Tento způsob řešení je výhodným potud, že označuje předem a zcela přesně určité trestné činy jako politické, a vylučuje tudíž jakékoliv volné uvažování o povaze činu. Jeho nevýhoda spočívá však v tam, že trestá jako delikty nepolitické obecnými tresty i takové činy, jež ve skutečnosti při rozmanité formě politické činnosti politickými jsou, a poskytuje naopak výpady politických provinilců i osobám, které se dopustily činu zákonem jako politický označeného i z pohnutek nejnečestnějších. Tím ocitá se tento způsob řešení v rozporu s mravním cítěním a veřejným míněním. Nelze též přehlédnouti, že při každém taxativním výpočtu by nebyla vyloučena neúplnost, zvláště při eventuální novelisaci trestních zákonů. Vládní návrh z roku 1921 přidržel se ještě částečně tohoto způsobu řešení, označiv za politické ony trestné činy, jež jsou namířeny proti trvání nebo bezpečnosti státu, ústavě nebo politickým právům občanským. Toto ne příliš přesné vymezení je vysvětlitelné tím, že nebylo možno pro trestné činy tohoto druhu, upravené různě obojím na území republiky platným právem, nalézti vhodnějšího označení.

Druhý způsob řešení volí subjektivní kriterion politického trestného činu, totiž pohnutku, účel činu (subjektivní pojetí politického trestného činu). S tohoto hlediska by mohl býti kterýkoliv čin politickým. Rozhodnou by byla toliko pohnutka., která! němu vadla. Tohoto řešení přidržel se také částečně vládní návrh z raku 1921 i právní výbor tím, že při jiných činech než oněch, již shora uvedených, měla rozhodovati pohnutka činu. Toto vymezení politického trestného činu, jež dnes v právní theorii převládá, je i legislativně schůdnější, poněvadž není stiženo nedostatky taxativního výpočtu. Na druhé straně ovšem vyžaduje, aby v každém případě bylo zkoumáno a zjišťováno, jsou-li tu podmínky, které zákon stanoví, když vymezuje pojem politického deliktu.

Podle osnovy musí býti splněny tři podmínky, aby čin mohl býti, pokud jde o výkon trestu na svobodě neb o trvání následků odsouzení, považován za politický. Podmínky ty jsou částečně povahy subjektivní, částečně povahy objektivní. První, a to positivní podmínkou je politická pohnutka činu. Tuto pohnutku vyjadřuje osnova slovy, že úmyslem pachatelovým bylo, aby svým činem vykonal vliv na uspořádání věcí veřejných nebo sociálních. O tomto úmyslu musí však svědčiti již povaha spáchaného činu i okolnosti, za nichž byl spáchán. Tím dostává se pohnutce žádoucího omezení objektivního; jinak by bylo možno dovolávati se politické pohnutky i u činů, u nichž již jejich povaha to vylučuje, na př. u krádeže a pod. Vedle této positivní podmínky vyžaduje osnova;, aby byly splněny dvě negativní podmínky, jedna rázu objektivního, druhá subjektivního. Především nesmí jíti o čin, který způsobem svého provedení, užitými prostředky nebo zaviněnými následky je zvláště zadržitelný. To je odůvodněno tím, že výhody, kterých se má podle osnovy politickému provinilci doslati, lze ospravedlniti jedině tehdy, když provinilec, třeba překročil svým činem meze zákona nevykročil aspoň hrubým způsobem z oněch mezí, které zachovati káže občanská a sociální mravnost v každém, tudíž i v politickém a sociálním boji.

Zároveň uvádí osnova příkladmo některé trestné činy, které mají býti za všech okolností pokládány za zvláště zavržitelné, a u nichž je tudíž užití tohoto zákona vždy vyloučeno. Jsou to především úmyslné trestné činy ohrožující obranu státu, tedy zejména vojenská zrada. Dále - hledíc k závazku, který republika převzala mezinárodní úmluvou o padělaní peněz úmyslné trestné činy směřující proti měně. Konečně se vylučují úmyslné trestné činy směřující proti bezpečnosti života a těla a úmyslné trestné činy směřující ve větším rozsahu proti majetku. U trestných činů proti majetku, avšak menšího rozsahu, bude věcí soudu, aby podle okolností při-pudu posoudil, zda jsou tu všeobecné podmínky pro užití tohoto zákona podle § 1, odst. 1. Druhá negativní podmínka spočívá v tom, že čin nebyl spáchán z nízké nebo nečestné pohnutky. Taková s politickou pohnutkou se sbíhající pohnutka zbavuje podle osnovy rovněž čin oné povahy, pro kterou zasluhuje zvláštního ohledu. Určité politické smýšlení nelze arci nikdy samo o sobě pokládati za nízké nebo nečestné.

