční, pokud se odchylovaly od kogentních předpisů zákonných, musily ihned pozbýti platnosti, když mezinárodní úmluva bernská o přepravě zboží po železnicích přestala mezinárodně platiti. Avšak, jak zkušenosti válečné a poválečné dokázaly, praktický život přes tuto positivní úpravu šel bez povšimnutí dále, nikdo nastalou změnu právních poměrů neuplatňoval. Jest to konečně pochopitelné a přirozené, když praktický život brání se proti tomu, aby v tak důležitých poměrech, jako jsou právě právní vztahy železniční, nebyly prováděny z nevýznamných důvodů, pouze formálních, takřka přes noc, zásadní změny. Tomu tak napříště nebude, poněvadž podle ustanovení § l osnovy zákona řádně ratifikované mezinárodní úmluvy železniční nabudou platnosti zákona a tato platnost potrvá formálně, pokud nebudou nahrazeny novými úmluvami i tenkráte, když nebude zde jejich závaznosti mezinárodní a nebudou tedy účinnými, poněvadž ve skutečnosti nebude žádných transportů mezinárodních. Tím pak formelně ještě nezanikne legislativní základ předpisů pro přepravu vnitrozemskou.

Bylo by arci záhodno, aby již dnes doznaly opravy dosavadní, takřka nepraktické, kogentní předpisy obchodního zákona o přepravě železniční, pro něž vlastně výše zmíněné zmocnění vládní jest nutným. Nepřikročuje-li však vláda k tomuto kroku, pak činí to jen z toho důvodu, že nechce předbíhati soustavným legislativním pracem v oboru revise a unifikace všeobecného zákoníka občanského a obchodního zákona, aby snad nějaká kusá úprava nevhodně neprejudikovala úpravě soustavné, ať již co do systému, či do věcného obsahu nových zákoníků. Při tom dlužno uvážiti též i to, že nové železniční úmluvy přepravní zavádějí v mnohých směrech dosti podstatné změny proti dřívějšku, takže i tato okolnost nabádá k opatrnosti a nutí, aby se vyčkalo zkušeností s novými předpisy, aby snad tyto novoty nebyly příliš překotně převzaty přímo do nových ustanovení obchodního zákona. Dlužno pak uvážiti i to, že revise, resp. novelisace obchodního zákona vyžádala by si delšího času. Naproti tomu uvedení nových mezinárodních úmluv železničních v platnost vnitrostátní jest velmi naléhavé, úprava předpisů pro železniční přepravu vnitrozemskou jest pak, jak již bylo řečeno, s předpisy pro mezinárodní přepravu v těsné souvislosti a jest obojí úpravu provésti pokud možno současně.

K definitivní úpravě v rámci obchodního zákona dojde eventuelně podle okolností a zkušeností až při soustavné revisi a unifikaci celého obchodního zákona.

Až dosud sjednané mezinárodní úmluvy neupravují přepravu všech druhů zásilek železničních, tak jmenovitě ne "spěšniny". Vnitrozemská přeprava se však bez úpravy všech druhů zásilek, tedy event. i takových, o nichž mezinárodní úmluvy výslovně nejednají, obejíti nemůže. Poněvadž pak není důvodu, aby snad jen proto, že mezinárodní úmluvy se na některé druhy železničních zásilek nevztahují, platily pro ně odchylné zásady, zejména ručební, stanoví osnova zákona výslovně, že úprava přepravy i těchto zásilek může býti provedena podle zásad platných pro mezinárodní přepravu zavazadel nebo zboží.

Dalším a neméně důležitým úkolem spojeným s prováděním mezinárodních úmluv o přepravě po železnicích, jakož i s úpravou železniční přepravy vnitrozemské, jest uspořádání věcí tarifních. Všeobecné předpisy právní ukládají železnicím povinnost vydávati tarify, avšak neurčují bližších podrobností. Proto byly též vydány různé podrobnější předpisy o uveřejňování tarifů, o poskytování tarifních slev a o jejich vyhlašování. Rozdvojenost právní úpravy, různé na Slovensku a v zemích mimoslovenských zdědili jsme též i v těchto věcech a nutnost unifikace předpisů tarifních s hlediska jednotné i celostátní politiky tarifní jest nejvýš naléhavá.

Mimo to jeví se i potřeba různých změn předpisů starých, dnes již méně vyhovujících, ke kterým vláda chtěla již přikročiti a byla by tak bývala mohla na podkladě všeobecných ustanovení o tarifní výsosti v zemích českých učiniti, avšak na Slovensku scházel pro to bezpečný legislativní podklad vzhledem k různým pochybnostem o právní povaze provozního řádu železničního a koncesního statutu na Slovensku platného. Chce si proto vláda tímto zákonem vyžádati pro další opatření tarifní bezpečný základ legislativní. Speciální povaha otázek tarifních vyžaduje pak, aby jejich úprava byla provedena vládním nařízením, jež se může rychleji přizpůsobiti měnícím se poměrům hospodářským. Základní principy železničního tarifnictví, jako jsou publicita a všeobecná platnost pro všechny zájemce, jsou a budou obsaženy ve všeobecně závazných předpisech zákonných.

