Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1929.

II. volební období.

8. zasedání.

Tisk 890.

ze dne...............................................................................,

kterým se provádí úmluva mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců ze dne 7. listopadu 1928 o úpravě vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých před 26. únorem 1919 ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Právní pravidla obsažená v úmluvě mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců ze dne 7. listopadu 1928 o úpravě vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých před 26. únorem 1919 ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými (nadále zvané "úmluva pokud upravují látku vyhrazenou zákonodárství Československé republiky, mají moc zákona.

§ 2.

Peněžními ústavy československými podle článku 2., odst. 1., úmluvy (§ 1) rozumějí se veškeré tuzemské ústavy uvedené v § 2 zákona ze dne 10. října 1924, č. 239 Sb. z. a n., o vkladních knížkách (listech), akciových bankách a o revisi bankovních ústavů, a tuzemské filiálky stejných ústavů cizozemských.

§ 3.

(1) Peněžní ústavy československé (§ 2) jsou povinny, a to i tehdy, když snad již dříve podaly jakékoliv oznámení či přihlášku, oznámiti Československému zúčtovacímu ústavu v Praze do 15 dnů od účinnosti tohoto zákona své dluhy uvedené ve článku 1., odst. 1., úmluvy, pokud trvaly ve starých korunách rakousko-uherských ještě dne 3. října 1928, a to podle stavu ze dne 26. února 1919 a z 3. října 1928 a připojiti zároveň příslušné výpisy z účtů. V oznámení uvésti jest též veškeré skutečnosti potřebné k objasnění případu, jakož i případné pochybnosti o povinnosti peněžního ústavu dluh oznámiti. Oznámení podati jest na tiskopisu, jejž dodá na požádání zdarma Československý zúčtovací ústav v Praze.

(2) Peněžní ústav, který oznámení v odstavci 1. uvedené včas nepodal, nebo dopustil se vědomě nebo z neomluvitelné nedbalosti jakékoliv nesprávnosti, neúplnosti nebo nejasnosti v oznámení, bude potrestán berní správou svého sídla (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi finančním ředitelstvím) pokutou do 50.000 Kč; kromě toho zaplatí Československému zúčtovacímu ústavu povinnou částku svého dluhu (čl. 2., odst. 1., úmluvy) dvojnásobně.

(3) Peněžité pokuty ukládané podle tohoto zákona připadají státu.

§ 4.

(1) Československý zúčtovací ústav provede o závazcích peněžních ústavů (§§ 2 a 3) potřebná šetření.

(2) Uzná-li Československý zúčtovací ústav, že jde o závazek peněžního ústavu (§ 2), který náleží do úpravy podle úmluvy (§ 1), vyzve peněžní ústav, aby povinnou částku podle čl. 2., odst. 1., úmluvy do 15 dnů Československému zúčtovacímu ústavu zaplatil.

V opačném případě vrátí Československý zúčtovací ústav oznámení peněžnímu ústavu jako bezpředmětné.

(3) Proti těmto rozhodnutím (odst. 2.) není přípustna stížnost podle § 4 zákona ze dne 80. června 1922, č. 207 Sb. z. a n., o způsobu vyrovnání pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a cizími, ani podle § 9 vládního nařízení ze dne 7. srpna 1922, č. 264 Sb. z, a n., o Československém zúčtovacím ústavu pro pohledávky a závazky v korunách rakousko-uherských; peněžní ústav může námitky proti nim uplatňovati toliko žalobou u řádného soudu příslušného podle sídla Československého zúčtovacího ústavu v Praze. Žalobu nutno podati nejdéle do 30 dnů po doručení rozhodnutí Československého zúčtovacího ústavu. Československý zúčtovací ústav má ve sporech postavení soukromého věřitele; zastoupen bude českou finanční prokuraturou v Praze.

Platební vyzvání Československého zúčtovacího ústavu (odst. 2.), proti němuž nebyla v předepsané lhůtě podána žaloba (odst. 3.), jest vykonatelno soudní exekucí.

§ 5.

Rozdělení vybraných částek bankám uvedeným ve článku 2., odst. 2., úmluvy (§ 1) provede Československý zúčtovací ústav podle výkazů, jež mu tyto banky na vyzvání předloží. O případných stížnostech proti rozdělení, jež podati jest u Československého zúčtovacího ústavu do 30 dnů po doručení příslušného rozhodnutí, rozhoduje ministerstvo financí.

§ 6.

Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr financí v dohodě s ministry spravedlnosti a vnitra.

