Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1931.
III. volební období.
5. zasedáni.
Překlad.
1444.
Naléhavá interpelace
poslance R. Köhlera a druhů vládě
o některých ustanoveních zákona ze dne 15. června 1927, číslo 76 Sb. z. a n.,
o přímých daních.
Podepsaní pokládají za nutné interpelovati vládu v této naléhavé věci:
§ 341 zákona ze dne 15. června 1927. č. 76 Sb. z. a n. praví, že »dohody sjednané, aby přímou daň nesla místo poplatníka zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou právně účinné. «
Toto ustanovení neznamená nic jiného než přísný zákaz, aby podniky platily daně za své zaměstnance.
V § 17, č. 6 uvedeného zákona se ustanovuje, že »od důchodu nemohou býti odečteny zejména: Příspěvky do nemocenských, úrazových, starobních, invalidních, vdovských, sirotčích a pensijních pokladen nebo podobných ústavů, pokud je poplatník platil nad povinnou kvótu za své úředníky, zřízence, dělníky a služebníky, jakož i daně a dávky za ně zaplacené, i když byl takový závazek smluvně převzat. «
Důsledkem tohoto předpisu musí býti, že podniky musí platiti daně z peněz, jichž užily k těmto účelům a které zaplatily za své zaměstnance. Poněvadž jest samozřejmé, že žádný podnikatel neplatí
v neprospěch svého soukromého účtu za své zaměstnance daně nebo nad povinnou zákonnou kvótu příspěvky pensijní, na pojištění nemocenské nebo sociální, nýbrž je započítává již předem při vyměřování výše platů svých zaměstnanců, neznamená toto ustanovení nic jiného, než že část zaměstnaneckého platu musí býti dvojnásob zdaněna.
§ 78 zákona o přímých daních mimo to předpisuje, že »k rozvahovým přebytkům připočtou se příspěvky, dary a jiná bezúplatná věnování, leč že jich vyžaduje provozování podniku, dále příspěvky do nemocenských, úrazových, starobních, invalidních, vdovských, sirotčích a pensijních pokladen nebo podobných ústavů, pokud je podnik platil nad povinnou zákonnou kvótu za své úředníky, zřízence, dělníky a služebníky, jakož i daně a dávky za ně placené, i když byl takový závazek smluvně převzat. «
Jinými slovy to znamená, že tyto peníze, které zaplatily podniky za své zaměstnance, nutno připočísti k daňové základně zvláštní výdělkové daně, že tedy musí býti ještě jednou zdaněny.
Tato nepochybně nesociální ustanovení daňového zákona z roku 1927 setkala se již při projednávání zákona v Národním shromáždění s velmi ostrým odporem zaměstnaneckých organisací. Tento odpor způsobil, že byl vydán článek XVI uváděcích ustanovení k daňovému zákonu, podle něhož uvedená místa zákona nabývají účinnosti teprve od 1. ledna 1932. Za tuto lhůtu zůstávají platy uvedené v § 17, č. 6 a v § 78 lit. e), věta l, jen tehdy odpočitatelnou položkou při zjištění vyměřovacího základu plátcova, bylo-li kolektivní smlouvou uzavřenou do konce července 1927 dohodnuto, že platy a daně uvedené v § 17, č. 6 a v § 78 lit. e), věta l, má místo poplatníka zcela nebo částečně platiti jiná osoba.
Poněvadž nemáme zákona o kolektivních smlouvách, jest bohužel počet platných kolektivních smluv obsahujících zmíněné dohody nepatrný. Podrobná šetření prokázala, že stále ještě poměrně velký počet podniků platí za zaměstnance daně a pojistné nad povinnou část, k čemuž se ovšem přihlíží při určování výše platů v těchto podnicích. Ve všech těchto podnicích budou se musiti od 1. ledna 1932 změniti platy, nabude-li tímto dnem účinnosti zákaz přesunutí daně podle § 341 daňového zákona a nemožnost odpočítati platy podle § 17, č. 6 a § 78 lit. e), věta l, daňového zákona, z vyměřovacího základu podniku.
Za nynějších poměrů třeba se bohužel obávati, že četné podniky užijí toho, že
proto budou musiti změniti platy zaměstnanců, aby přesunuly placení daní a podílu pojistného nad zákonnou kvótu na zaměstnance, ale za to nezvýší přiměřeně jejich platů. Bylo by to velmi citelné snížení platů pro zaměstnance, které by bylo v nynější době prostě nesnesitelné. I kdyby, což jest nejpříznivější případ, placené daně a pojistné, placené podnikem za zaměstnance, byly připočteny k jeho platu, jest to poškození zaměstnance, poněvadž pro zvýšení platu musí platiti vyšší daň ze mzdy, ale bez náhrady.
Soukromí zaměstnanci musí tedy platiti zvláštní daň nejen jako poplatek ze služební smlouvy, nýbrž mimo to musí svůj důchod přesně až do posledního haléře zdaniti daní ze mzdy. Proto nesmějí býti znovu poškozeni tím, že daňový zákon umožňuje ještě více snížiti jejich platy a odníti jim jejich práva získaná často v dlouhých bojích.
Zmíněné §§ 341, 78 lit. e), 1. věta a 17, č. 6 zákona ze dne 15. června 1927, č. 76 Sb. z. a n., o přímých daních nesmějí tedy nabýti účinnosti dnem 1. ledna 1932, má-li býti zabráněno těžkému poškození zaměstnanců.
Podepsaní se tedy táží vlády:
Jest vláda ochotna neprodleně učiniti nutná opatření, aby §§ 17, č. 6, 78 lit. e), 1. věta a 341 zákona ze dne 15. června 1927, č. 76 Sb. z. a n., byly trvale zrušeny?
V Praze dne 24. října 1931.
Köhler,
Geyer, Simm, Schubert, Oehlinger, Greif, dr. Mayr-Harting, Zajíček, Fritscher, inž. Jung, Kunz, Scharnagl, Bobek, Kasper, Knirsch, Krebs, Krumpe, dr. Petersilka, dr. Luschka, dr. Schollich, Matzner, inž. Kallina, dr. Hassold, dr. Keibl, dr. Han-
reich, Horpynka.