U spolupachatelů a účastníků trestného činu sluší podle obecně platných zásad trestního práva posuzovati objektivní podmínky užití tohoto zákona podle objektivních skutečností společně a stejně pero všechny pachatele a účastníky, subjektivní podmínky však u každého zvlášť podle skutečností, které se u něho vyskytly.

Zvláště pamatovati bylo (§ 2) na ty případy, kdy témuž provinilci klade se za vinu několik trestných činů, o nichž podle trestních řádů myt býti rozhodováno najednou a za něž má býti uložen jednotný trest. Obtíží nepůsobí případ, kdy u všech sbíhajících se trestných činů jsou splněny podmínky uvedené v § 1, odst. 1. osnovy. V takovém případě uloží se trest podle všeobecných ustanovení o ukládání trestu při souběhu trestných činů a užije se zároveň ustanovení § 1. Uspokojivě nutno však vyřešiti případ, kdy má býti uložen jednotný trest na několik sbíhajících se trestných činů a podmínky uvedené v § 1, odst. 1. jsou splněny toliko u jednoho neb u několika z nich. Osnova sní se nalézti východisko v tom, že zachovávajíc zásadu uložení jednotného trestu, dbá zároveň toho, aby výhody, které by podle tohoto zákona provinilci příslušely, kdyby bylo rozhodováno toliko o činu politickém, zůstaly mu pokud možno zachovány i po souběhu různorodých trestných dnů. Podle osnovy má se totiž v takovém případě uložiti trest podle obecných ustanovení trestních zákonů, tedy tím druhem trestu, jaký stanoví trestní zákony, avšak soudu se přiznává právo, aby vyslovil, že určitá, významu politického deliktu přiměřená část trestu má býti vykonána podle předpisů o výkonu trestu na politických provinilcích. Uložiti soudu obligatorně, aby určil vždy takovou část trestu, která má býti vykonána podle uvedených předpisů, nepovažovala osnov a za vhodné. S nejtěžším deliktem, na př. vraždou, může se sbíhati tak nepatrný delikt politický, že při zásadě jednotného trestu by byl patrně uložen na onen těžký trestný čin stejný trest, i kdyby tu nebylo sbíhajícího se nepatrného politického deliktu. Ze všeobecné zásady stanovené pro ukládání trestu při souběhu politických a jiných trestných činů zná osnova toliko jednu výjimku. Sbíhají-li se s politickým deliktem jiné delikty, sice nepolitické, avšak toliko přečiny nebo přestupky nepatrného významu a nespočívající na nízké nebo nečestné pohnutce, nemá pro tyto nepatrné delikty provinilec pozbýti výhod podle tohoto zákona. Táž zásada, která platí v případech, kdy o sbíhajících se trestných činech se rozhoduje v témž řízení a ukládá se za ně jednotný trest, musí samozřejmě platiti i tehdy, když se podle §§ 517 a 518 uh. tr. ř. vyměřuje úhrnný nebo sjednocený trest na svobodě na místě trestů uložených různými rozsudky, nebo když se ukládá gest za jediný trestný čin, jímž bylo porušeno několik trestních zákonů.

Konečně musila osnova vyřešiti též otázku, který trest má býti vykonán. napřed, když se má vykonati na odsouzeném některý trest podle předpisů o výkonu trestu na politických provinilcích, jiný trest podle předpisů obecných, platných pro uložený druh trestu. Totéž platí i pro případy, kdy část téhož trestu má, se vykonati podle předpisů o: výkonu trestu na politických provinilcích, kdežto zbytek podle předpisů obecných. Z důvodů, které snad nepotřebují bližšího vysvětlování, osnova ustanovuje, že nejdříve má se vykonati onen trest neb ona část trestu, kterou třeba vykonati podle předpisů obecných, a na konec onen trest neb ona část trestu, které se mají vykonati podle předpisů o výkonu trestu na politických provinilcích. Výhody plynoucí z § 10 zák. čís. 562/1919 Sb. z. a n., pokud jde o podmíněné propuštění z trestu, nebudou tímto ustanovením nikterak dotčeny.

Výhody, které osnova přiznává politickým provinilcům, týkají se jednak trestů na svobodě, jednak trvání následků odsouzení.

1. Při zločinech má soud podle osnovy uložiti na místě trestu, který stanoví zákony trestní, tedy místo káznice, těžkého žaláře a žaláře, zvláštní nový druh trestu - trest státního vězení. Tím pozbude trest difamujícího rázu, spočívajícího v jeho pojmenování (§ 1, odst. 1.). Tato změna trestu není nikdy vyloučena, ani tehdy, když snad dosavadní zákony, na př. § 28 zákona na ochranu republiky, změnu trestu výslovně vylučovaly. Státní vězení je podle osnovy zvláštním, náhradním druhem trestu na svobodě pro politické provinilce. Na území platnosti tr. zák. z r. 1852 byl dosud tento trest neznámý a liší se podstatně svou povahou také od státního vězení známého trestnímu zákonu z roku 1878, podle něhož je státní vězení samostatným, hlavním trestem na určité zločiny a přečiny. Odchylné pojetí osnovy vyžaduje, aby tento nový druh náhradního trestu na svobodě byl řádně včleněn do platných trestních zákonů, neboť na druhu a délce uloženého trestu jsou mnohdy závislé též jiné právní účinky. Osnova činí tak - pokud neupravuje v § 4, odst. 1. až 3. některé otázky výslovně - všeobecným a zásadním ustanovením § 4, odst. 4. Zároveň však vyžaduje pojetí osnovy změnu trestního zákona platného v zemi Slovenské a Podkarpatoruské. Zde se jeví nutným zrušiti některá ustanovení týkající se dosavadního trestu státního vězení, poněvadž jsou v odporu s osnovou (viz k tomu § 9, odst. 1. osnovy), a nahraditi v trestních sazbách na ony zločiny a přečiny, na které dosud platný trestní zákon stanoví trest státního vězení, tento trest jiným hlavním trestem na svobodě. Jinak by na tomto území byly dva druhy trestu státního vězení, jeden na politické zločiny ve smyslu této osnovy, druhý na nepolitické delikty. Podle osnovy má tudíž býti i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi státní vězení toliko náhradním druhem trestu na svobodě, určeným pro politické provinilce. Tam, kde uherský trestní zákon stanovil v trestní sazbě na jednotlivé trestné činy trest státního vězení, má na místě něho nastoupiti jako hlavní trest na svobodě: vězení, žalář nebo káznice. Vězení tehdy, není-li trest státního vězení podle trestní sazby delší než pět let, žalář tehdy, je-li delší než pět let, avšak nejvýše deset let; a konečně káznice, když je přes deset let. Toto řešení vyhovuje dosavadním zásadám o druzích trestu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a je při možnosti změny trestu jak podle tohoto zákona, tak podle § 92 uh. tr. zák. též spravedlivé.

2. Při přečinech a pře tupcích nebylo třeba řešení tak komplikovaného jako u zločinů, neboť dosavadní druhy trestů na svobodě na přečiny a přestupky, t. j. tuhé vězení, vězení a uzamčení nemají rázu difamujícího. I tu třeba zachovati výhody plynoucí z tohoto zákona. Proto má soud sice uložiti i za politické přečiny nebo přestupky trest onoho druhu, jaký stanoví trestní zákony, má však zároveň vysloviti, že při jeho výkonu má se postupovati podle předpisů o výkonu trestu státního vězení (§ 1). To platí i tehdy, když by soud, použiv § 92 uh. tr. z., měl uložiti na místě trestu žaláře trest vězení. Věcně nebude tudíž žádného rozdílu.

3. Vedle trestů na svobodě uvedených v § 1, odst. 1., t. j. vedle káznice, těžkého žaláře, žaláře, tuhého vězení, vězení a uzamčení, zná však platné právo ještě jiné tresty na svobodě; a to trest domácího vězení (§ 246 a 262 býv. rok. tr. z.) a trest zavření, ukládaný osobám, které se dopustily trestného činu ve věku do osmnácti let.

