Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1929.

II. volební období.

7. zasedání.

Tisk 800.

Na žádost hlav. státního zastupitelství v Bratislavě z 8. dubna 9924 čís. 4689/24 byl poslaneckou sněmovnou ve 315. schůzi, konané dne 16. prosince 1924, dán souhlas k trestnímu stíhání poslance Michala Tomíka pro přečiny podle §u 14 čís. 3. a 5. a §u 15 čís. 2. zákona na ochranu republiky a pro přečin urážky na cti podle §§ 2, 3 čís. 1. a 2., §u 9 čís. 6. zák. čl. XLI z r. 1914.

Na základě toho byla: také na poslance Michala Tomíka státním zastupitelstvím v Bratislavě vznesena pravoplatně obžaloba z 27. srpna 1925 čís. Tk IX. 2184/24 pro přečiny podle §u 14 čís. 3. a 5. zákona na ochranu republiky a pro přečin urážky na cti podle §§ 2, 3 čít. 1. a 2., 9 čís. 6. zák. čl. XLI. z r. 1914. Trestní řízení o této žalobě nebylo však skončeno.

V říjnu 1925 byly obě sněmovny Nár. shromáždění rozpuštěny a při nových volbách, konaných v listopadu 1923 byl Michal Tomík zvolen do senátu Národního shromáždění.

Po volbě byl Michal Tomík, nyní již senátor, dvakráte, a to v lednu a únoru 1926 předvolán k hlavnímu roku o výše uvedené obžalobě jako obžalovaný. Před zahájením hlavního roku dne 10. února 1926 vznesl však senátor Michal Tomík spolu se svým obhájcem námitku, že jeho imunita byla porušena, poněvadž není členem sněmovny, která dala souhlas k jeho trestnímu stíhání, nýbrž senátu. Na tuto námitku se Bedro v Bratislavě po slyšení státního zástupce, který návrhu obhájcovu neodporoval, usnesla, že námitka obžalovaného senátora Michala Tomíka jest odůvodněna, a že ke stíhání jeho pro trestné činy v obžalobě uvedené jest třeba vyžádati si souhlasu senátu. Usnesení toto nabylo moci práva, sedrie v Bratislavě podala dne 14. února 1926 předsednictvu senátu N. S. žádost za souhlas k trestnímu stíhání senátora Michala Tomíka pro činy trestné, v obžalobě uvedené.

Proti tomuto pravoplatnému usnesení sedrie v Bratislavě podala však generální prokuratura podle §u 441 uh. tr. řádu k nejvyššímu soudu opravný prostředek pro zachování jednoty práva s návrhem, aby bylo vysloveno, že jím byl porušen zákon v ustanovení §u 24 ústavní listiny.

Nejvyšší soud usnesením z 31. května 1926 čís. Zm III. 415/26 rozhodl, že se opravnému prostředku generální prokuratury pro zachování jednoty práva vyhovuje a vyslovuje se, že pravoplatným usnesením sedrie v Bratislavě z 10. února 1926 čís. Tk 2184/26 byl porušen zákon v ustanovení §u 24 ústavní listiny. Důvody tohoto usnesení jsou tyto:

»Imunita jest osobním právem poslancovým všeobecného rozsahu, jehož obsahem jest nestihatelnost pro delikty. Toto osobní právo může býti pro určitý konkretní případ suspendováno tím, že jeho vydáním ke stíhání přestává toto osobní právo nestihatelnosti a to pro určitý konkretní případ; jinak zůstává však toho osobní právo nedotčeno v celém svém ostatním obsahu. Suspense tohoto práva má však ten účinek, že vydaný člen sněmovny jest v daném konkretním případě podroben ve všech důsledcích předpisům všeobecně a pro každého platným. Podle obecně platných předpisů musí býti zahájené trestní řízení zákonným způsobem skončeno. Když sněmovna, vydavši svého člena ke stíhání, ten stav vyvolala, že trestní řízení bylo pravidelně zahájeno, musí stav ten setrvati až do úplného skončení tohoto zahájeného trestního řízení. Vydáním poslance ke stíhání sněmovnou v té době k rozhodování o tom příslušnou vznikl státu nárok na jeho stíhání jako každé jiné osoby, která se proti právnímu řádu prohřešila, a obsahem tohoto nároku jest, aby provinilá osoba byla podle platných předpisů za svůj čin potrestána. Nárok ten na potrestání odůvodňuje důsledně požadavek na přirozené procesní dokončení zahájeného řízení. Další osud sněmovny, která obžalovaného vydala, jest na další průběh věci bez účinku.

Opatření příslušné sněmovny, kterým určitá věc byla v otázce stihatelnosti člena Národního shromáždění definitivně skončena, podržuje svou účinnost na trvalo a nepozbývá jí případným zánikem teto sněmovny. Rozhodnutí, kterým se dává souhlas k trestnímu stíháni, jest zajisté opatření, kterým dotčená věc, předložená sněmovně v té době příslušné ku projednání a rozhodnutí byla definitivně vyřízena, věc stává se tímto rozhodnutím takovou, ohledně které není už třeba nijakého dalšího řízení, ani kdyby sněmovna dále působila. Nevyřízenou zůstala ta věc jen se strany soudu; tu však požadavek řádného procesního dokončení věci, jak už bylo výše odůvodněno, vylučuje jakékoli vnější zasáhnutí do pravidelného chodu trestního řízení.

Ale ani ta okolnost, že byl obžalovaný při volbách konaných dne 15. listopadu 1925 zvolen za člen nového Národního shromáždění a to za člena senátu, nemá na další pravidelný běh této trestní věci nijakého vlivu. Již ze stylisace §u 24 úst. listiny se podává, že souhlas příslušné sněmovny daný ku stihání člena Národního shromáždění (nikoli tedy člena této jednotlivé sněmovny) platí i pro ten případ, že jeho členství v Národním shromáždění jest založeno v dalším stadiu trestního stíhání na příslušnosti do jiné sněmovny než té, která vyslovila svého času souhlas k trestnímu stíhání podle tehdy platné příslušnosti. Z §u 6 úst. listiny se podává, že zákonodárné právo členů Národního shromáždění, z kterého podle ratio lebis prýští právě imunita jeho členů, má základ jednotný, a z tohoto jednotného hlediska členstva Národního shromáždění nutno proto posuzovati i právo imunity z toho vycházející a platnost rozhodnutí jedné sněmovny v otázce imunity i pro případ přestoupení člena touto sněmovnou vydaného do členstva sněmovny druhé.

Uvážiti nutno i to, že při poslanecké imunitě, jak se poskytuje pro činy neúřední, t. j. takové činy, kterých se dopustil člen Národního shromáždění nikoli ve výkonu své poslanecké činnosti, nejde o nic jiného, než aby člen Národního shromáždění tendenčním zatknutím, které by se snad mohlo úmyslně státi v době, kdy jeho přítomnosti jest třeba ve sněmovně, nebo kterým by mělo býti dosaženo odstranění nepohodlného činitele ve sněmovně, anebo neodůvodněným zavedením trestního řízení, pokud by jím po případě bylo lze zbaviti určitou osobu pasivního práva volebního, nebyl odstraňován z účastenství v činnosti jako člen zákonodárného sboru. Ale když zákonodárný sbor, jehož členem byl toho času stíhaný, v určitém konkretním případu vyslovil svůj souhlas k trestnímu stíhání, vyřkl tím, že po prozkoumání celého stavu věci shledal, že tu nejde o tendenční stíhání, že nejde o pokus, aby stíhaný byl z úmyslu vzdálen od výkonu jeho mandátu, ale že jde o snahu v odůvodněném případu uspokojiti spravedlnost, která byla uražena.

Ze všech těchto úvah plyne, že, když příslušná sněmovna dala souhlas k trestnímu stíhání svého člena, platí souhlas jen do té doby, až jest vyčerpán skončeným trestním řízením bez ohledu na případné změny, které v osobě stíhaného nastaly případnou novou volbou a to i do druhé sněmovny Národního shromáždění, která už nemá rozhodovati znovu o souhlasu k trestnímu stíhání, když s konečnou neodvolatelnou a nezměnitelnou platností rozhodla tuto otázku už sněmovna k rozhodnutí tomuto v čas uděleného souhlasu příslušná. Podle toho porušilo usnesení soudní stolice v Bratislavě vyslovivši nutnost nového souhlasu senátu zákon v ustanovení §u 24 úst. listiny, a právem proto bylo navrženo, aby toto porušení zákona bylo vysloveno.«

Tímto rozhodnutím nejvyššího soudu nebylo však po rozumu v. 442 uh. trest. řádu zrušeno výše uvedené pravoplatné usnesení sedrie v Bratislavě. Proto vrchní státní zastupitelství v Bratislavě žádá senát za souhlas k trestnímu stíhání senátora Michala Tomíka pro činy trestné ve zmíněné již obžalobě uvedené s vyloučením přečinu podle §§ 2, 3 čís. 1. a 2., a 9 čís. 6. zák. čl. XLI. z r. 1914, poněvadž mezitím byla obžaloba v tomto bodu vzata zpět.

Imunitní výbor navrhuje, aby senát:

a) se usnesl, že imunita senátora Michala Tomíka tím, že byl dvakráte předvolán k hlavnímu raku o výše uvedené obžalobě jako obžalovaný, byla porušena;

b) nedal souhlas k trestnímu stíhání senátora Michala Tomíka pro přečiny podle v 14 čís. 3. a p. zákona na ochranu republiky čís. 50/1923 Sb. z. a nař.

Ad a). Jest jisté, že souhrn oprávnění příslušejících členů zastupitelských sborů, která dnes zahrnujeme jednotným označením imunita poslanecká, jest podle svého historického vývoje vymoženost parlamentu“ a že základ a účel těchto oprávnění jest, aby byly zajištěny přítomnost členů v parlamentu a tím také dělnost parlamentu a zajisté i možnost úřad poslanecký vykonávati. Oprávnění tato jsou tudíž dána předem v zájmu parlamentu samého. Tato imunita poslanecká se v celém svém obsahu a rozsahu vyvinula nejprve v Anglii, v klasické zemi a kolébce všeho konstituoianalismu a parlamentarismu, a odtud byla přejata všemi ústavními státy světovými. Přirozeně imunita tato nebyla přejata šmahem, nýbrž s určitými, byť i. v podstatě jen nepatrný i změnami; ovšem základní myšlenka imunity poslanecké zůstala nedotčena.

Podle ústavní listiny republiky Československé imunita poslanecká nemá jednotný obsah, nýbrž v ní jsou zahrnuta celkem tato práva členů Národního shromáždění: svoboda hlasování ve sněmovně a ve sněmovních výborech (§ 23 prvá věta úst. listiny), naprostá nestihatelnost úřady a soudy republiky pro výroky učiněné ve sněmovně a ve sněmovních výborech při výkonu mandátu (§ 23 druhá věta úst. listiny), ochrana proti zatčení a uvěznění kromě případu přistižení při činu (§ 25 úst. list.), ochrana proti jakémukoli trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání pro t. zv. neúřední činy trestné kromě trestní odpovědnosti člena N. S. jako odpovědného redaktora (§ 24 úst. list.) a právo odepříti svědectví o věcech, které jim buly svěřeny jako člena sněmovny (§ 26 úst. list.). Práva tato nemají stejnou povahu; jsou to jednak práva osobní (individuální), jednak práva hromadná (kolektivní), t. j. práva sboru. V prvou skupinu spadají svoboda hlasovací a svoboda slova ve sněmovně a ve sněmovních výborech při výkonu mandátu, ochrana proti zatčení a uvěznění kromě případu přistižení při činu a právo odepříti svědectví o věcech, které jim byly svěřeny jako členům sněmovny; zbývající právo spadá ve skupinu druhou.

Test tudíž ochrana proti trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání po rozumu ústavní listiny naší republiky i podle své povahy celého historického vývoje právem hromadným (kolektivním.), jinými slovy řečeno: je to výsada nikoli jednotlivého člena Národního shromáždění, nýbrž sněmovny samé. Tak rozuměti sluší předpisu §u 2 odst: 1. úst. list.: »K jakémukoli trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění pro jiné činy nebo opomenutí jest třeba souhlasu příslušné sněmovny.« Sněmovna tedy sama rozhoduje, zda se trestní nebo disciplinární stíhání proti některému jejímu členu zavádí čili nic; dá-li souhlas ke stíhání, má to v zápětí, že člen, k jehož stíhání bylo svoleno, přestává býti pro daný čin trestný nebo disciplinární členem Národního shromáždění, a o něm rozhoduje již jen žalobce, vyšetřující soudce a soud.

Ze skutečnosti, že právo dávati souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění jest výsadou resp. právem sněmovny, plynou tyto důsledky:

1. Každá sněmovna sama rozhoduje o svém členu a nemůže býti jí člen odňat bez jejího výslovného souhlasu.

Dávati souhlas k trestnímu ucho disciplinárnímu stíhání přísluší sněmovně samé, a o vydání ku stíhání rozhoduje ta sněmovna, jejímž členem ten, o jehož stíhání jde, v daném okamžiku jest. Souhlas daný sněmovanou ku stíhání znamená, že sněmovna vydává svého člena pro daný čin trestný nebo disciplinární v ruce orgánů spravedlnosti a že se takto (poněvadž, jak ještě níže podrobněji bude vyloženo, souhlas se vztahuje na celé řízení trestní nebo disciplinární a dále souhlas jednou daný sněmovna odvolati nemůže) o svého člena připravuje, a však sněmovna se může připraviti jen o svého vlastního člena; bylo by to tedy porušením výsady resp. práva sněmovny, kdyby byla o svého člena připravena nikoli na základě vlastního svého rozhodnutí, nýbrž na základě rozhodnutí sněmovny jiné.

2. Souhlas daný k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání víže jen tu sněmovnu, která souhlas dala nikoli také sněmovnu jinou resp. druhou. Každá sněmovna může rozhodovati jen o svém členu, nikoli však o členu sněmovny jiné resp. druhé.

Nejvyšší soud jest toho názoru, že souhlas příslušné sněmovny daný k stíhání člena Národního shromáždění platí i pro ten případ, že jeho členství v Národním shromáždění jest založeno v dalším stadiu trestního řízení na příslušenství do jiné sněmovaly než té, která svého času souhlas ku stíhání na základě tehdy platné příslušnosti dala, a vyvozuje tento názor z jednotného hlediska členství Národního shromáždění, kteréž jest podle jeho soudu dáno v §u 24 úst. listiny obratem »k jakémukoli trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění« (a nikoli tedy člena jednotlivé sněmovny) »jest třeba souhlasu příslušné sněmovny.« Takto by sněmovna příslušná v době, kdes žádost za souhlas ku stíhání byla podána, rozhodovala v podstatě nikoli o svém členu, nýbrž o členu Národního shromáždění vůbec a jednala by nikoli jen jménem svým, nýbrž jménem celého Národního shromáždění.

Imunitní výbor tento názor nesdílí. Jest ovšem pravda, že na rozdíl od některých jiných států (Francie, Belgie, Italie a j.) tvoří zastupitelské resp. zákonodárné sbory, poslanecká sněmovna a senát, u nás celek podle jména jednotný, Národní shromáždění. Avšak z tohoto jednotného označení nesluší již také souditi, že by Národní shromáždění bylo jednotný sbor, jehož částmi by byly obě sněmovny, tedy snad nějaký vyšší celek, oběma sněmovnám nadřazený Ústavní listina republiky Československé neučinila v tomto směru nic jiného než že prostě přijala a vyslovila soustavu dvoukomorovou, obvyklou v převážné většině států. Z podstaty soustavy dvoukomorové plyne však pojmová jednotnost obou sněmoven jen potud, že se za usnesení parlamentu pokládá jen to, na čem se obě sněmovny souhlasně usnesly, pokud ovšem podle ústavu samé v určitých výjimečných případech se usnesení jedné sněmovny nepokládá za usnesení celého parlamentu (jako jest tomu na př. u nás podle §u 44 odst. 1. a 2. a §u 48 odst. 2. úst. listiny ), jinak však tvoří obě sněmovny dva zcela samostatné, na sobě naprosto nezávislé sbory. Každá sněmovna sama se ustavuje, sama si volí své předsednictvo (pokud předseda některé sněmovny není dán přímo zákonem) a ostatní činovníky, sama si dává pravidla svého jednání, pokud jednací řád není dán zákonem, sama ověřuje volby svých členů, pokud o tom nerozhoduje zvláštní soud, sama vykonává disciplinární moc nad svými člen a přirozeně také sama rozhoduje o tom, zda některý jetí člen se vydává k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání. Každá z obou sněmoven jest tudíž do té míry sbor samosprávný a autonomní, že jedna sněmovna nemůže svým usnesením zasahovati do vnitřního ústrojí sněmovny druhé, ani rozhodovati o jejích členech. Tak jest tomu ve všech státech, které přijaly soustavu dvoukomorovou. Jest tomu tak i tam, kde parlament byl původně sbor jednotný a teprve postupem doby se rozdělil v komory dvě (Anglie); i v Anglii parlamentní výsady, které tvoří součást t. zv. les et consuetudo Parliamenti, jsou výsady resp. práva nikoli parlamentu jako celku. Nýbrž každé z obou sněmoven jako samostatných sborů.

I u nás jsou sněmovny dva samostatné, na sobě nezávislé sbory. Na této skutečnosti právní nemění ničeho, že ústavní listina zavedla pro ně jednotné označení a že obě sněmovny spojeny v jeden celek vykonávají také určitou pravomoc (§§ 6, 56, 59, 61, 65 ústav. listiny). [Zjev tento není ostatně ojedinělý. Ve Francii na př. se obě komory sestupují v jeden sbor, Národní shromáždění, k volbě presidenta republiky a 1 projednání změny ústavy (§§ 2, 8 ústavního zákona o organisaci veřejných mocí z 25. února 1875); a zde není vůbec jednotného úředního označení pro obě komory.]

Z jednotnosti označení nesluší tudíž vyvozovati důsledky, které by měly nepříznivý vliv na samostatnost každé z obou komor. To platí v tomto případě o výrazu »člen Národního shromáždění«. Imunitní výbor nepokládá za to, že by ústavní listina v §u 24 úmyslně volila výraz »člen Národního shromáždění« k tomu účelu, aby vyslovila, že souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění vůbec, dává sněmovna, jejímž příslušníkem jest člen Národního shromáždění v době, kdy se žádost za souhlas ku stíhání podává resp. kdy se o této žádosti rozhoduje. Imunitní výbor naopak vycházeje z předpokladu, že členství Národního shromáždění jest založeno v členství některé z obou sněmoven a samostatného právnického bytí nemá, dospívá k přesvědčení, že výraz »člen Národního shromáždění (§ 24 úst. list.) a »člun některé sněmovny« (§ 25 úst. list.) resp. »členové Národního shromáždění« (§§ 22, 23 úst. list.).a »členové obou sněmoven.« (§§ 21, 26 úst. list.) jsou výrazy souznačné, že vyraz »člen Národního shromáždění« jest jen zkratka, bez jakéhokoli právnického dosahu, a že tudíž všude tam, kde ústavní listina užívá výrazu »člen Národního shromáždění«, sluší, poněvadž, jak již výše bylo řečeno, členství Národního shromáždění nemá samostatného právnického bytí, tím rozuměti vždy »člen jedné z obou sněmoven« nebo »člen některé sněmovny«. Přirozený důsledek toho ovšem pak jest, že každá sněmovna si může rozhodovati jen o svém členu.

Pro tento důsledek mluví však také důvody politické. Nesluší přehlížeti, že pro výkon resp. obsah práva dávati souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání nejsou předepsána nijaká pravidla, nýbrž otázku, sluší-li dáti souhlas ku stíhání čili nic, usuzuje a řeší každá sněmovna úplně samostatně a výlučně podle volného svého uvážení. Odtud jest zcela dobře možné, že se názor jedné sněmovny v této otázce odchyluje od názoru sněmovny druhé a že jedna sněmovna dá souhlas ke stíhání z důvodů, pro které by druhá sněmovna souhlas odepřela. Vedlo by tudíž k důsledkům pro vzájemný poměr obou sněmoven zajisté velmi nemilým, kdyby takto mohlo býti jednou sněmovnou rozhodováno o členu sněmovny druhé z důvodů, které tato druhá sněmovna neuznává.

3. Opětným zvolením při rozpuštění nebo vypršení volebního období člena Národního shromáždění, k jehož stíhání byl příslušnou sněmovnou dán souhlas, pozbývá daný souhlas své účinnosti.

Dá-li sněmovna souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění, máto v zápětí, že pravomoc orgánů spravedlnosti, která podle právního řádu jest vázána souhlasem příslušné sněmovny, dopadá naň jako na každého jiného státního občana. Jest samozřejmé, že souhlas sněmovnou daný se vztahuje na celé řízení trestní nebo disciplinární až do úplného jeho provedení a dokončení se všemi důsledky, nikoli jen na některé období nebo některé úkony jeho, ježto řízení trestní nebo disciplinární tvoří jeden, v sebe uzavřený celek, od jeho zahájení až do úplného provedení rozsudku. Rovněž jest samozřejmé, že souhlas jednou daný jest trvalý a konečný, t. j., že ani sněmovna sama z vlastního popudu nemůže jej odvolati nebo přezkoumávati, ani stíhaný resp. vydaný člen se nemůže proti jednotlivým úkonům trestního, nebo disciplinárního řízení dovolávati obrany sněmovny. Orgány státní, podle právního řádu k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání povolané, tím, že si vyžádaly a také dostaly souhlas příslušné sněmovny, splnily svou povinnost, kterou předpisuje ústavní listinu. Odtud již nic nebrání tomu, aby řízení trestní nebo disciplinární bylo provedeno až do konce.

Nejvyšší soud v usnesení výše citovaném vyslovuje názor, že, když sněmovna, vydavši svého člena ke stíhání, ten stav vyvolala, že trestní řízení bylo pravidelně zahájeno, musí stav ten setrvati až do úplného skončení tohoto zahájeného trestního řízení, i že rozhodnutí sněmovny, kterým byl dán souhlas k stíhání, podržuje svou účinnost na trvalo a nepozbývají zánikem této sněmovny.

Imunitní výbor ani tento názor nesdílí. Bylo řečeno již několikráte, že, dá-li příslušná sněmovna souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání, na dotčeného člena Národního shromáždění dopadá pravomoc orgánů spravedlnosti pro daný čin trestný nebo disciplinární jako na každého jiného občana státního. Ale jde-li o prostého občanstva státního, nepotřebují orgány spravedlnosti nijakého zvláštního souhlasu, nýbrž zakročují prostě podle své úřední povinnosti. Trestní řízení jednou zahájené musí býti podle obecně platných předpisů také skončeno. Avšak byl-li během řízení trestního nebo disciplinárního dotčený občan státní zvolen do některé sněmovny Národního shromáždění, nelze v zahájeném řízení trestním nebo disciplinárním pokračovati, nýbrž dlužno si vyžádati souhlasu příslušné sněmovny a to nejen k pokračování řízení, již zahájeného, nýbrž i k výkonu trestu pravoplatně již uloženého, pokud ovšem rozsudek v moc práva již vzešlý nemá v zápětí ztrátu volitelnosti, v kterémžto případě by ovšem volba byla neplatná. Nelze tudíž bezvýhradně tvrditi, že řízení jednou již zahájené musí být, podle obecně platných předpisů také v každém případě skončeno kdyžtě, jak z výše uvedeného patrno, zvolením státního občana, proti kterému jest již řízení zahájeno, do některé doby, kdy jest dán souhlas ke stíhání, staví, resp. Byl-li souhlas odepřen, úplně zastavuje.

Za takovéhoto stavu věcí, když by souhlas příslušné sněmovny, daný k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění byl na trvalo účinný a platil až do úplného skončení trestního nebo disciplinárního řízení bez ohledu na případné změny, které v osobě stíhaného nastaly případnou novou volbou, jak jest názor nejvyššího soudu, byl by člen Národního shromáždění, k jehož stíhání byl dán příslušnou sněmovnou souhlas (a ohledně něhož řízení nebylo ještě pravoplatně skončeno), po novém zvolení do některé sněmovny Národního shromáždění na tom hůře, než každý jiný občan státní, který nebyl až dosud členem Národního shromáždění, proti němuž bylo rovněž zahájeno řízení trestní nebo disciplinární a který bal zvolen do některé sněmovny. Neboť ohledně tohoto jest k pokračování v řízení třeba souhlasu příslušné sněmovny a, dokud souhlas není dán, řízení se staví, kdežto ohledně onoho se v řízení pokračuje bez ohledu na to, že byl znovu zvolen. Ale, vycházíme-li, jak již výše bylo uvedeno, ze zásady, že daný souhlas příslušnou sněmovnou ke stíhání má účinek ten, že stíhaný přestává býti pro daný čin trestný nebo disciplinární členem Národního shromáždění a že pravomoc orgánů spravedlnosti dopadá naň nyní jako na každého státního občana zvolením do některé sněmovny Národního shromáždění řízení trestní nebo disciplinární staví, ohledně dosavadního člena Národního shromáždění, k jehož stíhání byl souhlas dán, však nikoli? Tu zajisté, nepřihlížíme-li k vývodům výše ad 1. a 2. uvedeným, bylo by třeba zvláště dovoditi, že ústavní zákonodárce tuto nerovnost právní nejen zamýšlel, ale také vyslovil. Jest však tato nerovnost právní v ústavní listině skutečně také vyslovena?

Nerovnost právní tu bude, jestliže člen Národního shromáždění, k jehož stíhání byl příslušnou sněmovnou dán souhlas, zůstane i po opětném svém zvolení do některé sněmovny tímto souhlasem postižen: jestliže souhlas daný příslušnou sněmovnou k trestnímu stíhání jest do té míry trvalý, že ani nové zvolení stíhaného do některé sněmovny nemá vlivu. Ale zachovává tento souhlas svou účinnost i přes případné změny v osobě stíhaného nastavší novou volbou?

V § 24 odst. 1. Věta druhá čteme: »Odepře-li sněmovna souhlas, jest stíhání navždy vyloučeno.« To znamená: odepře-li příslušná sněmovna souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání svého člena, nelze vůbec zavésti řízení trestní nebo disciplinární a to ani v tom případě, kdyby dotčený člen sněmovny po skončení volebního období sněmovny nebo po jejím rozpuštění znovu zvolen nebyl. Změny v osobě členy Národního shromáždění, k jehož stíhání souhlas dán nebyl, nemají na dotčené rozhodnutí sněmovny vůbec vlivu. Z ustanovení tohoto bylo by snad lze na první pohled dovozovati, že, podržuje-li rozhodnutí sněmovny, kterým se souhlas k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění nedává, svou účinnost i to rozhodnut sněmovny, kterým se souhlas ke stíhání dává a že tudíž případné změny, nastavší v osobě stíhaného snad novým zvolením, rovněž na toto rozhodnutí nemají. Ale dovozování takového bylo by mylné, poněvadž přehlíží zřejmý úmysl ústavního zákonodárce a pravý smysl výše uvedeného ustanovení. Účel a smysl tohoto ustanovení jest, aby člen Národního shromáždění, k jehož stíhání souhlas byl odepřen, byl proti orgánům spravedlnosti chráněn i v tom případě, když už členem Národního shromáždění býti přestal. Ustanovení toto jde nad rozsah práva resp. Výsady sněmovny, kterým chrání tato svého člena proti orgánům spravedlnosti, podržuje svou účinnost na dobu, kdy dotčený člen už jejím příslušníkem není, jest tudíž rázu tak výjimečného, že je na jiná rozhodnutí sněmovny vůbec vztahovati nelze; nicméně pro tento případ přece jen není bez ceny, neboť z něho lze souditi na úmysl ústavního zákonodárce v otázce imunity vůbec. Ustanovení toto chrání člena Národního shromáždění i tehdy, když už tímto členem býti přestal a jeho činnost resp. dělnost sněmovny třeba není, jest tudíž obsahu pro bývalého člena Národního shromáždění tak příznivého, že mu zaručuje skutečnou již osobní výsadu nestihatelnosti pro (neúřední) činy trestné, k jichž stíhání sněmovna, když byl ještě jejím členem, souhlas odepřela. Bylo by lze z tohoto ustanovení vyvozovati, že ústavní zákonodárce zamýšlel sice chrániti státního občana, který členem Národního shromáždění byl, k jehož stíhání pro čin trestný nebo disciplinární byl příslušnou sněmovnou, dán souhlas a který nyní znovu byl zvolen do některé sněmovny, stavěti do postavení nepříznivějšího než jiného státního občana, který dosud členem Národního shromáždění nebyl, proti kterému však se rovněž vede řízení trestní nebo disciplinární a který byl nyní zvolen za člena Národního shromáždění? A bylo by lze snad dále vyvozovati, že ústavní zákonodárce chtěl chrániti bývalého člena Národního shromáždění kterého sněmovna (poněvadž už není jím členem) pro svou činnost resp. dělnost nepotřebuje, ale na druhé straně sněmovně bez její vůle a bez jejího vědomí nynějšího jejího člena, kterého pro svou činnost potřebuje, odnímati z toho důvodu, že jiná sněmovna dala svého času souhlas k jeho trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání? Kde jest tu pak pravý smysl a účel imunity? Nebude zajisté nejmenší pochybnosti, že ani prvý, ani druhý důsledek nelze vyvozovati z výše uvedeného ustanovení §u 24 odst. 1. věta 2. úst. listiny. Ba sluší jíti dále a dlužno tvrditi, že ústavní zákonodárce, chrání-li (bývalého) člena Národního shromáždění nad potřebu sněmovny, chce tím více chrániti nynějšího člena Národního shromáždění pro potřebu sněmovny. Přirozený závěr toho jest, že nelze přičítati ústavnímu zákonodárci, že by chtěl zavésti právní nerovnost mezi státním občanem, proti němuž jest zavedeno trestní nebo disciplinární vyšetřování, který dosud členem Národního shromáždění nebyl, ale nyní do některé sněmovny byl zvolen, a mezi členem Národního shromáždění, k jehož trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání byl příslušnou sněmovnou dán souhlas a který byl nyní znovu zvolen do některé sněmovny. Tato právní nerovnost by musila býti výslovně vyřknuta ústavní listinou, čemuž však tak není.

Ze všech tuto uvedených důvodů vyplývá, že opětným zvolením po rozpuštění nebo vypršení období sněmovny člena Národního shromáždění, k jehož stíhání byl příslušnou sněmovnou dán souhlas, do některé sněmovny se tvoří nový právní stav, jehož účinek jest, že daný souhlas pozbývá své účinnosti, a orgány spravedlnosti jsou povinny od sněmovny, jejímž příslušníkem nově zvolený člen Národního shromáždění jest, znovu souhlas ke stíhání si vyžádati. Při tom jest naprosto lhostejné, byl-li dotčený člen znovu zvolen do téže sněmovny, jejímž příslušníkem byl v předcházejícím období volebním, nebo do sněmovny druhé; v tomto případě jest to jiná sněmovna než ta, která svého času souhlas dala, v onom případě pak z toho důvodu, že rozpuštěním sněmovny nebo vypršením jejího volebního období se právní souvislost ruší, a sněmovna vyšlá z nových voleb není nějakým právním nástupcem sněmovny předešlé.

Na základě všech důvodů výše uvedených dospěl imunitní výbor k přesvědčení, že imunita senátora Michala Tomíka tím, že byl dvakráte předvolán k hlavnímu roku jako obžalovaný, aniž by byl příslušnými orgány spravedlnosti předem od senátu vyžádán souhlas k trestnímu stíhání, byla porušena.

Ad b). Tím, že žaloba pro čin trestný povahy soukromoprávní byla vzata zpět jedná se tu o činy trestné, rázu po výtce politického. Ale činy ty byly spáchány v září 1923. Od té doby uplynulo již více než pět let, paměť těch činů jest již zajisté dávno střeny, a není v zájmu veřejném, aby provedením příslušného řízení trestního paměť jejich byla oživena, tím spíše, poněvadž se od té doby také politické poměry na Slovensku podstatně změnily.

V Praze, dne 20. prosince.

Ing. Klimko v. r.,
předseda.

Dr Bohumil Baxa v. r.,
zpravodaj.