Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1927.

II. volební období.

4. zasedání.

Tisk 397.

Při projednávání mezinárodní úmluvy o přepravě cestujících, zavazadel a zboží, podepsané dne 23. října 1924 v Bernu, ujal se zástupce Čsl. republiky iniciativy a podařilo se mu přesvědčiti zástupce většiny ostatních států o potřebě, aby tuzemské právo přepravní bylo přizpůsobeno nejen právu mezinárodnímu, nýbrž aby také tuzemské právo přepravní v jednotlivých státech bylo pokud možno stejné a to pro zjednodušení přepravních modalit při přechodu hranic. Ministerstvo železnic republiky Československé sledujíc tuto zásadu vypracovalo na základě schválené mezinárodní úmluvy osnovu nového československého železničního řádu. Tento nový železniční přepravní řád byl vybudován jak ve formě tak ve věci v úplné shodě s novými mezinárodními úmluvami a přizpůsoben, pokud to bylo možno, i tuzemskému právu přepravnímu sousedních států, se kterými je náš styk nejživější. Tento tuzemský železniční přepravní řád má býti současně s novými mezinárodními úmluvami vyhlášen ve Sbírce zákonů a nařízení vlády Čsl. republiky zároveň se zmocňovacím zákonem, kterým bude vláda zmocněna přizpůsobiti přepravní řád mezinárodním úmluvám i v těch ustanoveních, kde mezinárodní úmluvy nesouhlasí s kogentními ustanoveními našeho všeobecného obchodního zákonníka.

Při projednávání zmocňovacího vládního návrhu tisk č. 302 v technicko-dopravním výboru byly vysloveny pochybnosti, neodporují-li navržená ustanovení naší ústavě. V důsledku toho navrhl technicko-dopravní výbor, aby vládní návrh tisk č. 302 byl přikázán také výboru ústavně-právnímu ku projednání.

Výbor ústavně-právní změnil ustanovení §u 1, 2, 3, vládního návrhu, kterážto změna byla dne 6. dubna 1927 také technicko-dopravním výborem přijata.

Technicko-dopravní výbor navrhuje proto, aby senát schválil osnovu zákona ve znění dole otištěném.

V Praze, dne 6. dubna 1927.

V. Sehnal v. r.,

místopředseda.

Frant. Novák v. r.,

zpravodaj.

Vládní návrh zákona o železniční přepravě se dostal do výboru ústavně-právního jaksi z druhé ruky. Podle doporučení vlády byl projednáván ve výboru technicko-dopravním. Zde však byly vzneseny vážené pochybnosti, zda § 2 tohoto vládního návrhu (v původním jeho znění) nenaráží na potíže s hlediska ústavního, a bylo důsledkem toho také usneseno, aby vládní návrh byl se zřetelem na tento § 2 přikázán výboru ústavně-právnímu k projednání. Senát v 64. schůzi konané dna 15. března 1927 přikázal vládní návrh, pokud jde o § 2, výboru ústavně-právnímu k projednání.

Výbor ústavně-právní skutečně shledal, že pochybnosti výboru technicko-dopravního ohledně §u 2 byly odůvodněny. Oprávnění podle §u 2 lit. b) vládního návrhu (v původním jeho znění) vládě dané upraviti vládním nařízením určitou látku právní (v tomto případě vnitrozemskou přepravu osob, zavazadel, spěšnin, zboží a jiných zásilek po železnicích) se zmocněním, že se tato úprava může odchýliti od předpisů zákonných, jest v rozporu i s duchem i s literou ústavy. Ústavní listina republiky Československé přesně roztřídila funkce státní moci a svěřila moc zákonodárnou Národnímu shromáždění (§ 6) a vládě nařizovací moc jen ku provedení zákona a v jeho mezích (§ 55). Moc zákonodárná obsahuje pravomoc zákony nejen dávati, nýbrž je také měniti nebo rušiti; neboť v tom záleží t. zv. formální moc zákona, že zákon může býti změněn nebo zrušen opět jen zákonem. Chtěl-li tedy § 2 lit. b) vládního návrhu dáti vládě oprávnění provésti vládním nařízením úpravu, která se může odchýliti od předpisů zákonných, znamenalo to obsahově, že vládním nařízením bylo by lze změniti zákon, čili jinými slovy, že se vládě zde dávala moc zákonodárná. Ale zákon, kterým by se na vládu, byť i jen v určitém, zvláště stanoveném případě, přenášela moc zákonodárná, byl by rozhodně protiústavní. Neboť ústava delegovala moc zákonodárnou Národnímu shromáždění a z předpisu §u 1 odst 2. úst. listiny jasně plyne, že Národní shromáždění jakožto orgán zákonodárný moc sobě ústavní listinou delegovanou dále delegovati nemůže; tak by mohl učiniti jen orgán ústavodárný. Pravomoc delegovanou dále delegovati nelze zákonem prostým, nýbrž jen zákonem ústavním. Z pojmu ústavnosti však vyplývá, že každý orgán ústavou daný - t. zv. pouvoir constitué - má nejen právo, nýbrž i povinnost přísně šetřiti své vlastní pravomoci, ale na druhé straně nestrpěti, aby jiný orgán zasahal do pravomoci jeho. Toto právo i povinnost má tudíž i Národní shromáždění resp. každá jeho sněmovna.

Ústavně-právní výbor vědom si tohoto práva a povinnosti nemohl jinak než prohlásiti § 2 vládního návrhu s hlediska ústavního za nepřijatelný. Poněvadž však na druhé stanně nebyl ani v nejmenším v pochybnostech, že obsah vládního návrhu jest jinak nejen dobrý, nýbrž i nutný, pokládal za nutno dáti tomuto vládnímu návrhu formu, která by vyhovovala předpisu zákona resp. ústavy. K tomu cíli zvolil ústavně-právní výbor ze sebe užší komisi, která se zástupci vlády se dohodla o vhodné formě vládního návrhu. Elaborát této užší komise ústavně -právní výbor schválil a předkládá jej senátu N. S. k přijetí.

K jednotlivým ustanovením osnovy dlužno připomenouti toto:

K §u 1.

Odst. 1. jest založen na t. zv. transformační theorii hájené zejména nejvyšším správním soudem. Podle této theorie, ve státovědeckých kruzích nikoli nesporné, nenabývají mezinárodní úmluvy tím, že jsou vyhlášeny ve Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé, již také povahy zákona, nýbrž k tomu, aby nabyly také vnitrostátní závaznosti, t. j., aby se staly platným zákonem, jest třeba, aby stát je uznal za součást svého vnitrostátního právního řádu, jinými slovy, aby je vydal ve formě ústavou předepsané jako předpisy své moci zákonodárné. To činí odstavec 1. tím, že se zvláštním zákonem stanoví, že Mezinárodní úmluva o přepravě cestujících a zavazadel po železnicích (M. Ú. C.) a Mezinárodní úmluva o přepravě zboží po železnicích (M. Ú. Z.), jež byly sjednány v Bernu a podepsány dne 23. října 1924, nabývají vyhlášením ve Sbírce zákonů a nařízení moci zákona.

Odst. 2. jest založen na předpisu §u 55 úst. listiny.

K §u 2.

Železniční přeprava vnitrozemská jest v netužším styku s železniční přepravou mezinárodní tvoříc jaksi její součást, takže železniční přeprava vůbec má typický ráz mezinárodní. Z toho důvodu jest nutno, aby železniční přepravy vnitrozemská a mezinárodní byly vybudovány na zásadách pokud možno shodných. U nás železniční přeprava vnitrozemská jest naposledy upravena nařízením vlády republiky Čsl. ze dne 13. února 1921, čís. 203 Sb. zák a nař. Nyní, když mezinárodní úmluva o přepravě cestujících a zavazadel po železnicích (M. Ú. C.) a mezinárodní úmluva o přepravě zboží po železnicích (M.Ú.Z.) nabývají moci zákona, vzniká nám dvojí úprava železniční přepravy, a to jednak úprava přepravy mezinárodní, jednak úprava přepravy vnitrozemské. Ale takováto dvojí úprava není možná ani s hlediska jednoty práva, ani z důvodů praktických, nepřihlížíme-li ani k tomu, že by rozdílná úprava přepravy mezinárodní a přepravy vnitrozemské činila zbytečně hospodářsky život spletitějším, že by se v případě, kdyby předpisy pro přepravu mezinárodní byly příznivější než pro přepravu vnitrozemskou, uplatňovaly snahy nejpříznivější předpisy pro přepravu vnitrozemskou jakýmkoli způsobem obcházeti. Z toho důvodu jest nutno, aby předpisy o přepravě vnitrozemské byly uvedeny v soulad s předpisy o přepravě mezinárodní. Ovšem předpisy o přepravě vnitrozemské musí býti podrobnější a úplnější, kdežto mezinárodní úmluvy obsahují mnohdy jen zásady rázu více méně všeobecnějšího a podrobnější úpravu předpisy vnitrostátními přímo předpokládají; nad to pak mezinárodní úmluvy neupravují mnohdy přepravu všech druhů železničních zásilek, čehož v předpisech o přepravě vnitrozemské býti nemůže.

Dlužno řešiti nyní otázku, v jaké právní formě jest vydati předpisy o přepravě vnitrozemské, zda ve formě zákona, či vládního nařízení. Podle povahy věci má mnoho do sebe náhled, že pro úpravu předpisů o přepravě vnitrozemské se hodí spíše vládní nařízení než zákon. Jeť zákon pro tento obor forma poněkud nehybná, nedovede s dostatečnou rychlostí zachytiti všechny změny, které po stránce hospodářské se dostavují; proti tomu vládní nařízení proto, že nemusí prodělávati složitý a mnohdy i zdlouhavý pochod zákonodárný, dovede se mnohem rychleji a snáze přizpůsobiti všem změnám a jest vůbec mnohem pružnější. Avšak přihlížíme-li k věci po stránce právní, shledáváme, že (nová) úprava předpisů o přepravě vnitrozemské jest v našem státu možna nikoli vládním nařízením, nýbrž jen zákonem. Neboť zde bude dlužno měniti mnohé zákonné předpisy, což jest možno opět jen zákonem, a nějaký t. zv. zmocňovací zákon podle jasného znění ústavy, jak již výše bylo řečeno, možný není. Ovšem na druhé straně bylo nutno, hledíc k povaze věci, dáti vládě určitou volnost při úpravě vnitrozemské přepravy železniční, už také z toho důvodu, že jsou určité druhy železničních zásilek, o kterých mezinárodní úmluvy nejednají; jsou ta zejména t. zv. spěšniny. Všem těmto požadavkům vyhověl ústavně-právní výbor novou stylisací § 2. Ježto mezinárodní úmluva o železniční přepravě nabývá po rozumu §u 1 této osnovy moci zákona, jest železniční přeprava u nás, i vnitrozemská, položena na základ zákonný, a úprava vnitrozemské přepravy železniční vládním nařízením děje se v rámci a k provedení zákona (§ 55 úst. list.).

Právě tak, jako § 2, odst. 1., vyhovuje nyní i odst. 2. téhož paragrafu požadavkům ústavním, neboť, kde zákonný předpis má ustanovení jen podpůrná, jest dána volnost smluvní a platí t. zv. lex contractus.

K §u 3.

Předpis tento s hlediska ústavně-právního nezavdává podnět k nijakým pochybnostem.

K §u 4.

Předpis tento obsahuje vedle derogační klausule zvláštní ještě derogační klausulí všeobecnou a to vším právem. Neboť vedle zvláštních zákonů, které tuto látku právní až dosud upravovaly, jsou tu ještě různě roztroušené předpisy zákonné, které se rovněž vztahují na tuto látku. Vypočítávati všechny tyto roztroušené předpisy zákonné, které novou úpravou podle tohoto zákona budou zrušeny, nepokládal ústavně-právní výbor ani za účelné, poněvadž by se tento paragraf stal příliš obsáhlý a z části zajisté i nepřehledný, ani za potřebné, poněvadž jest to samozřejmé, že novým zákonem se ruší všechny dosavadní zákonné předpisy, které tomuto zákonu odporují, aniž by bylo třeba zvláště je vypočítávati.

K §u 5.

Předpis tento obsahuje ustanovení, kdy zákon nabývá účinnosti, a která ministerstva jsou pověřena jeho provedením.

Ústavně-právní výbor doporučuje senátu, aby přijal osnovu zákona o železniční přepravě ve znění, jak dole je uvedeno.

V Praze, dne 7. dubna 1922.

Dr Luděk Krupka v. r.,

předseda.

Dr Bohumil Baxa v. r.,

zpravodaj.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

1. Mezinárodní úmluva o přepravě zboží po železnicích (M. Ú. Z.) a Mezinárodní úmluva o přepravě cestujících a zavazadel po železnicích (M. Ú. C.), jež byly sjednány v Bernu a podepsány dne 23. října 1924, nabývají vyhlášením ve Sbírce zákonů a nařízení moci zákona.

2. Vládě se ukládá, aby nařízením opatřila, čeho se ukládá, aby nařízením opatřila, čeho je třeba ku provedení těchto mezinárodních úmluv, zejména pokud jde jo vyhlašování počátku a konce jejich účinnosti ve styku s jednotlivými státy.

1. Zásady mezinárodních úmluv uvedených v platnost podle §u 1 budou platiti též pro vnitrozemskou přepravu železniční, pokud budou pojaty do železničního řádu přepravního, a to i pro takové druhy zásilek, o nichž mezinárodní úmluvy výslovně nejednají.

2. Železniční řád přepravní upravující přepravu vnitrozemskou vydá vláda nařízením, které může též upraviti se všeobecnou závazností poměry, pro které zákonný předpis má ustanovení jen podpůrná.

Vládním nařízením budou upraveny také všeobecné podmínky platnosti tarifů železnicemi vydávaných, zejména tarifních slev železnicemi poskytovaných a podle potřeby určena maximální výše tarifních sazeb a poplatků.

Zákon ze dne 27. října 1892, č. 187 ř. z., zák. čl. XXV/1892, zákon ze dne 15. července 1877, č. 64 ř. z., a zákon ze dne 25. května 1890, č. 89 ř. z., jakož i jiné předpisy odporují tomuto zákonu pozbývají platnosti, jakmile vejde v účinnost nová úprava podle tohoto zákona.

Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr železnic a to, pokud jde o § 1 v dohodě s ministrem věcí zahraničních, pokud jde o § 2 v dohodě s ministrem spravedlnosti, a pokud jde o § 3 v dohodě s ministry průmyslu obchodu a živností a zemědělství.