Oba tyto druhy trestů na svobodě, t. j. domácí vězení a zavření osnova v § 1 neuvádí a soud nemůže tudíž, ukládá-li trest na svobodě tohoto druhu, ustanovení § 1 užíti. Pokud jde a trest domácího vězení, je to přirozené, ježto takového výroku, jak je uveden v § 1, není potřebí. Pokud pak jde o trest zavření, příčilo by se základní zásadě zákona o trestním soudnictví nad mládeží, že totiž mladistvému provinilci má býti na místě všech jiných druhů trestů na svobodě ukládán toliko trest zavření, a příčilo by se i účelu tohoto trestu a jednotnosti i způsobu jeho výkonu, kdyby mladistvým měly býti přiznávány výhody politických provinilců, na př. zproštění povinnosti práce, právo volné četby a pod. Proto osnova těchto trestů v § 1 neuvádí.

Jinak je tomu však, když trest domácího vězení nebo zavření má se vykonati podle předpisů platných pro některý druh trestu uvedený v § 1. Tak je tomu při domácím vězení, když by se vězeň pod jakoukoliv záminkou z domu vzdálil, a při trestu zavření, když z důvodů uvedených v § 20, odst. 3. a 4. zákona o trestním soudnictví nad mládeží má býti trest zavření vykonán jinde než v polepšovně nebo ve zvláštním oddělení soudní věznice, určeném pro mladistvé provinilce. V těchto případech není důvodu, aby se odsouzenému odpíraly výhody tohoto zákona. Poněvadž však v těchto výjimečných případech nebude z rozsudku patrné, zda jsou tu podmínky uvedené v §§ 1 a 2, nutno o tom rozhodnouti dodatečně. I tu svěřuje osnova rozhodnutí soudu, který vynesl rozsudek v první stolici, činí v šok rozhodnutí závislým na žádosti odsouzeného neb osob oprávněných podávati v jeho prospěch opravné prostředky. Soud rozhoduje tu usnesením.

4. Z § 1, odst. 2. je patrné, že výhody politického provinilce mají býti zachovány i při výkonu náhradního trestu na svobodě za nedobytný trest peněžitý.

5. Trest státního vězení i jiný trest na svobodě, který má býti vykonán podle předpisů o výkonu trestu státního vězení, nesmí býti podle osnovy zostřen jinak, než; samovazbou a vypověděním. Vyloučeno je tudíž zastření postem, tvrdým ložem nebo temnicí. Avšak i zostření trestu samovazbou nebo vypověděním může soud vysloviti v rozsudku jen tehdy a do té míry, pokud to obecné trestní zákony vůbec dovolují nebo nařizují (§§ 2 a 3 zák. 131/1867 ř. z.). Ustanovení toho nemá tudíž významu pro oblast uherského trestního zákona, který nepřipouští vůbec žádného zostření trestu na svobodě.

6. Byl-li uložen trest státního vězení nebo vyslovil-li soud, že jiný trest na svobodě má býti vykonán podle předpisů platných o výkonu trestu státního vězení, má býti zatímná i vyšetřovací vazba, kterou odsouzený vytrpěl pro trestný čin, za který byl k uvedenému trestu odsouzen, započtena vždy do trestu; bez rozdílu, zda jde o vazbu vytrpěnou před prohlášením nebo po prohlášení rozsudku, a zda vazba byla zaviněna čili nic. Také toto ustanovení bylo převzato z usnesení právního výboru z roku 1921.

7. Vlastní ustanovení o výkonu trestu státního vězení a jiných trestů na svobodě které mají býti vykonány podle předpisů o výkonu trestu státního vězení, obsahuje § 5. V odstavci prvním se ustanovuje, že tyto tresty mají býti vykonány v trestnici nebo ve věznici krajského soudu, a to podle možnosti onoho soudu, v jehož obvodě odsouzený bydlí. Ve věznici kraj. soudu mají býti vykonány i tresty pro politické přestupky, poněvadž ve věznicích okresních soudů by nebylo namnoze možné vykonati je tak, jak tato osnova a budoucí podrobné předpisy o výkonu těchto trestů toho budou vyžadovati. V tom, že trest má býti vykonáván podle možnosti ve věznici krajského soudu, v jehož obvodě odsouzený bydlí, spočívá, pro odsouzeného rovněž výhoda, která se projeví zejména při návštěvách osob jemu blízkých, při přínosu potravin atd.

V § 5, odst. 2. vypočítává osnova ony výhody, které mají příslušeti politickým vězňům již ze zákona.

V § 5, odst. 3. omezuje konečně osnova. kárnou pravomoc tím, že taxativně vypočítává a zároveň omezuje kárné tresty, které mohou býti politickým vězňům ukládány. Jak z ustanovení toho je patrné nemohou z důvodu kárného potrestání býti odňaty ani některé výhody uvedené v § 5, odst. 2.

