Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1928.

II. volební období.

6. zasedání.

Tisk 728.

Původní znění.

na interpelaci senátorů Löwa, dra Hellera a soudr.

Podrobný návrh na zřízení zastávky a nákladiště ve Dvorech u Karlových Varů dohotovilo ředitelství státních drah koncem února 1928. Zájemníci, s nimiž bylo o návrhu jednáno 8. března t. r., požádali o zapůjčení projektu i s rozpočtem a další postup v této věci závisí od jejich vyjádření.

V Praze, dne 5. června 1928.

J. Najman v. r.,

ministr železnic.

Překlad.

auf die Interpellation der Senatoren Löw, Dr. Heller und Genossen betreffend die endliche Errichtung einer Halte-und Verladestelle in Meierhöfen, Bezirk Karlsbad (Druck Nr. 564/2).

Das Detailprojekt für die Errichtung einer Halte- und. Verladestelle in Meierhöfen bei Karlsbad wurde von der Staatsbahndirektion Ende Feber 1928 fertiggestellt. Die Interessenten, mit welchen über das Projekt am 8. März 1. J. verhandelt wurde, ersuchten um Verleihen des Projektes samt Kostenvoranschlag und wird der weitere Vorgang in dieser Angelegenheit von der Aeusserung derselben abhängen.

Prag, am 5. Juni 1928.

J. Najman m. p.,

Eisenbahminister.

Původní znění.

Zavedení nepovinného vyučování jazyku československému na národních školách s německým jazykem vyučovacím v Schönbachu jest předmětem úředního jednání mezi zemskou školní radou v Praze a zemským správním výborem, jakožto nositelem nákladu na školu. Jednání to není dosud skončeno.

V Praze, dne 6. června 1928.

Dr M. Hodža v. r.,

ministr školství a národní osvěty.

Překlad.

Die Einführung des unobligaten Unterrichtes der čechoslovakischen Sprache an den Volksschulen mit deutscher Unterrichtssprache in Schönbach bildet den Gegenstand behöndlicher Verhandlungen zwischen dem Landesschulrate in Prag und dem Landesverwaltunssausschusse als dem Träger des Schulaufwandes. Diese Verhandlungen sind bisher nicht abgeschlossen.

Prag, am 6. Juni 1928.

Dr. M. Hodža m. p.,

Minister für Schulwesen und Volkskultur.

Tisk 728/2.

Původní znění.

Polsko zavedlo nař. pres. ze dne 13. října 1927, čís. 790 D. Ustaw novou zlatou měnu o nižší zlaté paritě (stabilisovanou) s některými výjimkami, stanovenými nař. pres. ze dne 5. listopadu 1927. Jednou z těchto výjimek byla polská cla, na která se nová měna nevztahovala a jejichž přepočítání na měnu novou mělo se státi později.

V čl. 14. nařízení ministerstva financí, k celnímu tarifu z 11. června 1920 jest totiž stanoveno, že polská cla se vybírají ve zlatě.

Tohoto ustanovení použila polská vláda k nařízení ze dne 14. února 1928, kterým s platností od 15. března t. r. některá cla valorisovala plně přirážkou 72%, jiná pouze 30% a některá nechala beze změny, nemluvíc o valorisaci, nýbrž jen o vybírání a přepočítávání cel v nové měně. Opatření polské nelze pokládati ovšem za valorisaci v pravém slova smyslu, poněvadž nebylo provedeno jen z důvodů měnových, nýbrž i k ochraně určitých oborů polské výroby, což dosvědčuje i odstupňování přirážek.

