Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1929.

II. volební období.

8. zasedání.

Tisk 886.

V kulturním životě českého národa hrálo divadlo větší úlohu, než snad u kteréhokoli národa jiného. Loutkové divadlo působilo vedle her chudých kočovných společností, ochotnická divadla vedle skromných prvních českých představení na, jevišti stavovského divadla. Divadlo učilo lásce k mateřskému jazyku a rodné zemi, nejen bavilo, ale i povznášelo, budilo a posilovalo. S divadelních prken slyšel český národ také poprvé svou národní hymnu. Vyvrcholením uznání našeho národa kulturního významu divadelního umění bulo zbudování Národního divadla, tohoto velikého pomníku lidové obětavosti, jejž postavil český národ svojí silou, svojí vůlí a sobě.

Myšlenka samostatného velkého českého divadla v Praze je starého data. Pokus o jetí realisaci stal se již r. 1845, kdy dne 15. ledna podali pražští měšťané žádost ke stavům království Českého za ponechání jednoho ze dvou divadelních privilegií, jež náležely českým stavům, a za místo ke stavbě divadla. Sněm vyhověl žádosti usnesením z 9. dubna 1845 a z podnětu dra F. L. Riegra ustavila se dne 3. května 1846 společnost k realisaci díla toho. Po mnohých odkladech a zklamáních rozhodli se iniciátoři díla toho ke svépomoci a tak se ustavil k vybudování divadla českého sbor pro postavení Národního divadla dne 7. září 1850. Jeho dílo korunováno bylo dokončením stavby Národního divadla, v němž poprvé hráno dne 11. června 1881. Avšak budova zničena byla dne 12. srpna 1881 požárem. Ale po bezpříkladné obětavosti českého lidu mohlo býti otevřeno nové divadlo již v r. 1883. Přese všecky změny ve vedení uměleckém a ve správě administrativní bylo Národní divadlo trvale ústavem nejvyšších snah našeho umění dramatického i dramaticky hudebního a získalo si neskonalých zásluh o náš národní rozvoj a bylo často i důležitým politickým representatem naším pro cizinu. Po převratu stalo se via facti našim oficiálním a representačním divadlem.

Divadla, jež jdou za nejvyššími cíly uměleckými, jsou často pasivními. Národní divadlo muselo často slevovati se své umělecké výše, chtělo-li se finančně udržeti. Po převratu převzato Národní divadlo do správy země České, ale velký celostátní význam jeho vyžaduje, aby by o vedeno a spravováno státem. Po převratu navrhovaly dva návrhy podané v revolučním Národním shromáždění ze dne 8. dubna 1919 sestátnění Národního divadla. Oba však pro nával jiných zákonodárných prací zůstaly nevyřízeny. V kulturním výboru o nich tehda bylo jednáno a přizvání odborníci z kruhu uměleckých kritiků i dramatických umělců vyslovili se pro sestátnění. Že státní nebo vládní správa nemusí znamenati snížení umělecké úrovně divadla, dokazují dějiny dramatického umění i mnohá moderní státní divadla (Théatre francais, Opéra v Paříži, státní divadlo i opera ve Vídni, státní, dříve dvorní divadla v Drážďanech, Mnichově, v Hamburku atd.). Největší prospěch, jejž státní správa divadlu skýtá, je klid bezpečné organisace, ovzduší trvale fungující správy a zabezpečení finanční, jež umožňuje divadlu zachovati nejvyšší uměleckou úroveň. Jen tak možno je vytvořiti uměleckou tradici v umělecké jeho činnosti a vésti je ke stálému zdokonalování.

Snaha zabezpečiti vysokou uměleckou úroveň, trvalý rozvoj a vnitřní stabilitu a dáti Národnímu divadlu bezpečnou finanční bási, přiměla vládu k předložení osnovy zákona, dle něhož má stát náš převzíti správ u a provozování Národního divadla. Poslanecká sněmovna Národního shromáždění republiky Čsl. osnovu zákona toho ve 193. schůzi dne 21. března 1929 schválila.

Příležitost k převzetí Národního divadla do státní správy dává zákon o veřejné správě, který výslovně umožňuje některé dosavadní zemské ústavy přenésti ve správu státní. Děje-li se tak u Národního divadla zákonem, je to pochopitelno při celonárodní důležitosti ústavu tohoto a také z úmyslu, aby zákonem byl bezpečně proveden vstup státu do všech právních poměrů Národního divadla.

Podstatou zákona je, že stát přejímá administrativní a hospodářskou správu a umělecký provoz Národního divadla s právem používání budov a jiných věcí, jež slouží k jeho účelům. Úprava vlastnických poměrů k budovám Národního a Stavovského divadla byla by dosti zdlouhavá, proto se na poměrech těch dle osnovy zákona nemá ničeho měniti. Z okolnosti, že název Národního divadla beze změny se přejímá do zákona, lze souditi, že v základním duchu, směru, tradici a určení jeho nemá býti ničeho měněno. Zákon ovšem vyhrazuje, že za užívání budov nemá býti knihovním vlastníkům placena žádná náhrada. Za to zavazuje se stát, že bude nésti náklady na uměleckou činnost Národního divadla pokud nebudou hrazeny vlastními jeho příjmy. Tím bude Národnímu divadlu umožněno plniti své kulturní a umělecké úkoly. Stát přejímá dosavadní závazky země České, jaké existují v den účinnosti zákona k zaměstnancům, jakož i povinnosti zemského správního výboru podle Pensijního řádu pro zaměstnance Národního divadla. Přirozeně vstupuje stát také v jiných právních poměrech vztahujících se k Národnímu divadlu na místo země České.

