Trestní ustanovení.

§ 27.

Kdo učiní údaje, k nimž je podle tohoto zákona povinen, nesprávně nebo neúplně, nebo vůbec jich neučiní, nebo jinak tento zákon obchází, kdo se dopustí jednání, která jsou podle tohoto zákona zapovězena, buď potrestán, nejde-li o činy přísněji trestné, politickým úřadem prvé stolice, a tam, kde jest státní policejní úřad, tímto úřadem, peněžitou pokutou do dvaceti tisíc korun čsl., nebo vězením do šesti měsíců. Tyto tresty mohou býti také zároveň uloženy. Výtěžek, pokud plyne, do státní pokladny. O výsledku řízení budiž podavatel stížnosti vyrozuměn.

Všeobecná ustanovení.

§ 28.

(1.) Každému jednání u soudu musí předcházeti pokus o smír. Smírem soudním docílená dohoda jest pro obě strany závazná.

(2.) Protokoly a podání v řízení soudním podle tohoto zákona podléhají poplatkům stanoveným pro řízení nesporná; z usnesení jest zaplatiti poplatek rovnající se polovičnímu rozsudečnému (saz. pol. 6 A/a) a E/a) vyhlášky ministerstva financí ze dne 22. března 1922 č. 123, Sb. z. a n. a §§ 14. a 15. Zk. čl. XLIII. z r. 1914).

§ 29.

Ustanovení o bytech v tomto zákonu, vztahuje se také pokud není jinak ustanoveno na provozovny a jednotlivé části bytu a jakékoliv jiné místnosti, které jsou předmětem nájemní anebo podnájemní smlouvy.

§ 30.

Ustanovení tohoto článku nevztahují se od 1. ledna 1933 na objekty uvedené v § 13. I. ad c),

§ 31.

Zvýšení původně smluveného nájemného osobám, kterým ubyly pronajaty náhradní byty podle ustanovení § 9. zák. č. 592/1919 Sb. z. a n., nesmí býti větší než zhodnocené nájemné, přípustné podle ustanovení tohoto zákona, jde-li o takové náhradní byty v domech, přestavbách nebo přístavbách, pro něž bylo uděleno úřední stavební povolení po 27. lednu 1917, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi po 12. listopadu 1916, jest pro obecně přípustné zvýšení nájemného rozhodné nájemné, které bylo původně smluveno teprve po 3. květnu 1920, snížené o 20 %.

§ 32.

Soudem příslušným podle §§ 5. 8. 16 a 21 tohoto zákona, jest v obvodu hlav. města Prahy, stanoveném zákonem ze dne 6. února 1920, č. 114. Sb. z. a n., kterým se sousední obce a osady slučují s Prahou, okresní soud civilní pro vnitřní Prahu (I., II., V. a VI,), v obvodu zemského hlav. města Brna, stanoveném zákonem ze dne 16. dubna 1919 č. 213. Sb. z. a n., o sloučení sousedních obcí s Brnem, okresní soud Brno-město.

§ 33.

Pro soudní řízení o návrzích na svolení k výpovědi a na úpravu nájemného podle §§ 5. 8. 16 a 21 tohoto zákona, platí ustanovení o věcech feriálních.

§ 34.

Výhod ustanovení tohoto zákona jsou účastmi též příslušníci cizího státu za stejných podmínek jako příslušníci Československé republiky, pokud nakládá cizí stát s příslušníky československými v tomto směru stejně, jako se svými státními příslušníky.

Článek II.

Výpovědi dané v období od 1. do 14. ledna 1932 z objektů jichž ochrana skončila 31. prosince 1931, smí býti dány se lhůtou ku 14. červenci 1932 a u objektů jmenovaných ve článku I. § 13. I. c) obdobně ve lhůtě výpovědní od 1.-14. ledna 1933, ke dni 14. července 1933.

Článek III.

Po dobu platnosti tohoto zákona osvobozují se od daně činžovní a přirážek vlastníci domů, kteří nepodléhají dani důchodové.

Článek IV.

Účinnost zákona ze dne 28. března 1928 čís. 45 Sb. z. a n., o odkladu exekučního vyklizení místností, prodlužuje se na dobu od 1. ledna 1932 do 31. prosince 1932 s těmito změnami:

a) V § 1. ruší se odstavec 4, zákona v předu citovaného;

b) číslo 2 § 3. zákona čís. 45/28 1928 Sb. z. a n. bude zníti takto: Byla-li nájemníkovi dána výpověď z důvodů uvedených ve čl. I. § 5. odst. 2, čís. 2.-9. tohoto zákona, nebo byla-li dána výpověď nebo zrušena nájemní smlouva z důvodu uvedených v § 7. téhož článku;

c) v čísle 6, § 3. výše uvedeného zákona škrtnou se slova ťzákon o ochraně nájemníkůŤ a nahradí se slovy: ťtohoto zákonaŤ.

Článek V.

Ustanovení § 1.-16. zákona ze dne 11. července 1928 čís. 118 Sb. z. a n., o mimořádných opatřeních bytové péče, se již neobnovují.

Článek VI.

Zákon tento nabývá účinnosti dne 1. ledna 1932 a končí dne 31. prosince 1933.

Článek VII.

Provésti tento zákon náleží ministru sociální péče spolu s ministry spravedlnosti, financí a vnitra.

Odůvodnění:

Díl I.

Světová válka, největší dějinná událost novověku, která bořila staleté státy a dala vznik novým, zapůsobila mocně i do života hospodářského.

Po válce nastala likvidace těchto mimořádných poměrů, která uvolnila život hospodářský z pout, které na něj vložil stát v době, kdy zápasil o novou existenci. Stát zasáhl i do otázky bytové a zavedl i tak zvanou ochranu nájemní, t. j. omezil právo výpovědí a zakázal zvyšování nájemného, ač vnitřní hodnota peněz klesala a nájemné neodpovídalo hodnotě poskytované možnosti bydleti.

Ochrana nájemní počala se zaváděti v Rakousku za války, když v průmyslových střediscích následkem rozvinutí zbrojního průmyslu se ukázalo přelidnění; později však ochrana nájemní byla rozšířena na všechna místa, aby se zachoval byt ochráncům vlasti a zakryl rozvrat měny.

Po válce nastala bytová tíseň ve větších městech proto, že jednak nebyl zde normální přírůstek bytů po čas války, jednak byla větší potřeba vyvolaná nově zakládanými domácnostmi. Kromě těchto příčin ve větších střediscích přistoupil k tomu ještě další moment a sice nostrifikace průmyslových velkozávodů a přenášení jejích ředitelství na naší půdu, zřizováním snových vládních a správních úřadů, které nový stát nutně potřeboval. Všechny tyto instituce, jelikož nebylo nových staveb, ukojovali svoje potřeby místností existujících staveb a snižovaly zásobu bytového prostoru pro obývání.

Neuspořádané poměry hospodářské po válce (nedostatek uhlí, nedostatečný a špatný stav komunikačních prostředků, hlavně železnic, neujasněné poměry valutární), měly za následek, že soukromé podnikání pro velké risiko nemohlo se věnovati stavebnictví, krýti zvýšenou potřebu bytovou, a byla tedy nutná podpora z veřejných prostředků, aby se stavební ruch mohl rozprouditi.

V této době byla ochrana nájemní následkem poválečné mentality, davové líbivosti, ještě rozšiřována, ač se mohlo, ba mělo přikročiti k jejímu omezení a to zvyšováním nájemného v té které době, kdy hladina čísel hospodářských rychle stoupala, by se nebylo cítilo, jak svědčí tento citát:

ťPrávo LiduŤ ze dne 17. března 1928, článek ťDnešní tvářnost hospodářských problémůŤ; ťNicméně jednou k tomu (t. j. k likvidaci vázaného hospodářství bytového) dojíti musí a bude ještě litováno, jak litujeme již teď - že byla propasena doba tak vhodná, kdy zaměstnanost průmyslu i výdělek jest velkýŤ.

Ovšem nelze litovati jen této zameškané příležitosti ku zhodnocení nájemného, nutno litovati též toho, že nebylo peněz věnovaných na stavební ruch použito na stavbu obydlí pro nejchudší vrstvy obyvatelstva, aby otázka ubytování těchto nebyla brána za záminku k odmítání likvidace vázaného hospodářství bytového vůbec.

V celku možno říci, že hladina cenová mezd a platů stoupala bez ohledů na to, že nájemné zůstalo téměř nezvýšeno. Ekvivalent zvýšených důchodů, který mohl býti použit k zvýšení nájemného, byl použit k ukojení jiných potřeb, mnohdy nezbytných, což vedlo k mýtnému názoru, že není třeba dnes věnovati takové procento důchodu na tuto potřebu, jak toho tato jedna složka existenčního minima vyžaduje (v míru bylo věnováno na bydlení 20-25 příjmů, dnes podle dat státního úřadu statistického připadá ve starých domech na bydlení 8-9 %).

Stalo-li se snad, že v některém odvětví není hladina mezd a platů přizpůsobena všeobecné úrovni, pak na nejvýš pochybným bylo, když se tato částečná nesrovnalost chtěla odčiniti buď nízkými činžemi na úkor majitelů starých domů, nebo subvencováním umělého stavebního ruchu na úkor budoucích generací.

Umělý stavební ruch ze subvencí vzniklý, může se vykázati vzhledem k přineseným obětem malými výsledky, a proto jest nehospodárný. Některé výše uvedené úvahy jsou též potvrzeny pozorováním v celé Evropě, jak o tom svědčí studie M. Ú. P. z r. 1924. Z této studie citoval sekční šéf ministerstva sociální péče v přednášce konané sociálním ústavem dne 10./II. 1927 následující: ťV zemích, ve kterých ochrana nájemníků uměle snížila nájemné, utvářily se také důchody osob na výši, která nestačí k placení nájemného, jehož by vyžadovala rentabilita novostaveb, dále, že v životních nákladech nastal mezi vydajovou položkou na byt a mezi položkami na jiné zbytečné potřeby přesun ve prospěch těchto méně nutnějších položek a konečně, že v zemích, kde ochrana nájemníků byla jíž zrušena nebo v nichž neměla za následek znatelnější snížení nájemného, lze pozorovati, že nájemné zabírá mezi životními náklady stejnou nebo přibližně stejnou poměrnou částku v jeho dobách před válkouŤ.

Jest nutno, aby v této otázce bylo odstraněno veškeré zbytečné státní obhospodařování, které situaci tuto komplikuje. V debatě o rozpočtu dne 14. října 1926 naznačil správnou cestu ministr financí dr Engliš, který pravil:

ťJediným správným řešením jest návrat k volné soutěži, která pojišťuje národohospodářský zájem, maximum nejlevnější výroby a racionelní zavádění kapitálu a výrobních sil do různých odvětví spotřeby.Ť

V národním důchodu, který podle prohlášení ministra dra Engliše v debatě výše citované činil asi 60 miliard Kč, najde se jisté úhrada pro plně valorisované činže, které podle studie dra L. Fořta, ťŘešení bytové kriseŤ by činila asi 3 miliardy Kč. O správnosti tohoto tvrzení se může každý přesvědčiti, sleduje-li občas vydávané statistiky týkající se různých zbytných potřeb, které jistě svojí důležitostí nemohou se rovnati potřebě bydlení, tak na příklad částky za lihové nápoje, kouření a podobné, pro které úhradu občanstvo státu ve svých příjmech najde.

Výše uvedený národní důchod připouští, aby uvolnění vázaného hospodářství bytového mohlo býti provedeno rychlým tempem, neboť jen při rychlém tempu se dá očekávati, že dojde k úpravě mezd a platů, kde se toho ukáže nutnost, čemuž není při pomalém postupu, jak toho jest dokladem zvýšení 40 % v roce 1928. Pro rychlé řešení uvádí dr Ammon, profesor národního hospodářství, též ten důvod, že přechod z nízkého stavu nájemného do normálního jest spojen se zneklidněním života hospodářského a proto každý musí míti zájem, aby toto období přechodu bylo co možno nejkratší.

Zhodnocení nájemného nebude tak značné, jak se dnes zdá při pozorování nových smluv nájemních.

Tyto smlouvy jsou uzavírány pod dojmem, že jest nedostatek prostoru bytového, kterýž dojem jest vyvolán existencí výjimečných zákonů bytových.

Když se končilo vázané hospodářství obilninami, byly ceny na volném trhu značně vyšší, než když se skončilo, poněvadž zde působil psychologický moment, že musí býti tohoto zboží nedostatek, když jej stát obhospodařuje. Když bylo obilí uvolněno, ukázalo se, že jest ho dostatek, ovšem za ceny přiměřené vnitřní hodnot peněz.

Nesmí se totiž na jedno zapomenouti, a sice, že jedna koruna předválečná měla jinou, a to daleko vyšší hodnotu, než jedna koruna československá.

Na doklad toho, že po uvolnění hospodářství bytového netřeba se obávati žádných přemrštěných cen nájemného, které vznikají právě z vázaného hospodářství bytového, budiž uveden tento citát: ťLidové novinyŤ ze dne 28. října 1928; ťDeset let čs. národního hospodářstvíŤ: ťSem patří také nejtrapnější kapitola našeho hospodářství - poslední zbytek vázanosti - ochrana nájemníků a podpora stavebního ruchu. To nebyla sociální politika, která se dělala na ochranu nájemníků.

To byla politika zhoubná, na první pohled šice effektivní, ale špatná, proto, že úplně podryla přirozený základ normálního vývoje a vytvořila naprosto nepravidelné poměry.

Zákonodárce měl již po převratu upraviti dlouhodobým zákonem všechny tyto těsně související otázky - dnes mohli jsme bez bytové nouze bydleti v nových domech jistě dráže než bydlíme ve starých, ale ne tak draho, jak se v nich bydlí dnes. A ostatně bychom výši nájemného necítili tíživě, protože by byla již zapadla docela do soustavy čísel.Ť

Nedávno uveřejněné ťPředběžné výsledky sčítání lidu z 1. prosince 1930Ť ukazují, že v letech 1921 a 1931 přibylo tolik bytového prostoru, že nelze mluviti o jeho nedostatku a že netřeba se obávati při zrušení vázaného hospodářství bytového nějaké lichvy s byty, neboť nelze lichvařiti s tím, čeho je dostatek. Leč i kdyby snad v některých místech byl ještě nedostatek bytového prostoru, tam zasáhne soukromá podnikavost a postará se o dostatečný počet obydlí, ovšem za předpokladu, že kapitál, do stavby vložený, nebude ohrožován konfiskací a že hladina nájemného ve starých a nových domech se sblíží. Právě existence bytových zákonů je toho příčinou, že se soukromý kapitál vyhýbá soukromému podnikání.

V letech 1927, 1928, 1929 se horečně stavělo a nebylo to jen proto, že byly zde zákony na podporu stavebního ruchu, vždyť dnes jsou zde také ač již ne tak výhodné, ale proto, že se čekala brzká likvidace vázaného hospodářství bytového.

Dnešní krise stavební a z toho vzniklá nezaměstnanost má svou hlavní příčinu v tom, že se dějí pokusy na utužení ochrany nájemní. Na doklad toho, že soukromá podnikavost dovede čeliti každé situaci a že netřeba se obávati tísně bytové při zrušení vázaného hospodářství bytového, budiž uveden tento citát:

Dr. Max J. Wolff:

Zwangswirtschaft und Wohnungswesen:

ťPříležitostně, v dobách urychleného přílivu obyvatelstva do velkoměst, vyskytl se ovšem také v nich nedostatek přístřeší. Na jaře r. 1872 ku příkladu musely býti u Berlína na Templhofském poli postaveny dřevěné boudy, ale již v několika měsících stavební činnost dohonila potřeby. Soukromé podnikání přemohlo všechny těžkosti, nedalo se odstraniti nejnemožnějšími předpisy stavební policie, mělo vždy dostatečného kapitálu k disposici, zatím co každý stavební program ztroskotává na nedostatku peněžních prostředků. Každý jednotlivý podnikatel hledal jen svůj osobní prospěch, ale právě, že jej hledal, že sledoval jen svůj egoistický cíl, v celku dalo to výsledek, který jest hoden nejvyššího uznání. Nedostatek obydlí před válkou v Německu nebyl. Každý byl ubytován podle svých poměrů a prostředků.Ť

Z předneseného plyne, že příčina vzniku a existence kolonií kol měst jest vázané hospodářství bytové, které odraďuje soukromý kapitál od stavebního podnikání. V Berlíně měli v r. 1872 též kolonii, poněvadž neznali státní reglementaci s byty, tato kolonie během roku zmizela, zatím co naše kolonie budou slaviti 10leté výročí.

Z dosud předneseného by plynulo, že lze vázané hospodářství bytové zrušiti.

Leč státní obhospodařování bytového prostoru způsobuje vážné poruchy v národním hospodářství, které budou níže příkladně uvedeny, neboť jsou po většině známy.

Tyto neblahé následky ochrany nájemní nutí všechny vážné korporace, že se vyslovují proti další existenci vázaného hospodářství bytového.

Poradní sbor pro otázky hospodářské pravil v roce 1925: ťOchrana nájemníků a podpory stavební, jakožto mimořádná opatření, nemohou býti trvale uvedena v soulad s řádem hospodářským, který spočívá na svobodě soukromého majetku a smluv. Ony tedy musí býti odstraněny s návratem normálních poměrů. Přivoditi takové normální poměry v oboru stavby domů a nabídky bytů jest důležitým úkolem naší politiky národohospodářskéŤ.

Tak pravila naše nejvyšší instituce hospodářská v roce 1925.

Proto čím dříve bude provedeno zvýšení činží na dnešní hladinu cenovou a připraveno odbourání vázaného hospodářství bytového, tím lépe, neboť tento poslední pozůstatek z mimořádných dob podlamuje naši hospodářskou zdatnost, ochuzuje střední stavy a zmenšuje národní důchod. Ochrana nájemní způsobuje, že národní jmění uložené v majetku domovním se rychleji tratí než v dobách předválečných, neboť není možno domy pro nízké činže a tím nepatrný příjem z nich, řádně opravovati a v pořádku udržovati. Z příjmu domovního nezbývá na řádnou amortisaci budov, což jest veliká chyba se stanoviska národohospodářského.