Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1935.

III. volební období. 12. zasedání.

2847.

Zpráva

výboru ústavně-právního

o vládním návrhu zákona (tisk 2841)

o hlášení pobytu.

Státní správa všech států usiluje zejména od poloviny minulého století o to, aby měla evidenci svého občanstva. Důvody pro to byly zřetele bezpečnostní, později finanční, branné, ale také soukromoprávní, jako zejména obchodní. Ve větších městech byla taková evidence nutnou podmínkou preventivní činnosti proti porušení zákonů a předpokladem pro zjištění vinníka v trestním řízení. Právní předpisy o hlášení pobytu v republice československé jsou zastaralé a nejednotné. V historických zemích opírají se o nařízení ministerstva vnitra a nejvyššího policejního úřadu z 15. února 1857, č. 33 ř. z., na Slovensku a Podkarpatské Rusi o článek XXVIII/1879. Po nové zákonné úpravě volaly tedy především důvody unifikační; urychlily ji pak ještě naléhavé důvody zákonné úpravy pobytu cizinců, jež se stala za nynějších časů rostoucí emigrace evropské velmi naléhavou. Vládní návrh zákona o hlášení pobytu stanoví především povinnost ohlašovací. Tu ukládá: 1. provozovatelům živnosti hostinské pro všechny ubytované hosty a. bez ohledu na to, v kterém místě živnost je; platí tedy všeobecně, pro všechny hostinské a všude. 2. Kromě hostinských podléhá povinnosti ohlašování ubytovaných osob vlastník budovy, eventuelně jeho zodpovědný zástupce pro všechny osoby v jeho domu ubytované, majitel bytu pro své podnájemníky a vlastník pozemku pro osoby na něm ubytované. Při pronájmu a pachtu

přechází povinnost na nájemce a pachtýře, při vnucené správě na vnuceného správce, při konkursu na správce podstaty. Osoby uvedené pod č. 2 shrnuje vládní návrh pod názvem "jiného ubytovatele" a podrobuje je povinnosti hlášení tehdy, když jde o pobyt v obvodu státního policejního úřadu nebo v lázeňském místě nebo v jiném místě, pro které zemský úřad zvláštní vyhláškou povinnost hlášení uložil.

V případech, kde v místech uvedených shora pod č. 2 se ubytovala osoba, která nebyla ubytována ani provozovatelem živnosti hostinské ani jiným ubytovatelem, podléhá povinnosti ohlašovací sama, ku příkladu vlastník domu ve svém domě. Vládní návrh trvá z pochopitelných důvodů na pravdivém ohlášení předepsaných osobních dat (§ 4) a proto připouští oprávnění úřadu, aby si vyžádal v případě pochybnosti doklady o totožnosti a správnosti dalších akt.

Obcím se ukládá v § 5 povinnost, aby spolupůsobily při provádění zákona a dohlížely vedle státních policejních a okresních úřadů na to, je-li povinnost hlášení plněna.

Při zákonné úpravě bylo třeba vyhraditi mezinárodním smlouvám, upravujícím tuto otázku, možnost úpravy odchylné a zaručiti jim platnost vedle tohoto zákona. (§9. )

Rozumí se pak samo sebou, že ustanovení zákona o hlášení nevztahují se na oso-

by, jimž přísluší exteritorialita, na cizí konsuly a na členy jejich průvodu, pokud nejde o naše státní příslušníky a pokud je zabezpečena vzájemnost. (§ 10. )

Zákon stanoví trestní sankce pro nesplnění povinností uložených zákonem a nařízeními podle něho vydanými, prohlásiv je za přestupek, trestaný okresním úřadem, po případě policií pokutou až do 5000 Kč nebo vězením do 14 dnů. účinností zákona

pozbudou platnosti dosavadní předpisy ohlášení (§ 12).

Výbor ústavně-právní projednal vládní návrh ve své schůzi dne 13. března 1935 a po provedené debatě uznal důvody vlády za přesvědčující a znění návrhu za vyhovující potřebě doby a účelu.

Přijal vládní návrh beze změn a navrhuje slavné poslanecké sněmovně, aby jeho usnesení schválila.

V P r a z e, dne 13. března 1935.

Dr. Juraj Slávik v. r.,

místopředseda.

Dr. Josef Patejdl v. r.,

zpravodaj.

Zákon

ze dne 1935

o hlášení pobytu.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Provozovatel živnosti hostinské a výčepnické je povinen hlasití pobyt osob, které v takové živnosti ubytoval.

(2) Jiný ubytovatel (§ 2) je povinen hlásiti pobyt osob, které ubytoval v obvodu státního policejního úřadu, nebo v některém z lázeňských a jiných míst (obvodů), jež určí zemský úřad vyhláškou v Zemském věstníku.

(3) Osoba, která nebyla ubytována provozovatelem živnosti podle odstavce l nebo jiným ubytovatelem podle odstavce 2, je povinna hlásiti sama svůj pobyt, jestliže se ubytovala v místě (obvodu), dotčeném v odstavci 2.

§ 2.

(1) Jako ubytovatel podle § l, odst. 2 je povinen hlásiti:

1. vlastník budovy (jeho zodpovědný zástupce) své nájemníky a jiné osoby, které ve své budově ubytoval;

2. majitel bytu nebo jiné místnosti své podnájemníky a jiné osoby, které ve svém byte (místnosti) ubytoval;

3. vlastník pozemku (jeho zodpovědný zástupce) osoby, které na něm ubytoval.

(2) Při pronájmu (pachtu) nemovitostí uvedených v odstavci 1, č. 1 a 3 přechází povinnost hlášeni na nájemce (pachtýře), při vnucené správě nebo konkursu na správce. Je-li vlastníkem (nájemcem, pachtýřem) takových nemovitostí nebo majitelem bytu (místností - odstavec 1, č. 2) právnická osoba, přechází povinnost hlášení na jejího zákonného nebo statutárního zástupce.

§ 3.

(1) Osoba, jež byla ubytována podle § l, odst. l nebo 2, je povinna sděliti provozovateli živnosti hostinské a výčepnické (jinému ubytovateli - § 2 -) úplně a pravdivě data pro hlášeni předepsaná (§ 7, č. 4). Provozovatel živnosti (jiný ubytovatel) je povinen vyzvati osobu ubytovanou ke sdělení těchto dat, nejsou-li mu jinak známa, jestliže osoba ubytovaná sama mu je nesdělila.

(2) Provozovatel živnosti, jiný ubytovatel a osoba dotčená v § l, odst. 3 hlásí data pro hlášení předepsaná státnímu policejnímu úřadu, stalo-li se ubytování v obvodu tohoto úřadu, jinak obecnímu úřadu.

§ 4.

(1) Každý je povinen udati při hlášení úplně a pravdivě data pro hlášení předepsaná.

(2) Osoba hlášená je povinna k vyzvání úřadu doplniti ve stanovené lhůtě neúplná hlášení, po případě předložiti doklady o totožnosti osoby a správnosti hlášených dat.

§5.

Obce jsou povinny spolupůsobiti při provádění tohoto zákona a nařízení na jeho základě vydaných.

§6.

Státní policejní, okresní a obecní úřady jsou oprávněny dohlížeti, je-li povinnost hlášení plněna.

§7.

Vláda vydá podrobnější předpisy nařízením, jímž zejména bude stanoveno:

1. jaká doba pobytu (ubytování) zakládá povinnost hlášení;

2. v jakých lhůtách má býti splněna povinnost hlášení;

3. kdy lze sloučiti hlášení o začátku a konci pobytu do jednoho oznámení;

4. jaká data jest hlasití ve smyslu tohoto zákona;

5. pokud jsou osvobozeny od povinnosti hlášení osoby ubytované ve veřejných ústavech, klášterech, konventech, církevních ústavech, v nocležnách státních úřadů (ústavů), státních (státem spravovaných) podniků, a osoby na úředních cestách vůbec;

6. jaké jsou úlevy při ubytování hromadném a při ubytování podle č. 5;

7. jak bude kontrolováno hlášení tímto zákonem a nařízeními na jeho podkladě vydanými předepsané, a jak bude vedeno v patrnosti.

§8.

Ustanovení tohoto zákona vztahují se na vojenské (četnické) gážisty a mužstvo v činné službě, jakož i na příslušníky finanční stráže jen, jestliže se jich ubytování stalo mimo vojenské (služební) budovy, pokud nejde o ubytování podle zákonů o ubytování vojska.

§9.

Pokud o věcech tímto zákonem upravovaných mají mezinárodní smlouvy, ve Sbírce zákonů a nařízení vyhlášené, odchylná ustanovení, platí po dobu mezinárodní účinnosti takovéto smlouvy její ustanovení. Podrobnosti k jejich provedení může stanoviti vládní nařízení.

§10.

Ustanovení tohoto zákona nevztahují se na osoby, jimž přísluší exteritorialita, na cizí konsuly z povolání a na členy jejich průvodu, pokud vzájemnost je zabezpečena a nejde o československé státní příslušníky.

§11.

(1) Nesplnění povinností uložených tímto zákonem nebo vládním nařízením podle něho vydaným, nebo ustanoveními platnými podle § 9, potrestá se jako přestupek pokutou do 500 Kč, nebo vězením do 8 dnů, při opakování pokutou do 5. 000 Kč, nebo vězením (uzamčením) do 14 dnů. Za nedobytnou pokutu vyměří se náhradní trest vězení (uzamčení) podle míry zavinění do 8 dnů, při opakování do 14 dnů.

(2) Trestání podle tohoto zákona přísluší státnímu policejnímu úřadu, a v místech, pro něž takový úřad není zřízen, okresnímu úřadu.

§12.

Dnem účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti dosavadní předpisy jednající o hlášení, zejména:

nařízení ministerstva vnitra a nejvyššího policejního úřadu ze dne 15. února 1857, č. 33 ř. z., o hlášení, ve znění nařízení ze dne 15. ledna 1860, č. 20 ř. z., a všechny na jeho základě vydané předpisy;

nařízení ministerstva vnitra, spravedlnosti a nejvyššího policejního úřadu ze dne 2. dubna 1858, č. 51 ř. z., o přestupcích předpisů o hlášení;

§ 320, písm. a) až d) obecného trestního zákona a § 577, písm. a) až d) vojenského trestního zákona;

§§ l, 2, 6 až 9, 11, 12, 14, 15, § 16, odst. 3, §§ 17, 18 zák. čl. V/1903, o právu pobytu cizinců, a §§ 72 a 73 zák. čl. XL/1879 býv. uh. trestního zákona o přestupcích, dále § 23 zák. čl. XXVIII/1879, jakož i předpisy na základě citovaných zákonů vydané, pokud se týkají povinnosti hlášení tímto zákonem upravené;

nařízení ministra s plnou mocí ze dne 6. července 1920, č. 39 Úradných novin, o povinnosti hlášení osob došlých na Slovensko po 1. červenci 1919;

dále jen pokud jde o hlášení podle tohoto zákona o hlášení pobytu:

§ 320, písm. e) obecného trestního zákona a § 577, písm. e) vojenského trestního zákona.

§13.

Zákon nabude účinnosti dnem, který bude určen vládním nařízením; provede jej ministr vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.