Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1930.

III. volební období.

1. zasedání.


115.

Interpelace:

I. posl. Jurana a soudr. vládě o konfiskaci řeči poslance Gottwalda ve "Stráži Lidu" č. 105 ze dne 28./XII. 1929 v Přerově,

II. posl. Simma a druhů min. obchodu, průmyslu a živností o vydání zákona proti hospodářskému vyzvědačství a na ochranu vlastního průmyslu,

III. posl. dr. Perglera, Stříbrného, Gajdy a druhů min. pošt a telegrafů o zvýšení některých poplatků v šekovém řízení poštovního úřadu šekového,

IV. posl. Koudelky, inž. Nečase, Tayerle, Bečko a soudr. min. soc. péče o zjištění zaměstnanců zmrzačených a nepojištěných v zemědělském a lesním podnikání,

V. posl. Brodeckého, Staňka a soudr. min. spravedlnosti a sociální péče o složení Rozhodčího soudu pro úrazové zaopatření železničních zaměstnanců,

VI. posl. Seidla, Brodeckého , inž. Nečase a soudr. vládě o vydání vládního nařízení k §u 210 odst. 2 platového zákona,

VII. posl. Seidla, Brodeckého, inž. Nečase, Staňka, Tayerle a soudr. vládě o vydání vládního nařízení k §u 142 platového zákona,

VIII. posl. Seidla, Brodeckého, inž. Nečase, Husnaje, Tayerle a soudr. min. veřejných prací o služebním poměru státních cestmistrů na Podkarpatské Rusi,

IX. posl. Babela, Krosnáře, Steinera a soudruhů min. spravedlnosti a min. vnitra o zatčení a věznění poslance Hrušky,

X. posl. Windirsche a druhů min. pošt a telegrafů o úpravě telefonního spojení v Krkonoších,

XI. posl. Windirsche a druhů min. financí o průměrných čistých důchodech v zemědělství za rok 1929 podle §u 327 zákona č. 76/1927 Sb. z. a n.,

XII. posl. Windirsche, Hellera, Böhma, Eckerta a druhů min. vnitra o jazykových předpisech pro obecní úřady v okrese Německé Jablonné,

XIII. posl. Windirsche, Hellera, Böhma a druhů min. financí o stížnostech do předpisů poplatků proti bernímu úřadu v Německém Jablonném,

XIV. posl. dr. Hanreicha a druhů předsedovi vlády o dovozních listech na dovážené hornoslezské uhlí,

XV. posl. dr. Hanreicha a druhů min. financí o zrušení daně z vína,

XVI. posl. Horpynky a druhů min. spravedlnosti o umístění ústeckého okresního soudu,

XVII. posl. dr. Schollicha a druhů min. školství a nár. osvěty, aby bylo vydáno vládní nařízení k §u 142 platového zákona,

XVIII. posl. Geyera, Simma a druhů vládě o přiměřené úpravě diet státních zaměstnanců,

XIX. posl. dr. Hanreicha a druhů min. financí o daních z masa při domácích porážkách v důchodkovém okrese miroslavském,

XX. posl. Krebse, Kaspera a druhů min. soc. péče o zavedení legitimací pro sociální pojištění,

XXI. posl. Kaspera, Köhlera a druhů min. soc. péče o reformě dělnického úrazového pojištění,

XXII. posl. dr. Schollicha a druhů min. vnitra o užívání jazyků v hlučínském okresním zastupitelství,

XXIII. posl. Krebse, Geyera a druhů min. soc. péče o těžkém poškození německého živlu při jmenování do správních orgánů vimperské okresní nemocenské pojišťovny.

 

115/I.

Interpelace

poslance Jurana a soudr.

vládě

o konfiskaci řeči poslance Gottwalda ve "Stráži Lidu" č. 105 ze dne 28. prosince 1929 v Přerově.

Časopis "Stráž Lidu", vycházející v Přerově, přinesl v 105 čísle IX. ročníku ze dne 28. prosince 1929 část řeči poslance Klementa Gottwalda, pronesené v sedmé schůzi poslanecké sněmovny NS, dne 21. prosince 1929. Redakce nepřičinila k řeči vůbec žádných poznámek a převzala ji doslovně z jiných listů, kde již před tím byla tištěna, jako v Rudém Právu, Večerníku a aj. Censor v Přerově celou řeč od prvního do posledního písmene zabavil.

Tato konfiskace je něco neslýchaného a je dalším důkazem o postupu v nastolování fašismu v tomto státě a jde se již tak daleko, že zfašisovaná byrokracie vědomě a bez jakýchkoli skrupulí porušuje platné zákony, nad jejichž dodržováním má sama dbáti.

Podepsaní táží se vlády ČSR:

Zná vláda tento skandální případ censorské libovůle, ke kterému se nikdy neodvážilo sáhnouti Rakousko?

