Ale celá německá veřejnost musí uznati, že vůle německého národa k loyální spolupráci se nehodnotí a neuznává, nýbrž že naopak všechna odnárodňovací opatření pokračují bez překážky svou cestou.

Z toho však také vyplývá, že my jako zástupci německé živnostenské strany středostavovské nemáme důvěry k nynější vládě a že tedy budeme hlasovati proti tomuto státnímu rozpočtu. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Další slovo má p. posl. Kurťak. (Hlasy: Posl. Kurťak není přítomen!)

Pan posl. Kurťak není přítomen, ztrácí slovo.

Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, kterým jest p. posl. Polach.

Posl. Polach: Slavná sněmovno! Právě projednávaný státní rozpočet na r. 1931 zaznamenává podstatné zvýšení oproti rozpočtu na r. 1930, a to ve výdajích téměř o 472 mil. Kč a v příjmech o 424 mil. Kč. Při tom, jak bylo konstatováno v exposé pana ministra financí, zůstává i tento státní rozpočet aktivní částkou něco přes 5 mil. Kč, což je však o 48 mil. Kč méně, než vykazuje rozpočet státní roku 1930.

Skutečné státní výdaje pro r. 1931 se značně zvyšují, okrouhle o 600 mil. Kč, a to z té příčiny, že nebylo za dřívější vlády občanské koalice pamatováno na nezbytné úkoly, které nyní v ohledu sociálním a hospodářském musí býti plněny, poněvadž toho vyžadují současné poměry našeho celkového hospodářského života. Přes to, že byl zvýšen rozpočet ministerstva soc. péče, školství, obchodu a veř. prací, v jejichž položkách je pamatováno na nezbytné úkoly sociální, hospodářské a kulturní, nesmí to znamenati, že tím jsou vyčerpány všechny možnosti státních zásahů na zmírnění hospodářské krise a vzrůstající nezaměstnanosti.

Kvitujeme docela rádi, že v rozpočtu je pamatováno více než jednou miliardou na státní investiční podnikání a veřejné práce, ale zdůrazňujeme přání, aby tato položka nefigurovala pouze na papíře, nýbrž aby jí skutečně bylo použito, ba máme za to, že tento obnos, jak se ukazuje, není dostačující a že bude muset býti zvýšen novými zákonitými prostředky, a to co nejdříve, aby oživen byl pracovní ruch, který je ve stálém poklesu.

Je také samozřejmé, že zhoršené výrobní a hospodářské poměry nezůstanou bez vlivu na celkové státní hospodářství. To je věc jistě samozřejmá a musí se s ní také počítati. Bylo by však neodpustitelnou chybou, kdyby se chtělo šetřiti tam, kde je nezbytno ulehčovati bídě vrstev sociálně nejslabších a nejpotřebnějších.

Jisto je, že by úspory byly na místě zejména u ministerstva nár. obrany, poněvadž vydáváme stále vysoké částky na vydržování armády, a to v částce téměř 1800 mil. Kč, kterážto položka tvoří percentuelně jednu z největších částek v celkovém státním rozpočtu. I když se dosavadní položka ministerstva nár. obrany oproti jiným nezvýšila a zůstala téměř na stejné výši předcházejících rozpočtů, přece jen je nutno, aby na neproduktivní účely ve výdajích se šetřilo. Při tom ovšem zdůrazňuji, že šetřiti ve státním hospodářství má se tam, kde je to nejen nutné, nýbrž hlavně účelné, a to nikoli šetřiti na nezbytných úkolech, které stát v zájmu národního hospodářství a zejména v zájmu širokých vrstev pracujícího lidu je povinen prováděti.

Je přece faktem, že široké vrstvy pracujícího lidu jsou nejpočetnějším a největším nositelem státních financí, ať ve formě přímých či nepřímých daní, a proto je nejvýše spravedlivé, aby se hospodářství státní řídilo více směrem dolů, ať již cestou přímou nebo nepřímou, zejména však ve svých výdajích. Veškerý zdroj státních příjmů je konec konců čerpán jen a jen z výtěžku práce nejširších vrstev dělného lidu, tak jako jsou čerpány zisky kapitalistických vrstev podnikatelských. Každému je dnes jasno, že žijeme uprostřed prudké hospodářské krise a že krise zemědělská jest jen součástí všeobecné krise výrobní a hospodářské. Za takové situace vidíme, že nejen poměry hospodářské, nýbrž i sociální postavení dělnictva a ostatního pracujícího lidu se zhoršuje a nezaměstnanost stává se zjevem trvalým. A v takových těžkých poměrech nelze řešiti naléhavé otázky našeho hospodářského života pouze jednostranným řešením, které by znamenalo jen zostření, prohlubování bídy pracujícího lidu ve prospěch majetkově silnějších skupin společenských. Jen cílevědomá a účelná hospodářská politika může mírniti důsledky obecné krise hospodářské a současné nezaměstnanosti. Politika výlučně jednostranná, která nedbá všech zjevů a nutnosti hospodářských poměrů, je škodlivou nejen pro stát, nýbrž i pro pracující národ. Zásahy státní správy, zejména v hospodářských věcech nemohou a nesmí býti prováděny na úkor širokých vrstev spotřebitelských, hlavně pracujícího lidu, a to jak ve městech, tak na venkově. Jednostranné protežování kapitalistických skupin podnikatelských a výrobních je na trvalo nemožné, poněvadž rozvoj hospodářského života může se umožniti jen zvýšením životní míry všeho pracujícího lidu. Dnes více než kdy jindy tlačí se významné hospodářské otázky a problémy celkového veřejného života do popředí a vyžadují nezbytně svého účelného a pronikavého řešení. Jest jisto, že nelze dnes již mluviti pouze o depresi v našich hospodářských poměrech. Stav je takový, že spolu s ostatními státy jsme stále více a více strhováni do víru světové krise hospodářské. Počet států, zachvácených hospodářskou krisí, stále přibývá a také nezaměstnanost v našem i mezinárodním měřítku dostupuje přímo hrozivého vrcholu. Na 15 milionů nezaměstnaných v oblastech průmyslových států volá o práci a o chléb; s příslušníky rodin je to ohromná armáda, která je ztracena pro produktivní život světového hospodářství, odsouzena k nedobrovolné zahálce, a je zase příčinou nejen velké a hrozivé sociální bídy, nýbrž i pronikavého poklesu morálních hodnot, který vyvrcholuje v sociální zlo nejhoršího druhu, jež nedá se léčiti jen trestními paragrafy, jak se to často v kapitalistické společnosti dělá, nýbrž jediným prostředkem, kterým jest opatřiti práci, výdělek a chléb všem těm, kteří v důsledku současných společenských a výrobních řádů uvrženi byli nezaviněně do nezaměstnanosti a bídy svého života. Dosavadní poměry jsou však kritické tak, že lze těžko očekávati v nejbližší době nějakého náznaku obratu k příznivějším poměrům. Rozsah našeho zahraničního obchodu se zmenšil, i když vykazuje za posledních 10 měsíců určité aktivum, které nějak nevyrovná se výši aktivních položek naší dřívější obchodní a platební bilance. Odbyt vázne doma i na zahraničních trzích, kupní síla pracujících mas klesá, výroba a pracovní ruch ve všech odvětvích pronikavě se omezuje a z části úplně zastavuje. Počet konkursů a počet uzavřených podniků a závodů se zvětšuje. Nezaměstnanost roste. Úřední statistika vykazuje počet nezaměstnaných u nás na 120.000. Ve skutečnosti je tento počet daleko vyšší. Ministr soc. péče nedávno poukázal, že máme u nás na 300.000 nezaměstnaných lidí. Ve všech odvětvích průmyslového a výrobního života jeví se pronikavé ochabnutí. Stavební ruch zejména v důsledku nynějšího počasí leží téměř podlomen. V kovodělném a dřevodělném průmyslu je zvýšená nezaměstnanost. Postižen je silně odbor kožedělný, zvláště však sklářský a nejvíce textilní průmysl. Není u nás téměř jediného pracovního odvětví, jež by nebylo zasaženo poklesem zaměstnanosti. Nejhorší jsou vsak poměry v textilním průmyslu. Situace v textilním průmyslu, který, jak známo, je jedním z největších odvětví výroby je opravdu katastrofální, zvláště však v odboru bavlnářském a z části i ve vlně. U nás bylo v 10 letech zastaveno úplně na 300 závodů. Dnešní dobou je podle soukromých, ale jinak střízlivých odhadů, nejméně na 60.000 textilních dělníků úplně vyřazeno z výroby a z pracovního života, počítaje v to z části i dělnictvo domácké. Není přehnané tvrzení, že vedle těchto nezaměstnaných přes 300.000 osob pracuje omezeně 3-4 dny v týdnu nebo vysazuje po plných týdnech, ba i měsících.

Jak klesá počet nezaměstnaného textilního dělnictva za popřevratová léta, o tom svědčí tyto číslice: Před válkou za bývalého starého Rakouska bylo textilního dělnictva, ovšem v hranicích nynějšího Československa, něco přes 400.000. R. 1927 podle úředního sčítání bylo tohoto dělnictva i s domáckým dělnictvem přes 300.000. Dnešní počet textilního dělnictva dosahuje sotva 230.000 a z toho je ještě přes 100.000 osob ne plně zaměstnaných. Tyto číslice jsou odhadovány naprosto střízlivě a není tudíž vyloučeno, že tento stav může býti ještě horší.

Avšak kritické poměry textilní industrie nejsou ještě vyvrcholeny. Zamýšlí se další odbourání a zastaveni bavlnářských, hlavně přádelnických závodů. Asi na 1 mil. bavlnářských vřeten z celkového počtu přes 300 mil. vřeten má býti úplně vyřazeno z provozu, což by znamenalo propuštění z práce nikoliv 6000 dělníků, jak před nedávnem tvrdil jistý odborný a hospodářský časopis, nýbrž nejméně 20.000 textilních dělníků (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Tyto snahy po odbourání bavlnářského a přádelnického průmyslu projevují se uvnitř kruhů podnikatelských a bankovních a pomýšlí se vážně vůbec na pronikavou restrikci textilního průmyslového aparátu a na vyřazení textilního dělnictva z práce. Celá tato akce je však více-méně spekulativního rázu. Jde o koncentraci určité řady bavlnářských závodů za vyřazení druhých závodů z výroby tak, aby se zbývajícím počtem závodů a vřeten utvořen byl pevný kartel bavlnářských přádelen nejen za účelem zvýšení cen příze, nýbrž zároveň i podnikatelských zisků. Při tom vyřazení majitelé bavlnářských závodů mají obdržeti milionové bonifikace a odškodnění. Dělnictvo textilní má to však zaplatiti nezaměstnaností a bídou, poněvadž na odškodnění propuštěného dělnictva, když by se měla tato restrikce v bavlnářském průmyslu uskutečniti, nikdo z podnikatelů ani ze zúčastněných bankovních kruhů nepomýšlí. Tato kartelisační politika v bavlnářském průmyslu textilním je v plném proudu a má se prováděti nejen na účet dělnictva a spotřebitelstva, nýbrž i na škodu celého našeho hospodářského života. Je pozoruhodné, že tyto snahy po odbourání textilního průmyslu projevují se v kruzích výrobních a obchodních a že propaguje se již veřejně a neustále v celé veřejnosti názor, že textilní průmysl je u nás příliš veliký a že je proto nutné jeho odbourání. I v kapitalistických listech čteme, že je příliš mnoho továren textilního průmyslu, že jsme textilním průmyslem překrveni a že není možno získati odbyt výrobků ani doma, ani za hranicemi. Při tom se však zapomíná, že náš textilní průmysl tvoří percentuálně téměř největší položku v aktivitě naší zahraniční obchodní a platební bilance.

