Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1927.

II. volební období.

4. zasedání.

Tisk 473-473/4.

Dne 6. července 1926 shromáždilo se před farou v Rájci asi 600 lidí, z nichž několik vniklo až do bytu děkana Barosse.

Jakmile se velitel místní četnické stanice, vrchní strážmistr Svoboda, dověděl o tom, nařídil neprodleně pohotovost četnictva na stanici a vyžádal si od nadřízeného velitelství posilu a pokyny. Ještě před příchodem členů rodiny senátora Dúrčanského, dožadujících se pro tohoto ochrany, odebral se velitel četnické stanice přímo na faru.

Mezitím opustil dav farní budovu a očekával jednak na dvoře, jednak v hloučcích mezi farou a kostelem příchod zástupce okresního úřadu dra Bartákyho a opata Tomáše Růžičky ze Žiliny, kteří byli pověřeni vyšetřením stížnosti obyvatelstva.

Vrchní strážmistr Svoboda postavil se proto u vchodu do fary, aby zabránil případnému novému vtrhnutí do fary a zároveň působil podle příkazu na hloučky, aby se uklidnily, což se mu také podařilo. Tímto postupem předešel vrchní strážmistr krvavé srážce s obyvatelstvem.

Proti osobám vniknuvším na faru v Rájci a spáchavším násilí na senátoru Juraji Dúrčanském bylo podáno dne 17. července 1926 okresnímu soudu v Žilině četnické oznámení, které je předmětem trestního řízení pro zločin násilí proti soukromým osobám. V řízení tomto se dosud pokračuje a na jeho urychlení se naléhá.

Konaným šetřením nebylo prokázáno, že by četnictvo v Rájci, řídíc se danými pokyny k vyvarování se krvavé srážky s obecenstvem, nebylo konalo v daném případě svoji povinnost nebo ji bylo vykonávalo stranicky. O porušení imunity jako exempce členů Národního shromáždění z trestní a disciplinární zodpovědnosti nelze v případě tomto mluviti, poněvadž nešlo o trestní nebo disciplinární úřední zákrok podle ustanovení §§ 23 až 25 ústavní listiny.

Za těchto okolností nebylo důvodů k nějakému opatření.

V Praze, dne 4. června 1927.

Dr Mayr-Harting v. r.,

ministr spravedlnosti.

Černý v. r.,

ministr vnitra.

Tisk 473/1.

Státní zastupitelství v Mladé Boleslavi zabavilo čís. 2. periodického tiskopisu >Stráž Pojizeří< ze 14. ledna 1927 pro místo článku >Povážlivé zjevy< v interpelaci uvedené, ježto shledalo v jeho obsahu skutkovou podstatu přečinů podle § 18, č. 2. zák. na ochranu republiky, a §§ 300, 491, 493 tr. z. a čl. V. zák. čís. 8/1863 ř. z. Státní zastupitelství mělo také za to, že veřejný zájem nutně toho žádá, aby zabavením bylo zabráněno dalšímu rozšiřování závadného obsahu.

Soud zabavení potvrdil z týchž důvodů a tím uznal, že státní zastupitelstvo při zakročení proti uvedenému časopisu postupovalo podle zákona. Proti rozhodnutí soudu, kterým zabavení bylo potvrzeno, nebylo užito opravných prostředků. Tím se stalo, že nedošlo k přezkoumání rozhodnutí po slyšení námitek těch, kdož zabavením cítili se dotčeni.

Za daného stavu věci nemám zákonného podkladu pro nějaké opatření.

V Praze, dne 2. června 1927.

Dr Mayr-Harting v. r.,

ministr spravedlnosti.

Tisk 473/2.

Po provedeném šetření byl zjištěn tento stav: Gedajlo Gedajlovič v Dolní Apši měl spor s 15 občany z Dolní Apši o rušení držby, spor ten prohrál a byl rozsudkem okresního soudu v Tiačevě odsouzen k zaplacení procesních útrat protivné straně ve výši 63.374 Kč. Usnesením tohoto soudu z 10. září 1926 byla proti němu povolena exekuce zabavením svršků a vzetím jich do úschovy soudu, aneb odevzdáním jich kurátorovi do opatrování.

K návrhu zástupce exekventů povolil přednosta okresního soudu usnesením z 23. září 1926, aby exekuce byla vykonána v noční době (§ 22 ex. ř.).

Podle tohoto usnesení vykonal pak soudní úředník 28. září 1926 v jednu hodinu v noci exekuci za přítomnosti obecního strážníka z Dolní Apši. Zástupce vymáhající strany žádal, aby výkonný orgán zabavil 6 kusů dobytka u Anuci Mojšové, a tvrdil, že tento dobytek je vlastnictvím dlužníkovým a že je pouze v uschování u Mojšové.

Mojšová tvrdila, že dobytek je jejím vlastnictvím. Výkonný orgán ji vyzval, aby se vykázala příslušnými dobytčími pasy anebo aby šla s ním k obecnímu starostovi, aby ji potvrdil vlastnictví. Když Mojšová nevyhověla tomuto vyzvání, pokládal výkonný orgán za pravděpodobno, že dobytek je vlastnictvím dlužníkovým, zabavil ho proto a poznamenal v exekučním protokolu, že Mojšová ohlásila právo vlastnické.

Podle záznamu v exekučním protokolu nemohl výkonný orgán zabavený dobytek bez četnické asistence Anuci Mojšové odebrati pro její hrozivé chování.

K nové žádosti zástupce vymáhající strany vyslal okresní soud soudního zřízence, aby zabavený dobytek Mojšové odebral a odevzdal ho do uschování kurátorovi. Zřízenec dostavil se 30. září 1926 v 8 hodin ráno do obydlí Mojšové s podstarostou z Horní Apši, obecním strážníkem z Dolní Apši a četnickou hlídkou z Horní Apši, a odehnal dobytek po 8 hodině ranní. Ježto Mojšová nebyla doma, nařídil zřízenec muži, kterého zastihl v obydlí, aby jí to oznámil, a týž poukaz dal i podstarostovi a obecnímu strážníku.

Již 5. října 1926 podala Mojšová u okresního soudu svým zástupcem vylučovací žalobu, v které uvedla, že zabavený dobytek byl jí soudním vyslancem odebrán a odevzdán kurátorovi do uschování. Byla tedy již v této době o stavu věci zpravená.

Žaloba ta byla zamítnuta rozsudkem okresního soudu z 23. října 1926 a povolil soud usnesením z 1. listopadu 1926 k návrhu vymáhajících věřitelů dražbu dobytka, která pak byla provedena 9. listopadu 1926. Zástupce Mojšové nedostavil se k dražbě, ač byl o ní vyrozuměn, a také Mojšová nebyla dražbě přítomna. Stržený peníz 9675 Kč je složen u okresního soudu.

Proti rozsudku okresního soudu z 23. října 1926 v excisním sporu vydaném podala Mojšová odvolání, o němž dosud není rozhodnuto.

Podle zjištěného stavu věci byla exekuce vykonána podle předpisů exekučního řádu. Anuca Mojšová, která v této věcí byla zastoupena advokátem, nepodala stížnosti proti tomu, že dobytek byl u ní zabaven v noci, ani proti tomu, že jí byl odebrán a odevzdán do uschování kurátorovi.

Přibrání bezpečnostních orgánů k výkonu exekuce bylo přípustno a odůvodněno ustanovením §u 32 ex. řádu.

Četnictvo poskytlo asistenci na žádost okresního soudu ve smyslu platných předpisů. Do vlastního výkonu nezasahovalo ani zabavený dobytek nehnalo nýbrž omezilo se pouze na doprovod exekučního orgánu a zajištění výkonu exekuce v případě potřeby.

Vzhledem ke zjištěnému stavu věci nemají podepsaní ministři zákonného podkladu k jakémukoliv opatření.

Rozhodování o excisní žalobě přísluší výhradně soudu.

Bude-li spor rozhodnut ve prospěch Anuci Mojšové, bude jí vydána částka 9675 Kč u soudu složená a případnou další škodu byli by ji povinni nahraditi vymáhající věřitelé.

V Praze, dne 19. května 1927.

Černý v. r.,

ministr vnitra.

Dr Mayr-Harting v. r.,

ministr spravedlnosti.

Tisk 473/3.

Jak jsem již oznámil ve schůzi kulturního výboru poslanecké sněmovny Národního shromáždění dne 3. března 1927, hodlá ministerstvo školství a národní osvěty navrhnouti, aby služební poměry okresních školních inspektorů byly upraveny zvláštním zákonem. Náčrtek příslušného návrhu zákona jest již hotov a přípraven k předepsanému meziministerskému projednávání, k němuž dojde v době nejkratší. O podrobnostech návrhu nemohu zatím poskytnouti bližších informací, dokud se o něm nevyjádří ostatní ministerstva resolutně zúčastněná; mohu jen oznámiti, že návrh vyhovuje resolucím v interpelaci uvedeným. Snahou ministerstva školství a národní osvěty jest, aby přípravné řízení o návrhu bylo zkráceno a aby byl co nejdříve předložen vládě k rozhodnutí.

Také pokud jde o novou úpravu cestovních a dietních paušálů školních inspektorů uchystalo již ministerstvo školství a národní osvěty návrh příslušného vládního nařízení na základě § 147 platového zákona č. 103/1926 Sb. z. a n., který má býti rovněž v brzku rozeslán k meziministerskému projednávání.

V Praze, dne 31. května 1927.

Dr M. Hodža v. r.,

ministr školství a národní osvěty.

Wie ich bereits in der Sitzung des Kulturausschusses des Abgeordnetenhauses am 3. März 1927 mitgeteilt habe, beabsichtigt das Ministerium für Schulwesen und Volkskultur den Antrag zu stellen, die Dienstverhältnisse der Bezirksschulinspektoren durch ein besonderes Gesetz zu regeln. Die Skizze für den bezüglichen Gesetzentwurf ist bereits fertiggestellt und für die vorgeschriebenen interministeriellen Verhandlungen vorbereitet, welche in der kürzesten Frist stattfinden werden über die Details des Entwurfes kann ich vorläufig keine näheren Informationen geben, bevor sich die übrigen resortmässig beteiligten Ministerien hierüber nicht geäussert haben werden, ich kann nur mitteilen, dass der Entwurf den in der Interpellation angeführten Resolutionen entspricht. Das Ministerium für Sehulwesen und Volkskultur ist bestrebt das vorbereitende Verfahren bezüglich des Entwurfes abzukürzen und denselben ehetunlichst der Regierung zur Entscheidung vorzulegen.

Auch bezüglich der Neuregelung der Reise- und Diätenpauschale der Schulinspektoren hat das Ministerium für Schulwesen und Volkskultur den Antrag einer bezüglichen Regierungsverordnung auf Grund des § 147 des Gehaltsgesetzes Nr. 103/1926 S. d. G. u. V. vorbereitet, welcher gleichfalls demnächst behufs interministerieller Beratungen versendet werden soll.

Prag, am 31. Mai 1927.

Dr. M. Hodža m. p.,

Minister für Schulwesen und Volkskultur.

Tisk 473/4.

Nároky, které byly poškozenci na náhradu válečnych škod vzneseny, byly na základě vládního nařízení ze dne 21. května 1920, čís. 366 Sb. z. a n. sepsány a uplatňovány podle mírových smluv proti Německu a jeho spojencům před reparační komisí v Paříži.

Reparační komise zkoumajíc tyto nároky rozhodla se Československá republika vstoupila do válečného stavu teprve dnem 28. října 1918 a že nemá tudíž nároku na náhradu válečných škod z doby před 28. říjnem 1918. Z důvodu toho nezabývala se reparační komise dále určením výše škody přihlašovateli požadované. Podáním přihlášky, ani vyšetřením, resp. zjištěním a oceněním škody nenabyla strana dle par. 12 citovaného vládního nařízení nároku na výplatu náhrady a nelze ze soupisu toho pro účely reparační komise odvozovati povinnost Československé republiky k náhradě přihlášených škod.

Nesprávné jsou však údaje, které se týkají dopisu generálního sekretariátu reparační komise ze dne 15. května 1923. (Podotýká se, že dopis, o který se tu jedná není ze dne 15. května 1926, jak je v interpelaci uvedeno, nýbrž z roku 1923). Ministerstvo věcí zahraničních má ve svých spisech text tohoto dopisu, jakož i dřívějšího dopisu ze dne 9. února 1923, jimiž reparační komise odpověděla na intervence Svazu válečných poškozenců. Není také správno, že by ministerstvo věcí zahraničních bylo prohlásilo, že tyto dopisy spočívají na omylu, chybný je pouze výklad, který Svaz z francouzského textu dopisů odvozuje.

V první odpovědi ze dne 9. II. 1923 sdělil generální sekretariát reparační komise Svazu, že rozdělení náhrady válečných škod nespadá do kompetence reparační komise a naznačil dále, že jest věcí vlády Československé republiky, aby rozdělila sama mezi své poškozence sumy, které by z reparačního titulu dostala, při čemž v tomto dopise použitá slova >les sommes reçues par lui (i. e. le Couvernement) en compte réparations< naprosto nepřipouštějí výkladu, že by Československá republika nějakou reparační kvotu již za tím účelem dostala, naopak Československá republika z reparačního titulu neobdržela doposud ničeho. Stejně konstatuje druhá odpověď generálního sekretariátu reparační komise ze dne 15. května 1923, že reparační komise nemůže se Svazem válečných poškozenců diskutovati o otázce, jakou celkovou sumu Československá republika již obdržela aneb eventuelně obdržeti může z titulu reparací, totiž dle faktického stavu reparací, na něž by měla Československá republika dle mírových smluv nárok, a to dle decise č. 1155 ze dne 14. IV. 1920, t. j. od 28. X. 1918; dopis konstatuje dále, že rozdělení reparačních sum nespadá do kompetence reparační komise, nýbrž do kompetence jednotlivých spojeneckých vlád.

O tomto skutečném stavu věci bylo Svazu válečných poškozenců již vícekráte dáno vysvětlení.

K druhému dotazu interpelace dlužno zdůrazniti, že není právního nároku osob válkou na majetku poškozených vůči Československé republice na náhradu válečných škod, jak ostatně dokazuje i dříve uvedené vládní nařízení.

V Praze, dne 5. dubna 1927.

Dr E. Beneš v. r.,

ministr věcí zahraničních.

Die Ansprüche, welche seitens der Geschädigtlen auf den Ersatz der Kriegsschäden erhoben wurden, wurden auf Grund der Regierungsverordnung vom 21. Mai 1920, Nr. 366 S. d. G. u. V. aufgenommen und im Sinne der Friedensverträge bei der Reparationskommission in Paris gegen Deutschland und seine Verbündeten geltend gemacht.

Die Reparationskommission hat anlässlich der Prüfung dieser Ansprüche entschieden, dass die Čechoslovakische Republik erst mit dem 28. Oktober 1918 in Kriegszustand getreten ist und dass sie daher keinen Anspruch auf Vergütung der vor dem 28. Oktober 1918 entstandenen Kriegsschäden hat. Aus diesem Grunde befasste sich die Reparationskommission weiters nicht mit der Feststellung der von den Anmeldenden verlangten Höhe des Sehadens. Weder durch die Einbringung der Anmeldung, noch durch die Erhebung resp. Feststellung und Abschätzung des Schadens erlangte die Partei gemäss § 12 der cit. Regierungsverordnung den Anspruch auf Auszahlung einer Entschädigung und kann daher aus dieser für Zwecke der Reparationskommission veranlassten Verzeichnung eine Verpflichtung der Čechoslovakischen Republik zur Vergütung der angemeldeten Schäden nicht abgeleitet werden.

Unrichtig sind jedoch die Angaben, welche sieh auf die Zuschrift des Generalsekretariates. der Reparationskommission vom 15. Mai 1923 beziehen. (Bemerkt wird, dass die gegenständliche Zuschrift nicht, wie in der Interpellation angeführt, vom 15. Mai 1926, sondern wöm 15. Mai 1923 stammt). Das Ministerium des Aussern besitzt in seinen Akten den Wortlaut dieser Zuschrift, sowie auch einer früheren Zuschrift vom 9. Feber 1923, mit welchen die Reparationskommission auf die Interventionen des Verbandes der Kriegsbeschädigten geantwortet hatte. Es ist auch nicht richtig, dass das Ministerium des Äussern erklärt hätte, diese Zuschriften beruhen auf einem Irrtum, irrtümlich ist lediglich die Interpretation, welche der Verband aus dem französischen Texte der Zuschriften ableitet.

In seiner ersten Antwort vom 9. Feber 1923 teilte das Generalsekretariat der Reparationskommission dem Verbande mit, dass die Aufteilung ydes Kriegsschädenersatzes nicht in die Kompetenz der Reparationskommission fällt und deutete ferner an, dass es Sache der Regierung der Čechoslovakischen Republik sei, selbst zwischen ihre Beschädigten diejenigen Summen zu erteilen, welche sie aus dem Titel der Reparationen erhalten würde, wobei die in dieser Zuschrift angewendeten Worte >les sommes recues par lui (i. e. le Gouvernement) en compte reparations< durchaus nicht die Auslegung zulassen, dass die Čechoslovakische Republik zu diesem Zwecke irgendeine Reparationsquote schon erhalten hätte, im Gegenteil, die Čechoslovakische Republik hat aus dem Titel der Reparationen bisher nichts erhalten. Desgleichen. konstatiert die zweite Antwort des Generalsekretariates der Reparationskommission vom 15. Mai 1923, dass die Repationskommission mit dem Verbande der Kriegsbeschädigten nicht über die Frage diskuttieren kann, welche Gesamtsumme die Čechoslovakische Republik aus dem Titel der Reparationen bereits erhalten hat oder eventuell erhalten kann, nämlich nach dem faktischen Stande der Reparationen, auf welche die Čechoslovakische Republik nach den Friedensv erträgen, und zwar nach der Dezision Nr. 1155 vom 14. April 1920, d. i. vom 28. Oktober 1918, Anspruch hätte; die Züschrift konstatiert ferner, dass die Aufteilung der Reparationssummen nicht in die Kompetenz der Reparatioskommission, sondern in die Kompetenz der einzelnen alliierten Regierungen fällt.

Uiber diese wirkliche Sachlage sind dem Verbande der Kriegsbeschädigten schon mehrmals Aufklärungen zugekommen.

Zur zweiten Anfrage der Interpellation ist hervorzuheben, dass für die durch den Krieg vermögensrechtlich geschädigten Personen ein Rechtsanspruch auf Vergütung der Kriegsschäden der Čechoslovakischen Republik gegenüber nicht besteht, wie übrigens auch die früher angeführte Regierungsverordnung beweist.

Prag, am 5. April 1927.

Dr. E. Beneš m. p.,

Minister des Aeussern.