Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Zierhut, dr Lukavský, Roudnický, Špatný, Taub.

Zapisovatelé: Dubický, Vávra.

218 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Udržal; ministři dr Dérer, Mlčoch, dr Viškovský.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška.

Předseda (zvoní): Zahajuji 171. schůzi poslanecké sněmovny.

Posl. Bazala, nástupce za posl. Majora, dostavil se do dnešní schůze.

Ježto před tím podle §u 6 jedn. řádu v kanceláři sněmovní podepsal slibovací formuli, přistoupíme ke slibu podle §u 22 úst. listiny a §u 6 jedn. řádu tím způsobem, že přečtena bude ústavou předepsaná formule slibovací, pan posl. Bazala přistoupí ke mně a vykoná slib podáním ruky a slovem "slubujem".

Žádám, aby byla přečtena slibovací formule, a p. posl. Bazalu, aby ke mně přistoupil vykonat slib. (Poslanci povstávají.)

Sněm. tajemník dr Říha (čte):

Sľubujem, že budem verný republike Československej a že budem zachovávať zákony a mandát svoj zastávať podľa svojho najlepšieho vedomia a svedomia.

Posl. Bazala (podávaje předsedovi ruku): Sľubujem. (Poslanci usedají.)

dal předseda na dnešní a zítřejší schůzi posl. Stivínovi pro neodkladnou cestu mimo Prahu.

Předseda sdělil, že

posl. Adámek odvolal naléhavost své interpelace ministru vnitra tisk 1576, o odpovědi pana ministra (tisk 1104) na naléhavou interpelaci (tisk 1044) o nezákonném rozpuštění obecního zastupitelstva v obci Leštince u Skutče,

posl. Windirsch odvolal naléhavost své interpelace ministru financí o stížnostech v daňových a poplatkových věcech (tisk 1451).

Odpověď min. financí na dotaz posl. inž.

Kalliny o neslýchaném jednání některých bankovních firem, které klamným předstíráním vybízejí k bursovním obchodům, což ovšem musí těžce poškozovati lehkověrné vrstvy obyvatelstva (č. D 709-III).

výboru rozpočtovému usnesení senátu tisk 1652.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výborů ústavně-právního a rozpočtového o vládním návrhu (tisk 1622) zákona, kterým jednak doplňují se a mění zákony: ze dne 9. října 1924, č. 237 Sb. z. a nařízení, kterým se zřizuje Zvláštní fond pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů, ze dne 10. října 1924, č. 238 Sb. z. a n., kterým se zřizuje Všeobecný fond peněžních ústavů v republice Československé, a ze dne 10. října 1924, č. 239 Sb. z. a n., o vkladních knížkách (listech), akciových bankách a o revisi bankovních ústavů, jednak upravují se některé poměry peněžních ústavů a jiných peněžních podniků a akciových společností (tisk 1647).

Budeme pokračovati v rozpravě započaté ve včerejší, 170. schůzi sněmovny.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. dr Schollich, Szentiványi, Kopecký, Kurťak, Chmelík, Hrubý, dr Jabloniczky, dr Keibl, Geyer, Hadek, Hokky, Babel, Nitsch; na straně "pro" pp. posl. Schweichhart, dr Kalaš, Krumpe, dr Mareš, Windirsch, dr Nosek, Jos. Tůma, dr Bacher.

Dávám slovo p. posl. Schweichhartovi.

Posl. Schweichhart (německy): Slavná sněmovno! Než jménem našeho klubu promluvím k vlastnímu pořadu, musím pronésti několik poznámek k posledním hrozným neštěstím v severo-západočeských dolech. Ve Svatavě a v Lomu u Mostu stalo se několik horníků obětí svého těžkého povolání. Několik rodin ztratilo smrtelně zasažené živitele, naříkající ženy své věrné manžely nebo syny, plačící bezmocné děti své milované otce a bratry. Nelze si ani představiti bídu proletářů, tak náhle postižených nejhorším neštěstím. S hrůzou vyslechli jsme zvláště poslední strašlivou zprávu z Lomu.

Klub německé soc. dem. strany dělnické a její předsednictvo vyslovily již včera svým usnesením ve společné schůzi nejhlubší soustrast. Náš kol. Pohl byl mimo to ihned vyslán z Prahy do Lomu, aby tam nejen vyslovil příslušníkům naši nejhlubší soustrast, nýbrž aby i zjistil, zda druhou, horší katastrofu nezavinily zanedbáním platných ochranných předpisů správy dolů a horní úřady. Jestliže se toho dopustily, pak v zájmu zdraví a života horníků musí býti provinilí činitelé co nejpřísněji potrestáni. Podle zpráv, kterých se nám dostalo již včera, osudnou chybou v Lomu bylo zřejmě nahrazení zkušené požární stráže méně zkušeným dozorčím personálem. V interpelaci, kterou jsme podali spolu s českými soc. demokraty a která jest již otištěna v dnešních denních listech, vyzýváme ministerstvo veř. prací, aby oba případy co nejpřísněji vyšetřilo a aby do 14 dnů podalo sněmovně jasnou a nevyhýbavou zprávu a dále se postaralo, aby se příště zabránilo tak strašlivým neštěstím. Při této nesmírně smutné příležitosti upozornili bychom také na skutečnost, že od vzniku republiky na rozdíl k dřívějším dobám nebyla ještě úředně uveřejněna žádná zpráva o inspekčních zprávách revírních horních úřadů, ačkoliv jsme to stále a stále žádali. Namítá se nám, že uveřejnění brání úsporné důvody, ale tomu ovšem nevěříme. Pro tyto pobuřující okolnosti nemůže veřejnost v této chvíli ani rozhodnouti, zda a jak revírní horní úřady vykonávají ve skutečnosti inspekci dolů. Jisto však jest, že po válce počet těžkých zranění v hornictví nesmírně vzrostl, a to zranění, při nichž nemoc trvala přes 28 dní. Několik čísel to pádně dokáže. R. 1921 připadalo v kamenouhelných dolech na 1000 dělníků 37.56 smrtelných a těžkých úrazů. Tento počet od té doby neustále stoupal a r. 1930 dosáhl příšerného čísla 80.69. V hnědouhelných dolech činil r. 1921 počet smrtelných a těžkých úrazů při 1000 hornících 25.10 a r. 1930 58.06. Počet smrtelných a těžkých úrazů se tedy v desíti letech více než zdvojnásobil. Odborný časopis našich horníků "Glückauf" již v říjnu 1931 upozornil na těžké hmotné oběti, které musí přinášeti horníci pro snížení mezd. Neboť snížení mezd činí v kamenouhelných dolech 54.66% a v hnědouhelných dolech 51·10%. Jmenovaný časopis píše výstižně toto: "To jsou hmotné oběti, které přinesli horníci, k tomu třeba přičísti ještě krvavé oběti, a ty jsou strašlivé. Moře krve od r. 1921 stále stoupá. Tak smrtelná a těžká zranění v porovnání s rokem 1921 stoupla r. 1930: v kamenouhelných dolech ze 100 na 214·59 a v hnědouhelných dolech ze 100 na 231.31. Toto moře krve musí se zmenšiti. Upozorňujeme na to velmi důrazně ministerstvo veřejných prací a vedoucího odb. přednostu Fischera a činíme je za to odpovědnými. I nadále budeme činiti vše, aby se těžký osud horníků zlepšil a aby se co možno nejvíce zabránilo zbytečným obětem práce a aby se také dostalo náležitého zaopatření pozůstalým, zasluhujícím politování".

Nyní k bankovnímu návrhu samému. Předložený zákon jest velice ožehavý, téměř jako žádný jiný. Kapitalisté, na př. Svaz bank, nazvali původní návrh prostě nespravedlností. Opatření, k nimž se sáhlo, byla vylíčena jako drastická, že byl zasažen základní princip právního řádu, že všichni mají míti stejné právo. Svaz bank prohlašuje, že zákon působí také rozkladně. Časopis "Bohemia" sekunduje k tomu podle svých sil, psal o balkanisaci úvěrnictví, o porušení zásady občanského práva, o zrušení smluvní svobody, jakož i o jistotě smluv a více podobných věcí. A časopis "Deutsche Presse" napadá návrh zákona ještě v dnešním čísle.

Jest to do jisté míry švanda, jestliže si lidé, kteří jako skuteční autokrati jsou na míle vzdáleni demokracie, kteří si proti každé skutečné rovnoprávnosti dobývají osobně pro sebe obrovské výhody a s ostatními lidmi nakládají jako s povolným objektem kapitalistického prospěchářství, hrají na strážce rovnoprávnosti. A dokonce proslavená smluvní svoboda proti ubohým proletářům! Známe tento podvod příliš dobře, právě jako bankovní zaměstnanci, jimž pod heslem smluvní svobody snížili platy, právě jako dělníkům mzdy.

