Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1935.
III. volební období. 12. zasedání.
2841.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne ................................ ...........................1935
o hlášení pobytu.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
(1) Provozovatel živnosti hostinské a výčepnické je povinen hlásiti pobyt osob, které v takové živnosti ubytoval.
(2) Jiný ubytovatel (§ 2) je povinen hlásiti pobyt osob, které ubytoval v obvodu státního policejního úřadu, nebo v některém z lázeňských a jiných míst (obvodů), jež určí zemský úřad vyhláškou v Zemském věstníku.
(3) Osoba, která nebyla ubytována provozovatelem živnosti podle odstavce 1 nebo jiným ubytovatelem podle odstavce 2, je povinna hlásiti sama svůj pobyt, jestliže se ubytovala v místě (obvodu), dotčeném v odstavci 2.
§ 2.
(1) Jako ubytovatel podle § 1, odst. 2 je povinen hlásiti:
1. vlastník budovy (jeho zodpovědný zástupce) své nájemníky a jiné osoby, které ve své budově ubytoval;
2. majitel bytu nebo jiné místnosti své podnájemníky a jiné osoby, které ve svém bytě (místnosti) ubytoval;
3. vlastník pozemku (jeho zodpovědný zástupce) osoby, které na něm ubytoval.
(2) Při pronájmu (pachtu) nemovitostí uvedených v odstavci l, č. l a 3 přechází povinnost hlášení na nájemce (pachtýře), při vnucené správě nebo konkursu na správce. Je-li vlastníkem (nájemcem, pachtýřem) takových nemovitostí nebo majitelem bytu (místností - odstavec l, č. 2) právnická osoba, přechází povinnost hlášení na jejího zákonného nebo statutárního zástupce.
1 3.
(1) Osoba, jež byla ubytována podle § l, odst. l nebo 2, je povinna sděliti provozovateli živnosti hostinské a výčepnické (jinému ubytovateli - § 2 -) úplně a pravdivě data pro hlášení předepsaná (§ 7, č. 4). Provozovatel živnosti (jiný ubytovatel) je povinen vyzvati osobu ubytovanou ke sdělení těchto dat, nejsou-li mu jinak známa, jestliže osoba ubytovaná sama mu je nesdělila.
(2) Provozovatel živnosti, jiný ubytovatel a osoba dotčená v § l, odst. 3 hlásí data pro hlášení předepsaná státnímu policejnímu úřadu, stalo-li se ubytování v obvodu tohoto úřadu, jinak obecnímu úřadu.
§ 4.
(1) Každý je povinen udati při hlášení úplně a pravdivě data pro hlášení předepsaná.
(2) Osoba hlášená je povinna k vyzvání úřadu doplniti ve stanovené lhůtě neúplná hlášení, po případě předložiti doklady o totožnosti osoby a správnosti hlášených dat.
§ 5.
Obce jsou povinny spolupůsobiti při provádění tohoto zákona a nařízení na jeho základě vydaných.
§ 6.
Státní policejní, okresní a obecní úřady jsou oprávněny dohlížeti, je-li povinnost hlášení plněna.
§ 7.
Vláda vydá podrobnější předpisy nařízením, jímž zejména bude stanoveno:
1. jaká doba pobytu (ubytování) zakládá povinnost hlášení;
2. v jakých lhůtách má býti splněna povinnost hlášení;
3. kdy lze sloučiti hlášení o začátku a konci pobytu do jednoho oznámení;
4. jaká data jest hlasití ve smyslu tohoto zákona;.
5. pokud jsou osvobozeny od povinnosti hlášení osoby ubytované ve veřejných ústavech, klášterech, konventech, církevních ústavech, v nocležnách státních úřadů (ústavů), státních (státem spravovaných) podniků, a osoby na úředních cestách vůbec;
6. jaké jsou úlevy při ubytování hromadném a při ubytování podle č. 5;
7. jak bude kontrolováno hlášení tímto zákonem a nařízeními na jeho podkladě vydanými předepsané, a jak bude vedeno v patrnosti.
§8.
Ustanovení tohoto zákona vztahují se na vojenské (četnické) gážisty a mužstvo v činné službě, jakož i na příslušníky finanční stráže jen, jestliže se jich ubytování stalo mimo vojenské (služební) budovy, pokud nejde o ubytování podle zákonů o ubytování vojska.
§9.
Pokud o věcech tímto zákonem upravovaných mají mezinárodní smlouvy, ve Sbírce zákonů a nařízení vyhlášené, odchylná ustanovení, platí po dobu mezinárodní účinnosti takovéto smlouvy její ustanovení. Podrobnosti k jejich provedení může stanoviti vládní nařízení.
§10.
Ustanovení tohoto zákona nevztahují se na osoby, jimž přísluší exteritorialita, na cizí konsuly z povolání a na členy jejich průvodu, pokud vzájemnost je zabezpečena a nejde o československé státní příslušníky.
§11.
(1) Nesplnění povinností uložených tímto zákonem nebo vládním nařízením podle něho vydaným, nebo ustanoveními platnými podle § 9, potrestá se jako přestupek pokutou do 500 Kč, nebo vězením do 8 dnů, při opakování pokutou do 5. 000 Kč, nebo vězením (uzamčením) do 14 dnů. Za nedobytnou pokutu vyměří se náhradní trest vězení (uzamčení) podle míry zavinění do 8 dnů, při opakování do 14 dnů.
(2) Trestání podle tohoto zákona přísluší státnímu: policejnímu úřadu, a v místech, pro něž takový úřad není zřízen, okresnímu úřadu.
§ 12.
Dnem účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti dosavadní předpisy jednající o hlášení, zejména:
nařízení ministerstva vnitra a nejvyššího policejního úřadu ze dne 15. února 1857, č. 33 ř. z., o hlášení, ve znění nařízení ze dne 15. ledna 1860, č. 20 ř. z., a všechny na jeho základě vydané předpisy;
nařízení ministerstva vnitra, spravedlnosti a nejvyššího policejního úřadu ze dne 2. dubna 1858, č. 51 ř. z., o přestupcích předpisů o hlášení;
§ 320, písm. a) až d) obecného trestního zákona a § 577, písm. a) až d) vojenského trestního zákona;
§§ l, 2, 6 až 9, 11, 12, 14, 15, § 16, odst. 3, §§ 17, 18 zák. čl. V/1903, o právu pobytu cizinců, a §§ 72 a 73 zák. čl. XL/1879 býv. uh. trestního zákona o přestupcích, dále § 23 zák. čl. XXVIII/1879, jakož i předpisy na základě citovaných zákonů vydané, pokud se týkají povinnosti hlášení tímto zákonem upravené;
nařízení ministra s plnou mocí ze dne 6. července 1920, č. 39 Úradných novin, o povinnosti hlášení osob došlých na Slovensko po 1. červenci 1919;
dále jen pokud jde o hlášení podle tohoto zákona o hlášení pobytu:
§ 320, písm. e) obecného trestního zákona a § 577, písm. e) vojenského trestního zákona.
§ 13.
Zákon nabude účinnosti dnem, který bude určen vládním nařízením; provede jej ministr vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.
Důvodová zpráva.
O povinnosti hlášení pobytu platí rozdílné předpisy v zemích české a Moravskoslezské na jedné a v zemích Slovenské a Podkarpatoruské na druhé straně.
K úpravě všeobecné a jednotné povinnosti ohlašovací došlo v zemích české a Moravskoslezské na základě cís. nařízení ze dne 9. února 1857, č. 31 ř. z., jímž bylo uloženo příslušným úřadům ústředním, aby pro vnitřní dozor bylo přiměřeně zařízeno
a řádně prováděno hlášení obyvatelstva. K provedení tohoto nařízení bylo vydáno nařízení ministerstva vnitra a nejvyššího policejního úřadu ze dne 15. února 1857, č. 33 ř. z., o hlášení.
Toto nařízení v odd. I zachovalo v městech, kde byly státní policejní úřady, dosavadní předpisy ohlašovací v platnosti, zmocnivši zemské politické úřady, aby vydaly po vzoru ohlašovacích předpisů plat-
ných pro Vídeň příslušné předpisy o hlášení a je publikovaly. (Takových předpisů byla potom vydána celá řada. ) Oddíl II cit. nařízení č. 33/1857 ř. z. obsahuje předpisy o hlášení v místech, kde nejsou státní policejní úřady.
Pokud jde o předpisy uherské, bylo upraveno policejní hlášení obyvatelstva zák. článkem XXVIII/1879 pouze pro Budapešť; ministr vnitra byl v § 23 tohoto zák. článku zmocněn, aby nařízením rozšířil předpisy o povinnosti ohlašovací i na jiná lidnatější a municipální města. Podle tohoto zmocnění byly vydány ohlašovací předpisy pro všechna města municipální a jiná větší města.
Kdežto předpisy o hlášení platné v zemích České a Moravskoslezské nemají zvláštního ustanovení o hlášení pobytu cizinců, pro, něž tedy platí zásadně předpisy platné pro hlášení obyvatelstva, v zemích Slovenské a Podkarpatoruské byla zvláštní ohlašovací povinnost ohledně cizinců upravena zák. článkem V/1903, o právu pobytu cizinců na území koruny uherské. Otázkou pobytu cizinců zabývá se jiná osnova.
Navrhovaná osnova je osnovou unifikační.
§ 1: Povinnost hlášení pobytu je zde stanovena ve třech směrech:
a) provozovateli živnosti hostinské a výčepnické ukládá se povinnost hlasití osoby, které v takové živnosti ubytoval, ať se živnost nalézá ve kterémkoliv místě na území republiky, tedy ať se nalézá v obvodu státního policejního úřadu, nebo v některém z míst, jež budou určena zemským úřadem a vyhlášena v Zemském věstníku, nebo v kterémkoliv jiném místě vůbec;
b) jiný ubytovatel (vysvětlení, kdo je to "jiný ubytovatel" dává § 2) podléhá povinnosti hlasití osobu ubytovanou jen, když ubytování se stalo v obvodu státního policejního úřadu, nebo v některém z míst, jež určí zemský úřad vyhláškou v Zemském věstníku; zdůrazňují se tu místa lázeňská, přicházející v prvé řadě v úvahu;
c) osoba, která nebyla ubytována ani provozovatelem živnosti hostinské a výčepnické, ani jiným ubytovatelem (§ 2), t. j., když se ubytovala sama (na př. vlastník domu ve svém domě) podléhá povinnosti hlasití se tenkráte, když se ubytovala v ob-
vodu státního policejního úřadu, nebo v některém z míst, jež určí zemský úřad vyhláškou v Zemském věstníku.
§ 2: Nehledě k provozovateli živnosti hostinské a výčepnické, zná osnova ubytovatele vyznačené v bodě 1-3 tohoto paragrafu. Jsou to vlastníci budov a majitelé bytů, nebo jiných místností a vlastníci pozemků.
Povinnost hlášení ukládá se vlastníku nemovitosti, po případě jeho zodpovědnému zástupci.
Je-li nemovitost pronajata, nebo propachtována, je přirozeno, že povinnost hlášení ubytovaných osob přechází tu na toho, kdo podle dotčené nájemní (pachtovní) smlouvy bude míti právo nemovitost spravovati. Je-li dům (pozemek) ve vnucené správě (konkursu), bude takovou osobou vnucený správce (správce konkursní podstaty). Za právnickou osobu jedná její zákonný (statutární) zástupce. Při obchodních společnostech přechází povinnost hlášení na jich zástupce ve smyslu ustanovení o obchodních společnostech.
Bude-li živnost hostinská a výčepnická provozována náměstkem (pachtýřem), pak ovšem přechází na tyto osoby povinnost k hlášení ubytovaných osob, poněvadž náměstek nebo pachtýř jsou provozovateli živnosti ve smyslu § l, odst. 1.
§ 3: je nutno výslovně stanoviti povinnost ubytované osoby sděliti ubytovateli úplně a pravdivě všechna data k hlášení potřebná, aby ubytovatel svou povinnost, hlásiti osobu ubytovanou, mohl splniti. Některá data, jako den příchodu a odchodu budou ubytovateli často známa a zvláštního oznamování těchto dat ubytovateli nebude v takovém případě zapotřebí.
§§ 4 a 5: povinnosti zde vyznačené je třeba výslovně uvésti.
§ 6: kontrolu nutno považovati za nezbytnou.
§ 7, č. 1: doba ubytování zakládající povinnost hlášení může býti stanovena různě při ubytování v obvodu státního polic, úřadu, oproti ubytování v místech, která budou určena zemskými úřady a vyhlášena v Zemských věstnících, při ubytování v živnosti hostinské a výčepnické oproti ubytování v soukromí, u příbuzných, při změně bytu v téže obci, v níž osoba měnící byt je již hlášena a podob.;
č. 2: také zde bude veřejný zájem určovati podle okolností různé lhůty, ve kterých má býti splněna povinnost hlášení;
č. 3: bude to zejména při ubytování na krátkou dobu, při ubytování, které by skončilo dříve, než by došlo k hlášení úřadu, při ubytování hromadném a podob.;
č. 4: vedle vyznačení doby příchodu a odchodu budou tu předepsány k hlášení všechny ony skutečnosti, na jichž hlášení bude zájem veřejný hlavně z důvodů policejních a statistických;
č. 5: má na mysli zejména osoby ubytované ve veřejných ústavech, kde osoba je nucené ubytována, a ve veřejných léčebných ústavech, pamatuje na ubytování v klášterech, konventech a církevních ústavech, na něž pamatoval již výnos min. vnitra vydaný v dohodě s min. kultu ze dne 20. března 1876, č. 10. 382, na ubytování v nocležnách státních úřadů (ústavů) a podniků, a na úřední cesty vůbec;
č. 6: podrobné hlášení při ubytování hromadném (jako při výpravách, zájezdech, sletech a p. ) by nebylo ani účelné, ani praktické a bude tedy třeba pamatovati na úlevy při tomto způsobu ubytování a na úlevy při ubytování podle č. 5, pokud tu nedojde k osvobození od povinnosti hlášení;
č. 7: podrobnosti týkající se kontroly a vedení hlášení v patrnosti ponechávají se rovněž vlád. nařízení.
§ 8: aby snad nevznikly pochybnosti, jeví se účelným i toto ustanovení vložiti do zákona. Zákonem tímto nebudou ovšem dotčena ustanovení branného zákona a branných předpisů o povinnosti hlášení podle těchto norem.
§ 9: jde o obvyklou nyní doložku transformační při zákonech upravujících materie takové, které bude snad nutno vzhledem k jednotlivým státům upraviti v některých směrech odchylně mezinárodní smlouvou,
§§ 10 a 11: není třeba vysvětlivek.
§ 12: ze zákonného článku V/1903 o právu bydlení cizinců na území Slovenska a Podk. Rusi zůstanou po uzákonění předmětné osnovy a osnovy o pobytu cizinců v účinnosti jen § 10 (možnost zbaviti se cizince, který se nemůže řádně legitimovati, nebo nemá prostředků k výživě, nebo jehož pobyt je povážlivým pro zájem státu, veřejnou bezpečnost nebo pořádek) a dále dva prvé odstavce z § 16, které souvisejí s § 9 zák. čl. XXII/1886 o obcích, s právem domovským a státním občanstvím, kteréžto věci dlužno upraviti zákonem zvláštním. Odstavec 3 citovaného právě paragrafu jednající o povolení k usazení se cizinců stane se obsoletním uzákoněním této osnovy a osnovy o pobytu cizinců.
§ 13: den účinnosti určí vládní nařízení; je totiž třeba, aby účinnost nastoupila teprve, až bude připraveno vládní nařízení podle § 7.
V Praze, dne 8. března 1935.
Předseda vlády: J. Malypetr v. r.
Ministr pro sjednocení zákonův a organisace správy:
Dr. Šrámek v. r.