Nejdůležitější otázkou v tarifech jsou arci tarifní sazby. I zde musí býti vládě dána možnost, aby mohla s hlediska celostátních zájmů hospodářských vhodně zakročiti. Trvalá a podrobná definitivní úprava právě této otázky sazební všeobecným zákonným předpisem v celé oblasti republiky platným jeví se nemožnou. Není pak též žádného nebezpečí, jehož by se bylo snad z pravomoci vládě takto propůjčené obávati, poněvadž jde o takové otázky, které mohou býti řešeny vždy jen v souladu s pevnými zásadami hospodářskými, proti nimž norma jim odporující byla by bezmocnou a nedodělala by se prakticky kýženého cíle. Naproti tomu nutno ale dáti vládě možnost, aby mohla čeliti různým snadno možným přehmatům a výstřelkům soukromopodnikatelských snah, jež by veřejné zájmy poškozovaly, alespoň tím, že bude pro případ potřeby oprávněna stanoviti nepřekročitelnou hranici výše tarifních sazeb a poplatků železnicemi požadovaných.

Dějinný vývoj železnic podává svědectví o tom, jak se vliv státní moci v otázkách tarifních, t. zv. tarifní výsost, všude uplatňoval. Projevuje se ponenáhlu v důraznějších formách, tak na př. v koncesním systému z roku 1837, v železničním provozním řádě z roku 1852, v železničním koncesním zákoně z roku 1854, i v koncesních listinách. Podobný vývoj jako v zemích českých, byl přibližně i na Slovensku. Postupujícím rozvojem železnic došlo i v otázkách tarifních k přesnější úpravě a shledáváme se zejména s předpisy zákona z 18. července 1877, čís. 64 ř. z. o maximálních tarifech pro přepravu osob na železnicích a s novelou k tomuto zákonu z 25. května 1890, čís. 89 ř. z., potom s nařízením min. obchodu z 20. listopadu 1895, čís. 167 ř. z. o poskytování tarifních slev v železniční přepravě nákladní a o řízení, jehož třeba dbáti při jejich uveřejňování; na Slovensku statut o postupu, který nutno zachovávati při povolování a vyhlašování tarifních slev v železniční přepravě nákladní, vydaný kr. uh. ministrem obchodu 20. listopadu 1895 pod čís. 79749 (Sbírka uherských nařízení čís. 318 z roku 1895) Dále se shledáváme s nařízením ministerstva železnic z 10. února 1905, čís. 14 ř. z. o uveřejňování tarifů pro přepravu osob, zavazadel, mrtvol, živých zvířat a zboží na že-leznicích; na Slovensku statut vyhlašování tarifů pro železniční přepravu osob, zavazadel, mrtvol, živých zvířat a zboží, vydaný výnosem kr. uh. ministra obchodu z 10. února 1905, čís. 1649/III (Sbírka uh. nařízení čís. 14 z roku 1905). Zejména posléz citované předpisy potřebují revise a unifikace. Úprava vládní bude se musit pohybovat v mezích platných zákonů, které pro otázky tarifní stanoví nebo budou stanoviti pevný základ a vůdčí linii.

K jednotlivým ustanovením jeví se záhodno upozorniti:

V nadpise zákona jest vyjádřeno, že jde o zákon týkající se železniční přepravy. Výrazu "železniční přeprava" jest použito ve shodě s terminologii odborné literatury a povětšině též judikatury, která jí rozumí chtěné přemístění osob neb věcí železnicemi na rozdíl od pojmu "železniční doprava", jímž se rozumí pohyb prostředků dopravních samotných. Jest tedy v pojmu železniční přeprava zahrnuta záměrná činnost směřující k tomu, aby osoby či věci byly přepraveny s místa na místo dopravními prostředky železničními. Zákon pak o železniční přepravě bude obsahovati předpisy, kterými mají býti upraveny právní vztahy vznikající z přepravy osob a věcí po železnicích.

K § l: Nutnost publikace normy, která má býti všeobecně závaznou jeví se snad jako samozřejmost, avšak v zájmu odstranění všech pochyb, zejména pokud jde o pomůcky publikační a s tím související otázky autentičnosti publikace nařizuje zákon uveřejnění úmluv ve Sbírce zákonů a nařízení, stanově okamžikem uveřejnění též i počátek platnosti mezinárodních úmluv ve vnitrozemí.

Mezinárodní úmluvou, jejími změnami a doplňky rozumí arci zákon mezistátní dohodu, která byla mezinárodně platně sjednána, tedy podle ústavních předpisů činiteli k tomu povolanými, byly-li též splněny všechny předepsané předpoklady mezistátní závaznosti (event. souhlas Národ-ního shromáždění atd.).

Podle ustanovení § l nabudou citované úmluvy uveřejněním ve Sbírce zákonů a nařízení moci zákona, budou tedy v nich obsažená právní pravidla míti povahu, význam i moc zákonných předpisů se všemi důsledky z toho vyplývajícími.

