Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1928.

II. volební období.

6. zasedání.

Tisk 630.

Der hohe Senat wolle beschließen:

vom ........................

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat beschlossen:

§ 20, Absatz 4 lautet: Hat keiner der Ehegatten, deren Ehe durch ein im Inlande durchgeführtes Verfahren gerichtlich geschieden wurde, seinen allgemeinen Gerichtsstand im Inlande, so ist zur Entscheidung über das Gesuch um Trennung einer solchen Ehe der Gerichtshof I. Instanz örtlich zuständig, der jenem Bezirksgerichte übergeordnet ist, bei, welchem das Scheidungsverfahren durchgeführt wurde.

Dieses Gesetz tritt mit dem Tage der Verlautbarung in Kraft; mit seiner Durchführung wird der Justizminister betraut.

§ 20 des Gesetzes vom 22. Mai 1919, Sammlung der Gesetze Nr. 320, betreffend Reform des Eherechtes, lautet:

1.) Zuständig zur Eritscheidung über Gesuche um Trennung im Sinne der §§ 15 und 17 ist der Gerichtshof I. Instanz.

2.) Ist diesem Gesuch ein Scheidungsprozeß vorhergegangen, so ist jener Gerichtshof örtlich zuständig, der in I. Instanz im Scheidungsprozeß entschieden hat.

3.) In den übrigen Fällen ist jener Gerichtshof örtlich zuständig, in dessen Sprengel der Ehegatte, gegen den das Ansuchen um Trennung gerichtet ist, seinen allgemeinen Wohnsitz hat. Hat dieser Ehegatte seinen allgemeinen Gerichtsstand nicht im Inlande, so ist jener Gerichtshof zuständig, in dessen Sprengel der Gesuchsteller seinen allgemeinen Gerichtsstand hat.

Im vorstehenden Wortlaut fehlt eine Bestimmung darüber, welcher Gerichtshof zur Entscheidung über ein Ehetrennungsgesuch örtlich zuständig ist, wenn keiner der Ehegatten seinen allgemeinen Gerichtsstand im Inlande hat und kein Scheidungsprozeß, sondern ein einverständliches Ehescheidungsverfahren vorausgegangen ist.

Wegen des Fehlens einer Zuständigkeitsbestimmung für die Trennung solcher geschiedener Ehen, entscheidet das Oberste Gericht konstant, daß in solchen Fällen ein Gesuch um Umwandlung der Ehescheidurig in die Ehetrennung überhaupt nicht zulässig ist, so daß kein inländisches Gericht sich damit befassen darf und die Anwendung des § 28 Juridiktionsnorm nicht Platz greift. (Plenissimarentscheidung Nr. 140 und Sammlung des Obersten Gerichtes Nr. 537).

§ 28 I. N. lautet:

>Wenn für eine bürgerliche Rechtssache zwar die inländische Gerichtsbarkeit begründet ist, die Voraussetzungen für die örtliche Zuständigkeit eines inländischen Gerichtes im Sinne des Gesetzes aber fehlen, oder nicht zu ermitteln sind, so hat der Oberte Gerichtshof aus den sachlich zuständigen Gerichten eines zu bestimmen, welches für die fragliche Rechtssache als örtlich zuständig zu gelten hat. Diese Bestimmung hat in streitigen bürgerlichen Rechtssachen auf Antrag einer Partei senst aber von amtswegen zu geschehen.<

Das Oberste Gericht steht also auf dem Standpunkt, daß im § 20 des Ehereformgesetzes die örtlche Zuständigkeit für Ehetrennungen vollständig geregelt ist, daß daher § 28 I. N. nicht zur Anwendung kommt, vielmehr zu folgern sei, daß für solche Ehegatten die außerstreitige Ehetrennung überhaupt unzulässig ist.

Diese Praxis bedeutet gewissermaßen eine Strafe dafür, daß tschechoslovakische Staatsbürger im Auslande wohnen. Solche tschechoslovakische Staatsbürger sind also von der Rechtswohltat des Ehereformgesetzes, bestehend darin, daß nach vorausgegangener einverständlicher Ehescheidung ein Jahr später einverständlich um Ehetrennung angesucht werden kann, völlig ausgeschlossen, was dem Grundsatze der Gleichstellung aller Staatsbürger in zivilrechtlicher Hinsicht widerspricht.

Die Lücke im Gesetze könnte dadurch ausgefüllt werden, daß dem § 20 als Absatz 4 folgender Satz angehängt würde:

>4.) Hat keiner der Ehegatten, deren Ehe durch ein im Inlande durchgeführtes Verfahren gerichtlich geschieden wurde, seinen allgemeinen Gerichtsstand im Inlande, so ist zur Entscheidung über das Gesuch um Trennung einer solchen Ehe der Gerichtshof I. Instanz örtlich zuständig der jenem Bezirksgericht übergeordnet ist, bei welchem das Scheidungsverfahren durchgeführt wurde.<

Prag, den 27, März 1928.

Teschner, Dr. Heller,
Fahrner, Hütter, Hartl, Friedrich, Polach, Reyzl, Stark, Beutel, Jokl.

Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1928.

II. volební období.

6. zasedání.

Tisk 630.

Slavný senáte račiž se usnésti:

ze dne ......................,

Národní shromáždění republiky Československé se usneslo:

§ 20, odstavec 4. zní: Nemá-li žádný z manželů, jejichž manželství bylo řízením, které provedeno bylo v tuzemsku, soudně rozvedeno, svůj obecný soud v tuzemsku, jest k rozhodování o žádosti za rozluku takovéhoto manželství místně příslušným sborový soud I. stolice, nadřízený okresnímu soudu, u kterého bylo provedeno řízení o rozvodu.

Tento zákon nabývá platnosti dnem vyhlášení; provedením jeho pověřuje se ministr spravedlnosti.

§ 20 zákona ze dne 22. května 1919, č. 320 Sb. z. a n., o reformě práva manželského zní:

1. Příslušným rozhodnouti o žádostech za rozluku ve smyslu §§ 15 a 17 jest sborový soud první stolice.

2. Předcházel-li tuto žádost spor o rozvod, je místně příslušným sborový soud, jenž rozhodoval v prvé stolici ve sporu o rozvod.

3. V ostatních případech je místně příslušným sborový soud, v jehož obvodě má svůj obecný soud manžel, proti němuž žádost za rozluku směřuje. Nemá-li tento manžel svého obecného soudu v tuzemsku, je příslušným sborový soud, v jehož obvodu má žadatel svůj obecný soud.

V předcházejícím znění schází ustanovení o tom, který sborový soud jest místně příslušným rozhodovati o žádosti za rozluku, nemá-li žádný z manželů svého obecného soudu v tuzemsku a nepředcházel-li žádný spor o rozvod, nýbrž řízení o rozvod manželství po vzájemné dohodě.

Pro nedostatek ustanovení o příslušnosti pro rozluku takovýchto rozvedených manželství rozhoduje Nejvyšší soud důsledně, že v takovýchto případech vůbec není přípustna žádost za změnu rozvodu manželství v rozluku manželství, takže žádný tuzemský soud se tím nesmí zabývati a použití §u 28 jurisdikční normy místa nemá. (Plenisimární rozhodnutí č. 140 a Sbírka Nejvyššího soudu č. 537).

§ 28 jurisdikční normy zní:

>Jestliže některá občanská věc právní sice spadá pod pravomoc zdejších soudů, avšak scházejí-li nebo nemohou-li vyšetřeny býti podmínky místní příslušnosti tuzemského soudu ve smyslu tohoto zákona, má nejvyšší dvůr soudní z předmětně příslušných soudů ustanoviti onen, který platiti má za soud místně příslušný pro dotčenou věc právní. Ustanovení toto ve sporných občanských věcech právních státi se má k návrhu strany, jinak z úřední povinnosti.<

Nejvyšší soud stojí tedy na stanovisku, že v §u 20 zákona o reformě manželství je místní příslušnost pro rozluku manželství úplně upravena, takže se tedy §u 28 jurisdikční normy nepoužije, nýbrž že dlužno souditi, že pro takovéto manžele mimosporná rozluka manželství je vůbec nepřípustná.

Tato praxe znamená do jisté míry trest za to, že českoslovenští státní občané bydlí v cizině. Takovíto českoslovenští státní občané jsou tedy úplně vyloučeni z právního dobrodiní zákona o reformě manželství, jež záleží v tom, že po předchozím souhlasném rozvodu manželství lze po roce souhlasně žádati za rozluku manželství, což odporuje zásadě rovnosti všech státních občanů v ohledu civilního práva.

Mezeru v zákoně bylo by lze vyplniti tím, že by se k §u 20 připojila jakožto odstavec 4. následující věta:

>4. Nemá-li žádný z manželů, jejichž manželství bylo řízením, jež provedeno bylo v tuzemsku, soudně rozvedeno, svůj obecný soud v tuzemsku, jest k rozhodování o žádosti za rozluku takovéhoto manželství místně příslušným sborový soud I. stolice, nadřízený okresnímu soudu, u kterého bylo provedeno řízení o rozvodu.<

V Praze, dne 27. března 1928.

Teschner, dr Heller,
Fahrner, Hütter, Hartl, Friedrich, Polach, Reyzl, Stark, Beutel, Jokl.