Jest vláda ochotna tento případ přísně vyšetřiti, naříditi okamžité zrušení konfiskace a úředníka, který ji provedl, příkladně potrestati?

Jest vláda ochotna administraci časopisu "Stráž Lidu" v Přerově celou způsobenou škodu nahraditi?

V Praze, dne 3. ledna 1930.

Juran,

Rjevaj, Hruška, Sedorjak, Tyll, Kliment, Kuhn, Čižinská, Śliwka, Dvořák, Novotný, K. Procházka, Haiblick, Zápotocký, Babel, Kubač, Steiner, Hrubý, Barša, Höhnel, Hadek.

 

115/II. (překlad).

Interpelace

poslance H. Simma a druhů

ministrovi obchodu, průmyslu a živností

o vydání zákona proti hospodářskému vyzvědačství a na ochranu vlastního průmyslu.

V minulých měsících došlo v jabloneckém hospodářském území k událostem, na které dlužno obrátiti pozornost největšího počtu jak soukromých tak státních odpovědných činitelů.

Cizinci poslední dobou zvlášť zkoumali sklářský průmysl, v tomto území po staletí provozovaný, jenž jest základem živobytí asi statisíce lidí a vynikajícím základem finančního vedení státu, se zřejmým úmyslem, aby poznali výrobní methody tohoto průmyslu a pak je úplně nebo zčásti zavlekli do ciziny. Nebudou-li tyto činy přísně stíhány, jistě povedou k smutným faktům, jako již dávno provedenému přeložení průmyslových odvětví, jež jsou zvláštností jabloneckého hospodářského území a jistě nastane ztráta pracovních možností, podobná ztrátě výroby dutých perel a benglí, a katastrofální následky této ztráty lze ještě sotva odhadnouti. Tisíce existencí všech sociálních vrstev bylo by zničeno a bída s nouzí by se zahnízdila ve světoznámé hospodářské jednotce.

Bohužel není prostředku, jímž by bylo lze energicky čelit takovým vývojům. Příslušné nutné ochranné zákonodárství naprosto schází, takže ani vlastním neodpovědným živlům nelze zabrániti, aby přímo nebo nepřímo nezavlékaly průmyslu do ciziny. Výzva k hospodářské kázni a k rozumu nedostačovala vždy, aby se učinila přítrž průmyslovému vyzvědačství nebo napomáhání v něm. To závisí na vydání zákonných opatření, podle nichž se průmyslové vyzvědačství, zavlečení hospodářství do ciziny a pomoc k tomu přísně trestá.

Interpelanti se domnívají, že za tuto povinnou péči je především odpovědné ministerstvo průmyslu, obchodu a živností, které by se mělo ve vládě při nejmenším ujmouti iniciativy na ochranu domácího průmyslu, jeho udržení a dalšího vybudování. Vláda zajisté označí příslušný krok ministra průmyslu, obchodu a živností za krok nejvýše odpovědný a žádané ochraně poskytne všechny státní možnosti. Interpelanti jistě se nemýlí, domnívajíce se, že ministr průmyslu, obchodu a živností jest stejného mínění, a táží se:

je-li ochoten, poněvadž se v jabloneckém hospodářském území provozuje průmyslové vyzvědačství, neprodleně připraviti zákon na ochranu vlastního průmyslu a dosíci, aby byl vydán?

V Praze, dne 17. prosince 1929.

Simm,

Geyer, Kasper, Schubert, Knirsch, Horpynka, inž. Kallina, dr. Keibl, dr. Hassold, dr. Törköly, Szentiványi, Stenzl, Krebs, inž. Jung, Köhler, dr. Schollich, dr. Hanreich, Matzner, Nitsch, dr. Holota, Prause, Eckert.

 

115/III.

Interpelace

poslanců dra Karla Perglera, Jiřího Stříbrného, Rudolfa Gajdy a druhů

ministru pošt a telegrafů

o zvýšení některých poplatků v šekovém řízení poštovního úřadu šekového.

Poštovní úřad šekový oznámil pod čís. 1754 P - 29 20. prosince m. r. všem svým komitentům, že vládním nařízením ze dne 18. prosince 1929 čís. 176 Sb. z. a n., o zvýšení některých poplatků v šekovém řízení poštovního úřadu šekového, zvyšuje s platností od 1. ledna 1930 poplatky uvedené v § 15 odst. 1 a), d), f) a g) Pravidel pro šekové řízení a to:

1. Manipulační poplatek, vybíraný za každý přípis nebo odpis provedený na šekovém účtě, se zvyšuje z 10 na 25 h = 150%.

2. Poplatek za každou poštovní poukázku, převedenou poštovním úřadem na šekový účet vplatním lístkem, se zvyšuje z 5 h na 15 h = 200%.

3. Poplatek za každou šekovou platební poukázku předepsanou k doručení do vlastních rukou se zvyšuje z 5 h na 15 h = 200%.

4. Poplatek za každou platební poukázku, jež se má doručiti na potvrzení vdovství nebo chudoby, žití nezletilců nebo opatrovanců a pod. se zvyšuje z 10 na 25 h.

Pošt. úřad šekový, jak vysvitá z desáté jeho výroční zprávy za r. 1928, měl koncem r. 1928 úhrnem 100.176 (Praha 91.022, Brno 9.154) vkladatelů účtů. Pohledávky na šekových účtech koncem roku 1928 činily 2,635.726.70 Kč. Koncem uvedeného roku vlastnil šekový úřad poštovní vlastních cenných papírů nom. 1.002,314.990 Kč. V prvém svém desetiletí vydělal úhrnem 418,221.987.34 Kč. Z toho reservnímu fondu připadlo 127,895.517.95 Kč, zbytek per 290,326.469.39 Kč činil příjem poštovní správy. Výnos poplatků za uplynulé desetiletí činil 178,827.105.53 Kč, v r. 1928 činil výnos poplatkový 26,894.494.38 Kč. Zatím co pražská úřadovna pošt. úřadu šekového jest vysoce aktivní, brněnská přesto, že počet jejích účtů je doplňován uměle, vykazuje schodek 2,144.063.90 Kč.

Zvýšení dosavadních poplatků na 150 - 200% znamená nové zatížení obchodu a průmyslu o více než 20 mil. Kč ročně. V době vzrůstající hospodářské krise státní úřad přichází s takovýmto horentním zvýšením poplatků, jež naprosto není ničím odůvodněno, poněvadž pošt. úřad šekový i při staré výši poplatků mohl se pochlubiti ziskem více než slušným a dostatečným. Účelem státních úřadů jest sloužiti veřejnosti, nikoliv zneužívati svého monopolního postavení v neprospěch svých komitentů. Účelnější by bylo, aby pošt. úřad šekový účelně zreorganisoval úřadovnu brněnskou, jež jest značně pasivní, ale naprosto není možno zdražováním poplatků poškozovati obchodnictvo, živnostnictvo a průmysl, již tak dosti postižené hospodářskou krisí.

Podepsaní se tudíž táží:

1. Jak odůvodňuje p. ministr pošt a telegrafů zvýšení poplatků v šekovém řízení poštovního úřadu šekového?

2. Čím odůvodňuje p. ministr pošt a telegrafů takovéto zvýšení v době očividně neodvratné hospodářské krise?

3. Co bylo příčinou, že poplatky byly zvýšeny právě v této kritické době?

V Praze, dne 8. ledna 1930.

Dr. Pergler, Stříbrný, Gajda,

Sivák, Mojto, dr. Mederlý, Suroviak, Šalát, dr. Pružínský, dr. Tiso, dr. Polyák, Macháček, Grebáč-Orlov, dr. Gažík, dr. Fritz, Hlinka, Danihel, Slušný, dr. Labaj, Onderčo, dr. Ravasz.

 

115/IV.

Interpelace

poslanců Jana Koudelka, inž. Nečase, Rudolfa Tayerle, Jána Bečko a soudr.

ministru sociální péče

o zjištění zaměstnanců, zmrzačených a nepojištěných v zemědělském a lesním podnikání.

Zemědělské a lesní dělnictvo požívá dobrodiní pojištění pro úraz jen potud, jestliže je zaměstnáno u strojů. Jinak při obvyklé práci zaměstnané dělnictvo zemědělské a lesní pro úraz pojištěno není.

Je tedy zemědělské a lesní dělnictvo poslední a jediná kategorie dělnictva, která postrádá dosud pojištění pro případ úrazu.

Zaměstnavatelé brání se řešení této otázky také s poukazem, že při zaměstnání v zemědělství a lesnictví míra nebezpečí úrazu je velmi nepatrná, takže pojištění to stejně nemělo by velké praktické ceny. Aniž bychom chtěli zkoumati blíže tento argument, poukazujeme na okolnost, že dosud statisticky nebyl zjištěn počet zaměstnanců, zmrzačených a nepojištěných v zemědělství a lesnictví, tím méně rozsah zranění s odhadem nastalé neschopnosti ku práci. Zjištění tohoto stavu je velice důležité, již proto také, aby se mohlo uvažovati o otázce, jak ulehčiti těžký osud těchto nešťastných pracovníků.

Podepsaní se proto táží:

1. Je pan ministr sociální péče ochoten dáti ihned zjistiti všechny zaměstnance, kteří v zemědělství a lesnictví se zmrzačili, aniž byli pojištěni, způsob jejich zmrzačení a ztrátu schopnosti pracovní?

2. Je pan ministr sociální péče ochoten uvažovati o vhodné pomoci těmto nešťastným osobám a navrhnouti vhodná opatření?

V Praze, dne 8. ledna 1930.

Koudelka, inž. Nečas, Tayerle, Bečko,

Neumeister, dr. Macek, Hummelhans, Pik, Chalupa, Biňovec, Kučera, Remeš, Srba, Husnaj, F. Svoboda, Chalupník, Jaša, V. Beneš, Stivín, Klein, Prokeš, Seidl, Hampl.

 

115/V.

Interpelace

poslanců Viléma Brodeckého, Františka Staňka a soudr.

ministrům spravedlnosti a sociální péče

o složení Rozhodčího soudu pro úrazové zaopatření železničních zaměstnanců.

Dle článku VII. zákona z 20. července 1894 č. 168 ř. z. mají železniční zaměstnanci jakož i jich pozůstalí nárok na důchod o polovinu vyšší, než při obyčejném úrazu podnikovém, když by jim příslušel nárok na náhradu škody dle zákona z 5. března 1869 č. 7 ř. z. čili když postiženi byli úrazem dopravním.

Ve výkladu k tomuto ustanovení se praví, že o úraze dopravním i o nároku na vyšší důchod možno mluviti jen:

a) byl-li úraz způsoben událostí v dopravě a

b) neprokáže-li úrazová pojišťovna (nyní správa dráhy), že událost způsobena byla neodolatelnou náhodou nebo neodolatelným činem třetí osoby, za jejíž vinu dráha neodpovídá, nebo konečně vlastní vinou poškozeného.

Již na počátku let devadesátých minulého století projednávána byla zásada, který úraz nutno považovati za dopravní. Na základě celé řady rozsudků Rozhodčího i Nejvyššího soudu ustálila se praxe tak, že za úraz dopravní uznáván byl každý úraz, k němuž došlo událostí v dopravě železnice poháněné živelní silou". Jednalo-li se tedy o zranění zaměstnance, přivoděné pohybujícími se vozy, nebo i na stroji, který byl již vytopen, tj. pod parou, byl to úraz dopravní.

Tato praxe nebyla měněna až do roku 1925, kdy Nejvyšší soud pod č. RV 1831-24 dne 17. února 1925 vynesl rozsudek ve věci osoby civilní, kde nešlo vůbec o železničáře, ve kterém se praví:

"Příhodou v dopravě je událost, která odchylujíc se od normálně obvyklého způsobu dopravy je sama o sobě způsobilou člověka zranit a udála se mimo jeho osobu."

Od této doby postavila se správa čsl. státních drah na stanovisko, že pouze ten úraz může býti považován za dopravní, kde jest prokázaná odchylka od normálně obvyklého způsobu dopravy.

Zastoupení v úrazových sborech jest takové, že železniční správa má možnost velmi často toto své stanovisko prosaditi, takže zhusta jako podnikové hodnoceny jsou úrazy, které za dřívější praxe byly nesporně označovány za dopravní a které ve skutečnosti dopravními jsou. Poněvadž spory zde vzniklé mohou býti projednávány pouze u rozhodčího soudu, je důležito, jak jest rozhodčí soud složen.

Dle §u 38. zák. z 28. prosince 1887 skládá se rozhodčí soud z předsedy, 4 přísedících a potřebných náhradníků. Předseda a jeho náhradník je jmenován po dohodě ministra spravedlnosti s ministrem vnitra z řad soudců z povolání. Z přísedících pozvání mají býti po dohodě ministra vnitra se súčastněnými ministry dva jejich náhradníci z řad technicky školených osob, třetí přísedící a jeho náhradník jest jmenován za pojištění podléhající podnik, čtvrtý a jeho náhradník jest zvolen z řad zaměstnanců.

Za dnešního stavu věci, kdy správa dráhy má zájem na tom, aby počet úrazů dopravních byl co nejmenší a to již z důvodů fiskálních, je velmi důležitou ta okolnost, že oba první přísedící rozhodčího soudu jmenovaní po dohodě příslušných ministrů jsou ve skutečnosti jako vysocí úředníci ministerstva železnic současně i zástupci podniku, takže mimo svého oficielního zástupce má správa drah v senátu Rozhodčího soudu ještě dva členy, zaměstnanci však pouze jednoho. Za této situace funkce předsedy stává se nerozhodnou, neb rozhodčí soud je prostě ovládán správou ČSD.

Toto složení také zaviňuje, že soudce z povolání, který je ve funkci předsedy rozhodčího soudu, nemůže ani dirimovati. Tím tato důležitá instituce pozbývá významu jako soud a stává se stranickou institucí. Již předposlední jmenování přísedících tohoto Rozhodčího soudu žádala "Unie železničních zaměstnanců v ČSR." jako mluvčí pojištěnců, aby jeden z přísedících a jeho náhradník byl jmenován "z osob technicky školených" a osobu takovou, která by zastupovala současně zájmy pojištěnců navrhovala. Leč návrhu toho nebylo dbáno.

