Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan posl. Eckert. Uděluji mu slovo.

Posl. Eckert (německy): Slavná sněmovno! Pan ministr financí i tenkráte uvedl státní rozpočet pro rok 1931 obšírným výkladem, v němž sám ukázal, že přímé daně klesají. A rovněž dlužno zaznamenati lehký pokles u spotřebních daní. Proti tomu obchodové daně a obratová daň stoupají dále. Tento pohyb jest velmi nepříznivý proto, že se tím brzdí soutěživost našich výrobků v cizině, a to právě v době, kdy v cizině ceny silně poklesly a naše hospodářství beztoho trpí těžkou krisí. Již zvýšení státních výdajů v době nejtěžší hospodářské krise jest příznačné proto, jak se dbá zájmů hospodářství a jak se posuzuje výkonnost poplatníků.

Panu ministrovi financí jde asi jen o to, aby předložil rozpočet číselně vyrovnaný, i když hrozí nebezpečí, že se při tom zničí celé hospodářství přetížením daněmi a dávkami. Jak se zdá, převládá tendence, aby se proti cizině mohl vychloubati s vyrovnaným rozpočtem, aby se tím zakryla domácí nouze a bída podle zásady "Bohatý stát - chudí občané".

Po stránce formální vykazuje státní rozpočet vzestup výdajů o 471 mil. Kč, při srovnání se základem dřívějších rozpočtů vzestup asi o 600 mil. Kč. Tento vzestup jest způsoben platy podle pařížské dohody, zvýšením požitků pensistů, několika sociálními reformami a nákladem na státní stavby zvýšeným o 50 mil. Kč. Tyto výdaje, podmíněné nynějšími poměry, byly by se daly provésti beze všeho úsporami. Zde již pan ministr financí opustil své dřívější stanovisko. Ještě v lednu t. r. ve svém výkladu ke státnímu rozpočtu pro r. 1930 prohlásil, že veřejná břemena jsou příliš vysoká, a to o 1 miliardu, a musejí býti snížena. Při tom zvláště uvedl, že jest nutno snížiti obchodové daně a zmínil se také o nutnosti šetřiti při přepychových stavbách pro menšinové školy. Toto mínění, pokud jde o nesmyslné výdaje na školní paláce českých menšinových škol v německém území, hájili i jiní vedoucí čeští politikové, poukazuji při tom jen na vývody pana kol. Černého - který i dnes, jak s radostí konstatuji, našel podobná slova - a prof. Macka, rovněž na projevy nynějšího ministra školství a nár. osvěty Dérera. Ale všechny tyto krásné řeči byly promluveny jen do větru a všechny tyto zásady byly, jak nám dokazuje rozpočet, zvráceny. Úhradu vyšších výdajů nachází pan ministr financí v tom, že přes dobu těžké krise prostě zvyšuje daně.

Všeobecná výdělková daň, která podle závěrečného účtu za rok 1929, který, jak známo, dlužno označiti jako rok dobré konjunktury, přinesla 48 mil. Kč, jest zařaděna do rozpočtu pro rok 1931 se 100 mil. Kč. Zvláštní výdělková daň se zvyšuje z výnosu 80 mil. Kč na 100 mil. Kč. Tím by ovšem schodek nebyl uhrazen, ale pan ministr financí má ještě po ruce jeden recept, jak zvýšiti příjmy. Rozpočítává výnos trestů, exekučních poplatků a úroků z prodlení za přímé daně na 120 mil. Kč, to tedy znamená, že se zamýšlí vymáhati daně všemi prostředky, aby se udržela rovnováha rozpočtu, i když hrozí nebezpečí, že tím bude zničena existence poplatníků a že, jak bohužel můžeme již dokázati příklady, poplatníci budou dohnáni k smrti. Podle rozpočtu pomýšlí se na toto vymáhání zvláště při všeobecné výdělkové dani z drobných a středních živnostenských podniků zvláštním zvýšením rozpočtu této daně. Samo těchto několik číslic poskytuje již pracujícímu a výdělečnému střednímu stavu chmurné obrazy pro budoucnost. Právě drobný a střední živnostník již nyní těžce trpěl trýzněním berních úřadů. Svévolné činy nejhoršího druhu jsou na denním pořadu.