Tyto tendence po odbourání textilního průmyslu jsou v jádře špatné a pochybené, protože jsou naprosto spekulační a neodpovídají skutečnému stavu našich domácích a světových poměrů. Je prokázáno, že náš domácí trh není přesycen textilním zbožím, že spotřeba jeho by měla býti vyšší. A tak je tomu i ve světovém měřítku. Příčiny, které vyvolávají krisi textilního průmyslu, jsou docela jiného rázu, ale přesto dala by se tato krise řešiti nikoliv odbouráním, nýbrž hlavně prozíravou, cílevědomou obchodní politikou a zvyšováním kupní síly spotřebitelstva, především dělnictva. Prozíravá obchodní politika může jistě odpomoci aspoň z části této velmi kritické situaci textilního průmyslu a zmenšiti stav nezaměstnanosti jeho dělnictva.

Při této příležitosti zdůrazňuji, že od uzavření obchodní smlouvy s Maďarskem, jejíž platnost se končí 15. prosince t. r., závisí další zaměstnanost nebo nezaměstnanost textilních dělníků u nás, poněvadž Maďarsko přes to, že si zařídilo svůj vlastní textilní průmysl, je ještě značným odběratelem našich textilních výrobků. Jen za posledních 8 měsíců t. r. bylo od nás vyvezeno do Maďarska za 2235 mil. Kč textilního zboží. Bezesmluvní stav Československa s Maďarskem by ohrozil nejen náš vývoz textilního zboží, nýbrž zároveň i vývoz jiných výrobků. Je jisto, že na celkové této hospodářské situaci je vinna také příliš jednostranně prováděná celně ochranářská politika, která škodí celému našemu hospodářskému životu, jak to vidíme na některých specielně pronikavých zjevech nynější hospodářské krise. Jednostranná ochranářská politika znemožňuje obchodní styky mezi státy a národy a prohlubuje hospodářské protivy. Horečka zvyšování celních sazeb a jiných zostřených obchodně politických opatření musí vésti konec konců k úplnému zhroucení všech nezdravých ochranářských opatření. Dosavadní výsledky nynějšího vzestupu mezinárodní ochranářské politiky to potvrzují. Tato politika se octla úplně ve slepé uličce a vyvolává do budoucnosti velké nebezpečí. Až dosud projevily se tyto výsledky příliš jednostranné ochranářské politiky v ostřejší a pronikavější krisi mezinárodních hospodářských poměrů a v katastrofální světové nezaměstnanosti. Umělé a sebe vyšší celní přehrady, jež jsou překážkou volnějšímu oběhu zboží a statků, nezmenšily nezaměstnanost, nezmírnily hospodářskou krisi světového hospodářství. Jiné síly jsou v pohybu uvnitř soukromokapitalistických řádů výrobních a celkového hospodářského života, které umělé přehrady vysokých ochranářských zařízení přivodí téměř vniveč, takže již dnes stávají se z části kusy bezcenného papírového zákonodárství nejen u nás, nýbrž i ve státech jiných, kde se taková politika provádí. Myslím, že pro doklady bychom nemusili jíti zrovna do ciziny, nýbrž že je nalezneme potvrzeny dosavadními poměry u nás v samém Československu. Tyto a ještě jiné zjevy a problémy hospodářského života jsou důkazem, že kapitalismus nevyléčí svět od stálého zjevu hospodářské krise a velké nezaměstnanosti, nýbrž že toto dějinné poslání v celkovém vývoji společenského a hospodářského dění splní socialismus. Kapitalismus nemá té síly, nemá té vůle, aby byl schopen vyřešení všech sociálních a hospodářských protiv. Kapitalismus v nynější své formě jest ovládán v principu starými a dravými vykořisťovatelskými methodami, které nesou sice modernější formy, ale jsou o to rafinovanější a bezohlednější. Lačnost po zvyšování ziskové míry zůstává a zůstane u kapitalismu hnací silou v jeho podnikání. Toto všechno není ničím jiným uvnitř současného soukromokapitalistického hospodářství než anarchistickou hrou spekulačních sil, jež se dostávají do stále většího rozporu s výrobními poměry a s potřebou lidstva a národa. Problém leží nejen v uspořádání výroby, nýbrž i v rozdělení či distribuci výrobních hodnot. Před tímto problémem zavírá kapitalismus oči, nechce jej viděti, a proto jest zcela správný náš názor, že kapitalismus neodstraní hospodářskou krisi a nezaměstnanost. Proto ty potíže států a našeho parlamentárního života v těchto základních otázkách hospodářských a sociálních. Nejen my soc. demokraté, nýbrž i řada národohospodářů a sociálních politiků z měšťanského tábora potvrzují na základě postupu celkové světové hospodářské situace, že socialismus je jediným východiskem v řešení základních problémů ve výrobě, v jejím uspořádání, v organisaci a distribuci. Sociální demokracie a socialisté vůbec jsou však přesvědčeni, že i v rámci současného kapitalistického hospodářství a také v rámci našich domácích poměrů mohou se mírniti důsledky hospodářské krise i nezaměstnanosti. Sociální demokracie v celkovém rámci našich domácích poměrů přichází s promyšleným hospodářským programem, který se opírá o skutečné zjevy a zkušenosti, jež jsou čerpány nejen po stránce theoretické, nýbrž i praktické z vývojových možností současného hospodářského života, zejména jak je možno opatřiti práci a chléb, tedy to nejdůležitější k udržení nezbytné životní míry strádajících nezaměstnaných, a jak je možno čeliti hospodářské krisi a napomáhati k oživení a současně k rozvoji celkových hospodářských poměrů.

Při této příležitosti poukazuji zvláště na požadavky obsažené v hospodářském memorandu společné ústředny odborového sdružení československého, jež byly podány vládě republiky Československé a kde je vylíčen nejen stav nynějších kritických poměrů v celkovém našem národním hospodářství, nýbrž i současně praktické požadavky, týkající se naléhavých otázek, jak je možno urychlenou cestou, vhodnými a účelnými prostředky působiti opravdu ke zmirňování nezaměstnanosti a všech bolestivých důsledků současné krise hospodářských poměrů.

Při tom mohu zdůrazniti, že vítáme proto rozhodnutí vlády o rychlém uvolnění finančních prostředků na provádění všech veřejných a jiných prací, které jdou do značných částek, a že současně vítáme také to opatření, které se chystá pro přímou péči o nezaměstnané prostřednictvím odborových organisací. (Výkřiky: Ale, aby to bylo podáno brzo!)

Při této příležitosti musím zdůrazniti zvláště, že nemůže zde jíti o nějakou sanaci řádných odborových organisací, že nemůže zde jíti pouze o nějakou výpomoc odborovým organisacím na péči o nezaměstnané, nýbrž že v tomto případě a za nynějších těžkých hospodářských poměrů a katastrofální nezaměstnanosti je to přímo státní povinnost vůči odborovým organisacím, které v přenesené působnosti za stát konají svědomitě v této mimořádné a kritické nezaměstnanosti více než svou povinnost v podporování svého nezaměstnaného dělnictva. (Hlasy: Vždyť gentský systém byl dělán na doby normální a nikoliv abnormální!) Ano, zcela správně. Ale zlepšení gentského systému podporování nezaměstnaných, zejména prodloužení podpor v nezaměstnání na půl roku a ještě déle bylo míněno jako opatření přechodné, které musí býti zlepšeno přímou státní péčí o nezaměstnané, na kterou by měly přispívati nejen odborové organisace a stát, jako je tomu nyní, nýbrž zejména všichni podnikatelé a zaměstnavatelé (Výborně!), kteří vůbec jsou do dnešní doby vyňati z přispívání na nezaměstnané a z nichž mnozí ze spekulativních důvodů omezují výrobu, zastavují závody, propouštějí dělnictvo ze zaměstnání bez jakéhokoli odškodnění a náhrady.

Chci jenom při této příležitosti poukázati na jeden zjev, jak se spekuluje v našem soukromokapitalistickém a hospodářském podnikání. Vám je jistě známo, že vedle textilního průmyslu jsou nejkatastrofálnější poměry v našem průmyslu sklářském. Přednášel jsem zde o tom úmyslu odbourati bavlnářské přádelny, zříditi kartel, vyráběti dále, zvyšovati ceny příze, vypláceti bonifikace a určité milionové odškodnění těm majitelům nebo fabrikantským rodinám, které z tohoto výrobního procesu budou vyřazeny.