Poněvadž jest to jediná cesta, aby mezi přísedícími rozhodčího soudu bylo docíleno parity a ve sporných případech mohl rozhodovati soudce z povolání ve funkci předsedy, upozorňujeme na tuto nepřístojnost a tážeme se:

Jsou pp. ministři spravedlnosti a sociální péče ochotni postarati se v intencích zákona o nápravu neudržitelného složení rozhodčího soudu pro úrazové zaopatření železničních zaměstnanců?

V Praze, dne 8. ledna 1930.

Brodecký, Staněk,

Chalupník, inž. Nečas, Hampl, Biňovec, Koudelka, Brožík, Chalupa, Seidl, Polach, Tomášek, Neumeister, Hummelhans, dr. Macek, Prokeš, Kučera, Stivín, Srba, Jaša, V. Beneš, Nový, Tayerle.

 

115/VI.

Interpelace

poslanců Františka Seidla, Viléma Brodeckého, inž. Jaromíra Nečase a soudr.

vládě

o vydání vládního nařízení k § 210 odstavec 2. platového zákona.

Zákonem ze dne 26. června 1926, čís. 103 Sb. z. a n., zřízena ve smyslu § 210 odst. 2. nová kategorie pomocných kancelářských úředníků, kteří co do služebního poměru staví se na roveň úředníkům, podléhajícím služební pragmatice a jejich platové poměry mají býti upraveny vládním nařízením.

Platový zákon jest v činnosti již plné čtyři roky, ale zákonem nařízená požitková úprava pomocných kancelářských úředníků dosud provedena nebyla. Kancelářští zaměstnanci, přicházející v úvahu ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, jsou sice postupně po splnění podmínek jmenování pomocnými kancelářskými úředníky - ale ve jmenovacích dekretech se výslovně zdůrazňuje, že tímto jmenováním nenastávají žádné požitkové změny a dotyčným ponechávají se prostě dřívější požitky dle vládního nařízení 113/1926 Sb. z. a n., platné pro kategorii kancelářských oficiantů (vrchních).

Jsou-li pomocní kancelářští úředníci jmenováni ve smyslu §u 210, odst. 2., co do služebního poměru postaveni na roveň úředníkům podléhajícím služební pragmatice, dosahují sice trvalého nevypověditelného služebního poměru, vztahuje se na ně služební pragmatika v uložených povinnostech, ukládá se jim plněhodnotná úřednická práce - ale jejich požitky zůstávají vyměřeny podle platových stupnic kategorií nižších. Praxe taková jest v zásadním rozporu s nosnou zásadou platového zákona o individuelním hodnocení služebního výkonu příslušnými požitky.

Jsou-li pomocní kancelářští úředníci postaveni na roveň úředníkům pragmatikálním co do povinností, musí jim býti postaveni na roveň i všemi právy, především požitkovými, poněvadž není možným a zásadně správným ukládati povinnosti a odpírati práva, zvlášť v tom případě, když praxe taková dostává se do rozporu s platným zákonem.

Požitky pomocných pragmatikálních úředníků nutno upraviti s ohledem na konanou práci, s ohledem na ustanovení § 210/2 na roveň pragmatikálním úředníkům, aby stejné povinnosti byly vyváženy i stejnými právy zaměstnanců.

Protože požitky pragmatikálních úředníků jsou platovým zákonem přesně stanoveny, není třeba nové platové stupnice pro pomocné kancelářské úředníky, nýbrž vládním nařízením nutno oceniti služební výkon této kategorie s ohledem na jeho význam a zodpovědnost stejnými požitky, jaké u úředníků IV. po př. III. služební třídy. I při takovém řešení zůstane mezi kancelářskými úředníky pragmatikálními a pomocnými značný rozdíl čtyř až šesti roků v neprospěch druhých, poněvadž pragmatikální úředník dosáhne základního platu 9.000 Kč po čtyřech až šesti (čekatelských), pomocný úředník teprve po deseti letech započtené služební doby (po splnění podmínek uložených § 210, odst. 2. plat. zákona).

Provedení tohoto nezbytného požitkového opatření nelze dále odkládati a proto trváme na vydání vládního nařízení o požitcích pomocných kancelářských úředníků v době nejbližší.

Podepsaní se táží pana ministerského předsedy:

1. Je vláda ochotna vydati co nejdříve vydati vládní nařízení o požitcích pomocných kancelářských úředníků ve smyslu §u 210, odst. 2. platového zákona?

2. Je vláda ochotna oceniti uložený služební výkon pomocných kancelářských úředníků ve smyslu nosné zásady platového zákona s ohledem na ustanovení § 210. odst. 2. stejnými požitky základními, stejnými postupy, stejným činovným a stejnými dětskými přídavky, jako u úředníků podléhajících služební pragmatice tak, aby stejná práce ve prospěch státu konaná byla také stejně odměňována?

3. Je vláda ochotna přiznati takto upravené požitky pomocným kancelářským úředníkům se zpětnou platností ode dne jmenování pomocnými kancelářskými úředníky?

V Praze, dne 8. ledna 1930.

Seidl, Brodecký, inž. Nečas,

Jaša, F. Svoboda, Chalupník, Neumeister, Tayerle, Bečko, V. Beneš, Biňovec, Husnaj, Srba, Chalupa, Hummelhans, Prokeš, Staněk, Pik, Kučera, Hampl, Nový, Stivín, Jurnečková.

 

115/VII.

Interpelace

poslanců Františka Seidla, Viléma Brodeckého, inž. Jaromíra Nečase, Frant. Staňka, Rudolfa Tayerle a soudr.

vládě

o vydání vládního nařízení k § 142 platového zákona.

Zákonným ustanovením § 142. platového zákona byla vláda Československé republiky zmocněna vydati nařízení o započtení předchozích služeb pro zvýšení služného. Po čtyřleté účinnosti platového zákona tato otázka vládou řešena nebyla a zápočty předchozích služeb provádí se volným uvážením ministerstva financí a vnitra k příslušnému návrhu ústředního úřadu jednotlivě, v míře naprosto nedostatečné.

Pouze k jmenování kancelářských oficiantů (vrchních) kancelářskými úředníky bylo vydáno generální interní nařízení ministerstva financí po dohodě s ministerstvem vnitra, podle kterého se započítávají v poměru kancelářského úředníka dvě třetiny předchozí služební doby, ze zbytku čekatelskou dobu přesahujícího. U cestmistrů, poříčních a plavebních zaměstnanců zhodnocuje se v úřednické kategorii předchozí služební doba pouze v takovém rozsahu, aby bylo docíleno vyrovnání požitků a nebyly snad v úřednické kategorii vyměřeny platy nižší. V ostatních případech postupuje se individuálně s ohledem na odstavec 3., 4. a 5. § 142. plat. zákona - po volném uvážení ministerstva vnitra a financí.

Tímto provisorním řešením a příliš neopatrným rozhodováním ministerstva vnitra a financí (aby generální vládní nař. nebylo prejudikováno) jsou zaměstnanci v úvahu přicházející velmi citelně požitkově zkracováni po čtyři roky uplynulé a snad i na celou řadu roků pro budoucno, než příslušné vládní nařízení bude vydáno.

Otázka zápočtu předchozích služeb pro zvýšení služného, týká se především zaměstnanců kategorií nejnižších, dále úředníků 6. a 7. platové stupnice a menšího zlomku úředníků středních. Nižší a střední úřednictvo bylo velmi citelně postiženo při převodech do nových platů, které se dály podle hodnostní třídy dosažené jmenováním (nikoliv časovým postupem) a téměř všechno nižší úřednictvo dosahovalo do konce roku 1925 časovým postupem požitků o dvě až tři hodnostní třídy vyšších, než jmenováním dosažená hodnostní třída. V důsledku této nevýhody byli úředníci zkracováni již při převodech a veliká většina (přes 90%) dosahovala převodově pouze nejnižší platové stupnice. Mimo to byly převody do nových platů provedeny generálně o jednu platovou stupnici níže, která jmenováním na systemisovaná místa úřednická u vyššího úřednictva byla vyrovnána, v mnoha případech o překročena, kdežto 80 - 85% nižších úředníků zůstává i po provedeném jmenování na systemisovaná místa v platových stupnicích dosažených pouze převodem, ano i mimo systemisovaný stav, bez vyhlídky na další povýšení. Nezískává tudíž nižší úřednictvo systemisací vyrovnání o zkrácenou platovou stupnici při převodech a nezískává vyššího služného ve své platové stupnici, poněvadž započtení předchozích služeb pro zvýšení služného se neprovádí.

Přestup do vyšší kategorie týká se hlavně zřízenců, oficiantů (vrchních) a proto mají především tyto kategorie zájem na provedení §u 142. platového zákona, dále úředníci bývalí oficianti a bývalí certifkatisté, kteří z předchozích služeb ztratili zákonem 89/1919, provedením zákona 222/1920 (666/1920) sedm roků, srážkou čekatelské doby další 3 - 5 roků a převody do nižších platových stupnic (které systemisací vyrovnány nebyly) byli nově požitkově zkráceni. Činí tudíž celková ztráta na předchozí služební době tč. požitkově nezhodnocené - 10 až 12 roků služebních vedle značné ztráty utrpěné nevýhodnou systemisací. Oficianti jmenovaní úředníky podle § 7. odst. 7. plat. zákona ztrácí jednu třetinu služební doby, ze zbytků čekatelskou dobu přesahujících. Cestmistři a poříční zaměstnanci ztrácí v důsledku nemožného zákona 307/1919 propočítáním služební doby podle zákona 222/1920 (666/1920), dále převodem do nových platů, ve smyslu platového zákona 15 - 20 roků efektivní služební doby ve státní službě ztrávené. Cestmistři na Podkarp. Rusi ztrácí z předchozí služební doby 20 až 30 roků služebních, které ve vyměřených požitcích úřednických zhodnoceny nejsou, ačkoliv před jmenováním úředníky konali stejnou práci na těchto služebních místech. Byla tedy předchozí služba plně rovnocenná.

