Ze statistického výkazu Státního úřadu statistického vyjímám tyto číslice, které jsou základem mého rozboru: V roce 1928 bylo 1.468.000 zemědělských podniků, z toho bylo do 1 ha, tedy trpasličích hospodářství, 431.823; do 5 ha, totiž do oné míry, kdy drobný rolník musí ještě choditi do práce, aby si ještě přivydělal, čeho dodatečně potřebuje na šaty a obuv bylo 635.613; úhrnem tedy jest to 1,067.000 podniků z 1,468.000, čili 72.7% veškerých hospodářských podniků. V československém státě jest to tak, že nemají nejmenšího zájmu na nějakém brzdění vývozu, poněvadž takové brzdění neúprosně podřezává i větev, na které toto obyvatelstvo sedí, větev práce, kterou si přivydělávají v obchodu a dopravě. Zbývá tedy jen skrovný zbytek a z toho rozhodují jen 3%, kteří mají užitek ze všech těchto nucených opatření; zde musíme říci, že tato sněmovna a jiné sněmovny páchají ohromnou chybu, že ve prospěch 3% obětují 97% obyvatelstva. To jest nepřetržité vraždění, které se zde při každém takovém návrhu zákona neustále páše na veškerém obyvatelstvu nejen duševně, nýbrž i hmotně ničením existencí, to jest rdoušení, proti němuž by se obyvatelstvo mělo brániti, kdyby mohlo informovati své zmocněnce, jak se má čeliti krisi a jaké věci se zde mají opatřiti.

Abych připojil ještě něco. Výměra drobných a nejmenších podniků jest v úplném opaku k výměře zbývajících velkých podniků. Tyto drobné usedlosti do 1 ha měří úhrnem 185.000 ha, t. j. 431.000 podniků měří úhrnem jen 185.000 ha, takže na jeden podnik připadá méně než 1/3 ha, tedy jeden strych, jak se říká, asi 1/4 ha. Podniky do 5 ha zahrnují plochu 1,845.000 čili úhrnem 2.030.000 ha. A zajímavý jest protiklad: Drobné podniky do 5 ha zahrnují podle počtu osob vedoucích podnik 73%, podle plochy jen 23%a zde se ovšem skutečnost porušuje hrubě ještě jednou tím, že všechny agrární zákony, tyto zákazy, tyto předpisy, toto rdoušení devis, při němž rozličné komise mají větší vliv než celý parlament, prospívají jen velkým. Obilní syndikát na př. určuje úplně kurs, zdali a jak se nějaké zboží může z ciziny dovážeti nebo od nás vyvážeti, poněvadž přece úplně kompensujeme. A zde se ukazuje, že nikoliv široké vrstvy obyvatelstva mají z toho nějaký prospěch, nýbrž že veškeré obyvatelstvo - i zemědělské obyvatelstvo - jest poškozováno. Jak teprve se musí škoditi ostatnímu obyvatelstvu, které není usedlé na hroudě ani na trpasličí nebo na nějaké malé usedlosti. Není tedy divu, že zhoršení veškeré naší obchodní bilance, jak se i v tomto rozpočtu v nejmenší míře zrcadlí, proti roku 1928 o více než 7 miliard jest totožné se ztrátou mzdy 700.000 dělníků. 700.000 dělníků počítaných průměrně po 10.000 Kč dávají nám tento schodek 7 miliard Kč v zahraničním obchodě a uvážím-li, že přece dělník v hospodářství z polovice musí činiti výdaje i na svého vnitřního člověka, za jídlo, pití, za to nejnutnější, ať již ve formě vodové polévky, bramborů, slanečků nebo v jiné formě, pak to získává zemědělství. Užitek z toho, když tedy přijímám tuto polovici, 3 1/2 miliard Kč, jako přímou částku, která vyplývá z těchto přebytků na venkov, a když od toho odečtu užitek z cel, který jest vypočítán na 2.3 miliard ze všech diferenciálů, pak mimo to zemědělství ještě na to doplácí 1.100 mil. Kč; a v tom spočívá jeden z důvodů stále stoupajícího zadlužení zemědělců, nejen drobných, nýbrž i středních majetníků, kteří jsou ovšem také postiženi následky mylného vedení hospodářství. Tak zvaná obhajoba pozemkové renty jest tedy jedním z těchto opatření a druhým jest udržení šílenství, měny samé, jest to hmotařský směr. Hmotařství jest zde stále ještě v prvotním stavu. V posledních letech veřejnost po této stránce přece povolila. Rád bych zde ve sněmovně použil i tohoto podnětu, abych znovu zcela zvlášť poukázal na to, poněvadž jsem v poslední době slyšel od rozličných řečníků pro a proti a také z úst ministrů: "Naši měnou, korunou nedovolíme pohnouti. Kdo přichází s něčím takovým, otřásá morkem státu." Musím toto mínění a úsudek prohlásiti za úplně mylné, poněvadž se naše koruna beztoho, jak to uvádějí státní důkazy, měsíc od měsíce otřásá a mění, ovšem ve směru vzestupu hodnoty peněz. Ale musím se dnes postaviti proti mínění, že naše koruna jest stálá, že se vůbec nemění. Cena a peníze jsou ve vzájemném poměru. 100 Kč ke 100 kg jest jiný poměr než 100 Kč ke 240 kg. V tom tedy spočívá mylné pochopení, že se zde nemůže nic měniti a že se v pokračování tohoto systému vzestupu hodnoty peněz nechce viděti žádné ohrožování veškerého domácího hospodářství, a zde musím poukázati na chybné úsudky, které tkví v posuzování obou věcí, které jmenujeme měnou a valutou. Naše veškeré národní hospodářství stůně tím, že se domnívá, že musíme otrocky napodobovati každou změnu cen v cizině, aby ceny stále souhlasily. Provozuje-li tedy Amerika inflaci, provádí se u nás usměrněním a úhradovými zákony přesně týž obrat a my se také řítíme do inflace. Provozuje-li Amerika a Francie deflaci, a tu také provozují, děláme i my deflaci. A státní úředníci, které jste včera restringovali, a dělníci, kteří se restringují již po léta, a řemeslníci a stát, který restringuje sám sebe, šetří se ve všech oborech, investice se musejí zastaviti a dokonce Národní banka oznamuje, že stát nepotřebuje peněz, to všechno děláme spolu, poněvadž také musíme dělati deflaci. Nelze skoro uvěřiti: Nepatrná, hlavně sezonní potřeba peněz, pokles potřeby veřejné ruky podporují znenáhlé zvýšení plynnosti peněžního trhu. Zde stojí černé na bílém, že veřejná ruka, tedy stát, země a obce, necítí žádnou potřebu. Vypravujte to jednou někde venku; ale zde to máte černé na bílém. Pravděpodobně budeme to míti v nejbližších zprávách i úředně znovu otištěné. Vidíte, jak klamavé mohou býti tyto věci a k jakým mylným úsudkům v této souvislosti vedou. Tvrdím a vždy jsem tvrdil: Přizpůsobením měnových zákonů k zákonům o zlaté úhradě ztratil československý stát svou nezávislost. Ani československý stát, ani československá vláda neurčuje životní úroveň obyvatelstva, nýbrž obě trustové banky světa, Wallstreet v Novém Yorku a zlatá věž v Paříži. Tyto dva póly se rvou o výlučný monopol, dva kapitalisté se spolu nesnášejí a jeden musí druhého poraziti. Celý vývoj minulých let záleží v zápasu o nadvládu, o hegemonii. I my ve slepé oddanosti k věži, která se ze Špandavy přestěhovala k Marianně do Paříže, třepetáme se na tomto chybně vedeném převodu a společně provádíme všechny hlouposti. Tvrdím: Dokud stát nemá své měnové výsosti, jest celý jeho aparát jen článkem v nadnárodním soukolí nejvyšších vysokých financí. Zde bych měl skoro říci: Tu by měli státní zástupci a vědci jednou příležitost vyšetřovati, jsou-li moje tvrzení správná, jsme-li skutečně nezávislí nebo jsme-li jen vláčeni sem a tam na šňůrce všech těchto úsilí Francie a Ameriky o transmisi zlata, jako plevy a pšenice na poli, když vítr roznáší jedno sem a druhé tam, což závisí na zevnějších okolnostech, nikoliv však na vnitřních. Zákonem o zlaté měně vzdalo se podle mého mínění Československo úplně svého sebeurčení o domácích událostech po stránce hospodářskopolitické a dobrovolně se podrobilo zahraničnímu diktátu. Dokud bude platiti tento diktát, jsou všechny tyto státní rozpočty, které máte, více nebo méně bezcenným papírem, tep a tempo hospodářství neurčujeme my, proto jsou i státní podniky právě tak pasivní a zkrachované jako soukromé, proto můžete utahovati berní šroub jak chcete a výsledkem bude jen další zhroucení, dokud oněm cizím mocnostem nenapadne pustiti nyní stroj plnou parou místo na prázdno nebo pomalým chodem.

Kdy přijde tato chvíle? Letos v létě jste se domnívali, že nyní nastává a také v křivce se ukazuje jisté chvění. Kdo se zabývá hospodářstvím, vidí, že se nyní ukazují výkyvy sem a tam. Sledujete-li zprávy ze světové hospodářské konference, spatříte, že tato křivka zde souhlasí s kolísáním situace, že se tedy tam má hledati manometr. V Americe se projevuje úsilí uvolniti zase tlak, když statisíce farmářů bylo vydrancováno, když přes 12 milionů lidí bylo po léta drženo pod tlakem bídy a hladu. Nyní se obávají výbuchu a změní svůj směr na vzestup, na inflaci. Se stránky peněžní dostane se pak - jiná jest naprosto nemožná - v Americe hospodářství zase do jiného tempa a v Evropě se také rozhýbá. Všechna tato opatření dohromady vyplývají z toho, že jedno opatření jest závislé na druhém. Nemohou býti oddělena, chod hospodářství, objem hospodářství vždy závisí na objemu zlata a na rychlosti jeho oběhu. Kdo chce tyto věci odloučiti, může je odloučiti v myšlenkách, ale v praxi bude vždy při tom narážeti na skutečnost, že se tito oba činitelé vzájemně podmiňují a že každá změna na jedné straně, ať k lepšímu nebo horšímu, působí takovou změnu i na straně druhé. Dokud bude u nás trvati celé devisové hospodářství, které pomalu povede k tomu, že ten nebo onen obchodník, který má snad zaslati do Maďarska nebo Dánska několik beden porculánu, nebo i do Holandska a Jižní Ameriky, musí ve své kanceláři hledati, kde nalezne muže, který by mu dal k disposici zboží, jehož dovoz Československo připouští, nemůže se to změniti. Než bude skončeno toto řešení hádanek a tápání kolem, které stojí ohromně mnoho času, zhroutí se zatím vlastní podnik a bude zničen i podnik cizí. Prohlašuje-li se pyšně, že devisová komise měla před sebou v jednom roce 288.000 žádostí, pak se nepraví, že tyto žádosti byly také všechny vyřízeny; těchto 288.000 žádostí jest tolikéž nárazníků v hospodářském koloběhu, jest to tolikéž vyšinutí a každý kámen, který leží na železničních kolejích, může způsobiti vyšinutí vlaku a katastrofu.

Zde vede každé takové brzdění k přechodnému nebo trvalému poškozování, k poškozování v takové míře, že se existence tříští. Prosím, jděte do Karlových Varů a podívejte se, co se tam děje. Ve 4 lázeňských místech v západních Čechách poškodil se letos stát svými devisovými předpisy o 300 mil. Kč. 300 milionů Kč! Město Karlovy Vary, jednotlivá lázeňská místa a celé Rudohoří, dráha a jiné podniky, automobilové podniky, všechny na tom závisí, tato scházející částka se rozděluje na všechny, neboť když obec Karlovy Vary jen proto, že počet lázeňských hostů klesl o 20.000, ztrácí ve 3 měsících 10 mil. Kč, pak nemůžete činiti za to odpovědnou obec, pak musíte říci: To jest výraz všech státních chybných opatření, který se projevuje v tomto západním lázeňském trojúhelníku, ale také v Tatrách; tam jsou tytéž poměry. (Posl. Simm [německy]: Karlovy Vary nemají finanční výsosti!) Co bylo v dlouhé práci vybudováno, tříští se pod ohromným tlakem. Ano, my nemáme finanční výsosti, jakou má stát. My podléháme jednotlivým zákonům, nejen zákonu o obecních financích z r. 1927, nýbrž i správní reformě, daňovým ustanovením atd. My musíme sestaviti rozpočet, nemůžeme to udělati jako sněmovna, která se prostě odročí a udělá jen provisorium. Při nejmenším porušení nějaké formality se zakročuje proti obci, neboť se jí odpírá vůbec zvýšení přirážek nebo jejich vybírání, nebo se jí hází na krk to neb ono trýznění a revise. My jsme tedy úplně zaškatulkováni do těchto zákonných ustanovení, nemůžeme svobodně jednati. Vyzývám zde sněmovnu: Dejte mi tuto plnou moc a udělám to jako starosta ve Wörglu a ujišťuji vás, že za rok Karlovy Vary a snad i Československo bude jen málo pociťovati krisi nebo již vůbec nikoliv. Dejte mi tuto plnou moc, snad se této myšlenky chopí úsporná komise, aby zde konečně jednou učinila průlom do kapitalistického systému a vytvořila skutečnou měnu, která učiní hospodářství nezávislým na kolísání zlata, aby vytvořila měnový úřad místo banky která musí dříti na dividendy, abychom dostali jiný cejchovní úřad, který by byl zákonitým strážcem nezměnitelnosti míry práce, pojmu zlata. Dejte mi tuto plnou moc, pak nemusím prováděti tato opatření v Karlových Varech. Ale moc úřadů, moc vyprázdněných pokladen mne k tomu nutí. Ani v Rotavě nebo jinde nebylo tomu jinak. (Výkřiky posl. Russa.) Se snížením platů počali jsme teprve u 1400 Kč, jinde musilo se začíti již u 750 Kč a my jsme to sociálně odstupňovali. (Výkřiky.)

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Geyer (pokračuje): Vždyť obce nemají vůbec žádné možnosti a zde to velice zavinil i stát a parlament. Tři léta se stále zvyšují cla, zvyšují poplatky, zavádějí daně a celý čas se zapomínalo na obce, okresy a země. Tři léta se všechny tyto vyšší příjmy, jimiž chce státní hospodářství větším vyšroubováním příjmových možností nahraditi ztráty, nerozdělují a nepřidělují obcím a okresům, takže jsou úplně vyschlé, nezaměstnanost dále vzrůstá a pomoc není možná. Ani nový prozatímní rozpočet neposkytuje nejmenšího podkladu pro zlepšení v tomto směru, naopak ohromně mnoho důležitých položek bylo škrtnuto, které dříve aspoň nepřímo jako subvence a stavby byly ve prospěch obcí.

Shrneme-li to všechno, můžeme poznati, že, bude-li se dále pokračovati v nynějším kursu sešněrování, není možno vybřednouti z krise. Připomínám zde událost ze starého Říma, kde mezi patricii a plebejci vypukl spor, podobenství o žaludku a údech. Stát není vláda nebo jednotlivci, nýbrž stát jsme my všichni. Když se za stát považuje jen výkonná moc, když se pečuje jen o ústředí a zapomíná se na jednotlivé údy, musí konečně ovšem vyschnouti i výkonná moc, ústřední místa. Tento vysušovací proces jest prokázán rozpočtem nyní předloženým. Již celá léta, stále jsme ukazovali cestu, abyste vybředli z této práce Danaid, z tohoto přetahování zájmů. Ale marně. Nemůžeme tedy souhlasiti ani s tímto provisoriem ani s jeho základem, celým státním rozpočtem v této formě.

Jak jsem řekl již v úvodu, touto kontrolní komisí se ničeho nedosáhne. Dlouhé procesy od r. 1919 do dneška jsou přece jen malým výsekem z kapitoly chyb, korupce, zneužívání nejen úřadů a důstojenství, nýbrž i zákonitých rozhodnutí. Jsem přesvědčen, že práce tohoto kontrolního výboru budou marné, nemůže z toho nic vzejíti. Nádory se nebudou řezati, poněvadž k tomu není odvaha a poněvadž se vylučuje veřejnost. Tajná schůze není nic více, než že se nynější koaliční strany ještě úžeji připoutají k sobě, poněvadž se musejí obávati při rozpadu, že by se jim máslo na hlavě rozplynulo na slunci veřejnosti.

Musím se zde ohraditi proti tomu, aby se zde zase praxe proměňovala v čin, totiž aby se házelo na stůl sněmovny prodloužení § 28. Již dne 16. prosince 1930 a dne 17. prosince 1931 zaujal jsem obšírně stanovisko proti prodloužení tohoto paragrafu. Letos se odsunula lhůta o několik dní a zítra nebo dnes se má o tom hlasovati. Naše chování k tomuto paragrafu se proti loňsku nezměnilo. Karty, které nám zatím byly rozdány, ukazují, kam celé opatření má vésti: k úplnému zmonopolisování a vyloučení jakékoliv jiné formy. Víme, že stát i proto ustanovuje monopoly, aby neomezeně mohl rozdělovati pracovní místa. Naše příslušné obavy ukázaly se všude pravdivými a zcela zvláště se zesilují druhým zákonem, který byl dnes v noci v senátě usnesen a dnes nebo zítra má býti zde odhlasován a který jest jistým rozšířením soběstačnosti, pokud jde o nová pracovní místa pro české obyvatelstvo. Míním zákon o autobusech. Zákon o autobusových podnicích, které se dříve nebo později mají úplně zestátniti, znamená další vyloučení Němců z pracovního místa a jest podstatným znamením dalšího omezení naší hospodářské a politické svobody.

Proto musíme rozhodně odmítnouti tento návrh jakož i § 28 a připojená ustanovení o daňové úhradě. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Slovo dále má p. posl. Kurťak.

Posl. Kurťak (rusky): Slavná sněmovno! Když se ve sněmovně projednává rozpočet, ministr financí má povinnost býti ve sněmovně a na každou věc objektivně odpovídati. O mně rozhlásily nepřátelské noviny, že jsem zemřel. Nejsem sice ani nyní ještě zdráv, ale mohu říci, že zemřela sněmovna. Tato sněmovna jest tak mrtvá, že velmi důležitou otázku ročního rozpočtu rozhoduje jen prozatímně, prodlužuje jej na dva měsíce. To jest svědectví krajní ubohosti pro celý kulturní svět, že sněmovna nebyla s to, aby připravila roční rozpočet na nynější rok.

Sněmovna zemřela tak dalece, že pro ni není vzkříšení. Když my, poslanci, dostáváme napomenutí, abychom se přesně dostavovali na schůze sněmovny, když my známe své úkoly a povinnosti ke svému národu a přicházíme sem, páni ministři jako diktátoři neuznávají této povinnosti ke sněmovně. Takovým diktátorem jest zvláště pan ministr financí Trapl.

Za úžasné hospodářské situace, hospodářské krise, kdy je zapotřebí na všechny strany dávati pozor, kde jest možno něco ušetřiti, aby se zlepšila situace hladovějícího lidu, vidíme jedno: Denně vzrůstají daně, denně se nám zdražuje živobytí a čím dále tím hůře žijeme, hůře než v jiných státech, ve Francii, Anglii, Italii, Polsku a také v Rumunsku, kde zemědělec jest chráněn přede všemi nebezpečími exekuce moratoriem.

Co se děje u nás? U nás mohou létací komise ihned vyhoditi člověka z majetku. Tyto létací komise, které nebyly ustanoveny žádným zákonem, skládaly se na Podkarpatské Rusi z finančních úředníků, kteří padělali rozsah daní, jako na př. pan bývalý finanční ředitel Balcar.

Jest divné, že vláda může předložiti rozpočet jen na dva měsíce. Co tomu řeknou jiné státy? Řeknou, že jsme se zhroutili. Jak se bude naše obyvatelstvo chovati k tomuto rozpočtu? Řekne, že my, poslanci, nic neděláme a že sněmovna není schopna sestaviti rozpočet. Prozatímní rozpočet má býti platný na dva měsíce, leden a únor 1933, ale návrh zákona tisk 2110 prejudikuje, že návrh rozpočtového zákona bude platný bez rozhodnutí parlamentu celý rok. Jakou úlohu má po této stránce naše sněmovna? Musí býti rozpuštěna, aby poslanci nebrali těch 4000 až 5000 Kč měsíčně a tím se rozhodně sníží výdaje státu.

Rozebíráme-li předložený rozpočet, vidíme, že příjmy jsou ustanoveny číslicí 8.634,170.063 Kč a výdaje číslicí 8.632,537.770 Kč. Jsem přesvědčen, že se rozpočet opírá o fiktivní základy a že jej vláda překročí, hlavně proto, že bude usnesen jen na dva měsíce. Po dvou měsících stane se pravoplatným na jeden rok v rukou vlády, která bude míti možnost překročovati jej bez nás.

Vláda předložila návrh trestního zákona týkající se těch daňových defraudantů, kteří zatajují daně. Následkem tohoto trestního zákona naplní se u nás vězení nevinnými lidmi. Zloději a chytráci budou dále dělati své, t. j. zatajovati daně.

V historických zemích jest jiná daňová soustava. Tam nevybírají z kapes hodinky a peněženky, neprovádějí osobní prohlídky. Na Podkarpatskou Rus přicházejí létací komise, nevěří našemu zemědělci, když přihlásí daň, a berou mu vše. Tak se celá Podkarpatská Rus a Slovensko dostane do vězení, neboť jak Slovákům tak i podkarpatským Rusínům nevěří finanční úředníci, kteří byli posláni z Čech na Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Mému starému nebožtíku otci jeden takový berní vykonavatel, který měl jen 4 třídy obecné školy, řekl: "Vy lžete", když mu otec prohlásil, že nedostal spisu o vyměření daně. Když jsem dokázal, že pravdu měl můj otec, prosili o odpuštění a vykonavatele přeložili. Ale co bude s tím verchovinským lidem, který neví, jak dlužno přihlásiti příjem za letošní rok. Pomoc v daňových věcech poskytne se obyvatelstvu naší Verchoviny jen tím, že se bude radovati ve vězeních, kde bude teplo a kde dostane lepší chléb než ten, který jsem zde s brambory ukazoval panu předsedovi vlády. Nemluvím o tom demagogicky, neboť každý má možnost přesvědčiti se, že hmotná situace Podkarpatské Rusi jest tak smutná, že se divím, že tam nedošlo ještě k povstání.

Pan předseda vlády mi odpověděl, že vláda bude hleděti pomoci obyvatelstvu Podkarpatské Rusi, že dostane chléb, že "státní správa učiní všechna opatření, aby výživa obyvatelstva v zemi Podkarpatoruské byla zabezpečena". Jak jest zabezpečena? Tak, že byl zřízen syndikát, skládající se z vagabundů, jsem nucen říci z vagabundů, kteří bydlí v Praze a přijíždějí jako bursiáni z Prahy a s ministerským radou Frankenbergrem dostávají do rukou vše možné. Bursián z Bratislavy Laufer může pak prodávati povolení drobným obchodníkům za 2000 Kč na vagon a chudý Rusín musí to vše zaplatiti.

Předkládám předsednictvu nabídku z Marmarošské Sihoti, kterou se nyní v Chustu nabízí kukuřice za 52 Kč v době, kdy musíme všelijakým lichvářům platiti za ni 70 Kč. Předkládám tuto listinu naší vládě a táži se, jak se zachová k našemu chudému hladovějícímu lidu.

Naše vláda bude se chytati za hlavu, budou-li dále Hamiltonové a Rennové choditi na Podkarpatskou Rus a psáti za hranicemi o ostudách, které se dějí na Podkarpatské Rusi. Dosud bylo refrainem oficiálních úředníků, že Rusín jest zvyklý hladověti a ať tedy hladoví dále. Vláda nemá prostředků na poskytnutí pomoci, není možno nalézti práci ani žádný příjem, úroda nebyla žádná a lidé musejí hynouti hladem.

Vybízím vládu, aby provedla revisi na Podkarpatské Rusi, aby tam poslala komisi skládající se z členů sněmovny a aby se této komise účastnili nejen vládní poslanci, nýbrž i oposiční, aby poznali bídu našeho lidu. Jen tak je možno spasiti naši opuštěnou zemi. Vládní kruhy se dosud zabývaly Podkarpatskou Rusí tak, že "Podkarpatské hlasy" píší o jejím připojení k Československé republice v tom smyslu, že prý k panu presidentu Masarykovi přišli neznámí lidé nikoliv jménem našeho národa a nevyhradili si práv, dostali na cestu 200.000 Kč, obejmuli se s panem presidentem a odešli. Tak podle mínění "Podkarpatských hlasů" Podkarpatská Rus se zaprodala. Taková drzá pomluva uráží čest ruského lidu, neboť tento lid s nadšením se připojil r. 1919 k Československé republice a na základě tohoto připojení byla vypracována saint-germainská smlouva. Lid, který vyslal své zástupce na vyzvání presidenta Masaryka jako vůdce českého národa, jest nyní v zoufalství. Jest otázka, kdo by se nyní chtěl připojovati, kdyby se ještě jednou opakovaly podobné politické poměry a předpoklady k připojení.

Dosud máme z připojení jen povinnosti. Plníme je ještě i za léta, kdy byly u nás ještě jiné národy. Za léta 1917 až 1918, kdy u nás byli Maďaři, zaplatili jsme daně, a když r. 1919 k nám přišli Rumuni, zaplatili jsme daně i jim. Rumuni nadělali nám ohromných škod, vzali od nás všechny daně a nyní musíme platiti československé vládě opět daně za léta 1917, 1918 a 1919, ačkoliv Češi u nás v té době nebyli. Za škody způsobené Rumuny naše vláda dostala od Rumunů náhradu, ale našemu poškozenému lidu nedala ani haléře.

Kolik jsme jen podali interpelací týkajících se poštovních vkladních knížek vydaných ještě za maďarského režimu, ale náš ministr zahraničních věcí a ministr financí a celá vláda nevěnují tomu pozornosti a vklady nebyly do dneška vyplaceny. Obyvatelstvo nemá ještě v rukou peníze, ale již musí z těchto peněz platiti desátek, daně a dávky.

Když se mluví, že vláda doplácí na Podkarpatskou Rus, podal jsem vládě interpelaci, aby dokázala číslicemi, kde, nač a kolik milionů doplácí vláda na Podkarpatskou Rus. Jako odpověď byla mi dána lutriánská odpověď v tom smyslu, že podle statistických dat o dani důchodové ke dni 31. prosince 1927 připadá na 1000 obyvatelů v zemi České 188 Kč, v zemi Moravskoslezské 144 Kč, v zemi Slovenské 91 Kč a na Podkarpatské Rusi jen 42 Kč. Kdo věří tomuto tvrzení? Podkarpatoruský lid nikoliv. Zdaněný příjem byl podle této odpovědi vlády r. 1927 v zemi České 22.648 Kč, v zemi Moravskoslezské 21.370 Kč a na Podkarpatské Rusi 16.621 Kč.

Prosím, co to má býti: Že Podkarpatská Rus platí na daních 16.621 Kč za 1000 daňových defraudantů? Jak svědomitě pracují úředníci ve finančních úřadech, tak svědomitě odpovídají na naše interpelace. Kde je zde možno poznati, kolik vláda doplácí na Podkarpatskou Rus? Vím, že živíme 60.000 Čechů a že jim neplatí stát, poněvadž my je máme v pachtu. Za úřední činnosti musíme platiti: za cestovní pas 50 Kč, za příslušnost od 5000 do 30.000 Kč. Jsme ochotni vydržovati úředníky z pokut, ze správních poplatků, z desátku a ručíme, že budou poctiví a pilní vůči každému člověku, každé osobě, nikoliv tak jako nyní. Samozřejmě jsme ochotni učiniti to s podmínkou, že nebudeme platiti vládě daně.

Potřebuji-li dnes něčeho od okr. hejtmana jako člen oposiční strany, moje věc se zanedbává, ale když předložím agrární legitimaci, okresní hejtman věc vyřídí. Pravdu řekl nejstarší český politik dr Kramář, že u nás na východě dělá se všechno podle stranické legitimace.

Tam starostové mohou krásti pšenici určenou k setí. Vloni jsme dostali přes 300 vagonů pšenice zdarma a z toho ukradli nám 150 vagonů. Pšenici dostali ti, kdož měli agrární legitimaci. I letos většinou jen agrárníci dostali pšenici k setí. Tato pšenice se nehodila k setí, poněvadž Maďaři měli špatnou úrodu, dobrou pšenici si ponechali a sem dali špatný druh, jejž agrárníci prodávali k setí. Že i z toho něco ukradli, důkaz toho máme v Bílkách v okrese iršavském, kde v noci četníci chytli starostu, když převážel v plombovaných pytlích obilí do mlýna k semletí. Lid ovšem zůstal bez setby. V r. 1925 agrární úřady rozdělily 150 vagonů nejlepší pšenice. Tím poškodily stát, neboť pšenice byla dovezena bez cla. Kdo byl zlodějem, nevíme, neboť vyšší úřady nedovolují věc vyšetřiti.

Nyní jest na Podkarpatské Rusi oseta jen 1/10 půdy, hodící se pro pšenici, 9/10 zůstalo neosetých. Napřesrok bude tedy velký hlad. Kukuřice nám přináší velmi málo užitku. Ale na kukuřici není možno všechno stavěti: nezměníme-li zrní, pak se nebude roditi ani kukuřice.

Nezaměstnanost zuří u nás více než v jiných zemích republiky. Nezaměstnaným dává vláda 700 mil. Kč, ale rád bych viděl, aby vláda dala aspoň 1 milion našim zemědělcům, kteří si dnes nemohou najíti práci na Podkarpatské Rusi. Naši zemědělci jsou velmi trpěliví, zaplatili daně všeho druhu za léta 1917, 1918 a 1919, ale vyúčtování těchto daní u nás není. Náš zemědělec neví, kolik jest povinen platiti, neboť katastry a pozemkové knihy jsou u nás zničeny a na mou interpelaci vláda nám podává účet, že Podkarpatská Rus za rok 1927 zaplatila 16.621 Kč. To je daňová morálka!

Majetníci továren jako na Slovensku tak i u nás musili propustiti všechny dělníky. Těm, kdož mají krámy a obchody, exekutoři již všechno sebrali. Na dražby nepřichází ani jediný domorodec, přicházejí jen čeští úředníci a jejich ženy a kupují předměty zdarma, ačkoliv dražby toho druhu ministerstvo zakázalo. Je to daňová morálka?

Železniční sazby jak osobní tak i nákladní byly zvýšeny. Sníženy byly lístky na sobotu a neděli na weekend. Hladový Rusín s prázdným břichem nemůže jeti na weekend. To nebyly pro nás sníženy železniční lístky, nýbrž pro úředníky turisty, aby mohli jezditi na čerstvý vzduch, na odpočinek. V obyčejný den, když my musíme jezditi za svými věcmi, musíme platiti plnou cenu lístku.

Musím se několika slovy zmíniti o syndikátech. Tyto syndikáty způsobily takovou drahotu a takovou lichvu v celé republice a hlavně na Podkarpatské Rusi, že již dávno bylo zapotřebí je rozbíti. Máme-li ministerstvo zásobování, které se musí starati o nízké ceny chleba v celé republice, nač potřebujeme ještě syndikát? Aby se krmili bursiáni? Pak šetřeme na ministerstvu. U nás ten pan rada Frankenberger, kterého jsem zničil v r. 1924 při volbách jako hlavního agrárního exponenta, neposlouchá ministra. On denně kšeftuje s Lauferem po kavárnách a jen Laufer může dostati papíry na dovoz. Nač potřebujeme syndikát, když od něho nemůžeme nic dostati? Nač potřebujeme syndikát, když můžeme dostati za 52 Kč kukuřici pro náš nezaměstnaný lid, který musí platiti syndikátu 70 Kč? Pánové, je zde zdravý rozum, je zde porozumění?

My zde musíme o tom mluviti k prázdným stěnám jen pro formu, neboť tato sněmovna jest k tomu, aby strany poslouchaly své řečníky, aby stranické noviny mohly psáti o tom, jak jejich řečníci mluvili. Pak, pánové, bylo by lépe takovou sněmovnu zavříti. Zde se bojuje v samé koalici, ve sněmovně není shody a lid trpí.

Chcete zříditi nový syndikát k dovozu dobytka? Pak dejte tomu zemědělci ještě kříž, aby se sám zakopal do hrobu, z něhož není vzkříšení. Podkarpatská Rus byla za prvé zničena světovou válkou, potom rumunským obsazením a nyní, když na nás přicházejí daňové létací komise, čekáme jako spasení, aby nás odvezli do žaláře. Tam nebudou seděti zloději, nýbrž poctiví lidé, kteří nejsou tak vyspělí, tak osvícení, aby mohli pochopiti, jakou přihlášku musejí podati finančnímu ředitelství o svých příjmech. Dnes ani advokát není schopen to učiniti.