Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1929.

II. volební období.

8. zasedání.

Tisk 931.

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s Úmluvou mezi republikou Československou a královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců o úpravě vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých před 26. únorem 1919 ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými podepsanou v Praze dne 7. listopadu 1928 a se závěrečným zápisem k této Úmluvě.

Mírové smlouvy St. Germainská a Trianonská obsahují ustanovení pro smluvní úpravu vyrovnání vzájemných závazků vzniklých v bývalé společné měně rakousko-uherské (t. z.v. závazků starokorunových) toliko, pokud jde o československé státní příslušníky, bydlící na území československém se strany jedné a o státní příslušníky rakouské resp. maďarské, bydlící na území rakouském resp. maďarském, se strany druhé.

O tom jak by bylo zmíněné závazky vyrovnati v poměru mezi státními příslušníky československými a srbochorvatskoslovinskými (nebo rumunskými, italskými, polskými) neustanovují mírové smlouvy ničeho.

Avšak poměry měnové ukázaly, brzy nezbytnou potřebu upraviti mezistátní úmluvou též soukromoprávní obligační poměry, vzniklé z bývalého společenství měnového mezi věřiteli nebo dlužníky československými a státními příslušníky srbochorvatskoslovinskými (resp. rumunskými, italskými, polskými).

V poměru k Italii resp. Polsku stalo se pak již úmluvami ze dne 23. března 1921 resp. ze dne 23. dubna 1923.

Úprava těchto právních poměrů s královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců stala se však pro různost hospodářských poměrů v obou státech, jakož i pro různost právního posuzování otázky velmi obtížnou.

První jednání s vládou království Srbů, Chorvatů a Slovinců, zahájené 19. října 1921, mělo za výsledek jen zápis z 2. listopadu 1931 o vyrovnání vzájemných pohledávek mezi věřiteli a dlužníky československými a jihoslovanskými.

Jednání toto přineslo okamžité věcné výsledky aspoň pokud šlo o pohledávky peněžních ústavů; srbochorvatskoslovinských u bank československých, které také za souhlasu ministerstva financí vyplácely příslušné částky věřitelům jihoslovanským, jimž bylo uvolněno celkem asi 8 milionů korun čsl.

Rozlišování jednotlivých skupin věřitelských a dlužnických, k němuž došlo již při jednáních rohu 1921, ukázalo nezbytnou potřebu toho, aby pro příští jednání zjištěn byl stav vzájemných pohledávek a závazků v rakousko-uherských korunách, a to jak celkově, tak i podle jednotlivých skupin věřitelských a dlužnických.

Proto zavázaly se oba smluvní státy v uvedeném již zápisu z 2. listopadu 1921, že provedou soupis, těchto právních poměrů, což také se stalo.

Výsledky československého soupisu odevzdány byly Československému zúčtovacímu ústavu.

Dle soupisu činily pohledávky československých věřitelů mimo regulativní spořitelny, jichž pohledávky se nesepisovaly 28,047.299 K rak.-uh., závazky československých dlužníků, rovněž bez závazků československých spořitelen, 37,698.433 K rak.-uh.

V lednu 1925 došlo k novému jednání zástupců obou, smluvních stran, jež však pro různost hospodářského i právního nazírání nepřineslo nijakého věcného pokroku v řešení dané otázky.

Zatím poměry vynutily si soukromé vyrovnání převážné většiny těchto pohledávek a závazků. Kromě toho, přikročily také některé peněžní ústavy československé k soudnímu vymáhání svých pohledávek za svými srbochorvatskoslovinskými dlužníky, zejména za obcemi.

Proto nabídla vláda jihoslovanská vládě československé v r. 1928 jednání o přerušení sporů.

Tak došlo k novému jednání se zástupci srbochorvatskoslovinskými, jemuž zůstaveny byly ovšem již jen případy, které soukromou dohodou stran nepodařilo se vyřešiti pro velikou různost stanovisek i hospodářských možností věřitelů a dlužníků.

Stav těchto nevyrovnaných pohledávek a závazků byl při počátku nového jednání v září 1928 ten, že veškeré československé dluhy počítaje v to i spořitelny) činily okrouhle jen 7 milionů K rak.-uh. a československé pohledávky 9 1/2 milionů K rak.-uh.

Výsledkem jednání jest předložená Úmluva ze dne 7. listopadu 1928 se závěrečným zápisem.

Úmluva platí o peněžních závazcích vyjádřených ve starých korunách rakousko-uherských a založených na soukromoprávním titulu, které vznikly před 26. únorem 1919 pokud trvaly ve starých korunách rakousko-uherských ještě 3. října 1928. Tento den sjednán jako rozhodný hledíc k předchozím jednáním jednotlivých věřitelů a dlužníků o soukromé vyrovnání.

Zároveň bylo smluveno, že počínajíc tímto dnem zakázáno jest každé soukro mé vyrovnání až do 30. června 1929, nenabude-li ovšem dříve účinnosti právě předložená Úmluva.

Tato ústní dohoda provedena byla vládním nařízením ze dne 2. října 1928 č. 166 Sb. z. a n. o zákazu soukromého vyrovnání peněžních pohledávek a závazků, vyjádřených korunami rakouskouherskými mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými.

Nařízení to platí do 30. června 1929, leč by místo něho nabyl dříve účinnosti právní předpis o způsobu vyrovnání závazků, vyjádřených korunami rakousko-uherskými mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými.

Schválením Úmluvy ze dne 7. listopadu 1928 před koncem června 1929 nastane tato dřívější účinnost.

Z úmluvy jsou vyňaty pohledávky a dluhy: z cenných papírů, z poměrů sociálního pojištění a ze soukromého pojištění.

Věřitelé a dlužníci určeni jsou dle zásady territoriality bydlištěm (sídlem) v den měnové rozluky československé, t. j. dnem 26. února 1919 a stanovena jsou interpretační pravidla o tom, které místo v určitém zvláštním případě považovati dlužno za bydliště (sídlo) věřitelovo nebo dlužníkovo.

Závěrečný zápis obsahuje dodatek o bydlišti osob služebných, továrních dělníků, živnostenských pomocníků neb učedníků, studujících neb žáků, kteří v rozhodný den (26. února 1919) měli pobyt na území některého z obou států, avšak před podpisem Úmluvy usídlili se ve svém státě domovském jakož i o veřejných zaměstnancích ať v činné službě ať na odpočinku, kteří před podpisem Úmluvy přenesli své bydliště z území jednoho z obou států na území druhého státu.

Tu posuzují se uvedené osoby, jako by měly bydliště dne 26. února 1919 ve svém státě domovském resp. veřejní zaměstnanci na tomto území druhého státu.

Stalo se tak proto, že by naši věřitelé tohoto druhu byli bez tohoto zvláštního ustanovení slovným výkladem Úmluvy často těžce poškozeni.

Vyrovnání pohledávek a závazků děje se zásadně přímo mezi věřitelem a dlužníkem bez zprostředkování Československého zúčtovacího ústavu, při čemž přepočítací poměr jest tento:

a) dlužníci českoslovenští zaplatí věřitelům srbochorvatskoslovinským za každou starou korunu rakousko-uherskou půl koruny československé.

b) dlužníci srbochorvatskoslovinští zaplatí věřitelům československým za každou starou korunu rakousko-uherskou půl dinaru (okrouhle 30 haléřů čsl.).

Tato číselná nerovnost plateb čsl. dlužníků a plateb dlužníků srbochorvatskoslovinských jest nezbytným důsledkem růzností hospodářských a zvláště měnových poměrů v obou státech.

Jednotka měnová u nás vznikla v poměru 11 K rak.-uh. = 1 Kč, kdežto v S. H. S. 4 K rak.-uh. = 1 dinaru, jehož hodnota jest okrouhle asi 0,6 Kč. Dlužník srbochorvatskoslovinský platí domácímu věřiteli za 1 K rak.-uh. pouze 1/4 dinaru, kdežto podle Úmluvy bude věřitelům československým platiti 1/2 dinaru, tedy dvakráte tolik.

Naproti tomu Úmluva ponechává nedotčena soukromá vyrovnání, učiněná před 3. říjnem 1928, jež v některých případech jsou pro naše věřitele příznivější.

Úroky snad ještě dlužné budou placeny podle sazby 5% anebo, je-li smluvená sazba nižší, podle této smluvené sazby.

Ježto bankovní dluhopisy Ústřední jednoty českých spořitelen a Živnostenské banky v Praze a to prvé ze smlouvy s bývalou zemí Krajinou a s obcemi dalmatský mi a druhé ze smluv s obcemi dalmatskými a s firmou H. Moster i sin ve Sv. Ivaně-Žabru, hodnotí se kursem přibližně 80 Kč, kdežto dlužníci srbochorvatskoslovinští platí za své dluhy pouze půl dinaru za každou starou korunu rak.-uh. byla úhrada svrchu zmíněných pohledávek přiměřená hodnotě dluhopisů, vydaných na jich podkladě, stanovena tak, že peněžní ústavy československé zaplatí Československému zúčtovacímu ústavu v Praze ještě druhou půlku československé koruny za každou starou korunu rakousko-uherskou svého dluhu a že částek, jež Československý zúčtovací ústav takto vybéře bude použito jako příplatku pro Ústřední banku českých spořitelen a pro Živnostenskou banku v Praze až do výše 80 % jejich kapitálových pohledávek, vyjádřených nyní v korunách československých, jež příslušejí uvedeným bankám ze shora zmíněných smluv.

Kromě toho stanoveno jest Úmluvou, jakým způsobem povinni jsou srbochorvatskoslovinští dlužníci umořovati svrchu zmíněné pohledávky Ústřední banky českých spořitelen resp. živnostenské banky v Praze.

Změna v osobě věřitele neb dlužníka po 26. únoru 1919 nemá významu, pro způsob vyrovnání.

Ustanovení Úmluvy neplatí o pohledávkách jež po 3. říjnu 1928 postoupili věřitelé, kteří v rozhodný den měli své bydliště (sídlo) jinde než na území smluvních stran.

Ustanovení Úmluvy neplatí o pohledávkách a dluzích dotčených úmluvami, které smluvní státy sjednaly o úpravě pohledávek a dluhů ve starých korunách rak.-uh. se státy jinými, aby zamezena byla střetnutí se s jinými úmluvami.

Dále upravuje Úmluva ještě otázku promlčení a stanoví Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti v Haagu jako rozhodčí tribunál pro rozhodování sporů mezi smluvními stranami o výkladu a použití Úmluvy.

Ústavně-právní výbor projednav ve své schůzi dne 17. června 199 Úmluvu ze dne 7. listopadu 1928 i se závěrečným zápisem navrhuje senátu, aby usnesl se na souhlasu s Úmluvou a závěrečným zápisem jak obsaženy jsou v tisku č. 891.

V Praze, dne 17. června 1929.

Dr. Frant. Soukup v. r.,
místopředseda.

Dr. Adolf Procházka v. r.,
zpravodaj.

Republika naše podobně jako již učinila s Rakousken, Uhrami, Italií a Polskem, uzavřela i s královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců úmluvu ze dne 7. listopadu 1928 o úpravě vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých před 26. únorem 1919 - dnem to osamocení naší měny - ve starých rakousko-uherských korunách mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými.

Uzavření úmluvy té vleklo se tak dlouho, poněvadž v tomto případě šlo o zvlášť různé poměry hospodářské. Základem smlouvy té je vzájemný soupis pohledávek a dluhů, pokud tyto vzájemné závazky dne 3. října 1928 soukromoprávně ještě nebyly vyrovnány; tyto nevyrovnané ještě pohledávky a závazky u našich věřitelů činily asi 91/2 mil. K rak.-uh. a u věřitelů jugoslávských jen 7 mil. K rak.-uh.

Dlužno však poznamenati, že z úmluvy této jsou vyňaty pohledávky a dluhy z cenných papírů, pro něž platí všeobecná ustanovení těchto papírů, a dluhy a pohledávky ze soukromého a sociálního pojištění čl. 9. úmluvy).

Věřitel náš dostane za rak.-uher. korunu půl dinaru a věřitel jugoslavský půl koruny čsl., a to přímo, bez zprostředkování čsl. zúčtovacího ústavu.

Dlužník československý, pokud jest jím některý peněžní ústav, však i druhou polovinu svého dluhu zaplatí, a to ve prospěch Živnobanky a Ústřední banky čsl. spořitelen ku krytí jejich zápůjček, na které dostanou od svých dlužníků pouze půl dinaru za korunu rak.-uher. (čl. 2. úmluvy).

Pro určení právního postavení věřitele a dlužníka platí zásada territoriální jako u všech, podobných smluv vyjma Polsko.

Poněvadž dohodou tou budou konečně skoncována dlouhá jednání mezi věřiteli a dlužníky, navrhuje výbor zahraniční schválení zmíněné úmluvy.

V Praze, dne 12. června 1929.

V. Donát v. r.,
předseda.

Dr. J. Karas v. r.,
zpravodaj.

Úmluva upravuje vyrovnání vzájemných pohledávek a dluhů, vzniklých před 26. únorem 1919 ve starých korunách rakousko-uherských mezi věřiteli nebo dlužníky československými a srbochorvatskoslovinskými a to zásadně na podkladě přímého vyrovnání mezi věřitelem a dlužníkem. Jen pokud jde o příspěvky, které podle čl. 2 odst. 1 úmluvy povinny jsou plniti československé peněžní ústavy na úplné vyrovnání svých dluhů vůči věřitelům srbochorvatskosloviským, pověřen jest Československý zúčtovací ústav v Praze (zřízený podle vl. nař. č. 264/22 Sb. z. a n. jako ústav státní), aby příspěvky tyto vybral a úhrn jich rozdělil mezi dvě československé emisní banky.

Jak patrno, jde tu vesměs o poměry soukromoprávní takže státním financím neukládají se zde žádná břemena mimo součinnost Čsl. zúčtovacího ústavu v Praze.

Výbor rozpočtový doporučuje proto, aby úmluva tato byla schválena.

V Praze, dne 18. června 1929.

Dr. Josef Karas v. r.,
předseda.

Kornel Stodola v. r.,
zpravodaj.