Československá vláda považuje opatření toto za porušení rovnováhy podmínek pro vzájemné obchodní styky, získané obchodními smlouvami z 23. dubna 1925, z 3. července 1925 a z 21. dubna 1926. I vyslala do Varšavy delegaci (složenou ze zástupců ministerstva zahraničních věcí, financí, zemědělství a obchodu) za účelem sjednání nápravy. Jednání jsou v plném proudu a dosavadní výsledky jsou pro četné obory zemědělské a průmyslové uspokojivé, přinášejíce pro ně aspoň status quo ante, pro jiné obory však dosud neuspokojí. Bude nutno posouditi teprve konečný výsledek. V případě, že by cíl (sjednání opětné rovnováhy) nebyl dosažen, uvažovala by vláda, zda a které koncese, jež byly Polsku v citovaných smlouvách poskytnuty, mají se odvolati.

V Praze, dne 18. června 1928.

Šrámek v. r.,

náměstek předsedy vlády.

Překlad.

Polen hat mit Vdg. pres. vom 13. Oktober 1927, Nr. 790 D. Ustaw eine neue Goldwährung mit niedrigerer Goldparität (stabilisiert) mit einigen, durch Vdg. pres. vom 5. November 1927 festgesetzten Ausnahmen eingeführt. Eine dieser Ausnahmen waren die polnischen Zölle, auf welche sich die neue Währung nicht bezog und deren Umrechnung auf die neue Währung später erfolgen sollte.

Im Art. 14 der Verordnung des Finanzministeriums zum Zolltarife vom 11. Juni 1920 heisst es nämlich, dass die polnischen Zölle in Gold eingehoben werden. Diese Bestimmung benützte die polnische Regierung zur Verordnung vom 14. Feber 1928, mit welcher sie mit Gültigkeit vom 15. März 1. J. einige Zölle voll durch einen Zuschlag von 72%, einige bloss mit 30% valorisierte und einige ohne Aenderung beliess, indem von keiner Valorisierung, sondern nur von der Einhebung und Umrechnung der Zölle in der neuen Währung die Rede war. Die polnische Verfügung kann allerdings nicht als eine Valorisierung im wahren Sinne des Wortes angesehen werden, weil sie nicht nur aus valutarischen Gründen, sondern auch zum Schutze bestimmter Zweige der polnischen Produktion getroffen wurde, welchen Umstand auch die Abstufung der Zuschläge bezeugt.

Die čechoslovakische Regierung erachtet diese Verfügung als eine Störung des Gleichgewichtes der Bedingungen für die gegenseitigen, durch die Handelsverträge vom 23. April 1925, vom 3. Juli 1925 und vom 21. April 1926 gewonnenen Handelsbeziehungen. Sie entsandte daher nach Warschau eine Delegation (bestehend aus. Vertretern der Ministerien des Aeussern, der Finanzen, für Landwirtschaft und des Handels), um Abhilfe zu schaffen. Die Verhandlungen befinden sich im vollen Gange und die bisherigen Ergebnisse sind, für zahlreiche Zweige der Landeskultur und der Industrie zufriedenstellend, indem sie für dieselben wenigstens den status quo ante schaffen, für andere Zweige jedoch bisher nicht zufriedenstellend sind. Es wird notwendig sein, erst das Endresultat zu beurteilen. Im Falle, dass das Ziel (Wiederherstellung des Gleichgewichtes) nicht erreicht werden sollte, würde die Regierung in Erwägung ziehen, ob und welche von den Polen in den zitierten Verträgen gewährten Konzessionen zu widerrufen wären.

Prag, am 18. Juni 1928.

Šrámek m. p.,

Stellvertreter des Vorsitzenden der Regierung.

Tisk 728/3.

Podle 1. věty §u 46 učitelského zákona pozbyla dnem 1. ledna 1926 platnosti, pokud tento zákon výslovně jinak nestanoví nebo se z něho jinak nepodává, všechna v jiných předpisech obsažená ustanovení o předmětech, které jsou upraveny v tomto zákoně.

