Dosavadní roztříštěnost právních předpisů o kompetenci ohledně udělování a odnímání práva veřejnosti nemocnicím vedla k tomu, že vláda předložila návrh zákona této věci se týkající. Zákonné úpravy této věci je nezbytně třeba, protože zemské sněmy, do jejichž kompetence tato pravomoc patřila podle zákona ze dne 5. března 1888 čís. 19 z. z., již dávno přestaly fungovati fakticky i právně. Naproti tomu nelze nekonstatovati, že předkládaná předloha znamená jisté zhoršení proti dřívějšímu stavu. Podle staré úpravy udělovalo se právo veřejnosti zákonem zemským a odnímati právo veřejnosti příslušelo opět zemskému zákonodárství a to k návrhům zemského výboru nebo politického úřadu zemského. Příslušela tedy tato věc do kompetence samosprávy a nutno veřejně konstatovati, že jen zásluhou samosprávy byly veřejné nemocnice vybudovány a povzneseny na nynější značnou vysokou míru výkonnosti. Až na zcela mizivé procento nemocnic státních (hlavně na Slovensku a Podkarpatské Rusi) byly a jsou všeobecné veřejné nemocnice zakládány i spravovány orgány autonomními, obcemi, okresy a zeměmi.

Bylo by tedy nejen účelno, nýbrž odpovídalo by i historickému vývoji, kdyby přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím bylo ponecháno zemským zastupitelstvům.

Na místo této jednoduché cesty jest navrhován složitější postup. Otázka tato má, býti řešena vládou k návrhům ministerstva veřejného zdravotnictví v dohodě s ministerstvem vnitra a s ministerstvem financí a jen po vyslechnutí příslušného zemského zastupitelstva. Věc tuto není třeba řešiti centrálně, nýbrž otázka práva veřejnosti u některé nemocnice jest spíše povahy místní, takže rozhodování zemského zastupitelstva po slyšení zastupitelstva okresního by spíše vyhovovalo účelu. Prohlášení práva veřejnosti má za následek kromě jiného, že nedobytné ošetřovací náklady jsou hrazeny zemskými fandy společně s obcemi. Byla by tedy záruka, že zemská zastupitelstva již s ohledem na zemské finance dbala by potřebné opatrnosti a není k tomu účelu potřebí dohody s ministerstvem financí. Jestliže až dosud dovedla zemská autonomie postupovati v této věci účelně a hospodárně, není důvodů proč by jí tato pravomoc měla býti nadále odpírána, zvláště když dnes převážnou většinu nákladů nemocničních hradí jednotlivci, nemocenské pojišťovny a Léčebné fondy.

Formální úpravou navrhovanou tímto zákonem není ovšem odpomoženo ožehavé otázce zřizování a zdokonalování veřejných nemocnic. Zákon z roku 1888 jest zastaralý a vývoj veřejného zdravotnictví již daleko předběhl tuto úpravu zákonnou. Podle dosavadního zákona nesmějí býti ku příkladu do veřejné nemocnice přijímány rodičky, leda by šlo o osoby bez přístřeší. Naproti tomu jest všeobecně uznávána potřeba zřizovati útulky pro rodičky při nemocnicích a při některých nemocnicích se vskutku takováto oddělení zřizuji. Podle nynějšího zákona nesmí býti do nemocnice přijaty osoby stižené nemocí nezhojitelnou nebo neduhem chronickým, ač je všeobecně uznáváno, že i osoby takovéto aspoň v určitých fázích nemoci ústavního léčení potřebují.

Hlavním nedostatkem nynějšího zákona jest však okolnost, že neustanovuje, za jakých podmínek a kým musí býti zřízena, veřejná nemocnice a v jakém rozsahu, nýbrž obsahuje jen ustanoveni, že zřizovati nemocnice mohou obce, okresy, sbory aneb jednotlivci. V tom směru jest již nový nemocniční zákon rakouský obsažnější a určitější. Protože mecenášů, kteří by zřizovali nemocnice, není ani mezi finančně silnými jednotlivci, ani mezi bankami a těžkým průmyslem a protože samospráva je dnes tak finančně zeslabena, že tak nákladné ústavy z vlastních prostředků budovati nemůže, uvázlo zřizování nemocnic po převratu a v poslední době téměř úplně. Protože pak již v dřívější době bylo zřizování nemocnic závislé od podmínek často nahodilých, jsou dnes oblasti, kde připadá jedna i dvě nemocnice do obvodu okresního úřadu, naproti tomu pak v jiných krajích republiky několik sousedících okresů nemá nemocnice žádné, takže jest nutno s nemocnými podnikati svízelné a nákladné cesty do vzdálené nemocnice, což má samozřejmě opět za důsledek neúměrné přeplňování takovéto nemocnice.

Vítá tudíž i zdravotnický výbor úmysl ministerstva veřejného zdravotnictví vydati zákon o úpravě nemocnictví, jehož jest naléhavě třeba a to na podkladě, aby bylo jasně vyřčeno, že za okolností prokazujících potřebu nemocnice musí býti nemocnice také fakticky zřízena a kdo ji zříditi musí, hlavně pak kdo a v jaké míře hradí náklady zařizovací. To by mělo býti nejbližším úkolem ministerstva veřejného zdravotnictví a zde by měl býti uplatněn vliv tohoto centrálního úřadu, aby bylo při zřizování nemocnic postupováno podle jednotného a účelného plánu. Nebude-li takovýto zákon vydán, je zastaveno zřizování nemocnic na celá další desetiletí. Pokud je známo, zabývalo se ministerstvo veřejného zdravotnictví touto otázkou již v prvých letech po převratu a byl to zvláště státní tajemník MUDr. Semerád, který se řešení této otázky s plným porozuměním věnoval. Bylo by tedy třeba tuto věc opět oživiti, neboť nic není platno, bude-li zákonem sice stanoveno, který orgán je kompetentní udíleti právo veřejnosti, nebude-li však toho, kdo by nemocnice vůbec zřizoval.

Nepodaří-li se časem udělování a odnímání práva veřejnosti nemocnicím vlažiti opět do kompetence zemských zastupitelstev, mono řešení navrhované tímto zákonem pokládati jen za provisorium, kdežto definitivně by se tato otázka kompetence vyřešila v zákoně o zřizování veřejných nemocnic, do kteréžto doby lze doufati, že nabude opět vrchu patřičné ocenění samosprávy na, místo nynějšího jejího zneuznávání.

Podrobné důvody, které vládu vedly k předložení tohoto zákona, jsou uvedeny v důvodové zprávě vládní předlohy. Vláda předložila nejprve návrh zmíněného zákona senátu Národního shromáždění (tisk sen. 199).

Věc jest mezi jiným také proto naléhavá, že mají býti zveřejněny v nejbližší době některé nemocnice v Čechách (Beroun, Praha), kde dle dosud platného zákona (§ 7 zákona z 5. března 1888, čís. 19 z. z. pro Čechy) právo veřejnosti musilo by býti uděleno zákonem.

Není ovšem pochyby, že udělení práva veřejnosti nemocnicím jest aktem správním (aktem moci výkonné), a že dle všeobecných thearetických zásad právních podobnými akty nemá býti zatěžována legislativa. Tento názor jest tím odůvodněnější, že v ostatních zemích naší republiky (mimo Čechy) skutečně udělení práva veřejnosti děje se aktem správním (zevně Moravskoslezská, Slovenská, Podkarpatská kus), jak důvodová zpráva vládního návrhu podrobně uvádí.

Ve zprávě sociálně politického výboru senátu (tisk 215) jest správně na to poukázáno, že návrh zákona, jenž upravuje otázku kompetenční pro udělování práva veřejnosti nemocnicím, volí v tomto směru oproti nynějšímu právnímu stavu střední cestu. Nepřiznává již při udělování a odnímání práva veřejnosti výlučnou kompetenci ministerstva zdravotnictví, jak tomu dosud jest na, Slovensku a v Podkarpatské Rusi a fakticky také v zemi Moravskoslezské, ani nepředpisuje formu zákona (Čechy), nýbrž stanoví v této věci kompetenci celé vlády.

Při tom pamatuje vládní návrh na interesovanou zemskou samosprávu aspoň na tolik, že stanoví, aby předem bylo slyšeno příslušné zemské zastupitelstvo. Zemské zastupitelstvo dojista jest velmi interesováno na zveřejnění té které nemocnice, jednali vzhledem k tomu, že v Čechách a v zemi Moravskoslezské platí země nedobytné léčebné veřejným nemocnicím, jednak pak dále, že po rozumu § 30 zák. č. 125/1927 Sb. z. a n. (zákon organisační) zemské zastupitelstvo jest povoláno pečovati o zdravotní zájmy země, a jest tedy v prvé řadě interesováno na tom, jak je rozložena síť veřejných nemocnic v té které zemi. Konečně dlužno uvážiti, že dle § 21 zákona čís. 77/1927 Sb. z. a n., o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy, obce domovské připlácejí 20% na nedobytné ošetřovací útraty, a také z toho důvodu jest tudíž záhodno, aby zemské zastupitelstvo jako nejvyšší korporace samosprávná posoudilo nutnost a vhodnost zveřejnění té které nemocnice.

Návrh zákona o přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím řeší toliko otázku kompetenční a ponechává jinak předpisy vztahující se k přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím nezměněny. Zůstává tudíž v platnosti celá řada ustanovení zákona z 5. března 1888, čís. 19 z. z. pro Čechy, dále ustanovení min. nař. z 20. prosince 1856, čís. 26.641, pokud pak jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus předpisy zák. čl. XIV./1876 o úpravě veřejného zdravotnictví, jakož i předpisy min. nař. čís. 35.000/02 a 140.000/07, kterýmižto předpisy upravují se podmínky pro toto zveřejnění atd.

Nové řešení celé definitivní úpravy právních poměrů nemocnic a jiných ústavů léčebných jest ponecháno novému zákonu o definitivní úpravě právních poměrů ústavů léčebných a humanitních v ČSR., ježto zákon ze dne 9. dubna 1920, čís. 242 Sb. z. a n. jedná pouze o prozatímní úpravě těchto právních poměrů.

Zdravotnický výbor navrhuje, aby poslanecká sněmovna vládní návrh zákona o přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím schválila tak, jak byl předložen vládou a tak, jak jej schválil senát Národního shromáždění. Zároveň projevil zdravotnický výbor poslanecké sněmovny souhlas s resolucí senátu dole otištěnou, jíž se vláda vybízí, aby učinila bezodkladně všechny přípravné kroky, potřebné k zestátnění všeobecné nemocnice v Praze, ježto zdravotnický výbor uznává, že nynější fondovní povaha všeobecné nemocnice pražské nevyhovuje úkolům této nemocnice, jež plní též úkoly klinické.

Navrhuje tudíž zdravotnický výbor, aby poslanecká sněmovna schválila resoluci zmíněnou ve znění přijatém senátem, jakož i jeho vlastní resoluci další.

V Praze, dne 12. června 1930.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Práva veřejnosti nemocnicím přiznává a odnímá vláda k návrhu, jejž učiní ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem vnitra a s ministerstvem financí vyslechnuvši prve příslušné zemské zastupitelstvo.

(2) Tím pozbývají platnosti ustanovení § 7, odst. 3. a § 19, odst. 1. zákona ze dne 5. března 1888, č. 19 čes. z. z., o úpravě veřejně-právních poměrů všeobecných veřejných nemocnic v Čechách, a mění se jednak výnos ministerstva vnitra ze dne 4. prosince 1856, č. 26641, pokud jest jím upravena příslušnost pro přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím v nynější zemi Moravskoslezské, jednak § 56 zák. čl. XIV./1876, a úpravě veřejného zdravotnictví.

(3) Jinak zůstávají předpisy vztahující se k přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím nezměněny.

§ 2.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provede jej ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministrem vnitra a s ministrem financí a pokud jde o nemocnice, v nichž umístěny jsou kliniky, též v dohodě a ministrem školství a národní osvěty.

1. Vláda se vybízí, aby použila ustanovení § 4 zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 242 Sb. z. a n., a § 2 zákona ze dne 26. března 1925, č. 68 Sb. z. a n., a učinila bezodkladně všechny přípravné kroky potřebné ku postátnění Všeobecné nemocnice v Praze.

2. Vláda se vybízí, aby předložila v brzké době návrh zákona o úpravě veřejných nemocnic vypracovaný na zásadě, že veřejná nemocnice musí býti zřízena, jestliže poměry zdravotní konstatované po určitou dobu let na přiměřeném území prokazuje potřebu zřízení takovéhoto ústavu. V zákoně budiž vyřešena i otázka rozvrhu úhrady nákladu zařizovacího mezi interesované korporace samosprávné a stát. Při tom budiž hleděno ke změněným potřebám veřejného zdravotnictví a ke zvýšenému hygienickému uvědomění všech vrstev národa, hlavně však k pokroku vědy medicínské od vydání dosavadního zákona o nemocnicích.