O tom, zdali určitému provinilci mají příslušeti výhody politických provinilců, o nichž byla právě řeč; má podle osnovy rozhodnouti soud, a to buď tím, že uloží trest státního vězení nebo vysloví, že jiný trest na svobodě má býti vykonáván podle předpisů o výkonu trestu státního vězení. O dodatečném rozhodování soudu byla již řeč pod č. 3. Na tomto výroku soudu závisejí pak i další výhody, t. j. omezení zostření trestu, započtení celé vazby do trestu, a jak dále bude patrné, i omezeni následků odsouzení. Bylo proto nutné poskytnouti proti takovému výroku i proti tomu, že soud takového výroku neučinil, ač tu byly jeho podmínky, opravné prostředky. Osnova činí tak v § 6, odst. 2., připouštějíc tytéž opravné prostředky jako proti výroku o trestu. Proti nezapočtení vazby a přestoupení zákazu zostření trestu není třeba poskytovati nových opravných prostředků, ježto již příslušejí podle dosavadních trestních řádů.

Předpokladem výroku, že se ukládá trest státního vězení nebo že jiný trest na svobodě má býti vykonáván podle předpisů o výkonu trestu státního vězení, je zjištění podmínek uvedených v § 1, odst. 1. osnovy. Ve shodě se systémem obou trestních řadů (§ 322 tr. ř., § 9 nov. por.) svěřuje osnova rozhodnutí této otázky v řízení porotním porotě. Totéž řešeni přijato bylo v zákoně č. 263/1919 Sb. z. a n., pokud jde o zjištěni nízké a nečestné pohnutky jako předpokladu ztráty volebního práva. Poněvadž kladné zodpovědění této otázky je vždy příznivé obviněnému, stačí k němu prostá většina hlasů, a při rovnosti hlasů rozhoduje mínění obžalovanému příznivější.

Druhou neméně důležitou otázkou jsou následky odsouzení pro politické delikty. Již zákon č. 131/1867 ř. z., platný toliko v zemi České a Moravskoslezské, omezil u některých trestných činů, vypočtených v § 6, odst. 2, cit. zák., nezpůsobilost nabýti předností a práv, ztracených následkem odsouzení pro zločin, tak, že nezpůsobilost ta přestává, jakmile trest byl vykonán. Jde o činy, které podle tehdejšího názoru byly považovány za politické. Mnohé z nich byly nově upraveny zákonem na ochranu republiky, při čemž také následky odsouzení a jich trvání byly nově upraveny v § 32 zákona na ochranu republiky. U ostatních činů však se tak nestalo a platí ustanovení § 6 cit. zák. o nich dosud. V zemi Slovenské a Podkarpatoruské jsou následky odsouzení zahrnuty ve vedlejších trestech ztráty úřadu a ztráty politických práv, při čemž ztráta politických práv tkví dnes prakticky ve ztrátě volebního práva do obcí, s níž je ve skutečnosti spojena i ztráta ostatních politických práv podle uherského trestního zákona.

Nastávala-li podle dosud platných ustanovení, ať již ze zákona. samého, či podle soudního rozsudku, při odsouzení pro určité trestné činy ztráta určitých práv a oprávnění, šlo o činy tak závažné, že veřejný zájem vyžaduje i dále, aby na této ztrátě bylo setrváno. Za to však možno bez nebezpečí, že veřejné zájmy budou tím ohroženy, stanoviti, že nezpůsobilost nabýti a opět nabýti takových práv a oprávnění, pomine, když trest byl vykonán nebo prominut nebo když jeho výkon byl promlčen. Je možné tímto způsobem sevšeobecniti ustanovení § 6, odst. 2. zák. č. 131/1867 ř. z. Ustanovení o tom (§ 4, odst. 3.) bylo nutno rozvésti poněkud obšírněji, aby jím byly kryty veškery případy, jak podle § 6, odst. 2, zák. č. 131/1867 ř. z., tak i podle uherského trestního zákona a podle § 32 zákona na ochranu republiky, kterážto ustanovení budou arci ustanovením § 4, odst. 3., byl-li uložen trest státního vězení nebo trest, který se má vykonati podle předpisů o výkonu trestu státního vězení, dotčena. Ustanovení § 6, odst. 2. zák. č. 131/1867 ř. z. pak se v § 9, odst. 1. zrušuje, poněvadž vymezení politického deliktu se podle osnovy podstatně změnilo.

Stejně, jak to učinil již vládní návrh a usnesení právního výboru z roku 1921, vyjímá i tato osnova v § 7 z působnosti tohoto zákona osoby podrobené pravomoci vojenských soudů, s výjimkou občanských osob, podrobených jejich pravomoci podle § 14 voj. br. ř. Z rámce osnovy vybočuje poněkud ustanovení § 7, odst. 2., podle něhož mají se tresty uložené občanským osobám, podrobeným pravomoci vojenských soudů podle § 14 voj. tr ř., vykonávati vždy v trestnicích a věznicích občanských. Ustanovení to bylo sem pojato proto, aby otázka místa výkonu trestů uložených vojenskými soudy těmto osobám (tedy i ženám) byla, definitivně vyřešena způsobem hovícím praktické potřebě.

Je samozřejmé, že podle ustanovení tohoto zákona budou i dále vykonávány uložené jíž tresty státního vězení a takové uložené tresty na svobodě, které byly již v den jeho účinnosti vykonávány podle dosud platných předpisů o výkonu trestu na politických provinilcích. Osnova však chce, aby výhod tohoto zákona požívaly i osoby, které byly odsouzeny před účinností tohoto zákona, jimž však výhody politických provinilců pole dosavadních ustanovení nepříslušely. Poněvadž však podle osnovy vyžaduje zjištění podmínek těchto výhod soudního rozhodnutí a nelze soudům ukládati značné břímě přezkoumávání všech dosuď nevykonaných trestů na svobodě, činí osnova soudní rozhodování závislým na dvou podmínkách. Především se vylučují z přezkoumávání ony tresty a ony zbytky trestů, které nepřesáhují dobu jednoho měsíce, a rozhodnutí soudní činí se dále závislým na žádosti odsouzeného neb osoby, která je oprávněna podávati v jeho prospěch opravné prostředky.

Také pokud jde o následky odsouzení má podle osnovy zákon působiti zpět. Tu však třeba rozeznávati. Budou-li podle § 8, odst. 2. přiznány výhody politického provinilce, pak nastávají účinky podle § 4, odst. 3. samy sebou bez dalšího rozhodování soudního. Nedojde-li však k rozhodování podle § 8, odst. 2., buď proto, že trest nebo jeho zbytek je menší než jeden měsíc, nebo proto, že trest byl již vykonán, pak bude třeba, aby soud rozhodoval o tom, zda nezpůsobilost k nabytí neb opětnému nabyti práv a oprávnění uvedených v § 4, odst. 3. pominula, Samostatně. Při tom nebude možné, aby vzal za základ výrok o trestu, nýbrž bude nutné, aby zjišťoval, zda jsou tu materielní podmínky takového výroku podle § 1, odst. 1. Pokud by snad tímto zákonem zrušené ustanovení § 6, odst. 2, zák. č. 131/1867 ř. z. bylo odsouzenému příznivější, sluší otázku, zda pominula nezpůsobilost nabýti určitých předmostí a práv, jichž ztráta nastala podle rozsudku vydaného před účinností tohoto zákona; posuzovati podle § 6, odst. 2, zák. č. 131/1867 ř. z.

O ustanoveních zrušovacích byla již řeč na jiných místech odůvodnění. Zbývalo by toliko zmíniti se o nutné změně zákona o zahlazení odsouzení č. 111/1928 Sb. z. a n. Již tento zákon přiznával při zahlazení odsouzení pro politické delikty určité výhody. Při novém vymezení pojmu poltického deliktu stalo se proto nutným přizpůsobiti znění § 2, odst. 1., písm. a) cit. zák. této osnově (viz § 9, odst. 3.). I tato změna týká se však toliko rozsudků vydaných po účinností zákona o státním vězení; při rozsudcích vydaných před jeho účinností bude nutné (viz § 8, odst. 4.), aby soud posuzoval podmínky podle práva dosud platného, poněvadž nebude možno navázati na výrok o trestu.

Provedení tohoto zákona nebude vyžadovati žádných nových nákladů.

Vláda doporučuje, aby osnova tohoto. zákona byla v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázána výboru ústavně-právnímu k podání zprávy.

V Praze, dne 26. března 1931.

Předseda vlády:

Udržal v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr Meissner v. r.