Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Stivín, dr Lukavský, Roudnický, Špatný, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Langr, Rýpar.

179 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Udržal, ministři inž. Dostálek, dr Meissner, Mlčoch, dr Slávik, dr Spina; za ministerstvo vnitra odb. přednosta dr Bobek, za ministerstvo pro sjednocení zákonův a organisace správy min. rada dr. Fritz.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška, dr Záděra.

Předseda (zvoní): Zahajuji 149. schůzi poslanecké sněmovny.

Přistoupíme k projednávání pořadu, na němž jest:

Zpráva výboru rozpočtového o vládnom návrhu (tisk 1410) štátneho rozpočtu republiky Československej a finančného zákona pre rok 1932 (tisk 1460) a rozprava o prehlásenie ministra financií, učinenom vo 142. schôdzi posl. snemovne dna 14. ríjna 1931.

Budeme pokračovati v povšechné rozpravě, započaté ve 145. schůzi sněmovny dne 24 t. m.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. inž. Jung, Kopecký, dr Ravasz; na straně "pro" pp. posl. dr Rosche, Dubický, Šeba dr Ivanka, Vančo, Polívka, Stunda.

Dávám slovo p. posl. dr Roschemu.

Posl. dr Rosche (německy): Velectění pánové! Mluvíme-li ve všeobecné rozpravě o rozpočtu, musíme také zaujmouti stanovisko k tomu, jak se má kritisovati. A tu se domnívám, že se dnes kritika jak oposice, tak také většinových stran může nésti jen jedním směrem, s ohledem na krisi, jak by totiž pomohla. Jest podivuhodné, že dnes politika záleží vlastně většinou jen v boji o moc, při čemž třeba konstatovati jisté vyhýbání vůdcovství a odpovědnosti. Kritiku musili bychom vlastně prováděti tak, abychom kdykoliv byli schopni převzíti odpovědnost a jednati tak, aby v té chvíli kdy se přejímá odpovědnost byla pravdivá. Dnes naprosto nelze posuzovati poměry jedině citově. Musíme míti pochopení a porozumění pro věci tak, jak skutečně jsou. Myslím, že mohu tvrditi, že dnes nemá účelu příliš mnoho rozviřovati minulost, příliš mnoho mluviti o tom, co jsme mohli učiniti, nýbrž, že daleko důležitější jest mluviti o tom, co bychom měli učiniti.

Sledujeme-li rozpravu o rozpočtu - hlavně ve výboru - docházíme k tomu, že se v podstatě mluvilo většinou o minulosti. Nejméně se mluví o budoucnosti, která nám přece vlastně dnes dělá největší starosti. Žijeme v době vývoje, který postupuje zrychleným tempem, žijeme v době, kdy se poměry překotně řítí, v době, kdy to, co bylo řečeno včera, není již dnes pravda, v době, kdy nevíme, co přinese zítřek, v době, kdy výklady, řeči, pronesené před 14 dny, před měsícem, zní dnes vlastně jako pohádky z dávných dob, zní jako z doby, o které všichni říkáme: Tenkráte bylo lépe. A přece tato doba jest jen velmi krátce za námi. Vidíme-li dnes, že to ještě není ani měsíc, co mluvili předseda vlády Udržal, ministr zahraniční dr Beneš, ministr Trapl a dne 28. října pan president Masaryk, zkoumáme-li tyto řeči kriticky, vidíme, že většinou nejsou již pravdivé, že není již správný jejich optimismus, který v něm projevovali. Smutné při celé té věci jest však to, že vlastně všichni stojíme před úplnou bezradností. Bezradni jsou nejen hospodářští vůdcové kapitalistického řádu, nýbrž bezradní jsou i hospodářští vůdcové socialistického hospodářství podle plánu, prostě proto, že obojí se ocitají v největších rozpacích a v těchto rozpacích jsou, dá-li se jim konkrétní otázka: "Jak to uděláme jinak?" Smutné jest, že vlastně nevidíme dosud ani jediného paprsku, tryskající z velkého chaosu, který by nám poskytoval oprávněnou naději na zlepšení. Myslím, že pravdu má ten, kdo říká: "Žijeme v tak vážné době, že by bylo naprosto nesprávné postupovati dnes podle pevně vytýčeného programu, abychom se dnes zabývali tím, že bychom řešili Bůh ví jak velké problémy, které by vlastně vyžadovaly spousty času." Ano, diskutujeme o tom, vzájemně si vykládáme o těchto věcech, ale v dnešní době, v době překotných událostí jest rozhodující otázka, jak to dopadne zítra, jak přežijeme příští den.

Myslím, že mohu v této vážné hodině prohlásiti: Působí to dojmem, jako by si dnes ani politika, jako by si dnes ani diplomacie nebyla plnou měrou vědoma vážnosti chvíle, jako by neviděly, jak lehce se jim může za daných poměrů, kdy trpí 60 až 70 milionů lidí, vysmeknouti vedení z rukou. Domnívám se, že jest to také velká chyba, že chceme vlastně stále dělati politiku podle své vůle, místo abychom pod tlakem poměrů dělali jen politiku, která jest možná. Dnes rozhoduje v politice nikoliv chtíti, nýbrž moci a jistě můžeme konstatovati, že dnes politika jest většinou všude zdiskreditována. Dovoluji si upozorniti na tomto místě na případ, který se mi stal osobně. Nedávno jsem jel domů a v mém oddělení seděli dva spolucestující, kteří rozmlouvali o poměrech. Tu pravil jeden jako závěr své moudrosti: "Měli by všechny politiky potlouci a v čele postaviti hospodářské vůdce a v osmi dnech je zase celá věc v pořádku." (Posl. inž. Jung [německy]: To byl jistě fašista!) Nevím, pane kolego. Ostatně četl jsem nedávno podobnou zprávu v novinách, která ovšem zní velmi zábavně, že prý jeden řeznický mistr žádal, aby směl poraziti všechny politiky. Smějeme se těmto věcem, ale široké vrstvy, vyjadřují tím jednu věc, mínění, že politika není s to, aby tyto věci změnila.

V souvislosti s tím dovolil bych si ještě pronésti úvodem jednu větu, že v těchto kritických poměrech právě 3 1/2 milionů sudetských Němců zachovalo se neobyčejně korektně a rád bych upozornil Čechy zvláště na toto korektní, loyální chování sudetských Němců, které musí respektovati za všech okolností. Mluvíme-li o naší koruně, musíme se zmíniti také o tom, že i po této stránce sudetští Němci zachovali si nervy, zachovali rozum, zatím co jsme zjistili, že velká část Čechů přes svůj značkovaný patriotismus od koruny prostě utekla.

Tak vidíme věci jako němečtí, jako občanští, ale také jako oposiční poslanci. A v této souvislosti také několik slov o oposici. President Masaryk prohlásil: "Téměř bych řekl, že nám přímo schází řádná kritická a tím spolutvůrčí oposice." Nepřihlížíme-li ke komunistům, které třeba posuzovati jinak, můžeme plným právem prohlásiti, že ohromná většina, jak ji dnes máme, nemá dnes vlastně tak silné oposice, která by ji zaměstnávala. Snad páni národní socialisté nebudou mi chtíti dáti v této věci úplně za pravdu. (Posl. Knirsch [německy]: Ano, to je správné!) Ale přes to prohlašuji, že dnes oposice, kdyby se na německé straně spojila, mohla by zaujímati k poměrům docela jiné stanovisko, než to skutečně činí. (Posl. inž. Jung [německy]: Spojiti se jest ovšem umění!) Kolego Jungu, této myšlence jsem ovšem blíže než vy. (Posl. inž. Jung [německy]: My jsme vytýčili cíl!) Pane kolego, o spolupráci a o vzájemném dorozumění mluvili jsme již tolik a dám-li vám konkrétní otázku: Jste ochoten spojiti se? Prosím, odpovězte přece ihned v této sněmovně. (Posl. inž. Jung [německy]: Na základě určitého cíle jistě, ale nikoliv úplně bez cíle a bez plánu!) To je ovšem těžká výtka politikovi. Nemám však naprosto v úmyslu spláceti vám stejně. Ale, pane kolego, jest správný onen cíl, ke kterému směřujete? (Posl. Knirsch [německy]: Samospráva není žádný cíl?) O samosprávě ani slova. Samospráva není jen vlastnictvím vás, národních socialistů, jest právě tak vlastnictvím ostatních německých stran. Nemáte žádného přednostního práva činiti sami nárok na samosprávu. (Posl. Knirsch [německy]: To jsme nikdy nedělali!) Poměry ukáží, zda národně-socialistické hnutí dovede jedině pomoci německému národu venku v říši, i zde v Československu. (Posl. Knirsch [německy]: Věříme a chceme!) I my věříme a hlavní věcí je, že máme všichni dobrou vůli. Ale jedině tím nelze dělati politiku, řekne-li se prostě: "Všichni musíte býti národní socialisté." Dnes nadešla doba, aby se spíše dělala politika spolupráce a společného postupu, nikoliv, abychom se potírali ve vzájemném boji. (Posl. Knirsch [německy]: To je přece jen hraní se slovy. Musí se přece ukázati jasná cesta, vždyť to jest klamání, říkáte-li: Spojte se, bez jasného cíle!) Pane kolego, v rozpočtové rozpravě vedlo by příliš daleko, kdybych o této věci chtěl dnes s vámi dále rozpřádati rozpravu. Jsem k tomu rád ochoten na jiném místě.

