Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1927.

II. volební období.

4. zasedání.

Tisk 476.

Ústavně-právní výbor jednalo vládním návrhu shora uvedeného zákona ve svých schůzích dne 30. června a 1. července 1927 a uznal po delší všeobecné debatě vládní návrh za vhodný podklad jednání, neboť zkušenosti, zejména poslední doby, učí, že proti zahálčivým a jiným nesociálním a antisociálním živlům bude nutno podniknouti na ochranu společnosti vážné kroky. Vládní návrh připouští proti zmíněným živlům nová opatření zabezpečovací a doplňuje v tomto směru zákony již platné. Na druhé straně hledí se přiblížiti pokud možno v mezích platného právního řádu cílům, které si vytkla přípravná osnova trestního zákona, vypracovaná našimi odborníky trestního práva, a jeví se tak vhodným přípravným krokem k uskutečnění velké reformy a unifikace trestního práva vůbec.

Nejdůležitějším zabezpečovacím opatřením má býti podle vládního návrhu zadržení živlů, o nichž bude ještě dále řeč, v nucených pracovních koloniích.

Zřízením těchto nucených pracovních kolonií má býti doplněn nynější systém donucovacích pracoven, sloužících témuž účelu. Vládní návrh navazuje tu zcela účelně na stav, jaký již dnes podle platného právního řádu tu je, a svěřuje zřízení nucených pracovních kolonií zemím. Nucené pracovní kolonie mají býti toliko zvláštním typem dnešních donucovacích pracoven. Kdežto donucovací pracovny jsou ústavy uzavřené, nucené pracovní kolonie jsou myšleny jako zařízení, v nichž osoby tam umístěné budou zaměstnány hlavně prací na volném vzduchu. Již toto postavení nucených pracovních kolonií v celkovém systému zabezpečovacích opatření, jak je uskutečněno platným dosud zákonodárstvím, a souvislost těchto kolonií s donucovacími pracovnami a možnost přesunů káranců tam umístěných, činí bezpodmínečně nutným, aby správa těchto kolonií i donucovacích pracoven byla soustředěna v jedněch rukou, a k tomu jsou povolány právě země, jako tomu bylo dosud. Ústavně-právní výbor nemohl se zejména přikloniti k názoru, že zřízení i správa nucených pracovních kolonií a náklad na ně by měl příslušeti státu. Kromě důvodů již uvedených uvážil totiž také to, že by to bylo zbytečnou centralisací oboru, vytrženého ze souvislosti s ostatními zařízeními podobného druhu, a že je zcela výhodným, když také země povinností zříditi a spravovati nucené pracovní kolonie budou povolány k spoluodpovědnosti za stav veřejné bezpečnosti. Navrženou decentralisací umožňuje se též zemím samostatná správa, zejména personální, umožňují se přesuny dozorčího personálu, které mohou nastati při kolísajícím obsazení donucovacích pracoven a nucených pracovních kolonií, nucené pracovní kolonie ponechávají se v souvislosti s ostatními ústavy zemskými a umožňuje se tak jejich hospodárná správa.

Při tom ovšem je nutno, aby státu, kterému mají podle vládního návrhu býti uložena jistá finanční břemena, byla vyhrazena též možnost řádného dozoru na hospodárné vedení těchto kolonií. To se děje v čl. I. odstavec 2., tím, že státu ukládá se povinnost nahraditi nutné a účelné náklady na zřízení pracovních kolonií a přispívati podle potřeby a účelnosti také na ostatní náklady, spojené se správou a udržováním nucených pracovních kolonií.

Nucené pracovní kolonie mají ovšem býti především ústavy sociálními a zabezpečovacími. Těžisko jejich spočívá v tom, že účelnou a vytrvalou prací mají býti osoby v nich umístěné vychovávány k pracovitému a občansky řádnému životu. Z toho plyne, že tyto ústavy nejsou nikterak ústavy výdělečnými, tedy veřejnými podniky. Samozřejmě musí býti ovšem snahou země, aby náklady, které věnuje na opatření osob v pracovních koloniích umístěných, byly pokud možno kryty jejich výdělkem, a aby i jinak celé vedení a správa byla hospodárná, totiž bez zbytečných a neúčelných nákladů. Takové náklady by ovšem musela nésti země sama.

Ústavně-právní výbor souhlasí proto s článkem I. odstavec 1 a 2, v nichž řeší se zásadně otázka povinnosti zřízení nucených pracovních kolonií a jejich včlenění do nynějšího správního systému. Toliko v odstavci prvním provedl změnu stylistickou a navrhuje, aby odstavec ten, zněl: "Země zřídí nucené pracovní kolonie".

V tomto směru vznikly též pochybnosti, jsou-li zeměmi myšleny země dnešní, tedy země historické, či teprve země, které mají býti zřízeny podle zákona o reformě politické správy. Tyto pochybnosti byly však naprosto rozptýleny. Užívá-li návrh zákona výrazu "země" bez bližšího označen, rozumějí se tím země ve smyslu platného právního řádu, tedy dnes Čechy, Morava a Slezsko, po provedení reformy politické správy pak země označené v zákoně o reformě politické správy. Pojem "země" nemůže býti vymezen v tomto zákoně, nýbrž v zákonech jiných, a podle toho, jak je v nich vymezen, nabývá také smyslu ustanovení článku I. Na ten případ, že Slovensko a Podkarpatská Rus nespadají dosud pod pojem "země", je pomýšleno článkem VII. odstavec 2, kde se vyhrazuje vládnímu nařízení, aby stanovilo den, kdy právě ustanovení článku I. odst. 1 a 2 nabudou tam účinnosti. Stane se tak po tom, když pojem "země" nabude i ohledně Slovenska a Podkarpatské Rusi právního a faktického významu.

Podrobně jednal též ústavně-právní výbor o námitkách, které byly přednášeny proti článku I. odstavec 4 ve stylisaci vládního návrhu. Ústavně-právní výbor musel ovšem uznati legislativně-technické obtíže, vyplývající z toho, že donucovací pracovny na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou podle zákonného článku XXI/1913 ústavy státními a že hledíc ke zvláštní struktuře zákonného článku XXI/1913 jimi též mají zůstati, zejména proto, že v nich může býti přímo vykonáván trest sám, jehož výkon musí býti justiční správě zachován. Zákonný článek XXI/1913 má býti proto podle vládního návrhu zachován úplně nedotčen, a má býti pouze doplněn institucí policejního dohledu a odkazováním donucených pracovních kolonií jak je patrno z článku V. návrhu. Nucené pracovní kolonie mají však i na Slovensku a Podkarpatské Rusi příslušeti správě zemí. Obtíže z této situace plynoucí hledí vládní návrh vyřešiti v článku I. odstavce 4. Ústavně-právní výbor nepovažoval však stylisaci vládního návrhu za uspokojující a navrhuje změnu odstavce 3 a 4, které by zněly takto: "(³) Nucené pracovní kolonie jsou zvláštním druhem donucovacích pracoven a sluší na ně užíti ustanovení zákona ze dne 24. května 1885, č. 90 ř. z. o donucovacích pracovnách a ústavech polepšovacích, pokud se v tomto zákoně neustanovuje nic jiného. (⁴) Podrobná ustanovení o nucených pracovních koloniích a o zadržení v nich vydána budou vládním nařízením." Touto stylisací dosaženo bylo toho, že zákona čís. 90/1885 bude užito i na nucené pracovní kolonie, které budou zřízeny na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Poněvadž však mnohá z jeho ustanovení změnou státoprávních poměrů byla též změněna a jiná opět pro nucené pracovní kolonie platiti nemají (tak ustanovení o polepšovnách), vyhrazuje se vydání podrobných ustanovení o nucených pracovních koloniích a o zadržení v nich vládnímu nařízení. Toto nařízení přirozeně musí zůstati v mezích jednak tohoto zákona, jednak zákona č. 90/1885 ř. z.

V článku II. vznikly ústavně-právnímu výboru pochybnosti ohledně slov "ze zahálčivosti, z ničemnosti nebo z hrubé zištnosti". Kdežto výrazy "zahálčivost a hrubá zištnost" jsou již právnímu řádu známy a výklad těchto pojmů nemůže působiti obtíže, není tomu tak u pojmu "ničemnost", který dosud našemu právnímu řádu je neznám. Vládní návrh přejímá tu ustanovení § 53 přípravné osnovy trestního zákona, která v odůvodnění charakterisuje ničemnost jednak jako nedbalé vykonávání práce, jednak jako lehkomyslné mrhání výdělku. Ústavně-právní výbor nepovažoval ani toto vysvětlení za dostatečné ku charakteristice elementů, které mají býti postiženy. Na druhé straně ovšem nemohl si zastírati skutečnost, že typickým zločincem poválečným bývají osoby, které, třeba i měly zaměstnání a nezahálely, v materialistické požívačnosti a shonu po požitcích nelekají se opatřiti si prostředky ke svému lehkému životu ani zpronevěrami, podvody, krádežemi, vydíráním a jiným způsobem a nejsou také nijak vybíravé ve volbě svých obětí. Takový bezmezný, antisociální egoismus může býti léčen toliko výchovou k řádné a vytrvalé práci. Ústavně-právní výbor chtěje vystihnouti co nejlépe založení charakteru těchto osob volil proto místo slova "ničemnost" slovo "ničemná lehkomyslnost", čímž je daleko přesněji vymezen okruh osob, které mají býti postiženy, a navrhuje, aby příslušné místo článku II. znělo: "ze zahálčivosti nebo z ničemné lehkomyslnosti nebo z hrubé zištnosti". V poslední větě článku II. navrhuje místo "nějaké takové pohnutky" přesnější "některé takové pohnutky".

V článku III. vládního návrhu nebyly ústavně-právním výborem usneseny žádné změny. Ústavně-právní výbor shledal tato ustanovení zcela odůvodněnými. Zejména uznal za sociální a vhodné umístění chorých káranců a káranců jen k lehčím pracem způsobilých ve zvláštním oddělení některého ústavu. Vidí v tom i vhodnou specialisaci, která může býti prvním krokem k uskutečnění myšlénky přípravné osnovy trestního zákona, totiž ke zřízení ústavu pro choré vězně, jak je má na mysli § 54 až 57 přípravné osnovy trestního zákona.

V článku. IV. usnesl se ústavně-právní výbor vsunouti před slovo "zřízení" předložku "o", aby nebylo pochybností, že komise pro výkon trestu zůstávají zachovány a že jde tudíž v této souvislosti v článku IV. jen o nadpis zákona.

Jinak však ústavně-právní výbor souhlasí výslovně se zrušením § 4 zákona čís. 43/1872 ř. z., poněvadž, jak z důvodové zprávy vládního návrhu je patrno, je umístění v samovazbě věcí téměř náhody a při zkracování trestu podmíněným propuštěním z trestu není k dalšímu zkracování samovazbou naprosto žádného důvodu.

Také článek V., jímž se zavádí na Slovensku a Podkarpatské Rusi - a to úplně obdobně podle zákona čís. 108/1873 ř. z., platného na ostatním území republiky - instituce policejního dohledu, tam dosud neznámá, a dále odkazování do nucených pracovních kolonií, byl ústavně-právním výborem schválen ve znění vládního návrhu. Na vysvětlenou budiž toliko podotčeno, že těchto ustanovení, jimiž se doplňuje materielní trestní právo na Slovensku a Podkarpatské Rusi, bude lze užíti i na ostatním území republiky, a to v případě, že by některý z činů trestných, uvedených v zákonném článku XXI/1913, byl spáchán na území Slovenska nebo Podkarpatské Rusi, avšak souzen některým soudem na ostatním území republiky. To plyne z čl. I čís. 5 a čl. II č. 3 novely k trestním řádům čís. 1/1920 Sbírky zákonů a nařízení.

Článek VI., jímž zjednává se zákonný podklad pro užití zbraně dozorčími orgány v trestnicích, soudních věznicích, donucovacích pracovnách, nucených pracovních koloniích a polepšovnách, byl ústavně-právním výborem přijat beze změny.

Naproti tomu neshledal ústavně-právní výbor vhodným, aby tento zákon nabyl účinnosti, jak vláda navrhuje, již osmého dne po vyhlášení. Ústavně-právní výbor považoval tento zákon za příliš důležitý doplněk trestního zákonodárství, a měl za to, že v zájmu veřejnosti je, aby tento zákon vešel nejdříve v nejširší známost. Proto se usnesl doporučiti, aby zákon nabyl účinnosti teprve po normální lhůtě. Rovněž tak nemohl ústavně-právní výbor souhlasiti s tím, aby tento zákon měl zpětnou účinnost a bylo ho užito i na činy, které byly spáchány přede dnem jeho účinnosti. Pokud pak jde o tresty vykonávané v samovazbě, byl ústavně-právní výbor toho názoru, že to zkrácení, kterého nabyli trestanci a vězňové výkonem trestu v samovazbě přede dnem, kdy nabude zákon účinnosti, má jim býti zachováno. Naproti tomu po dni, kdy zákon nabude účinnosti, má býti jakékoliv zkracování odstraněno, a to nejen u trestů, které teprve po tomto dni budou v samovazbě vykonávány, nýbrž i u trestů, které v den účinnosti zákona v samovazbě již jsou vykonávány. Tomu dal ústavně-právní výbor výraz tím, že navrhl toto znění článku VII odst. 1: "Zákona budiž užito ode dne, kdy nabude účinnosti, i na tresty v samovazbě již vykonávané."

Při projednávání vládního návrhu vysloveny byly obavy, aby prací káranců v nucených pracovních koloniích nebyly poškozeny kruhy živnostníků a řemeslníků a to konkurencí při výrobcích, vyrobených v těchto ústavech za zcela jiných hospodářských podmínek. Ústavně-právní výbor uznal tento požadavek oprávněným a navrhuje, aby senát přijal též resoluci v tomto směru dále uvedenou.

Pokud jde o vládní návrh sám, doporučuje ústavně-právní výbor, aby byl přijat se změnami uvedenými.

V Praze, dne 1. července 1927.

Dr František Soukup v. r.,

místopředseda.

Dr Adolf Procházka v. r.,

zpravodaj.

Výbor rozpočtový ve své schůzi dne 1. července 1927 projednal ve smyslu § 24 jedn. řádu senátu N. S. s hlediska úhrady zmíněný vládní návrh zákona.

Dle čl. I ukládá se sice zemím, aby zřídily nucené pracovní kolonie, ale stát nahradí zemím nutné a účelné náklady na zřízení nucených pracovních kolonií a bude podle potřeby a účelnosti přispívati na ostatní náklady, avšak jen potud, pokud přes hospodárné vedení tyto náklady na nucené pracovní kolonie téže země trvale převyšují příjem z nich plynoucí.

Příslušné položky nákladů na zřízení pracovních kolonií bude dle důvodové zprávy vládního návrhu nutno zařaditi do rozpočtu na příští rok.

Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu, jest nezbytno ihned vydati zákon na zřízení pracovních kolonií za účelem omezení zločinnosti a jest dále nezbytno nejen se vší přísností postupovati podle platných zákonů, nýbrž i nutno, aby zařízení sloužící ku provádění těchto zákonů byla doplněná.

Mezi tato zařízení náleží právě pracovní kolonie, neboť nedostatek ústavů, kde by bylo možno obecné, nebezpečné živly umístili, jest hlavní vadou dnešního stavu.

Dnešní zemské ústavy, donucovací pracovny, nejsou s to pojmouti a zadržeti tak značný počet osob, který by do nich patřil, neboť máme donucovací pracovny v Praze, Kostomlatech, Pardubicích, Brně, Šumperku a ve Znojmě, které naprosto nestačí, kdežto na Slovensku a v Podkarpatské Rusi není žádné donucovací pracovny.

Nucené pracovní kolonie mají míti účel nejen bezpečnostní, totiž zbaviti společnost nebezpečných jedinců, ale také i výchovný, a nápravný, vrátiti totiž jedince ty pokud možno napravené společnosti zpět jako její užitečné členy.

Nucené pracovní kolonie jsou tedy nezbytně nutny a jsou-li nutny, pak také náklad na ně je nutným a tím odůvodněným.

Rozpočtový výbor proto navrhuje, aby senát schválil vládní návrh zákona ve znění, jak dole je uvedeno.

V Praze, dne 1. července 1927.

Dr J. Karas v. r.,

předseda.

Dr Havelka Otakar v. r.,

zpravodaj.

ze dne.....................

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Čl. I.

(¹) Země zřídí nucené pracovní kolonie.

(²) Stát nahradí zemím nutné a účelné náklady na zřízení nucených pracovních kolonií a bude podle potřeby a účelnosti přispívati na ostatní náklady, avšak jen potud, pokud přes hospodárné vedení tyto náklady na nucené pracovní kolonie téže země trvale převyšují příjem z nich plynoucí.

(³) Nucené pracovní kolonie jsou zvláštním druhem donucovacích pracoven a sluší na ně užíti ustanovení zákona ze dne 24. května 1885, čís. 90 ř. z. o donucovacích pracovnách a ústavech polepšovacích, pokud se v tomto zákoně neustanovuje nic jiného.

(⁴) Podrobná ustanovení o nucených pracovních koloniích a o zadržení v nich vydána budou vládním nařízením.

Čl. II.

§ 7, odst. 2 zákona ze dne 24. května 1885, č. 89 ř. z. o tom, kdo může býti držen v donucovacích pracovnách a polepšovacích ústavech, bude zníti takto:

Soud může v rozsudku vysloviti, že odsouzený smí býti držen v donucovací pracovně,

a) odsuzuje-li vinníka pro některý z přestupků uvedených v §§ 1 až 6 tohoto zákona, nebo

b) odsuzuje-li pro zločin spáchaný ze zahálčivosti nebo z ničemné lehkomyslnosti nebo z hrubé zištnosti vinníka, který v posledních pěti letech před spácháním zločinu, o nějž jde, si odbyl již dvakráte trest na svobodě za zločin nebo přestupek spáchaný z některé takové pohnutky.

Čl. III.

Zák. č. 90/1885 ř. z. mění a doplňuje se takto:

1. § 6, odst. 2 zní:

Do donucovací pracovny nesmějí býti přijímány osoby:

1. k jakékoliv práci nezpůsobilé,

2. duševně choré (blbé, pomatené),

3. stižené nakažlivým neduhem nebo nemocí, pokud nemohou býti léčeny v ústavě,

4. těhotné a kojící.

2. § 7, odst. 1 zní:

Vysloví-li trestní soud o někom, že smí býti držen v donucovací pracovně, přísluší politickému úřadu II. stolice rozhodnouti o tom, má-li býti zadržení uloženo, a naříditi jeho výkon. Přikazuje kárance do jednotlivých ústavů má politický úřad II. stolice přihlížeti k tomu, aby do téhož ústavu byli přijímáni káranci pokud možno stejné povahy a nebezpečnosti. Káranci choří nebo jen k lehčím pracem způsobilí buďtež přikazováni do zvláštního oddělení některého ústavu.

3. K § 8 dodává se tento třetí odstavec:

Odsouzení, kteří podle výroku soudu smějí býti zadrženi v donucovací pracovně, smějí býti z trestu podmínečně propuštěni jen se souhlasem politického úřadu II. stolice příslušného rozhodnouti o zadržení v donucovací pracovně. Byl-li odsouzený se souhlasem politického úřadu II. stolice podmínečně z trestu propuštěn, lze dodatečně naříditi jeho zadržení v donucovací pracovně jen tehdy, když podmíněné propuštění z trestu bylo odvoláno.

4. § 9 bude zníti:

Káranci přikázaní do donucovací pracovny jen podle § 7, odst. 2. lit. a) zák. č. 89/1885 ř. z. zůstanou v ní nejméně šest měsíců, nejdéle tři roky; ostatní zůstanou tam nejméně jeden rok, nejdéle pět let.

Po uplynutí nejkratší doby, pro kterou musí v ústavě pobýti, mohou býti káranci, kteří svým chováním poskytují jistotu, že se polepší, podmíněně propuštěni na zkušebnou dobu dvou až pěti let. Podmíněné propuštění budiž odvoláno, vyjde-li za zkušebné doby na jevo, že se propuštěný nepolepšil. Bylo-li podmíněné propuštění odvoláno, pokračuje se v zavření v ústavě, při čemž doba ztrávená na svobodě se nevčítá do doby, po kterou káranec může býti ještě v ústavě zadržen.

Rozhodnouti o podmíněném propuštění a o jeho odvolání přísluší komisi uvedené v § 7.

Čl. IV.

Zrušuje se § 4 zákona ze dne 1. dubna 1872, č. 43 ř. z. o výkonu trestu na svobodě v samovazbě a o zřízení komisí pro výkon trestu.

Čl. V.

1. V týchž případech, ve kterých soud může nebo má podle zák. čl. XXI/1913 o veřejně nebezpečných zahalečích, odkázati vinníka do donucovací pracovny, má vysloviti v rozsudku vždy, že odsouzený může býti dán pod policejní dohled.

2. Naříditi policejní dohled, jehož přípustnost byla soudem podle čís. 1. vyslovena, přísluší politickým (státním policejním) úřadům I. stolice. Starostové obcí jsou povinni spolu dohlížeti na osoby pod dohled dané a vykonávati nařízení úřadů k tomu se vztahující.

3. Nikdo nesmí býti dán pod policejní dohled na delší dobu než na tři roky, počínajíc ode dne, kdy byl z trestu propuštěn. Je-li osoba jsoucí pod policejním dohledem znovu odsouzena pro trestný čin, za který lze vysloviti přípustnost dání pod policejní dohled, může býti policejní dohled prodloužen na tři roky, počínajíc ode dne propuštění z posledního trestu.

4. Ten, kdo byl dán pod policejní dohled, smí býti v osobní svobodě omezován jen potud, pokud to dopouštějí následující ustanovení:

a) Úřad, který nařídil policejní dohled podle čís. 2., může mu zakázati pobyt v určitém okrsku nebo místě vůbec, nebo mu vykázati určité místo pobytu a uložiti mu za povinnost, aby se z tohoto místa nebo z místa, které si sám za pobyt zvolil, bez dovolení nevzdaloval; pobyt v domovské obci nesmí se mu však nikdy zakázati.

b) Kdo byl dán pod policejní dohled, je povinen každou změnu svého obydlí ještě téhož dne oznámiti bezpečnostnímu úřadu, na každé vyzvání se k tomuto úřadu dostaviti a dáti zprávu o svém zaměstnání, o své výživě a výdělku, jakož i o svém styku s jinými lidmi.

c) Bezpečnostní úřad může mu uložiti, aby se v určitých lhůtách u něho osobně hlásil, může mu zakázati, aby se zúčastnit určitých shromáždění, aby navštěvoval určité místnosti a v noci nebo tehdy, když se neobyčejně mnoho lidí sejde, svoje obydlí bez nutné příčiny opustil.

d) Z příčiny policejního dohledu smí býti u něho kdykoliv provedena prohlídka domu nebo jeho osoby.

Kdo, byv dán pod policejní dohled, jedná proti povinnostem neb omezením uloženým mu podle lit. a) až c), potrestá se soudem za přestupek vězením od osmi dnů do tří měsíců.

5. Opatření pod čís. 4. uvedených budiž užito jen potud, pokud jich okolnosti vyžadují, a vždy tak, aby se co nejvíce šetřilo pověsti a výdělku osoby dané pod policejní dohled. Tato opatření buďtež zrušena ihned, jakmile jich není již potřebí.

6. V týchž případech, ve kterých soud může nebo má podle zák. čl. XXI/1913 odkázati vinníka do donucovací pracovny, může místo toho vysloviti, jeví-li se to hledíc k menší nebezpečnosti vinníka účelným, přípustnost jeho zadržení v nucené pracovní kolonii. V takovém případě nemůže však naříditi, aby v nucené pracovní kolonii byl také vykonán trest vězení. Osoby, odkázané do nucené pracovní kolonie, zůstanou v ní nejméně šest měsíců, nejdéle tři roky.

Čl. VI.

Ozbrojené dozorčí orgány v trestnicích, soudních věznicích, donucovacích pracovnách, nucených pracovních koloniích a polepšovnách smějí při výkonu své služby užíti zbraně, šetříce předepsané opatrnosti, jen v těch případech, ve kterých smějí jí podle zákonných ustanovení použíti příslušníci četnictva.

Čl. VII.

(¹) Zákona budiž užito ode dne, kdy nabude účinnosti, i na tresty v samovazbě již vykonávané.

(²) Den, kdy nabudou na Slovensku a v Podkarpatské Rusi účinnosti ustanovení čl. I. odst. 1. a 2. a čl. V. č. 6 tohoto zákona, bude ustanoven vládním nařízením.

(³) Provésti tento zákon ukládá se všem členům vlády.

Vláda se vyzývá, aby učinila příslušná opatření, by trestanců umístěných v nucených pracovních koloniích podle možnosti nebylo používáno k výrobě zboží, kterým by se konkurovalo na úkor řemeslných živností výdělečných.