Před válkou se německému národu vytýkala surová chtivost panství, která směřovala k tomu - jak se to projevovalo ve smělém plánu před válkou "Berlín-Bagdad" - podrobiti si celý svět. Jen hospodářská činnost a organisační schopnost, vlastnosti vysokou měrou vrozené německému národu a vzbuzující tedy závist ostatních národů, mohly dáti zdání oprávnění tomuto názoru, úmyslně rozšiřovanému nepřáteli. Nejapná německá zahraniční politika a diplomacie tento dojem dokonce zesilovala. Jak dobře dovede naproti tomu Francie za všech dob odívati své choutky okrašlujícími frázemi po obšťastnění světa a lidství! V celých francouzských dějinách zračí se ve všech stoletích [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. března 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 87 této těsnopisecké zprávy.] nenasytná chtivost panství, touha po rozšíření mocenského území francouzského imperia, [Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 17. března 1932 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.] nemluvě již o imperialistickém věku Napoleonově, jejž dnes oplakávají s opravdovým smutkem všichni Francouzi, i socialistického směru, a po jehož návratu vroucně touží. Pro svou přirozenou a vrozenou úlisnost a obratnost dovedla francouzská politika vždy co nejchytřeji zastříti své pravé cíle a hráti si na nezištného osvoboditele a dobrodince lidstva. Jen občas objeví se za licoměrnou maskou přirozená a skutečná pitvora, pravá tvář drzého prospěchu a nejbezohlednější surovosti. To třeba konečně jednou jasně říci proti tomuto jímavému pokrytectví, s kterým v této chvíli vystupuje opět francouzský ministerský předseda v Ženevě na odzbrojovací konferenci. Ještě nikdy nebyly francouzské návrhy ku prospěchu německého lidu, vždy jen sloužily k tomu účelu, aby bylo zachováno francouzské panství, ale aby německý národ a říše byly drženy při zemi a poškozeny. Odzbrojovací návrh Francie slouží k témuž účelu. Nebylo to nic jiného, než směle inscenovaný divadelní výstup s vědomým úmyslem oklamati ostatní mnoha slovy a krásnými návrhy o pravdě, že Francii vůbec ani nenapadne, aby ve skutečnosti odzbrojila. Jestliže dnes nemůžeme dojíti ve světě k žádnému skutečnému míru - stav zavedený násilnými diktáty podle našeho mínění není nic jiného než utajený válečný stav - jestliže napětí mezi jednotlivými národy a státy stále vzrůstá, takže nutně spěje k násilnému výbuchu, proti němuž se internacionála přes krásné řeči soudruha Vandervelde na odzbrojovací konferenci ukáže právě tak bezmocná jako r. 1914, jestliže světová hospodářská krise jako následek nešťastných politických poměrů denně trvale vyřazuje více lidí z pracovního procesu, a dává je na pospas všední bídě, vinníkem těchto neutěšených poměrů ve světě jest především a zvláštní měrou Francie, to se musí konečně jednou jasně a otevřeně říci. Francie sama ve své hysterické úzkosti špatného svědomí před odplatou brání každému ozdravění a snaží se nynější stav jak politicky, tak hospodářsky stejně nemožný udržeti co možno nejdéle.

Kdo se poněkud obíral dějinami, ví, že takovýto násilný stav nikdy nemá trvání a na konec musí se shroutiti, ovšem pak pohřbí pod sebou vše, co se včas nepřetvořilo a co odporovalo přirozenému vývoji. S tohoto stanoviska dějinně potvrzeného hledím s plnou důvěrou v budoucnost německého národa na další vývoj, ovšem s předpokladem: že si německý národ vždy zůstane důstojně vědom svého práva a bude je kdykoliv a při každé příležitosti hájiti s největší houževnatostí. Řeč německého říšského kancléře Brünninga na odzbrojovací konferenci v Ženevě zdála se mi ovšem málo způsobilá, aby získala německému právu nové přátele. Než pravda a právo musí konečně dojíti svého splnění, tak tomu chce mravní světový řád.

