Musíme se také otázati přede vší veřejností německých vládních stran, zvláště pak obou německých ministrů, dr Spiny a dr Czecha, co dosud učinili, aby přestaly takovéto ostudné přehmaty, a co učinili na ochranu svých ohrožených krajanů? Čeští ministři ve starém Rakousku jistě by byli nenechali ve stejných případech ministerskou radu v pochybnosti, že neprodleně vystoupí z vlády a vystoupiti musí, kdyby tyto vytýkané nešvary a pronásledování jejich soukmenovců nebyly v nejkratší době odstraněny.

Jejich mužné vystupování ve službě národa, jehož zástupci byli také jako ministři, mělo vždy žádoucí výsledek, nehledě k tomu, že by se bylo ve vykřičeném policejním státě Rakousku vůbec nikdy nestalo, že by na někoho pro pouhé prázdné podezření bez průkazů byla ihned uvalena několikaměsíční vazba. Ale jak se zdá, oba němečtí ministři o všech těchto věcech nic neslyší a nevědí, poněvadž pravděpodobně jsou asi příliš zaneprázdněni odbornými otázkami svých resortů, poněvadž jinak bychom přece jistě slyšeli nebo aspoň pocítili nějaký projev jejich života. Co nám prospějí němečtí ministři, když ani v takovýchto otázkách nenasadí celou svou autoritu a nevynutí si zlepšení! Musíme docela zřetelně prohlásiti, že německé vládní strany a jejich ministři až dosud v národních otázkách úplně selhali, ba že nám tím, že bez prospěchu setrvávají v jednostranně národně-šovinistické české vládě, nekonečně škodí, poněvadž tím navenek kryjí všechny národní přehmaty a zároveň budí dojem, jako by německá otázka v Československu byla bez výhrady a uspokojivě vyřešena. Podle našeho mínění bylo by nejvýš na čase, aby oba páni konečně opustili "mučírnu", jak nazvali svou příslušnost k této vládě, poněvadž jest nedůstojné německého muže, aby se dal mučiti a aby mlčky naprosto bez prospěchu a bez výsledku snášel trýzeň mučení. Očekáváme tedy od německých ministrů co nejdříve opatření na ochranu nevinně zatčených a kdyby se jejich "účast na moci" ukázala v této věci příliš nepatrnou, že neprodleně skončí ostudný stav, těžce poškozující vážnost sudetských Němců a že z toho vyvodí důsledky. Jejich vystoupení z vlády rozmnožilo by nynější potíže dnešní koalice, otřáslo by základy samotného státu a tím by konečně přivodilo konec nás nedůstojného, ostudného stavu.

Neuvádějte nám proti tomu, že tento postup měl by v zápětí těžké otřesy po stránce politické a hospodářské. Není naší věcí, abychom o tom uvažovali, poněvadž jsme stát nevybudovali, nýbrž jest to úkolem těch, kdo tento stát založili a kdo z tohoto systému těží. My, sudetští Němci, jsme dnes beztoho politicky bezmocní a hospodářsky ponenáhlu, ale jistě spějeme ke zkáze. Proto nemůžeme ztratiti nic více než své okovy. Sledujeme tedy všechny politické události s největší pozorností a vidíme namáhavé úsilí Francie a tím také Československa po vybudování nového, hospodářsky možného spojení střední Evropy, které má Německo trvale vyřaditi a tím udržeti sudetské Němce v bezmocnosti a bez vlivu. Proti každé takovéto úpravě bez Německa postavíme se na odpor ze všech sil a v této osudové době mnoha těžkých rozhodnutí hlásíme se jen k jednomu spojení, které poskytne a zajistí naší německé vlasti přirozenou plnou moc, která jí přísluší, v jistotě, že se tím splní také osud sudetských Němců. Můžete nás pro naše jasné všeněmecké stanovisko pronásledovati, vsazovati do vězení a odsuzovati, my se tomu smějeme, poněvadž víme, že v boji za svobodu musí se přinášeti oběti a že mučedníci jsou jen setbou pevného národa. Dějiny českého národa jsou dostatečným důkazem pro vládnoucí státní národ, že potlačování a pronásledování nikdy nepřinesla uklidnění, nýbrž jen rozpálila mysli a zostřila národní boj. Opírajíce se o svá neúprosná lidská práva, o své svaté nedotknutelné právo našeho národa, přetrváme i dobu pronásledování, národní a hospodářská nouze a potlačování učiní nás jen silnějšími a dodají nám více sil, učiní nás sebevědomějšími a ochotnějšími k obětem a dodají nám schopnosti, abychom dosáhli cíle své vroucí touhy. Na to se spoléháme, skalopevně přesvědčeni, poněvadž president státu Masaryk má pravdu, píše-li ve svém díle "Nová Evropa": "Právo národa nepromlčuje se tak dlouho, dokud o ně bojuje." My však chceme s vynaložením všech svých sil bojovati za svobodnější, krásnější budoucnost našeho milovaného německého lidu, až v tomto boji zvítězíme. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Kalaš. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Kalaš: Slavná sněmovno! Děláme zákon, který jistě interesuje naši veřejnost do značné míry, zvláště ovšem pokud je přímo na našem peněžnictví zainteresována. Nicméně musím upozorniti s tohoto místa, že široká veřejnost československá nedovede pochopiti, že v době tak důležité, v době tak těžké hospodářské tísně, kterou nyní prožíváme, parlament jako takový je postaven před možnost projednávání jen jedné, ovšem velmi důležité osnovy a že řada těžkých a důležitých národohospodářských problémů, která by měla býti řešena, není vyřizována tak rychle, jak by toho vyžadovala naše celostátní hospodářská situace.

Ať již příčiny vzniku zákona byly jakékoli, přece jen bylo nutno podrobiti tak dalekosáhlé dílo, zasahující hluboce do našeho hospodářství peněžního, náležité kritice. V ústavně-právním výboru byly hlavně v generální debatě snášeny argumenty pro i proti; ačkoli však mnohdy byly tyto argumenty založeny téměř na vědeckém podkladě, zdálo se mi, že přece jen vždycky byly řešeny příliš jednostranně, s hlediska toho kterého názoru zástupců stran, jež na tomto zákoně spolupůsobily.

Byly probrány všechny téměř známé příčiny dnešní krise, bylo však velmi málo uvažováno o tom, jakým způsobem opravdově dala by se tísnivá situace našeho hospodářského života odstraniti. Pan ministr financí přiznal ve svém prohlášení schopnost a mobilitu našich peněžních ústavů a proto, jestliže sám jako representant státní finanční správy přiznal dobré vlastnosti, bylo přece jen dlužno velmi obezřetně uvážiti, zdali osnova tak, jak je předložena, není přece jenom spíše ke škodě nežli ku prospěchu našich peněžních ústavů. Polemika, která se vyvinula při projednávání bankovního zákona, nabyla takových forem, že podle některých novinářských tvrzení dalo by se předpokládati, že vedení našich bank jest nejen neschopné, nýbrž že na vedoucích místech v peněžních ústavech sedí většina lidí nepoctivých a neschopných.

Každým způsobem nutno se obávati, že tento dojem je potvrzen nejen u vkladatelů doma, nýbrž i u komitentů v cizině, čímž je podkopávána důvěra k našim bankám. I když se staly jednotlivé případy přehmatů a ukázala se neschopnost a dokonce i nepoctivost, nemohou býti takovéto výjimky pokládány za všeobecnou příčinu kalamit v bankách, naopak nesmí býti přehlíženo, že právě poválečné poměry, nejprve inflace a pak deflace a konečně nynější krise, vzhledem na vnitřní spětí našeho bankovnictví s obchodem a průmyslem nutně musily postihnouti i naše banky.

Nutno si uvědomiti, že banka je podnik obchodní a musí jím zůstati, má-li bezvadně vykonávati své hospodářské úkoly, a že každá příliš velká reglementace bankovního obchodu a hlavně ostré trestní sankce, jež jsou v návrhu uvedeny, za porušení často i jen formálních předpisů, vedou ke zbyrokratisování bankovního podniku, oč usilovati rozhodně není na místě. Takováto opatření zatlačují a budou zatlačovati z vedení osoby velkorysé a schopné a je nebezpečí, že k těmto nanejvýše odpovědným funkcím budou se hlásiti osoby méně cenné a k vedení velkého podniku méně schopné.

Jisto je, že tato ustanovení obsahují nebezpečí ztížení povolování úvěru, aby odpovědné osoby nenesly důsledky, a to i v takových případech, kde všechny podmínky pro úvěr jsou dány. Konečně všechny tyto argumenty byly sneseny, jak jsem již naznačil, v debatě o bankovním zákoně ve výboru ústavně-právním i rozpočtovém, ale přes to, že osnova doznala po mnoha jednáních podstatných změn, přece jen mne naplňují obavy, že nebylo učiněno všechno, čeho bylo zapotřebí, aby přineslo žádoucí klid do našeho peněžnictví a zajistilo tím do budoucnosti jeho žádoucí prosperitu a vývoj. Mám také dojem, že přece jen při osnově tak důležitého dosahu měli býti slyšeni odborníci, a zdůrazňuji, že měli býti slyšeni odborníci všeho druhu našeho peněžnictví; bylo by dobře, kdyby v budoucnosti byl vždy při sdělávání velkých zákonů takovéto důležitosti vládou a povolanými činiteli na odborníky brán náležitý zřetel a oni vždy na prvém místě byli k poradám přizváni. V daném případě se tak nestalo a v tom, myslím, vězí velká chyba se strany vlády.

Zdá se mi, že přes to, že žijeme v těžké době, řada odpovědných politických činitelů a vedoucích úředníků vyhýbá se přijíti ve styk s odborníky, kteří jsou takto, ačkoliv mají dlouholeté zkušenosti a praxi, se svými názory mnohdy přímo sabotováni. Zatím co v jiných státech mají tito lidé přímo privilegované postavení, u nás, zdá se mi, jsou úmyslně zatlačováni do pozadí, jen aby prestyž některých jedinců, stojících na odpovědných místech, neutrpěla. Myslím, že takovéto hazardování s lidskými vědomostmi a zkušenostmi nabytými celoživotní prací není na místě a mám obavu, až přijdou do popředí, že bude pozdě a že škody, které takto vzniknou našemu hospodářskému životu, budou těžko odstraňovány. Tím nechci říci, že bych snad se chtěl dotýkati prestyže osob, ktere byly na redakci zákona a jeho úpravě přímo zúčastněnny, ale pokládám za svoji povinnost připomenouti všem odpovědným činitelům ve státě, že v normálních poměrech veliká odpovědnost, ležící na jejich bedrech, se zvětšila mimořádnými poměry, ve kterých žijeme, a že v takovémto případě je nutno právě s hlediska této velké odpovědnosti učiniti všechno, aby nemohlo nám nikdy býti nic veřejností vytýkáno.

Při této příležitosti nutno se zmíniti o úpravě úrokové míry. Hospodářská krise ukázala, jak mimořádně tíživá a vysoká je sazba úroková v kalkulaci výrobních nákladů. Bohužel, že této otázce při projednávání zákona nebyla věnována taková pozornost, jaké by si zasluhovala. Vždyť přece je známo, že vysoká úroková míra je jednou z překážek, pro kterou průmysl a obchod za nynějších kritických poměrů odbytových nemůže zlevniti cenu zboží do té míry, aby se přizpůsobila snízeným hospodářským číslům a zeslabení konsumu.

Vždyť přece musíme uvážiti, že ostatní složky výrobních nákladů jako platy a mzdy se snižují, počet pracovních sil se obmezuje, daně úměrně menšímu odbytu a zisku klesají, avšak složka úroková netoliko nezlevňuje, nýbrž úroky následkem počítání vysokých sazeb a úroků z úroků, jakož i vzrůstem hodnoty vypůjčených peněz v poměru ke zboží stoupají a jsou obsaženy v ceně zboží již proto větším procentem, poněvadž je nutno zatížení rozděliti na mnohem menší množství zboží nežli v dobách, kdy odbyt a konsum byl lepší. Proto je nutno uvažovati, aby i tato tak důležitá složka výrobních nákladů byla upravena a aby tím bylo pomoženo všem výrobním odvětvím, která s úvěrem pracují.

Aby však bylo možno toto snížení provésti, je třeba, aby byly sníženy i úroky kreditní. Dosažení tohoto cíle by předpokládalo zákonnou úpravu, ovšem za určitých předpokladů, aby i takto provedená zákonná úprava nebyla v praxi neúčinná.

Je třeba především zajistiti spolupráci veškerého čsl. peněžnictví, dále poskytnouti státní pomoc peněžním ústavům, jichž bonitní úroveň následkem hospodářské krise nejvíce utrpěla. Toto opatření musilo by býti učiněno včas před vydáním zákonných opatření za účelem snížení úrokové míry, protože jinak by to mělo za následek poškození slabších peněžních ústavů, ježto by platily za vklady tytéž sazby jako silnější ústavy stejné kategorie. Vkladatel by pak mohl uvažovati pouze o větší nebo menší bonitě ústavu a odpadly by u něho veškeré pokusy spekulační získati vyšší úrokovou sazbu, tak jako se to děje v mnohých případech nyní. Kdyby tyto obtíže byly překlenuty, bylo by nutno pomýšleti také na protiakci, která by zde mohla nastati, a především bylo by nutno čeliti eventuální organisaci, která by mohla diktát úrokových sazeb učiniti nemožným tím, že by nutila své členy, aby použili svého práva a třeba i nepatrnou část vkladů z peněžních ústavů vybírali a ukládali třeba v cizině, anebo jich vůbec neukládali.

Je zapotřebí si uvědomiti, že u čsl. peněžních ústavů je snad asi 150 miliard Kč vkladů, z čehož pouze vklady na knížky a pokladniční poukázky činí asi přes 70 miliard. Peněžnictví vybráním 1 nebo 2 % vkladů přišlo by do značných rozpaků a bylo by nuceno o výši úrokové sazby se s vkladateli dohodovati, čímž by veškerá zákonná opatření o úpravě úrokových sazeb byla přivedena v niveč.

Bylo by třeba také věnovati velkou pozornost rozpětí mezi sazbami debetními a kreditními a nediktovati paušálně rozpětí peněžním ústavům, ježto by to mělo za následek rovněž ztížení podnikatelské činnosti. Každá podnikakatelská činnost s sebou nese větší nebo menší risiko. Paušální diktát v debetních sazbách znamenal by nepružné omezení výše debetních sazeb, ježto výše risika podnikatelského kolísá a řídí se také dobou, ve které je podnikání prováděno velmi značně, i kdyby nebylo velkých rozdílů mezi obchodní a finanční schopností toho kterého podnikatele.

Proto by mohlo nízké úrokové rozpětí přinésti peněžním ústavům nedostatečné kompensace za převzaté risiko, které by vyplývalo z financování podnikatelské činnosti, a peněžní ústav by byl nucen svoji činnost omezovati s ohledem na vkladatele. Proto nesmí a nesmělo by býti úrokové rozpětí stanoveno příliš nízko, nýbrž musilo by býti pokud možno pružné. Při tom také dlužno uvážiti, že žádný peněžní ústav nemůže vystačiti obyčejně s vlastními peněžními prostředky a je nucen si opatřovati peníze od jiných peněžních ústavů, často i za hranicemi, jednak výpůjčkami, jednak reeskontem směnek, lombardem cenných papírů a podobným způsobem.

Peníze takto opatřené v poměru k výši vkladů někdy dosahují značné výše a může se státi, že i vklady převýší. Při tom však dlužno uvážiti, že z takovýchto peněz musí peněžní ústav platiti sazbu, která je platna na peněžním trhu. Z těchto důvodů by bylo také těžko diktovati peněžním ústavům výši debetních sazeb, poněvadž takovýto diktát přivodil by značné omezení nejen obchodu, nýbrž i ztížení veškeré podnikatelské činnosti. Proto by bylo možno provésti takovouto úpravu pouze tehdy, kdyby byl vzat úzkostlivý zřetel na poměry na peněžním trhu. Bylo by také nutno a doporučovalo by se uvážiti určení správnější relace těchto sazeb k eskontní sazbě Národní banky s patřičným ohledem na různost peněžních ústavů a jejich obchodů. Proto by bylo nutno bezpodmínečně získati co největší spolupráci Národní banky, která by poskytla náležitou podporu, takže by bylo možno přivoditi trvalé ulehčení peněžnímu trhu.

Zákon o Národní bance ustanovuje, že bance přísluší péče o oběh platidel a jejich správné působení ve státě. Bez intervence státu je těžko očekávati od Národní banky mimořádnou podporu, aby úrokové sazby byly upraveny s ohledem na hospodářské poměry, ježto Národní banka podle tohoto zákona má uloženu řadu úkolů jiných, především péči o udržování kursů měnové jednotky na zahraničních trzích a také tím, že zákon upravuje jí odměny za její činnost předpisem o účtování zisku a ztráty, takže Národní banka stává se podnikem výdělečným.

Jest třeba také uvážiti, že počítaná úroková míra není zcela rozhodující pro prosperitu podniku, poněvadž počítané úroky z investovaných peněz obsaženy jsou kalkulačně v ceně zboží jen několika málo procenty.

Daleko větší a důležitější roli hraje v podnikání úroková míra skutečná. Jestliže cena výrobků stoupá, čili klesá-li hodnota investovaných peněz, klesá také skutečná úroková míra na minimum. Klesá-li však cena výrobků, zvyšuje se hodnota peněz a úroková míra stoupá do závratné výše.

Je také důležito, jak dlouhá doba uplyne, než-li se vyrobené zboží prodá, poněvadž úroky, obsažené v ceně zboží, mnohdy několikráte se snižují nebo zvyšují proti úrokům kalkulovaným na základě normální doby, po kterou zboží zůstává na skladě. Konečně nutno zde vzíti v úvahu pro výnosnost také okolnost, s jakou kapacitou podnik pracuje.

Při všech těchto okolnostech je nutno vzíti zřetel také na výlohy, které v podnikání jsou, zejména na platy, které i při menším zaměstnání zůstávají v podniku na stejné výši.

Mimo to je potřeba si uvědomiti, že zboží vyrobené v době malé zaměstnanosti jest zatíženo mimo velmi vysoké úroky ještě jinými velmi vysok ými náklady, které se mohou rozvrhnouti na mnohem menší množství zboží.

Z toho vyplývá, že mimo sazbu úrokovou výnosnost podnikání je závislá velmi značně od toho, zda-li odbyt jeho zboží klesá či stoupá. Při stoupajícím odbytu klesají úroky obsažené v ceně zboží samočinně a i když podnikatel prodává laciněji a úroková míra je vyšší než úroková míra počítaná, může podnikatel prosperovati mnohem lépe, než kdyby mu byly poskytnuty peněžní prostředky za úrokové sazby třeba značně snížené. Při poklesu odbytu zboží přestane se pak výroba vypláceti a ani snížení počítané-úrokové míry nemůže za takovýchto okolností přivoditi podstatné zlepšení. Je tedy žádoucno, aby byla hospodářství, má-li prosperovati, poskytnuta mimo snížení počítané úrokové míry co možná největší příležitost k zvýšení odbytu zboží.

Je také třeba uvědomiti si, že odnímání a restrikce úvěru je velmi důležitým faktorem v naší hospodářské krisi, a nemá-li býti hospodářství ničeno, je nutno, aby tato hrozivá skutečnost, která se nyní v mnohých případech podnikatelské činnosti objevuje, přestala, poněvadž bez provozovacího kapitálu veškeré podnikání by musilo býti zastaveno.

Vzrůstem peněžních pohledávek byl správný poměr mezi pohledávkami a skutečnými statky, které sloužily k jejich krytí, porušen, ba téměř úplně rozvrácen a nastalo proto překapitalisování podniků.

Překapitalisování následkem počítání vysokých úroků a úroků z úroků způsobuje, že již při 10 %ním ročním zúročení zdvojnásobuje se kapitál půjčený podniku již za 7 let a že činí za 14 let již 4krát tolik, kolik činil původně vypůjčený kapitál. Z toho vyplývá, že úrokové sazby dnes jsou tak vysoké, že vzrůst statků nemůže udržovati stejný krok se vzrůstem pohledávek. Vzrůst pohledávek má pak za následek také vzrůst potřeby hotových peněz. Vždyť peněžní ústavy jsou přímo povinny a nuceny se vzrůstem spravovaných peněz udržovati stále větší hotovosti. Uvážíme-li, že čsl. peněžnictví spravuje asi 150 miliard Kč, je potřebí celého oběhu bankovek Národní banky, aby jen 4 % těchto peněz mohla býti udržena na hotovosti v pokladnách.

Firmy a jednotlivci pak musí míti přirozeně se vzrůstem svého majetku rovněž větší částky peněz na hotovosti. Z toho by vyplývalo, že by měl oběh bankovek u nás stoupati a nikoli klesati. U nás je však, bohužel, pravý opak, poněvadž ke dni 4. ledna 1927 činil oběh bankovek 8.200 mil. Kč a ke dni 7. března 1932 činí již jen 6.400 mil. Kč.

Tak se stává, že jednak samočinně, jednak překapitalisováním podniků a nedostatkem peněz nastává shon po hotových penězích, které se stávají stále vzácnějšími. Věřitelé v důsledku toho žádají vyplácení svých pohledávek v hotovostech, které neukládají ani za ně nekupují, nýbrž je uschovávají, majíce obavu, že by jich později neobdrželi. Tím přirozeně roste krise, veškeré podnikání stává se imobilním, cena zboží klesá a kupní síla peněz stoupá.

Podle nynějších měnových zákonů veškeré zboží až na zlato je potud mobilním, pokud nalezne kupce, který by byl ochoten vyměniti je za peníze, nebo bankéře, který by byl ochoten na zboží půjčiti peníze. Zlato podle měnových zákonů platných ve většině států musí býti vždy v určitém poměru vyměněno za platnou peněžní jednotku a stává se proto jediným absolutně mobilním zbožím.

Poněvadž pak zlato ve volném majetku téměř neexistuje, protože je v největší části soustředěno v tresorech cedulových bank, je v důsledku toho téměř veškerý majetek podnikatelský imobilisován, resp. je jen relativně mobilním. (Předsednictví převzal místopředseda dr Lukavský.)

Tato relativní mobilita v době prosperity sice stoupá, ale za to v době hospodářské krise klesla téměř na nulu. Cirkulace peněz je v době krise porušena. Peněžní ústavy ztrácejí vklady a jsou nuceny povolování nových úvěrů zastaviti, povolené již úvěry snížiti, zvětšují tak nesnáze podnikatelů, kteří mimo jiné důvody jsou nuceni zastavovati výrobu a vypovídati dělnictvo. Hospodářská krise pak vzrůstá do rozměrů, které ohrožují veškerý pořádek.

Má-li býti proto hospodářský život uveden v normální chod, nestačí jen snížení úrokové míry, nýbrž je nutno apelovati na pomoc Národní banky, i kdyby tato pomoc vyžadovala mnohdy liberálního výkladu dosavadních měnových zákonů a konkretních opatření. Národní banka může poskytnouti pomoc tím, že by eskontovala peněžním ústavům peněžní akcepty a umožnila jim tím mobilisaci aktiv tak levně a do té míry, jak toho vyžaduje nynější hospodářský stav, aby se opět docílilo prosperity.

Bohužel, nynější světové zákony měnové jsou velmi jednostranné, protože sledují jediný cíl: aby bylo zabráněno jakékoliv inflaci. Proto také zákon o úpravě čsl. měny z roku 1929 obsahuje ustanovení, že banka je povinna míti zlatou úhradu toho času nejméně 35 % celkového oběhu bankovek, k němuž se přičítají závazky na viděnou splatné. Zlatou úhradu musí tvořiti pak z polovice zlato ražené nebo neražené, zbytek pak může sestávati z cizích hodnotných bankovek, kurantních mincí a devis na hodnotné měny.

Aby tedy mohla Národní banka uskutečniti zmíněnou pomoc, bylo by třeba, aby zvýšila zlatou úhradu rozmnožením zlatého pokladu. Pak by bylo bankám možno eskontovati devisy na hodnotné měny ve stejné výši a na základě toho uvolniti peněžním ústavům asi trojnásobné množství bankovek pro eskont finančních směnek.

Národní banka zvýšila by tak mimořádně své risiko, při tom by ovšem snižovala svoji dividendu, kdyby akcepty obchodních bank eskontovala lacino, poněvadž na výši čistého zisku závisí též výše dividendy jejích akcionářů. Musel by se tedy obrat v eskontovaných směnkách finančních více než dvojnásobně zvýšiti, aby mohla Národní banka bez poškození svých akcionářů snížiti své sazby pro eskont alespoň o polovinu.

Další obtíž je, že Národní bance přísluší péče o udržování kursu měnové jednotky na zahraničních trzích na výši zákonem jí uložené. Tato povinnost je sankcionována v zákoně za určitých po dmínek, ev. ztrátou výsady, když by se banka nemohla odvolávati na vyšší moc. V důsledku toho je také vyšší oběh bankovek pro Národní banku rozmnožením risika. Bylo by proto nutno, kdyby vláda v tom ohledu vyšla vstříc bance, poněvadž i na tuto okolnost je v zákoně pamatováno. Konstatuji, že se strany vlády bylo již tak do jisté míry učiněno zavedením devisových opatření, ale Národní banka těchto opatření až dosud nevyužila k uvolnění domácího peněžního trhu.

Eskontní sazba měla by býti snížena jak pro devisy, tak i pro směnky alespoň na 3 %. Peněžní ústavy mohly by potom počítati zemědělství, průmyslu i obchodu m imořádně nízké úrokové sazby a umožňovati jim tak vývoz zboží i za nižších cen. Na základě toho plynuly by nám také devisy z ciziny ve značnější míře než dosud, takže část jich by mohla býti dána k disposici pro repatriaci našich půjček z ciziny.

Laciný úvěr Národní banky umožnil by peněžním ústavům prosaditi u vkladatelů podstatné snížení míry úrokové. Tato akce přiměla by vkladatele k nákupu cených papírů, které se lépe zúročí. Struktura trhu cenných papírů by se tím podstatně změnila a získaly by tím zvláště ukládací hodnoty, takže by případně nové emise ukladaček, i níže než nyní zúročené, ale stále ještě lépe zúročené, než by byly na příště zúročeny vklady, mohly býti dobře umisťovány.

Bylo by dále možno vydávati průmyslové obligace, poněvadž i ty by pak nalezly trh. Tímto způsobem by průmyslové závody získaly dlouhodobé peníze, kterými by zaplatily bankám krátkodobé úvěry. Přeměna krátkodobých úvěrů v dlouhodobé, kterých povaha průmyslového podnikání vyžaduje, by náš průmysl podstatně pozvedla. Získalo by však i zemědělství, poněvadž kurs zástavních listů Hypoteční banky, která povoluje na zemědělský majetek hypotekární zápůjčky, by podstatně stoupl, takže by bylo možno značně snížiti úrokovou míru zástavních listů. Hypoteční banka mohla by pak povolovati úvěr mnohem liberálněji co do výše, do které na reální majetek půjčuje, a mohla by se i percentuelně podstatně zlepšiti.

Mnozí z vkladatelů by ovšem nekupovali cenné papíry, hledali by však k vůli lepšímu zúročení svých peněz nové investice, čímž by bylo pomoženo k ozdravění celého našeho hospodářského života. Z investičních prací státem podniknutých a konečně i soukromníky podnikaných vyplývala by větší zaměstnanost, povzbudil by se konsum a byl by tak učiněn první krok k překonání krise. Peníze věnované konsumu vracely by se peněžním ústavům prostřednictvím jej ich komitentů a konjunktura takto vyvolaná by se dále a dále stupňovala. Je přirozeno, že každý stát s vyvinutějším hospodářstvím, čím je bohatší, resp. čím více bohatne a jeho hospodářský rozmach stoupá, musí míti stále větší oběh bankovek.

Velmi často se u nás poukazuje při hájení měnové politiky naší Národní banky na Francii, při tom však velmi málo je přihlíženo k rozdílu mezi měnovou politikou naší a francouzskou. Naší Národní bance st ačí pro tvrzení, že sleduje stabilitu měny, dodržování předepsaného poměru mezi výší oběživa a zlatým krytím. Ale na správné působení uvnitř státu je brán, myslím, minimální zřetel. Jinak je tomu ve Francii. Francie s ohledem na vzrůstající potřeby francouzského hospodářství a rozvoj francouzského průmyslu rozmnožovala úměrně i zásoby zlata a výši oběživa. Při této správné politice měnové domohla se Francie v krátké době dominujícího postavení ve světě a s tímto vzrůstem finančního vlivu francouzského vzrostl přirozeně ohromně i její vliv politický. Politika naší Národní banky, myslím, je trošičku v tomto směru úzkoprsá, poněvadž snad vyhovuje velmi dobře akcionářům tím, že náklady s vydržováním zlatého pokladu nevzrůstají. Důsledky však této politiky u porovnání s Francií zavedly nás z valné části do dnešní těžké hospodářské tísně. A v poslední době, slavná sněmovno, bych si dovolil tvrditi, nás tato politika vede z velké části i do krise finanční.

Důkazem, že něco nezdravého u nás je, a to hlavně ve finanční politice, je případ poslední projednávané zahraniční půjčky, který nenasvědčuje, že by naše vnitřní finanční politika požívala takové důvěry, takového respektu, jak by hospodářská vyspělost našeho státu vyžadovala za hranicemi. Zdá se mi, že naše Národní banka brala velmi málo zřetele na vzrůstající potřeby našeho hospodářství, pokud se týká oběživa. Je přece známo, že od ukončení války naše produkce mnohokráte stoupla, že vklady v Československu za tuto dobu vzrostly až na desetinásobnou výši. V důsledku toho bylo by bývalo žádoucno, aby i množství oběživa odpovídalo tomuto přirozenému vzrůstu. Ovšem cifry, pokud se týče výše oběživa, jak jsem již vpředu poukázal, vykazují pravý opak, i když ne snad příliš veliký. K rozmnožení oběživa náleželo by přirozeně i zvýšení zlatého pokladu, kteréžto otázce ovšem by musila býti věnována daleko větší pozornost a také dostatečný zvýšený náklad. Myslím, že to jsou příčiny velmi podstatné, proč u nás vypukla u srovnání s Francií velká imobilita a jako důsledek této velká hospodářská krise, která má za následek maření statisíců existencí i majetku.

Bylo by proto dobře, aby tato politika byla na odpovědných místech podrobena náležité kritice a úvaze, ježto jsem přesvědčen, že by nám její řádné a promyšlené provádění přineslo žádoucí ozdravění celého našeho hospodářského života.