Zlepšení poměrů na cukerním trhu mezinárodním se očekává především od provedení mezinárodní dohody, o které zde byla také řeč, která omezuje export a výrobu cukru, od provedení t. zv. plánu Chadbournova. Nevím, pokud sami činitelé na tomto projektu zúčastnění očekávají, že Chadbournův plán bude uskutečněn. Mám spíše za to, že užívají tohoto plánu jen pro povznesení nálady; aspoň pokud jsem mohl čísti určité projevy, nebyly právě rázu nejoptimističtějšího. Nepopírám potřebu mezinárodních dohod o výrobě a účelném uspořádání poměrů mezi výrobou a konsumem.

Ale ať už se díváme na tuto dohodu tak či onak, musíme jen konstatovati, že zatím jsou zkušenosti naprosto protichůdné účelu jí zamýšlenému. Do jisté míry je to už osud mezinárodních dohod. Když se nejvíce jednalo o celním příměří nebo míru, v té době státy nejvíce zvyšovaly ochranu své domácí produkce, ať už zvyšováním cel nebo povolovacím řízením.

Fakt je, vážení pánové, že především neočekávám, že by se v tropech zřízené výrobny cukru zřekly konkurenčního náskoku v ceně cukru. Ony vyrábějí laciněji a mají možnost určitými prostředky vždycky naše ceny zhroutiti. To je určitá výhoda, které se nevzdají a vzdáti nechtějí.

Ale jediný dnes zjistitelný fakt je, že přes Chadbournovu dohodu i přes to, že omezujeme výrobu cukru a osev řepy, není zde účinek, který jsme očekávali, to znamená přede vším ustálení cen zde není, naprosto zmizelo, naopak setkáváme se s faktem, že ceny cukru neustále klesají. Jestliže ještě loni byl 1 q suroviny prodáván do ciziny za 80 Kč, letos se již nedociluje ani 50 Kč, a je tu vážná otázka, můžeme-li cukerní export prováděti, když spadne cena cukru na 40, event. 30 Kč. (Tak jest!) Je vyl učeno, abychom takto do nekonečna rozmnožovali ztráty z našeho exportu cukerního.

Jeden argument je ovšem velmi vážný a zatím rozhodný pro udržení exportu. Jsou to ohledy na rozsah řepního osevu, ale zejména na dělnictvo na výrobě zúčastněné, jež by redukcí vývozu a tím výroby přišlo o zaměstnání.

Mám za to, že význam otázky cukru je dostatečně prokázán a že resoluce výboru obchodně-živnostenského, která volá, aby bylo urychleně přikročeno k zákonné úpravě otázky cukerní v celé její šířce a hloubce, je plně odůvodněna.

Nyní si dovolím několik poznámek k vládnímu návrhu, který byl původně předložen posl. sněmovně k projednání. Vládní osnova nebyla pro nás ve své původní formě přijatelná, poněvadž neznamenala nic jiného než jednostrannou ochranu cukerního kartelu proti outsiderům, a to zejména proti malým outsiderům. Nejde přece jenom o budování nových cukrovarů, jde také o rušení dosavadních, jde o libovůli v tomto rušení, která nedbá ani zájmů zaměstnanectva, ani zájmu řepařů. O tom nebylo ve vládním návrhu ani zmínky a ovšem nebylo také ani chuti provésti regulaci v tomto směru. Prakticky byl zákon namířen proti nově vznikajícím malým hospodářským cukrovarům, které chtějí řešiti cukerní a řepnou otázku na jiné základně než dosavadní a které znamenají dnes pokus o rozumný hospodářský pokrok. Nemohli jsme tuto možnost udusiti prostě zákonem.

Připomínám, že vládní návrh není ve své argumentaci ani přesný ani logický. Není na příklad správné, uvádí-li se tam, že svého času Anglie - tuším, že to bylo za dělnické vlády - zvýšila ceny na rafinádu. Opak je pravdou. Anglie tehdy přišla se snížením cel naprosto v duchu ujednání ženevských a snížila clo na naši surovinu. Není tedy správné říkati, že byla zvýšena cena na rafinádu, ta zůstala stejná, pouze se snížilo clo na suroviny, čímž se ovšem diskriminovaly ceny rafinády.

Vládní návrh je nelogický ve své argumentaci, poněvadž jedním dechem mluví o záchraně řepné produkce a zároveň o nutnosti koncentrace cukerní výroby, což znamená zavírání cukrovarů a tím omezování osevu řepy.

A nyní si dovolím několik slov k předmětu, jehož se dotkl také p. posl. Šamalík, totiž k novému způsobu výroby řepy podle systému Zucker-Commersova. Udržujeme-li naši cukerní výrobu v té šíři, jaká je dnes, velikými obětmi státu a veřejnosti, jak také důvodová zpráva k vládní osnově uvádí, naskytuje se otázka, nedá-li se snad výroba cukru u nás prováděti jinak, nedá-li se zaříditi úsporněji a zejména bez ohromných presentů cizině. O to se pokouší nová cesta výroby podle systému Zucker-Commersova, provozovaná už nyní některými malými hospodářskými cukrovary, v nejdokonalejší formě zatím cukrovarem v Krumsíně na Moravě. Cukrovary ty jsou řešeny, pokud se týče přímo zemědělství, tedy hospodaření na půdě a s půdou, na principu celohospodárnosti. Zdůrazňuji, že na témže principu, na němž jsou založeny hospodářské lihovary, to je: půdě se vrací přímo nebo nepřímo veškeré živiny po vytažení čistého asimilátu, jako je cukr. Cukrovary tyto na základě zvláštní difusní aparatury nemají žádných odpadních vod a neztrácejí tedy žádných živin. Zužitkují pouze část řepného obsahu pro výrobu cukru a ostatek, místo aby jej prodávaly do ciziny za ztrátové a přímo marnotratné ceny, ponechávají v řízcích jako hodnotné krmivo s malým obsahem vody a vysokým obsahem živin. Krmivo to je schopno dlouhé konservace i dlouhého transportu, může býti lacino a lehce vysušeno a tím se jeho význam ještě zvyšuje. Množství zpracované řepy musí býti ovšem daleko větší než při dosavadním systému a z toho vyplývá, že není potřebí radikálního omezování řepného osevu. Další výhody tohoto systému jsou úspory na transportu, lepší ceny řepy a nižší ceny cukru. Těmto cukrovarům se vytýká a byl to právě zde p. posl. Šamalík, který v této věci uvedl mnoho argumentů - že prý profitují z dnešní vysoké ceny cukru. To já nepopírám. Faktem je, že jejich výtěžky a bilanční úspěchy jsou právě z toho důvodu veliké, že jsou u nás vysoké ceny cukru. Upozorňuji však, že z této vysoké ceny cukru profituje u nás všecko cukerní hospodářství. Kdyby nebylo vysokých cen cukru, pak je nutno buď zavříti cukrovary nebo radikálně omeziti cukerní výrobu. Principem naším je chrániti naši cukerní výrobu. Mám zde bilanci krumsínského cukrovaru. Tyto cukrovary mohou existovati s úspěchem i tehdy, kdyby se u nás radikálně snížila cena cukru.

Pan kol. Šamalík tu nerozuměl, že by mohly úspěšně malé cukrovary, jako je v Krumsíně, soutěžiti s velkými cukrovary, když prý tyto kolosy cukrovarnické hospodaří s těžkostmi. On zapomíná na jednu zásadu. Máme u nás podobný případ při těžení stříbra v Příbrami. Kdyby byla cena stříbra vysoká, pak se vyplácí, abychom i rudu, která obsahuje málo stříbra, zpracovávali a těžili z ní stříbro. Je-li cena stříbra nízká, pak je naprosto nehospodárné, abychom stříbro těžili. U cukru je tomu podobně jako zde. V té době, dokud byla vysoká cena cukru, bylo hospodářsky naprosto rentabilní, aby se poslední procento nebo 1/2% obsahu řepy zpracovalo na cukr. Dnes je cena cukru nízká, dnes tato výroba není rentabilní, tak jako není rentabilní výroba stříbra nebo zlata z rud, které mají velmi malý obsah těchto kovů. Pan posl. Šamalík zapomíná, že v dnešní velké hospodářské krisi se osvědčily spíše malé a střední podniky nežli podniky veliké, poněvadž tyto veliké podniky jsou zatíženy příliš vysokou ústřední režií. Máme případ - možná, že se o něm zmíní pan kol. Srba, poněvadž jsem jej slyšel od něho - kde jeden ředitel zatěžuje každý metrický cent řepy, který se ve dvou cukrovarech zpracovává, dvěma Kč. To je ovšem režie naprosto nemožná.

Podotýkám, že tyto cukrovary, zejména cukrovar krumsínský, nejsou nijak zpolitisovány; byl jsem tam a zjistil jsem, že je to cukrovar všepolitický. Předsedou jeho je agrárník a strana p. posl. Šamalíka, jak on výslovně přiznal v obchodně-živnostenském výboru, má ve správní radě 3 členy.

Kladu důraz na otázku krmiv u nás. Tato otázka má ohromný význam pro naši produkci mléka, másla, masa a tuků a zejména má význam pro výkyvy v zásobách krmiv. Loňského roku jsme prožili katastrofální pokles cen dobytka hovězího, poněvadž nebylo dostatečných zásob krmiv. Tuto otázku by nová výroba cukru vyřešila. Je skutečně tragické, uvážíme-li, že loňského roku jsme dováželi z Německa celkem mizernou krmnou slámu pro dobytek - byl jsem toho svědkem u nás na horách, na Českomoravské a Drahanské vysočině - a že jsme ji platili 1 q až za 50 Kč, tedy za částku, za kterou vyvážíme do ciziny náš surový cukr. Mám za to, že takto se přece hospodařiti nedá. Vycházím z názoru, že u nás je možno přebudovati cukerní výrobu takovým způsobem, aby nevzešla škoda ani rolníkovi, ani dělnictvu, ani konsumentům, ani státní pokladně. Upozorňuji, že malé hospodářské cukrovary, zejména pokud jde o dělnictvo, mají vyšší režii a musejí počítati s vyšším jeho počtem. Bylo by to určité východisko i pro řešení dnešního problému nezaměstnanosti.

Vládní návrh ve formě, jak vyšel z ministerstva obchodu a jak jsem již upozornil, znemožňoval vlastně i pokus o přebudování naší cukerní výroby, poněvadž vázal její vybudování na koncesi těžko dosažitelnou, což bylo pro nás nepřijatelné. Považuji za velkou zásluhu parlamentu, že přijetím osnovy tak, jak vyšla z obchodně-živnostenského výboru, dává možnost hospodářskému pokroku a iniciativě našeho venkovského člověka. Toho je nám dnes více potřebí nežli jindy. Nespoléhati jenom na stát, na subvence, na odpisy, bonifikace, na ochranu celní a cenovou, ale řešiti hospodářské problémy svépomocí a dobře. Nemám pochybnosti o úspěchu hospodářských cukrovarů a tvrdím, že nejlépe jsou o tom přesvědčeni rolníci, bez ohledu na politickou příslušnost, v Krumsíně. Každý má možnost o tom se tam osobně přesvědčiti.

Projednávaná osnova zákona opouští systém koncesní a dává možnost volného zřizování cukrovarů, při tom však ustanovuje vzdálenost od cukrovarů nynějších, aby se tak vyhnulo zbytečné konkurenci a nedorozumění. Pokud jde o malé cukrovary hospodářské, nemají zájem na tom, aby nějak ztěžovaly situaci cukrovarů, které jsou v provozu. Žádají ovšem na druhé straně, aby také cukerní kartel neztěžoval vybudování těchto malých cukrovarů. Co prodělal krumsínský cukrovar, je přímo neslýchané. Nedostal cukerní výzbroj, výstroj od žádné továrny, která se zabývá speciálně výrobou těchto strojů, poněvadž tlakem cukerního kartelu tyto továrny dodávku strojů odmítly. Z toho důvodu také tento cukrovar není vybaven technicky, jak by bylo potřeba a jak by odpovídalo možnostem dnešní doby a technickému vývoji.

Mám ostatně za to, že není možno vůbec mluviti o nějakém ohrožení cukrovarského průmyslu, poněvadž jeden takový cukrovar, zatím nejúspěšněji pracující, nevyrobí více než jedno promile u nás vyrobeného cukru, a mám za to, že tedy ani větší počet takových cukrovarů nemůže v celkové naší výrobě padati na váhu. Ročně se u nás zvyšuje konsum cukru celkem o 27.000 q, což je tak asi výrobní kapacita tří takových malých cukrovarů.

Na koncesi je vázáno zřízení nového cukrovaru a tím zásadně umožněno tehdy, když se zřizuje v okruhu menším než 30 neb 15 km. Možno však ještě za výhodnějších podmínek zřizovati nové cukrovary tam, kde cukrovar byl, ale byl vyřazen z provozu. Ochranná vzdálenost je tu menší, 12 km, a koncese, jsou-li tu jinak podmínky hospodářské, v takovém případě udělena být musí a není závislá od volného rozhodování zúčastněných ministerstev.

Aby cukrovary nové byly postaveny na stejnou konkurenční základnu s cukrovary dnešními, které tvrdí, že mají povinnost - podle mého názoru ovšem velice pochybnou a ne právě radostnou - cukr exportovati, jest ustanoveno, že mohou zdanitelně vykliditi a tedy pro vnitřní konsum exploitovati ze 100 kg zpracované řepy pouze 8 1/2 kg cukru. To je však účelem a vlastně zásadou nové výroby cukru a podmínka ta bude ovšem splněna.

Souhlasíme na konec také s resolucí, která umožňuje, aby naši zemědělci mohli nakupovati za exportní ceny cukr a denaturovaný jej mohli zkrmovati. Prostě jde o to, užitek, který jde ve prospěch cizích konsumentů, obrátiti za daných poměrů cenových ve prospěch našich zemědělců a tedy vlastně hodnoty jinak vyvážené uchovati pro národní hospodářství. V tomto smyslu tato resoluce je odůvodněná a přijatelná. Zároveň jest ovšem drastickou ilustrací dnešních poměrů, ukazujíc, že pro lidský konsum máme cukr okrouhle za 6 Kč a pro dobytek totéž množství cukru za 50 hal.

Na konec mi dovolte ještě zdůrazniti, že parlament, resp. výbor rozumnou spoluprací a loyalitou dovedl vyříditi zákonnou osnovu, která je za daných poměrů přijatelnou. Pro osnovu budeme hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda dr Lukavský (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Srba. Dávám mu slovo.

Posl. Srba: Slavná sněmovno! Právě projednávaný zákon o zřizování provozoven na výrobu cukru z řepy je v pravém slova smyslu zákonem nouzovým. Má jím totiž býti učiněno dočasné opatření pro jistou stabilisaci poměrů ve výrobě cukru do doby, než se přistoupí k naprosto nevyhnutelné úpravě celého hospodářství cukerního.

Bezprostředním důvodem tohoto zákona jsou závazky, ve které vešla vláda a cukrovarský průmysl při pokusech o tak zv. Chadbournův plán, t. j. o světovou regulaci zásob a výroby cukru. Octli jsme se totiž ve svrchovaně tísnivé situaci. V důsledcích války a poválečných poměrů stejně jako na jiných polích výrobních, v důsledcích změn, provedených v zámořských zemích cukr vyrábějících - a také v posledních letech i v Evropě - vzrostla světová výroba cukru, která v kampani r. 1913 až 1914 dělala 19,144.000 tun, r. 1926/27 již 24,730.000 tun a v kampani 1930/31 29,980.000 tun. Ježto spotřeba v posledním roce činila pouze 27,625.000 tun, vytvořily se zde veliké zásoby, které tlačily na trh a společně s celkovými nesnázemi finančními srážely katastrofálně cenu cukru.

To jsou cifry Mezinárodní komise pro prozkoumání cukerních otázek dosazené Společností národů v Ženevě. Ukázaly se veliké zásoby na světovém trhu, byly různě odhadovány, až na polovinu očekávané spotřeby a zaplavily neobyčejně trh. Při tom přišly finanční nesnáze a opatřování úvěru také v Americe. V důsledcích toho nastala nutnost rapidních prodejů a tím klesala zásoba cukru na celém světě, čímž bylo postiženo zvláště Československo. My jsme vyváželi průměrně až 2/3 své cukerní výroby do ciziny a jenom 1/3 jsme spotřebovali doma. V kampani r. 1925/6 bylo u nás vyrobeno v hodnotě suroviny 15,102.295 q cukru, z čehož domácí potřeba činila 4,083.480 q a vývoz 10,804.704 q. V kampani 1930/31, t. j. za dobu zcela krátkou, poměr se rapidně změnil. Vyvezli jsme 5,701.086 q při domácí spotřebě 4,003.060 q a ve výrobním roce běžném tento poměr bude ještě horší. Ještě zoufaleji však klesá hodnota vývozu. To jsou cifry přímo překvapující. R. 1926 stržili jsme za vyvezený cukr 2.220,264.000 Kč, v r. 1930 již jenom 792,758.000 Kč, roku loňského možno odhadnouti hodnotu našeho vývozu cukerního na přes 400 mil. Kč a potrvají-li nynější ceny cukru na světovém trhu, může býti hodnota letošního vývozu v hodnotě surovin kolem 200 mil. Kč, v hodnotě rafinády kolem 300 mil. Kč. To je pokles za poměrně krátkou dobu téměř o 2 miliardy. To je přímá katastrofa, která postihuje v daleko větší míře státy, vyrábějící z řepy, nežli výrobce cukru třtinového. Tento cukr vyráběný hlavně na Javě, Kubě, Filipinách, Portoriku a pod. má výrobní náklady ani ne poloviční a ze stejné plochy dostane se dvakrát tolik cukru třtinového jako řepného, a to velmi čistého. Stačí si vzpomenouti, že zkvašením jeho melasy vzniká rum, kdežto z řepné melasy dostaneme sprostý špiritus. Této výhodnější posici třtinového cukru odpovídá také jeho rapidní rozšíření po světě. Ještě r. 1890 až 1891 byl poměr cukru třtinového k řepovému na světovém trhu jako 42:58. R. 1930 až 1931 jest již 60:40 a dosáhl také již poměru 73:27 r. 1921. Java na př. dělá tutéž politiku jako my, t. j. prodává dráže na trzích asijských, kde má monopol, a za ceny dumpingové v Evropě. Je pozoruhodné, jak využívá této situace na př. sovětské Rusko. To koupilo v Kubě na úvěr větší množství třtinového cukru, dalo jej v Anglii rafinovati, na to z něho Rusko vyrobilo levné cukrovinky, které prodává dumpingově po Evropě. Tuto manipulaci udělalo předloni. (Výkřiky komunistických poslanců: Jak je to s naším dumpingem?) Já, prosím, konstatuji, že dělají tutéž politiku jako my. Java dělá tutéž politiku a Rusko pomocí situace mezinárodní dělá rovněž tutéž politiku jako Java nebo my. Říkám to jen proto, že nemáte práva mluviti o věcech, které děláte sami. Tyto věci máme právo kritisovati se stanoviska Československé republiky, ale se stanoviska Ruska nemáte práva tyto věci kritisovati vůbec, poněvadž spotřební daně, cla, i jeho dumpingová politika jest ještě horší, než u nás. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Jde o to, jakou kdo dělá politiku. Konstatuji, když si to přejete věděti, že spotřební daň u nás dělá 199 Kč na 1 q a v Rusku 522. O tolik je vlastně tamějšímu konsumentu zdražen cukr státní ruskou daní. Vedle fašistické Italie má Rusko nejdražší cukr v Evropě a také nejvyšší clo, poněvadž se tam při rafinádě vybírá clo 150% ad valorem. (Výkřiky komunistických poslanců.) Dělník nedostane tam cukr takřka vůbec, poněvadž se dumpingově vyváží do ostatního světa. Nemluvím do ruských poměrů, ať si ruská vláda dělá, co dovede, ale vy nemáte práva předkládati ruský vzor jako něco, co bychom měli následovati. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín. - Posl. Juran: Kdepak je ten váš socialismus?) Já o voze, vy o koze, já o dumpingu, vy o něčem jiném.

Tyto veliké poklesy cenové postihly přirozeně zvláště citelně severoamerické banky, které financují cukr kubánský a třtinový vůbec, a od nich vyšel pokus, aby jejich advokát Chadbourne provedl regulaci cen a zásob cukru ve světovém měřítku. Smysl tohoto pokusu, na který se díváme velmi kriticky, je ten, aby světové zásoby cukru byly na dobu 4 let zadrženy a aby byly pouštěny jenom ve čtvrtinách na světový trh, k tomu aby se omezila výroba cukru v jednotlivých státech tak, aby ta zásoba, která má býti pouštěna na trh, s tou výrobou dohromady kryla světovou potřebu a tím aby přestal velký tlak na trh cukerní a aby tím bylo umožněno jisté zhodnocení (Výkřiky komunistických poslanců.) cukerní výroby. Československo přistoupilo k této dohodě, o níž se jednalo několik let, s Kubou, Javou, Německem, Polskem, Maďarskem a Belgií až do r. 1935 a zavázalo se s těmito státy omeziti určitým způsobem svůj vývoz a domácí výrobu. Na výsledek této úmluvy můžeme se dívati s největší skepsí. V prvé řadě k ní nepřistoupilo dosud Rusko, ač se s ním jednalo, které samo stačilo v roce 1931 zvýšiti osevní plochu cukrovky o 338.000 ha, kdežto v důsledku smlouvy zmenšena byla osevní plocha v Evropě pouze o 300.000 ha. Stačilo by osíti skutečně i v tomto roce celé to množství v Rusku, které bylo projektováno, a Chadbourneův plán je ve skutečnosti pro Evropu tím paralysován.

Mluví se o tom, že se s ruskou vládou dojde k určité dohodě, ale pokud je mi známo, tato dohoda dosud dojednána nebyla. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Vždyť ještě nevíte, co v Rusku udělají. Buďte opatrní, abyste se neblamovali. (Stálé výkřiky komunistických poslanců.)

Také ostatní složky celého tohoto plánu jsou nejisté a je na ně málo spolehnutí, jak ukázal osud podobných pokusů předchozích.

Ukáži jako již řečníci přede mnou, že tuto věc pro Československou republiku bylo by možno luštiti jiným způsobem, pro nás výhodnějším, zatím však je skutečností, že k Chadbourneově dohodě jsme přistoupili, a to za určitých závazků naší vlády, a to již z dob panské koalice. Těmito závazky bylo několik věcí. Za prvé poskytnutí levných úvěrů na udržení zásob na 4letém skladě. O této věci jednali průmyslníci s Národní bankou a obchodními bankami; bylo-li zde dosaženo nějakých výhod, není veřejnosti známo, mně bylo tvrzeno, že ne. Druhou podmínkou byla refundace některých daní, kteroužto podmínku splnila vláda panské koalice, poněvadž v kampani r. 1928 bylo již povoleno refundování 42 mil. Kč, a stejný závazek, aspoň do určité míry, trvá i pro kampaně další.

Dále zavedení povolovacího řízení pro vývoz cukru, což rovněž provedeno, a to k tomu účelu, aby nemohly existovati cukrovary, které by se vymkly povinnosti regulace a vyvážely, kdyby nastala příznivá situace, za hranice bez ohledu na celkovou úmluvu. A konečně byl tu zákaz zřizování nových cukrovarů, jehož mělo býti docíleno návrhem č. 829 předloženým 5. prosince 1930, aby nemohla býti nová konkurence. Tento zákon byl však sněmovnou, resp. výborem radikálně přeměněn, takže byly stanoveny místo zákazu zřizování cukrovarů pouze podmínky, za jakých zřizovány býti mohou. K provádění této mezinárodní úmluvy daly souhlas i řepařské organisace agrární a lidovecká, které výslovně souhlasily také s tím, aby zmenšení osevu řepného stalo se stejnoměrně pro všechny řepaře, tedy i ty nejmenší, pro něž by to znamenalo přímo katastrofu. V poslední době se teprve jedná, aby tito nejmenší byli z tohoto omezení vyňati. Za tímto zákonem stálo i ministerstvo financí, které neustále doufá v opětnou možnost přílivu cizozemských valut z oživeného vývozu cukru. Jsem toho mínění, že dovoz cizozemských valut je nepoměrně draze vykupován nepoměrným zdražením cukru pro domácí spotřebu a že bychom mohli použíti tohoto cukru a řepy jako domácího krmiva a k importu dobytka a živočišných výrobků.

Tento zákon není věcí, která by vyšla z našeho názoru a našich potřeb jako řada jiných věcí koaličních, a proto jsme mohli jenom spolupracovati na takové stylisaci vládního návrhu zákona, která by byla aspoň zásadně přijatelná. Východisko bylo nalezeno v tom, že původním vládním návrhem vyžadované schválení ministerstev pro zřízení nových cukrovarů odpadá, jsou-li zřizovány v jisté vzdálenosti od cukrovarů již trvajících a dále jestliže buď podílejí se na ztrátách exportních nebo cukr jinak vyvážený ponechají v tuzemsku pro účely krmné nebo průmyslové, vyjímaje na líh. To bylo vysloveno tím, že mohou z cukru v řepě obsaženého pro lidskou potřebu tuzemskou vytáhnouti pouze polovici. Ježto dnes je poměr vývozu k domácí spotřebě asi 60:40 nebo 55:45, znamená toto ustanovení, že pro nově zřízené cukrovary, kterými mohou pravděpodobně býti jenom cukrovary malé, družstevní, stanoví se poměr relativně výhodný: polovina zůstane doma jako krmivo a polovina může se použíti pro domácí spotřebu za tuzemskou cenu.

Za těchto okolností dali jsme souhlas k předloženému návrhu zákona, zachovávajíce si kritické stanovisko, a mohli jsme tak učiniti tím spíše, že jeho platnost jest omezena pouze na 2 roky, ve kteréžto době žádné základní přesuny ve zřizování nových cukrovarů státi se nemohou.

Vedle toho přijal výbor jednak resoluci, kterou se vláda zavazuje, aby v nejkratší době předložila návrh zákona na celou úpravu cukerního hospodářství, přihlížejíc zvláště k zaměstnancům, obcím a řepařům v místech, kde cukrovary jsou rušeny, a druhou resoluci, rovněž velmi závažnou, kterou zemědělci mají míti možnost použíti doma drahocenná krmiva, která ve formě cukru daleko pod cenou vyhazujeme do ciziny. Pokud je mi známo, jedná se také mezi organisacemi zaměstnanců cukrovarnického průmyslu a cukrovarnickým průmyslem o předpokladech, jakými má býti řízena náhrada pro zaměstnance v případech, kde výroba se omezuje nebo ruší. Tyto věci jsou naléhavě nutné.

Máme zde také jeden iniciativní návrh zákona, tuším soudr. Biňovce, o těchto věcech, na jehož provedení musíme rovněž naléhati. Mám konkrétní případy, jako každý z nás, kde přicházejí jak řepaři, tak živnostníci i dělníci z cukrovarů, kde má býti výroba zastavena, a táží se, jakým způsobem bude kryta jejich existence. (Výkřiky komunistických poslanců.) My na tyto věci nezapomínáme a dovedeme je luštit prakticky, o čemž nejlépe svědčí, že zaměstnanci těchto cukrovarů mají k nám stále ještě desetkrát více důvěry než k vám, kteří jim chcete pomáhati jen hubou. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Tedy myslím, že tento zákon je pro nás jaksi, řekl bych, věcí, kterou můžeme tolerovat. Ale při této příležitosti v souvislosti s návrhem, kterým žádáme rychlé upravení celého cukerního hospodářství, chci se zmíniti aspoň v hlavních obrysech o celkovém hospodářství našeho cukerního kartelu, které volá po státním dozoru a úpravě, tak jako všechny kartely ostatní. Kartely vůbec mají charakter, abych tak řekl, kocoura ve spižírně. Snad je to zvíře užitečné, když se drží v jistých mezích a chytá myši, ale pustí-li je nedbalý hospodář do spižírny, nesmí se diviti, že nechá myši být a vyžírá spižírnu. Kartely samy o sobě by mohly také něco dobrého udělat v jistých mezích, ale nechají-li se bez dozoru, tedy přirozeným kapitalistickým pudem vyžírají státní spižírnu a starají se čerta o to, co se státním hospodářstvím bude.

Především dlužno říci, že kartel sám provádí všecko, o čem tvrdí, že proti tomu bojuje. Svou existencí a svými opatřeními chce prý zachránit výrobu cukerní a tím i vysoce důležitý řepný osev, na němž je závislá jak zaměstnanost na venkově, tak naše výroba živočišná, chce prý dodávati státu cizozemské valuty a přispívati tak k blahobytu obyvatelstva. Tuto věc provozují kartely asi tímto způsobem: r. 1888-1889 měli jsme 202 cukrovary. R. 1930-1931 už jen 146, čili o 56 méně. Tedy takto zachraňuje kartel cukrovary. Podle posledních zpráv, které jsem zahlédl v "Cukrovarnických listech", má se rušiti letos nejméně 7 cukrovarů. Tedy docela soustavnou činností kartelu ruší se na účet zemědělců a spotřebitelů jedna výrobna za druhou a vytvářejí se monopolní podmínky pro jednotlivé cukrovary ve velkých obvodech, z nichž zemědělec jinak své řepy prodati nemůže. (Hluk. - Různé výkřiky.) Tím přizpůsobuje kartel záměrně továrny na cukr pouze na domácí spotřebu za vysoké ceny tuzemského cukru a až tuto přeměnu na náklad řepařů a spotřebitelů provede, tedy prohlásí jednoduše, že Chadbourneův plán zklamal, stejně jako všecky předcházející a že tedy zůstaneme při tom, jak to je. Počíná si při tom s naprostou libovůlí. Soudr. Kirpalová ve výboru živnostenském poukázala na příklad neštěmický, kde rafinerie, která byla postavena za ohromné peníze a v poslední době vybudována nákladem, tuším asi 40 mil., najednou byla úplně libovolně zrušena a přenesena do Kostelce, při čemž půldruhého tisíce rodin závislých na tomto cukrovaru v neštěmické obci se najednou octlo bez existence. Důvody věcné pro to nejsou, než snad mocenské postavení toho pána, který si tuto věc prosadil. Takových případů máme celou spoustu a stát za dnešních poměrů při nedostatku kartelového zákona nemá do těchto věcí vůbec co mluvit.

Pokud se týče řepařů, tedy jsme si všichni vědomi toho, jak ohromný význam pro celé státní hospodářství mělo oněch více než 300.000 ha cukrovkou osázené orné půdy, ještě podle statistiky z r. 1925. Čísla z doby před válkou konstatovala, že z 1 ha půdy osázené cukrovkou produkovalo se hodnot za 609 zl. korun, kdežto obilnin za 300 zl. korun. Pracovních dnů dělnických na ha řepy je třeba 87, na ha obilí 27, tedy dávala řípa práci 90.000 zemědělským dělníkům. Řepa zaměstnávala nejlépe ony 3/4 drobných zemědělců, které u nás máme, a dávala možnost živočišné výroby i na jejich malých hospodářstvích. Ještě na přednášce v České společnosti národohospodářské v listopadu 1930 konstatoval dr Hartman, vedoucí osobnost cukrovarského kartelu po Heidlerovi, že čistý výnos z ha řepy je asi 3.152 Kč proti 2.343 Kč z ha osetého pšenicí. To bylo r. 1930, ale přepočítaje to na ceny dnešní za řepu a pšenici, konstatuji, že poměr úplně se změnil a že ha půdy oseté pšenicí, tedy při výrobě extensivní, vynese při dnešních cenách daleko více nežli při výrobě intensivní, při almužně placené za řepu kartelovými cukrovary. Kartel má za účel udržeti svými opatřeními osevnou plochu cukrovky. To vypadá v praksi takto: Za souhlasu řepařských organisací, vedených bohužel osobnostmi, jsoucími úplně ve vleku kartelů, provedeno bylo nucené zmenšení osevu, které činí 1/3 až 2/3 osevu normálního. Na Slovensku docházíme již k místům v obvodu cukrovarů, které už nevyrábějí více než podíl pro domácí spotřebu, aby těmito vysokými domácími cenami se zajistily. Řepař ovšem nedostane z toho nic. Cena řepy, která je stanovena letos méně než 11 Kč, je ztrátová. Podle dr Heidlera, cukrovarníka, i podle dr Brdlíka, agrárníka, pohybuje se kolem 17 Kč, a doplácí tedy řepař na kartelovou politiku 1/3 svého výrobního nákladu, totiž 6 Kč na 1 q. Počítáme-li 50 mil. q řepy v posledním roce, je to 300 mil. Kč, které ztrácí zemědělec při této politice cukerního kartelu. To znamená ochuzování zemědělství v největších rozměrech. Při tom však ani tuto cenu neplatí kartel ze svého. Stát mu refunduje paušál daně z obratu a některé daně obchodové, a kartel z toho připlácí na cenu řepy asi 2 Kč za každý cent. Z peněz, které kartel dostává od státu, udělal si desetimilionový fond pro sanaci rolnických cukrovarů, které jsou v tísni. Neviděl jsem, bohužel, nikde žádného výkazu, komu byly tyto peníze dány, za jakých předpokladů a zdali páni tuto věc někde zúčtovali. Při tom si však páni ponechávají ohromné platy, které vznikly v době, kdy na akcii platilo se 100 i více procent dividendy.