Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1930.

III. volební období.

2. zasedání.


336.

Zpráva

ústavně-právního výboru

o vládním nařízení ze dne 1. prosince 1929, č. 17 Sb. z. a n. o některých přesunech působnosti ministerstev na úřady zemské.

Zákon ze dne 14. července 1927, č. 125 Sb. z. a n. zmocnil vládu, aby nařízením přesunula některé části působnosti ministerstev na zemské úřady nebo naopak a některé části působnosti zemských úřadů na okresní úřady nebo naopak.

Vládní nařízení o přesunech působnosti ministerstev na zemské úřady nebo naopak vyžaduje schválení Národního shromáždění. Vláda jest povinna předložiti takové nařízení do čtyř neděl po vydání jeho oběma sněmovnám ke schválení. Odepře-li některá sněmovna toto schválení, pozbývá vládní nařízení účinnosti.

Používajíc tohoto zákonného zmocnění, vydala vláda dvě nařízení ze dne 18. prosince 1929, z nichž nařízení č. 186 Sb. z. a n. obsahuje přesuny působnosti zemských úřadů na úřady okresní a nařízení č. 187 obsahuje přesuny působnosti ministerstev na úřady zemské. Nařízení č. 187 předložila pak vláda v zákonné lhůtě oběma sněmovnám ke schválení.

Toto nařízení nezasahuje nikterak hluboko do dosavadního rozdělení kompetence mezi ministerstvy a zemskými úřady. Jednotlivá jeho ustanovení týkají se pak skoro vesměs Slovenska a Podkarpatské Rusi, na nichž platné zákony uherské neměly k disposici zemských úřadů, takže soustřeďovaly v úřadech ústředních i takovou agendu, která v území bývalého Předlitavska byla tak jak tak vyřizována u místodržitelství. Když nyní byl i pro Slovensko a Podkarpatskou Rus zřízen zemský úřad, naskýtá se vhodná příležitosti aby byl způsob správy unifikován a aby v ministerstvech nebyla vyřizována agenda z východních částí republiky, která je vyřizována u zemských úřadů. Týká-li se historických zemí.

Šlo tedy spíše o jakési zrovnoprávnění zemského úřadu bratislavského se zemskými úřady v Praze a Brně, nežli o cílevědomou decentralisaci naší správy.

Přes to, že význam tohoto vládního nařízení je velmi omezený, bylo přirozeno, že výbor ústavně-právní dotkl se - jednaje o jeho schválení - opět jednou otázky správy vůbec. Snad právě úzký rámec tohoto nařízení vyvolal jednání širšího rozsahu, poněvadž není dosti úměrný k potřebám reformy správy.

Výbor ústavně-právní poslanecké sněmovny uvažoval takto:

Problém veřejné správy obsahuje v podstatě dva komplexy otázek:

1. do kterých oborů lidské činnosti má veřejná správa zasahovati;

2. jak má býti účelně upravena kompetence jednotlivých orgánů veřejné správy: že veřejná správa trpí těžkými vadami; není už po několik desítiletí nijakým tajemstvím. Je známo, že v Rakousku pracovala na reformě veřejné správy pořadu let komise, složená z vynikajících odborníků, kteří sice vypracovali v jednotlivých odborech velmi cenné monografie, ale nedospěli k nijakému výsledku, protože vnitropolitické problémy Rakouska byly zatlačeny do pozadí událostmi zahraničními.

Hlavními závadami veřejné správy rakouské, která je sdílela snad se všemi veřejnými správami střední a západní kontinentální Evropy, bylo, že se snažila upravovati předpisy a kontrolou činnosti, jež si mohli občané vyříditi stejně dobře anebo i lépe bez úředního zásahu, a že každý akt nižšího orgánu veřejné správy podléhal několikanásobné kontrole vyšších orgánů. Tyto závady prýštily z jednoho zdroje: z nedůvěry, kterou veřejná správa chovala k občanům, jak co do jejich schopností, tak co do jejich loyálnosti a kterou vyšší orgány chovaly oproti orgánům nižším. Následky této nedůvěry jsou dobře známy

Především se rozmohla ve státě všemocná byrokracie, která musila se oddáliti od občanů, aby mohla státi nad nimi, a z úřadování vytvořila účel sám pro sebe. V byrokracii samotné pak byla potlačena takřka naveskrz iniciativní činnost nižších orgánů veřejné správy, rozšířil se nedostatek vědomí odpovědnosti, zavládla pohodlná plochost.

Proto se "úřadovalo" mnoho, úřední agenda byla těžkopádná a proto pomalá a drahá, třeba veřejní zaměstnanci neměli ustláno na růžích.

Po převratu se u nás začalo mnoho mluviti o potřebě, aby naše veřejná správa byla zbavena svého byrokratického rázu, aby byla "amerikanisována" - ale skutek utek.

Za krátko jsme viděli, že závady staré rakouské správy veřejné se nejenom v naší správě zahnízdily takřka k nevykořenění, nýbrž že ještě více vzrostly.

Zase byla prvním jejich zdrojem nedůvěra. Orgány veřejné správy státní za války "dělaly válku": pronásledovaly všechny, kdo necítili povinnost podporovati válečné nadšení, donucovaly k upisování válečných půjček, až zničily sta a sta institucí i jednotlivců, rekvírovaly materiál, potřebný pro vedení války, vyhledávaly lidský materiál pro zákopy i továrny pod vojenským dozorem atd. atd.

Je lhostejno, činili-li tak jednotliví úředníci rádi či s odporem, je lhostejno, činili-li pouze, co jim bylo nařízeno či něco nad to; faktem zůstalo, že vykonávali činnost v lidu nenáviděnou a že lid přenášel nenávist na každého jednotlivého činitele veřejné správy státní.

Převrat poskytl lidu příležitost, aby této nenávisti dal zřejmý výraz. Je v živé paměti, jak rázem byla v niveč obrácena dosavadní autorita přemocných okresních hejtmanů a jejich pomocníků. Tito činitelé nebyli již s to, aby s úspěchem řídili veřejnou správu ve svých dosavadních obvodech působnosti. Naproti tomu lid zahrnoval až dětinskou důvěrou osoby, které povolal aneb dal povolati na rozhodující místa ve státě. Pojem kompetence přestal existovati. Každý občan obracel se s důvěrou jedině na ministra ve věcech sebe nepatrnějších, které dříve vyřizovalo policejní komisařství.

Ale i když první vlny tohoto proudu opadly, když úředníci veřejné správy byli na rychle vyměněni a každý přišel do nového obvodu působnosti se štítem dosud nepopsaným, nebylo ministerstvům uleveno tak, jak by toho zájmy veřejné správy byly vyžadovaly. Úředníci veřejné správy byli zastrašeni. Veřejné mínění jim nebylo nakloněno. Jsouce však prvním nárazníkem, na nějž narazilo prudké vlnobití první doby popřevratové, nezachycovali těchto vln, nýbrž sdíleli je dál a dále. Neodvažovali se rozhodovati; ke každému rozhodnutí, o němž se domnívali, že by mohlo vzbuditi veřejnou pozornost, vyžadovali souhlasu nadřízených úřadů.

Tyto se proto rozšiřovaly nadměrně. Když pak už bychom se byli dostali do normálnějších poměrů, měli jsme už vybudovány ústřední, úřady, které si už zvykly rozhodovati ve věcech, jež jindy bývaly vyřizovány nižšími stolicemi, a které jsouce nyní naplněny nedůvěrou k nižším stolicím, soustřeďovaly u sebe čím dál tím rozsáhlejší agendu už podle zákona, že každý organism chce žíti.

Kam vede tato hypertrofie našich ústředních úřadů, ukazují budovy našich ministerstev, které jsou mnohem větší, nežli byly obdobné budovy rakouských ministerstev a dokazuje počet úředníků v našich ústředních úřadech v poměru k počtu úředních sil v ústředních úřadech bývalého Rakouska.

Nedůvěra veřejné správy proti občanovi a nedůvěra vyšších úřadů proti nižším a následky této nedůvěry zdražují naši veřejnou správu a činí ji těžkopádnější a proto zdlouhavější, nežli byla kdy dříve. Reforma veřejné správy stala se proto heslem dne.

Znovu se mluví o komisích, které by měly přezkoumati všechny odbory veřejné správy a vypracovati návrhy na její zjednodušení, zrychlení a tím zlevnění.

Nelze věřiti, že by reforma veřejné správy mohla býti provedena jako jednotný celek. Kdo tak soudí, odkazuje ji do daleké neznámé budoucnosti. Reforma správy dá se provésti pouze postupně, jednak tím, že veřejná správa bude se postupně vzdávati zásahů do oborů lidské činnosti, v níž těchto zásahů není třeba; jednak tím, že vyšší orgány veřejné správy budou nižším orgánům postupně vraceti agendu, kterou časem na sebe strhly.

K první části této reformy nevzchopí se správa samotna. Budou to musit býti zákonodárné sbory, jako vrcholná instituce zastupující zájmy všech občanů, jež bude musit vytlačovati veřejnou správu z různých odborů lidské činnosti. Vzchopí-li se k tomu zákonodárné sbory vůbec, půjde to vůbec jen velmi zvolna, krok za krokem a bude to trvati dlouho. Snadno byla byrokracii dána práva, jež velmi nesnadno jí budou odnímána. To tím spíše, kdyžtě v naší veřejnosti není dosud nijakého zájmu pro význam veřejné správy.

Proto je pochopitelno, že se spíše dostaneme ke druhé části reformy veřejné správy. Totiž ke vrácení agendy nižším jejím orgánům, nebo dokonce ke předávání agendy nižším orgánům, kterou vykonávaly vyšší orgány dříve vždy samy.

V tom směru provedl již velmi důležitou změnu - nepřihlížím-li k zákonům přechodného rázu - zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří z 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n., který v §u 239 ustanovil, že v řízení správním proti rozhodnutí druhé stolice, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí první stolice, není opravného prostředku.

Ještě dále pak jde všeobecný zákon ze dne 14. července 1927, č. 125 Sb. z. a n., o organisaci politické správy, který připouští v čl. 8., vůbec pouze dvě rozhodovací instance v řízení správním, bez ohledu na to, zdali jejich rozhodnutí jsou souhlasná čili nic.

Nutno zatím vyčkati, jak se tato novinka osvědčí v praksi. Zatím nutno se obávati, že tato novinka bude delší dobu zatěžovati Nejvyšší správní soud, bez toho už přetížený. Bude proto také nutno vyšetřiti, jak bylo u úřadů ústředních využito uvolnění, které u nich zřejmě nastane. Zatím ještě asi není tato úleva znatelná, poněvadž ústřední úřady namnoze ještě nevyřídily zbytků z dřívější doby. Ale této okolnosti bude nutno věnovati mimořádnou pozornost, poněvadž by se nám špatně vyplatila reforma, která zatíží Nejvyšší správní soud, na jehož bezvadné judikatuře má stát mimořádný zájem, kdyby zároveň neznamenala velké ulehčení v ministerstvech, tedy v silách poměrně nejdražších a účelné využití těchto uvolněných sil.

Ke zjištění těchto výsledků má sloužiti resoluce, kterou ústavně-právní výbor přijal.

Znamená-li zavedení dvou správních instancí všeobecné ulehčení správy, jsou změny, které byly provedeny v působnosti různých úřadů veřejné správy tím, že podle §u 8 zákona č. 125 z r. 1927 a vládního nor řízení ze dne 18. prosince 1929, č. 187 Sb. z. a n., přesunuje se některá agenda z působnosti ministerstev na úřady zemské a podle vládního nařízení z téhož dne č. 186 Sb. z. a n. přesunuje se některá agenda z působnosti zemských úřadů na úřady okresní, vhodným podkladem pro ulehčeni úřadů, na něž se vztahují - aspoň v tom úzkém rámci, o němž byla shora řeč.

Zkoumáme-li podrobně tato obě nařízení, můžeme všeobecně říci: Má-li vyšší orgán veřejné správy za to, že některou část jeho agendy může se stejným úspěchem vyřizovati orgán nižší, tedy je možno bráti takové rozhodnutí za bernou minci a jest vítati, že se vyšší orgán k tomu odhodlal. Můžeme tedy s klidným svědomím schváliti vládní nařízení č. 187, jehož schválení je zákonem vyhrazeno zákonodárným sborům. Nařízení to může spíše vzbuzovati podivení, jakými vedlejšími věcmi se zabývala dosud ministerstva i zemské úřady; nikdo se nebude diviti tomu, že se vyšší úřady této přítěže zbavují, nýbrž spíše tomu, že mnohých úkonů tohoto druhu vůbec nevylučují z působnosti úřadů a nepřenechávají občanům samotným jejich vyřízení.

Ústavně-právní výbor považuje vládní nařízení za první krok na dráze postupného zjednodušování veřejné správy, která přiblíží ji občanovi a umožní rychlejší přihlížení k jeho potřebám. Je třeba, aby brzy následovaly kroky další a aby se nezastavovaly před věcmi poněkud důležitějšími a naléhavějšími, nežli jsou předměty, uvedené v projednávaném vládním nařízení. Je zejména třeba, aby rychle byla nižším orgánům vrácena agenda, kterou vykonávaly dříve a kterou dnes již bezdůvodně drží stále orgány vyšší. A je zvláště třeba, aby se tak brzy stalo u obchodních podniků státních, které soustřeďováním agendy u ústředních a vyšších orgánů vůbec stávají se nehybnými a drahými.

Veřejnost uvítá jistě s porozuměním tyto reformy. Snad vyvolají větší zájem veřejnosti o veřejnou správu vůbec a snad malý začátek bude míti důležité následky: snad za součinnosti administrativy s legislativou dospějeme přece k tomu, že veřejná správa přestane býti nevítaným poručníkem občana a přemění se ve vyhledávaného a váženého pomocníka jeho.

Ústavně-právní výbor navrhuje proto, aby poslanecká sněmovna schválila vládní nařízení ze dne 18. prosince 1929, č. 187 Sb. z. a n.

Resoluce:

1. Vláda se vybízí, aby do 31. března 1931 podala poslanecké sněmovně zprávu, jak se osvědčilo ustanovení čl. 8. zákona ze dne 14. července 1927, č. 125 Sb. z. a n. o organisaci politické správy, oč pravděpodobně vzrostla odstraněním třetí stolice agenda Nejvyššího správního soudu, oč se zmenšila agenda třetích stolic a jak tyto využily nastalé úlevy.

2. Vláda se současně vyzývá, aby předložila další návrhy ke zjednodušení veřejné správy vždy se zprávou o výsledku opatření dosud provedených.

3. Vláda se žádá o sdělení, jak pokročily práce pro reformu veřejné správy podle zákona č. 286 z r. 1925 o úsporných opatřeních ve veřejné správě.

V Praze, dne 27. února 1930.

Dr Mičura v. r.,

Dr Winter v. r.,

předseda.

zpravodaj.


 


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP