Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1929

III. volební období

1. zasedání.


69.

Návrh

poslanců Pechmana, Náprstka a druhů

na změnu zákona ze dne 14. dubna 1920, číslo 303 Sb. z. a n., o zubním lékařství a zubní technice a zákonitou úpravu rozsahu působnosti a oprávnění živnosti zubotechnické a dentistické.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti na tomto zákoně:

Zákon

ze dne .......................

jímž se mění zákon ze dne 14. dubna 1920, čís. 303 Sb. z. a n. o zubním lékařství a zubní technice a jímž se zákonitě upravuje rozsah působnosti a oprávnění živnosti zubotechnické a dentistické.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tamto zákoně:

§ 1.

Vykonávati zubní praksi na území Československé republiky jest dovoleno:

a) Těm zkoušeným zubním technikům, kteří s úspěchem složili státní zkoušku a mohou neprokázati dekretem.

b) Těm dentistům, kteří s úspěchem ukončili státní dentistickou školu a mohou se prokázati diplomem dentisty a vyhovují jiným platným ustanovením, předepsaným pro vykonávání zubní prakse.

§ 2.

Ustanovení požadovaná v § 1 pro oprávnění vykonávati zubní praksi, jsou:

I. Československá státní příslušnost

a) Pro zkoušené zubní techniky:

1. Úspěšné ukončení tříleté učební doby v zubní, praksi do 31. prosince 1923. 2. Průkaz šestileté praktické činnosti Jako zubní technik v zubní praksi.

b) Pro dentisty:

1. Úspěšné ukončení trojtřídní měšťanské školy a tříletá učební doba v zubní praksi ukončená po 1. lednu 1824.

Tříletá učební doba snižuje se na dvouletou, bude-li podán průkaz o ukončení čtyřtřídní měšťanské školy neb úplné nižší školy střední.

2. Průkaz tříleté praktické činnosti jak, zubní technik zubní praksi.

3. Průkaz, že uchazeč, splniv podmínky, uvedené v odst. b) bod 1. a 2., docházel do státní dentistické školy (§ Z), což jest vázáno podmínkou, že úspěšně vykonal přijímací zkoušku pro tuto školu před zkušební komisí, k tomu ustanovenou.

4. Vzdělání na státní dentistické škole, trvající dvě pololetí a úspěšně vykonaná závěrečná zkouška na této škole, kterou se získává diplom dentisty.

5. Průkaz tříleté praktické činnosti jako asistent v zubní praksi.

6. Konečně dentistická zkouška, úspěšně v vykonaná po tříleté asistentské praksi před státní zkušební komisí, která opravňuje k užívání titulu diplomovaného dentisty.

§ 3.

Ke státní zkoušce bude připuštěn ten zubní technik, který vybavuje podmínkám § 2 odst. I. a odst. a), bod 1. a 2.

Žádost a připuštění ke státní zkoušce jest nutno padati zemské politické správě, která předá žádost ministerstvu zdravotnictví a tělesné výchovy.

Zubní technik, který s úspěchem vykoná státní zkoušku, obdrží dekret, jímž nabývá oprávnění provozovati zubní praksi a užívati titulu ťzkoušený zubní technikŤ.

§ 4.

Zkoušený zubní technik podle § 3. nebo diplomovaný dentista podle § 2. odst. b), bod 6., může se usadit i kdekoliv na území Československé republiky. Jest však povinen, než zahálí praksi, předložiti svůj dekret jako zkoušený zubní technik, nebo diplom dentisty příslušnému státnímu zdravotnímu úřadu I. stolice k nahlédnutí a zaznamenání.

Obor působnosti a rozsah oprávnění zkoušeného zubního technika a diplomovaného dentisty,

§ 5.

Zkoušený zubní technik neb diplomovaný dentista má právo vykonávati tyto práce:

Prováděti umělou náhradu zubů a chrupů a to všechny uměle provedené části jednotlivých zubů a chrupů v lidských ústech jež mají nahraditi scházející nebo chybné části zubů a chrupů. Takovými uměle provedenými částmi jest zvláště umělá náhrada celého zubu, nebo jeho scházející části, jakož i plomby, výplň zubů, zuby čepové, zuby připevněné nýtkem a všechny druhy zubních korunek, neb podobná náhrada. Můstku jakkoliv provedené, umělé chrupy celé neb jejich části na patrech.

§ 6.

Za práce na zubech a chrupech dlužno považovati tyto práce

a) Odstraňování zubního kamene, čištění zubů, obroušení zubů a kořenů.

b) Braní otisků zubů a chrupů.

c) Upravování umělých náhrad a chrupů.

d) Zasazování umělých zubů, korunek a chrupů a užívání prostředků k jejich úpravě.

e) Vyplňování, plombování a vyplňování kořenů s pracemi, které jsou s tím spojeny, jakož i ošetřování a léčení kořenu.

f) Odstraňování a vytrháváni zubů a kořenů, které překážejí umělé náhradě zubů a chrupů.

g) Používání roentgenu ke zhotovení snímků zubů a čelistí.

Při provádění těchto prací jest dovoleno užívati místního umrtvení.

O zřízení dentistické školy.

§ 7.

Státní dentistickou školu zřídí ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty.

§ 8.

Tímto zákonem není dotčeno oprávnění zubních lékařů a zkoušených zubních techniků, kteří v době vyhlášení tohoto zákona zubní praksi již vykonávali.

§ 9.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

§ 10.

Provedením tohoto zákona pověřují se ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy s ministrem školství a národní osvěty a ministrem obchodu.

Odůvodnění:

Dlouholetý boj mezi zubními lékaři a zubními techniky byl prozatím ukončen zákonem ze dne 14. dubna 1920,. 303 Sb. z. a n. o zubním lékařství a zubní technice. Tímto zákonem byla živnost zubních techniků odsouzena k vymření a ještě jen těm zubním technikům bulo zajištěno práva dosáhnouti koncese, kteří do 6. května 1920, do dne vyhlášení zákona - se vyučili a měli výuční list.

Zákon však nepodává žádných pokynů, týkajících se živnostenského dorostu a jeho zákonitého a jiného postavení. Jednak odsuzuje tento stav k vymření, ale jednak dovoluje dále vychovávati učně. Tento zákonitě nevyjasněný stav stupňoval se až k nesnesitelnosti. Sta státních občanů věnovala se živnosti zubních techniků a nyní podle tohoto zákonitého opatření nemají již ve svém životě nikdy dosáhnouti práva, jež jejich předchůdcům, starším kolegům, beze všeho bylo vyhrazeno.

V poslední době byla poslaneckou sněmovnou schválena řada zákonů, měnících dřívější platná ustanovení těchto zákonů, nemají býti však postiženi ti, kteří do účinnosti zákona, v předpokladu dřívějších zákonných ustanovení, snažili se v té nebo v oné živnosti zakotviti a zajistiti si existenci. Proto také mají tyto zákony výjimečná ustanovení pro přechodnou dubu, aby bylo zaměstnancům neb učňům umožněno nabýti živnostenského oprávnění k provazování živnosti, které se započali učiti, neb ve které byli zaměstnáni. Naproti tomu zákon o zubním lékařství a zubní technice svým příkrým ustanovením § 2 nepřihlíží k těm, kteří vstoupili do učení v předpokladu, že podle dřívějších platných ustanovení zákonných budou moci nabýti oprávněni k živnostenskému provazování a státi se samostatnými živnostníky. Nespravedlnost ustanoveni tohoto zákona neví se zejména v tom, že těm osobám, které v době účinnosti zákona měly vysvědčení výuční, přiznává se oprávnění k nabytí koncese, kdežto těm, kteří se učili, nebo byli již doučeni a neměli dosud výuční vysvědčení, nabytí koncese se odpírá.

Tito všichni zubní technici vstoupili do učení s plným přesvědčením a s týmž předpokladem, že budou moci po splnění předepsaných ustanovení provozovati zubní praksi samostatně. Jako jejich předchůdci. Však v jejich učební době nabyl platnosti zákon č. 303/1912 a těžce poškodil tyto po stránce hospodářské.

Příčinou nekonečných a neblahých bolů mezi oběma stavu - zubními lékaři a zubními techniky - jest to, že zubotechnické umění jen tehdy může býti uspokojivé, když všechny práce, potřebné k nahražení zubů, tedy i práce v ústech pacienta, bude vykonávati táž osoba. Této základní zásady nelze zvrátiti a vedla k tomu, že dnes ve všech významných kulturních státech samostatně působí státně zkoušení zubní technici-dentisté, vzdělaní podle zásad určených státními zákony.

Z tohoto důvodu jest v návrhu státní zkouška pro zubní techniky navržena, aby na základě této a předchozí své odborné kvalifikace získali průkaz způsobilosti.

Když tento průkaz způsobilosti byl získán, nemá státi žádná překážka k samostatnému provozování zubní techniky.

Pohleďme přece do Ameriky, Anglie, Francie a Německa. Tam bylo umění nahražovati zuby k normě svěřeno rukám dentisty, vzdělaného v obou směrech mechanicko-technickém, jakož i odborně lékařsky theoretickém.

Návrh zmiňuje se o zkoušených zubních technicích a dentistech.

Ti zubní technici, kteří do 31. prosince 1923 byli vyučeni, maní se státi zkoušenými zubními techniky o splnění podmínek, kladených § 2 odst. 1. a odst. a) bod 1. a 2. Tato skupina zubních techniků má totéž morální právo na samostatnost jako ti, kteří byli vyučeni do 6. května 1920 na základě týchž předpokladů.

K samostatnému provedení zubní prothesy vyžaduje se anatomických, fysiologických a také pathologických znalostí, jichž však lze dosáhnouti též na jiném základě než na základě úplného studia lékařství.

Jen několik málo lékařů zubních samo vykonává práce zubního technika. Nebude-li přiměřeně pečováno o to, aby k těmto pracem byli přibráni odborně technicky vzdělaní pomocníci, nebude v několika letech možno nalézti zubního technika se zaručenou odbornou kvalifikací.

Kdo však po 1. lednu 14 byl vyučen, má své další odborné vzdělání zvláště získat jako dentista, neb návrh zákona ustanovuje kromě zaručená dobré školní výchovy i tříletou učební dobu v zubní praksi tříletou činnost zubního technika. Aby si bylo lese učiniti úsudek o znalostech a schopnostech příslušníka tohoto stavu, navrhuje se zkouška před státní zkušební komisí, zvláště k tomu určenou, která zároveň má ubýti přijímací zkouškou do státní dentistické školy. V § Z se určuje, že tato dentistická škola trvá dvě pololetí. Tím, že k odborně mechanické ruční práci přistupuje i vědeckotechnické vzdělání, poskytuje se nelepší záruka, že bude vytvořen dorost tohoto povolání. Jenž bude kvalifikován a bude poskytovati jistotu, že jeho práce se zdaří. Po ukončení státní dentistické školy jest předepsána další tříletá činnost jako asistent, která má zubnímu technikovi, dentistovi, poskytnouti příležitost pod dozorem majetníka zubní prakse odborně užívati svých praktických a theoretických vědeckých znalostí. Po době výcviku zubního technika-dentisty, která trvá úhrnem deset let, jest předepsána státní zkouška, jež bude-li úspěšně vykonána, opravňuje diplomovaného zubního technika-dentistu samostatně vykonávati zubní praksi.

Podle dosavadního zákona dlužno zubní praksi vykonávati osobně a pouze tam, kde podnik tento, jest v majetku vdovy stanoví živnostenský řád - (§ 57), že má míti obchodvedoucího. Ale poněvadž dle zákonitých ustanovení obchodvedoucí musí míti tytéž vlastnosti jako má majetník prakse, nelze zpravidla získati zkoušeného zubního technika jak o obchodvedoucího, poněvadž jest známo, že státní zkoušku pro zubní techniky možno vykonati teprve po dosažení koncese. Stává se tedy velice zřídka, že by zkoušený zubní technik (jenž tedy již měl praksi), stal se znovu zaměstnancem. Ale i jinak v případě, že by majetník prakse onemocněl (ať to jest již zubní lékař nebo zubní technik), něho by se stal invalidou atd., není mažno nejlépe zavedenou zubní praksi dále provozovati, poněvadž podle zákona jen zubní lékař nebo zkušený zubní technik může vykonávati operativní výkony.

I k těmto případům přihlíží návrh zákona, neboť po ukončení státní dentistické školy poskytuje zubnímu techniku-dentistovi příležitost vykonávati praktickou činnost jako asistent.

Z důvodů, aby nenastal veliký příliv cizinců, kteří by pak pracovali v našem státě v oboru zubní techniky na úkor zdejších příslušníků, jest požadována v § 2 odst. 1. československá státní příslušnost.

Svobodné právo vykonávati ono odvětví povolání, jemuž se státní občan řádně vyučil, jest zaručeno ústavním zákonem. Nebylo tedy jistě zřejmým úmyslem navrhovatelů zákona ze dne 14. dubna 1920 č. 303 úplně zapomínati na právní a zákonité postavení dorostu zubních techniků.

Návrh poskytuje zubotechnickému-dentistickému čekateli možnost svobodné činnosti a vzdělání v tomto povolání, spojuje zručnost ruku s vědou zubolékařskou a devítiletou praktickou činností a školním vzděláním odborným, trvajícím dvě pololetí, jímž se vytvoří stav zubních techniků-dentistů, jenž podle zkušenosti jest v cizině velice významný.

Dejme stavu zubních techniků-dentistů vhodnou odbornou a vědeckou výchovu, pečujme o něj a podporujme jej ve prospěch zdraví lidu, národního hospodářství a státu.

Na úhradu výdajů pro státní dentistickou školu budiž pamatováno v rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty.

Praze, dne 19. prosince 1929.

Pechman, Náprstek,

Dorič, Tůma, Prokop, Honzl, Kaliňák, Horák, Vencl, Stunda, Pozdílek, Kočandrle, Pelíšek, Teplanský, Vávra, Jiráček, Hýbner, Ostrý, Najman, A. J. Beneš, Pekárek, Vančo, Liška.

 


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP