Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1927.

II. volební období.

4.zasedání.

Tisk 487.

Usnesení poslanecké sněmovny učiněné v 84. schůzi dne 9. června, 1927 odchyluje se od usnesení senátu (tisk 107):

1. v textaci osnovy,
2. ve věci samé.

Ad 1. Změna záleží v tom, že z odst. 4. §u 1 byl učiněn zvláštní paragraf jako § 2 osnovy, čímž osnova vzrůstá ze třinácti paragrafů na čtrnáct. Dále, že v §u 1, odst. 4., lit. a) osnovy senátu resp. v §u 2, odst. 1., lit. a) osnovy poslanecké sněmovny byla vyňata jedna věta a učiněn z ní samostatný odstavec (2).

Změny tyto ústavně-právní výbor uznává a také je přijal.

Ad 2. Ve věci samé bylo učiněno několik změn a nutno o každé z nich zvláště pojednati.

a) V odst. 4., lit. a) §u 1 usnesení senátu, resp. v §u 2, odst. 1., lit. a) usnesení poslanecké sněmovny jest změna ta, že poslanecká sněmovna k usnesení senátu, že výše trestu nerozhoduje při zahlazení, jde-li o odsouzení jen za čin trestný, spáchaný výlučně z politické pohnutky nebo jen za čin trestný podle druhého dílu vojenského trestního zákona, přičinila dodatek "nebo o odsouzení za nějaký takový trestný čin a s ním se sbíhající přestupek nebo přečin nepatrného významu a nespočívající na nízké a nečestné pohnutce".

Podle zprávy ústavně-právního výboru posl. sněmovny byl přičiněn tento dodatek proto, že se ustanovení osnovy senátu zdála tomuto výboru poněkud přísnými, a že bylo při tom pomýšleno hlavně na ten případ, že se s takovým trestným činem může sbíhati nějaký přestupek nebo přečin nepatrného významu (na.př. urážka na cti) a v takovém případě odsouzenec byl by již zbaven výhody, kterou zákon chtěl poskytnouti.

S dodatkem tímto ústavně-právní výbor souhlasiti nemůže, neboť tím se jak smysl, tak i sám účel tohoto ustanovení v podstatě maří. Jak vládní návrh (tisk sen. 45), tak i usnesení senátu (tisk sen. 107) stanovily zvláštní výhody pro činy trestné spáchané výlučně z politické pohnutky a jim na roveň postavily i čistě vojenské činy trestné, t. j. činy trestné uvedené v druhém dílu trestního zákona vojenského, neboť i tyto mohou býti spáchány také výlučně z politické pohnutky nebo jen z pouhé nedbalosti. Z toho důvodu bylo stanoveno, že výše trestu při nich nerozhoduje - pokud ovšem nejde v obou případech o trestné činy, na které zákon stanoví trest smrti nebo doživotní ztráty svobody. Stanovilo-li usnesení posl. sněmovny tuto výhodu i pro přestupek nebo přečin nepatrného významu s těmito činy trestními se sbíhající a nespočívající na nízké a nečestné pohnutce, účel celého toho ustanovení se maří a není to vůbec logické, poněvadž se výhoda poskytuje i pro činy trestné, které vůbec nespočívají na politické pohnutce a nejsou činy trestnými podle druhého oddělení trestního zákona vojenského. Ostatně i exemplifikace uvedená v důvodové zprávě ústavně-právního výbor u posl. sněmovny není bez závady. Jako příklad takovýchto přestupků nebo přečinů nepatrného významu se uvádí urážka na cti. Jest však veliký omyl domnívati se, že urážky na cti jsou vždy přestupkem nebo přečinem nepatrného významu; naopak mohou to býti činy trestné velmi vážné a jejich důsledky podle zásady: "semper aliquid haeret" mohou býti přímo nedozírné. Kombinaci těchto přestupků a přečinů "nepatrného významu" s trestnými činy výlučně politické povahy nemůže ústavně-právní výbor pokládati za šťastnou, nevidí také, proč by ustanovení, že se výhoda svrchu uvedená vztahuje jen na činy trestné výlučně politické povahy, bylo poněkud přísné. Setrval tudíž ústavněprávní výbor v tomto směru na svém prvotním usnesení.