Se svého stanoviska mají páni bankéři potud pravdu, že podstatě hltavého kapitálu odporuje nasaditi mu jakoukoliv uzdu. Vždyť již náš velký průkopník Karel Marx prohlašuje se vším důrazem: "Kapitál má hrůzu před tím, že by neměl zisku nebo jen velmi malý, jako příroda před prázdnotou. S přiměřeným ziskem stává se kapitál smělý, s 10 % jistý a může se ho použíti všude: s 20% stává se živý, s 50 % positivní, nesmírně odvážný, při 100 % dupá po všech zákonech lidskosti a není zločinu, jehož by neriskoval, i když mu hrozí šibenice." Třeba si jen vzpomenouti na mezinárodní válečné lichváře, na dodavatele vražedných zbraní, aby byl plně potvrzen pravdivý výrok Marxův. Statečná Francouzka Marcelle Capy právě v poslední době učinila nanejvýš zajímavá odhalení o zločinu válečných zbohatlíků za světové války. Přes 10 milionů lidí skončilo nejstrašlivější smrtí na bojištích nebo v nemocnicích, miliony lidí byly postříleny a staly se mrzáky, ale za to několik set rodin rozmnožilo svůj majetek o miliardy. Proslavená říšskoněmecká firma Kruppova jest zvlášť vynikající figurou krvavé internacionály. Odhalení, která uveřejnily nyní také pražské deníky, o vzájemném dodávání válečného materiálu ve světové válce, co nejostřeji charakterisují surovou proradnost mezinárodního kapitalismu.

Páni ze Svazu bank a jejich parlamentní zástupci, kteří vypravují bajky také o risiku a odpovědnosti a mluví o případných katastrofálních následcích bankovního zákona, jsou však k těmto pobuřujícím věcem slepí a hluší. Potajmu mají pravděpodobně největší respekt před těmito velkými, ale nesvědomitými žraloky v hospodářství. Bankovní kapitalisté a jejich spojenci rozčilují se především jiným proto, že zákon namířený proti nim, jest prý revoluční. Ve skutečnosti podle výroku Beblova velkokapitalisté jsou vlastními revolucionáři, lidmi, pracujícími pro převrat. Právě bankovní kapitál působil v kapitalistickém hospodářském řádu skutečně převratně a rozkladně. Bankovní kapitál vyloučil vědomě na trzích světovou soutěž, odstranil jednotlivého podnikatele, který v zápolení o výrobu a odbytiště vedle svých peněz kladl na váhu také své osobní vědomosti, podporoval tvoření akciových společností, trustů a kartelů a stoupající měrou zmocnil se výroby zboží jako zdroje většího zisku. Již před několika léty poukázal můj straník posl. Pohl v zajímavé řeči na ohromný vliv bankovního kapitálu na všechna odvětví naší domácí výroby, zvláště Živnostenské banky. Od té doby okruh moci bankovního kapitálu jak u nás, tak také jinde ještě více vzrostl. Právě největší a nejvýkonnější továrny jsou dnes úplně závislé na milosti bank. Bankovní magnáti rozhodují více než kdy jindy o otázce, má-li ten který podnik pracovati ještě dále či nikoliv. Bankéři vycházejí a rozkazují, aby byli propuštěni dělníci a úředníci, snižují mzdy a platy a kašlou na smlouvy odborových organisací s podniky. Svaz bank jest však tak smělý, že potírá hrozící ručení vedoucích provinilých bankovních magnátů jako nesociální. Panstvo udělalo by skutečně dobře, kdyby zametlo před vlastními dveřmi, než půjde hlásati morálku jiným.

