Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1928.

II. volební období.

6. zasedání.

Tisk 694.

Die Gefertigten stellen folgenden Antrag:

Der Senat wolle beschließen:

vom......................

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat folgendes Gesetz beschlossen:

§ 1.

Allen ehemaligen Kriegsteilnehmern, die infolge zu spät erfolgter Meldung keine Invalidenrente beziehen, ist im Jahre 1928 eine sogenannte einmalige Jubiläumsgabe zu gewähren, die am 28. Oktober 1928 auszuzahlen ist. Die Höhe dieser Gabe wird mit Kč 200.- bis 2000.- festgesetzt, je nach der Art der Invalidität und nach der Kopfzahl der Familie, des Invaliden. Die Bewerbung für solche Gaben ist bei dem zuständigen Kriegsbeschädigtenamte durchzuführen, die sozialärztliche Unteratichung durch die diesbezügliche Kommission bezw. durch den Staatsbezirksarzt der Bezirkes, in dem der Gesuchsteller seinen dauernden

Wohnsitz hat. Der Nachweis über die Teilnahme am Weltkriege, bezw. die Kriegsgefangenschaft ist amtlich zu bestätigen.

§ 2.

Ebenso ist eine einmalige Jubiläumsgabe in der gleichen Höhe unter den gleichen Umständen auch an ehemalige Zivilinternierte zu geben, die invalid sind, und bei denen nachweisbar die Leiden aus der Internierung herrühren.

§ 3.

Mit denselben Gnadengaben sollen auch die Witwen und Waisen nach ehemaligen Kriegsteilnehmern, Kriegsgefangenen und Zivilinternierten beteilt werden, deren Gatten sich erst nach der festgesetzten Frist meldeten, daher als Kriegsbeschädigte nicht anerkannt wurden, mittlerweile aber gestorben sind.

§ 4.

Der für obige Zwecke auszuwerfende Gesamtbetrag ist mit Kč 5,000.000.- zu begrenzen und aus den über das Budget hinaus gehenden Mehreinnahmen an Steuern und Steuerrückständen zu bedecken.

§ 5.

Mit der Durchführung dieses Gesetzes wird das Ministerium für soziale Fürsorge und das Finanzministerium betraut.

§ 6.

Das Gesetz tritt mit dem Tage der Verlautbarung in Kraft.

Zu Punkt 1. Das Landesamt für Kriegsberschädigtenfürsorge in Prag, jenes in Brünn und das Ministerium für soziale Fürsorge lehnen alle Gesuche um Zuerkennung einer Invalidenrente, bezw. einer Witwenrente ab, die von Kriegsbeschädigten und Witwen nach solchen nach dem 31. Dezember 1923 eingebracht wurden. Die Begründung für diese Ablehnung erscheint in den Gesetzen vom 20. Feber 1920 Nr. 142 und der Novelle vom 25. Jänner 1922 Nr. 39 desgleichen im Gesetze vom 4. Juli 1924 Nr. 124 gegeben. Die Anmeldungen werden daher als verspätet abgewiesen.

Davon werden sehr viele Kriegsibeschädigte und besonders sehr viele ehemalige Kriegsgefangene betroffen, da gerade bei letzteren sich die Folgen der Kriegsgefangenschaft oft erst einige Jahre nach erfolgter Rückkehr in die Heimat zeigen. Die Praxis, die sich die Invalidenfürsorge in Österreich und Deutsichland zurecht gesegt hat, zeigt aber, daß man dort selbst von einem ganz anderen Grundsatze ausgeht, und eimem einen Anspruch stellenden ehemaligen Kriegsteilnehmer, bezw. Kriegsgefangenen auch heute noch die Möglichkeit zur Erlangung einer Rente gibt. Nun sollte notgedrungen auch in der Čechoslovakei eine Novelliertung der ganzen Gesetzgebung betreffend die Kriegsbeschädigtenfürsorge durchgeführt werden. Immerhin aber werden bis zu dieser Zeit viele derer, die einen Rentenanspruch erheben dürfen, wenn die gesetzlichen Bestimmungen anders lauten würden, in Not und Elend bereits gestorben sein.

Im heurigen Jahre feiert nun die Čechoslovakische Republik ihren 10jährigen Bestand und werden aus diesem Anlasse große offizielle Feierlichkeiten veraanstaltet werden. Man denkt an beaondere militärische Veranstaltungen und auch sonst an äußerst repräsentative Kundgebungen.

Es wäre wohl im Sinne der Gründungsgedanken des Staates, der Worte des Herrn Präsidenten und der Tendenzen, die die Reprublik als ihre Richtschnur erklärt hat, gelegen, wenn der Staat anläßlich des Jubiläums auch jener Kriegsopfer gedenken würde, die überhaupt keine Renten beziehen.

Unsere Kriegsbeschädigtenfürsorgegesetzgebung ist veraltet, und schließt besonders durch die eng gezogene Abgrenzung der Anmeldefrist diejenigen von den Renten aus, die sich deswegen später meldeten, weil sie zum angegebenen Stichtag entweder noch in Kriegsgefangenschaft waren oder aber zur Zeit der letzten Anmeldefrist ein Leiden noch nicht verspürten, oder diesem noch keine besondere Bedeutwng beimaßen. Es ist eine erwiesene Tatsache, daß besonders unter den ehemaligen Kriegsgefangenen die Leiden, die sie sapäter arbeitsunfähig oder vermindert anbeitsfähig machten, in der Gafangenschaft entstanden sind. Der überwiegend größte Teil dieser Leute aber gehört dem Arbeiterstande an und leidet urnter der Not am schwersten.

Punkt 2. Im Sinne der gesetzlichen Bestimmungen des Gesetzes vom 8. April 1919 und der Durchführungsverordnung vom 30. April 1919 Nr. 234 werden Gesuche von ehemaligen Zivilinternierten in den dem alten Österreich feindlich gegenübergestandenen Auslande, wenn sie auch čechoslovakische Staatsbürger sind, abgelehnt, da diese Gesuchsteller nicht Kriegisinvalide im Sinne dieser Bestim­ mungen sind, andererseits aber spricht die Verordnung vom 4. Mai 1920, Zahl 346 als Durchführungsverordnung zum Gesetze vom 20. Feber 1920 in § 1 Absatz 3 davon, daß auch Zivilgefangene Anspruch auf Renten haben. Das Landesamt; für Kriegsbeschädigtenfürsorge hat aber unter Zahl 206.584/27 einen diesbezüglichen Fall wiederum abgewiesen. Wir halten dafür, daß auch ein Zivlinternierter einem Kriegsteilnehmer, resp. Kriegsgefangenen gleilchzuhalten ist. Er wurde gegen seinen Willen interniert und mußte in der Internierung Strapazen, Entbehrungen und Leiden erdulden, die der Kriegsgfangenschaft oft vollständig gleichzuhalten sind.

In formeller Hinsicht wolle dieser Antrag dem sozialpolitischen und Budgetausschuß zur Behanlung zugewiesen werden.

Prag, den 24. Mai 1928

Friedrich, Oberleithner, Dr. Törköly, Egry, Dr. Jesser, Dr. Brunar, Hütter,

Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1928.

II. volební období.

6. zasedání.

Tisk 694.

Podepsaní navrhují:

Senáte račiž se usnésti:

ze dne..................

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Všem bývalým účastníkům války, kteří následkem opozděného hlášení neberou žádného invalidního důchodu, poskytnouti jest v roce 1928 t. zv. jednorázový jubilejní dar, který vyplacen budiž dne 28. října 1928. Výše tohoto daru stanoví se částkou 200-2.000 Kč, dle druhu invalidity a dle počtu členů rodiny invalidovy. Ucházeti se o takové dary dlužno u příslušného úřadu pro válečné poškozence, sociálnělékařskou prohlídku provádí dotyčná komise resp. státní okresní lékař okresu, ve kterém žadatel má své trvalé bydliště.

Průkaz o účastenství na světové válce resp. o válečném zajetí budiž úředně potvrzen.

§ 2.

Rovněž poskytnut budiž jednorázový jubilejní dar ve stejné výši za stejných okolností také bývalým civilním osobám internovaným, které jsou invalidy a u kterých choroba prokazatelně pochází z internování.

§ 3.

Stejnými, dary z milosti poděleny býti mají také vdovy po bývalých účastnících války, válečných zajatcích a civilních osobách internovaných, jejichž manželé se hlásili teprve po stanovené lhůtě, tudíž za válečné poškozence nebyli uznáni, mezitím však zemřeli.

§ 4.

Úhrnná částka pro hořejší účele stanovená omezena budiž částkou 5,000.000 Kč a uhrazena budiž rozpočet převyšujícími vyššími příjmy na daních a daňových nedoplatcích.

§ 5.

Provedením tohoto zákona pověřuje se ministerstvo sociální péče a ministerstvo financí.

§ 6.

Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

K bodu 1. Zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Praze jakož i v Brně a ministerstvo sociální péče odmítají všechny žádosti za přiznání invalidního důchodu resp. vdovského důchodu, které váleční poškozenci a vdovy po nich podali po 31. prosinci 1923. Odůvodnění tohoto zamítnutí jest dáno v zákonech ze dne 20. února 1920, č. 142 a v novele ze dne 21. ledna 1922, č. 39, rovněž v zákoně ze dne 4. července 1924, č. 124. Přihlášky jsou tudíž zamítány jakožto opozděné.

Tím postiženi bývají velmi mnozí váleční poškozenci a obzvláště velmi mnozí bývalí váleční zajatci, poněvadž se právě u posléz uvedených následky válečného zajetí projevují často teprve několik roků po návratu do domoviny. Praxe, kterou si osvojila péče o invalidy v Rakousku a v Německu, ukazuje však, že tam sami vycházejí ze zcela jiné zásady a že bývalému účastníku na válce resp. válečnému zajatci, jenž uplatňuje nějaký nárok, také dnes ještě poskytují možnost k dosažení důchodu. Měla by tedy nutně také v Československu býti provedena novelisace veškerého zákonodárství o péči o válečné poškozence. Přes to však až do té doby mnozí z těch, kteří by mohli uplatňovati nárok na důchod, kdyby zákonitá ustanovení zněla jinak, již asi zemřou v nouzi a bídě.

Letošního roku slaví Československá republika své desetileté trvání a budou při té příležitosti pořádány velké oficielní slavnosti. Pomýšlí se na zvláštní vojenské slavnosti a také jinak na nejvýš representativní projevy.

Bylo by to zajisté ve smyslu myšlénky založení státu, slov páně presidentových a tendencí, které republika prohlásila za své vodítko, kdyby stát u příležitosti jubilea pamatoval také na ty oběti války, které vůbec neberou žádného důchodu.

Naše zákonodárství o péči o válečné poškozence jest zastaralé a vylučuje obzvláště úzkým ohraničením přihlašovací lhůty z důchodů ty, kteří se hlásili později proto, poněvadž v udaný rozhodný den byli buď ještě ve válečném zajetí nebo že v době poslední lhůty k přihlášce choroby dosud nepociťovali nebo jí dosud nepřikládali zvláštního významu. Jest prokázánou skutečností, že obzvláště mezi bývalými válečnými zajatci choroby, které je učinily později k práci neschopnými anebo méně schopnými, vznikly v zajetí. Převážná většina těchto lidí však náleží ke stavu dělnickému a trpí nouzí nejvíce.

Bod 2. Ve smyslu zákonitých ustanovení zákona ze dne 8. dubna 1919 a prováděcího nařízení ze dne 30. dubna 1919, č, 234 zamítají se žádosti bývalých civilních osob, internovaných v cizině, která stála nepřátelsky proti starému Rakousku, i když jsou československými státními občany, poněvadž tito žadatelé nejsou válečnými invalidy ve smyslu těchto ustanovení, na druhé straně však mluví nařízení ze dne 4. května 1920, č. 346 jakožto prováděcí nařízení k zákonu ze dne 20. února 1920 v §u 1 odst. 3 o tom, že také civilní zajatci mají nárok na důchody. Zemský úřad pro péči o válečné poškozence zamítl však pod číslem 206584/27 opětně takovýto případ. Máme za to, že také civilní internovanou osobu stavěti dlužno na roveň válečnému účastníku resp. válečnému zajatci. Byl internován proti své vůli a musel v internování zakusiti svízelů, strádání a utrpení, jež dlužno často postaviti úplně na roveň válečnému zajetí.

V ohledu formálním budiž tento návrh přikázán výboru sociálně-politickému a rozpočtovému k projednání.

V Praze dne 24. května 1928.

Friedrich, Oberleithner, dr Törköly, Egry, dr Jesser, dr Brunar, Hütter, Richter.