Úmluva ze 7. listopadu 1928 mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých před 26. únorem 1919 ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými (v dalším zvaná prostě "úmluva") obsahuje některá ustanovení, která upravují látku vyhrazenou zákonodárství republiky Československé a jež provésti není vláda zmocněna ani zákonem ze dne 30. června 1922, č. 207 Sb. z. a n., o způsobu vyrovnání pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a cizími, ani zákony jinými. Takové ustanovení obsahuje na př. článek 1., odst. 3., úmluvy (o sazbě úrokové a o prominutí úroků z prodlení), dále článek 10. (o stavení promlčecí lhůty; podotknouti nutno, že §em 4 zákona ze dne 26. března 1925, č. 46 Sb, a. a n., o úpravě promlčecích lhůt pro některé pohledávky a závazky v poměru k cizině, jest sice dáno vládě zmocnění staviti promlčení pra pohledávky a závazky vzniklé v korunách rakousko-uherských, avšak jen, pokud vznikly před 28. říjnem 1918, tedy nikoli pro pohledávky a závazky vzniklé v mezidobí od 28. října 1918 do 26. února 1919).

Nutno proto použíti ku provedení shora uvedené úmluvy formy zákona. Aby zamezeny byly odchylné právní názory co do rozsahu této nutnosti, bylo voleno všeobecné znění, jak uvedeno jest v § 1 osnovy zákona. Téhož způsobu použito bylo již v zákonu z 21. srpna 1925, č. 220 Sb. z. a n., o provedení úmluv mezi Československou republikou a republikou Rakouskou ze dne 18. června 1924 o úpravě závazků v rakouskouherských korunách a ze dne 12. července 1924 o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění.

V ostatních paragrafech obsahuje osnova předpisy nutné za daného právního stavu ku provedení článku 2., odst. 1. a 2., úmluvy o peněžních ústavech. V té příčině jest nezbytno opatřiti Československému zúčtovacímu ústavu v Praze úplný a spolehlivý věcný základ, z něhož by mohl zjistiti jednak peněžní ústavy, které jsou povinny platiti Československému zúčtovacímu ústavu podle článku 2., odst. 1., úmluvy uvedený tam doplatek (50 hal. za 1 K starou), jednak tyto doplatky samy a upraviti řízení tak, jak toho vyžaduje zřízení druhého věřitele dlužníkovi (Československého zúčtovacího ústavu, jemuž jest povinen zaplatiti zmíněný doplatek 50 haléřů čsl. za jednu starou korunu).

Zvláště nelze tu přehlížeti, že jde o týž závazek, jehož zaplacení v poměru 1 koruna rakousko-uherská - 50 haléřům československým může srbochorvatskoslovinský věřitel vymáhati, až úmluva nabude účinnosti, přímo na československém dlužníku pořadem práva soukromého, kdežto druhých 50 haléřů československých za 1 korunu rakousko-uherskou náleží vymáhati Československému zúčtovacímu ústavu, který by beze zvláštní zákonné úpravy řízení mohl postupovati pouze podle předpisů veřejnoprávních obsažených v zákoně č. 207/1922 Sb. z. a n. a ve vládním nařízení č. 264/1922 Sb. z. a n.

Není pochyby, že by tím vznikaly časté rozpory mezi výsledky obojího řízení, čemuž nutno však zabrániti.

Řízení dělí se proto podle osnovy zákona na:

1. řízení zjišťovací,

2. řízení opravné,

3. samostatné řízení rozdělovací (rozdělení výtěžků mezi Ústřední banku českých spořitelen a Živnostenskou banku v Praze).

Ad 1. V § 3 osnovy zákona ukládá se peněžním ústavům československým vymezeným §em 2 osnovy, aby do 15 dnů od účinnosti zákona oznámily Československému zúčtovacímu ústavu v Praze své dluhy uvedené v článku prvém, odst. 1., úmluvy, pokud trvaly ve starých korunách rakousko-uherských ještě dne 3. října 1928, kdy zakázáno bylo vládním nařízením ze dne 2. října 1928, č. 166 Sb. z. a n., soukromě vyrovnání peněžních pohledávek a závazků vyjádřených korunami rakouskouherskými mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými; při tom uvésti jest ve shodě s úmluvou stav dluhu dne 26. února 1919 (t. j. v den měnové rozluky Československé) a dne 3. října 1928.

Uložiti peněžním ústavům československým povinnost oznámiti své dluhy, bylo nezbytno jednak proto, že soupis pohledávek a závazků v korunách rakouskouherských mezi obyvateli republiky Československé a království Srbů, Chorvatů a Slovinců, nařízený vyhláškou ministra financí ze dne 17. listopadu 1921, č. 415 Sb. z. a n., netýkal se vůbec regulativních spořitelen, jednak proto, že výsledky tohoto soupisu doznaly zatím podstatné změny četnými soukromými vyrovnáními mezi zúčastněnými stranami.

Podle § 4 zákona č. 207/1922 Sb. z. a n. i podle § 7, předposledního odstavce, vládního nařízení č. 264/1922 Sb. z. a n. má sice Československý zúčtovací ústav v Praze právo požadovati veškeré průkazy o pohledávkách a závazcích do vyrovnání zahrnutých, osnova zákona však ukládá peněžním ústavům československým přímou povinnost, aby nečekajíce vyzvání Československého zúčtovacího ústavu v Praze, do stanovené lhůty samy oznámily své dluhy, a to i s příslušnými doklady. Aby splnění této oznamovací povinnosti bylo zajištěno, obsahuje osnova zákona v § 3, odst. 2., trestní ustanovení, podle nichž stíhati lze peněžní ústav, který oznámení včas nepodal, anebo dopustil se vědomě nebo z neomluvitelné nedbalosti jakékoliv nesprávnosti, neúplnosti nebo nejasnosti.

Při tom podle druhé věty, odst. 1., citovaného § 3 osnovy zákona uvésti jest v oznámení též veškeré skutečnosti potřebné k objasnění případu, jakož i případné pochybnosti o povinnosti peněžního ústavu dluh oznámiti.

Československý zúčtovací ústav provede příslušné řízení o případných námitkách a vývodech, které peněžní ústavy v oznámeních uplatnily. Není při tom vázán na předložené oznámení a doklady, nýbrž povinen jest zjistiti skutečné trvání dluhu a výši peníze, jejž československý peněžní ústav povinen jest platiti a může ovšem také vyzvati peněžní ústav, který oznámení nepodal, o němž však jinak (na př. z přihlášky k soupisu podle svrchu uvedené vyhlášky č. 415/1921 Sb. z. a n.) se domnívá, že má dluh podrobený oznamovací povinnosti, aby se o dluhu tom vyjádřil, po případě aby podal dodatečné oznámení. Pro veškeré toto řízení platí ustanovení §§ 4 a 8 zákona č. 207/1622 Sb. z. a n. a §§ 8 a 9 vládního nařízení č. 26/1922 Sb. z. a n.

Podle výsledku provedeného řízení vydá Československý zúčtovací ústav buď platební vyzvání, anebo vrátí příslušné oznámení peněžnímu ústavu písemným rozhodnutím jako bezpředmětné.

Ad 2. Řízení opravné.

Až do vydání svrchu uvedeného rozhodnutí (platební vyzvání nebo vrácení přihlášky) jest možno zachovati v podstatě postavení Československého zúčtovacího ústavu jako ústavu státního vybaveného určitými právy vrchnostenskými, a tudíž řízení podle zákona č. 207/1922 Sb. z. a n. a vl. nař. č. 264/1922 Sb. z. a n., neboť jde o jednostranné určení závazku peněžního ústavu.

Od rozhodnutí Československého zúčtovacího ústavu přenésti jest však poměr Československého zúčtovacího ústavu k peněžnímu ústavu na pole práva soukromého, a to, jak svrchu uvedeno, pro zásadní ráz celé úmluvy, která vybudována jest na zásadě přímého vyrovnání mezi věřitelem a dlužníkem bez zprostředkování Československého zúčtovacího ústavu, takže o sporech mezi československým dlužníkem a srbochorvatskoslovinským věřitelem co do trvání a výše pohledávky nebo dluhu rozhodují soudy. Rozhodoval-li by o stejném sporu, pokud jde o povinnost československého peněžního ústavu platiti druhou půlkorunu československou za 1 korunu rakouskouherskou Československému zúčtovacímu ústavu v Praze, také tento ústav řízením správním, došlo by ku dvojímu rozhodování, které by mohlo býti navzájem odchylné. Kromě toho úmluva sama vyhrazuje Československému zúčtovacímu ústavu, aby platy peněžních ústavů československých vymáhal soudně.

Ad 3. Řízení rozdělovací.

Ježto jde o zcela mimořádné případy a jen dva emisní, ústavy, mezi něž mají býti doplatky rozděleny, provede rozdělení zúčtovací ústav podle výkazů, které mu věřitelské banky na vyzvání (podle § 4 zákona č. 207/1922 Sb. z. a n.) podají. Případné stížnosti proti rozdělení vyhrazují se přímo ministerstvu financí, takže tu neplatí řízení opravné podle § 4 zákona č. 207/1922 Sb. z. a n. a § 9 vládního nařízení č. 264/ 1922 Sb. z. a n. Osnova mátu totiž na mysli, že dojde k rozdělení dohodou.

Vláda doporučuje, aby tento její návrh byl v obou sněmovnách přikázán výborům ústavně-právnímu, rozpočtovému a zahraničnímu k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší, ježto na urychleném projednání mají vláda, věřitelé i dlužníci zvláštní zájem.

V Praze dne 2. května 1929.

Předseda vlády:
Udržal v. r.

Ministr financí:
Dr. Vlasák v. r.