b) Usnesení posl. sněmovny odchyluje se dále v tom, že nemá rozhodovati kvalifikace činu trestného podle zákona, nýbrž skutečnost, na jaký trest zní rozsudek, tudíž kvalifikace činu trestného podle rozsudku. Ústavně-právní výbor se s tím srovnává a projevil souhlas usnesením.

c) Usnesení posl. sněmovny stanovilo při době zkušební místo doby trestu jednoho měsíce dobu tříměsíční. S odůvodněním této změny uvedeným ve zprávě ústavně-právního výboru posl. sněmovny lze souhlasiti, a ústavně-právní výbor se s touto změnou rovněž srovnává a v tom smyslu učinil usnesení.

d) Proti vládnímu návrhu schválenému senátem, který dovoluje, je-li tu několik odsouzení, jako pravidlo zahlazení jen všech odsouzení zároveň, a jen výjimečně připouští zahlazení částečné, dovoluje usneseni posl. sněmovny, je-li tu více odsouzení, zahlazení kteréhokoli z nich, jsou li ovšem splněny všechny podmínky, bez zahlazení odsouzení ostatních. Podle zprávy ústavněprávního výboru posl. sněmovny může odsouzenci záležeti na tom, aby zahlazeno bylo jen jedno odsouzení, nikoli také odsouzení ostatní resp. všechna. S tímto ustanovením ústavně-právní výbor souhlasiti nemůže a setrvává na svém původním usnesení. Zahlazení odsouzení jest přece veliké dobrodiní, které vrací odsouzence do lidské společnosti a dovoluje mu nabýti dřívějšího čestného společenského postavení, když se stává opět soudně zachovalým. Tohoto dobrodiní jest povinen odsouzenec býti si také vědom; proto předpokládá osnova, že odsouzenec svým chováním po odpykaném trestu podal zřejmý důkaz toho, že se skutečně polepšil. Ale není si vědom odsouzenec toho dobrodiní, záleželo-li by mu, jak praví zpráva ústavně právního výboru posl. sněmovny, z různých důvodů na tom, aby bylo zahlazeno jen jedno odsouzení, a zažádal-li by o zahlazení jen jednoho odsouzení a druhých nikoli. Tím by se hlavní účel celé instituce zahlazení odsouzení silně zatemňoval. Z toho důvodu ústavně-právní výbor setrvává na původním usneseni senátu.

e) Usnesení posl. sněmovny vsunuje přechodné ustanovení jako odst. 2. v §u 13. S tímto ustanovením se ústavně-právní výbor srovnává.

Ústavně- právní výbor doporučuje, aby sl. senát přijal osnovu zákona ve znění odchylném od usnesení poslanecké sněmovny, jak do1e uvedeno.

V Praze, dne 2. července 1927.

Dr Luděk Krupka v. r.,

předseda.

Dr Jar. Brabec v. r.,

zpravodaj.

ze dne.....................................................................

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Soud povolí zahlazení soudního odsouzení nebo jiného odsouzení, jež se zapisuje do rejstříku trestů a nezní na přísnější trest než na trest na svobodě jednoho roku, napravil-li odsouzený podle možnosti škodu trestným činem způsobenou a nebyl-li v době uvedené v § 3 znovu odsouzen.

(2) Soud však může za podmínek uvedených v odst. 1. povoliti zahlazení odsouzení, nezní-li rozsudek na přísnější trest než na trest na svobodě pěti roků, jsou-li tu zcela mimořádné okolnosti, jež činí odsouzeného zahlazení jeho odsouzení hodným, jak co do povahy a pohnutky trestného činu, tak co do chování odsouzeného od doby, kdy trest odpykal.

(3) Do doby trestu na svobodě se včítá i náhradní trest uložený pro případ nedobytnosti vedlejšího peněžitého trestu.

§ 2.

(1) Výše trestu nerozhoduje při zahlazení: a) jde-li o odsouzení jen za čin trestný spáchaný výlučně z politické pohnutky nebo jen za čin trestný podle druhého dílu vojenského zákona trestního;

b) jde-li o odsouzení za čin trestný spáchaný ve věku do dvaceti roků.

(2) Zahlazení odsouzení jest vyloučeno, byl-li za trestný čin uvedený v odst. 1. lit. a) uložen trest smrti nebo doživotní ztráty svobody.

§ 3.

1. Doba zkušebná (§ 1, odst. 1. ) činí:

a) patnáct roků, jde-li o odsouzení k trestu na svobodě delšímu tří měsíců (§ 1, odst. 3.) za jiný zločin, než který uveden v § 2, odst. 1. lit. a),

b) deset roků, jde-li o odsouzení za zločin k trestu na svobodě tří měsíců nebo kratšímu (§ 1, odst. 3.) nebo, jde-li o odsouzení za zločin uvedený v § 2, odst. 1. lit. a), nebo o odsouzení za přečin k trestu na svobodě přes tři měsíce (§ 1, odst. 3. ),

c) pět roků ve všech ostatních případech.

(2) Byl-li čin spáchán ve věku do dvaceti roků a nezněl-li rozsudek na trest na svobodě delší jednoho roku, zkracuje se doba v odst: (1) uvedená na polovinu, činí však nejméně tři roky.

(3) Doba zkušebná se počíná, jakmile byl trest na svobodě a na penězích vykonán, prominut nebo promlčen. Do ní nebudiž vpočten čas, po který byl odsouzenec zadržen v uzavřeném ústavě.

§ 4.

(1) Byl-li kdo odsouzen více než jednou, povolí soud zahlazení všech odsouzení zároveň, jsou-li tu podmínky pro zahlazení každého jednotlivého z nich (§ 1, odst. 1.) a je-li z chování odsouzeného po výkonu posledního trestu patrno, že se úplně polepšil.

(2) Stalo-li se však poslední odsouzení jen pro přestupek nebo pro přečin nepatrného významu a nespočívající na nízké nebo nečestné pohnutce, povolí soud zahlazení předcházejících odsouzení i bez zahlazení tohoto posledního odsouzení.

(3) Jde-li nejvýše o tři odsouzení jen pro přestupky nebo přečiny nepatrného významu a nespočívající na nízké nebo nečestné pohnutce, povolí soud zahlazení všech těchto odsouzení, když uplynula aspoň od posledního z nich zkušebná doba.

§ 5.

Je-li odsouzení zahlazeno, pokládá se odsouzený nadále za osobu soudně bezúhonnou, pokud tomu nepřekáží jiné ještě nezahlazené odsouzení. Odsouzený jest sproštěn povinnosti vyjeviti odsouzení na dotaz před soudem nebo před jiným, úřadem. Práva třetích osob, jež se zakládají na odsouzení, zůstávají nedotčena.

§ 6.

Že odsouzení bylo zahlazeno, buď poznamenáno v trestním spise, na trestním listě úřadu rejstříku trestů, v záznamech správních úřadů a ve všech jiných záznamech, které se vedou o odsouzení. Zahlazené odsouzení nesmí býti pojato do výpisu z rejstříku trestů, zpráv podávaných úřadem rejstříku trestů nebo do vysvědčení bezúhonnosti, ani jakýmkoliv jiným způsobem v nich vyznačeno.

§ 7.

Je-li v rejstříku trestů zapsáno jen jediné odsouzení a nezní-li rozsudek na přísnější trest než trest na svobodě jednoho roku (§ 1, odst. 3.), nebudiž toto odsouzení, i nebylo-li zahlazeno, pojato do výpisu z rejstříku trestů, zpráv nebo vysvědčení bezúhonnosti, uplynula-li od doby, kdy byl trest na svobodě a na penězích vykonán, prominut nebo promlčen, doba patnácti let, a jde-li o odsouzení pro čin spáchaný ve věku do dvaceti roků, doba desíti let.

§ 8.

(1) O zahlazení odsouzení rozhoduje sborový soud I. stolice (divisní soud), v jehož obvodě jest úřad vedoucí rejstřík trestů o odsouzeném.

(2) Jde-li o zahlazení odsouzení vyslovených soudem občanským nebo současně s nimi o zahlazení odsouzení vyslovených soudem vojenským, jest příslušný soud občanský. Jen tehdy, jde-li výhradně o zahlazení odsouzení vyslovených československými soudy vojenskými nebo vojenskými soudy bývalého mocnářství rakousko-uherského, jest příslušný soud vojenský.

§ 9.

(1) Zahlazení odsouzení se povoluje jen k návrhu.

(2) Návrh (žádost) mohou podati mimo odsouzeného jeho manžel, zákonný zástupce a příbuzní v linii vzestupné a sestupné.

(3) Také státní zástupce (vojenský prokurátor), nabude-li z jiného podnětu vědomost o skutečnostech, které mohou bez dalšího šetření odůvodniti, aby odsouzení bylo zahlazeno, navrhne sám zahlazení odsouzení.

(4) V případě odst. 2. postoupí soud věc státnímu zástupci (vojenskému prokurátorovi), který vykoná, potřebná šetření o žádosti. Potřebná šetření jest všemi orgány provésti s veškerou šetrností pro odsouzeného.

(5) Jde-li o současné zahlazení odsouzení vysloveného soudem vojenským, vyžádá si státní zástupce dobré zdání vojenského prokurátora.

§ 10.

(1) Soud rozhodne usnesením v neveřejném sedění tři soudců (tří důstojníků justiční služby, z nichž pořadím nejstarší předsedá), vyslechna dříve státního zástupce (vojenského prokurátora).

(2) Má-li soud za to, že škoda nebyla ještě podle možnosti napravena, oznámí odsouzenému před rozhodnutím částku, kterou má ještě nahraditi, a stanoví mu k tomu konci přiměřenou lhůtu.

(3) Vyjdou-li po rozhodnutí soudu na jevo taková odsouzení, pro která by zahlazení odsouzení nebylo bývalo možno povoliti, zruší soud (odst. 1.) na návrh státního zástupce (vojenského prokurátora) usnesení o zahlazení odsouzení.

(4) Proti rozhodnutím odst. (1)-(3) přísluší oběma stranám stížnost (rekurs) na sborový soud II. stolice (nejvyšší vojenský soud) do osmi dnů s účinkem odkladným.

(5) Jinak, pokud není v tamto zákoně nic jiného ustanoveno, platí o řízení předpisy trestních řádů.

§ 11.

V případě úhrnného nebo sjednoceného trestu (§ 517 býv. uh. trestního řádu) nebo v případě trestu dodatečného (§ 265 býv. rak. trestního řádu a § 311 vojenského trestního řádu) buďtež veškery rozsudky považovány za rozsudek jediný. Zahlazovací doba se počíná, jakmile byly ony tresty vykonány (§ 3, odst. 3.); do doby té včítá se i čas mezi výkony všech trestů.

§ 12.

(1) Není-li podmínek tímto zákonem stanovených pro zahlazení odsouzení, může je naříditi jen president republiky (§ 103 ústavní listiny).

(2) Řízení při žádostech za takové zahlazení koná se podle ustanovení trestních řádů pro řízení o žádostech za milost. Žádá-li se však jen o zahlazení odsouzení, přísluší konati řízení soudu uvedenému v § 8.

§ 13.

(1) Zrušuje se:

1. Zákon ze dne 21. března 1918, č..108 ř..z. o odčinění odsouzení,

2. čl. I. zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 208 Sb. z. a n., kterým se mění odst. 1. § 5 zákona z 21. března 1918, č. 108 ř. z., a doplňuji § 411 tr. ř.

(2) Nárok na zahlazení odsouzení, který již někdo měl podle zákonů uvedených v odst. 1. v den, kdy tento zákon nabude účinnosti, zůstává zachován.

§ 14.

Provésti tento zákon ukládá se ministrům spravedlnosti, národní obrany a vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.