Ale my to vidíme také v jiných odvětvích výrobních. Máme prokázáno, že ve sklářství existuje jedna akciová společnost, která měla 5 továren, 5 závodů, zaměstnávala něco přes 1000 dělníků, která však přes to, že tyto závody rozpustila, dělnictvo propustila, existuje dále, získává práci a objednávky pro druhé firmy a vykazuje čistého zisku každého roku přes půldruhého milionu Kč. Tedy na tomto případě a jiných podobných, které se dějí, vidíme, že máme zaměstnavatele, kteří nemusí pracovati, kteří nemusí dávati do toho své osobní nebo jinaké risiko a své vědění odborné a jinou zdatnost, že figurují zde akciové společnosti, nezaměstnanost se rozmnožuje a při tom vydělávají ještě i tyto zvýšené zisky.

Chci také zdůrazniti, že musí stát, mají-li odborové organisace plniti v této kritické době vůči svým nezaměstnaným příslušníkům plně svoji povinnost a v míře daleko pronikavější než dříve, rychlým uvolněním finančních prostředků tuto péči za nynější katastrofální nezaměstnanosti odborovým organisacím v plné míře umožniti.

Znovu chci poukázati na jednu okolnost. Od r. 1919 až do konce března 1925 bylo vyplaceno na podporách nezaměstnaným ze státní pokladny přes 1.300 milionů Kč. Od účinnosti gentského systému, t. j. od 1. dubna 1925 do konce r. 1929 vyplatila finanční správa státu pouze 62 miliony Kč. Zde je jistě nezbytno, aby stát řádným odborovým organisacím uvolnil tyto prostředky v této katastrofální nezaměstnanosti, zejména jak se jeví v textilním, sklářském a jiných odborech a zejména za této doby roční, kdy není možno prováděti veřejné a jiné práce, kam by se mohli dirigovati nezaměstnaní, a to za každou cenu.

Přichází se z různých táborů také s různými náměty a názory na řešení hospodářské krise.

Je to také otázka dvojitého zaměstnání. S rostoucí nezaměstnaností je přirozeno, že nejen u soukromých, nýbrž i u veřejných zaměstnanců nebo ve veřejném zaměstnání vynořila se tato otázka dvojitého zaměstnání mám na mysli muže a ženu. Nutno říci, že výdělečnou práci žen ve větším měřítku umožnil technický pokrok v hospodářství a ve výrobě nejen u nás, nýbrž na celém světě. Také i ve veřejných službách je zaměstnávána žena ve větším počtu nežli dříve. Odstraněním ženy z výrobního a pracovního života se však nevyřeší otázka nezaměstnanosti. Tak je to zároveň i při dvojitém zaměstnání muže a zeny i v jiných odvětvích výroby, poněvadž do té doby, dokud muž jako živitel rodiny nebude míti takový plat anebo takovou mzdu, aby mohla jeho rodina existovati nejen ve smyslu řádné úrovně životni, nýbrž i kulturní, do té doby není možno pomýšleti na vyřazení ženy z pracovního života vůbec. Vždyť ve výrobním a pracovním životě nedodržuje se jedna základní zásada v otázce poměru mzdy ženy a muže. My stojíme jako socialisté na zásadě: za stejný výkon stejná odměna jak pro muže, tak i pro ženu. Tato zásada se sice nedodržuje, ale odborové organisace a celé socialistické hnutí za uplatnění této zásady v praktickém životě bojuje. Pro nás socialisty platí rovnoprávnost muže se ženou a to nejen v politickém slova smyslu, nýbrž a to zejména v sociálním a hospodářském životě.

Chtěl bych ještě poukázati na příčiny hospodářské krise. Jedna z hlavních příčin všeobecné krise hospodářské je rostoucí pokrok technického zařízení, mechanisace a racionalisace celého výrobního života. Vidíme docela zřetelně, že staré formy podnikání ustupují novým. Tvoří se akciové společnosti, provádí se koncentrace závodů v koncerny a kartely. Bankovní a finanční kapitál taktéž soustřeďuje a ovládá při tom průmyslové a jiné výrobní podnikání a někdy - to chci zdůrazniti - dosti neblaze.

Od malovýroby přešlo se ke hromadné výrobě všeho druhu zboží a statků. Hromadí se ohromné spousty vyrobeného zboží, polotovarů a surovin. Pracovní výkon se stupňuje měrou netušenou. Při tom jeví se nadprodukce, ačkoliv normální spotřeba pracujícího lidu a širokých vrstev spotřebitelských zůstává neukojenou. Z pracovního procesu v důsledku velikých technických vymožeností a nových pracovních method jsou vyřazovány stále ve větším a rostoucím počtu pracovní síly dělnické a zaměstnanecké. Kupní síla klesá a tím klesá i možnost odbytu hromadně vyrobeného zboží. Nezaměstnanost roste a výrobní kapitalistický řád hospodářský dostává se do rozporů s hlavními svými silami, jež vedou k vyvrcholování hospodářských krisí a k ochrnutí celé výroby.

Krise dostavují se stále častěji a zasahují pronikavým způsobem do sociálních a hospodářských poměrů států a národů, daleko ostřeji nežli dříve, a způsobují naprostou stagnaci celkového hospodářského života. Starší pracovní síly jsou vyhazovány na dlažbu a rozmnožují tak počet nezaměstnaného dělnictva. Nejen dělnictvo méně kvalifikované, nýbrž i vysoce kvalifikované ocitá se bez práce. To všechno děje se za nynější éry racionalisace a vědeckého řízení práce a výroby. Racionalisace je nesporně pokrok, ale pokrok, jenž v rámci nynějšího soukromokapitalistického řádu výrobního vytváří zlé a nepříznivé účinky na životní a sociální postavení dělnické třídy.

Proto jsou zcela správné snahy soc.-demokratického odborového hnutí zaměstnaneckého nejen o zvýšení sociální ochrany, nýbrž zároveň o zkrácení doby pracovní a o zvýšení mzdové úrovně všeho dělnictva a zaměstnanectva. K této naší snaze připojují se hlasy některých vážných národohospodářských činitelů, kteří nestojí právě v táboře socialistickém a jimž socialismus není žádným přesvědčením. Důsledky takovýchto poměrů vyžadují radikální nápravy, a to: zavedení 40hodinového týdne pracovního ve výrobním životě při zvýšení mezd a platů. Má-li se zvýšiti odbyt výrobních hodnot a statků, pak je možno zvýšením mezd a platů jako zkrácením doby pracovní docíliti snížení velké armády nezaměstnaných nejen u nás, nýbrž i na celém světě, aby tak zvýšenému počtu zaměstnanců umožněn byl výdělek a zvýšena byla koupěschopnost širokých vrstev spotřebitelů.

Jest starou hospodářskou pravdou, že nízké mzdy jsou zabijákem životní a kulturní úrovně i mravních hodnot pracujícího lidu. Nízké mzdy jsou také příčinou hospodářských a odbytových krisí a příčinou stálé nezaměstnanosti, bídy a zoufalství těch, kteří bloudí kolem skladů naplněných zbožím a životními potřebami a při tom nemohou se nejen ošatiti, nýbrž ani najísti. Při zvýšeném bohatství a luxusu jedněch živoří a hladoví většina lidí proto, že nemají práci a výdělek, přes to, že je nadbytek vyrobeného zboží a potravin.

Chci při této příležitosti zase poukázati, že opravdu u nás máme nízkou mzdovou úroveň. Je to prokázáno nejen statistikami našich odborových organisací, nýbrž i určitými objektivními soc.-politickými pozorovateli. My sice nemáme u nás dosud řádně vypracované úřední mzdové statistiky (Hlasy: Bohužel!), ano, bohužel - ale máme jednu statistiku a ta musí býti pro naše dělnické a zaměstnanecké poměry měřítkem, když není jiné statistiky. Je to statistika Ústřední sociální pojišťovny. Za první pololetí tohoto roku bylo průměrně pojištěno u Ústřední sociální pojišťovny 2,400.000 pojištěnců. Z tohoto okrouhlého počtu je přes 1,500.000 těch, kteří mají mzdy od 30 Kč týdně nejvýše do 130 Kč týdně. Představte si, z 1 1/2 mil. lidí vydělává u nás část 30, část 60 a část nejvýše 130 Kč týdně! To jsou opravdu mzdy, které se projevují zejména v textilním průmyslu.

Je přece dokázáno a známo, že slušné mzdy a zkrácená doba pracovní mohou podstatným způsobem zmírniti obecnou krisi hospodářskou a nezaměstnanost. Než tato zásada a tento jedině správný názor na úpravu a zlepšení hospodářských poměrů nepronikl velkým počtem kapitalistických podnikatelů. Jsou pouze jedinci z těchto řad, kteří tento názor zastávají, ale v celku většina podnikatelů a zaměstnavatelů usiluje o nové snižování a odbourání mezd, jako se to děje u nás zejména v textilním průmyslu, kde mzdy jsou nejnižší.

Nechci zde uváděti příklady, poněvadž je to naší i jiné veřejnosti známo, ale celá veřejnost bude v brzku překvapena postupem textilních fabrikantů v této otázce. Ale chci zde upozorniti na jinou věc, která se projevila v hospodářských časopisech, kde se píše o hospodářských poměrech v Československu. Tam v jedné lokálce, tuším v časopise "Hospodářská politika", píše kdosi, že si můžeme gratulovati, že u nás nebyla prováděna racionalisace tak rychlým tempem jako v jiných státech a že zejména máme tu výhodu, že se u nás nezvyšovaly mzdy, to jest, že máme u nás nízké mzdy. Proto prý se neprojevila krise v takových ostrých důsledcích, jako ve státech jiných, anebo nezaměstnanost, jak tomu je v některých průmyslových státech Evropy.

Chci zdůraznit, kdyby se mělo postupovat v tom smyslu, že by se mělo zlevňovat a při tom současně odbourávat mzdy, že bychom zase zůstali v tom začarovaném kruhu, v mechanickém povšechném zvyšování nebo snižování hospodářských čísel. Nejnižší mzdy, které u nás platíme, jsou vlastně exportními premiemi pro průmysly, které vyvážejí. A my přece nemůžeme vyvážeti zboží za hranice, aby bylo placeno hladem a bídou našich zaměstnanců a dělníků.

A přece mzdy nezatěžují nijak podstatně, jak bývá často z kruhů podnikatelských tvrzeno, výrobu a hospodářství a netvoří nijak značné procento ve výrobních nákladech. V Německu a také i v jiných státech bylo dokázáno úředním šetřením, že mzdy nijak zvláště nezatěžují výrobu a nemohou míti pronikavý vliv na tvoření cen konečného výrobku. Bylo úředně zjištěno, že dělnické mzdy tvoří nejnižší položku při výrobních nákladech a zároveň i při cenách vyrobeného zboží, takže podíl mzdy na celkové ceně v důsledku postupující racionalisace klesl oproti předválečnému stavu v německých poměrech nejméně o 35% a že je na neustálém poklesu. Tak bylo zjištěno v Berlíně statistickým úřadem, že z průměrné hodnoty výrobku připadá při výrobě železa na dělnickou mzdu pouze 7%, v ocelárnách 6%, při výrobě automobilů 20% - u nás to snad bude dělat ještě méně - v lučebním průmyslu 10%, v textilním průmyslu průměrně 15%, v přádelnách bavlněné příze 12%, v kožedělném průmyslu 10% atd. U nás v ceně 1 m textilního, vlněného zboží nečiní podíl mzdy více než 11% a v některých případech ještě méně. Je to sice soukromý odhad, ale je pravdivý, jak mohou potvrditi zejména odborníci, kteří chtějí věcně posuzovat, jaké procento tvoří mzda při ceně výrobku a zároveň i při celkových výrobních nákladech. A přece jsou u nás mzdy podstatně nižší nežli u dělnictva jiných západních průmyslových států.