Pan kol. posl. dr Bacher mluvil v ústavněprávním výboru o lidskosti a spravedlnosti, která musí platiti i v bankovním zákoně. Dobře, máme dělati zákony - abych poněkud pozměnil Owenův výrok - jen abychom zavírali malé zloděje, ale nechytali ty, jejichž bezmezná touha po zisku olupuje miliony spolublížních o jejich píli a existenci? Či není neštěstí, které již natropilo ve skutečnosti nekontrolované a netrestné hospodářství bankovního kapitálu ve všech státech, i u nás již bohopustě veliké? Ostatně jest příznačné, že i sám pan dr Bacher v ústavně-právním výboru prohlásil, že nenamítá nic, aby odpovědnost vedoucích úředníků byla zostřena a aby bylo odstraněno přiživnictví. Tím přiznává, že poměry jsou neudržitelné, což také potvrzuje hanebné skončení procesu s bankou Bohemií. Časopis "Bohemia", který podporuje banky, musil sám poukázati na rozpory, jimž veřejnost vskutku nerozumí: na jedné straně vysoké platy a požitky, na druhé straně sanace, na jedné straně skvostné paláce, na druhé straně propouštění úředníků a snižování jejich platů, na jedné straně ztráty a sanace, na druhé straně vyplácení vysokých tantiém a dividend. Když se již v severní Americe, v zemi neomezené ziskuchtivosti, senát nedávno bez rozpravy usnesl na ostřejší kontrole bursy, a bursovní obchody se tam nyní zkoumají, pak i pro přivržence bezmezného kapitalismu musí býti poměry v bankovním světě úplně rozvráceny.

Potíráním t. zv. výstřelků se ovšem mnoho nedosáhne, nesmí se potírati jen chorobné zjevy, nýbrž musí se také jíti na jejich příčinu, na ohnisko nemoci samé. Projednávaný návrh zákona jest ovšem za dnešních mocenských poměrů daleko vzdálen toho, aby šel přímo na kořeny zla. Nelze očekávati, že by kapitalistické strany chtěly jíti příliš daleko ve spoutání bankovního kapitálu. Vždyť v ústavněprávním výboru zástupce oné německé strany, která prý chce zásadně vymýtiti hltavý bankovní kapitál a zrušiti otročení úrokům, potíral zákon, uváděje, že chová v sobě národní nebezpečí. Jest to kletba nacionalismu jak zde, tak i na druhé straně, že stírá fronty hospodářského boje, aby kapitalistické zájmy bylo lze přikrýti lidovým národním pláštíkem.

Dámy a pánové! Jest samozřejmé, že proti zneužití tohoto zákona ve prospěch českého nacionalismu na škodu německého hospodářství v této zemi nebo německých dělníků a zaměstnanců v tomto státě bránili bychom se energicky i my.

Podle marxistického názoru nezakládá se společnost na zákonu, naopak zákon má svůj základ ve společnosti. Musí býti výrazem zájmů a potřeb vyvěrajících z dočasného způsobu výroby proti svévoli některých jednotlivců. Ani nejkrajnější oposice nemůže popříti, že jest nutno, aby v zájmu celku byly opatřeny záruky, aby se čelilo hltavosti bankovního kapitálu, aby se posílila bezpečnost vkladů a aby se snížila úroková míra. Pokud to projednávaný zákon ještě nečiní, musí to býti co možno nejdříve doplněno.

Při tom bych ještě také připomněl, že by tento zákon měl býti doplněn zákonem kartelovým, který by také tyto magnáty a vykořisťovatele držel zkrátka. S jedné strany bylo také kritisováno, že se zákon nezabývá drahým úvěrem, že se nezabývá přeměnou krátkodobých a prostředních úvěrů v dlouhodobé, že jen zdaleka chce upravovati otázku úrokové míry pomocí zmocnění nařízením, že nikterak neohraničuje požadované záruky, přesahující častokráte slušnou míru, a že neukazuje také cesty, která by vyplnila mezeru v úvěrnictví, nedostatek hypotekárního úvěru pro obchod, průmysl a živnosti.

Těchto otázek nemůže ovšem tento zákon vyřešiti úplně, ale v budoucnosti se to musí určitě nějak státi. Projednávaný návrh zákona chce pouze omeziti obor působnosti bankovního kapitálu. A to právem.

Nikdo nebude odporovati, jestliže my sociální demokraté zdůrazňujeme, že by bylo šílenstvím vydati bankovnímu kapitálu plnou moc, aby peněžní magnáti mohli bezmezně hospodařiti podle svého a kdyby si dále namlouvali, že stát, vlastně společnost, jest dosti dobrá, aby hradila jejich ztráty, aby je takřka socialisovala, ale jinak, aby do věcí nesměla mluviti, nemluvě již o tom, že by měla míti podíl na zisku bank.

Právě tak, jako se průmysl přeracionalisoval, a nyní v době nejhorší krise musí svůj výrobní aparát, zařízený na velký provoz a neobyčejně drahý, nechati pracovati bez zisku nebo dokonce se ztrátou, tak také velkobanky se přejedly. Ony, které v době konjunktury spokojeně shrabovaly obrovské zisky, nemohou pochopiti, že mají nyní také hraditi ztráty a proto se také řítí nadnormální vysoké kursy akcií. Bankovní magnáti, kteří chtěli býti vůdci různých hospodářských odvětví, takřka úplně selhali a přivedli státy do nejtěžších katastrof. Po této stránce třeba připomenouti jen zhroucení velkobank v Rakousku a Německu, dále úpadek Kreugerova koncernu, který v celém světě způsobil největší rozruch. Ztráty německých bank byly gigantické. Ztráty nyní spojených a nakonec se státní pomocí sanovaných bank činily asi 321 milionů marek, to jest 2586 milionů Kč. Jak známo, i československá vláda musila několikráte zasáhnouti v bankách a má to činiti i příště. Velmi si přejeme, aby se to dělo jen v nejnaléhavějších případech, kdy skutečně jde o zájmy celku. Onen pražský "Montagsblatt" nemá nepravdu, poznamenává-li k bankovnímu návrhu, že ústavy z milosti státní pokladny a poplatníkovy, jejichž hospodářská oprávněnost od jejich vzniku není prokázána, musí býti likvidovány již ve prospěch existenční schopnosti osvědčených a dobře vedených ústavů.

Asi 2 miliardy Kč, jichž se použilo dosud ze státních peněz na sanaci peněžních ústavů, nelze již příště rozšiřovati o nové ohromné částky.

Jestliže projednávaný zákon povznese důvěru lidu ke měně a hospodářství, bude to úspěch, jehož nelze dosti oceniti. Pracující lidé mají životní zájem na stabilitě měny a musí odmítnouti zvláště ony zájmy určitých vrstev, které, jako na příklad v Německu, pracují k inflaci, aby velkým dlužníkům poskytly příležitost zbaviti se levně svých závazků na ú traty celku, zvláště dělnické třídy.

Velmi bychom vítali, kdyby výrobní prostředky mohly opět konati větší, užitečnější práci a kdyby tím oběživo došlo krytí a ochrany, aby tím důvěra v hospodářskou sílu státu stoupla.

S dostiučiněním chceme zdůrazniti, že úsporné vklady dělnických družstev opatrným peněžním hospodařením jsou přes krisi plně zajištěny. Proto jest jen v pořádku, aby přes úsilí mnohých krátkozrakých reakcionářů ukládání peněz těchto družstev mělo svůj základ v zákoně. V této souvislosti rozhodně bych se postavil proti tomu, aby, pokud jde o subvence a daňové úlevy, byly banky na roveň postaveny družstvům a konsumním spolkům, jak to učinila dne 4. března tohoto roku bankám nakloněná "Bohemia". Není přece možno srovnávati obecně prospěšná zřízení, jako jsou konsumní spolky a družstva, s vykořisťovatelskými bankami.

Přímým úspěchem jest dále zákonná povinnost zavésti v bankách instituci závodních výborů. Řečníci německé oposice dali k tomu svůj souhlas v ústavně-právním výboru jen se sladkokyselou tváří. Konečně nyní také drobní bankovní zaměstnanci získají vliv v peněžních ústavech zaměstnanci, které až dosud chtěli sice přidržeti, aby hradili ztráty, jak se to pokusil učiniti známý křesťanskosociální poslanec v málo křesťanské lásce k bližnímu u úředníků Německé lidové banky v Litoměřicích, ačkoliv do hospodaření vedoucích bankovních úředníků nemohli naprosto mluviti. Také pan kol. dr Bacher přimlouval se za možnost, aby všechny smlouvy byly prozkoumány a aby - to řekl doslovně - byly uvedeny v přiměřený poměr k příští platební způsobilosti ústavu, kterému má býti pomoženo na nohy. Tím se mělo poskytnouti bankám právo, aby zrušily smlouvy na škodu drobných, nevinných zaměstnanců. Proti tomuto zřejmému nepřátelství k zaměstnancům jsme se ihned postavili v ústavně-právním výboru. I příště energicky odmítneme takovéto výpady.

Ostatně jest nutno, aby bankovní zaměstnanci vždy byli odborově na výši. Neboť rozsah moci závodního výboru nezávisí konec konců na psaném zákoně, nýbrž na vlivu odborové organisace. Na štěstí bankovní zaměstnanci dovedou velmi dobře oceniti význam své odborové organisace.

Dalšího úspěchu ve prospěch bankovních zaměstnanců se dosáhlo stran pensijního fondu, který má býti příště spravován odděleně. Nemalým úspěchem jest, že členové parlamentu smějí působiti v kapitalistických podnicích jen v omezené míře. Tím se učinila poněkud přítrž korupci. Ovšem prohlašujeme, že omezení ručení funkcionářů, k němuž došlo kompromisem, zmírnění smluv pro ředitele a formulka o neslučitelnosti bankovních funkcí s poslaneckým mandátem nemá našeho plného souhlasu, ale že jako menšina nemůžeme na tom nic měniti.

Ať tak či tak, tento zákon v této formě jest stále ještě lepší než vůbec nic. Nemáme však zvláštní naděje, jak o tom bylo mluveno v rozpočtovém výboru, že by se totiž banky vrátily k své původní funkci prostředkovatelů úvěru. Také "Bohemia" vytýkala, že banky převzaly činnost podnikatelů a mluvila o jejich vlastním poslání věřitelů. Ale jest jisto, že nynější vývojová tendence nebude přerušena, že hltavý bankovní kapitál uhájí všechny příležitosti k výdělku i v budoucnosti a že se vždy bude pouštěti do šíleně smělých spekulací. Příklad Kreugerův jest neobyčejně příznačný. Pak jest dán další vývoj. Právě události v Německu ukazují nám se vší zřetelností cestu, kterou se ubírají také banky. Nová Drážďanská banka jest totiž celá v rukou Německé říše, Komerční banka a Všeobecná úvěrní banka převážně, Německá banka ze značné části.

Tím má stát neobyčejně rozsáhlý vliv na hospodářství nejen v průmyslu, v zemědělství a obchodu, nýbrž i v úvěrnictví. Stát bude vždy silnějším hospodářským činitelem, který vytlačí soukromé hospodářství. Velmi dobře chápeme tento vývoj, který především vede ke státnímu kapitalismu. Jest pochopitelné, že soukromokapitalistické vrstvy toho litují. To jsme mohli pozorovati i v ústavně-právním výboru. Pod nicotnou námitkou, že stát hospodaří špatně, odmítá se organisační zásah státní moci do kapitalistických výrobních podniků. Při tom jest však jasné, že vedení soukromého hospodářství ve všech státech vedlo k úpadku. I v měšťáckých vrstvách jest důvěra v tento systém velmi těžce otřesena. Konečně již minula doba, kdy kapitalisté mohli pokládati stát pouze za jakéhosi bezvýznamného strážce svých výdělečných zájmů, který musil nespokojené dělníky krotiti, jestliže bylo ohroženo vydělávání peněz. My ovšem víme, že podle slov Marxových měšťácký stát není nic jiného než vzájemné pojištění buržoasie proti jejím vlastním členům a že kapitalisté chtějí od státu dostávati dary ve formě subvencí atd., aniž za to něco konali.

Naše politika naproti tomu musí se bráti tou cestou, aby se nevydávaly peníze veškerého lidu bankám atd. nepromyšleně bez vzájemného plnění, nýbrž, aby vzrostlo kontrolní a nařizovací právo státu v otázkách hospodářských. Fikce svobodného kapitalistického hospodářství bude již dávno rozbita tvrdými skutečnostmi k bolesti kapitalistů, a to ve všech pokročilých zemích. Na tom nezmění nic ani "Deutsche Presse", která mluví o nebezpečí státního socialismu. Ostatně jest úplně nesprávné domnívati se, že se stát dožaduje primátu v hospodářském vedení teprve dnes. Jak v Rakousku, tak také v Německu došlo k rozvoji na příklad průmyslu a zemědělství již před desítiletími za pomoci státu, nemluvě ani o dopravnictví. Ve všech jiných zemích vidíme týž obraz.

Kam by to vedlo, kdyby se svoboda hospodářství trpěla k neomezenému zneužívání kapitalistickými monopoly bez státního zásahu? Tam, kde nelze hledati žádný zisk, ačkoliv jde o hospodářské a sociální nutnosti, nebo kde risiko jest příliš veliké, dává soukromý kapitál velmi rád přednost. Sociálně demokratický národohospodář dr Staudinger uvádí ve svém nejnovějším základním díle "Stát jako podnikatel" velmi správně, že jest to pouhý nedostatek historického vědění a chápání, špatná vůle a přímo závidění zisku, denuncuje-li se dnes státní podnikatelství, že škodí hospodářství. Zásadně jsme tedy proto, aby podnikatelská činnost státu, která ovšem nesmí býti ponechána jedině byrokracii, byla promyšleně budována dále, nikoliv na posledním místě v oboru úvěrnictví.

Z tohoto důvodu hlasujeme pro tento návrh, který vyhovuje našim přáním, pokud jde o naše ústavy, a zavádí účinnost závodních výborů atd. Právě poněvadž víme, že stát již dnes jest největším hospodářským činitelem a největším zaměstnavatelem, chceme získati na jeho činnost rozhodující vliv v zájmu pracující třídy. A poněvadž také víme, že podle výroku Bedřicha Engelse postátnění největších kapitalistických středisek moci jest formální prostředek, podklad k řešení sociálního problému.

Chceme, aby dělnická třída dobyla ve státě moc a stala se dědičkou soustředěné moci výrobních podniků, které jsou již v držbě státu a v nichž pracuje, a tím se stala vládkyní své ho vlastního výrobního procesu a výrobního výtěžku. Stanovisko naší strany k tomuto zákonu třeba chápati v tomto dobrém, socialistickém smyslu. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. dr Schollich. Dávám mu slovo.

Posl. dr Schollich [německy]: Slavná sněmovno! Stanovisko mé strany k bankovnímu zákonu vyloží kol. Keibl. Nebudu se tedy obírati touto věcí, nýbrž prozkoumám poněkud kriticky vnitropolitické a zahraničně-politické události posledních týdnů a pojednám o nich se stanoviska strany, poněvadž naléhavě vyžadují, aby byly projednány a aby také strana zaujala k nim jasné stanovisko.

Že československá zahraniční politika již ode dávna bez výhrad a slepě, věrně následuje francouzskou politiku a že při všech příležitostech jakéhokoliv druhu lze ji vždy nalézti na straně Francie a že věrně a obětavě jí kdykoliv sekunduje, jest, bohužel, již v celém světě známá věc. Znamenalo by to opakovati, co jsem již dříve říkal, kdybych chtěl znovu upozorniti, jak problematické bude toto přátelství Francie pro Československo, kdyby došlo k válce, a že pro tento stát v jeho nejvlastnějším zájmu by bylo lepší, aby hledal a uzavíral svá přátelství a tím svá spojení podle poměrů, daných přírodou a jeho polohou ve střední Evropě. Toto věčné běhání za velkým francouzským bratrem, které mimoděk připomíná věrného pudla, který v psí příchylnosti běhá za svým pánem, působí přímo již více než komicky a směšně. Také při tomto velkém divadle - řekněme správně veselohře - které bylo dáváno v poslední době pod názvem "Odzbrojovací konference" v Ženevě a které nyní po týdny probíhá jako debatní klub, nepřekvapilo, že se ministr zahraničí Beneš jako vůdce československé delegace bez rozpaků postavil na stranu Francie a že hledá jen nenápadný způsob, aby tato důležitá konference skončila bez výsledku a aby našel podnět k rozchodu. Požadavek vytýčený Francií, který ode dávna hájila: "Nejprve bezpečnost, pak odzbrojení", ukazuje přece každému, kdo to chce viděti, docela jasně, že Francii záleží jen na tom, aby si na věčné časy zabezpečila lup z poslední války a aby v budoucnosti znemožnila odvetnou válku. Co bylo Německé říši proti právu odňato surovou mocí násilnými diktáty, hospodářsky naprosto nemožné roztrhání krajů, nutných k životu, jako na příklad Horního Slezska nebo východního Pruska, odtržení území gdánského, saarského a mnohé jíné, to má tak podle mínění Francie zůstati na věky, aby se tímto způsobem stalo Německo pro vždy nezpůsobilým rušiti francouzské snahy po hegemonii v Evropě a zabrániti jim. Neboť to přece bylo účelem a cílem světové války, Francií promyšleně a přesně připraveno do nejmenších podrobností prací trvající po celá desítiletí.