Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1927.

II. volební období.

5. zasedání.

Tisk 535.

ze dne.....................................1927

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Českoslovenští státní občané, jakož i cizinci potřebují cestovních pasů ke každému překročení hranic republiky Československé; cizinci potřebují cestovních pasů též k cestování a k pobytu v tuzemsku.

§ 2.

(1) Cestovní pas musí obsahovati: jméno a podstatné údaje o osobě, pro niž jest vydán, její fotografii a podpis; dále budiž v něm uvedeno, pro které země a na jakou dobu platí.

(2) Pro každou osobu má býti vydán zvláštní cestovní pas, avšak manželka může býti zapsána na cestovním pase manželově a děti mladší patnácti let mohou býti zapsány na cestovním pase osoby, s níž cestují.

(3) Cestovní pasy vydávají se na úředních formulářích na dobu nejdéle pěti let; platnost jejich může býti prodloužena.

§ 3.

(1) Cestovní pasy vydávají československým státním občanům bydlícím v tuzemsku politické úřady I. stolice místa jejich řádného bydliště, v případech neodkladných místa jejich dočasného pobytu. Státním občanům československým bydlícím v cizozemsku vydávají cestovní pasy zastupitelské úřady republiky Československé, jež určí ministerstvo zahraničních věcí. Toto ministerstvo - nebo jeho jménem příslušný zastupitelský úřad vydává cestovní pasy zaměstnancům zahraniční služby republiky Československé, příslušníkům jich rodin a v neodkladných případech členům průvodu diplomatických osob československých.

(2) Ministerstvo zahraničních věcí vydává pasy diplomatické osobám, jež podle mezinárodních zvyklostí mají na ně nárok.

(3) Ministerstvo zahraničních věcí může vydávati zvláštní pasy osobám, jež byly vládou republiky Československé pověřeny úředním posláním u cizích vlád nebo u jiných oficielních orgánů, jakož i osobám jedoucím do ciziny s oficielním posláním.

§ 4.

(1) Politické úřady II. stolice mohou vydávati cestovní pasy osobám bez státní příslušnosti a těm osobám, jichž státní příslušnost nelze zjistiti. Taktéž mohou vydávati prozatímní cestovní pasy cizincům, kteří nemají pasů nebo je ztratili, není-li zastupitelského úřadu, který by jejich domovský stát zastupoval v republice Československé.

(2) Politické úřady II. stolice mohou zmocniti politické úřady I. stolice, aby opatření tato činily samy jich jménem.

§ 5.

Úřady, jež jsou povolány vydávati cestovní pasy, mohou je též prodlužovati, a to i tehdy, když původní pas byl vydán jiným úřadem.

§ 6.

(1) Cestovní pas (§ 3) smí býti odepřen jen osobám:

a) jež jsou nesvéprávny, nevykáží-li se svolením zákonného zástupce;

b) proti nimž jest zahájeno řízení pro trestné činy, na které může býti uložen trest vězení delší než 8 dní nebo trest na penězích vyšší než 2000 Kč, nebo které byly odsouzeny pro činy takové, dokud trest nebyl odpykán;

c) jež jsou omezeny výrokem soudu nebo úřadu politického ve volnosti cestovati;

d) jejichž cesta do ciziny mohla by ohrožovati důležité zájmy státní bezpečnosti, nebo důležité hospodářské zájmy republiky Československé, nebo jež by mohly padnouti v cizině pravděpodobně na obtíž veřejně dobročinnosti ;

e) jež dluží daně nebo jiné dávky veřejné v takové výši, že jejich cestou do ciziny mohly by býti ohroženy zájmy státu nebo jiných veřejnoprávních korporací.

(2) Nedotčena zůstávají ustanovení branného zákona a branných předpisů o vydávání cestovních pasů, jakož i ustanovení zákona o vystěhovalectví týkající se vystěhovaleckých cestovních listů.

§ 7.

Mají-li cestovní pasy cizinců - vyjímaje pasy uvedené v § 4 - býti uznány zdejšími úřady za platný průkaz podle § 1, musí býti vydány od úřadu jejich domovského státu a musí obsahovati hlavní údaje o totožnosti, jakož i povolení domovského státu k cestě do republiky Československé.

§ 8.

(1) Vláda může nařízením omeziti pasovou povinnost buďto vůbec nebo ve styku s určitými státy.

(2) Vyžadují-li toho mimořádné poměry nebo důležité zájmy veřejné, zejména státní bezpečnost nebo důležité hospodářské zájmy státu nebo reciprocita vůči státům cizím, může vláda nařízením uvolnění toto úplně nebo částečně opět odvolati.

