Senát Národního shromáždění R. Čs. 1929.

II. volební období.

7. zasedání.

Tisk 832.

ze dne . . . . . . . . . . . . . . . . . 1929,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Právní pravidla obsažená v úmluvě mezi Československou republikou a královstvím Maďarským ze dne 26. května 1928 o úpravě dluhů a pohledávek ve starých korunách rakouských a uherských (nadále "úmluva "), pokud upravují látku vyhrazenou zákonodárství Československé republiky, mají moc zákona.

§ 2.

(1) Platy plynoucí podle úmluvy (§ 1) Československému zúčtovacímu ústavu (nadále "ústav ") tvoří společnou zúčtovací podstatu. Této podstaty jest po úhradě výloh řízení použíti k uspokojení československých věřitelů.

(2) Vláda vydá nařízením podrobnější předpisy pro uspokojení věřitelů, jež zásadně stane se způsobem poměrným, přihlížejíc při tom podle potřeby ku zvláštní hospodářské povaze jednotlivých druhů pohledávek a jednotlivých skupin zájemníků, jichž může býti také použito jako výkonných činitelů ústavu.

(3) Na úhradu výloh řízení, a to jak výloh ústavu, tak výloh vzniklých z přibrání činitelů dotčených v odstavci 2. vybírá ústav poplatek podle § 3 zákona ze dne 30. června 1922, č. 207 Sb. z. a n., o způsobu vyrovnání pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakouskouherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a cizími. Poplatek tento stanoví se na 4% ze zůstatků připsaných československým věřitelům.

§ 3.

(1) V případech, kde úmluva (§ 1) vyhrazuje stranám rozklad k rozhodčí komisi nebo k rozhodčímu soudu, nemá místa stížnost podle § 4 zákona č. 207/1922 Sb. z. a n.

(2) Podrobné předpisy o řízení před rozhodčími komisemi a rozhodčím soudem (čl. 13., odst. 5. a 6. úmluvy) uveřejněny budou ve Sbírce zákonů a nařízení vyhláškou ministrů spravedlnosti, financí a zahraničních věcí.

§ 4.

U hypotekárních pohledávek, které podle čl. 11. úmluvy přešly na ústav, zažádá ústav pouhým padáním za poznámku v knihách veřejných, že právo zástavní za takovou pohledávku nesmí býti ani na jiného převedeno, ani zatíženo, ani vymazáno bez přivolení ústavu, jež musí míti náležitosti vkladní listiny. Soud poznámku povolí nezkoumaje, zda pohledávka přešla na ústav čili nic.

§ 5.

(1) Byl-li závazek podle této úmluvy pravoplatně zjištěn, zůstává nuceným vyrovnáním nebo soudním vyrovnáním vůči dlužníku nedotčen.

(2) Poplatky, které ústav jest oprávněn vybírati podle čl. 13., odst. 13. úmluvy (§ 1), jsou útratami podstaty podle § 46, č. 1, konkursního řádu (§ 49, č. 1-3, býv. uh. konkursního zákona ) a v řízení vyrovnávacím přednostními pohledávkami podle § 23 vyrovnávacího řádu (§ 31 býv. uh. vyrovnávacího řádu).

(3) Závazky československých dlužníků, které byly třeba jen jednou stranou přihlášeny nebo které byly pravoplatně zjištěny, může ústav přihlásiti v konkursním nebo soudním vyrovnávacím řízení. Ústav může do řízení kdykoliv vstoupiti za maďarského věřitele s účinkem, že od této doby jest sám jedině oprávněn o těchto pohledávkách právně jednati. Ústav má právní postavení věřitele, za něhož nastoupil, a patří mu za každou pohledávku jeden hlas. Ustanovení § 94 konkursního řádu a § 41, první věta, vyrovnávacího řádu o ústavu neplatí.

(4) Bude-li v konkursu popírána pravost pohledávky, kterou podle předchozího odstavce ústav zastupuje, bude ve všech případech na odpůrci aby odpor uplatnil. Popření má jedině účinek, že popírajícímu (úpadci, správci podstaty, konkursnímu věřiteli) před zúčtovacími místy, před rozhodčí komisí (čl. 13., odst. 5., úmluvy) a před rozhodčím soudem (čl. 13., odst. 6., úmluvy) náleží ono místo, které by byl dlužník měl, kdyby konkurs nebyl býval vyhlášen.

(5) S platebními vyzváními a jinakými opatřeními ústavu jest nakládati podle § 110, odst. 2., konkursního řádu (§ 145, odst. 1. a 2., býv. uh. konkursního zákona).

§ 6.

Zákon tento nabývá účinnosti zároveň s úmluvou; provedou jej ministři financí, spravedlnosti a zahraničních věcí.

Právě tak jako úmluva s Rakouskem ze dne 18. června 1924, č. 60/1926 Sb. z. a n., o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách, zasahuje i úmluva o obdobné věci s Maďarskem ze dne 26. května 1928, která se předkládá zároveň ku schválení namnoze hluboko do platného právního řádu, odchylujíc se při tom co do právních poměrů úmluvou upravovaných zhusta od ustanovení platného práva hmotného i formálního, nebo obsahujíc ustanovení, která platnými předpisy právními nejsou zcela kryta.

Při úpravě otázky tak obtížné a při způsobu jejího řešení nebylo ani jinak možno. Ustanovení taková obsahují zejména čl. 2. o osobách s dvojím bydlištěm a přestěhovalcích, čl. 3. o dluzích a pohledávkách osob zatím zemřelých, čl. 5. o filiálkách, čl. 7. o výjimkách z úmluvy, čl. 8. o složení k soudu, čl. 9. o změně osoby věřitelovy nebo dlužníkovy, čl. 10. o platech smluvně se opakujících a výminkou obmezených, čl. 11. o způsobu vyrovnání a jeho důsledcích, čl. 13. o řízení ve sporech, čl. 14. o splatnosti pohledávek, čl. 15. o obmezení kompensace, čl. 16. o úrocích, čl. 17., odst. 1., o preklusi přihlášek, čl. 19. o poplatcích, čl. 20. a 21. o pohledávkách Rakouskouherské banky, čl. 22. o nepřípustnosti sporů a exekucí, čl. 23. o stavení lhůt promlčecích i jiných a posléze čl. 24. o míře plnění pohledávek přešlých podle mírových smluv na stát nebo na osobu jím určenou.

Při spletitosti látky nebyl by však právní stav, který nutno v důsledku úmluvy utvořiti, dostatečně zabezpečen zvláštním zákonem novým, který by prostě vypočítával předpisy právní, jakých podle nynějšího dohadu bude potřebí, neboť šlo by tu jen o názor na rozsah této nutnosti, který by odchylným právním názorem (na př. judikaturou) mohl býti zvrácen.

Proto navrhuje se, aby právě tak, jako se stalo při svrchu uvedené úmluvě s Rakouskem zákonem ze dne 21. srpna 1925, č. 220 Sb. z. a n., při úmluvě o převodu pohledávek a deposit z hospodaření poštovní spořitelny ve Vídni zákonem ze dne 1. července 1926, č. 232 Sb. z. a n., a při úmluvě o poštovní spořitelně v Budapešti zákonem ze dne 15. května 1924, č. 148 Sb. z. a n., dána 'byla i úmluvě s Maďarskem ze dne 26. května 1928, pokud upravuje látku vyhrazenou moci zákonodárné, moc zákona.

Kromě toho vyžaduje však i provedení úmluvy některých opatření, na něž nevystačilo by zmocnění dané vládě zákonem ze dne 30. červ na 1922, č. 207 Sb. z. a n., o způsobu vyrovnání pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a cizími.

Sem patří zejména stanovení zásad pro uspokojení československých věřitelů, řízení ve sporech a některá ustanovení procesní plynoucí z úkolu a postavení Československého zúčtovacího ústavu, které mu byly úmluvou uloženy.

Tato opatření bylo tudíž nutno rovněž pojmouti do zákona.

V zásadě jest však navrhovaná osnova shodná se zákonem č. 220/1925 Sb. z. a n. úchylky od tohoto zákona byly nutný jen, pokud způsob vyrovnání podle úmluvy s Maďarskem ze dne 26. května 1928 odchyluje se od způsobu vyrovnání podle úmluvy s Rakouskem ze dne 18. června 1924, jak uvedeno jest v důvodové zprávě k úmluvě s Maďarskem, která se předkládá současně ku schválení. Kdežto totiž v úmluvě rakouské děje se vyrovnání jak pohledávek a dluhů československých, tak i rakouských zásadně přes Československý zúčtovací ústav a nutný jest pro každý úkon souhlas obou zúčtovacích míst, přebírá podle úmluvy maďarské každé z obou zúčtovacích míst dlužníky ve svém státě.

Ježto tedy jest tu každé z obou zúčtovacích míst vůči věřitelům a dlužníkům svého státu zcela samostatné, vypuštěna byla z úmluvy s Maďarskem ona ustanovení úmluvy s Rakouskem, která nepotřebují smluvní úpravy, ježto jest možno učiniti je vnitřním zákonodárstvím.

Taková ustanovení obsahují zvláště § 3, odst. 2., o způsobu vyhlášení předpisů, podle nichž bude prováděno řízení před rozhodčími komisemi a rozhodčím soudem (srov. čl. 37., odst. 3., úmluvy s Rakouskem ze dne 18. června 1924, č. 60/1926 Sb. z. a n.) a § 5 o postavení československého zúčtovacího ústavu v řízení konkursním a vyrovnávacím (srov. čl. 30. úmluvy s Rakouskem).

Kromě toho vyplynul ze zkušeností zatím nabytých při řízení zúčtovacím s Rakouskem § 4 osnovy, který má zabrániti podloudnému soukromému vy rovnání československých hypotekárních dlužníků s věřiteli maďarskými.

Ustanovení §§ 4 a 5 bylo nutno pojmouti do zákona přes to, že podle čl. 11. úmluvy přecházejí pohledávky maďarských věřitelů za československými dlužníky na Československý zúčtovací ústav, neboť nejde tu o cessi v užším slova smyslu, nýbrž, jak z dalšího znění úmluvy je zjevno, pouze o převod práva vybrati pohledávku od dlužníka s ostatními důsledky tohoto úkonu, jak uvedeny jsou v čl. 11., odst. 5., úmluvy, čili jen o změnu osoby, které je pravoplatně dluh platiti se stejnými právními účinky, jako by bylo bývalo placeno původnímu věřiteli; jinak zůstává právní poměr mezi věřitelem a dlužníkem nedotčen.

Posléze budiž uvedeno, že je úmyslem přibrati ku provedení zúčtovacího řízení zejména slovenské a podkarpatoruské banky sdružené ve Svazu slovenských peněžních ústavů a Jednotě peněžních ústavů na Slovensku a Podkarpatské Rusi, s nimiž bylo již jednáno a jichž zástupci zúčastnili se také jednání o úmluvu jako znalci. Proto bylo do §.2, odst. 2., pojato ustanovení o skupinách zájemníků, které možno přibrati k součinnosti.

Přirozeně bude také učiněno vhodné opatření podle § 2, odst. 3., svrchu zmíněného již zákona ze dne 30. června 1922, č. 207 Sb. z. a n. a § 3 vládního nařízení ze dne 7. srpna 1922, č. 264 Sb. z. a n., aby zájmovým skupinám, zejména ze Slovenska, poskytnuta byla příležitost spolupráce v poradním sboru při Československém zúčtovacím ústavu (§ 2 zák. č. 207/1922 Sb. z. a n.).

Vláda doporučuje, aby tento její návrh přikázán byl v obou sněmovnách výborům ústavně-právnímu, rozpočtovému a zahraničnímu s tím, aby tyto výbory o něm podaly zprávu ve lhůtě co nejkratší, ježto vláda a věřitelé ba i dlužníci mají na rychlém provedení této úmluvy i zákona veliký, prodlením jen rostoucí zájem.

V Praze dne 28. února 1929.

Předseda vlády:
Udržal v. r.

Ministr pověřený správou ministerstva financí:
Dr. Vlasák v. r.