Co jsem chtěl říci, jest to, že Češi a Němci ve vládě naprosto nedbají oposice. Připomínám jen, že jsem s panem ministrem spravedlnosti Meissnerem při projednávání daňové reformy seděl 5 měsíců v rozpočtovém výboru. Téměř na každé této schůzi mluvil dr Meissner o hanebném nakládání s oposicí a dnes, kdy sedí v koalici jako ministr spravedlnosti, nestará se o oposici právě tak, jako ostatní. (Posl. inž. Jung [německy]: Právě tak jako kol. Bergmann r. 1926 vystupoval proti úřednickým zákonům, dnes je však hájí!) Co však musíme konstatovati, jest, že dnes ani předseda vlády Udržal, ani ministr financí Trapl nemají jediného slova pro oposici. Mluvil-li někdo o oposici, byl to dr Beneš. To musíme beze všeho připustiti.

Ale energicky se musíme postaviti proti stanovisku posl. Rýpara, funkcionáře, místopředsedy rozpočtového výboru, jak on posuzuje oposici. Řekl doslova: ".... Oposice, která nedělá nic jiného, než sem přijde, pronese své řeči, ale neúčastní se dále vůbec žádné práce jako vážná oposice...." A tento člověk má ještě odvahu připojiti k tomu: "Bylo by slabostí této skutečně snaživé a státotvorné většiny, kdyby dbala takovéto oposice, která se neúčastní státotvorné práce". (Výkřiky.) Prohlašuji, že Rýpar v rozpočtovém výboru mohl takto neslýchaně mluviti o oposici bez trestu a prohlašuji - škoda, že pan Rýpar tu není - že jest daleko od oné křesťanské lásky k bližnímu, kterou by měl hlásati jako kněz. Jest to ostuda, že tento člověk si ještě také troufal v této rozpravě jedním dechem mluviti o tom, že Češi se již se sudetskými Němci vyrovnali na 100% a že větší vyrovnání bylo by nezákonné. Kdežto presidentovi Masarykovi, Švehlovi, Černému, Benešovi, Mackovi a jiným vynikajícím lidem českého státu jest jasné, že se něco musí státi, musíme si takovouto věc dáti líbiti od pana Rýpara. Snad by bylo lze odbýti tuto věc tím, že toho člověka nebudeme prostě vážně posuzovati. V podstatě musili by však i Češi připustiti, že vyjma komunisty nemají vlastně v oposici žádného zásadního odporu, že se oposice s touž vážnosti obírala věcmi tak, jako vládní většina. To lze prohlásiti plným právem.

Jestliže si dnes v této souvislosti mohu dovoliti pronésti několik slov o krisi, musíme konstatovati, že jsme v příšerně rychlé době, od počátku krise zemědělství a tak zvané průmyslové deprese dospěli ke krisi všeobecné, ke krisi evropské, k hospodářské krisi světové, že jsme dospěli ke všeobecné hospodářské krisi, ke krisi finanční, ke krisi úvěrové, ke krisi důvěry a chcete-li, ke krisím státním. Hospodářská světová katastrofa dostala se do rozhodujícího stadia a mezinárodní spolupráce musí co nejrychleji započíti, nemá-li býti vše ztraceno a nemá-li vše zaniknouti ve zmatku. Jest smutné, že mluvíce o krisi, musíme téměř již konstatovati zpevnění krise. Typickým příkladem toho, v jakých poměrech žijeme, jest, že Německo vydalo od roku 1924 do dnešního dne na podporách v nezaměstnanosti téměř 104 miliardy českých korun. Jest to číslice, která odpovídá asi více než 11násobnému správnímu rozpočtu Československa. Žijeme ve znamení evropského zmatku a evropského chaosu, z něhož se vyvíjí úporná hospodářská, celní a devisová válka. Žijeme v náladě úplné katastrofy a paniky, způsobené hlavně nastalou krisí úvěru. K tomu se druží mnoho hospodářských ostud, které se všude vynořují. Pozorujeme-li správně tyto hospodářské ostudy, jsou vlastně s to, aby zničily poslední ještě zbytek důvěry obyvatelstva. (Posl. Geyer [německy]: To jsou známky rozkladu!) Nikoliv pouze známky rozkladu, můžeme je viděti v každém hnutí. Známky rozkladu nebo zjevy směřující proti programu jedné strany nebo, řekněme, proti soustavnému hospodářství, ukazují se ve všech dobách. Ale půjde jen o to, v jakém rozměru a v jaké výši se ukazují. (Posl. Geyer [německy]: Progrese jest nyní již dosti velká!) To nepopírám, právě jsem to tvrdil. V této době pociťujeme, že se k hospodářské krisi přidružila krise úvěru, poněvadž krise úvěru jest onen činitel, který ochromí poslední zbytek volného pohybu v hospodářství. Žijeme ve znamení vypovídání úvěru, ve znamení odpírání úvěru, popírání úvěru. Krise byla by ihned zažehnána, kdyby obyvatelstvo mohlo míti důvěru k těmto věcem a kdyby spatřilo vyhlídku na spolupráci národů. Jest přece velmi podivuhodné, že si dnes nejchytřejší lidé lámou hlavu stran příčin krise; tak na příklad jeden říšskoněmecký profesor dovedl vypočítati 163 příčin krise, ale při tom nepřišel ani na jediné opatření, jak to napraviti. Čeho si musíme především všimnouti, jest základní věta, že za daných poměrů nebudeme moci dospěti ke zlepšení, jestliže v úspěšném vývoji nedojde brzy v určité míře ke spolupráci států a národů. Neobejdeme se bez této mezinárodní spolupráce v klidném vývoji a nedojdeme zlepšení a odpovědní činitelé nechť přece jednou uváží, že není trvale možno 60 až 70 milionů lidí, přímo postižených krisí, odbývati teoriemi a frázemi, jestliže se jim nepodaří opatřiti jim práci a chléb. Máme vlastně málo dobrých vyhlídek. Rozhlédneme-li se po celém světě, vidíme různé Chequersy, mezi Německem a Anglií, mezi Anglií a Francií, mezi Francií a Německem a opět mezi Německem a Francií, vidíme Chequers projevující se návštěvou Lavalovou ve Washingtoně, vidíme, jak na jedné straně Společnost národů selhává v nejprostších věcech, jak nemůže urovnati spor mezi Čínou a Japonskem a jak na druhé straně ztrácí na autoritě. To jsou věci v mezinárodním politickém životě, které slibují málo zlepšení a přece jest jisto, posuzováno evropsky, že by se dnes poměry změnily a zlepšily, kdyby se změnil poměr mezi Německem a Francií. Jak daleko věci dospěly, jak daleko lze očekávati v tomto směru zlepšení, nelze dnes ještě říci. Pročítáme-li dnes Lavalovu řeč ve francouzské sněmovně, vidíme, že Francouzi nejsou ještě ani tak daleko, aby chápali vlastní situaci v Evropě a aby ji tak hluboce a pronikavě změnili, že by bylo lze očekávati skutečnou nápravu. A mám-li dnes nazvati věc pravým jménem, mám dojem, že poměr mezi Německem a Francií jest dnes takový, že obrazně řečeno, Francie drží ruku na hrdle Německa a dovoluje mu jen tolik vzduchu, kolik nezbytně potřebuje k životu. Vidíme-li věci správně, musí i ve Francii nezbytně dojíti brzo k jinému názoru, poněvadž Francie pracuje již s mnoha miliardami pasiv v obchodní bilanci; a sledujete-li řeči francouzského ministra obchodu, uhlídáte dnes již mnohé jiné názory. Francie přechází dnes již k systému celní ochrany, zavírá hranice i Baťovi a začíná chrániti své vlastní dělníky v obuvnickém průmyslu a zaváděti na Baťu vysoká cla. O této kapitole si pak ještě promluvíme několik slov.

Posuzujeme-li dobu, smím sem jistě vložiti větu, že to působí téměř dojmem, jako bychom my lidé v této kritické době, v níž žijeme, nemohli již vystačiti bez určitého názoru a životní filosofie. Neboť rozhodování o těchto věcech bude častokráte také záviseti na našem uznání lidství a lidské důstojnosti, záviseti na stanovisku, zda se také my, lidé, nemusíme sami poněkud polepšiti, zda také nemusíme ukázati určitý vyšší stupeň lásky k bližnímu, že musíme upustiti od tohoto soustředěného egoismu a viděti nouzi jiných. Dnes to nejsou již pouhé teorie, dnes nevystačíme bez této jisté životní filosofie, že se my lidé musíme sraziti dohromady, dnes my lidé budeme museti přinésti jistou míru lásky k bližnímu, abychom povznesli morálku, která se nám vysmekla z rukou válkou a poválečnými poměry. Slyšíte dnes mluviti velmi bohaté lidi o poměrech, lidi, kteří ještě žijí v nadbytku. Vesměs krásné řeči a otážete-li se jich: "Cos učinil pro chudé?" tu se ukáže, že nic. (Souhlas.) Tento stupeň životní filosofie budeme potřebovati jako doplněk k úpravě věcí v Evropě a v celém světě. Nesmíme přehlédnouti větu, kterou jsem uvedl na počátku: Žijeme v době, kdy chod klidného vývoje věci má již jen krátkou lhůtu. Žijeme v době, kdy si vedení v politice a diplomacii musí ujasniti, že jsme násilné úpravě věcí blíže, než se všichni domníváme. Zda pak bude lépe, nevím. Či dospěli jsme již tak daleko, že se dnes již chceme hlásiti k bolševické soustavě? V době, ve které žijeme, ukazují se anomalie, které vlastně úplně odporují normálnímu chodu věcí. Žijeme ve velmi špatné době, ale vidíme, že státy musejí znovu zvyšovati daně a sociální břemena. Vidíme anomalii: na jedné straně nadměrnou výrobu, na druhé straně nedostatek a hlad. Vidíme anomalii, že jednak jest hospodářství nepatrně zaměstnáno a na druhé straně jest největší nedostatek peněz. Tam, kde by vlastně musila býti největší plynulost peněz, vidíme největší nedostatek peněz. Mohu o této věci promluviti později několik slov. Žijeme v době, kdy lidé, kteří jinak jsou pro volný obchod, stali se zapřísáhlými vyznavači celní ochrany, chápajíce snad věc správně. Také o tom promluvím. Žijeme v době, kdy všichni uznávají nutnost pomoci obchodu, živnosti, průmyslu a zemědělství, na druhé straně však se usnášejí o novém jejich zatížení. Žijeme v době menších příjmů a větších výdajů; bude působiti velmi veliké obtíže překonati tyto rozpory. Dosáhli jsme již vrcholu krise? Nikoliv! Na žádné straně není vyhlídky, že bychom byli již dosáhli vrcholu.

Několik slov ke krisi v Československu. President Masaryk, ministři Udržal, Beneš a Trapl projevují ve svých řečích velký optimismus. To jest správné, bez optimismu se nikam nedojde. Domnívám se však, že dnes nadešla doba, abychom nebyli ani pesimisty, ani optimisty, musíme spatřovati dobu tak, jaká jest ve skutečnosti. Věc jest taková, že my v Československu byli bychom musili již dávno poznati, že tak zvaná teorie o ostrovu blažených jest nesprávná. Není možno, abychom byli a mohli zůstati zemí, v níž se všude a v každém směru daří lépe, když se kolem nás poměry zhoršují. Jisto jest jedno, že se Československo žene do víru hospodářského zmatku. Čteme-li dnes výkaz Národní banky, praví se v něm: Hospodářská situace zůstává těžká, tlak z ciziny trvale stoupá. Zahraniční obchod velmi správně charakterisuje situaci, v níž žijeme. Náš zahraniční obchod činil v roce 1929 40.4 miliardy, klesl roku 1930 na 33.1 miliardy, a v prvých osmi měsících 1931 na 16 miliard. Dospěli-li jsme letos na 20 nebo 25 miliard, odpovídá to úbytku přes 20 nebo 15 miliard. Nechci dnes mluviti o příčinách světové hospodářské krise a účasti Československa na ní. Československo bylo zataženo do víru krise důvěry a úvěru. Začíná to Rakouským úvěrním ústavem ve Vídni. Úpadek Úvěrního ústavu ve Vídni zostřuje úvěrovou krisi a krisi důvěry v Německu a v celé Evropě, jest však zároveň také z části příčinou počátku krise úvěru a důvěry v Československu. Od té doby, co Úvěrní ústav zkrachoval, došlo k jistému prudšímu stažení zahraničních pohledávek u nás. Činí to asi 2 miliardy. K tomu ovšem dlužno uvésti tesauraci u nás, kterou rovněž lze odhadnouti asi na 1 miliardu. Pak došlo k vyšší potřebě cukerní kampaně a vůbec podzimu. Na jedné straně vidíme většinou ochromení obchodu, živností a průmyslu s jejich zahraničními pohledávkami, jejichž stažení jest brzděno a částečně znemožněno devisovými předpisy. Tím ovšem nastal velký nedostatek peněz. Dnes vlastně nemáme žádné peníze a ministr financí musí se nesmírně namáhati jak při projednávání rozpočtu, tak také při opatřování peněz i řešení otázky daňových nedoplatků, aby udržel státní hospodářství v chodu a při tom nezničil národní hospodářství. Vidíme, že by se dnes musilo národnímu hospodářství většinou ulehčiti, zatím co finanční správa jest nucena, při stanovisku velké části české většiny k rozpočtu, ukládati hospodářství nová břemena. Ale i na české straně dojdou k poznání, že se i u ministerstva národní obrany a ministerstva pro věci zahraniční musí provésti škrty. Jestliže jste dnes poslouchali a slyšeli mluviti Hampla a Patejdla, mluví o nutném odzbrojení, k němuž musí dojíti, Patejdl mluví o šíleném zbrojení. I na české straně došli již k poznání, že to takto dále jíti nemůže. (Výkřiky.) Proto můžeme úplně poctivě říci, že ani v Československu nežijeme v nejrůžovějších poměrech.

Zajisté jest správná věta, že v Československu jest to ještě lepší než jinde. Ale já prohlašuji, že to u nás je dosti špatné, a že se vynořuje otázka: "Jak dlouho bude se nám ještě takto dařiti, jak dlouho budeme ještě moci mluviti o lepších poměrech?" Nezapomínejte na jednu věc, že hospodaření s devisami, že zavedení kompensací, že kontingentování, režim dovozních a vývozních povolení, zavedení ochranných cel, jsou donucovací opatření, která nás vlastně vedou do doby přímo po válce. To byly věci charakteristické pro dobu přímo po válce, byla to ona nucená opatření, která byla vlastně s to, aby ochromila jakýkoliv vývoj jak po stránce kulturní, sociálně politické, tak také hospodářské. Tato donucovací opatření mohou hospodářství udusiti.

Vidíme-li dnes, že 16 zemí zavedlo již devisové hospodářství, vidíme-li, že Anglie přešla k systému ochranných cel, vidíme-li, že k tomuto systému přechází již Francie, vidíme-li, že tyto devisové předpisy mohou udusiti poslední zbytek volnosti pohybu celého hospodářského života, musíme připustiti, že jsme musili dospěti k poměrům, které jsou vše jiné jen ne krásné. Ale přece bych řekl, že ve své nestrannosti, vyhýbajíce se kritice, za všech okolností demagogii, uznáváme, že také Československo musí sáhnouti k takovýmto opatřením. Bylo by demagogické, kdybychom dnes neuznali, že také Československo musí plouti v tomto víru celého hospodářského okolí a musíme si jednou pohovořiti o tom, zda by nebylo bývalo lépe, kdybychom byli poměry z donucení urychlili, abychom konečně dospěli ke zlepšení. Neboť ona opatření působí dojmem, jako kdybychom spěli k pozvolnému odumírání. (Posl. dr Macek: Zcela správně!) Ale s ohledem na celé okolí, poněvadž nejsme jen my odkázáni na cizinu, nýbrž naopak i cizina na nás, měli bychom si spíše jednou spolu promluviti o nucených opatřeních, zda bychom neměli také přejíti k tomuto zostřenému hospodaření. Prosím, aby se mi špatně nerozumělo, nejsem přívržencem celní ochrany, nejsem přívržencem dovozních povolení, hospodářství s devisami, naopak ale musím uznati: obklopuje-li se celé okolí takovýmito devisovými ohradami, buduje-li celé okolí tuto soustavu dovozních a vývozních povolení a zavádí-li ochranná cla, Československo nemůže jinak než také toho použíti. Při tom musíme do dnešní chvíle bez dalšího uznati, že opatření Československa ani zdaleka nejsou nejpřísnější v porovnání s jinými státy. Ani zdaleka ještě nemáme takové celní ochrany, jakou zavedla Anglie nebo jakou zavádí Francie (Posl. Šeba: Také Německo!), také Německo dělá tutéž špatnou politiku, ale i Jugoslavie a Rumunsko, musíme býti spravedlivi a uvésti také ty. Ale my nemáme ještě ani zdaleka tohoto vypracovaného dovozního a vývozního systému a ani zdaleka těchto ostrých devisových předpisů, jako má na příklad Rakousko a Maďarsko. Nezapomínejme přece jednoho, že devisové předpisy nesledují již pouze jediný účel, chrániti měnu, nýbrž že účelem jejich jest chrániti hospodářství, domácí výrobu. To jest ohromný rozdíl. Devisové předpisy mají především chrániti měnu; ale dnes vidíme na Rakousku, Maďarsku a zvláště Bulharsku, že tam užívají devisových předpisů k ochraně domácí výroby. V tom tkví ohromná chyba, ohromný rozdíl, poněvadž těmito poměry jsme dospěli k úplné nemožnosti upraviti naše obchodně-politické styky. Dnes žádný rozumný člověk nemůže uzavříti rozumnou obchodní smlouvu; může ji sebe krásněji upraviti, nemůže-li se zároveň také dotknouti hospodaření s devisami, nemá to významu, neboť státy říkají: "Do toho si nedáme mluviti." Veškerá obchodní politika, všechny obchodní smlouvy se ničí devisovým hospodářstvím, jak je nyní zavedly evropské státy, a prohlašuji vám, že v hospodářském světě jest dnes neobyčejně těžko obchodovati. Vývozní obchod musí dnes bojovati s potížemi vlastních devisových předpisů, soustavy dovozních a vývozních povolení a soustavy ochranných cel. K tomu připočtěte ještě devisové předpisy a donucovací opatření okolí. V podstatě musí každý obchodník pozbýti odvahy, poněvadž neví kudy kam.

Uchylujeme se vlastně stále více a více od zásady mezinárodní spolupráce. (Souhlas.) Mezinárodní spolupráce byla ona svatá věc, kterou všichni diplomati zdůrazňují vedle zachování míru. Vůle k mezinárodní spolupráci žije v národech a přece vidíme, že hospodářské nouzové poměry berou se opačnou cestou, že nouzové poměry vedou k úsilím o soběstačnost nejčistšího druhu. Pánové, varuji vás před tímto úsilím o soběstačnost, jemuž se musí brzy učiniti konec; neboť není to nic jiného, než omeziti se na vlastní obchodní stát, než omeziti se na uspokojování potřeb vlastním hospodářstvím ve vlastním státě. (Výkřiky posl. Geyera.) Neznamená to nic jiného než přiznání k úplnému oslabení vlastního hospodářského tělesa; neboť žádné národní hospodářství jednotlivého státu není s to, aby trvale dlouho vydrželo břemena, uložená mu tímto systémem a proto se domnívám, že musíme v této chvíli nouze volati jak k representantům zahraniční politiky, tak také finanční správy a Národní banky, k těmto prononcovaným zástupcům dnešní doby, že by si mohli získati nekonečné zásluhy o stát, zemi, obyvatelstvo, celek i jednotlivce, kdyby učinili všechny možné pokusy, abychom co možno nejdříve nastoupili cestu k mezinárodní spolupráci. Říká se, že dnešní doba není pro to vhodná; a já vám prohlašuji, že právě dnešní doba jest vhodná k tomu, abychom dosáhli mezinárodní spolupráce. Nepodaří-li se to dnes, v době nouze, nepodaří se to již nikdy.

Pánové, letošního roku mluvili jsme v této sněmovně velmi mnoho o problému celní unie. Domnívám se, že Němcům se při jednání o otázce celní unie velmi špatně porozumělo. Češi dívali se na boj o celní unii u sudetských Němců vlastně jen se stanoviska nacionalismu; to byla základní velká chyba. Právě naopak, nemělo to býti nic jiného než projev, že vítáme počátek spolupráce. Dnes nezáleží problém v tom: spolupráce pouze malých států; dnes nezáleží problém v tom: spolupráce s Německem nebo bez něho, dnes záleží problém v tom, že se musíme dostati do stadia započetí spolupráce, poněvadž dnes nejde o nic jiného než o boj o větší hospodářské území. Dnes točí se věci politicky o to - buďme přece úplně poctiví - aby politická samostatnost zůstala nedotčena. Je-li zaručena politická samostatnost, nejde o nic jiného, než o vybojování, o vybudování větších hospodářských území, v nichž by se jednotlivá hospodářství, která se z donucení stala menšími, mohla poněkud rozšířiti a rozrůsti. (Posl. inž. Jung: [německy]: Nestane-li se to, hrozí v Rakousku a v Maďarsku habsburské nebezpečí!) Prosím pane kolego, v té věci můžete míti pravdu, ale myslím, že dnes o této věci nejednáme. V těchto snahách o svépomocné akce vidíme vlastně dvě různá stanoviska. Vidíme dnes akci svépomocí, jak ji na příklad provádí Mussolini, který poskytl hospodářství na střední úvěry 5 miliard lir. Jiné svépomocné akce mění se v pravý opak: v ochranná cla, jako v Anglii. Mám dojem, že jsme těmito metodami dospěli k neproniknutelnému uzavření hospodářství a že těmito soběstačnými metodami dospěli jsme, abych tak řekl, z donucení ke zchudnutí světa.

Hospodářská krise chová v sobě ovšem na druhé straně také veliká politická nebezpečí, a nesmíme je přehlížeti a musíme na ně upozorniti. Jednání o tomto celém statním evropském problému nelze si mysliti bez jistého velkorysého myšlení. V podstatě působí to přece téměř dojem, jako bychom ještě byli ve stadiu likvidace války, likvidace doby po válce a ve stadiu určitého záští národů, které do dnešního dne nebylo ještě překonáno. Neboť, kdyby bylo překonáno, byl by se již poměr Německa a Francie vyjasnil. Slyšíme-li a čteme-li dnes referáty o hospodářství, není to vlastně nic jiného než vesměs jen zoufalé volání, zoufalé volání průmyslu, obchodu a živností, zoufalé volání zaměstnanců a zaměstnavatelů. Všichni hledají pomoci u vlády a v tomto smyslu dospěli jsme proti dřívějším ideám, podle nichž vlastně stát plnil účel chrániti existenci a vlastnictví občana, k úplnému systému subvencionismu. Dávám také pánům s české strany na uváženou, zda tento subvencionismus, který byl v Československu tak vypěstěn, není jedním z činitelů, kteří zavinili tyto poměry, že dnes všechny reservy jsou ztráveny.