Osnova zákona vyslovuje všeobecně jen princip převzetí Národního divadla do správy státní. Podrobnosti organisace administrace správy, uměleckého vedení, stanovení příslušných orgánů, vymezení jich pravomoci a zásady hospodářské vyhrazují se nařízení ministra školství v dohodě se zúčastněnými ministry. Bude to věc velmi důležitá, vyžadující velké rozvahy a zkušenosti, aby jednak umělecká správa nebyla příliš spoutána byrokratismem ve volnosti uměleckého rozhodování a uměleckého tvoření, aby Národní divadlo zůstalo uchráněno rozmanitých zevních rušivých, zvláště politických vlivů, aby v něm rozhodovali odborníci a při tom aby stát v uměleckých otázkách mohl vykonávati kontrolu, jež by bděla nad objektivitou odborného vedení. Důležito bude také stanoviti míru spoluúčasti výkonných umělců na uměleckém vedení divadla. Na správném rozřešení těchto otázek do značné míry bude záviseti prosperita Národního divadla ve správě státní. Účinnost zákona má nastati 1. lednem 1930. Ale zákon dává možnost provésti již dříve různá opatření přechodná a přípravná. Musí býti jmenovitě postaráno o zabezpečení nepřetržitého chodu činnosti Národního divadla.

Jest si přáti, aby zákon přinesl Národnímu divadlu vše to, co může mu dáti nejvyšší ochrana a podpora státu, jakožto správce a provozovatele, ovšem za součinnosti dobře volených uměleckých, technických i administrativních odborníků.

Kulturní výbor doporučuje, aby senát osnovu zákona přijal beze změny, tak, jak ji schválila, poslanecká sněmovna ve znění sen. tisku č. 882 a aby schválil také resoluce přijaté k předloze zákona poslaneckou sněmovnou, jakož i resoluci čtvrtou přijatou kulturním výborem senátu.

V Praze, dne 24. dubna 1929.

G. Habrman v. r.,
místopředseda.

Dr S. Němec v. r.,
zpravodaj.

Důvody, které přiměly vládu a poslaneckou sněmovnu ku vydání zákona navrhovaného, jsou hlavně kulturního rázu; avšak provádění zákona bude spojeno pro stát s nákladem finančním, neboť je jisto, že státní divadlo nebude podnikem lukrativním. Jestliže divadlo to na zemském fondu českém dosud pravidelně vyžadovalo příplatku ročně kol 10 mil. Kč. tož lze za to míti, že ve správě státní schodek ten asi potrvá, neboť státní divadlo nemůže a nesmí hověti dočasnému vkusu a vášním ulice, jako činí soukromá divadla a biografy.

Není třeba obávati se schodků, jsou-li zaviněny účelným vedením ústavu, honorováním autorů a výkonných umělců, předpokládaje, že jde o díla umělecky cenná. Odměna jejich musí býti úměrná umělecké úrovni díla, což až dosud u dosavadní správy se nedálo. Ona počínala si velice skoupě a nutno tedy v tomto směru příště počínati si štědřeji.

Hlavní však důvod dosavadních schodků spíše byl v nepřiměřeném nákladu na vypravení nových - a leckdy i starých - kusů. Leckdy šlo o to, aby bohatá a nákladná výprava zachránila slabý kus, anebo kde z nepochopitelných nápadů hotová již výprava staršího kusu jako na př. >Prodané nevěsty< - byla nahrazována novou, avšak nevkusnou, ale drahou výpravou. Zejména futuristické pokusnictví stálo divadelní správu veliké zbytečné náklady.

Státní scéna nemá býti pokusnictvím pro fantastické, ale drahé extrémy výpravní, nýbrž pouze místem pro vážné předvádění uměleckých děl umělci. Výprava budiž jen věcí podřadnou, a nikoli hlavní. Neboť kus, jehož úspěch spočívá hlavně v nákladné výpravě, nemá ceny pro umění ani pro umělce, ani pro obecenstvo.

Proto doufá rozpočtový výbor, že úspory v tomto směru umožní větší náklad ve směru uměleckém. Zároveň dlužno uvážiti, že rozpočet zemský bude o tento schodek zmešen.

Potřebná úhrada bude vložena do státního rozpočtu na rok 1930.

Výbor rozpočtový proto navrhuje: Slavný senáte, račiž tuto osnovu zákona schváliti tak, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna a jak je obsažena v sen. tisku č. 882.

V Praze, dne 24. dubna 1929.

Frant. Jan Kroiher v. r.,
místopředseda.

Dr J. Karas v. r.,
zpravodaj.

Vládě se ukládá, aby pro příště, počínajíc rozpočtem pro r. 1930 zařadila do státního rozpočtu vyšší položku na podporu stálých divadel, sledujících umělecké cíle.

Vláde se nakladá, aby sa snažila zo štátnych prostriedkov zvýšiť subvenciu pre Slovenské národné divadlo v Bratislave.

Vláda se vyzývá, aby co nejdříve předložila osnovu divadelního zákona odpovídajícího dnešním moderním poměrům, aby byla zrušena dávka za úřední úkony z povolení divadelních představení a kolkovné sníženo, a posléze, aby českému ochotnictvu byly poskytnuty tytéž výhody na drahách, jako mají spolky pěvecké, turistické a tělovýchovné.

Vládě se ukládá, aby ustanovujíc podrobnosti organisace správy a provozu, jakož i zásady pro hospodaření Národního divadla v Praze a vymezujíc pravomoc jednotlivých jeho orgánů, dbala vždy a jen skutečné odbornosti kulturní a administrativně hospodářské.