Je proto nezbytně nutným, praktickým použitím § 142. platového zákona - přiznáním předchozích služeb pro zvýšení služného - docíliti požitkového vyrovnání a odstranění křivd způsobených nejen provedením platového zákona, ale i zákonů tomuto předcházejících.

Podepsaní táží se pana ministerského předsedy:

1. Je vláda ochotna vydati vládní nařízení k § 142. platového zákona co nejdříve?

2. Je vláda ochotna zhodnotiti a započísti pro zvýšení služného i do nároku, veškerou služební dobu předchozí, nepřetržitě odslouženou ve veřejných službách v poměru plně zaměstnaných kancelářských praktikantů, volontérů, pomocníků, oficiantů (vrchních), dále služební dobu smluvní a jinou provisorní, vojenskou služební dobu presenční a válečnou, dále četnickou a vojenskou službu dobrovolnou - v plném rozsahu?

3. Je vláda ochotna provésti úpravu služného v důsledku takto zhodnocených předchozích služeb do postupu i nároku se zpětnou platností od 1. ledna 1927?

V Praze, dne 8. ledna 1930.

Seidl, Brodecký, inž. Nečas, Staněk, Tayerle,

Hampl, Bečko, Stivín, Prokeš, Husnaj, Brožík, Klein, Jaroš, Nový, Remeš, Neumeister, Kučera, Jaša, Chalupník, V. Beneš, Jurnečková, Pik, Hummelhans.

 

115/VIII.

Interpelace

poslanců Františka Seidla, Viléma Brodeckého, inž. Jaromíra Nečase, Husnaje, Rudolfa Tayerle a soudr.

ministru veřejných prací

o služebním poměru státních cestmistrů na Podkarpatské Rusi.

Státní cestmistři byli až do konce roku 1925 požitkově velmi zkracováni, nemožným a právně neudržitelným zákonem ze dne 28. května 1919, čís. 307 Sb. z. a n., jehož požitkové a postupové zásady byly v zásadním rozporu se zákonem 541/1919 Sb. z. a n. Výklad zákona 307/1919, byl ještě daleko nepříznivější než zákon sám. Všechny snahy o nápravu se rozbíjely o neústupnost příslušných referentů právního oddělení ministerstva veřejných prací.

Na Podkarp. Rusi byl až do konce roku 1925 úplný požitkový chaos v platech státních cestmistrů, který ani platovým zákonem nebyl odstraněn. Okolnost tato zaviněná tamními referenty v letech 1920 - 1923, kteří neznalostí zákonů a personální praxe, ustanovovali cestmistry smluvními úředníky, s požitky podle hodnostních tříd, nepřihlížejíce k zákonu 307/1919, vůbec. Nepovolávali cestmistry k předepsaným zkouškám, čímž protizákonně prodlužovali provisorní služební poměr cestmistrů. Když ministerstvo veřejných prací v roce 1923 zjistilo tyto požitkové nepořádky u státních cestmistrů při referátě ministerstva veřejných prací v Užhorodě, zrušilo všechny vydané úřední dekrety cestmistrů a zařadilo je znovu do kategorie zřízenecké tak, jako by teprve v roce 1923 nastoupili službu. Osobní referent byl sice odvolán, ale jeho přehmaty odpykali státní cestmistři nevýhodným zařazením. Ministerstvo veřejných prací neprovedlo revisi případů od nastoupení služby cestmistrů, nýbrž ode dne zjištění nesprávného zařazení, což bylo základním omylem a novým zkrácením požitkovým, hlavně u cestmistrů: Jana Nováka a Františka Šmída v Užhorodě, Emila Horáka v Mukačevě, Jana Politzera v Terešvě, Františka Hřebíka ve Volovci a mostmistra Josefa Kocmana v Užhorodě.

Jan Novák vykazuje k 31. prosinci 1929 celkovou služební dobu 36 roků, 8 měsíců a 20 dní. Je požitkově zařazen do 6. platové stupnice stupeň služného a), což odpovídá požitkově zhodnoceným 16 rokům - ztrácí tak ze své služební doby více než 20 roků. František Šmíd vykazuje k 3. prosinci 1929 celkem 38 roků a je požitkově zařazen do 7. platové stupnice, stupeň služného a), což odpovídá zhodnoceným 7 rokům - ztrácí plných 31 let. Emil Horák vykazuje k 31. prosinci 1929 celkem 30 roků, 8 měsíců a 28 dní. Je požitkově zařazen do 7. platové stupnice, stupeň služného a), což odpovídá zhodnoceným 7mi rokům - ztrácí z celkové služební doby přes 23 roků. Jan Politzer vykazuje k 31. prosinci 1929 celkem 29 roků, 8 měsíců a 21 den a je zařazen do 7. platové stupnice, stupeň služného a), což odpovídá zhodnoceným 7 rokům - ztrácí více než 23 let. František Hřebík je dosud podúředníkem, ač vykazuje přes 20 roků služebních. Mostmistr Josef Kocman vykazuje k 31. prosinci 1929 celkem 21 roků a 5 měsíců. Je zařazen v 7. platové stupnici, stupeň služného a), což odpovídá 7mi rokům - ztrácí více než 14 roků, které v požitcích úřednických zhodnoceny nejsou. Všichni jmenovaní nastoupili službu na Podkarp. Rusi v roce 1920.

Naproti tomu nastoupili v Čechách cestmistři: Josef Smrkovský v Teplicích (15.-III.-1921), Bohumír Pešl v Praze (16.-III.-1921), Frant. Vaníček ve Stodě (19.-III.-1921), Bohumil Štěpán v Praze (22.-III.-1921), Josef Dlouhý v Horšově Týně (4.-VIII.-1921), Václav Hnízdil v Dobříši (1.-II.-1922), Josef Šimek ve Falknově n./O. (20.-VII.-1921). Tito byli již v roce 1922 a 1923 jmenováni úředníky a zařazeni vesměs (vyjma Hnízdila) do IX. hodnostní třídy 3. a 4. platový stupeň. Služebně starší cestmistři na Podkarpatské Rusi dosáhli teprve ku konci roku 1924, pouze XI. hod. třídy 1. stupeň platový. Po provedení platového zákona mají jmenovaní cestmistři v Čechách vesměs 7. platovou stupnici, stupeň služného e) a f), ba někteří již i náslužní přídavky, zatím co cestmistři na Podkarp. Rusi jsou zařazeni do 7. platové stupnice, stupeň služného a) (vyjma Nováka).

Cestmistři na Podkarpatské Rusi mají 30 i více roků do pense jako podúředníci - jako úředníci většinou pouze 7 roků, při stáří od 50 do 60 let. To je přece stav naprosto neudržitelný a nemožný.

Je naprosto nepochopitelno, jak se vykládaly a prováděly stejné zákonné předpisy pro cestmistry v Čechách a jak na Podkarp. Rusi - ač stejné zákony platí pro obě země. Starší cestmistři na Podkarpatské Rusi dosahují po provedení platového zákona základního platu 9.000 Kč, mladší cestmistři v Čechách základního platu 18.000 Kč, případně i platů vyšších. Tak různé výsledky nebyly docíleny jistě v žádné jiné kategorii veřejných zaměstnanců.

Cestmistři na Podkarpatské Rusi konají služby za poměrů a podmínek daleko svízelnějších a proto jim svého času byla přiznána tzv. podkarpatoruská výhoda - která nejen že byla platovým zákonem úplně zrušena, ale tamní cestmistři dosahují při delší služební době pouze polovičních základních platů než mladší cestmistři v Čechách.

Všechny žádosti, odvolání a rozklady předkládané podkarpatoruskými cestmistry služební cestou, byly ministerstvem veřejných prací zamítány jako bezdůvodné, takže jednotlivě nemohou se tamní cestmistři dovolati svých práv.

Ve smyslu stručného porovnání požitků a přehledů služební doby, táží se podepsaní:

1. Proč bylo pro státní cestmistry na Podkarp. Rusi použito jiného výkladu zákonných předpisů než pro cestmistry v Čechách?

2. Je pan ministr ochoten nechati vyšetřiti příčiny těchto požitkových rozdílů?

3. Je pan ministr ochoten naříditi revisi všech uvedených případů služebního poměru cestmistrů na Podkarp. Rusi, ode dne nastoupení služby těchto a naříditi požitková vyrovnání s cestmistry v Čechách se zpětnou platností?

4. Je pan ministr ochoten předložiti tyto případy ministerské radě, jako případy zvláštního zřetele hodné a žádati o zmocnění k požitkové unifikaci s cestmistry v Čechách v tom případě, že by ministerstvo veřejných prací nemohlo s ohledem na platné předpisy sjednati nápravu ve vlastní moci?

V Praze, dne 8. ledna 1930.

Seidl, Brodecký, inž. Nečas, Husnaj, Tayerle,

Polach, Biňovec, F. Svoboda, Brožík, Pik, Benda, Neumeister, Kučera, Chalupa, Remeš, Hampl, Hummelhans, V. Beneš, Prokeš, Bečko, Jaša, Tomášek, Chalupník.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP