Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Náklady na věci církevní, které nese obec jako patron, jako vlastník kostela neb jiných věcí v užívání církve, nebo k nímž jest zavázána z jakéhokoliv jiného právního titulu, rozvrhnou se na členy příslušné církevní společností, kteří bydlí na území obce.

§ 2.

Repartici nákladů na jednotlivé členy církevní společnosti provede starosta obce a to podle výše přímých daní tomu kterému členu v obci předepsaných, pokud jsou tyto daně základem obecních přirážek.

§ 3.

Proti platebnímu rozkazu obecního starosty, kterým byl příspěvek vyměřen, jest možno si stěžovati do 8 dnů ode dne doručení u obecního úřadu k obecnímu zastupitelstvu. Odvolání do rozhodnutí obecního zastupitelstva jest podati ve lhůtě do 14 dnů u obecního úřadu a rozhoduje o něm okresní úřad s platností konečnou.

§ 4.

Platební rozkaz, který nabyl právní moci, jest exekučním titulem, jehož výkon přísluší okresnímu úřadu.

§ 5.

Zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1930 a provede jej ministr vnitra.

Již v rakouském zákonodárství pronikla zásada, že žádný státní příslušník nemá býti donucován k plnění ve prospěch církve, k níž nepřináleží. Zásada ta nebyla však provedena v těch případech, kdy obec je z právního titulu, zvláště patronátu zavázána k určitým praestacím nebo kdy propůjčila svoji kostelní budovu k účelům církevním a nese náklady na opravy.

V těchto případech postihují náklady k účelům církevním obec a tato jest nucena rozvrhovati je na všechny své obyvatele, kteří všichni nesou břemeno církevních povinností i když jsou bez vyznání nebo příslušníky jiné církve. Byly sice učiněny pokusy, aby byla tato břemena ve smyslu § 25 zákona č. 329/1921 rozvržena jen mezi příslušníky té které církve a nikoli mezi veškeré poplatníky. Nejvyšší správní soud odmítl však použíti tohoto spravedlivého principu v nálezu Boh. 5518. 1926 a v nálezu ze dne 30. března 1927. č. 66.066. v nichž prohlašuje, že povinnosti na účely katolického kultu stíhající obec místní jako patronku nebo na základě zvláštních titulů, jakož i náklad na opravu obecní kaple jest rozvrhnouti jako jiné obecní vydání na veškero poplatnictvo obce bez rozdílu náboženského vyznání.

Tento stav zřejmě nespravedlivý a eticky nemožný snaží se odstraniti předložený návrh zákona, který jest založen na principu v demokratickém státě jedině možném, na účely církevní nechť si platí příslušníci té které církve.

Provedení věci podle zákona stalo by se tak, že starosta zjistí úhrn daní, podléhajících obecním přirážkám, pokud je platí příslušníci té které církve, načež provede repartici nákladů určitým procentem církevní přirážky.

Na základě těchto výpočtů vydá platební rozkaz.

Zákon nedotýká se státních financí.

Po stránce formální navrhujeme, aby byl přikázán k projednání výboru ústavně právnímu.

V Praze, dne 2. prosince 1929.