A od týchto poškodených ľudí, z ktorých nejeden svojou existenciou to zaplatil, sa vymáhajú ešte aj dane. Veď na túto položku niet snád zaokrytia, tak tedy nech sa to kompenzuje, nech ministerstvo financií má požiadavok voči nim, dane, tak to, čo zase občan má v týchto boľševických škodách, požiadavok vôči štátu, nech sa to kompenzuje, a tak štát dostane svoje, občan tiež a bude to vyrovnané.

Nepatrí sice presne do tohoto rozhovoru, ale dovoľte mi, abych aj rezort ministerstva zemedelstva koľko-toľko spomenul. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) Pred dvoma troma rokmi predával štát na Slovensku osivo pre roľníkov a síce preto, poneváč sa roľníkovi ani len na to osivo neurodilo. Nejdem hovoriť o tom, ako sa predaj osiva prevádzal a ako sa to rozdeľovalo. To by bola vec nepríjemná pre niektoré politické strany a dnes nemáme na to času, abysme stranícke rozpory vyvolávali, ale musím vecne o náprave hovoriť. Toto osivo bolo zlé, na mnohých stranách ani nevzišlo, tedy roľníkovi sa tým valne nepomohlo. Roľník sa za posledných 5 až 6 rokov vyše krku, vyše práva zadlžil. Kríza hospodárska je teraz práve najostrejšia u roľníka, lebo jeho produkty roľnícke majú podvýrobnú cenu - a v tejto veľkej biede príde teraz vláda a skočí na roľníka: Sedliaku plať! Ako že má platiť, keď nevládze ani dane zaplatiť, keď nevládze zaplatiť ani úroky od svojich dlžôb. Tak ako môžeme od neho žiadať zaplatenie tohoto dlhu? To je pre sedliaka hotová katastrofa. Keď kapitalista nevládze dane platiť, má na to formélov, ktorí mu vymôžu odpísanie daní. (Hlasy: Zajíček!) Zajíček atď. Máme robotníkov, nezávidíme im, sú nezamestnaní, chcú žiť, majú na to právo, menovite keď chcú pracovať. Štát im dáva, keď sú nezamestnaní. A kedy to vrátia? Nikty. Sedliak len raz potreboval, nemal osiva, tedy my sme boli vlastne v nebezpečí, lebo by nám nebol toho chleba dorobil a vtedy štát za drahé peniaze predával, a teraz v tej najväčšej biede žiada nazpäť tieto peniaze i s úrokami. Dovolím si navrhnúť, že nie je možné od sedliaka toto žiadať, žiadame, aby toto celé bolo odpúšťané a keď to nie je možné, tedy aspoň polovička a aby druhá bola rozvrhnutá na niekoľko rokov. Keď sedliak bude mať úrodu, rád zaplatí, poneváč sedliak je najlepší vojak, najlepší obránca štátu, sedliak najistejšie platí. Pán minister Hodža ako rezortný minister by sa mohol postarať o to, aby notári nešikanýrovali toľko sedliakov v terajších ťažkých dobách, aby od nich peniaze nevydierali, lebo sedliaci peňazí nemajú.

Štát práve ako jednotlivec potrebuje k životu hmotných prostriedkov. Tieto prostriedky dáva mu parlament k dišpozícii odhlasovaním rozpočtu. My však, naša strana, budeme hlasovať proti tomuto rozpočtu, poneváč ho my nesostavujeme, Slovensku sa v ňom nedostáva toľko, koľko potrebuje a koľko mu patrí. (Tak je!) My nemáme žiadnej kontroly ani na štátne výdavky ani na štátne príjmy a tvrdíme, že táto vláda zle hospodári. Štát môže prijsť do záhuby nielen pre politické zlé vladárenie, ale aj pre zlé hospodárenie a my za toto posledné nemôžeme brať zodpovednosť.

Čo sa týka politického hospodárenia, pánovia, buďme na pozoru; pozrite sa, čo sa proti nášmu štátu v zahraničí podniká. Sú parlamenty, ktorých 1/3 hlása revíziu hraníc na úkor nášho štátu a žiadajú plebiscit na Slovensku. Robia sa hanobné útoky proti nášmu štátu, prednáša sa na cudzích univerzitách príslušníkmi našich súsedov, kde sa hanobia zakladatelia nášho štátu. Pánovia, a my to trpíme, my Česi a Slováci v týchto najťažších dobách sme rozkydaní. Sadnime si, pánovia, drahí bratia, ráz ku stolu a povedzme si uprimne, mužsky, bez všetkého podfuku, bratsky, čo chceme, lebo prichádza tu už takmer k 13. hodine, aby sme sa my, Česi a Slováci, našli. A je obava, že to porozumenie by mohlo prísť neskoro. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Hodina. Uděluji mu slovo.

Posl. dr. Hodina (německy): Slavná sněmovno! Počali jsme projednávati státní rozpočet na rok 1934 za úkazů krise projevujících se stále silněji. Jak zdůraznil již pan zpravodaj, nebyla to lehká práce sestaviti vyrovnaný rozpočet. Za spolupráce všech povolaných činitelů mohl nám pan ministr financí předložiti vyrovnaný rozpočet. Jistě bude musiti prokázati teprve doba krise, zdali toto vyrovnání také obstojí, t. j. zdali rozpočtené příjmy státu dosáhnou skutečně výše, která byla určena opatrným odhadem v tomto státním hospodářství. S často drsnou kritikou pana hlavního zpravodaje úplně souhlasím. Hříchy po léta zde páchané jistě také zavinily, že projevy krise i v našem státě mají tak neobyčejné účinky a že se zdá prostě nemožným nedůvěru, která jednou vznikla, proměniti zase v důvěru.

Podle mého mínění staly se tři zásadní chyby; příliš dlouho se žilo v revoluci, přeceňovalo se bohatství země a výkonnost obyvatelstva a příliš hluboce se vykořisťovalo. Jistě nejdůležitější chybou jest, že Československo po vytyčení svých hranic bylo zařazeno mezi průmyslové státy.

K tomu několik poznámek: Dlouho se žilo v revoluci. I dnes ještě nacházíme revoluční způsoby. Stále ještě vidíme známky vedlejších vlád. Bývalí násilní držitelé moci nemohou si do dneška ještě zvyknouti na to, že se z tohoto státu zatím chce státi právní stát. Stále se ještě pokoušejí přes hlavu odpovědných míst uplatniti svou vůli a vidí jediné blaho státu v tom, že pokračují v denním trýznění, popichování Němců. Tím si získávají své kvalifikace jako nejlepší Češi a doufají tím zakrýti jiné vlastnosti, které se ovšem musejí obávati denního světla. Poukazuji zde na jednu událost z posledních let u měšťanské školy v Chornicích. Nebylo zde českých dětí, musily býti dovezeny z čistě českého území. Ministerstvo neuzavírá se daným faktům a usnáší se, že tuto školu nebude stavěti. České obyvatelstvo se s tím smiřuje, neboť oznamuje, že není dětí a ani peněz; žijeme v letech úspor, musíme si osvojiti nucené spoření a nemůžeme dovoliti, aby se prováděly takové umělecké kousky. A hle, kdo zde zasahuje přes hlavu odborného ministerstva? Jest to několik úřednických veličin z ministerstva veřejných prací, ba i z předsednictva ministerské rady, které učinily opatření, že se stavba školy má zahájiti. To jsou výstřelky, které odpovídají ještě revoluční době; které jsou ještě velice, velmi velice vzdáleny toho, aby ukazovaly právní stav ve státě. Nalézáme však ještě denně i touhu po obohacení, jak jsme ji mohli zřetelně poznati v revolučních letech, jako vítané zaměstnání a vidíme, že vedle revolučních milionářů dnes ještě náhle tu a tam povstávají velké majetky, které často nepovstaly docela právní cestou. Jakých forem dosáhlo obohacení, můžeme viděti z výkazu, jejž jsme dostali od ministerstva financí, že přes to, že bylo vydáno 186.000 5.000-ových státovek, lze je v oběhu sotva pozorovati, že tedy všechny jsou thesaurovány a většinou i odvezeny do ciziny do úschovy. I to jest jistě ještě revoluční zjev, když se drobný a střední poplatník vymačkává až do krve, zatím co u velkých a největších poplatníků mělo by se teprve užíti přiměřeně ostrých a stejných opatření, a tím se jim umožňuje, aby s majetkem utíkali a zadržovali státu, co by mu rovněž byli povinni dáti.

Bohatství a výkonnost obyvatelstva byly přeceněny. Bylo by jistě vhodné poněkud blíže se podívati na majetkové poměry u velkých majetků. Tím by se zase obnovila část ztracené důvěry, neboť přece drobní a střední poplatníci sotva již mohou dostáti svým daňovým povinnostem, a činí to jen za velkých obětí a při stoupajícím zadlužení - kdyby proti tomu bylo zřejmo, že i velké příjmy jsou přiměřeně zachyceny. Bylo by zajímavé se dověděti, zdali se u nás ještě často a velmi velice neměří dvojí mírou.

Kdysi bylo vykázáno, že při upisování půjčky práce asi 40.000 daňových dlužníků až do výše 1.000 Kč daňového dluhu od konce r. 1930 použilo upisování s výhodami. Bylo by zajímavé vyšetřiti, kolik z těchto 40.000 osob, dluhujících 1.000 Kč daní, patří k německému a kolik k českému národu, poněvadž pokládám za jisté, že sotva od r. 1930 bylo lze nalézti německé drobné a prostřední poplatníky s daňovým nedoplatkem 1.000 Kč, aby již berní exekutor v letech 1931 a 1932 nebyl od nich vymohl 1.000 Kč daňového nedoplatku.

Ke třetímu bodu, který, jak se zdá, působí těžkosti: Při vytyčení hranic bylo Československo zařazeno mezi průmyslové státy. Jeden z vynikajících státníků českých kdysi pravil: "Zemědělec se tak nemírně obohatil za války a těsně po válce, že nyní bez starosti o něj můžeme několik let hospodařiti na jeho útraty." Byla to velmi pěkná věta, kterou si mnozí osvojili, přes to, že přece již je poměry musily poučiti o jiném. Zemědělec se obohatil nuceně podle poměrů. Byl to prodej inventáře, který mu poskytl větší prostředky.

Chlévy se vyprázdnily, inventář byl zničen a nebylo možno jej obnoviti. Bylo to jisté obohacení, které se však rozpadlo v nic, když po ukončení války bylo nutno a možno znovu zříditi celé hospodářství. Pak se toto umělé obohacení velmi rychle zase rozletělo. Vždyť jsme to viděli na vzestupu zemědělských knihovních dluhů - které dnes již dosahují 50 miliard Kč - jak velké asi bylo tak zvané obohacení zemědělství. Před 3 lety se vykazovalo ještě 30 miliard Kč knihovních dluhů, 5 miliard Kč mimoknihovních a dnes nacházíme již knihovní dluhy přesahující 40 miliard a mimoknihovních asi 7 miliard Kč, jistě znamení neobyčejného obohacení zemědělců, kteří se podle odhadu a výroku českého státníka obohatili tak, že ostatní mohou na jejich útraty několik let hospodařiti. Těchto několik let trvalo velmi dlouho, trvá ještě dnes, přes to, že již dnes každý uznává, že toto zemědělství zničené rdoušením a nepochopením, s nímž se setkávají zemědělské otázky, strhává všechno ostatní spolu do hrobu, zvláště při velkých a strašných projevech krise, která se rozšiřuje nejen u nás, nýbrž ve všech státech Evropy a na celém světě a ničivě zasahuje do hospodářského života.

Při dělení o dědictví rakousko-uherského mocnářství převzali jsme v zemích patřících k Československé republice průmysl, který činí průměrně 65 až 74% průmyslu celého Rakousko-Uherska. V oboru přádelen a tkalcoven lnu bylo v našich hranicích převzato dokonce 94% tohoto rakousko-uherského průmyslu. Převzali jsme však jen 25% vnitřního trhu, 25% kupujících, které pro jejich životní postavení v hranicích našeho státu bylo především lze považovati za kupce. Byla to snad hrubá početní chyba, která se dnes trpce mstí, že naši národní hospodáři, naši průmyslníci, kteří jinak byli dobří počtáři, v dobách konjunktury nepomýšleli na snížení neobyčejně velkého procenta zděděného průmyslu, že se naopak využilo konjunktury k tomu, aby průmysl byl ještě velice zvětšen, ba nejen to, průmysl se pustil do nových velkých investic. To všechno mělo zaplatiti zemědělství. Neboť to se přece za války a po válce tak obohatilo, že se mohlo hospodařiti bez ohledu na ně. Vážené dámy a pánové! Viděli jsme, jak rychle se začlo s touto prací, jak na ochranu průmyslu byla v letech 1920 a 1921 vyšroubována do výše cla, do zcela nezměrné výšky, zatím co se úplně zapomnělo na ochranu zemědělství a této ochrany se mu dostalo teprve r. 1926 po strašných bojích v nedostatečné míře.

Když vnitřní trh již nemohl pojmouti výrobu, když minula konjunktura, když hospodářství, rozličné veřejné sbory a ústavy zase naplnily své zásoby a vnitřní trh proto počal váznouti, vrhlo se všechno na vývoz. Musí se vyvážeti, jinak se průmysl nedá udržeti. Zajisté, tím se octl před řešením velký problém, co se má státi s lidmi, kteří byli v tomto průmyslu zaměstnáni, a jejichž existence závisela na provozu průmyslu. Vynořila se i otázka stoupající nezaměstnanosti, která u nás vzrostla až na dnešní stav přes 700.000 osob. Pro vývoz musil se hledati kupující, který by nejen převzal zboží, nýbrž i skutečně je zaplatil. Naše styky se západem přivedly nás k tomu, že spíše odtamtud můžeme něco do státu dovážeti, než tam vyvážeti. Německu a Rakousku se příliš dlouho ukazovala jen zaťatá pěst. Byli to největší naši odběratelé a poměry byly by se snad přece utvářely lépe, kdyby se v prvních letech republiky nebyla stále ukazovala jen zaťatá pěst. Poukazuji jen na nám blízký obor, na obor cukerního průmyslu, v němž Rakousko bylo naším nejlepším odběratelem, kupovalo od nás všechen cukr a pak pro chování Československa vidělo, že jest nuceno s časem samo vzíti do rukou výrobu cukru a dnes již ve výrobě cukru došlo k soběstačnosti. Musil se podporovati velký průmysl, těžký průmysl, který se podporoval sám jen odbytem svých strojů. Připomínám, že v českých vrstvách byl cukr vždy jen nazýván "naše vojsko, naše bílé zlato". I toto bílé zlato stalo se obětí průmyslu.

Odběratelé na východě byli hledáni. Byli však chudí, vyčerpaní boji a válkami zuřícími tam v posledních letech a desítkách let. Neměli nic, čím by byli mohli platiti, než své zemědělské výrobky, které nám sice chtěli a mohli dáti k disposici, jimiž však Československo zničilo vlastní zemědělství. Nechuť pochopiti, že se má včas zasáhnouti, zničila zemědělství a čím déle dá na sebe čekati zakročení, aby se zde zahájila zase práce na výstavbě, aby se přikročilo k vybudování výkonného a odporu schopného zemědělství a tím se zesílil vnitřní trh a mimo to se zajistila existence jiných - čím déle to bude trvati, tím větší bude zmatek, z něhož se pak dá jen neobyčejně těžce nalézti nějaké východisko. Poukazuji na to, že nikdy nebudeme moci počítati s tím, abychom náš veškerý průmysl udrželi v tom rozsahu, v jakém jsme jej měli. Byla to vysoce vyvinutá, nádherná práce, která však pro zprůmyslovění východních států, provedené za války a po válce, nemůže se již uplatniti, neboť zatím i domácí průmyslníci využívajíce tamějšího pracovního trhu, znemožnili svůj vlastní vývoz. Byly spáchány velké hříchy v hospodářství samém, ve státě a státními občany obou národů, hříchy, které se dnes těžce mstí. Jistě bude jednou zralá k řešení otázka zrušení průmyslu až o jisté procento, nestala-li se zralou k řešení již dnes, a budeme se musiti, byť to pro nás bude sebe trpčí, rozhodnouti rozloučiti se raději ostrým řezem se snem, který se nedá již dosníti a provésti, než abychom zasazovali stále hluboké rány našemu národnímu hospodářství.

Především musí dnes veškeré obyvatelstvo uznati: nikdo již nemá právo chtíti shrabovati velké zisky. Poněkud více skromnosti, poněkud více míry ve přání chtíti shrabovati zisky, bude se všude musiti projeviti, i u těch, kteří dnes ještě stojí mezi námi, výrobci zemědělských produktů a mezi spotřebiteli zemědělských výrobků; jest to několik set nebo tisíc osob, které stále ještě chtějí míti velké zisky z neloyálního meziobchodu bez práce, z nouze obou těchto skupin, výrobců a spotřebitelů. Tam by se jistě nejdříve měla vložiti sonda a těmto lidem, kteří z nouze ostatních bez práce chtějí shrabovati své bohatství, mělo by se jejich řemeslo co nejdříve zastaviti. Tedy nejen snížení, nýbrž přímo odstranění jakéhokoliv neloyálního a nelegálního meziobchodu, pokud možno zlevnění a zkrácení cesty, kterou se ubírají výrobky od výrobce ke spotřebiteli.

Rdoušení průmyslu způsobilo, že stále více dělníků zůstává bez výdělků, a stát je musí, nemají-li úplně zbídačiti, podporovati. Ale byl by již nejvyšší čas změniti formu, v jaké se podpora v nezaměstnanosti uděluje. Jsme poslední, kteří bychom nepřáli člověku, který bez své viny ztratil možnost výdělku, aby v těžké době byl nějak podporován, než zase najde možnost pracovati. Ale dnes již nalézáme mnoho tisíc osob, které pro způsob přidělování podpory v nezaměstnanosti přišly na myšlenku raději se spokojiti s málem a již nepracovati. To ovšem znemravňuje a probouzí ovšem i u jiných dojem: proč se starati o práci, když s nároky poněkud menšími lze bez práce dostati podporu? Jest naléhavě nutné přikročiti k reformě tohoto pomocného díla, jest naléhavě nutné u svobodného užívati ostřejšího měřítka; uznáváme velmi rádi, že otec rodiny, živitel rodiny pro svou těžkou pohyblivost jest vázán na místo, že není možné takového otce rodiny při naskytující se příležitosti ke práci posílati sem nebo tam. Svobodný musí převzíti každou práci, kde se jen nalezne, jen když ji tělesně zdolá.

Naše poměry vyžadují však rozhodně, aby bylo také změněno rozdělení jiných břemen. Všechna tato břemena byla na nás uvalena v době, kdy jsme ještě mohli počítati s docela jinými číslicemi za své výrobky, s číslicemi, které dnes již neexistují. Poukazuji zde na sociální pojištění, které jest vybudováno na dávkách zaměstnavatele v době, kdy jsme za obilí dostávali průměrně 280 až 300 Kč. Dnes jsme dospěli u žita již na 80 Kč, u pšenice na 140 Kč, dávky však zůstaly stejné, zatížení jest tedy neobyčejné. To vyžaduje přezkoumání a úpravy. Totéž musí se však říci i o ukládání daní. I u cen výrobků, které byly dvojnásobné až trojnásobné proti dnešnímu stavu, není pro ukládání daní dnes již dřívější základny. I zde by se mělo provésti snížení přiměřené skutečným poměrům, i když rád uznávám, jak nutně ministr financí potřebuje každého haléře na daních, aby dosáhl vyrovnaného hospodářství. Při tom si dovoluji poukázati, že si naši poplatníci sami uložili velkou daň. Jsou to úroky z prodlení, které dosahují výše asi 182 mil. Kč. To jest již docela hezká daň, která se požaduje od poplatníka proto, že nemůže včas zaplatiti.

Rozhodně nejde odbývati zemědělce tím, že se poukazuje na to, že se jim vede ještě mnohem lépe než zemědělcům v Rumunsku, v Jugoslavii nebo Maďarsku, že se ukazuje na to, co naši zemědělci stále ještě dostávají za 1 kg živé váhy vepřů, za 1 q žita nebo pšenice. Slyšíme-li ceny, které se platí v Jugoslavii nebo v Maďarsku, 1 Kč za 1 kg živé váhy vepřů, 14 až 18 Kč za 1 q žita, 30 až 40 Kč za 1 q pšenice - prosím, byli bychom konečně také ochotni sestoupiti na tuto úroveň, ale musilo by zároveň sestoupiti na tuto úroveň všechno a pak by se museli především jiní starati o to, jak má zemědělství uhraditi dluhy, které zatím nuceně narostly. Při stálém klesání cen našich zemědělských výrobků nelze pomýšleti na to, aby se tyto dluhy nějak uhradily, když se naše ceny snižují, ale ceny jiných výrobků se nikdy nesnižují nebo jen velmi pozdě a nikoliv v dostatečné míře. Opakuji ještě jednou: Žijeme v době, kdy všichni společně bez rozdílu pro nouzi jistých skupin, které jsou již plně zasaženy, musíme snížiti své nároky na míru myslitelně nejnižší. Nesmíme to očekávati jen od zemědělce, od dělníka, od živnostníka, nýbrž i zaměstnanci se stálým platem musejí mysliti na to, že v takové době, kdy výdělečné možnosti pro všechny tyto poplatníky jsou co nejvíce omezeny, není již možno zaměstnanci se stálým platem dávati za jeho výkon to, co zasluhuje a že tedy i ve svých nárocích musí udělati přiměřené škrty.

Poslední jednání, která se připravují mezi státy Malé Dohody, naprosto nemohou míti takový výsledek, že se myšlence dohody obětuje československé zemědělství. Jest možné, že snad převezmeme úkol zprostředkovatele, abychom své přebytky dostali na západ, kde jsou ještě velké země schopné je přijmouti, a za to přijmeme přebytky ostatních zemí. Jest vyloučeno, abychom při výkonnosti zemědělství, kterou prokázalo přes špatné ceny, byli odbytištěm výrobků, jichž sami máme přebytek. Zmínil jsme se již dříve o neobyčejně vystupňovaném zadlužení zemědělství, které již dnes vyžaduje takové částky úroků, že se přibližně rovná úhrnu výroby mléka. Budou to pomalu 3 1/2 miliardy jen na úrocích. Kdo v zemědělství má za dnešních cen byť i jen pomýšleti na zúročení a úmor těchto neobyčejně vystupňovaných dluhů?

Ke konci roku uplyne platnost zákona na ochranu před exekucí a tím tisíce a tisíce majetků, které jsou nyní chráněny odkladem exekuce, propadnou přímo paličce dražebníka, nenastane-li včas změna i v tomto oboru. Odklad exekuce neměl takové následky, jakých jsme si přáli my Němci. My jsme chtěli, aby exekuce byly odloženy přes dobu jarních měsíců až do léta, kdy sedlák nemá již co prodávati, ale na podzim po sklizni má přece zase příjmy, byť i vinou poměrů snížené, a tu by mohl aspoň částečně dostáti svým závazkům. Tato lhůta byla však prodloužena až do konce roku, tu se dostavily k tomu nesnáze u našich venkovských peněžních ústavů, stalo se také, že jistí umělci, jaké nalézáme ve všech stavech, dovedli neplatiti, jsouce chráněni odkladem exekuce, i kdyby to byli mohli udělati, a tím ještě jen tyto nesnáze zvětšili. Nyní nelze jistě pomýšleti na zrušení odkladu exekuce, byla by to pohroma pro majetníky, kteří se bez své viny dostali do těchto těžkých poměrů. Ale zákon se bude musiti přezkoumati a změniti, jak toho vyžadují skutečné poměry. Dlužníci, kteří se vlastní vinou zadlužili, nemají nároku na ochranu, ty nemůžeme a nechceme chrániti. Ale těm, kteří se bez své viny octli v bídě, zvláště našim mladým přejimatelům statků, musí se nějak umožniti, aby z této bídy vybředli.

K tomu jistě pomůže i to, že naše hospodářství začíná poněkud pociťovati uvolnění peněžního trhu. Není naprosto nutné, abychom zde v našem státě udržovali zlatou úhradu daleko přes 40%, když tím hospodářství všude stůně, a není možné, dostati přiměřené provozní prostředky. Nám stačí úplně úhrada 30% nebo něco přes 30%, a toto uvolnění peněžního trhu způsobí, že se uleví hospodářství tak krutě v rozličných oborech rdoušenému.

Musíme však pomýšleti i na to, že všechny tyto nuceně udělané dluhy musejí býti jednou zaplaceny. Nikdo nám je nemůže darovati, my je ani nechceme dostati darem, chceme však, aby se nám umožnilo je zaplatiti. To se může státi jen v té formě, že tyto krátkodobé dluhy budou konvertovány pokud možno v dlouhodobé, poněvadž lze míti za to, že se poměry nějak uklidní a že pak ohromné pracovní síle a chuti k práci zemědělského obyvatelstva bude možno pomýšleti na úhradu těchto nucených dluhů drobnými úsporami, ušetřenými jeho prací. Tyto dlouhodobé dluhy představujeme si jako velmi nízko zúročitelné, poněvadž vysoké zúročení ve chvíli, kdy se má pomýšleti na úhradu těchto dluhů, tuto úhradu znemožní. Zvláště naši mladí přejimatelé statků dospěli na kraj toho, co jest člověku možné. Další dávky jsou vyloučeny, další zadlužení jest nemožné, poněvadž i naše drobné lidové peněžní ústavy, naše Raiffeisenky i při plné schopnosti úvěru dlužníka sotva již mohou poskytovati půjčky, poněvadž chybí přiměřený zpětný příliv a rychlé vymáhání zaknihované půjčky rovnalo by se zničení příslušného dlužníka. Zemědělec se dnes dře, aby sehnal daně, dávky, sociální pojištění a úroky. Na úmor dluhů nelze za dnešních poměrů pomýšleti. Budou-li takové poměry trvati dále, zemědělec nezadržitelně zahyne. S druhé strany však vidíme, že jistí poctivci, které jsem výše označil jako umělce, dovedou ve formě vyrovnání vycházeti z těchto vyrovnání dokonce ještě obohaceni.

Zemědělci si svého zadlužení nezavinili. Dávky mohou se vždy platiti jen z výnosu hospodářství. Ale dnes jsme již tak daleko, že se tyto dávky mohou platiti již jen z podstaty majetku samého, a to jest příčinou nezadržitelného, nezachranitelného úpadku zemědělství. Zlepšení platební možnosti posiluje živnosti, které při své kvalifikaci mohou znovu zahájiti konkurenční boj a při dané příležitosti mohou počíti s novou výstavbou našeho zastaveného a často i zničeného průmyslu. Základním předpokladem k tomu jest zesílení zemědělcovy kupní síly, nikoliv dary, nýbrž tím, že se mu umožní zaplatiti dluhy. To jest možné jen tehdy, vyloučí-li se lidé, kteří stojí mezi námi a spotřebitelem a i dnes ještě bez práce mají velký zisk z bídy obou.

Další pomocné možnosti by byly: Přísná kontrola velkých příjmů, pokud jde o jejich zdanění, přezkoumávání možnosti obohatiti se, jak se to zde dělo od založení státu. Tím byl by vytvořen nejdůležitější základní předpoklad k novému vybudování našeho hospodářství: důvěra. Byla ubita a bez důvěry širokých vrstev národů tohoto státu nelze pomýšleti na novou výstavbu tak chorého hospodářství. K tomu patří i zřejmé uznání, že se v tomto státě konečně i právo má státi právem a že nebudou ušetřeni ani mnoho vydělávající a velcí boháči, aby v této nouzové době stejně jako drobné a střední stavy byli v každém směru donuceni ke stejným platům. Než dosáhneme této důvěry, musíme býti velice skromní. Ohromné úkoly, které nás očekávají, zasluhují, aby se v nejšlechetnějším zápolení o jejich řešení pokoušeli nejlepší ze státních občanů bez rozdílu národnosti. Stále ještě vidíme malichernosti místo samozřejmých věcí.

Popichovací politika jest stále ještě denním zjevem. Mám dojem, jakoby v každé z českých stran vědomě jistá část poslanců pracovala o tom, aby ubila německou spolupráci nebo aby pomohla potlačiti německé většinové strany v domnění, že pak s ostatními bude snadno hotova. Jak se to dělá, viděli jsme v posledních dnech na jistých událostech. Zakročuje se tak silně, že se bohužel kromě těch, kteří se ovšem zatížili vinou, postihují i nevinní. Bude to dlouho trvati, než se pak státní dohled rozhodne učiniti zde zase proměnu k lepšímu. Přeceňování sebe sama, ješitnost a sobectví způsobily velké neštěstí našemu německému lidu. Pronásledování vinníků lze pochopiti a jest nutné. Ale není nutné a naprosto nepochopitelné jest pronásledovati nevinné.

Prohlídky domů, zatýkání nařizuje se dnes již na základě často zcela podlých udání a bylo by velmi vhodné, kdyby se také trochu zkoumali páni udavači, zdali nemá tím býti u nich něco zahaleno. Placené kreatury vyšly loupežiti a schlazují si žáhu na svých odpůrcích a nejen na odpůrcích samých, nýbrž na jejich mladém dorostu, tedy často na dětech, jak jsme to mohli viděti ve Frývaldově a Mikulově, kde byly děti prohlášeny již za schopné velezrady a byly z ústavů vyloučeny; mnoho týdnů bude to trvati, než se zde učiní po právu a nevinní budou propuštěni.

Po této stránce bych prosil s tohoto místa ministerstvo vnitra a ministerstvo spravedlnosti, vlastně příslušné pány ministry, aby zvláště při stíhání mladistvých, kde se často zakročuje proti nevinným, ráčili urychliti vyšetřování, aby se děti zase mohly vrátit k vyučování. Toto pronásledování nám ukazuje až do poslední podrobnosti, jak velice stát usiluje potlačiti protistátní proudy. Ale tak doufáme, že brzy uvidíme, že české veřejnosti budou podobným způsobem předvedeni i duchovní původci a vůdcové útoku na kasárny a ostatních neprovedených podniků. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Velké úkoly nás očekávají v oboru zemědělství, velké úkoly i ve státě samém, poněvadž stále ještě nebyl vyjasněn poměr mezi Němci a Čechy. V takových dobách nelze pracovati s malichernostmi, musí se vytvořiti důvěra, aby se vytvořil základ pro velké úkoly, které se mají řešiti. Otázka, kterou nadhodil bývalý předseda vlády Švehla svými slovy "rovni s rovnými", očekává provedení a snad to byla často hrozně bolestná politika popichování, která jisté vrstvy našeho obyvatelstva vydala těm, kdož ve své neodpovědnosti způsobili neštěstí našemu národu. Vidíme dnes, že čeští universitní profesoři táhnou se studenty před techniku a žádají, aby byla uzavřena. Ulice se stala politickým jevištěm a provozuje-li se politika na ulici, můžeme brzy očekávati, že brzy zařinčí zase jednou i okenní tabule. Domnívám se, že by byly jiné možnosti, aby se otázky našich vysokých škol vyjasnily jinak. Vidíme u naší inteligence a zvláště u naší dorůstající inteligence také strašný úder účinků krise. Češi a Němci z oblastí těchto zemí, které jsou nyní spojeny v tento stát, nacházeli kdysi po ukončení studií možnost práce všude ve světě, ale zvláště v mezích rakouskouherského mocnářství, a to v Bosně, v alpských zemích a v Haliči, kde byla česká a německá inteligence hromadně zaměstnána a kde vykonala vynikající věci. Všechna tato území chybí. Naše inteligence jest omezena na poměrně malý prostor a také ona musí, vyhovujíc poměrům, býti rovněž skromnější ve svých nárocích na zhodnocení toho, co se na vysokých školách naučila. Budeme asi v dohledné době již moci viděti, že následkem těchto nucených poměrů bude se příliv na vysoké školy musiti zmenšiti, poněvadž nebude již možno zhodnotiti vědu dosavadním způsobem.

Celý školní obor, který zvláště pro nás Němce jest stále ještě velkým oborem bolesti, dal by se nejsnáze upraviti, kdyby se Němcům samým ve formě školní autonomie přenechalo hospodaření v tomto oboru pod dohledem a kontrolou státních orgánů. To, čeho potřebují, mohli by si vybudovati a při tom dostáti svým ostatním závazkům vůči státu. Tím by byl vyloučen velký soubor sporných otázek, které stále ještě po letech účinkují a které stále ještě působí jisté nepříjemné chvíle ve vzájemné spolupráci. Jest to zjev nás Němců nedůstojný, že německé školy ve své organisaci podléhají školním správcům jiné národnosti, t. j. že tam, jak to nacházíme na př. na Slovensku, německé školy jsou jako pobočné třídy připojeny ke slovenským nebo českým školám. Jest to jedna ze samozřejmých věcí, že aspoň školní správa jest v rukou příslušného národního učitele, který patří k národu, jehož děti do školy docházejí. Vidíme-li na př. v Bratislavě, že řada německých pobočných tříd jest připojena k trojtřídní slovenské měšťanské škole, pak by bylo jednou z těchto samozřejmých věcí, která by přispěla k provedení Švehlových slov "rovní s rovnými", že by se tyto poruchy odstranily. Obor menšinových škol stále ještě ukazuje, že se tu a tam ještě vedlejší vlády pokoušejí dále živořiti. Jinak by se nemohlo státi, že by v době 15letého trvání republiky bylo ještě možné čtyřtřídní českou veřejnou školu změniti na trojtřídní, 34 tím uvolněných českých dětí odeslati do nejbližší německé sousední vesnice, aby se tam s těmito 34 cizími a 2 usedlými českými dětmi mohla utvořiti dvoutřídní česká státní menšinová škola. Celý obor menšinového školství dá se velmi rychle vyříditi. Stačí jen uskutečniti zásady, které vytyčil pan ministr dr Dérer. Tam, kde jest jistý nejmenší počet dětí, patří menšinová škola. Vypůjčené, koupené, přeložené, dovážené děti drahou nebo autobusem na kilometrové vzdálenosti nemají co dělati s menšinovou školou ve většinové obci. Tím by se udělal pořádek ve velkém oboru a nastal by klid ve velkém oboru. S české strany - zvláště jsou to panové z národně-demokratické skupiny a zvláště večerník "Národ" - rádi ukazují, jak Němci v tomto státě již zesílili tím, že se nyní v tomto státě stále ještě pokoušejí o poněmčování. Důkazem toho jest statistika vykazující, že v německých školách jest asi 3.000 českých dětí. Již vloni jsme měli možnost na př. u Liberce ukázati, jak tyto české děti přicházejí do německé školy. Bylo jich tam 56 a mohl jsem dokázati, že z těchto 56 českých dětí 40 bylo s dovolením a na prosbu českých rodičů přijato do 4. třídy německé měšťanské školy, aby se naučily německy, a že ostatních 16 dětí bylo na výměnu, za které přišly německé děti do českých vesnic, že se tedy s vůlí rodičů a s dovolením nadřízených školních úřadů jistě přece neusiluje poněmčovati. Právě jako jest vůle německých rodičů, aby dali své děti naučiti česky, najdou se četní čeští rodiče, kteří chtějí, aby se jejich děti naučily německy. Jak řečeno, v tomto oboru by nastal klid ve chvíli, kdyby se provedly zásady, které vytyčil pan ministr dr Dérer. Tím by se odstranilo velmi mnoho sporů a nepotřebného hašteření. Ukazuje se, že v německých školách jest 3.000 českých dětí, ale zapomíná se zároveň připojiti, že podle téže statistiky přibližný počet německých dětí v českých školách dosahuje 8.000. Rovněž se poukazuje, že jest velmi mnoho nepotřebných německých škol s nepatrným počtem dětí. Ale to jest veliký rozdíl, kde příslušná škola byla zřízena. Je-li nahoře v horách, kde pro neschůdné cesty po většinu roku děti nemohou docházeti do sousední vesnice do tamější školy, pak jest jistě zapotřebí, aby i tam pro menší počet dětí byla škola nebo školní expositura. Ale není zapotřebí, jak byl právě v posledních dnech podniknut pokus zříditi na př. v Limberku českou školu pro 9 českých dítek, přes to že ve vzdálenosti 1 km v souvislosti s městem jest ve městě Poličce vysoko organisovaná česká škola. Z jedné části obce nesmějí české děti choditi ani 1 km daleko, zatím co s druhé strany německé děti k německé škole - jest to dlouhá obec - musejí jíti 3 1/4 km, aby přišly do své školy.