Slavná sněmovno! Kolikrát jak zde ve sněmovně, tak i v zahraničním výboru se mluvilo o konci Malé dohody, jak Malá dohoda je rozvrácená a jak už nebude dlouho trvati, co se Rumunsko odtrhne nebo co se Jugoslavie jinam obrátí, a že chvíle Malé dohody jsou již sečteny. A jak to všechno právě v případě tohoto strašlivého dramatu marseilleského se ukázalo jiné! Malá dohoda je dnes pevnější než kdykoliv jindy a Malou dohodu bere si za vzor Balkánský svaz. Víme, jak Malá dohoda dnes mocně působí na východní a severovýchodní Evropu a jak se baltické státy zařizují podle Malé dohody. Víme, jak přes všechna ta proroctví o blízkém konci Malé dohody tento útvar nabývá stále většího významu v mezinárodní politice evropské.

A tak mírová, konstruktivní práce osvědčuje se nejen v Podunají, v Malé dohodě, nýbrž i v tom bývalém ohnisku všech evropských mezinárodních zápletek, na Balkáně, kde dnes nastává klid a pořádek. Ale dnes bohužel Balkán stěhuje se dále na sever, dále severně od Krkonoš.

Chvíle otřesu nevede po bok Jugoslavie jenom Malou dohodu a Balkánský svaz, nýbrž po bok těžce raněné Jugoslavie se staví také Francie, kde nastává jakési vyjasnění, přestávají tam různé řeči o možnosti restaurace Habsburků, o možnosti anšlusu Rakouska k Německu, a všecky podobné ideové rozpory, které se tam jevily. Také ve Francii nastává jasno, nastává tam tak jasno, že Francie jeví i ochotu k oběti vůči Italii, chce přinésti jisté oběti, aby umožnila dohodu jihoslovanskoitalskou, která by byla potom i začátkem a podmínkou dohody italsko-francouzské, což by znamenalo opravdu takové posílení mírové fronty v Evropě, jakého jsme dosud ještě ani nezažili.

Marseilleský atentát byl dílem emigrantů a tak byla nyní zároveň i rozvinuta v Evropě a také u nás otázka emigrantská, otázka emigrace. Myslím, že je málo období v dějinách Evropy, kde by bylo tolik politických emigrantů ve všech možných státech, jako je dnes. Dnes máme katolické emigranty, kteří jsou jednak z Německa, jednak ze Španělska, dnes máme zednářské emigranty a liberální emigranty z Italie, dnes máme socialistické emigranty z Německa a Rakouska. Máme tedy dnes nejrůznější barvy politických emigrantů. Z Ruska máme také velikou emigraci liberální a křesťanskou. Tedy takovou obrovskou emigraci politickou, jak pravím, sotva kdy v některých obdobích historie jsme měli. Otázka emigrantská je však především otázkou sociální a jako každá otázka sociální je především i otázkou mravní. My v každém emigrantovi musíme vidět především svého bližního a podle toho také musíme se k němu chovat. (Výborně!) Zároveň však musím říci, že musíme žádat od emigrantů, když jim poskytneme, co je naší povinností jako bližního, když jim hledíme pomoci v jejich bídě a sociálně těžkém postavení, aby na druhé straně nepodnikali ničeho, čím by mohli poškozovati náš stát za hranicemi. (Výborně!) Na toto stanovisko se také už postavila naše vláda, která na kterousi příležitostnou interpelaci v tomto smyslu odpověděla, že my dáváme pohostinství a asyl emigrantům u nás, ale že od nich žádáme, aby nás svou zdejší činností na venek nepoškozovali. Tedy emigranti nesmějí právo asylu zaměňovat za právo chystati proti svým státům teroristické akce, jak jsme právě byli svědky, že emigrace v některých státech připravovala se k teroristickým atentátům. Tak daleko právo asylu nejde, tak daleko emigrace nesmí jíti, ona se musí vždy ohlížeti na to, aby respektovala právo státu, který jí asyl a pohostinství poskytuje. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.) A jak p. ministr zahraničí ohlásil, my bychom to vítali, kdyby opravdu tato emigrantská otázka nebyla upravena jako dosud bilaterálně mezi jednotlivými státy, nýbrž kdyby byla upravena mezinárodně, aby otázky emigrantské se chopila i rada Společnosti národů a aby Ženeva konečně v této otázce emigrantské zjednala pořádek a napravila hlavu státům, které mezi emigranty podporují takového ducha, jako na př. činí Maďarsko, které také proti naší republice vydržuje si řadu agentů, kteří nás hanobí a špiní v celém světě a tím také i zhoršují a znesnadňují ovzduší mezi Československou republikou a Maďarskem, s nímž, jako se všemi ostatními, bychom si přáli žíti v docela dobrém sousedství.

Slavná sněmovno! Zdá se, že není bezprostředního nebezpečí válečného, a slyšeli jsme to znovu z úst našeho ministra zahraničí, který tvrdil, že mezinárodní činitelé dnes mohou říci, že mají v rukou další mezinárodní vývoj a že tedy mají v rukou i to, aby eventuálně zamezili nějakému blízkému válečnému nebezpečí. Ale přes to všechno musíme počítati s tím, že máme určitá ohniska válečná, nejen v Evropě, nýbrž i v Asii.

U nás v Evropě a zde ve střední Evropě tímto nebezpečným ohniskem válečným je Německo. V Německu dostala se k vedení strana nár. sociální, hakenkrajclerská, jejímž cílem je vybudování Třetí říše německé, mnohem ještě větší, než byla druhá německá říše z r. 1870. A tuto Třetí říši jsou odhodláni uskutečniti. Zatím říkají, že to chtějí uskutečniti po dobrém, do 10 let, ale když by to nešlo po dobrém, jsou odhodláni chopiti se zbraně za tím cílem, aby uskutečnili tuto Třetí říši. A, vážená sněmovno, jak jsme byli daleko od nebezpečí válečného, vyvolaného právě se strany Německa? Kdyby Mussolini nebyl poslal několik divisí na Brenner, kdo ví, zdali by rakouská legie nebyla vtrhla do Rakouska a zdali by to nebylo bývalo vyvolalo nebezpečí válečného konfliktu ve střední Evropě. A dnes vidíme Sársko, kde, jak zase již se dočítáme, proti násilnostem, které tam provádějí hakenkrajcleři proti svobodě sárských občanů, musí francouzské vojsko míti pohotovost, aby mohlo po případě obsaditi Sársko vojensky. Vidíme zrovna makavě na tom, co se před námi děje, že hakenkrajclerské Německo je nebezpečným ohniskem válečným ve střední Evropě, a podle hlasů francouzských listů prý již na jaře příštího roku bude Německo vyzbrojeno i technicky tak - morálně již je mobilisován celý národ - že příští jaro bude již schopno začíti i agresivní válku, a tak opravdu je Německo dnes válečným ohniskem. Ale přes to všechno, přes tu morální mobilisaci celého národa, přes ty tisíce letadel a přes všechno to, co tam mají, nechť Německo nezapomíná, že rok 1935 není rokem 1914, jak jsem se již jednou zmínil. Také dnešní Německo není již Německem z r. 1914. Německo z r. 1914 bylo na vrcholu svého finančního i hmotného rozvoje, ale dnes je tam velká hospodářská krise a finanční tíseň.

Za těchto okolností by se Německu velmi těžko válčilo, velmi těžko by Německo teď vedlo nějakou delší, těžší válku. Dnes je Německo rozvráceno také uvnitř, na př. i tím kulturním bojem, bojem proti církvi, a německá vláda, němečtí státníci musili se přesvědčiti, že je to vždycky veliká chyba, chce-li některý státník upravovati náboženské poměry, že to není úkolem státníků, nýbrž náboženských reformátorů, a že dnes již přece jen není ta doba, kdy platilo heslo "čí vláda, toho i náboženství", že tedy, i když je v Německu vláda hakenkrajclerská, nár. socialistická, ještě to neznamená, že by také celý německý národ musil přijmouti hakenkrajclerské náboženství. Doby, kdy platilo heslo "čí vláda, toho i náboženství", jsou již definitivně odbyty. Německo nechť nezapomíná, že sebe větší a pronikavější morální mobilisace celého národa a sebe větší jeho technická výzbroj nenahradí mu to, co mělo r. 1914, kdy ve službách německé politiky stálo 50 milionů lidí, kteří tvořili tehdejší Rakousko-Uhersko. O těchto 50 milionů lidí se již Německo nikdy nebude moci opříti. Německo po rozkladu říše Rakousko-Uherské nebude již nikdy hráti v dějinách Evropy tu úlohu, jako tenkráte, kdy těchto 50 milionů stálo v jeho službách. (Výborně!)

A takovým nebezpečným válečným ohniskem jest i Japonsko, kde jsou ovšem poměry zcela jiné než v Německu, kdy jsou podobné poměry, jako byly v Německu r. 1914. Dnes vidíme, jak japonská říše, jak japonský národ obrovsky vzrostl na 80 milionů - nebo kolik milionů se ho počítá - jaký je tam rozmach hospodářský a průmyslový, jak dnes Japonsko bojuje o trhy v celém světě, jak dnes nízká japonská valuta, nízké mzdy japonských dělníků a mnohahodinová pracovní doba Japonsku umožňují, aby laciným zbožím zaplavovalo celý svět. Tam jsou poměry podobné, jaké byly v Německu r. 1914. Japonsko stojí na výši svého hospodářského rozmachu a rozmachu vitality svého národa. Tam by válka, kdyby se to smělo říci, byla čímsi daleko přirozenějším, než kdyby dnešní Německo, ochuzené a rozervané, se chtělo pustiti do války.

Japonsko si ovšem připravuje půdu i pro to, aby se stalo duchovním vůdcem celé Asie. Vidíme, jak dnes japonská vláda všude propaguje ve své říši mohamedanismus a jak usiluje, aby býv. kalifát cařihradsky byl přenesen do Japonska, aby japonský císař stal se hlavou mohamedánského světa v Asii, světa, který čítá 160 mil. lidí a který je nejmohutnější a největší duševní mocí v Asii.

Než starost o Japonsko ponechme anglosaskému světu. Mezi světem anglosaským a japonským dojde jednou k jakémusi vyrovnání sil. Důležitější pro nás je, abychom si ještě všimli Německa a německé politiky ve střední Evropě. Německo, jak to bylo řečeno i na schůzi francouzské radikální strany, je dnes diplomaticky osamoceno. Ale ono jest osamoceno nejen diplomaticky, nýbrž i, řekl bych, duchovně. Čím kdysi Německo duchovně bylo, jaká duchovní centra tam byla, co na př. znamenalo německé katolické centrum, které bylo vzorem organisace a práce pro katolíky celé střední Evropy, co znamenalo Německo, že bylo hlavou soc. demokratické internacionály, že soc. demokraté všech národů viděli v Německu svůj vzor a napodobovali jeho práci v tomto směru! Dnes to všechno zničením centra, zničením soc. demokracie zmizelo a Německo je dnes opravdu osamoceno nejen diplomaticky, nýbrž i duchovně. Proto se nesmíme diviti, že toto Německo, osamocené diplomaticky a isolované i duchovně, hledí proraziti pás, který se kolem něho utvořil, ten pás morálního odporu celého světa, který povstal především proti krvavému 30. červnu, že chce prolomiti ten pás mírumilovných národů a států, který se kolem něho utvořil, a ze se pokusilo o tento průlom především na Rakousku a také směrem na Polsko.

A tu se dovídáme, že je nějaký německo-polský pakt, ale nikdo neví, aspoň veřejnost ne, v čem vlastně tento pakt záleží a jaký je jeho obsah. Praví se také - dokázati to nemůžeme, já to také vím jenom z toho, co čtu - že tento pakt je namířen i proti naší republice, že se jedná o společné hranice mezi Polskem a Maďarskem. Tak se mluví, o tom se čte. Nevím, jaký tento pakt je, ale z celého postupu Polska, z celé linie polské politiky mezinárodní v poslední době vidíme, že zde jakési ujednání mezi Polskem a Německem je. Nemůžeme si však vysvětliti, jak je to možné. Vždyť přece i po převratu, pokud ještě v Polsku byla demokracie, vláda se chovala přátelsky i k našemu státu, byly i vzájemné návštěvy našich ministrů zahraničí a přátelství mezi námi a Polskem se ukazovalo na všech stranách, zakládaly se československo-polské jednoty a my jsme vždycky prohlašovali v zahraničním výboru i zde, že chceme jenom dobro Polska; že sice víme, že nás malé věci dělí, že víme, že se koušeme tam na Těšínsku, ale na druhé straně že víme, že velké věci nás spojují. A najednou, jak pravím, takřka z nevysvětlitelných příčin vidíme zakalení poměru československo-polského.

Tážeme-li se na příčinu toho, shledáme, že tkví asi v tom, že každý vojenský režim, každá vojenská diktatura má heroicko-romantické plány. Vždycky je nebezpečné postaviti generály a vojáky na místo, kde se dělá politika (Výborně! - Hlasy: Posadit je na koně!), ano, poněvadž mezinárodní politika se vždycky řídí podle jejich strategických možností. Zahraniční politika Německa je dnes politika válečná, je to politika také heroicko-romantická, jejímž cílem je velká Třetí říše, a to se zdá působit silně i na vojenskou diktaturu polskou, která podobně jako Německo staví si tak ohromné cíle a počítá snad s možností války rusko-japonské nebo jiného mezinárodního konfliktu. A jako Německo chce ve chvíli mezinárodního konfliktu zříditi Třetí říši podle jazykových hranic německého národa, tak tato vojenská diktatura polská má za svůj heroicko-romantický cíl zříditi Polsku od moře k moři, od Černého moře k moři Baltickému, jako to kdysi v dějinách bylo.

Tedy snad toto je příčina, proč Polsko zanechalo své tradiční linie politické, kterou mělo od převratu v době demokracie polské, proč zapomnělo, že odjakživa, co Polsko je Polskem, největším nepřítelem Polska bývalo vždycky Německo nebo Prusko a že jeho největšími přáteli jsme vždycky bývali my a že byly doby, kdy jsme měli krále, kteří byli králi česko-polskými. Jako by na to bylo zapomnělo a oddalo se tomuto heroicko-romantickému snu a k vůli tomuto svému plánu nejenom se rozchází s námi, s Malou dohodou, nýbrž i s Francií. Vždyť bezmála bychom se byli už dověděli, že Francie vypověděla Polsku své přátelství, a Polsko by potom bylo musilo ukázati plně barvu, na kterou stranu chce jíti, zdali se chce vrhnouti do náručí svého odvěkého nepřítele, či zdali chce zůstati věrným přítelem svých osvědčených přátel.

Ale tato politika vojenská v Polsku bohdá nemá za sebou celý polský národ. (Tak jest!) My jsme již slyšeli, jak mnohé polské strany protestovaly proti této dobrodružné politice skupiny, která ovládá polský národ, a já jsem přesvědčen, že velká většina polského národa stojí proti této politice (Výborně!), že stojí na straně společné práce a společného postupu Polska a Československa (Výborně!) a že přece jen můžeme čekati, že se poměry změní, že nastane zase jiná konstelace a že zase to staré naše přátelství - které je založeno na správném poznatku, že jenom málo věcí nás dělí, ale velké věci že nás spojují - donutí Polsko, aby se postavilo tam, kde je jeho správné místo.

Společně s těmito zprávami o paktu německo-polském vyskytují se zprávy, že Polsko si hledá jiné přátele, než byla Francie a po případě i Československo, že chce zříditi spolek polsko-maďarsko-italský a že prý tento spolek se má vytvořiti ve jménu idee katolicismu, že prý jsou to katolické státy, které mají vytvořiti toto nové spojenectví.

Slavná sněmovno! Já jsem již měl jedenkrát příležitost v zahraničním výboru ukázati, jak je toto hledisko, aby se sdružovaly dnes politické a mezinárodní skupiny států podle konfesijních hledisek, nemožné. Svého času se mluvilo o tom - tehdy také některé naše socialistické časopisy to považovaly za možné - že Vatikán má na mysli utvoření spolku katolických států ve střední Evropě, a to Bavorska, Rakouska, Maďarska a Chorvatska. Tehdy v zahraničním výboru jsem již ukázal, že je bláhovostí se domnívati, že by Bavorsko kdy opustilo Německou říši a přidalo se k nějakému takovému celku států. A tehdy, když se o tom psalo, bylo Bavorsko, jak se potom ukázalo, většinou již hakenkrajclerské, a viděli jsme, jak to tam dopadlo s regionalismem. Již tehdy jsem proti tomu mluvil a říkal jsem: Dnes se ve světě tvoří státy a celky států z důvodů zcela jiných než náboženských nebo konfesijních. Dnes máme doby, kdy se státy tvoří z důvodů nacionálních, a celky států se tvoří podle toho, jak se to zdá za dobré nacionálním státům. Ale aby se tvořily státy nebo mezinárodní konstelace z důvodů náboženských, to je velký omyl, to je přímo naivnost. A tak myslím, že je to i s katolickým souručenstvím polsko-maďarsko-italským, že to je také takový omyl a naivnost. Já bych o tom ani nemluvil, kdybych nevěděl, že některé listy jihoslovanské, i vládní, na př. "Vreme", o tom psaly a že to považovaly za vážnou věc, že by z této ideje mohlo vzniknouti nějaké společenství italsko-maďarsko-polské. Já myslím, velevážené shromáždění, že nikdo nebude věřit, že by Gőmbős dělal politiku katolickou, a myslím, že i Pilsudský sotva je takového smýšlení, aby dělal katolickou politiku, a že tedy taková obava je zbytečná.

Tedy jsou ohniska válečného nebezpečí. V Evropě je máme - je to Německo. Ale na druhé straně, i když si Německo hledá spojence, tvoří se zas mírová fronta, jak jsem se o tom zmínil na počátku a jak ji tvořili právě král Alexander a Barthou. Dnes Malá dohoda, která je takovým eminentně mírovým útvarem, kooperuje s Balkánským svazem, dnes se přece jenom částečně podařilo vytvořiti východní Locarno, třebaže Německo a Polsko odmítly účast na něm, a je i jakási slabá naděje, že se podaří získati pro tuto frontu mírových států Italii.

Politika Italie šla vždycky tou linií, že Italie všude křížila politiku Francie, ať to bylo v severní Africe, na Středozemním moři nebo ve střední Evropě, kde si Italie hleděla získat své klienty v Rakousku a v Maďarsku, kde máme dnes Římský pakt. Gőmbős zas jede do Říma a Vídně, aby jej upevnil. Otázka Rakouska však přivedla Italii na jinou stranu, než byla před tím. Fašistická Italie, která se nadchla pro hakenkrajclerské Německo a v Ženevě podporovala všude německou politiku, když viděla, že má být glajchšaltováno Rakousko, najednou vystoupila tak ostře proti Německu, že by to byl sotva kdo považoval za možné. A tak dnes Italie pro otázku rakouskou je stavěna po bok Francii, a Francie, mají-li pravdu pařížské listy, je ochotna, aby získala Italii pro mírovou frontu, pro dohodu, učiniti ústupky Italii i v koloniích, v Lybii, Tunisu, v severní Africe, aby se Italie cítila koloniálně uspokojena a aby tak přehlédla i eventuální prospěchy, které by jí mohly vzniknouti ze zápasu s Jugoslavií.

A mírová fronta je rozšířena o Rusko. To zdůrazňoval pan ministr zahraničí v exposé zvláště obšírně a kladl na to neobyčejnou váhu; považuji to za otevření jakési nové epochy mezinárodní politiky evropské, že Rusko vstoupilo do Společnosti národů v Ženevě. Je to také taková událost pro toho, kdo by byl poslouchal řeči, které na př. naši komunisté proti Ženevě vedli 15 let v zahraničním výboru. Ti měli pro Ženevu jenom největší posměch, nazývali ji hnízdem kapitalistických lupičů, podvodníků atd. atd. Kdo by poslouchal tyto řeči, jako my jsme je 15 let poslouchali v zahraničním výboru, byl by věřil, že sovětské Rusko půjde do Ženevy a zmate takovým strašlivým způsobem celý koncept naší čsl. komunistické strany? Ale Rusko vstoupilo do Ženevy. Je to reflex Dálného východu. Rusko to učinilo především proto, že se obává války s Japonskem. A když Japonsko vystoupilo ze Společnosti národů, vstoupilo tam Rusko, aby mělo v Evropě pokoj a ve Společnosti národů morální oporu při eventuální válce s Japonskem. A vstoupilo tam také proto, poněvadž potřebuje vnitřního klidu. Revoluce se může dělati jeden nebo dva roky, ale 20 let se revoluce dělat nedá. Lidé chtějí míti konečně klid a pokoj. To je druhý důvod, proč Rusko vstoupilo do Společnosti národů.

My to vítáme také proto, že se tím rozšiřuje mírová fronta a podstatně zeslabuje Německo, které svého času se o Rusko opíralo, a že se tak zmenšují i eventuální vítězné naděje Hitlerovců, kdyby chtěli nějakou válku, že dnes jsou obklopeni se všech stran a že by eventuální válka, kterou by Hitler chtěl vyvolat, skončila pro něho tak, jako skončila pro Napoleona porážka u Waterloo a Lipska.

Těšíme se také z toho, že do Společnosti národů kromě Ruska přistoupily v poslední době ještě jiné dva státy, že jaksi zase nabyla nového lesku a významu. A již dnes slyšíme, jak Německo lituje, že vystoupilo ze Společnosti národů. Ať říká kdo chce co chce, Společnost národů je a zůstane nejdůležitější světovou institucí mírovou.

Slavná sněmovno, když jsme mluvili o těch ohniskách války v Evropě, musili jsme říci, že tímto ohniskem je především Německo, kde je diktatura, kde máme, řekněme, docela nejnovější model demokracie, demokratickou diktaturu, může-li se tak o té věci mluvit. Zkrátka je to diktatura, kde není žádné svobody slova ani tisku, kde se prostě nařizuje a diktuje a celý národ je proměněn v armádu, ve vojsko. Tedy toto ohnisko války je diktatura. A kdybychom chtěli mluviti ještě o jiných státech, kde se pěstuje militarismus, duch imperialismu a války, viděli bychom, že jsou to také diktatury. A tak, bohužel, zároveň s poklesem anebo úbytkem demokratických režimů v Evropě se zvyšuje nebezpečí války. A proto je pro všecky, kteří stojí na straně míru, důležité, aby hájili a podporovali demokracii. Demokracie dnes, pravda, má těžkou posici. Demokracie vznikla v době jiné, než je doba dnešní. Demokracie vznikla v době 50letého míru, v druhé polovici XIX. století, v době hospodářského, kulturního a sociálního rozmachu národů v Evropě a severní Americe. V době tohoto rozmachu byla demokracie vládní formou, která vyrostla takřka z poměrů. Ovšem tato demokracie byla nesena hospodářským a sociálním rozmachem, nemusela se starati, jako my dnes, o nezaměstnané, o obilní monopol a o takové věci. Hospodářských starostí tenkráte takřka nebylo a politické strany tehdejší a demokracie sama neměla na starosti nic jiného, než otázky politické, otázky konstituční, zřízení ústavní, otázky svobod, otázky církevně-politické, a všecky možné jiné otázky. Proto všecky politické strany mohly se rozejíti mezi své voličstvo a slibovati, co všecko ještě jsou ochotny učiniti, aby blahobyt a životní úroveň se povznesla.

Ale dnes je tomu jinak! Dnes demokracie stojí před situací docela jinou, dnes není doba hospodářského a sociálního vzrůstu, nýbrž spíše je doba poklesu, doba hospodářské a sociální krise, a tak demokracie zařízená a uzpůsobená více pro politické věci se dnes musí zabývati především hospodářskými věcmi. My pořád jenom řešíme úkoly hospodářské a sociální, krisi zemědělskou, průmyslovou, živnostenskou, krisi inteligence - samou hospodářskou a sociální krisi. A tak není divu, že dnes tato demokracie, vzniklá z jiných poměrů a zařízená na jiné úkoly, se musí teprve přizpůsobovati novým úkolům a že někde, kde to nedovedla zavčas, vůbec zmizela, že jsou tam diktatury a že jí nezbývá nic jiného, než jaksi zostřiti své zbraně pro nynější těžké poměry a přijati, co diktatury mají dobrého, co se osvědčilo. Musíme tedy, jako regulujeme zemědělství, jako regulujeme průmysl, jako chceme všechno regulovati, také regulovati svůj život politický, musíme regulovati také politické strany, a už to děláme. Již dáváme vládě různá zmocnění a slyšeli jsme ve vládním programu, že budeme míti registraci politických stran, že budeme míti censuru jejich programů atd., atd. Nejde to jinak, demokracie musí všecky tyto věci udělati, aby byla s to čeliti dnešním těžkým poměrům, aby mohla zdolati to, co dříve jejím úkolem nebylo, aby se mohla vyrovnati rychlostí a pohotovostí diktatuře a aby se dovedla takovým způsobem zachrániti.

Jsme pro demokracii, budeme také u nás vždycky hájiti demokracii, ale jsme také pro to, abychom měli demokracii autoritativní, regulovanou demokracii, která by také i u nás naše těžké poměry hospodářské a sociální dovedla zvládnouti.

Slavná sněmovno! Jak jsem ukázal, vinou Německa mezinárodní politické otázky dneška, ať je to otázka rakouská, nebo otázka saarská, nejsou již otázkami především diplomatickými, nejsou otázkami, které budou řešeny v Radě Společnosti národů a v Ženevě, nýbrž všechny tyto otázky středoevropské jsou otázkami vojenskými. Poukázal jsem již, že Rakousko je dnes již vojenskou otázkou, neboť Mussolini poslal své divise na Brenner, že saarská otázka je také dnes otázkou vojenskou, neboť armáda francouzská má již pohotovost na saarských hranicích. A proto také vidíme, jak pod dojmem mezinárodních otázek celá Evropa a celý svět 16 let po světové válce se znovu militarisují. Dnes pod dojmem toho, že Německo zbrojí, zbrojí také všechny ostatní státy. A tak, bohužel, nezbývá ani našemu státu, našemu demokratickému Československu, které, myslím, je nejmírumilovnější ze všech demokracií na světě, nic jiného, nežli se zabývati otázkou brannosti národa. Ani nám nezbývá než připraviti se na všechny možnosti, jak to bylo řečeno v exposé.

Ale přes to, že se musíme připravovati na všechny eventuality, byli jsme a jsme dosud státem, který zůstal věren svojí tradicionelní politice tak, jak jsme si tuto tradici také v naší mezinárodní politice po převratě vytvořili, politické tradici míru a věrnosti ke všem spojencům našim, kteří právě tak jako my, nepřejí si nic jiného než mír. Je to politická tradice, která pěstuje všechny myšlenky a ideály Společnosti národů; zůstaneme státem, který, doufám, je jako takový všude také posuzován a oceňován. Naše věrnost a mírumilovnost vůči spojencům bude také jistě všude kvitována. Myslím, že když tuto politiku mezinárodní děláme, jednáme úplně v duchu křesťanském, že jednáme úplně ku prospěchu existence našeho státu a budoucnosti našeho národa. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má pan posl. Teplanský.

Posl. Teplanský: Slávna snemovňa! Sostavovanie, prejednávanie a schvaľovanie štátneho rozpočtu je najvýsostnejším právom nášho parlamentného života. Týmto aktom dávame našej milej vlasti všetko to, čo ona pre plnenie svojich úkolov po stránke bezpečnosti ako tiež po stránke kultúrnej, hospodárskej a sociálnej potrebuje. Rozpočet, ktorý je osou celého nášho národohospodárskeho života, dáva základ a vytyčuje program hospodársky pre budúce roky. V kľudných normálnych dobách sostavovanie štátneho rozpočtu nevyžadovalo toľkej námahy a toľkej zodpovedlivosti ako dnes, keď aj náš mladý štát, naša mladá republika následkom tých ťažkých zahraničných pomerov, o ktorých tuná dopoludnia z najkompetentnejších miest bolo poukazované, nemôže zdolať ťažkosti, ktoré vyplývajú z medzinárodných ťažkých hospodárskych pomerov, a obchodné styky neplynú tak riadne, ako plynuly v rokoch minulých.

Každý nepredpojatý národohospodár, ktorý vecne posudzuje vývoj našich pomerov vnútornozemských a zahraničných, musí uznať, že v dnešných dobách úplne vyrovnaný štátny rozpočet sostaviť, až bych povedal, tak na beton, ak to v dobách kľudných a bezpečných bolo, je veľmi ťažkým úkolom zodpovedného ministra a vlády. Č ím sú pomery hospodárske ťažšie, tým je ťažšie tú pravdepodobnosť aksi dosahovať. Nemôžeme žiadať, aby vláda, až bych povedal, tak na milimeter v dnešných ťažkých dobách mohla sostaviť rozpočet tak po stránke príjmovej, ako výdajovej. Môžem však s kľudným svedomím zdôrazniť, že štátny rozpočet na r. 1935 bol budovaný na najpravdepodobnejšej linii nášho národohospodárstva. Vyžadoval veľkej pečlivosti, a vážené dámy a pánovia, rozpočet nesostavovala sama vláda, na sostavovanie rozpočtu brali podiel i parlamentní činitelia, ktorí sú zastúpení v úspornej a kontrolnej komisii.

Ako som zdôraznil, náš rozpočet spočíva na najpravdepodobnejších predpokladoch celého nášho národohospodárstva, ale aj tie najpravdepodobnejšie predpoklady by mohly solhať, jestli by sme my všetci, ktorí máme zodpovedlivosť za správu tohoto štátu, a to tak štátna administratíva ako vláda, ako celý parlament, nevykonali všetko, čo v záujme oživenia našich národohospodárskych pomerov by bolo žiaducné. Každý pokles v našom národohospodárstve, či by sa týkal práce delníka, alebo tržby zemedelca, alebo nákupnej sily širokých vrstiev nášho obyvateľstva, na konec by sa musel objaviť v poklese štátnych financií, tak ako sme to shľadávali v rokoch minulých. Všetky záujmy, ktoré vyplývajú z rôznorodosti stavov, ktoré tuná zastupujeme, v dnešných zodpovedných a ťažkých dobách musia byť podriadené najvyšším záujmom štátu. Dnes, vážení, žijeme dobú ťažkú, žijeme dobu zodpovednú a preto to naše politické ja si musíme vedeť podriadiť imperatívu kolektívnemu, najvyšším záujmom štátu.

Pán minister financií vo svojom rozsiahlom exposé poukazoval, že shľadávame v našom národohospodárstve mierné zlepšenie našich pomerov. Je treba vyvinúť ovšem veľké úsilie, aby sme toto zlepšenie udržali na postupovej linii. Nesmieme sa uzatvárať pred faktom, keď aj sú známky mierného zlepšenia, že minuloročné naše štátne hospodárstvo skončilo dosť značným schodkom.

Keď skúmame výsledky hospodárenia za r. 1933, tak vidíme, že jsme končili s účetnou uzáverkou stratou 1.704 mil. Kč. Pán minister financií pri pravdivosti svojho referátu tak, ako vidí vývoj národohospodárstva, označoval, že aj na r. 1934 nemôžeme očakávať ešte vyrovnané hospodárstvo, budeme mať lepšie výsledky, ale určité pasívum, ktoré odhadoval asi o 50% nižšie ako r. 1933, sa zasa objaví. Musíme všetko vykonať, vážené dámy a pánovia, aby sme v záujme vyrovnania našeho rozpočtu nezameškali nič, lebo vyrovnanie rozpočtu znamená ozdravenie národohospodárstva.