Při této příležitosti chci jako doklad svých vývodů uvésti jen několik z četných ostudných a protizákonných událostí u berních úřadů:

K broumovskému bernímu úřadu dostavil se v červenci t. r. jistý pan Vilém Hentschel, holič z Horní Teplice a prosil, aby mu jeho příliš vysoko vyměřená daň byla odepsána, při čemž prohlásil, že maje jen malý obchod a nemaje mimo to žádného majetku nemůže plně zaplatiti předepsané daně. Tamější berní správce Stumpf nechal ho jistou dobu čekati a pak ho poslal pryč. V předsíni berního úřadu, kde jest také poštovní úřad a spořitelna, přijali tohoto muže dva berní exekutoři a v samé předsíni, kde jest čilý ruch se stranami, provedli u něho kapesní zájem a zabavili mu hodinky a řetízek, prsten s prstu a hotové peníze. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) Toto nakládání s poplatníkem, které připomíná loupežné rytířství, bylo nyní pravděpodobně asi zavedeno povinně. Ale nedosti na tom. Na tyto odňaté předměty byla nařízena dražba, a pan Hentschel, kterému tyto věci byly odňaty, poslal na ni kupujícího. Ale tomu nebyly tyto předměty přiřčeny, poněvadž prý nabízel příliš málo. Při nové dražbě byly tyto předměty prodány za 86 Kč 20 h a koupil je pravděpodobně některý úředník z berního úřadu, poněvadž na dotaz, kdo těchto věcí při dražbě nabyl, nebyla dána odpověď. Po tomto oloupení byly pak tomuto drobnému živnostníku daně odepsány až na několik set korun. Ale týž berní úřad užil tohoto způsobu ještě v druhém případě, totiž jistý Jan Janausch, drobný krejčí z Teplice, který dluhoval asi 300 Kč na daních, žádal osobně u berního úřadu, aby je mohl spláceti. Této žádosti nevyhověli a on byl z úřadu odeslán. Ale sotva vyšel z budovy, přišel za ním berní exekutor a zatlačil ho do předsíně Herzogovy cukrárny v Broumově a zabavil mu hotové peníze, které měl v kapse a za něž tento drobný živnostník chtěl koupiti přípravy. Jak se zdá, panují u tohoto berního úřadu v Broumově, u kterého se zmíněný berní správce Stumpf tváří jako tyran, zcela zvláštní právní názory, poněvadž týž pan berní správce udal tamějšího družstevního tajemníka, který členům družstva pomáhá při daňových přiznáních, jako pokoutního písaře.

Zde by pan ministr financí měl příležitost zakročiti, aby jeho často prohlašovaná slova k povznesení berní morálky došla sluchu i u úřadů. Ale my musíme žádati a já při tom kladu přísný požadavek, aby bylo učiněno opatření, aby za tyto činy byl berní správce Stumpf v Broumově pohnán k odpovědnosti a aby berním správám byly vydány přiměřené pokyny, aby v případech zasluhujících ohledu, užily dobrodiní zákona i vůči občanům, poněvadž se takové přehmaty berních orgánů dějí nejen v Broumově, nýbrž i jinde. Tak byly zemskému finančnímu ředitelství mezi jiným zaslány stížnosti i proti úředníku Pešulovi u berní správy v Horšovském Týně, poněvadž s každým, kdo podá rekurs, jedná velice hrubě a každému hrozí, že mu "rekurování" vyžene.

To jsou přece poměry, které se nemají díti ve spořádaném státě a které naprosto nemohou buditi důvěru k úřadům. Způsob, jak berní úřady zacházejí s poplatníky, jest kapitolou pro sebe a vedlo by daleko, kdybych chtěl vypočítávati všechny nešvary, které zde panují. Hlavní příčinou jest ovšem to, že podle nynější soustavy byli staří, kvalifikovaní úředníci vyhozeni na ulici a za ně ustanoveny nové, nekvalifikované protekční děti. Těch několik úředníků ze staré doby, kteří ještě jsou u jednotlivých úřadů, nemůže ovšem svědomitě vyříditi spoustu nahromaděné práce a proto se také stává, že se předpisy provádějí čistě schematicky, že se odvolání nevyřizují a že tím jest mnoho daní nezaplacených, na něž se pak vybírají úroky z prodlení.

Tyto nahromaděné nezaplacené daně a s tím spojené úroky z prodlení a upomínací poplatky to jsou, které právě těžce ohrožují existenci drobných živnostníků, které však s druhé strany mají znovu sloužiti, aby vyrovnaly úbytek příjmů ve státním rozpočtu. Vidíme tedy, že všeobecně odsuzovaná byrokratická a většinou také neodborná práce berních úřadů má přece to jedno dobré, že poskytuje ministru financí příležitost, aby těmito nahromaděnými, nezaplacenými daněmi mohl z poplatníků vymačkati rozpočtenou částku 120 mil. Kč na pokutách.

Pan ministr financí ještě v lednu prohlásil, že vysoké výdaje postihnou nejtíže právě nejslabšího poplatníka. K těmto nejslabším patří však právě drobní obchodníci a živnostníci a proto nemají tyto vrstvy příliš růžových vyhlídek do budoucnosti, zvláště že v letošním rozpočtu byly škrtnuty dosud zařazované 3 mil. Kč pro zvláštní opatření na podporu živností. Z toho vyplývá, že obchodní a živnostenský stav má pro rok 1931 vyhlídku jen na berní karabáč.

Pan ministr financí poukazuje na to, že třebaže velkoobchodní index od konce r. 1929 klesl o 13%, nezměnily se podstatně ceny, které musí platiti spotřebitel. Mezi jejich úrovní a cenami ve velkoobchodu jest prý nepřeklenutelná přehrada, která konec konců prodlužuje hospodářskou krisi. Pan dr Engliš nazývá ji "přehradou zprostředkovatelů" a při tom paušálně podezřívá drobný obchod. Toto stálé, znovu se vracející všeobecné podezřívání obchodníků dlužno co nejrozhodněji odmítnouti, poněvadž oni nemají na tom viny, nýbrž překážku všeobecného snížení cen dlužno hledati v neblahé daňové politice a v nerozumné obchodní politice, při čemž však naprosto nechci pochybovati o jakosti těchto odborných ministrů, nýbrž rád bych jen konstatoval, že i tito pánové, třebaže mají o tom lepší úsudek, jsou proti panující soustavě právě také bezmocní. Pan ministr financí dr Engliš sám několikráte označil daň obratovou a daně obchodové za nejškodlivější a přes to rok co rok pod jeho rukama vzrůstají. V Československu máme ve srovnání se sousedními státy nejdražší berní správu, která pohlcuje 8 3% příjmů. V Německu vyžaduje berní správa 4·5%, v Anglii dokonce jen 1·8%. Tabáková režie nesnížila své prodejní ceny, přes to, že její suroviny při nákupu poklesly o 40%.

Totéž se děje s cenami cukru a lihu, které jsou pod vlivem ministra financí. Domácí spotřeba platí dnes za 1 kg cukru 6·10 Kč, v cizině dostane se za tyto peníze 7 kg cukru. Stejně jest tomu s cenami lihu. Ačkoliv ceny melasy, ale zvláště bramborů mimořádně klesly, ceny lihu zůstaly stejné. Zlevnění piva znemožnil pan ministr financí tím, že si právě před několika dny dal povoliti vyšší daň z piva. Pro drobný obchod jest však dále ještě rozhodující, že kromě monopolového zboží většina zboží jest zboží značkové nebo zboží, jehož ceny určují kartely. Ale jak se zdá, proti kartelům se nikdo neodváží vystoupiti tak ostře, jak by bylo zapotřebí a jako lze pozorovati vůči drobnému obchodu.

Trpíme nepochybně otázkou vysokých spotřebních cen, ale mělo by se přikročiti k řešení této otázky nejdříve v jádru, jímž jest ohromné zatížení státem a rozvláčnost a marnotratnost státní správy, v jejichž popředí stojí vojenská správa a zahraniční zastoupení. Ale pan ministr financí vůbec nedal podnětu, aby ve státním hospodářství prorazil se zlevněním. Stát, železnice, pošta, doly, tabáková režie jsou tak ohromným spotřebitelem, že by bylo snadno prolomiti kartelové ceny. Místo aby se zde učinil průlom pro zlevnění spotřebního zboží, dělá se opak a přes ohromné daňové břemeno ještě se zvyšují poplatky poštovní a železniční.

Zatížení daněmi vybíranými státem činilo r. 1913 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 68 K, r. 1929 činilo v těchto zemích podle závěrečného účtu 899 Kč 70 h, r. 1931 činí podle státního rozpočtu 831 Kč a připočítáme-li nepreliminované výdaje a překročení rozpočtu, stoupne nad 900 Kč, a to jest i při zlatém základě zvýšení více než 200%ní, které u přímých daní spočívá hlavně na cenovém rozpětí mezi výrobcem a spotřebitelem a brzdí pokles spotřebních cen.

Že do rozpočtu bylo pro výdělkové daně vloženo po 100 mil. Kč, ukazuje, že ministr financí zamýšlí tyto daně zvýšiti. Přes to přese všechno nebude však i při nejostřejších opatřeních možno je sehnati, ani při všeobecné dani výdělkové dosíci těchto příjmů, poněvadž r.1929, kdy byla rozpočtena na 73 mil. Kč, vynesla jen 48 mil. Kč. Již tato pravděpodobnost dokazuje, že jako ve dřívějších letech nebude se lze vyhnouti přímo překročení rozpočtu. Tím se však nepozvedne rozpočtová morálka ministerstev, nýbrž svádí je to k tomu, aby rozpočet překročovala, jak se to v nejhorší formě stalo zvykem zvláště u ministerstva národní obrany.

Za těchto poměrů musí se obchodnicky a živnostenský stav zhroutiti pod břemenem daní a dávek a tím se nepochybně zničí jeden z nejlepších stavů národa, tím se však zboří i nejlepší opora státu.

Nejnápadněji se to ukazuje při vybavení ministerstva obchodu, jemuž se ve státním rozpočtu přiděluje znovu směšná suma jen 48.6 mil. Kč, ačkoliv právě toto ministerstvo jest místem, které má pečovati o nejdůležitější pilíře národního hospodářství, t. j. o živnosti, obchod a průmysl. Na manévry samé se vyhazuje krásná částka 50 mil. Kč.

Jest zbytečné zabývati se jednotlivými kapitolami rozpočtu, jelikož ani tentokrát nelze opět pomýšleti na změnu číslic, i kdyby to bylo možné v mezích celého rozpočtu.

Státní rozpočet sestavuje byrokracie podle přání a potřeb několika málo stranických diktátorů v duchu myšlenky národního státu, nepřihlížejíc při tom ku přání a potřebě veškerého obyvatelstva. Že se při tom méně vyhovuje požadavkům hospodářství nebo kulturních a sociálních potřeb obyvatelstva, nýbrž že se více dbá prestižní ješitnosti, víme všichni dobře.

Naprosto nehledě k zakrytým částkám, které jsou obsaženy v jednotlivých položkách rozpočtu a jichž se užívá k odnárodňovacím účelům, jsou tam podobné částky vykázány i zcela veřejně. Poukazuji při tom jen na částku 25 mil. Kč ročně, která se vydává na zbytečné české menšinové školy v německých územích, jejichž účelem jest jen podporovati odnárodnění.

Pod kapitolou ministerstvo veř. prací nacházíme, že se na stavbu pražských vysokých škol zařazuje ročně 60 mil. Kč a že se pomýšlí na stavbu státního zdravotního ústavu; dále na obsažný plán pro stavby vládních budov v Praze a konečně na program pro stavby bytů sociálního pojištění v Praze. Dále se pomýšlí zříditi fond pro vodní hospodářství, meliorační fond, zahájiti státní akci elektrisační, urychleně provésti program stavby silnic jakož i vybudovati a rozmnožiti letecké trati. Třebaže tento program jest tak obšírný, německá území z něho dostanou jen málo.

Pouze při provádění melioračního programu, v jehož obor patří i vodovody a hrazení bystřin, a při provádění elektrisace mohou německá území něco požadovati. V programu pro stavbu silnic připadá většina na okolí Prahy, Brna a na Slovensko. V německých územích se vůbec nepomýšlí na novostavby silnic ve větších rozměrech a obnovování pokračuje jen pomalu. Při novostavbách škol a jiných vládních budov v Praze nemohou se Němci asi ničeho nadíti, při stavbě českých menšinových škol určitě docela ničeho. Fond pro vodní hospodářství bude míti úhrnem přes 5 miliard Kč, a z toho má býti 2220 mil. Kč investováno v prvním patnáctiletém rozpočtovém období. Do tohoto programu patří sice zplavnění Berounky a Sázavy ohromným nákladem, několik údolních přehrad v českém území, zplavnění Vltavy z Prahy až do Čes. Budějovic, ale pro trať Labe od Ústí až ke státní hranici určuje se jen 90 mil. Kč, a tyto investice připadnou teprve na léta 1937 až 1951. Zplavnění Ohře, které jest mnohem snazší a mělo by hospodářsky velmi velký význam, bylo nejprve úplně ignorováno. Nyní na nové návrhy má býti pojato do programu, ale bohužel teprve do programu posledního období, takže pro nejbližší dobu hospodářství nic nepřinese. Na vytvoření splavného spojení Labe, Odry a Dunaje se v programu vůbec nepomýšlí, nýbrž má býti zahájeno soukromými prostředky bez přispění státu. Takové spojení by celému hospodářství jistě poskytlo mnohem větší výhody, než velké investice na středním Labi, na Berounce a Sázavě. Předložený investiční program jest tedy zcela jednostranné nadržování, skoro jedině obmyšlení českého území. Záchranu veškerého hospodářství nemůže přinésti, nýbrž směřuje k národní přestavbě hospodářství.

Bylo to také ministerstvo veř. prací, které letos na jaře uzavřelo proslavenou koupi domu "Buen Retiro" v Mariánských Lázních za 7 1/4 mil. Kč. Tento úplně zanedbaný hotel "Buen Retiro" v Mariánských Lázních, který byl zakoupen za tyto úžasné peníze, bude vyžadovati ještě dalšího nákladu několika milionů Kč, aby se ho mohlo aspoň poněkud užívati. Účelem této koupě bylo pouze postarati se o zaopatření pro agitátora pana posl. Lukavského. Vždyť není tajemstvím, že pan ministr veř. prací Dostálek byl zakročením s této strany donucen tento hotel převzíti do svého oboru a přiděliti jej státním dolům a hutím. Nejzavržitelnější při nabytí tohoto domu "Buen Retiro" jest však, že bez rozepsání konkursu byl pronajat dosavadnímu spolumajiteli inž. Mečířovi za 70.000 Kč ročně. Naprosto nehledě k tomu, že zúročení tohoto objektu není vůbec vykázáno ve státním rozpočtu, znamená to přece nepochybně mrhání berními penězi ve prospěch jediného protekčního dítěte. Nechci vůbec mluviti o mravní stránce tohoto postupu, nechci říci nic ani o tom, jaký dojem vzbudilo toto zaopatření dosyta známého šovinisty ze státních prostředků mezi usedlým obyvatelstvem v Mar. Lázních, nýbrž rád bych poukázal jen na to, jak neobchodnicky stát postupuje, neboť při nabytí tohoto objektu nemůže počítati ani s 1%ním zúročením. Na jedné straně nemá toto ministerstvo vhodných peněz, aby zřídilo ozdravovny a zotavovny pro dělníky ve státních podnicích a na druhé straně vrhají se nejlehkomyslněji milionové částky do tlamy jednotlivých stranických fantastů. Chov takových příživníků podkopává nejen vážnost státu, nýbrž vychovává takové živly k činům, které nemají již docela nic společného s právem a poctivostí.

Tyto poměry jsou ovšem nejlepší půdou pro všechny možné korupční a ostudné aféry, na něž opravdu nejsme chudí. Za těchto okolností dlužno také vyvozovati vylupování dopisů, které se dělo na poště v Mar. Lázních. Tato mariánskolázeňská poštovní aféra nezvířila nadarmo tolik prachu v celé veřejnosti. Co v této věci musilo nejvíce zarážeti, bylo zvláštní chování poštovní správy. V prvních úředních zprávách o vylupování peněžních zásilek bylo konstatováno, že se přednosta poštovního úřadu v Mar. Lázních neprovinil ničím, co by překáželo jeho dalšímu setrvání na přednostenském místě. Ale mezitím štěbetali již vrabci na střechách, že na poště v Mar. Lázních není něco v pořádku. Ve skutečnosti děly se již po několik let případy vylupování dopisů, a to většinou na škodu cizinců, kteří v sezoně byli v Mar. Lázních, aby se tam léčili. Poškození ze všech krajin světa často vůbec toho neudali, ale pak vypravovali o spolehlivosti československé pošty. Že při tom utrpěla vážnost nejen státu, nýbrž bohužel i lázeňského místa, jest zřejmé. Vylupováním dopisů dostali se i hoteloví zaměstnanci do podezření, což znovu vedlo k rozličným trapným příhodám. Tak mohl na příklad vrátný jednoho z nejlepších hotelů v Mariánských Lázních prokázati, že dopis oloupený o cenný obsah, pro bohatou cizinku, která bydlila v hotelu, dodal adresátce hned, jakmile jej převzal od listonoše a že tedy nemá viny na vyloupeni tohoto dopisu.

Nebyli poškozeni vždy bohatí lidé. Dokonce méně zámožní, kteří zasíláním menších peněžních částek v dopisech chtěli uspořiti vyšší poštovní poplatky za poštovní poukázku nebo peněžní dopis, musili svou důvěru k poště odpykati ztrátou zásilky. Jedna služka přišla takto o své trpce nastřádané peníze. Vylupování dopisů vyšetřovalo se i v cizině, zvláště v Německu a všechno ukazovalo na to, že pachatel musí býti na československém území. Naše poštovní správa, která vydržuje množství právníků pro správní a konceptní službu, nebyla s to, aby se dostala pachateli na stopu a napravila nešvary. Do Mariánských Lázní sice častěji služebně přijížděli vysocí inspekční úředníci, započítali si za to své diety a po každé našli hlavní poštovní úřad v Mar. Lázních v nejlepším pořádku. A nyní letos pražské poštovní ředitelství dostalo udání od několika dozorčích úředníků z hlavní pošty v Mar. Lázních. Tito vědomí své povinnosti, většinou od jiných poštovních úřadů exponovaní úředníci, žádali ve svém udání ze dne 29. července t. r. nadřízený úřad, aby vyšetřoval vylupování dopisů bez vědomí přednosty poštovního úřadu. Poštovní ředitelství poslalo dne 6. srpna t. r. do Mar. Lázní vrchního poštovního tajemníka Schneidera z bezpečnostní kontroly. On přijal písemné udání několika poštovních úředníků, ale nedostavil se při tom na hlavní poštu a vrátil se téhož dne do Prahy. A nyní přichází to nejlepší. Těžce obviněný přednosta poštovního úřadu musil se na telefonický rozkaz z Prahy dne 8. srpna t. r. hlásiti v presidiu pražského poštovního ředitelství. Dne 9. srpna 1930 nastoupil svou pravidelnou dovolenou a odevzdal řízení poštovního úřadu nejstaršímu dozorčímu úředníku.

Dne 11. a 12. srpna t. r. byl v Mariánských Lázních poštovní rada dr Nájemník a vyšetřoval udání, když byl protokolárně vyslechl několik poštovních úředníků. Jak vyšetřování dopadlo, ukazuje první úřední zpráva, předpokládáme-li, že zde nebylo úmyslného klamání. Pražské poštovní ředitelství uvědomilo nejprve obviněného o obsahu udání, takže se podle toho mohl zaříditi a teprve potom dr Nájemník zahájil vyšetřování. Vyšetřování vedl dr Nájemník sám, ačkoliv při méně důležitých případech, jako na př. u poštovního úřadu v Nuslích, byli vysláni dva vyšetřující úředníci. Nedosti na tom, že se stal pokus mariánskolázeňskou poštovní aféru zatušovati nicotným prohlášením, obviněný byl ještě úředně zmocněn, aby soudně zakročil proti časopisům a osobám, které ho udaly. To byl vrchol troufalosti úřadu vůči tisku, provokace celé veřejnosti a neslýchaný pokus zastrašiti ty poštovní úředníky, kteří konajíce své služební povinnosti, chtěli nadřízený úřad uvésti na stopu bohaprázdného pachatele. Takové způsoby poštovní správy udělaly z mariánskolázeňské poštovní aféry veřejný skandál. Neschopná, prohnilá byrokracie zase jednou ukázala svou pravou podstatu. Jest naléhavě zapotřebí udělati důkladný pořádek mezi takovými živly. V mariánskolázeňské poštovní aféře musil teprve nejvyšší inspekční úředník, ústřední inspektor dr Lechner od ministerstva pošt, zasáhnouti do administrativního vyšetřování a skutečně se mu podařilo tento případ objasniti tak, že poštovní správa došla k přesvědčení, že proti první úřední zprávě přednosta hlavní pošty v Mar. Lázních nemůže zůstati na svém místě.

To se projevilo již ve druhé úřední zprávě a potvrdilo se i novým vypsáním přednostenského místa u poštovních úřadů Mar. Lázně I a II, které bylo provedeno dne 27. října t. r. Tímto případem zabývá se nyní soud a proto nelze předbíhati výsledky soudního vyšetřování. Ale na lavici obžalovaných patří nejen pachatel, nýbrž i celý byrokratický systém u pošty, jehož odstranění jest v zájmu hospodářského života. Ale jak se v opaku k tomuto případu odměňuje poctivost a jak se lze spolehnouti na státní úřad, dokazuje jiný případ:

V Mar. Lázních našla dne 15. září 1927 manželka státního strážce sadů, Terezie Tögelová, v kolonádě briliantový prsten a odevzdala jej u státního policejního úřadu na potvrzení tamějšího nálezního úřadu. Jistý klenotník odhadl cenu prstenu na 5000 Kč. Když se nálezkyně po uplynutí roku dotazovala po jeho osudu, bylo jí oznámeno, že ten, kdo jej zratil, se nepřihlásil, ale že se prsten ztratil. Terezie Tögelová zažalovala na to u civilního krajského soudu v Praze československý stát o vydání prstenu nebo o zaplacení 5000 Kč jako jeho hodnoty. Žaloba a odvolání byly zamítnuty s odůvodněním, že není zákona, který by zavazoval stát, aby převzal odpovědnost za nalezené předměty, které se u úřadu ztratí. Útraty sporu, které vypadly v neprospěch méně zámožné žalobkyně, vymáhal stát bezohledně exekucí na svršky. Poněvadž občanský zákoník přiznává nalezený předmět, o nějž se ten, kdo jej ztratil, nehlásí, po 3 letech nálezci, čekala paní Terezie Tögelová na uplynutí 3 let počítajíc ode dne odevzdání v nálezním úřadě, aby pak podle vydaného rozsudku mohla žádati prsten jako své vlastnictví od nálezního úředníka samého, odpovědného za jeho uschování. Tříletá lhůta uplynula dne 16. září t. r. Lze nyní s napětím očekávati, jaké kroky podnikne tento státní úřad, aby tuto věc sprovodil se světa. Z tohoto případu jest bezvadně zřejmo, že ochrana soukromého majetku státními úřady jest nejistá. Lze ovšem při jisté protekci i od těchto míst dostati často cenné služební výkony, když někdo nešetří přiměřených prostředků. Tak na př. byl v letošní lázeňské sezoně v Mar. Lázních jeden úředník z trestního oddělení státní policie zároveň kontrolorem hracích automatů, vystavených v Mariánských Lázních ve všech kavárnách a hostincích. Tyto peněžní hrací automaty, které se těší protekci jistého cizozemského konsula v Praze, vzbuzují hráčskou vášeň hlavně nejchudších vrstev. Učňové, hotelový personál jsou stálými zákazníky těchto automatů. Již se sociálního hlediska měly by býti tyto hrací peněžní automaty všeobecně zakázány, poněvadž rozhodně, zvláště u mladistvých, vzbuzují hráčskou vášeň. Tak jistý pekařský učeň prohrál všechny peníze za zaplacenou dodávku v tom úmyslu, aby prostřednictvím těchto hracích automatů získal něco i pro sebe a potom obávaje se potrestání potuloval se celé dni v lesích. Když se pak tohoto případu zmocnil tisk, vyšlo také najevo, že, jak jsem se již zmínil, státní policista byl pověřen dohlídkou na tyto automaty. Když pak jeho představení tohoto muže suspendovali z trestní služby a přikázali službě na ulici, odmítl tuto službu konati hlavně také proto, poněvadž prý, když konal službu jako trestní úředník, prodal svou uniformu. Byl-li tento muž na základě této kvalifikace povýšen na vyšší místo ve státní službě, nevím.

Tyto případy, jichž bych mohl ještě mnoho uvésti, mají pouze dáti podnět příslušným místům, aby se u všech úřadů při ustanovování sil postupovalo jen podle věcných hledisek a nikoli, jak dosud, podle státní příslušnosti nebo podle stranické legitimace. Ale pro poplatníky jsou tyto zjevy charakteristické a zcela zřejmě dokazují, že v Československu politika není diktována hospodářstvím, nýbrž určuje se podle panující soustavy.

Mělo by se přece konečně uznati, že i státy mohou zahynouti, když trvale jednají proti hospodářským zákonům. Z předloženého státního rozpočtu nelze však ještě poznati, že se pomýšlí na změnu. Bylo by přímo lákavé učiniti za tuto soustavu odpovědnými i dnešní německé vládní strany, poněvadž přece nesmějí odepříti svého souhlasu k tomuto rozpočtu a k soustavě z něho vyplývající. Dnešní německé vládní strany, když ještě byly v oposici, dávaly svými řečníky přednášeti velmi těžké pochybnosti proti tehdejším státním rozpočtům. Tak kol. dr Rosche přednesl velmi závažné pochybnosti v pravém smyslu toho slova, velice obšírně potíral sestavování rozpočtu a dnes se musíme dožíti, že strana, ke které patří kol. dr Rosche, nemohla naprosto nic změniti na jednotlivých položkách rozpočtu, které jsou stejné jako za dřívějších vlád, a musí pro tyto položky hlasovati. Totéž činili i řečníci německé soc. demokratické strany. Tak kol. Hackenberg odpovídal ke státnímu rozpočtu pro rok 1929 na moje vývody k témuž rozpočtu velmi obšírně a při tom vytýkal, že jsme neměli moci změniti byť jen písmenku na dřívějších státních rozpočtech. Nechci býti zlomyslný, jinak musil bych mu dnes přečísti jeho tehdejší řeč, ale jistě stačí konstatovati, že kol. Hackenberg nebo jeho strana přes účast ve vládě nemá moci přivoditi změnu ve prospěch německého hospodářství nebo vůbec ve prospěch německého národa. Kol. de Witte z německé soc. demokratické strany řekl ke státnímu rozpočtu pro rok 1930 mezi jiným, že předložený rozpočet pro rok 1930 jest ještě dílem občanského bloku a že tedy sociálně demokratická strana nemohla ještě míti přiměřeného vlivu na rozdělení břemen a užití peněz, poněvadž jeho strana vstoupila do vlády teprve v prosinci loňského roku. Nyní jest však soc. demokratická strana již celý rok ve vládě a musíme se dožíti toho, že tato strana přes svou sílu a přes úzké politické spojení s českou sociálně demokratickou stranou nemohla dosíci změny ani při projednávání rozpočtu ani v dotaci jednotlivých kapitol proti dřívějším rozpočtům.

Tímto konstatováním nechci naprosto snižovati činnost této strany v zájmu německého národa, ale přece dlužno konstatovati, že ani nynější vládní většina neprojevuje poctivou vůli, aby 3 1/2 milionů sudetských Němců uznala za rovnocenné občany. Ale dlužno také konstatovati, že nynější německé vládní strany nemohou změniti soustavu zbavení menšin práv, a to nám dokazuje, že Češi přes několikrát zdůrazněnou rovnoprávnost nemíní to s ní vážně a že menšiny v tomto státě nemohou očekávati spravedlivého a stejného zacházení, jaké ustanovily státní ústavní zákony a mírové smlouvy.