Učitelský zákon uvedl v §u 17 pro učitelstvo národních škol zásadně platnost učitelské služební pragmatiky (zákona č. 319/1917 ř. z.) a upravil tím mimo jiné převzetím §§ 90-94 této pragmatiky i otázku zrušení služebního poměru pro všechno toto učitelstvo, tudíž také pro učitelky. V § 94 učitelské pragmatiky se stanoví výslovně, že vystoupením ze služebního poměru pozbude učitel (učitelka) pro sebe i pro své příslušníky všech oprávnění, práv a nároků vyplývajících z tohoto poměru. Odbytné přiznává služební pragmatika a ostatní příslušné předpisy, platné pro státní učitele (které podle §u 32 učitelského zákona byly

rovněž uvedeny v zásadní platnost i pro učitelstvo národních škol vůbec), jen když byl učitel dán do výslužby, nikoli však při vystoupení učitelky ze služebního poměru následkem sňatku.

Tím podle 1. věty §u 46 učitelského zákona pozbyla dnem 1. ledna 1926 platnosti také ustanovení §u 3 zákona č. 455/1919 Sb. z. a n. o odbytném učitelek z důvodu provdání, i když tato norma nebyla výslovně uvedena v dalším textu §u 46 učitelského zákona ve výpočtu norem zrušených, kterýžto výpočet ostatně není výpočtem taxativním, nýbrž jen demonstrativním, jak plyne jasně ze slova >Zejména< na počátku 2. Věty, kterou se výpočet uvádí.

Takovéto stanovisko zaujalo ministerstvo školství a národní osvěty, když v konkretních případech instanční cestou rozhodovalo.

Do rozhodnutí ministerstva školství a národní osvěty byla podána stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, jehož rozhodnutí bude pro školskou správu směrodatné při rozhodování případů obdobných.

V Praze, dne 6. června 1928.

Dr M. Hodža v. r.,

ministr školství a národní osvěty.

Tisk 728/4.

na interpelaci senátorů Antonína Šolce, Dra Kloudy a spol.

U okresního soudu ve Frýdlantě jsou systemisována tři místa soudcovská, tři místa kancelářských úředníků a tři místa pomocných, sil.

Podle provedeného šetření působí tam tři soudcové a 4 úředníci, vesměs národnosti německé, a to již od převratu. Jeden zřízenec a dva kancelářští pomocníci jsou národnosti české.

Přednosta soudu vykázal znalost státního jazyka vysvědčením (§ 64, odst. 2. vl. nař. z 3. února 1926, č. 17 Sb: z. a n.), druhému soudci byl prominut průkaz podle § 64, odst. 1. téhož nařízení a bylo v kvalifikaci uznáno, že je státního jazyka úplně znalý. Třetí soudce vykonal zkoušku ze státního jazyka u vrchního zemského soudu v Praze s výsledkem >1<.

Z kancelářských úředníků jeden vykonal s úspěchem zkoušku ze státního jazyka, druhý prokázal znalost státního jazyka vysvědčením (§ 64, odst. 2. cit. nař.), ostatní dva byli podle § 64, odst. 4. cit. nař. jazykové zkoušky zproštěni. Jeden z nich podle zprávy okresního soudu neovládá státní jazyk dostatečně.

Jsem toho náhledu, že jazyková kvalifikace zaměstnanců dovoluje, aby státnímu jazyku bylo u jmenovaného soudu zaručeno náležité uplatnění.

Podotýkám, že dosud nedošly proti tomuto soudu nadřízeným soudům stížnosti s hlediska jazykového, až na jeden případ, kde úředník opatřil české podání česko-německým razítkem. Poklesek tento byl úředníku přísně vytknut.

Za tohoto stavu nemám - zvláště při úplném obsazení soudu - podkladu k osobním změnám. Poukazuji současně presidium vrchního zemského soudu v Praze, aby okresnímu soudu ve Frýdlantě byla po stránce jazykové věnována bedlivá pozornost.

Páni interpelanti mluví o nezákonném stavu. Budu povděčen za každé upozornění na konkrétní případy nezákonného postupu, který bych přísně stíhal.

V Praze, dne 25. června 1928.

Dr Mayr-Harting v. r.,

ministr spravedlnosti.

Tisk 728/5.

Každý případ, kdy příslušník finanční stráže skončí sebevraždou, jest předmětem zevrubného šetření, aby byly zjištěny důvody, jež vedly zaměstnance k tomuto zoufalému kroku a aby případně byla zjednána náprava, kdyby se ukázalo, že příčinou sebevraždy byly služební poměry. Dosud však pravidlem vedly zaměstnance k zoufalému kroku osobní a rodinné důvody, jako různé choroby, rozvrat v rodině a pod.

Provedeným úředním šetřením zjistil jsem, že v roce 1924 skončilo ve sboru finanční stráže sebevraždou celkem pět zaměstnanců, z toho jeden zaměstnanec ve Slezsku a po dvou na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. U zaměstnance ve Slezsku byly důvodem činu rozhárané rodinné poměry, neboť manželka mu hrozila rozvodem a odnětím děcka, na němž tento obzvláště lpěl. U obou zaměstnanců na Slovensku nemohla býti sice příčina sebevraždy bezpečně zjištěna, zdá, se však, že důvodem činu byl jednak nespořádaný život, jednak neutěšené osobní záležitosti. U zaměstnanců na Podkarpatské Rusi byla důvodem v jednom případě beznadějná láska a v druhém případě nemohla býti příčina činu zjištěna. Poměry zemřelého a to jak služební, tak i soukromé byly v úplném pořádku.

V roce 1925 skončili sebevraždou celkem tři zaměstnanci finanční stráže a to vesměs na Slovensku. U těchto zaměstnanců byly příčinou činu jednak neutěšené rodinné a osobní poměry, jednak nespořádaný život.

V roce 1926 skončili sebevraždou rovněž tři zaměstnanci finanční stráže a to jeden v Čechách a dva na Podkarpatské Rusi. Důvodem činu zaměstnance v Čechách byly jeho rozhárané rodinné poměry a velká lehkomyslnost. Důvodem činu u zaměstnanců na Podkarpatské Rusi byly v jednom případě omrzelost života a v druhém rodinné poměry.

Konečně v roce 1927 skončilo sebevraždou osm zaměstnanců finanční stráže a to jeden na Moravě, šest na Slovensku a jeden na Podkarpatské Rusi. Důvodem činu u zaměstnance na Moravě byla omrzelost života a rodinný rozvrat. Důvodem činu u tří zaměstnanců na Slovensku byl jejich neutěšený zdravotní stav (nervosa, zádumčivost a trudnomyslnost), v dalším případě byly příčinou činu neutěšené rodinné poměry. Ve zbývajících dvou případech nemohla býti příčina činu bezpečně zjištěna. Podotýkám pouze, že jeden z těchto zaměstnanců spáchal sebevraždu v podnapilém stavu. Důvodem činu u zaměstnance sloužícího na Podkarpatské Rusi bylo podle zjištěných okolností náhlé pomatení smyslů.

Z uvedeného je sice zjevno, že sebevraždy příslušníků finanční stráže vyskytují se nejčastěji na Slovensku, z čehož však nelze souditi na to, že by příčinou toho byly služební poměry této oblasti, jak ostatně vysvítá z výsledku provedeného šetření. Uznávám ovšem, že hospodářské, ubytovací a společenské poměry zaměstnanců finanční stráže na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou daleko nepříznivější, než poměry finanční stráže v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, dlužno však podotknouti, že finanční správa snaží se, pokud je to ovšem v její moci, tyto poměry zlepšiti. Zvláště je věnována, pokud finanční prostředky to dovolují, mimořádná péče ubytovacím poměrům finanční stráže, které vyžadují v prvé řadě nápravy. Připouštím, že neutěšené hospodářské a ubytovací poměry byly snad v některých případech příčinou rodinného a finančního rozvratu a že vyvolaly mezi zaměstnanci nespokojenost s jejich údělem. V takovýchto případech ovšem nemůže zodpovědnost stihnouti finanční správu, která, pokud možno, snaží se zjednati žádoucí nápravu, nýbrž příčinu nutno spíše hledati ve zmenšené duševní odolnosti toho kterého zaměstnance, který musel si býti při nastoupení služby u finanční stráže plně vědom toho, že služba tato je službou těžkou, zodpovědnou a že vyžaduje mimořádné obětavosti.

Po zjištění všech těchto okolností nemohu, než vysloviti svoje hluboké politování nad tím, že vyskytly se případy, že zaměstnanci finanční stráže dobrovolně ukončili svůj život, ač mohli své vlasti prokázati ještě platné služby.

V Praze, dne 9. července 1928.

Za ministra financí ministr:

Ing. L. Novák

Tisk 728/6.

K cíli vyměřování dávky z majetku na Slovensku v roce 1921 byla cena vína v zásobách zemědělců stanovena po slyšení odborníků k 1./3. 1919 průměrně po 8 Kč za 1 litr. Této ceny bylo pak při ukládání dávky na celém Slovensku povšechně dbáno až na některé výjimky, vyplývající z místních poměrů. Že tato cena odpovídala zcela obecní (prodejní) ceně vína, vysvítá z toho, že si vinohradníci sami oceňovali víno k 1./3. 1919 v soupisových seznamech a v přiznáních k dávce z majetku i na 10-12 Kč za 1 litr. V důsledku toho byla pak v řízení odvolacím u vinohradníků v obci Modré a okolí brána odvolací komisi za podklad povšechně cena 8 Kč, neboť i zde mnozí vinohradníci si sami oceňovali víno k 1./3. 1919 v přiznání a soupisových seznamech na 10 i 12 Kč za 1 litr. V jednotlivých případech odchylovalo se ovšem ocenění od této průměrné ceny dle individuelních poměrů dotyčných poplatníků nahoru i dolů; někde oceňováno víno i na 5 a 6 Kč za 1 litr.

Šetřením u expositury finančního ředitelství v Trnavě bylo zjištěno, že sice byl sepsán se zástupci vinařů protokol o stanovení čistého ročního příjmu 5 Kč z 1 litru vína na rok 1920, avšak tento protokol stal se za účelem vyměření daně dôchodkové, takže nemohlo ho býti použito k vyměřování dávky z majetku, kde pro zdanění je rozhodnou nikoli roční čistý příjem, nýbrž obecná, to jest prodejní cena k 1./3. 1919. Ze vzájemného srovnání čistého ročního příjmu 5 Kč z 1 litru vína na rok 1920 u daně dôchodkové a průměrné obecné (prodejní) hodnoty 1 litru vína k 1./3. 1919 stanovené na 8 Kč rovněž vysvítá, že při určování cen vína u dávky z majetku nenastalo přecenění.

Pro vyřizování odvolání u dávky z majetku vyžádal si úřad znalecké dobrozdání od podpředsedy Svazu vinařských spolků na Slovensku pana Josefa Kopy, kterým tento odhadoval obecnou hodnotu 1 litru vína průměrně na 5 Kč. Toto znalecké dobrozdání však nemělo povahy dohody mezi jmenovaným Josefem Kopou a expositurou finančního

ředitelství v Trnavě a ani takové povahy míti nemohlo, poněvadž komise daňové (odhadní i odvolací) jakožto autonomní orgán ukládací nemůže býti při určování ceny u jednotlivých poplatníků podaným dobrozdáním vázána.

Ostatně dovoluji si podotknouti, že téměř všem podaným stížnostem vinohradníků v Modré a okolí bylo v řízení odvolacím vyhověno a dávka z majetku vydatně snížena.

V Praze, dne 26. července 1928.

Za ministra financí ministr:

Ing. L. Novák.