Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1930.
III. volební období.	2. zasedání.

 

539.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne ...................................

o trestním soudnictví nad mládeží.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

HLAVA PRVNÍ.

O trestání mládeže.

Nedospělí.

§ 1.

(1) Osoby, které v době spáchaného činu nedovršily čtrnáctého roku svého věku (nedospělí), nejsou odpovědné podle trestních zákonů.

(2) Dopustí-li se nedospělý činu jinak trestného, učiní poručenský soud (§ 54) výchovná nebo léčebná opatření, jichž vidí potřebu. Před rozhodnutím může si vyžádati odborný posudek, zejména s hlediska pedagogického nebo lékařského. Zvláště může soud

nedospělého pokárati nebo zůstaviti jeho potrestání rodině nebo škole,

naříditi, aby nedospělý byl umístěn v jiné rodině neb aby byl dán do léčebného nebo jiného vhodného ústavu, je-li zabezpečena možnost provedení takového opatření, zejména náhrada útrat s tím spojených,

naříditi ochranný dozor neb ochrannou výchovu (§ 11 a 12), jeví-li se to nezbytným k zamezení hrozícího zpustnutí nebo k nápravě nedospělého.

(3) Dopustí-li se nedospělý starší než dvanáct let činu, na který zákon stanoví trest smrti nebo doživotní ztráty svobody, nařídí poručenský soud vždy jeho ochrannou výchovu ve výchovně.

(4) Kromě toho může poručenský soud uděliti napomenutí osobám, kterým náleží pečovati o nedospělého.

(5) Stejná opatření může za podmínek uvedených pro jednotlivá z nich poručenský soud učiniti, přesvědčí-li se z jakéhokoliv podnětu, že je takového opatření zapotřebí v zájmu ohroženého nedospělého.

Mladiství.

§ 2.

(2) Osoby, které v době spáchaného činu dovršily čtrnáctý, ale nedovršily osmnáctý rok svého věku (mladiství), jsou trestné podle zákonů trestních, ačli tento zákon nestanoví odchylek.

(2) Mladistvý není trestný, nemohl-li pro duševní chorobu, pro slabomyslnost, pro značnou zaostalost, pro poruchu vědomí nebo z jiných zvláštních důvodů v době činu rozpoznati jeho bezprávnost nebo říditi své jednání podle správného rozpoznání.

Trestné činy mladistvých.

§ 3.

(1) Trestný čin spáchaný ve věku mladistvém nazývá se proviněním.

(2) Závisí-li příslušnost soudní neb užití jiných ustanovení zákonných na rozlišení zločinů, přečinů a přestupků, rozhoduje označení činu v zákonech trestních, leč by tento zákon stanovil jinak.

Výrok zprošťující.

§ 4.

(1) Byl-li mladistvý zproštěn, může poručenský soud učiniti opatření uvedená v § 1, odst. (2) a (4), za podmínek tam uvedených. Totéž platí, bylo-li trestní řízení zastaveno aneb od trestního řízení nebo stíhání upuštěno anebo přesvědčí-li se soud z jakéhokoliv podnětu, že je takového opatření zapotřebí v zájmu ohroženého mladistvého.

(2) Jeví-li se naléhavá potřeba takového opatření, má je zatímně učiniti sám soud trestní, zejména i soudce vyšetřující, a to i tehdy, když pokračuje v trestním řízení proti mladistvému.

Výrok odsuzující.

§ 5.

(1) Uzná-li soud mladistvého vinným, může upustiti od potrestání,

odsouditi ho k trestu podmíněně,

odsouditi ho k trestu nepodmíněně.

(2) Ve všech těchto případech může soud naříditi ochranný dozor neb ochrannou výchovu podle ustanovení tohoto zákona (§ 11 a 12).

(3) Z uvedených možností zvolí soud v mezích dalších ustanovení tu, kterou uzná nejúčelnější pro mravní vývoj mladistvého. Při tom uváží zejména povahu činu, okolnosti, za kterých byl spáchán, pohnutky, které mladistvého k činu vedly, dále poměry, ve kterých vyrostl a byl vychován, posavadní způsob jeho života, jeho povahu i věk i stupeň jeho rozumové vyspělosti a mravní zkaženosti.

(4) Kromě toho může soud usnesením uděliti napomenutí osobám, kterým náleží pečovati o mladistvého.

Upuštění od potrestání.

§ 6.

(1) Soud odsuzující mladistvého může upustiti od uložení trestu, jde-li o čin menšího významu, jehož se mladistvý dopustil z nerozvážnosti nebo vlivem jiné osoby nebo sveden byv příležitostí, nebo měl-li by mu soud uložiti toliko nepatrný trest na penězích nebo na svobodě.

(2) Upustí-li soud od uložení trestu, může zůstaviti potrestání mladistvého rodině nebo škole,

dáti mladistvému důtku,

dáti střežiti mladistvého v příhodné místnosti u soudu, nikoliv však ve věznici, mezi osmou až dvacátou hodinou po tři až dvanáct hodin.

(3) Výrok uvedený v odstavci (1) a (2) má účinky prominutí trestu, netýká se však propadnutí věci.

(4) Takové odsouzení se nezapisuje do rejstříku trestů.

Podmíněné odsouzení.

§7.

O podmíněném odsouzení platí ustanovení zákona o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění ze dne 17. října 1919, č. 562 Sb. z. a n., s těmito úchylkami:

1. Podmíněné odsouzení lze vysloviti, i když byl uložen trest delší než jeden rok, ne však delší než dva roky.

2. Podmíněné odsouzení lze vysloviti usnesením dodatečně, a to i když výkon trestu již započal, zjistí-li se okolnosti je odůvodňující, které v době rozhodování soudu tu nebyly nebo nebyly známy.

3. Předcházející potrestání není na překážku.

4. Nebyla-li zároveň nařízena ochranná výchova, musí býti dán mladistvý pod ochranný dozor; od tohoto opatření lze upustiti, jde-li o provinění nepatrného významu a je-li o náležitý dozor jinak postaráno.

5. Je-li hledíc na výminečné okolnosti důvodná naděje na polepšení mladistvého přes to, že se neosvědčil (§ 6, čís. 2 až 4 zákona č. 562/19 Sb. z. a n.), může soud vysloviti, že podmíněný odklad výkonu trestu zůstává v platnosti; při tom může prodloužiti lhůtu zkušebnou, ne však více než o dvě léta, a může také naříditi ochranný dozor neb ochrannou výchovu, ačli se tak již nestalo.

Trest zavření.

§ 8.

(1) Na místo trestu smrti nebo trestu na svobodě stanoveného trestními zákony uloží se mladistvému trest zavření bez jakéhokoliv zostření.

(2) Závisí-li užití některých zákonných ustanovení na druhu trestu na svobodě, rozhoduje druh trestu, který na čin stanoví zákony trestní, leč by tento zákon stanovil jinak.

(3) Hořejší a dolejší hranice sazby dočasných trestů na svobodě, stanovené trestními zákony, se snižují na polovici; hořejší hranice snížené sazby však nesmí činiti více než pět let a dolejší ne více než jeden rok.

(4) Stanoví-li trestní zákony na trestný čin trest smrti nebo doživotní ztráty svobody, uloží se trest zavření mezi jedním až deseti lety, a byl-li viník v době trestného činu starší než šestnáct let, mezi třemi až patnácti lety. Snížení trestu pod uvedené dolejší hranice je nepřípustné.

Trest peněžitý.

§ 9.

(1) Hořejší hranice trestu peněžitého, stanovené trestními zákony, se snižují na polovici; dolejší hranice neplatí.

(2) Uložiti náhradní trest na svobodě pro případ nedobytnosti peněžitého trestu nelze.

(3) Ukáže-li se peněžitý trest nedobytným, nařídí soud usnesením některé z opatření uvedených v § 6, odst. (2).

Vedlejší tresty a následky odsouzení.

§ 10..

(1) Následky odsouzeni stanovené trestními nebo jinými zákony nenastávají při odsouzení za čin spáchaný ve věku mladistvém. Rovněž nemůže býti nařízeno uveřejnění rozsudku a nemohou býti vysloveny přípustnost policejního dohledu, přípustnost dodání do nucené pracovní kolonie nebo do donucovací pracovny, ztráta úřadu a újmy na právech občanských, jakož i vypovědění nebo vyhoštění.

(2) Pouze jde-li o cizince, muže soud vysloviti vypovědění nebo vyhoštění z celé republiky, ačli je přípustné podle zákonů trestních; při tom přihlédne soud též k rodinným poměrům odsouzeného.

Ochranný dozor.

§ 11.

(1) Uzná-li soud, odsuzuje mladistvého, že je v jeho zájmu, aby se dohlíželo na jeho řádnou výchovu v jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níž žije, dá odsouzeného pod ochranný dozor. Při tom může mu uložiti omezení způsobu života.

(2) Ochranný dozor potrvá, pokud toho vyžaduje jeho účel, nejdéle však do dokonaného dvacátého prvého roku věku. Nepostačuje-li, může býti změněn v ochrannou výchovu.

(3) O výkonu ochranného dozoru platí ustanovení zákona o ochranné výchově, leč by zákon o trestním soudnictví nad mládeží stanovil jinak.

Ochranná výchova.

§ 12.

(1) Nelze-li nedostatek řádné výchovy odstraniti ve vlastní rodině mladistvého nebo v rodině, v níž žije, nařídí soud ochrannou výchovu odsouzeného.

(2) Ochranná výchova vykonává se v rodině, která bude k tomu ustanovena, nebo ve výchovně a potrvá, pokud toho vyžaduje její účel, nejdéle však do dokonaného dvacátého prvého roku věku.

(3) Není-li možné ochrannou výchovu ihned vykonati, je mladistvý zatím pod ochranným dozorem.

(4) Ochranná výchova může býti kdykoliv změněna v ochranný dozor a naopak nebo výchova rodinná ve výchovu ústavní a naopak.

(5) O výkonu ochranné výchovy platí ustanovení zákona o ochranné výchově, leč by zákon o trestním soudnictví nad mládeží stanovil jinak.

Výkon trestu zavření.

§ 13.

(1) Trest zavření do šesti měsíců se vykonává v soudních věznicích určených k tomu ministrem spravedlnosti. Ministr spravedlnosti může také povoliti, aby trest zavření do šesti měsíců byl vykonáván v některé výchovně. To se má podle možnosti státi zejména v tom případě, jde-li o trest ne delší než tři měsíce, po němž má následovati ochranná výchova.

(2) Ministr spravedlnosti určí věznice krajských soudů, ve kterých mají býti v samostatných odděleních soustředěni mladiství, jichž trest převyšuje šest týdnů, i když byli odsouzeni jinými soudy.

(3) Trest zavření delší než šest měsíců se vykonává v polepšovně. Vězňové jsou tu rozděleni ve tři třídy kázeňské. Postup do vyšší třídy může býti upraven podle systému známkového. Za polepšovnu může býti ministrem spravedlnosti určeno také samostatné oddělení některé trestnice.

(4) Ministr spravedlnosti může naříditi, aby také tresty zavření delší než tři měsíce byly vykonávány v polepšovně, pokud to je hledíc na poměry možné a účelné.

(5) Je-li podle předcházejících ustanovení místo výkonu trestu závislé na délce jeho, rozhoduje délka trestu, který má býti skutečně ještě vykován po odečteni vazby započtené do trestu.

(6) Ustanovení daná v § 15 až 18, § 20, odst. (4) a (5), § 21 až 23 a § 58 pro polepšovny platí přiměřeně také pro samostatná oddělení soudních věznic uvedená v odstavci (2).

§ 14.

(1).Při výkonu trestu zavření je dbáti toho, aby vězňové byli zaměstnáni užitečně hledíc na jejich budoucí povolání a aby bylo pečováno o jejich výchovu tělesnou i duševní.

(2) Vykonává-li se trest zavření v samostatném oddělení trestnice určeném za polepšovnu nebo v samostatném oddělení soudní věznice, budiž znemožněn styk mladistvých s trestanci a vyšetřovanci, kteří nejsou umístěni v tomto oddělení. To staniž se podle možnosti také v ostatních soudních věznicích, v nichž se vykonává trest zavření na mladistvých.

(3) V zájmu vězně samého nebo v zájmu spoluvězňů může býti trest zavření výjimkou vykonán částečně neb úplně v samovazbě, souhlasí-li ústavní lékař.

Představený a zaměstnanci polepšovny.

§ 15.

(1) Představenými i úředníky a jinými zaměstnanci v polepšovnách buďtež ustanovováni den ti, kdož se zvláště hodí pro tento úřad svými vlastnostmi, svou povahou a odborným vzděláním.

(2) O odborný výcvik úředníků a ostatních zaměstnanců budiž pečováno účelně zařízenými kursy.

(3) Mezi zaměstnanci ústavu má býti zkušený pedagog a lékař, podle možnosti se vzděláním psychiatrickým.

Dozor na výkon trestu.

§ 16.

(1) Na výkon trestu zavření ve výchovně dohlíží komisař, na výkon trestá zavření v polepšovně dohlíží komisař a dozorčí rada.

(2) Dozorčí rada skládá se z komisaře jako předsedy, člena státního zastupitelství a dvou přísedících.

(3) Komisaře i ostatní členy dozorčí rady, jakož i jejich náhradníky jmenuje na dobu tří let ministr spravedlnosti, když byl o jmenování přísedících vyslechl příslušný zemský výbor a příslušné ústřední organisace pro dobrovolnou péči o mládež.

(4) Komisařem může býti ustanoven jen soudce.

(5) Každý přísedící vykoná před nastoupením svého úřadu do rukou presidenta krajského soudu, v jehož obvodě polepšovna leží, slib těmito slovy: "Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu při svém rozhodování říditi jen zákonem, že budu hlasovati podle svého nejlepšího vědomí a přesvědčení a že zachovám přísnou mlčelivost o obsahu jednání dozorčí rady."

(6) Jinak platí ustanovení § 33 a 34 o přísedících senátu mládeže také o přísedících dozorčí rady. Rozhodnutí, která jsou tam vyhrazena presidentu vrchního soudu, přísluší však činiti ministru spravedlnosti, a rozhodnutí, která jsou tam vyhrazena radní komoře (žalobnímu senátu), přísluší činiti radní komoře (žalobnímu senátu) krajského soudu, v jehož obvodě polepšovna leží.

§ 17.

(1) úkolem dozorčí rady je kromě jiných úkonů uložených jí tímto zákonem pomáhati radou při správě a zdokonalování ústavu a upozorňovati ministerstvo spravedlnosti na vyskytnuvší se nedostatky při provádění tohoto zákona a nařízení vydaných na jeho provedení.

(2) Dozorčí rada se usnáší nadpoloviční většinou hlasů všech svých členů. Nejprve hlasují přísedící, a to věkem starší před mladším, a po nich členi státního zastupitelství. Předseda hlasuje naposled. Jinak platí o hlasování dozorčí rady přiměřeně ustanovení trestního řádu o hlasování soudu.

Tresty kárné.

§ 18.

(1) Poruší-li vězeň, na němž se vykonává trest zavření, kázeň a nestačí-li ani napomenutí ani výstraha před spoluvězni, lze odníti mu povolené výhody nejdéle na čtrnáct dnů, odkázati jej do samovazby nejdéle na týden a podle okolností zostřiti ji nejvýš dvakrát postem a dvakrát tvrdým lůžkem ve dny oddělené.

(2) Má-li představený polepšovny za to, že k nápravě vězněného k zabezpečení kázně je třeba přísnějšího potrestání nebo dopustí-li se vězeň činu trestného, předloží představený věc dozorčí radě, která může odníti vězni povalené výhody nejdéle na měsíc, odkázati ho do samovazby nejdéle na čtrnáct dnů a podle okolností samovazbu zostřiti týdně nejvýše dvakrát postem a dvakrát tvrdým lůžkem ve dny oddělené. Potrestal-li představený vězně sám podle ustanovení odstavce (1), může dozorčí rada trest v uvedených mezích zvýšiti. Dozorčí rada může též vysloviti, že doba ztrávená v samovazbě se do trestu zcela nebo částečně nezapočítává.

(3) Došlo-li k potrestání: podle odstavce (2), nemůže viník pro týž čin býti stíhán, leč by šlo o čin, který je jinak zločinem nebo přečinem nenáležejícím ku příslušnosti okresních soudů. Dojde-li k odsouzení pro takový čin, započítá se odsouzenému do trestu doba ztrávená v samovazbě, pokud mu nebyla započítána do trestu zavření.

(4) Odkázání do samovazby a zostření postem staniž se jen se souhlasem ústavního lékaře.

(5) Byl-li vězeň odkázán do samovazby, nemůže před vykonáním tohoto kárného trestu býti propuštěn.

(6) Tato ustanovení neplatí, když čin vyjde najevo až po propuštění.

Podmíněné propuštění.

§ 19.

O podmíněném propuštění z trestu zavření platí ustanovení zákona č. 562/1919 Sb. z. a n. s těmito úchylkami

1. O podmíněném propuštění jakož i o jeho odvolání rozhoduje dozorčí rada.

2. Podmíněné propuštění je přípustné jen při trestech, které i po odečtení vazby započtené do trestu převyšují dobu šesti měsíců.

3. Vězeň může býti podmíněně propuštěn jen z nejvyšší kázeňské třídy, když v ní ztrávil nepřetržitě aspoň čtvrtinu trestu a si odbyl aspoň polovinu trestu, nejméně však šest měsíců.

4. Zkušebná doba rovná se zbytku trestu, nesmí však činiti méně než rok.

5. Nezavede-li se ochranná výchova, musí býti mladistvý dán pod ochranný dozor.

6. Nedokonal-li podmíněně propuštěný v době, kdy se neosvědčil (§ 14 zákona č. 562/19 Sb. z. a n.) osmnáctého roku svého věku, může dozorčí rada, hledíc na výjimečné okolnosti případu, vysloviti, že podmíněné propuštění zůstává v platnosti; při tom může prodloužiti zkušebnou dobu podle svého uvážení, ne však o více než dvě léta.

7. Opětné podmíněné propuštění z téhož trestu není vyloučeno; podmínky uvedené pod č. 2. a 3. posuzují se podle zbytku trestu, který má býti vykonán.

8. Byla-li žádost za podmíněné propuštěni zamítnuta, nemůže býti znovu podána dříve než za šest měsíců od té doby, kdy byla právoplatně zamítnuta, leč by dozorčí rada ve svém zamítavém rozhodnutí určila lhůtu kratší.

Výkon trestu zavření na osobách starších než osmnáct let.

§ 20.

(1) V polepšovně lze vykonati trest zavření toliko do dokonaného dvacátého prvního roku věku odsouzeného. K výkonu po dokonaném dvacátém prvním roku může svoliti dozorčí rada jedině, má-li býti vykonán již jen krátký zbytek trestu a není-li se obávati zhoubného působení na spoluvězně.

(2) Působí-li vězeň starší než osmnáct let v polepšovně zhoubně na spoluvězně nebo dopustí-li se zločinu, může se dozorčí rada usnésti, že trest zavření nemá býti na něm nadále vykonáván v tomto ústavě.

(3) Má-li býti podle předchozích ustanovení zbytek trestu zavření vykonán jinde než v polepšovně,.ustanoví ministr spravedlnosti, ve kterém trestním ústavě se tak má státi.

(4) Rovněž rozhodne ministr spravedlnosti, zda trest zavření má býti vykonán v polepšovně či v jiném ústavě, nenastoupil-li jej odsouzený před dokonaným devatenáctým rokem svého věku.

(5) Má-li býti v případech uvedených v odstavci (3) a (4) trest vykonán jinde než v polepšovně, řídí se výkon trestu předpisy platnými pro ústav, v němž trest má býti vykonán, a vykonává-li se v něm trest vězení, předpisy danými pro výkon trestu tuhého vězení. O podmíněném propuštění rozhoduje v těchto případech komise pro podmíněné propuštění z trestu, řídíc se ustanoveními zákona č. 562/1919 Sb. z. a n.

Vězňové odlišní.

§ 21.

(1) Vězňové, kteří pro duševní nebo tělesné vady nemohou býti podrobeni kázni zavedené v polepšovně, buďtež, je-li toho třeba, od ostatních odděleni a výkon trestu budiž přizpůsoben jejich stavu.

(2) Odpykal-li si takový vězeň polovici trestu, nejméně však šest měsíců a uzná-li dozorčí rada, vyžádajíc si dříve posudek pedagogický i lékařský, že pro vadu vězně nelze očekávati další výsledky výchovné, že však také není třeba se obávati, že bude svému okolí nebezpečný, může jej podmíněně propustiti, třeba tu nebyly ostatní podmínky pro to předepsané.

Péče o propuštěné.

§ 22.

(1) Představený polepšovny učiní před každým propuštěním vězně v dohodě s dozorčí radou nebo s jejím členem k tomu určeným a se zákonným zástupcem vězně včas vhodné kroky, aby propuštěný byl na svobodě řádně umístěn. Při tom má užíti podle možnosti pomoci některého sdružení nebo zařízení pro ochrannou péči o mládež.

(2) Nelze-li naprosto učiniti takové aniž jiné vhodné opatření včas a hrozí-li vážné nebezpečí, že by bez něho vězeň znova se octnul na scestí, může jej představený polepšovny v dohodě s dozorčí radou nebo s jejím členem k tomu určeným ponechati v ústavě po zcela krátkou dobu, nejdéle po čtrnáct dnů, je-li pravděpodobné, že se do této doby zlepší naděje na jeho opatření.

Dodatné rozhodování o ochranných opatřeních.

§ 23.

(1) Před každým propuštěním vězně z polepšovny rozhodne dozorčí rada podle výsledku výkonu trestu, má-li býti vězeň po propuštění dán pod ochranný dozor nebo do ochranné výchovy (§ 11 a 12).

(2) Před rozhodnutím budiž vyslechnut vězeň a podle možnosti jeho zákonný zástupce.

§ 24.

(1) Nedošlo-li k výkonu ochranné výchovy do šesti měsíců od té doby, kdy byla pravoplatně nařízena, budiž znova rozhodnuto o tom, má-li se vykonati čili nic.

(2) Výkon ochranné výchovy budiž podmíněně odložen, není-li ho potřebí, hledíc na veškeré okolnosti případu, zejména na délku vykonaného trestu a na chování odsouzeného. Stane-li se tak, budiž určena zkušebná doba ne kratší než jeden rok a ne delší než tři teta a budiž nařízen ochranný dozor.

(3) Od výkonu ochranné výchovy budiž upuštěno, nelze-li hledíc na věk viníka a ostatní jeho poměry se nadíti, že jej í výkon do dvacátého prvního roku jeho věku bude míti výsledek. V takovém případě může, jsou-li tu zákonné podmínky pro výrok o zadržení viníka v nucené pracovní kolonii nebo v donucovací pracovně, býti učiněn takový výrok.

(4) činiti rozhodnutí uvedená v odstavci (1) až (3) přísluší soudu, který ochrannou výchovu nařídil; vykonával-li se však na viníku trest v polepšovně, přísluší rozhodnouti její dozorčí radě. Podle toho přísluší také soudu nebo dozorčí radě rozhodovati o tom, zdali se osvědčil viník, jehož ochranná výchova byla podmíněně odložena.

(5) Soud, který nařídil ochrannou výchovu, může v případě uvedeném v odstavci (2) od výkonu ochranné výchovy také vůbec upustiti; vykonával-li se však na viníku trest v polepšovně budiž dříve slyšena její dozorčí rada.

(6) Prve než se stane některé rozhodnutí uvedené v odstavci (1) až (5), budiž vyslechnut odsouzený a jeho zákonný zástupce, a činí-li rozhodnutí soud, také žalobce a podle možnosti i obhájce a zástupce pomocného zařízení (§ 45).

Jak sluší posuzovati viníka po dokonaném osmnáctém roce za čin dříve spáchaný.

§ 25.

(1) Dokonal-li viník před zavedením trestního řízení nebo za jeho trvání osmnáctý rok svého věku, platí ustanovení této hlavy s úchylkami uvedenými v odstavci (2) až (5).

(2) Ochrannou výchovu nařídí soud, jen lze-li hledíc na věk viníka a ostatní jeho po měny se nadíti, že výkon ochranné výchovy do dokonaného dvacátého prvního roku bude míti výsledek. Nenařídí-li soud ochrannou výchovu a jsou-li tu zákonné podmínky pro výrok o zadržení v nucené pracovní kolonii nebo v donucovací pracovně, může soud učiniti takový výrok.

(3) Trest zavření vysloví soud, jen když jde o osobu mravně nezkaženou a když je možné vykonati uložený trest neb aspoň značnější jeho část do dokonaného dvacátého prvního roku věku. Jinak uloží soud trest podle zákonů trestních; jeho délka řídí se však ustanovením § 8.

(4) Ustanovení § 6, odst. (2), a § 9, odst. a (3) lze užíti jen, když viník v době vynesení rozsudku nedosáhl ještě devatenáctého roku věku.

(5) Soud odsuzující viníka pro trestný čin spáchaný před dokonaným osmnáctým rokem a zároveň pro sbíhající se s ním trestný čin spáchaný později, užije ustanovení této hlavy, i pokud jde o trestný čin posléze uvedený, jestliže tento čin náleží k příslušnosti okresního soudu a je trestný jen trestem peněžitým nebo trestem na svobodě, který není delší než trest stanovený zákonem na čin spáchaný před dokonaným osmnáctým rokem (§ 8). Jinak platí také o tomto činu obecná ustanovení trestních zákonů, avšak otázka příčetnosti se posuzuje, pokud jde o tento čin, podle ustanovení § 2 a sazba trestní podle ustanovení § 8 a 9.

Promlčení trestního stíhání.

§ 26.

Není-li podle trestních zákonů doba, jejíž uplynutí se vyžaduje k promlčení trestního stíhání, kratší, činí u trestných činů spáchaných osobami mladistvými pět let, a jde-li o trestný čin, na, který stanoví trestní zákony trest smrti nebo doživotní ztráty svobody, deset let.

Promlčení výkonu trestu.

§ 27.

(1) Promlčení vylučuje výkon trestu:

1. zní-li rozsudek na trest zavření delší než pět let, po uplynutí deseti let,

2. zní-li rozsudek na trest zavření pěti let nebo kratší nebo na jiný trest, po uplynutí pěti let, a byl-li takový trest uložen za čin, který je podle zákonů trestních přestupkem, po uplynutí jednoho roku.

(2) Trest peněžitý uložený vedle trestu zavření promlčuje se spolu a trestem hlavním.

(3) Promlčení výkonu trestu se počíná dnem, kdy rozsudek nabyl právní moci.

(4) Do doby uvedené v odstavci (1) se nevčítá:

1. doba, na kterou výkon trestu byl odložen, a to, byl-li viník odsouzen podmíněně, až do právní moci rozhodnutí, kterým výkon trestu byl nařízen;

2. doba, na kterou bylo povoleno spláceti peněžitý trest ve lhůtách, pokud toto povolení nebylo pravoplatně odvoláno;

3. doba, po kterou po právní moci rozsudku trest nemůže býti z některého zákonného důvodu vykonán nebo po kterou je vykonáván jiný trest na svobodě neb ochranná výchova v ústavě.

(5) Promlčení výkonu trestu se přerušuje, když odsouzený byl k tomu konci, aby trest byl vykonán, zatčen nebo vzat do vazby nebo když vůbec se počalo s výkonem trestu. Nové promlčení se počíná, když výkon trestu nebo vazby byl přerušen. Byl-li odsouzený propuštěn podmíněně, počíná se nové promlčení teprve, když nabylo právní moci rozhodnutí, kterým propuštění bylo odvoláno.