P. kol. Richter uvedl zde příklad, který je mně znám, že případně pan Polák, ředitel dvou rolnických cukrovarů na Moravě v Holicích a Bedihošti, pobírá i při této ztrátové ceně řípy ročně asi 1 mil. Kč platu. Spočítáme-li, kolik se tam zpracuje řepy, vidíme, že ten pán zatěžuje svým platem každý cent řepy, která se v cukrovaru zpracuje, 10%. Zde není však žádné možnosti, aby se proti nim zakročovalo, aby se tyto smlouvy zrušily, a je zajímavo, že náš popud, aby se zavedla regulace celého cukerního hospodářství, je vítán řadou cukrovarů, které doufají, že při této příležitosti najde se zákonná forma, jíž by se těchto parasitů na svém těle mohli zbaviti. Zasáhnouti do těchto nemožných poměrů bylo by úkolem řepařských organisací, kdyby byly neodvislé. Ale kartel si rozdělil řepaře jako nevolníky do jednotlivých obvodů a ovládnuv jejich organisace podrobil si je dokonale. Při tom cena cukru je u nás nesmyslně vysoká. A důsledkem je ohromné oslabení spotřeby tuzemské, která je základním kamenem řepařství a cukrovarnictví vůbec. Spotřeba u nás klesá. Kdežto na př. r. 1925/26 činila na osobu 25.2 kg, klesla r. 1930 na 24.32 kg, zatím co Dánsko, kam cukr dovážíme, má spotřebu 52.5 kg, Anglie a Švýcary, kam dovážíme rovněž, asi 43 kg. Jsme i za Rakouskem s jeho 32.7 kg na osobu. A na poslední stanici v Evropě je Italie s 9.2 kg, a Rusko se 7˙1 kg na obyvatele ročně. Že tato spotřeba je uměle brzděna vysokou cenou, svědčí skutečnost přímo neuvěřitelná, kterou jsem opětovně zjišťoval, abych si byl vědom, že jsem se nepřeslechl. R. 1929 bylo k nám propašováno jen z Německa, pokud mohlo býti postiženo, asi 12 vagonů cukerinu, který se sladivostí vyrovnal 528.000 q cukru. Tedy přes půl milionu q cukru se u nás prosladilo v sacharinu, poněvadž není cukr cenou přístupen zvláště horským krajům. (Posl. Čižinská: Kdo to zavinil?) Především ten, kdo oslabil dělnické zastoupení tak, že přestalo býti rozhodujícím ve státě. Ten to zavinil nejdříve. Každý může pracovati jen silou, kterou representuje, a když vaše síla jest úplně zahozena, když se spokojujete hubou místo práce, nemůže býti ovšem pro dělnickou třídu uděláno víc. (Výkřiky posl. Čižinské a jiných komunistických poslanců.) Křikem to nespravíte.

Tento vývoz cukerinu z Německa byl jistými dohodami omezen, ale ještě dnes se propašuje, pokud lze postihnouti, jen z Rakouska cukerinu v hodnotě 100.000 q cukru ročně. Poznamenávám to proto, poněvadž se vytvořila jistá filosofie u nás také v úředních kruzích, že prý zlevnění jistých produktů neznamená jeho rozšíření, jako se na př. ukázalo při mase. To je pravda při zbytných věcech, které si může někdo odepříti. U toho, kdo potřebuje maso a je lépe situován, stěží se může říci, že malé zlevnění něco znamená, ale u cukru je to jinak. Tam každé zdražení znamená jistý konkretní pokles spotřeby. To jsme nejlépe viděli za války při věcech u naší velkonákupny, kde jsme měli možnost pozorovati odběratelstvo určité vrstvy sociální, jak každé zdražení kávy znamenalo okamžitý pokles, jak se reagovalo na každé zvýšení ceny produktů, které jsou považovány za nezbytné.

Máme dnes v tuzemsku cenu konsumního cukru 6.35 Kč v maloobchodě. Jak přehnaná cena to je, o tom svědčí cifra výrobních nákladů. Mám cifry, které jsou nesporné, z r. 1929/30, z té doby, kdy byla ještě cena řepy i mzdy vyšší, a tyto výrobní náklady vypočítány z podniků, které nehospodařily nejlépe. Výrobní náklad rafinády činil 208.62 Kč za jeden q - dnes je to daleko méně a v každém případě bude to pod 200 Kč za 1 q rafinády. K této ceně přirážejí si průmyslníci pro svou organisaci 3.24 Kč a dále jako svůj zisk 140˙14 Kč, čili celých 67.17% výrobního nákladu, dále 14 Kč na dopravu, které však nevyčerpají, jak je mi známo ještě z doby mého úřadování v zásobování, a z přebytku tvoří si tajné fondy. Pro komisionáře a velkoobchod, pro demigrosistu a detailistu 70 Kč, státu na daně z cukru 184 Kč a daň z obratu 15 Kč. Stát zatěžuje tedy spotřební cenu 31.34%, ale zisk cukrovarů dělá 22.07% spotřební ceny.

Tyto ceny a všechny ostatní ohromné výhody byly poskytnuty za panské koalice cukernímu kartelu pod záminkou, že je dlužno udržeti vývoz, který dělal dvakráte tolik co tuzemská spotřeba. Dnes vývoz klesl na polovinu a ceny se drží dále. Logika pro řepaře je pak taková: kdyby vyráběl řepu jen pro domácí spotřebu, mohl by dostati podle domácí ceny za 1 q 38 až 40 Kč za 1 q; aby se udržel vývoz, musí prodávati 2 q za 21.60 Kč. Tomu se říká výrobní logika, aby se udržela výroba dvou metrických centů za 21˙60 Kč, kdežto za jeden by dostal 40 Kč a mohl by druhý docela dobře zkrmit. Za asi stejné množství cukru prodaného v tuzemsku dostane kartel hodně přes 1/2 2 miliardy Kč a za stejné množství vyvezené do ciziny možná že stržíme letos snad jen 200 mil. Kč.

Tato logika však ještě pokračuje v jiném směru. Surový cukr, hodící se znamenitě na zkrmování, neboť z jednoho kg cukru můžeme ve zvířecím organismu vyrobiti asi 1/4 kg tuku, vyvážíme dnes do ciziny 100 kg asi za 40 Kč loco továrna. Krmnou slámu počínáme dovážet při letošním nedostatku píce do republiky asi za 50 K. Tedy jadrné krmivo za 40 Kč ven a slámu, objemové krmivo za 50 Kč sem. (Výkřiky posl. Čižinské.) Moje mínění je, když se staráme o drobného zemědělce, aby měl jadrná krmiva, že se staráme o jistou část pracující třídy, a o to, aby se jejich výroba mohla zlevnit a byla přístupná širším vrstvám obyvatelstva! To je politika, kterou dělají i jinde, a myslím, že vy jste poslední, kteří by ji mohli potírat.

Náš domácí zemědělec, ten nejmenší, mezi které také vy chodíte agitovat, člověk se třemi až čtyřmi korci polí, nemůže vyrábět, poněvadž nemá laciná krmiva, a my stojíme na stanovisku, že tato krmiva se nemají vyvážet ven, nýbrž že je má dostati domácí zemědělec. (Výkřiky.) Když má míti někdo výhodu z této situace, myslím, že ji má míti drobný zemědělec, velký to nepotřebuje, poněvadž, jak ukáži, ten dovede již dnes zkrmiti cukr vhodným způsobem sám. (Výkřiky komunistických poslanců.) Nemluvte o věcech, kterým nerozumíte, abyste se zbytečně neblamovali.

My s ohromnými příplatky našeho zemědělce i konsumenta vyvážíme dnes do ciziny jadrná krmiva, kde tamní producent může udělat za 2 Kč jeden kg sádla z našich krmiv, a na hranicích děláme ohromná cla a kupujeme při tom téměř za jednu miliardu živočišných výrobků z ciziny. Takto hospodaří kapitalistická skupina, v níž jsou naše přední banky a vynikající průmyslníci, se základními pilíři našeho národního blahobytu.

Jen mimochodem mohu poznamenat, že cukrovary, pokud zůstaly v rukou původních majitelů, kteří jediní měli by jisté právo na nějaké ohledy, jsou dřívějšími zisky již několikráte úplně zaplaceny. Z této nesmyslné a zločinné situace bylo by lze vyváznouti při dobré vůli způsobem celkem nejméně bolestným a velice výhodným pro nejdrobnější zemědělce, kdyby naše cukrovarnictví postavilo se na jiný základ. O tom zmínil se již pan kol. Richter a já několika slovy chci se rovněž této věci dotknouti.

Naše cukrovary průmyslové bylo možno považovati za technicky odpovídající v době, kdy cukr měl vysoké ceny a kdy se tedy vyplatilo, abychom velikým nákladem vydobývali z řepy poslední zlomky procenta cukru, který jest tam obsažen. Avšak ve chvíli, kdy cena cukru klesla, ocitáme se v téže situaci jako zemědělská výroba vůbec. Je to ten známý zákon o klesajícím výnosu zemědělském při stoupající produkci. 10 q pšenice lze dostati z ha dobrého pole bez nesnází, 15 q již s hnojením a 20 q s relativně velkými náklady. Jsou-li ceny pšenice takové, aby kryly všechny tyto náklady, stojí za to forsírovati výrobu pšenice do posledního zrna, jestliže cena klesá a náklady stoupají, musíme sestoupiti s režií a v tom případě jest výhodnější pro zemědělce vyráběti méně za režii menší. Dnes rozšiřují i jiné státy výrobu cukru řepového a na nás se tlačí cukr třtinový, který má zcela jinou situaci. Můžeme se postaviti na stanovisko, že by bylo správné, abychom s menším nákladem vydobývali z cukrovky jednoduchými a levnými metodami menší množství cukru a zbytek cukru v řepě ponechali domácímu zemědělci jako neobyčejně výhodné krmivo.

Proti tomuto principu, který je zastoupen při výrobě cukru způsobem Zucker-Commersovým a který může býti prováděn ještě řadou vynálezů jiných, postavil se velmi zuřivě cukrovarský kartel. Já jsem se pokusil zjednati si mínění znalců, kteří jsou neodvislí. U nás máme, bohužel, znalce, kteří jsou většinou interesenty, a to jsou ovšem znalci velmi podjatí. Mluvil jsem o této věci a četl jsem spisy p. rektora vysoké školy zemědělské v Brně Kopeckého, který jsa sám dlouholetým cukrovarníkem a správcem zemědělské půdy, mohl o této věci jako neodvislá osobnost vysloviti mínění skutečně autoritativní. A pan prof. inž. Kopecký, rektor vysoké školy zemědělské, stojí úplně ve svých projevech na principu těchto malých zemědělských cukrovarů. Musíme tedy považovati tuto věc za možnou.

Velké cukrovary přestávají mít racionalitu, poněvadž je nelze zřizovati pro příliš velké obvody, poněvadž řepa nesnese dlouhých transportů. Už dnes připadá na průměrný dovoz řepy a rozvoz řízků asi 5 Kč na 1 q. V dobách, kdy stála cukrovka 25 Kč, byla to pětina čili 20% ceny, ale dnes, když stojí 11 Kč, je to již polovina celé ceny řepy, co se platí za rozvážení "na špacír". (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Proto je výhodnější, aby byly zřizovány menší cukrovary pro menší obvody, které by však nebyly zatíženy ohromnou režií centrál, ředitelství a bank, které u velkých cukrovarů zprostředkují obchod a berou za to velké zisky.

Nemám jiných interesů než věcných. Vidím tu možnost, když se bude vytahovati z řepy jen polovina cukru, udržeti při domácí spotřebě celý osev cukrovky, a jestliže zkrachne Chadbourneův plán, jak lze předpokládati, je toto jediná možná cesta pro udržení celého osevu cukrovky, od něhož jest odvislá celá produkce živočišná u našich nejmenších zemědělců. (Výkřiky komunistických poslanců.) Prasata jsou pro lidi a také pro dělníky a aby je mohli dělníci jíst, musejí býti ceny jim přístupné. A aby jim byly ceny přístupné, musejí býti pěstována za takových podmínek, aby to zemědělec mohl dělati. Jestliže si nepřejete, aby měl dělník kousek masa, budete se stavěti proti tomu, aby mohli drobní zemědělci to maso lidem laciněji produkovati.

Jak se kartel bojí tohoto principu, svědčí na příklad interpelace posl. soudr. Chalupníka z listopadu 1927, kde upozorňuje, že kartel vydal pod hrozbou bojkotu všem strojírnám, dělníkům a úředníkům, dodavatelům veřejný zákaz, že nikdo nesmí dodati ani práci ani zboží pro zařízení malého rolnického cukrovaru. Já sám znám případ, který mi byl ukázán, že v dnešní krisi odepřely dvě naše strojírny zříditi takový cukrovar ze strachu, že by se na nich kartel mstil. Tento fakt a jiné jsou předmětem žaloby.

Pan kol. Šamalík zde uváděl proti novému principu důvody, které svědčí spíše o tom, že naši zemědělci ještě nedovedou pořádně družstevně hospodařiti. Já totiž nepovažuji t. zv. rolnické cukrovary, kde 10 lidí má akcie a 100 lidí dodává, za ideál t. zv. družstevnictví, poněvadž tam ti páni, kteří mají akcie, mají zájem, aby byl drahý cukr a laciná řepa. Kdyby cukrovary nesměly vydělávati na cukru, nýbrž platiti jen řepu, pak by měly zájem opačný.

Jaký je postup v cenách cukrovky, vidíme z toho, že ještě r. 1925 se platilo za řepu 23 Kč, v následujících letech 20 Kč, 15.50, 18.80, 16.50, 16.-, 14.70 a letos 11 Kč. Ježto cena za řepu je pro drobné a nejmenší zemědělce hlavním peněžním příjmem, znamená tento pokles největší postižení těch drobných zemědělců. Velcí si to nahradí na akciích a ziscích cukrovarů.

Zajímavá jest otázka zkrmování. Je to věc velice úspěšná - na př. na statku p. předsedy kartelu cukrovarského Mandelíka v Radboři se exportní cukr s velikými výsledky zkrmuje, takže prý mu Chmel připlácí 50 haléřů na kile pro lepší jakost masa. Cukrovarnický kartel nedělal žádnou agitaci a agitační práci pro tento systém spotřeby cukru doma, poněvadž se pánům lépe hodí politika, při které se mohou odvolávati na ztráty, které mají s exportem, a vydírati doma konsumenty i řepaře.

Pánové, kteří jsou jinak velmi moudří a kteří v bankách, průmyslu a řepařství vedou naše cukrovarnictví a řepařství, vedou je do zkázy a v každém případě proti zájmům jeho skutečných nositelů, řepařů a spotřebitelů. Je tedy svrchovaně nutno, aby stát jakožto výraz společných zájmů všeho obyvatelstva také zde nejrychlejším způsobem zasáhl do cukerního hospodářství. Podáváme v této věci resoluci, která jest obsažena v tištěném návrhu vám předloženém, a postaráme se o to, aby tato resoluce nebyla pouze prázdným listem papíru, nýbrž aby také v nejkratší době k této svrchovaně naléhavé regulaci cukerního hospodářství, lépe řečeno nehospodářství, bylo přistoupeno. (Potlesk.)