Přistupujeme-li jako národně uvědomělí Němci s tímto poznáním k posuzování nynějších poměrů, pak musíme vítati, jestliže Francie ve své vítězné zpupnosti nedbá dnes nutností a potřeb německého národa, právem silnějšího surovou mocí překáží každému ozdravění politicky a hospodářsky zmatených poměrů, neboť tím jistě i národně nejbezpohlavnější Němec časem pozná, že tak často a tolikrát užívané heslo francouzsko-německého do rozumění a sbratření jest ještě daleko vzdáleno uskutečnění a že jest to blud a že bludem zůstane již dnes snad budovati na tom nějaké naděje do budoucnosti. Toto smutné poznání bude snad ku prospěchu mnohému německému snílkovi, byť i jest sebe trpčí. Na druhé straně toto chování Francie, tvrdošijně překážející každému ozdravění, jen urychlí blížící se, nevyhnutelné a nutné vzájemné vypořádání národů ke zlepšení nynějších zmatených poměrů a přispěje k rychlejšímu dozrání vývoje.

Ministr zahraničí dr Beneš jako vůdce čsl. delegace podal dne 12. února na odzbrojovací konferenci k předmětu čsl. návrhy. Jeho vývody po více než jedné stránce zasluhují povšimnutí, takže se jimi musíme poněkud zabývati. Úvodem promluvil především o vážnosti mezinárodního stavu a přál konferenci plného úspěchu, poněvadž ztroskotá-li, vzroste všeobecná nejistota a ještě více by zmizela víra v mezinárodní instituce. Nastalo by období, v němž by moc měla nadvládu nad právem. Že mezinárodní situace jest velmi vážná a plna napětí, není již žádná moudrost pouze pana Beneše, to se stává den co den zřetelnějším i pro politického analfabeta, slyší-li o stále vzrůstající hospodářské krisi ve všech zemích. Jistě by však působilo velmi hojivě, kdyby byl při této příležitosti šel na kořen tohoto politického a hospodářského zmatku a kdyby byl ukázal příčiny, místo aby tento stav prostě bral jako danou skutečnost. Ale diletantismus převládající ve všech státech překáží již po léta vážné rozpravě o tomto důležitém tematu a ukazuje se naprosto nezpůsobilým, aby tuto obtížnou otázku doby uspokojivě vyřešil. Proto musí také čím dále tím více mizeti víra v mezinárodní instituce, poněvadž téměř každému bude jasno, že od těchto mezistátních zřízení nelze nic očekávati. Či je větší ostuda pro Společnost národů, než na př. jeho naprosto bezvýsledné zasahování a jednání v japonsko-čínském sporu? Nejhlavnějším účelem Společnosti národů přece bylo pokojnými úmluvami řešiti sporné případy mezi přičleněnými státy a tím zabrániti jejich válečnému řešení. Jak Japonsko, tak také Čína jsou členy Společnosti národů, musí se tedy oba podříditi rozhodnutí této korporace a schváliti každý zprostředkující zásah tohoto místa a vítati jej. Všechno úsilí někdejšího francouzského ministra zahraničí Brianda, který poznal nebezpečí pro vážnost Společnosti národů, nepodaří-li se prostředkovati mezi oběma členy, bylo nakonec marné a ukázalo úplnou bezmocnost tohoto zřízení v případě války a tím jeho zbytečnost. Za takovéhoto stavu pokládáme za nejprostší a nejrozumnější, aby Společnost národů, ze které se nyní stala zaopatřovna pro několik Francouzů s vysokými platy, byla co nejdříve rozpuštěna, aby se zemím ušetřily nikoliv bezvýznamné náklady na příspěvky. Pokud jde o vystoupení Československa, německá strana národní podala již příslušný návrh, který ovšem nedojde souhlasu ministra zahraničí dr Beneše, který se velmi rád po celý rok pohybuje na mezinárodních sjezdech a jest tam všeobecně známou figurkou jako malý august. Bylo by velmi zajímavé, kdybychom jednou zvěděli, co stojí Československo velikášství jejího ministra věcí zahraničních a abychom uvažovali, zda by tohoto značného příspěvku nebylo možno lépe použíti pro produktivní účely.

Ministr zahraničí dr Beneš se obává, že kdyby selhala odzbrojovací konference, nastalo by období, kdy by moc nabyla nadvlády nad právem. Tyto obavy pokládám za zbytečné, neboť toto období trvá již 13 let a také zahraniční a vnitřní politika Československa provozuje se s týchž hledisek, to jest tedy s hledisek moci nad právem. Mimo Beneše nebude snad přece nikdo moci tvrditi, že nové uspořádání světa různými nucenými diktáty stalo se snad podle zásad práva? Či nebylo a není to čiré bezpráví, že se sudetským Němcům upírá právo na sebeurčení, že se nedovoluje Rakušanům připojiti se k Německu, že se nedovolí ani hospodářské sblížení ve formě celní unie a dlouhá řada mnoha jiných věcí? Můžeme téměř říci, že v dějinách sotva byla doba, kdy bylo právo tak deptáno jako dnes. V jiných dobách postupovalo se snad suroveji, ale aspoň upřímněji a čestněji, kdežto dnes nejkrutější surovosti dovedou se odívati v nejkrásnější slova. Beneš dovedl v Ženevě referovati o mírové politice, kterou sleduje Československá republika od počátku a vyložil zvláště úsilí Československa o ponenáhlou organisaci míru. Snad jest to mezinárodní zdvořilost, vyslechnouti nejotřepanější fráze na takovýchto sjezdech trpělivě a bez námitky, ale my nejsme vázáni touto zdvořilostí a můžeme panu Benešov i odpověděti na jeho povídání, ba cítíme se k tomu dokonce povinni, abychom nevzbudili v cizině nesprávný dojem. My, němečtí občané československého státu z donucení, nevíme o mírové politice tohoto státu od počátku jeho vlastní existence nic. Hnacím pérem československé spojenecké a obchodní politiky bylo záští k německému sousedu, který má býti trvale udržován v politické a hospodářské bezmocnosti, tomuto smýšlení děkuje za svůj vznik Malá dohoda, i za své další trvání, ono vnutilo Benešovi v boji proti celní unii dokonce úlohu nejrvavějšího a nejkřiklavějšího prvního bojovníka. V dějinách sudetského němectví zůstane zaznamenáno pro vždy jako těžká chyba, že německé vládní strany, Svaz zemědělců a soc. demokrati, nepostavily se tenkráte proti panu Benešovi při jeho nenávistných projevech proti Rakousku a Německu, že si nezakázaly tuto naprosto Němcům nepřátelskou zahraniční politiku, nebo, kdyby jim to bylo odepřeno, nevyvodily z toho důsledky. Jak mohou německé strany svým poctivým jménem krýti zahraniční politiku takovéhoto směru a po léta mlčeti, kdy mluviti a ohraditi se proti tomu bylo by jejich národní povinností! Dne 16. března loňského roku měl dr Beneš ve škole politických věd velmi poučnou přednášku o čsl. zahraniční politice, v níž konstatoval, že teoreticky jsou možné jen dvě koncepce československé zahraniční politiky: koncepce slovanské politiky a koncepce neutrality Československa. Tuto prohlásil za velmi obtížnou, ba za nemožnou a otevřeně se přiznal k první, ke koncepci slovanské politiky, která podle jeho mínění musí býti koncipována a prováděna určitou formou. To se odváží veřejně vysloviti zahraniční ministr státu, který má přes čtvrtinu německých státních občanů, kteří přece konec konců smějí vznášeti nárok, aby se přihlíželo i k jejich citům! Tím, že vládní Němci mlčeli, tím, že trpěli takovéto výroky v přítomnosti německých ministrů ve vládě, lze v cizině lehce vzbuditi dojem, jako by oněch 3 1/2 milionů sudetských Němců bylo v tomto státě národně úplně uspokojeno a jako by bez výhrady schvalovali a kryli slovanskou politiku pana Beneše. Naproti tomu musíme my proti tomu co nejostřeji protestovati a zřetelně před celým světem vyjádřiti pravé smýšlení sudetských Němců.

Žádáme, aby Československo zahájilo skutečnou organisaci míru tím, že se docela otevřeně odkloní od francouzské politiky vojenské moci a bude podporovati co nejdůrazněji úsilí Německa po úplném odzbrojení. Francii lze přivésti k rozumu, k rozumné nové úpravě jen tím, že bude isolována a zůstane odkázána sama na sebe. Francii musí býti oficielně naznačeno, že Československo není s to, aby nadále podporovalo francouzské šílené zbrojení a vynakládalo na československé podřízené vojsko náklady, přesahující daleko jeho velikost a sílu, jež tedy chudí, vyssátí poplatníci nemohou již platiti v dnešní době hospodářské nouze a krise. Tímto způsobem bylo by snad možno přiměti Francii k rozumu a k obratu a tím zahájiti ozdravění světa. V zájmu Francie udržuje se stav našeho zbrojení nad naše síly, odmítá se u nás zkrácení služební doby, jak se právě nedávno vyslovil ministr Viškovský, ačkoliv v jiných státech bylo již dávno provedeno. Působí to snad dojmem ochoty k míru? Ovšem, dovíme-li se, že pan Beneš jest hlavním akcionářem československého a francouzského válečného průmyslu Škody a Schneider-Creuzota, pak lehce pochopíme, proč právě Francie spojuje odzbrojení s podmínkou, kterou nelze nikdy splniti: Nejprve bezpečnost! Tímto chytráckým způsobem bude míti válečný průmysl pravděpodobně ještě dlouho dostatečné zaměstnání a tím bude poskytovati akcionářům bohatý zisk. Také novinářská zpráva, že Schneider-Creuzot chce opět prodati svých 14.000 Škodových akcií československému státu za drahé peníze mnohem dráže než stály jeho samotného - že převzetí těchto akcií bylo přímo jednou z mnoha podmínek francouzské půjčky 800 milionů Kč, na které se právě nedávno usnesla poslanecká sněmovna, zasluhuje v této souvislosti největší pozornosti. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.)

Tato nešťastná francouzská půjčka, o které se ještě neví, zda přes povolení francouzské sněmovny byla již, či správněji řečeno, konečně realisována, či nikoliv! Tak naléhavě byli bychom jí byli již potřebovali, neboť všechny státní pokladny jsou prázdné a udržování celého státního chodu dělá těžké starosti odpovědnému ministrovi financí! Ale v nouzi se přátelé rozprchnou! Francie, která tušila naši nouzi, použila této příležitosti, aby za několik mizerných set milionů vznesla na stát požadavky a žádala záruky, které byly naprosto nestydaté a musily býti odmítnuty, nechtěl-li se stát octnouti v úplném područí. Francie prý kladla mezi jiným podle zpráv zasvěcených lidí dokonce podmínku, aby byl dosazen francouzský pozorovatel, jako francouzský generální ředitel Anglobanky, dále žádala, že nová zápůjčka musí býti ihned splacena, vyloží-li se nová zápůjčka v cizině, čímž se pravděpodobně chtělo jen dosíci toho, že se stát i v budoucnosti v dobách finančních potíží smí obraceti o pomoc a peníze jen do Francie a tím se octne v úplné závislosti, a na konec žádala největší záruky za úroky a amortisaci. Ono tolik vychvalované, s velkými obětmi Čechy udržované nákladné francouzsko-české přátelství, jak jasně vysvítá z těchto požadavků, bude asi jen jednostrannou láskou, při čemž jedna strana musí platiti útraty, kdežto druhá strana má jen nepříjemnosti z tohoto poměru. Československo nepožívá asi ve Francii mnoho důvěry, neboť jinak nebyly by s tak malou půjčkou spojovány podmínky, které v nejlepším případě jsou na místě u nějakého nejistého balkánského státu. Snad tento postup poskytne konečně československým státníkům příležitost, aby jednou důkladně přemýšleli o spojenci Francii, a zavdá jim podnět, aby svou zahraniční politiku podrobili základní změně, a to co možno brzy, než bude příliš pozdě.

Vývoj nezadržitelně pokračuje a vynucuje hospodářskou krisí sám o sobě změnu a řešení. Neboť, nepodaří-li se co nejdříve zjednati pořádek důkladnou politickou a hospodářskou novou úpravou, požene lidstvo nezadržitelně ve zmatek a k bolševismu. Z tohoto poznání bojujeme my němečtí nacionálové za revisi nemožných násilných diktátů z roku 1918 jako hlavní příčiny všeho zla. Hospodářství samo si vynutí novou formu přes všechen odpor.

Rozumní hospodářští politikové vidí jistě již zřetelně znamení nové doby, jen nedovedou ještě, nedbajíce všech pochybností, vyvoditi ze svého poznání jedině správné logické důsledky. Bylo zajímavé sledovati průběh hospodářského sjezdu, který byl zahájen dne 22. února tohoto roku v Brně. Bylo přítomno přes 50 vynikajících hospodářských politiků, zástupců evropských svazů, středoevropských ústavů a evropských celních spolků a snažili se s největším úsilím o novou formu společné mezistátní práce, aby co nejúčinněji čelili stále více vzrůstající hospodářské krisi s její nezaměstnaností, budící obavy, která přímo otřásá základy státu. Byly tam podány různé návrhy, aby bylo lze upraviti výměnu statků a zabezpečiti výrobě odbytiště. Vskutku ještě nikdy nebylo tak patrné, jako na tomto hospodářském sjezdu, že staré rakousko-uherské mocnářství nebylo pouze politickou, nýbrž především hospodářskou nutností, a že jeho rozbití způsobilo v tomto území nemožné poměry. Uvésti v život drobné státy jako Československo, Maďarsko, Jugoslavii a jiné, s nepřekročitelnými celními hradbami v době dopravy, v době techniky, znamená krok nazpět do šedého středověku a nikoliv pokrok, jest to proti duchu doby a tedy neudržitelné. Musí tedy dojíti ke spojení těchto drobných států pro lepší výměnu jejich výrobků, i kdyby tím měla utrpěti nebo býti ztracena i politická samostatnost. A žádné nové uspořádání ve střední Evropě nebude moci nikdy přejíti přes Německo bez povšimnutí. I když se Češi a jejich přátelé z Malé Dohody z úzkosti před velkým německým vlivem v tomto hospodářském útvaru dnes ještě všemi silami brání proti této myšlence a odmítají účast Německa, dojde k ní právě tak určitě, jako ke spojení všech Němců ve střední Evropě, pokud sídlí prostorově vedle sebe a pokud mohou býti spojeni v jednom státě. Litujeme, že se při tomto hospodářském sjezdu v Brně jen málo národních hospodářů odvážilo podívati této skutečnosti klidně a bez vášně do očí a již nyní se přimlouvati za spojení středoevropských států s Německem. Jedině v tomto státním útvaru byla by dána nutná výměna agrárních a průmyslových výrobků, která jest předpokladem k ozdravění a o kterou musíme především usilovati. Bez Německa nedojde k středoevropskému sdružení - nebo správněji - každé středoevropské sdružení zůstane bez účinku a bez výsledku, zůstane torsem. A jestliže pan ministr dr Viškovský dne 22. února uznává před svými voliči v Hořovicích pod tlakem nouze pro Československo za nutné jako poslední krok své moudrosti, aby byl vybudován hospodářský ochranný systém, pak již dnes jistě také můžeme předpověděti, že vzájemná ochrana hospodářství, jíž se jednotlivé státy nyní obklopují, nepřinese zlepšení a ani třebas jen zmírnění nebo oslabení hospodářské nouze, nýbrž povede národy stále hlouběji ke zbídačení. Jen nejradikálnější obrat, jen okamžité odsunutí do pozadí všech politických obav před hospodářským rozumem a nutností mohlo by snad ještě zabrániti katastrofě.

Z tohoto poznání odmítáme také všechny návrhy, které francouzský předseda vlády podal v posledních dnech v Ženevě a které vrcholí ve spojení dunajských států, jako naprosto nezpůsobilé.

Jest zbytečné vyvozovati poučení z těchto úvah pro Československo, poněvadž míti starost o stát a jeho existenci a o něj pečovati jest úkolem těch, kdo jej vybudovali.

Zdá se však, že strážce československého státu pro stále se zhoršující hospodářské poměry, které si vynutí i nové politické uspořádání, zachvacuje denně vzrůstající nervosita, která se projevuje ve vzrůstajícím počtu pronásledování Němců a velezrádných procesů a snaží se tím se vybíti. Pravděpodobně se má odvésti pozornost českých vlastenců od neutěšených hospodářských poměrů státu tím, že se uměle rozdmychávají politické a šovinistické vášně. Snad také krystalisace říšsko-německých poměrů, které rovněž dozrávají k poslednímu rozhodnutí, podstatně přispívá k tomu, že česká úzkost před nejistou budoucností nezměrně vzrůstá. Jinak nelze jistě pochopiti, že na docela neurčité důvody k podezření a na podezřívání jsou lidé po týdny a měsíce vyšetřováni a vsazováni do vězení a pak nakonec opět propouštěni, poněvadž se tato podezření ukázala jako příliš slabá nebo neudržitelná. To se děje v době, která přímo překypuje frázemi o demokracii, o demokratické svobodě a lidství. Co se po této stránce odehrává v posledních měsících ve svobodomyslném, demokratickém Československu, jest neslýchaná ostuda, jest to výsměch vší lidské důstojnosti a připomíná to "temný středověk", dobu nejtěžšího náboženského pronásledování. Nevinná smrt na hranici byla snad ještě lidštější než trýzeň několikaměsíční vazby s inkvisičními výslechy, aby se na konec přece jen vynutilo nějaké přiznání. V dřívějších nedemokratických policejních státech bývalo zvykem, že se proti nějakému pachateli nejprve sebral obžalovací materiál a dostatečné důkazy pro jeho vinu, než se přikročilo k jeho zatčení, a pak se s ním v nejkratší době provedl proces. V československém svobodomyslném a právním státě jest tomu jinak. Ústavně zaručené svobody osoby se nedbá, bez důvodu jsou napadány politicky nepohodlné osoby, pravděpodobně, aby se zastrašily ostatní, jsou obviňovány z vyzvědačství a velezrady, i když proti nim není vůbec žádných důvodů k podezření. Vyšetřovací vazba slouží většinou především k tomu, aby takovéto důvody byly zkonstruovány. "Podezřelé" hermeticky uzavrou od vnějšího světa a odejmou jim veškerou možnost hájení, neboť i jejich právnímu zástupci odepře se nahlížeti do spisů a odpírá se mu právo, aby mohl promluviti o věci se zatčeným. Vyšetřovací vazba trvá častokráte několik měsíců, jednou, poněvadž vyšetřovací soudce pro přetížení musí vésti současně 30 až 40 případů, a za druhé, poněvadž průkazní materiál, který měl býti podkladem k zatčení, musí se teprve dodatečně opatřiti. V případě tajemníka naší strany Wernera v Krnově trvalo to celých 6 měsíců, než se konečně dne 4. března mohlo konati přelíčení. Také zde bylo vyzvědačství podkladem podezření. Skutečnost, že Werner úplně veřejně měl politické rozhovory s říšsko-německým pánem, který prý pracuje ve vyzvědačství, stačila k jeho zatčení. Řada agentů provokatérů usilovala pak po celé měsíce, aby opatřila přitěžovací materiál. Domovní prohlídky v bytě Wernerově a kanceláři strany v Krnově, nejprve policejní, pak soudní s policií, zůstaly úplně bez výsledku. Velký aparát byl uveden do pohybu, aby Wernera dopadl a usvědčil. Ale nedostali se přes umělé důvody podezření. To bylo již před měsíci jisto a Werner a oba spoluzatčení, Meyer a Fuchs, byli by musili býti z vazby propuštěni. Poněvadž by to však bylo znamenalo hroznou ostudu pro tento případ špionáže, tak velice rozšlapaný, byly spisy postoupeny ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu národní obrany, aby k nim zaujalo stanovisko. Jest zajímavé věděti, že spisy týkající se vyzvědačství jsou vždy zkoumány vojenskými znalci v ministerstvu národní obrany a že tento postup má největší vinu, že se takováto vyšetřování táhnou dlouho. Nová šetření, která pokládají za nutná, vždy znovu činí průtahy ve vyšetřování, ačkoliv nemají vlastně vůbec žádného práva zasahovati do chodu vyšetřování samého a měli by podávati jen posudek. Ale proces mají v rukou vojenští znalci, ti rozhodují a ti se houby starají o hloupé civilisty, neberou nejmenšího ohledu na lidská práva, zaručená základními zákony. Co je pro ně svoboda, čest, existence a zdraví nějakého civilisty, co je jim do jeho rodiny? Vidí vlast v nebezpečí, snaží se ji zachrániti, i když při tom 99krát sáhnou vedle a zničí nevinné lidi. Tak daleko jsme došli v demokratickém období! Tak se také naprosto nedbá trestního řádu. Dnes slyšíme často již stížnosti, že v očích obyvatelstva začíná mizeti vážnost k soudům, a slyšíme přání po obnovení soudcovské nezávislosti. Justicia fundamentum regnorum, spravedlnost základem království, tato základní věta pro republiky již neplatí, zde jest spravedlnost děvkou vládnoucí soustavy, svévole a násilí. Mnoho naprosto jednostranných rozsudků československého soudnictví v posledních letech potvrzuje také u nás tuto ostudnou skutečnost. Také ony jsou častokráte výrazem domácího šovinismu nejušlechtilejší čisté kultury, vládnoucího českého systému. Osvobození Horákovo, k němuž došlo jen proto, poněvadž pachatel byl legionář, jednal tedy z vlastenecké povinnosti, zamítnutí zmateční stížnosti v tomto případě nejvyšším soudním místem, nejvyšším soudem v Brně, který jest znám svou zvláštní přísností a i v nejnevinnějších politických věcech většinou pravidelně zvyšuje výměru trestu, uloženou nižší instancí, jest ještě v čerstvé paměti. Jak má míti obyvatelstvo důvěru v úplnou nestrannost soudnictví, musíme-li konstatovati, že i tato místa, která jsou přece určena, aby byla strážci zákonů, nedodržují předpisů, ustanovených v zákoně. Vyšetřování má býti provedeno s největším urychlením, aby obžalovaný byl rychle zpraven o skutkové povaze obvinění proti němu vznesených, aby se mohl hájiti a podati návrhy protidůkazů. To vše se neděje a člověk oloupený o svou svobodu zůstává celé měsíce v naprosté nevědomosti, poněvadž, jak jsem již řekl, obžalovací materiál musí býti proti němu teprve shledán. Ačkoliv trestní řád předpisuje, že po skončení vyšetřování státní zastupitelství jest do 8 dnů povinno buď podati obžalobu nebo zastaviti řízení, trvá to týdny, zvláště ve věcech vyzvědačství a velezrady, než se rozhodne, poněvadž spisy musí býti postoupeny k předběžnému prozkoumání nejprve různým místům, jako ministerstvu národní obrany k nahlédnutí, a státní zastupitelství to činí, poněvadž se mu to odtamtud nařídí. Zajisté jest zde podklad ke stížnosti, než nemá to praktického účelu, snad to vede právě k dalšímu, úmyslnému protahování a zostření vazby. Když šlo o našeho župního tajemníka Wernera, snažil jsem se u nejrůznějších rozhodujících míst dosíci, aby řízení bylo urychleno, obrátil jsem se na nejvyššího šéfa justiční správy, na ministra spravedlnosti, na ministra národní obrany, nikoliv abych snad vykonával vliv na řízení, nýbrž jen proto, aby se nanejvýš zdlouhavě vedené vyšetřování dostalo kupředu. Interpelací snažil jsem se apelovati na veřejné svědomí; tato úsilí byla úplně bez výsledku, ba pro obžalovaného měla za následek zostření jeho vazby. (Posl. dr Hassold [německy]: Interpelace podaná v lednu, byla včera rozdávána!) Ano, chci to právě uvésti. V lednu podaná interpelace pro neslýchané průtahy v případě Wernerově byla rozdána včera, po dvou měsících. Naléhavou interpelaci odvolávám, poněvadž pozbyla úplně účelu. Trvalo to plných 6 měsíců, než se konečně dne 4. března mohlo konati přelíčení, které pro nedostatek důkazů přineslo osvobození tak dlouho nevinně vězněného. Není neobyčejně dlouhá vyšetřovací vazba neslýchanou ostudou pro naše soudnictví, ba kulturní ostudou vůbec? Po půl roku jsou v století lidskosti a humanity inteligentní lidé vydani na pospas zkrušující vazbě se všemi jejími útrapami a škodami i pro zdraví, nakládá se s nimi jako se zločinci, aniž mohou činiti nároku nebo dostati náhradu za vytrpěnou vyšetřovací vazbu, která také znamená těžké finanční poškození, ba dokonce způsobí finanční zkázu. Také Wernerovi, Meyerovi a Fuchsovi nebyla přiřčena náhrada. Odůvodnění najde se lehce poukazem k tomu, že bylo dosti důvodů k podezření.

Tento případ jest vzorným příkladem, bohužel nikoliv jediným. V čísle 273 časopisu "Prager Tagblatt" bylo vypočítáno 12 stejných nebo podobných případů z poslední doby, v níž vyšetřovací vazba pro podezření z vyzvědačství byla prodloužena až na 3/4 roku, načež řízení pro nedostatek jakýchkoliv důkazů musilo býti zastaveno. Od té doby stalo se ještě množství takovýchto případů. Připomínám jen v této souvislosti zatčení kočovného učitele Schwarze, důchodního Müllera, středoškoláků a vysokoškoláků v Brně a v Krnově pro podezření "ze státu nepřátelských rejdů", spáchaných účastí na tajném spolku "Jungsturm", v posledních dnech zatčení funkcionářů při rozpuštění národně-socialistického spolku "Volkssport" a ještě dlouhá řada mnoha jiných věcí, jimiž prý stát byl "ohrožen". Musí asi státi na velmi slabých nohou, může-li již býti "otřesen a ohrožen" nevinným spolkem středoškoláků. Jak nedávno správně napsal jeden časopis, takřka nová vlna pronásledování pro velezradu valí se opět jednou přes území, obydlená sudetskými Němci, a každodenně přinášejí časopisy zprávy o nových zatčeních a domovních prohlídkách, a to vše z hysterické úzkosti českého státního národa o existenci svého státu, který nedovedl za 13 let existence vlastního státu vybudovati jej na lásce poddaných, který jej udržuje jedině surovým násilím a mocí, kterou mu poskytuje státní aparát, podporovaný bodly a strojními puškami, které se za všech dob ukázaly příliš slabými proti živé vůli obyvatelstva po svobodě.

Vzhledem k těmto četným pronásledováním nevinných sudetských Němců táži se především ministra spravedlnosti, příslušníka české sociálně-demokratické strany, zda schvaluje tento postup svých orgánů s hlediska svých světových názorů, zda za ním stojí a proč dosud nic neučinil, aby zabránil takovýmto přehmatům, nebo aby je ihned zastavil. Jeho naprosto pasivní chování jest příznačné pro sociálně-demokratickou stranu a pro zdejší pojem mezinárodnosti a humanity. Na tyto samo o sobě krásné pojmy dají se nachytat přec již jen němečtí sociální demokrati. Jaký křik byli by spustili v parlamentu čeští soc. demokrati ve starém Rakousku, kdyby bylo došlo k takovýmto "persekucím", abych použil výrazu ze soc.-demokratického slovníku! Nyní jde přece jen o příslušníky nenáviděného sudetsko-německého národa, který i podle mínění českých soc. demokratů beztoho má býti brzo odnárodněn, neboť jejich vůdcové, jejich poslanci a senátoři jsou v čele různých počešťovacích spolků. Žádáme ministra spravedlnosti dr Meissnera, aby co nejdříve učinil přítrž této zřejmé kulturní ostudě a aby ohrožený právní řád obnovil opět všemi prostředky, dále aby konečně předložil chybějící zákon o odpovědnosti ministrů, abychom měli aspoň možnost pohnati k odpovědnosti také ministra za činy jeho podřízených. Neboť dnešní systém neodpovědnosti vede jen k tomu, že ministr vždy bez výhrady to kryje, jestliže všemocná byrokracie nejneslýchanějším způsobem potlačuje a trýzní ubohé, soužené poplatníky a spoluobčany, nevinně je pronásleduje a uvaluje na ně vazbu.