K § 2: Vládě se ukládá trojí úkol:

1. Provésti mezinárodní úmluvy, jež nabudou podle § l platnosti zákona,

2. upraviti železniční přepravu vnitrozemskou,

3. uspořádati záležitosti tarifní.

K § 2, lit. a): K provedení mezinárodních úmluv bude zapotřebí různých opatření, zejména též dohod s ostatními smluvními státy nebo se státy nově k úmluvám přistouplými o počátku účinnosti úmluv ve vzájemném styku mezistátním. Úmluvy budou sice po svém uveřejnění ve Sb. z. a n. platiti jako zákon, avšak počátek jejich účinnosti mezi jednotlivými státy, závisí na dohodách mezi těmito státy, po případě na okamžiku působnosti stanovené pro stát později pravoplatně přistouplý, stejně jako konec účinnosti závisí na pravoplatné výpovědi. V zájmu přepravců jest pak, aby jim počátek a konec účinnosti úmluv byl znám a proto řádné vyhlašování těchto lhůt zákon zvlášť vládě mezi ostatními věcmi k provedení úmluv směřujícími ukládá. Bude pak jen otázkou účelnosti, jak se to po rozhodnutí vlády stane, zdali vládní vyhláškou, nebo vyhláškou ministerstva železnic, či jiným vhodným způsobem.

K § 2, lit. b): Mezinárodní přeprava železniční jest upravena mezinárodními úmluvami.

Vnitrozemská přeprava byla až dosud upravena t. zv. železničním dopravním řádem, t. j. nařízením vlády republiky Československé z 13. května 1921 č. 203 Sb. z. a n., a to takovým způsobem, že normy obch. zákona, a všeob. občanského zákona měly pro ni význam a platnost pouze podpůrnou, v praxi téměř se neprojevující. Tento stav má býti zatím zachován i nadále a vláda se zmocňuje, aby poměry vnitrozemské přepravy se týkající i nadále upravila vládním nařízením. Toto vládní nařízení bude se moci podle výslovného předpisu zákonného odchylovati od všeobecných zákonných předpisů, a to od předpisů zákonných povahy dispositivní neomezeně, od předpisů povahy kogentní jen potud, pokud tyto odchylky jsou v souhlase se zásadami uvedenými v platnost pro mezinárodní přepravu železniční.

Poněvadž by mohlo býti pochybno, zdali předpisy pro přepravu vnitrozemskou, pokud upravují určitý druh železničních zásilek, o nichž mezinárodní úmluvy se nezmiňují, jako na př. spěšniny, jsou vzhledem k tomu ve svých odchylkách od kogen-tních předpisů zákonných s mezinárodní úmluvou v souladu a platný, stanoví poslední věta § 2, lit. b) výslovně, že i v takovýchto případech možno zásad, obsažených v mezinárodní úmluvě pro přepravu zavazadel nebo zboží podle toho, co lépe povaze té které zásilky vyhovuje, použíti.

K § 2, lit. c): Vládě se ukládá, aby vydala předpisy upravující všeobecné podmínky platnosti tarifů (t.j.zejména povinnost železnice předkládati je dozorčímu úřadu ke schválení způsob jejich schvalování a uveřejňování, nutné lhůty publikační) a event. i předpisy stanovící všeobecné zásady tarifní. Zvláště vytyčuje zákon opatření stran tarifních slev, jejichž poskytování vzhledem k velikému významu pro hospodářský život musí býti - jak tomu bylo až dosud - podrobněji upraveno.

K § 3: Novou úpravou pozbudou významu a platnosti různé starší předpisy, jež vzhledem k zvláštní povaze věci nebylo ani vhodno ani možno úplně v derogační klausuli zákonné vypočítati. Vhodným nejevilo se to proto, poněvadž stala by se derogační klausule příliš obtížnou bez praktického významu a nepřehlednou, nemožno proto, poněvadž tato derogace závisí na příští dosud neurčité úpravě, která bude podle zákona provedena. Nezbylo proto, než kromě výpočtu nejdůležitějších zákonných předpisů omeziti se na derogační klausuli kumulativní.

Rámcová povaha osnovy zákona, jehož hlavní obsah bude teprve v jeho provedení, nedovolila okamžitou derogaci, jež by se připínala k okamžiku platnosti zákona samotného, nýbrž derogaci teprve od okamžiku, kdy vejde v účinnost nová úprava; do té doby zůstávají předchozí předpisy v platnosti.

K § 4: Není žádných důvodů, proč by zákon vzhledem k své povaze a svému obsahu nemohl nabýti účinnosti již dnem svého vyhlášení.

Vláda doporučuje, aby tento její návrh byl přikázán v senátě výboru technicko-dopravnímu a v poslanecké sněmovně výboru pro dopravu a veřejné práce k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze, dne 2. prosince 1926.

Předseda vlády:

Švehla, v. r.

Ministr železnic:

J. Najman, v. r.