§ 9.

(1) V týchž případech může ministr vnitra v dohodě s ministrem věcí zahraničních a s ostatními podle okolností zúčastněnými ministry naříditi, že pasy cizinců musí býti opatřený visy (visová povinnost), a určiti úřady, jež visa udělují nebo prodlužují. Stane-li se tak, smějí se cizinci zdržovati v republice Československé pouze po dobu, na niž visum zní; po uplynutí této lhůty mohou býti vyhoštěni politickým úřadem I. stolice. Jinak zůstávají zákonná ustanovení o vyhošťování cizinců beze změny.

(2) Visová povinnost se zavádí a zrušuje vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení.

§ 10.

(1) Ministr vnitra nebo k jeho zmocnění politické úřady II. stolice stanoví v dohodě se zúčastněnými ministry (úřady) vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení úlevy pro pohraniční styk a určují, kde lze hranice státní překročovati.

(2) Jinaké úlevy z ustanovení § 1, jakož i z visové povinnosti zavedené podle §u 9, dále pak i výjimky z ustanovení §§ 2, 4 a 7 pro jednotlivé případy, nebo pro jednotlivé skupiny případů stanoví ministerstvo vnitra a to pokud jde o opatření rázu všeobecnějšího v dohodě s ministerstvem věcí zahraničních a s ostatními podle okolností zúčastněnými ministerstvy.

§ 11.

Pokud nejde o čin přísněji trestný, trestají se přestupky tohoto zákona, jakož i předpisů na jeho základě vydaných, politickými úřady I. stolice trestem na penězích až do 5000 Kč nebo trestem na svobodě do 14 dnů.

§ 12.

(1) O prostředcích opravných proti rozhodnutím politických úřadů platí všeobecné předpisy. Rozhoduje-li zastupitelský úřad (§ 3, odst. 1.), možno podati stížnost u tohoto úřadu do 15 dnů k ministerstvu vnitra, které o ní rozhodne v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí. Pro počítání této lhůty platí všeobecná ustanovení o odvolacích lhůtách v řízení správním.

(2) Z odepření visa není odvolání.

§ 13.

V místech, kde jsou zřízeny státní úřady policejní, přísluší jim působnost daná tímto zákonem politickým úřadům I. stolice.

§ 14.

Dokud nenabude účinnosti zákon ze dne 14. července 1927, č. 125 Sb. z, a n., o organisaci politické správy, přísluší působnost svěřená podle §§ů 4 a 10, odst. 1., politickým úřadům II. stolice, na Slovensku oddělení ministerstva vnitra v Bratislavě, v Podkarpatské Rusi civilní správě.

§ 15.

1. Zrušují se dnem 1. ledna 1928:

cís. nař. ze dne 9. února 1857, č. 31 ř. z.,

o zavedení nového pasového systému, cís. nař. ze dne 6. listopadu 1805, č. 116 ř. z., o zrušení pasových revisí na říšských hranicích, min. vyhláška ze dne 10. května 1867, č. 80 ř. z., o policejně-pasových předpisech, zák. čl. VI/1903 o pasech.

(2) Nedotčena zůstávají ustanovení zákona ze dne 15. února 1922, č. 71 Sb. z. a n.,o vystěhovalectví.

(3) Pro přechodnou dobu zůstává však v platnosti visová povinnost - v rozsahu, v němž platila bezprostředně před tím, než zákon tento nabude účinnosti - až do doby, kdy bude postupně zrušena vyhláškami ministra vnitra v dohodě s ministrem zahraničních věcí a s ostatními podle okolností zúčastněnými ministry. Vyhlášky tyto uveřejňují se ve Sbírce zákonů a nařízení. I pro tuto visovou povinnost platí ustanovení druhé věty §u 9.

(4) Předpisy vydané ku provedení právních norem uvedených v 1. odst. zůstávají v platnosti, pokud neodporují tomuto zákonu a dokud nebudou nahrazeny novými předpisy podle něho vy danými.

§ 16.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1928 a provede jej ministr vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.

Osnova zákona, již vláda tímto předkládá k ústavnímu projednání, má za účel nahraditi dosavadní rozptýlené a z části zastaralé předpisy pasové novým jednotným zákonem, znamená tudíž další krok k unifikaci našeho zákonodárství.

O cestování našich příslušníků do ciziny, jakož i o cestování cizinců do našeho státu platí v Československu dosud většinou předpisy rakouské a uherské, jež byly po převratu pouze poněkud doplněny. Základní předpisy pasové jsou, pokud jde o Čechy, Moravu a Slezsko cís. nař. č. 31/1857 ř. z. a č. 116/1865 ř. z., pokud pak jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus zák. čl. VI/1903. Z pozdějších předpisů rakouských jest to v prvé řadě obšírná vyhláška ministerská č. 80/1867 ř. z., v níž byly pasové předpisy tehdáž platné shrnuty a znovu vyhlášeny, takže vyhláška tato tvořila vlastně praktický základ pro policii pasovou. K uherskému zákonu pasovému byly vydány obšírné předpisy prováděcí oběžníkem ministerstva vnitra č. 70.000 ai 1904 B. M.

Světová válka vedla v celém světě i u nás ke značnému zostření pasové policie: k cestování do ciziny vyžadovalo se od jejího počátku zásadně vždy cestovního pasu domovského státu a visa státu, do něhož majitel pasu hodlá cestovati. Přísná ustanovení tato byla sice v době poválečné postupně zmírňována, zvláště pokud jde o visa, nebyla však dosud zcela zrušena. Zachovávají se dále nejen z důvodů bezpečnostních, nýbrž i hospodářských a sociálních (ochrana trhu práce). To zračí se i v československých předpisech pasových vydaných po převratě.

Vládní nařízení č. 215/1921 Sb. z. a n., kterým vydána přechodná ustanovení policejně-právní o cestovních pasech, zachována sice ještě všeobecnou povinnost pasovou a visovou, avšak vládním nařízením č. 207/1923 Sb. z. a n., bylo dovoleno stanoviti z této všeobecné povinnosti výjimky. Výjimky takové zavedeny hlavně pokud jde o visovou povinnost; postupem času zrušena visa s těmito státy: Francií včetně Alžírska a Maroka, Gdanskem, Lucemburskem, Portugalskem a Švýcarskem. S jinými státy jedná se o zrušení vis, s Rakouskem a Německem byly dojednány v té příčině zásady, jež jsou nyní předmětem jednání v zúčastněných ústředních úřadech. Lze pevně doufati, že v dohledné době budou visa zrušena až na nepatrné výjimky ve styku se všemi ostatními státy.

Okolnost tato, že totiž v dohledné době bude podstatně uvolněn nynější režim pasový, aspoň pokud jde o visovou povinnost, jakož i okolnost, že pasové předpisy v Československu dosud platné jsou nejednotné a v některých směrech zastaralé, či jinak nevyhovují, byly podnětem k tomu, že vláda předkládá osnovu nového jednotného zákona o cestovních pasech. Brzké projednání osnovy této jest nutno též z té příčiny, poněvadž jinak bylo by třeba koncem tohoto roku opětně vydati vládní nařízení, jímž by opětně byla prodloužena platnost vládního nařízení ze dne 9. června 1921, č. 215 Sb. z. a n., kterým vydána přechodná ustanovení policejně-právní o cestovních pasech, kterážto ustanovení platí podle vlád. nař. č. 264/1925 Sb. z. a n., až do konce tohoto roku.

K jednotlivým paragrafům osnovy podotýká se na vysvětlenou toto:

K §u 1. Navržený zákon vychází z principu, že ke každému překročení státních hranic, a to bez rozdílu, jde-li o tuzemce nebo o cizozemce, jde-li o cestu do ciziny nebo z ciziny do zdejšího státu, jest potřebí platného cestovního pasu. Princip tento jest zachováván nyní všude v cizině a ani Československo nemá příčiny od něho upouštěti. Vyvinou-li se v budoucnosti poměry tak, že nebude nutno v každém případě na principu pasové povinnosti trvati, dává § 8 vládě možnost zavésti potřebné úlevy. Ostatně již nyní neplatí právě zmíněný princip naprosto bez výjimky, neboť z příčin praktických jest nutno výjimky takové činiti, tak na př. pro obyvatelstvo usedlé v pohraničí (t. zv. malý pohraniční styk), pro překročování hranic turisty, pro cesty služební železničních zaměstnanců atd. Pro úpravu těchto úlev poskytuje základ § 10 této osnovy.

Závěrkem budiž k tomuto paragrafu ještě poznamenáno, že jak z textu zákona jasně plyne, upravují se jím pouze otázky pasové, takže nejsou jím nikterak dotčeny předpisy týkající se pobyt u cizinců v tuzemsku.

K §u 2. Forma pasu jest upravena nyní mezinárodními dohodami v Paříži ze dne 21. října 1920 a v Ženevě ze dne 18. května 1926, k nimž oběma i náš stát přistoupil. Pasy takřka všech států mají nyní formu skoro jednotnou. Pokud jde o věk dětí, jež mohou býti zapsány do pasu rodičů, přejímá tu náš zákon ustanovení bodu 12. cit. dohody ženevské.

K §u 3. Upravuje se tu kompetence ve příčině vydávání pasů, při čemž se vychází ze zásady, že policie pasová jest v prvé řadě záležitostí spadající v obor působnosti ministerstva vnitra; kompetence ministerstva zahraničních věcí nastává v těch případech, jež jsou mu mezinárodními zvyklostmi vyhrazeny, tedy hlavně ohledně pasů diplomatických, t, zv. pasů specielních a konečně obyčejných pasů vydávaných zaměstnancům zahraniční služby, příslušníkům jich rodin a v neodkladných případech i členům průvodu našich diplomatů. Podrobnosti budou vymezeny dohodami ministerstva vnitra s ministerstvem za hraničních věcí. Diplomatické osoby, jimž podle mezinárodních zvyklostí mohou býti vydány diplomatické pasy, jsou uvedeny v annexu II. pařížské dohody z 21. října 1920.

K §u 4. Jsou tu obsažena výjimečná ustanovení pro ty případy, kdy z důvodů praktických nutno připustiti, aby cestovní pasy vydávaly zdejší úřady i cizincům.

K §u 5. Není třeba vysvětlivek.

K §u 6. Kdežto dosud existoval pouze pole zák. čl. VI/1903 na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nárok na vydání cestovního pasu, zavádí nyní osnova našeho zákona nárok tento všeobecně. Ovšem bylo třeba z důvodů veřejných, a to nejen z důvodů státní bezpečnosti, nýbrž i z důvodů hospodářských a sociálních, stanoviti výjimky, kdy nárok tento neexistuje. K jednotlivým důvodům, kdy pas smí býti odepřen budiž na vysvětlenou poznamenáno toto:

K lit. c). Pomýšlí se tu hlavně na ony případy, kdy žadatel jest omezen ve volnosti cestovati tím, že byl dán pod policejní dohled, nebo že bylo uloženo mu omezení co do místa pobytu podle §u 4 zákona č. 562/1919 Sb. z. a n., o podmínečném odsouzení a podmínečném propuštění.

K lit: d). Ohledně ohrožení důležitých hospodářských zájmů republiky Československé poznamenává se, že ustanovení toto má v první řadě sloužiti k tomu, aby bylo lze úspěšně bojovati proti odluzování zapracovaných dělníků z našich zvlášť vyspělých odvětví průmyslových na př. sklářství do ciziny. Závěrečná ustanovení tohoto bodu míří pak hlavně proti řemeslným světoběžníkům, kteří dožebrávajíce se stále podpory jsou v cizině na úkor dobré pověsti našeho státu a zbytečně jen zatěžují agendu našich úřadů zastupitelských a způsobují jim výdaje.

K l i t. e). Ustanovení toto pojato do zákona, aby stát i jiné veřejnoprávní svazky byly ve svých finančních zájmech v konkretních případech chráněny před škodami, jež by jim mohly vzniknouti i jen dočasným odchodem za hranice oněch osob, jež dluží daně nebo jiné veřejné dávky. Podle ustanovení tohoto bude moci finanční správa žádati v jednotlivých konkretních případech, aby vydání pasu bylo odepřeno.

K odst. 2. téhož paragrafu se podotýká, že ustanovení jeho pojata do zákona proto, aby bylo patrno, že ustanovení branných předpisů, jakož i zákona o vystěhovalectví, pokud se týkají cestovních pasů (jež zákon o vystěhovalectví zove vystěhovaleckými cestovními listy), nejsou tímto zákonem vůbec dotčena. Krom toho musí ovšem osoby podléhající branné povinnosti a vystěhovalci vyhověti i všem předpisům tohoto zákona, má-li jim cestovní pas býti vydán.

K §u 7. Ačkoliv, jak se již stala zmínka, cestovní pasy většiny cizích států obsahují stejné údaje jako pasy naše, odporučuje se přece pamatovati na event. možné úchylky od této zásady. Aby tudíž nemohly vzniknouti pochybnosti, zda a pokud i jiné cestovní pasy mohou býti zdejšími úřady uznány, bylo pojato do zákona ustanovení, které minimální náležitosti musí cestovní pas cizincův míti, aby jej bylo lze se zdejšího hlediska pokládati ještě za platný pas.

K §u 8. Jak již shora řečeno, poskytuje paragraf tento vládě pro budoucnost možnost, aby pasovou povinnost vhodným způsobem obmezila, ponechávaje při tom ovšem vládě právo, aby takto restringovanou pasovou povinnost opět rozšířila na dřívější míru, objeví-li se toho potřeba.

K §u 9. Ve všeobecné části důvodové zprávy bylo řečeno, s kterými státy jsme již visovou povinnost zrušili, a naznačeno, že lze doufati, že v dohledné době dojde ke zrušení vis až na nepatrné výjimky se všemi státy, takže k cestování do ciziny bude sice vždy třeba pasu, avšak zpravidla nikoliv visa na pasu. Osnova zákona pasového tento vývoj směřující ke všeobecnému zrušení vis již předem eskontuje, neboť vychází z předpokladu, že trvalá visová povinnost již neexistuje. Ustanovení pro dobu přechodnou obsahuje § 15, odst. 2.

Nutno ovšem pro budoucnost počítati s tím, že bude třeba snad povinnost visovou opět zavésti, a to buď všeobecně, anebo ve styku s určitými státy. Důvody pro to mohou býti rozličné, nemusí to býti vždy válka, nýbrž mohou to býti i jiné důvody státní bezpečnosti, mohou to býti dále důvody hospodářské, a konečně může to býti reciprocita vůči cizím státům. Na všechny tyto případy je pomýšleno v § 9 osnovy, jenž dává výkonné moci možnost visovou povinnost opět zavésti. Poněvadž tu půjde často o opatření neodkladná, svěřuje se zavedení vis pouze ministru vnitra v dohodě s ministrem věcí zahraničních a s ostatními podle okolností zúčastněnými ministry, tedy v prvé řadě s ministrem národní obrany.

Zákon stanoví výslovně, že visum má povahu nejen povolení ku přestupu hranic, nýbrž i ku pobytu v tuzemsku. Jen logickým důsledkem toho jest, že cizinec, jenž by se tu zdržoval bez platného visa, může býti vyhoštěn (tak uznává i nejv. správní soud. nál. Boh. adm. 4322). Až do vydání nového jednotného zákona o vyhošťování, přicházejí tu v úvahu předpisy §u 2 zák. č. 88/1871 ř. z., a. §u 10 zák. čl. V/1903.

K §u 10. Již ve vysvětlivkách k §u 1 stala se zmínka, že nutno pomýšleti na možnost výjimek z principu pasové povinnosti. Možnost takových úlev vyžadují však z praktických důvodů i některá jiná ustanovení navrženého zákona. Vzhledem k nutnosti jednotné praxe bude úlevy a výjimky tyto povolovati pravidelně ministerstvo vnitra, a to pokud jde o opatření rázu všeobecnějšího - na př. výhody pro služební cesty zaměstnanců železničních do ciziny, výhody pro návštěvníky veletrhů atd. v dohodě s příslušnými ministerstvy.

Jen ve dvou případech, kde toho povaha věci žádala, může býti zmocněn i politický úřad II. stolice učiniti potřebná opatření; je tomu tak jednak při úpravě malého pohraničního styku, jednak při určení míst, kde lze hranice překročovati. Tyto dvě úpravy odporučuje se ponechati politickým úřadům II. stolice tehdy, jde-li jen o část hranice státní, spadající v jich obvod. Úpravy právě zmíněné budou sloužiti k tomu, aby příslušné mezinárodní dohody se sousedními státy nabyly vnitrostátní závaznosti. Publikovány budou vždy ve Sbírce zákonů a nařízení, nikoliv jako dosud jen v zemských věstnících nebo v úředních novinách, aby dostalo se jim dostatečné publicity.

Pasovými úlevami o pohraničním styku nejsou ovšem nikterak tangovány předpisy celní.

K §u 11. Trestní sazba tohoto paragrafu přizpůsobena sazbě čl. 3 zákona o organisaci politické správy.

K §u 12. O opravných prostředcích platí ustanovení všeobecná: budou tudíž až nabude nové správní řízení účinnosti, rozhodovati jen dvě stolice, kdežto dosud byla přípustna v oblasti bývalého práva rakouského stížnost i k ministerstvu. Zvláštního ustanovení bylo třeba pouze pro ten případ, kde v I. stolici rozhodují v záležitostech pasových naše zastupitelské úřady zahraniční; poněvadž tyto jsou tu vlastně činny v oboru působnosti ministerstva vnitra, jde stížnost z jejich rozhodnutí na toto ministerstvo, jež rozhoduje ovšem v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí.