Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1935.

III. volební období. 12. zasedání.

2866.

Návrh

poslanců Frant. Tomáška, Ant. Hampla, dr Lva Wintra, inž. Jar. Nečase a druhů

na vydáni zákona,

kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 3. července 1924, č, 178 Sb. z. a n. o úplatkářství a proti porušování úředního tajemství.

Podepsaní navrhuji:

Slavná sněmovno, račiž se usnésti na tomto zákoně:

Zákon ze dne ........................,

kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 3. července 1924, č. 178 Sb. z. a n. o úplatkářství a proti porušování úředního tajemství.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Č l á n e k I.

Zákon ze dne 3. července 1924, č. 178 Sb. z. a n. se mění a doplňuje takto:

§ 2. zní takto:

» (1) Kdo veřejnému činiteli (§ 6) nebo s jeho vědomím jiné osobě za to, aby jemu nebo někomu jinému uděleno bylo nějaké oprávnění nebo povolení, poskytnuta byla výhoda nebo úleva, uzavřena s ním nebo s jiným smlouva nebo vykonán nebo opomenut byl úkon, k němuž je tento veřejný činitel skutečně nebo jen podle mínění

pachatele povolán, přímo nebo nepřímo nabídne, slíbí nebo poskytne prospěch, na nějž tento činitel nemá práva, trestá se za přečin tuhým vězením od 6 měsíců do l roku.

(2) Trestem stanoveným v odst. (1) bud potrestán za přečin, kdo z důvodu tam uvedeného přímo nebo nepřímo nabídne, slíbí nebo poskytne některé osobě, která na to práva nemá, nikoliv nepatrný prospěch za to, aby osoba ta užila u veřejného činitele svého vlivu.

(3) Za přečin uvedený v odst. (1) a (2) budiž vinník potrestán tuhým vězením od jednoho do tří roků a peněžitým trestem od 5. 000 do 500. 0000 Kč, byla-li by tím, oč usiloval odst. (1) způsobena značná škoda státu, zemi, okresu, obci nebo některému. jejich podniku.

(4) Šlo-li jen o nepatrný prospěch, není jednání uvedené v odst. (1) trestné, ledaže by činem nebo opomenutím byl dotčen důležitý veřejný zájem. V tomto případě bud vinník potrestán soudem za přestupek vězením od jednoho do čtrnácti dnů nebo trestem peněžitým od 50 do 500 Kč.

§ 3. zní takto:

(1) Veřejný činitel (§ 6), který za to, co je uvedeno v § 2., odst. (1), přijme prospěch, na který práva nemá, nebo slib takového prospěchu, potrestá se za přečin tuhým vězením od 6 měsíců do jednoho roku a peněžitým trestem od 200 Kč do 100. 000 Kč.

(2) Veřejný činitel (§ 6), který za to, co jest uvedeno v § 2., odst. (1) žádá přímo či nepřímo pro sebe nebo pro jiného prospěch, na který práva nemá, potrestá se za zločin žalářem od jednoho do pěti let a peněžitým trestem od 5. 000 Kč do 500. 000 Kč, a byla-li tím, zač veřejný činitel žádal prospěch, způsobena značná škoda státu, zemi, okresu, obci, nebo některému jejich podniku, anebo byl-li čin spáchán v době anebo v úřadě, v nichž se příliš rozmohlo páchání trestných činů podle tohoto zákona, podle X. hlavy prvního dílu trestního zákona č. 117/1852 ř. z., podle hlavy XLII. trest, zákonného čl. V/1878, nebo podle V. hlavy čtvrté části vojenského trestního zákona, za zločin žalářem od 5 do 10 roků a peněžitým trestem od 10. 000 Kč do 1, 000. 000 Kč.

(3) Trestem stanoveným v odst. (1) buď potrestán za přečin, kdo z důvodu tam uvedeného přímo čí nepřímo žádá nebo sobě, neb jiné osobě dá slíbiti nebo poskytnouti, nikoliv nepatrný prospěch, na nějž ani on, ani tato osoba nemá práva, za to, že užije u veřejného činitele svého vlivu.

(4) Šlo-li jen o nepatrný prospěch, není jednání uvedené v odst. 1. trestné, ledaže byl činem nebo opomenutím dotčen důležitý veřejný zájem. V tomto případě bud vinník potrestán soudem za přestupek vězením od jednoho do čtrnácti dnů nebo trestem peněžitým od 50 Kč do 500 Kč.

V § 4. mění se citace §u 1. v citaci § 2.

Za § 4. vkládají se tyto nové paragrafy:

§ 4 a).

(1) Peněžitý trest stanovený v tomto zákonu ustanoví soud tak, že přihlédne k hodnotě prospěchu, který byl nabídnut, slíben, přijat nebo požadován, při čemž peněžitý trest ten nesmí býti nižší, než desateronásobek hodnoty prospěchu nabídnutého, slíbeného, přijatého nebo požadovaného, nesmí však také býti překročena horní hranice stanovené sazby.

(2) V případech uvedených v § 2, odst. l, věta 2 a § 3, odst. 2, nesmí soud užiti svého práva zmírniti trest pod dolní hranici stanovené sazby, ani zaměniti druh trestu.

(3) U vinníka, který v době činu byl starší 18 let, je podmínečné odsouzení vyloučeno, jde-li o zločin stanovený v § 3, odst. 2 vůbec a jde-li o přečin podle tohoto zákona tehdy, když veřejný zájem vyžaduje výkonu trestu, zejména když trestný čin byl spáchán v době, kdy příliš se rozmohlo páchání trestných činů podle tohoto zákona, podle hlavy X. prvního dílu trestního zákona č. 117/1852 ř. z., podle hlavy XLII. druhého dílu trest. zák. čl. V/1878 nebo podle hlavy XIV, vojenského trestního zákona.

§ 4b).

(1) Kdo bez předchozího dohodnutí teprve po spáchaném trestném činu podle

tohoto zákona pomáhá veřejnému činiteli, který se takového trestného činu dopustil, a jej podporuje, anebo z trestného činu takového, o němž zvěděl, zisk a užitek béře, dopouští se rovněž trestného činu, který potrestán budiž tak, jako trestný čin pachatelův.

(2) Je-li při takovémto nadržování trestnému činu naplněna skutková podstata §u 214 trest. zák., neplatí pro osoby blízké pachateli, beztrestnost stanovená v §u 216 trest. zák.

(3) Soud může vyslovit v rozsudku, že osoby, které nadržovaly pachateli podle odst. 1 a 2 tohoto §u, ručí rukou společnou a nerozdílnou s pachatelem za trest na penězích pachateli uložený, v tom případě, když osobám, které takto pachateli nadržovaly, trestu na penězích neuloží. Výrok o ručení, jakož i o tom, že ručení nebylo uloženo, lze napadnouti týmž opravným prostředkem jako výrok o trestu.

K § 5 připojuje se k odstavci pátému tato další věta:

»Jde-li o odhalení činu trestného podle kteréhokoliv zákona trestního, nebo podle zákonů daňových, anebo podle zákonů o trestání přestupků správních, není činitel trestný ani tehdy, vyjeví - li tajemství osobě, která podle svého postavení se může postarati o nápravu. «

V § 6 zní odstavec první takto:

»Veřejnými činiteli uvedenými v předchozích ustanoveních jsou orgány a zaměstnanci státu, země, okresu, obce nebo jiné veřejné korporace, veřejných podniků, ústavů a fondů i všechny osoby vyslané do nich volbou. «

§ 8 zní takto:

» Veřejný činitel, který je ve služebním poměru, je povinen neodkladně ohlásiti pokus o jeho podplacení svému úřednímu představenému. Opomene - li učiniti takového oznámení, budiž za to potrestán pro přečin tuhým vězením od 6 měsíců do l roku. Týmž trestem budiž potrestán také každý, kdo opomene učiniti úřadu oznámení, dověděl - li se věrohodným způsobem

o trestném činu podle § 2 a'3 tohoto zákona, ať spáchaném či připravovaném. «

Č l á n e k II.

Tento zákon nabývá účinnosti 14. dne, který následuje po jeho vyhlášení.

Provedení tohoto zákona ukládá se všem členům vlády.

Důvodová zpráva.

L

Korupce veřejných činitelů, která byla předmětem opětovných a trpkých stížností po řadu let, nabyla v poslední době takového rozsahu a takové vážnosti, že nemine snad ani týdne, v němž by nebylo oznámeno, že v trestním řízení pro korupci proti takovýmto veřejným činitelům nebylo přikročeno k zatčení nových a nových osob. Jsou to zejména případy známé z resortů ministerstva veřejných prací a ministerstva železnic, které jak počtem zatčených osob, tak i důležitostí úředního postavení těchto osob nutí k tomu, aby bezodkladně reformováno bylo trestní zákonodárství, stihající takovéto korupce. Není dnes již nejmenší pochybnosti o tom, že zákon čís. 178/1924 je příliš chabou zbraní proti rozsahu soudobé korupce i proti metodám, jimiž je prováděna. Záhy po vzniku tohoto zákona bylo zřejmo, že účinnost jeho je podlomena ustanoveními §u 5. Nemístná úzkost po zachování úředního tajemství dala vzniknouti paragrafu, který zakazoval vyjevování tak zv. úředního tajemství, byl-li činem jeho ohrožen veřejný nebo oprávněný a vážný zájem soukromý. Zmírnění tohoto přísného ustanovení odstavcem pátým citovaného zákona, který zaručoval beztrestnost tomu, kdo tajemství vyjevil osobě, jíž k tomu podle práva byl povinen, nebo byl-li zproštěn povinnosti zachovávati tajemství, nebo stal-li se čin v podání úřadu, aby zjednána byla náprava, nepostačovalo ani zdaleka. Všechny tyto případy totiž znemožňovaly oznamovateli, aby se mohl obrátiti na osobu požívající plné jeho důvěry a nezaručovaly tudíž dostatečné anonymity, bezpodmínečně nutné vzhledem k povaze věci. Proto jest již od let pozo-

rovati úsilí o reformu tohoto nedostatečného zákona, která zejména se také projevila v návrhu senátorů dr. A. Miloty a spol. (tisk senátu 863/1932) na změnu zákona č. 178/1924. Ovšem při všech reformních snahách nutno míti na zřeteli, že nelze vydati zákona tak přísného a tak konstruovaného, aby jím korupce z veřejného života byla vůbec odstraněna. Toto sociální zlo totiž kotví v dosavadním pořádku společenském, připouštějícím v míře celkem málo omezené volnou soutěž, jakož i práci pro zisk. Jisté ovšem je, že vhodným opatřením zákonným může býti podstatným způsobem zlo korupcí způsobené seslabeno. V tom směru nutno s důrazem upozorniti na to, že právní řád proti tomuto zlu musí se brániti s největším úsilím. Právní řád z doby vzniku dosud platného obecného trestního zákona byl rovněž chráněn nejtěžšími represivními prostředky v těch směrech, v nichž tehdy podle tehdejší struktury hospodářské a sociální byl ohrožován. Jestliže podle dosud platného § 81 trestního zákona se dopouští těžkého zločinu ten, kdo proti přísežnému hajnému soukromého velkostatku vztáhne ruku, chce-li mu tento hajný odejmouti koš k s nasbíranými houbami a dopouštěl-li se podle dosavadního zákona veřejný činitel, který přijal i milionové úplatky pouze přečinu, je zde jasně patrný rozdíl, který nezbytně musí býti odstraněn. S tohoto hlediska je proto nutno zvýšiti trestní represi, jíž je stíhati korupci. Ježto pak rozmach soudobého státního podnikání a s tím souvisejících dodávek dosáhl rozměrů před tím netušených, tu také korupce vzala na sebe nejenom metody dříve nebývalé, nýbrž i částky, jichž jest k úplatkům používáno, jsou - tak

říkajíc - úměrné výši dodávek, takže u veřejných činitelů velmi často se může dokonce vyskytnouti myšlenka, že vysokými úplatky mohou se nakonec existenčně na tolik zajistiti, že se nemusejí obávati ztráty existence pro případ prozrazen: úplakářství a jsou proto přímo tito veřejní činitelé sváděni k tomu, aby risiko s úplatky spojené podstupovali. Proto je nutno zavésti kromě trestu na svobodě i trest na penězích, a to v takové výši, která by byla v poměru k obnosům, jež se vyskytují v trestních řízeních jako poskytnuté úplatky. Při výši trestu zejména na penězích jest ovšem bráti zřetel na škodu, která vzešla státu a jiným veřejným kolektivitám z trestného činu, nad to však jest také přihlédnouti při výši trestu a jeho povaze k tomu, co v novodobé trestně právní teorii nabýváno jest epidemií zločinnosti. Takováto epidemie zločinnosti vyskytovala se na příkl. i v SSSR. a to při různých trestných činech. Tak v r. 1925 byla to epidemie zpronevěr, v r. 1926 epidemie chuligánství a v r. 1923 také epidemie úplatkářství (srov. k tomu úvahu dra Boh. Ečera »Trestní zákonodárství v SSSR. «, otištěnou ve Věstníku československé společnosti pro právo trestní, ročník 8, čís. 3. ). Lze právem mluviti, přihlédneme-li k rozsahu korupci právě projednávaných, že i u nás existuje takováto konjunktura těchto obecně nebezpečných činů a bylo proto při formulaci skutkových podstat k tomu přihlédnuto tak, že konjunktura taková byla učiněna pojmovým znakem skutkové podstaty zločinu úplatkářství. Pokud jde o techniku stihání úplatkářství, nelze souhlasiti s názorem senátora dra Miloty a druhů v tisku shora uvedeném projeveným, že totiž uplatiteli nutno zaručiti beztrestnost, aby předně zajištěn byl svědek trestného činu a dále, aby úplatnost spojena byla s velikým risikem prozrazení. V návrhu senátora dr Miloty a spol. zavádí se beztrestnost uplatitelova pouze v tom případě, jestliže uplatitel se dozná před veřejným úřadem a udá upláceného veřejného činitele, pokud tak učiní alespoň do skončení přípravného vyšetřování. Beztrestností tou bylo by ale možno zmařiti celý účel zákona a přivoditi stav ještě horší nežli je dnes. I jen za poměrně malý úplatek bude míti upláce-

jící upláceného úředníka na celý život v rukou. Uplácení přijde ještě laciněji než dnes a v důsledku toho kvetla by korupce ještě více nežli dosud.

Metody novodobé korupce dosáhly však takové rafinovanosti, že je nutno učinili opatření, aby i třetí osoby, na které uplacený přijaté úplatky na oko převedl, byly trestní sankcí zasaženy, což zejména se vztahuje na osoby blízké uplácenému. Proto bylo také prolomiti zásadu o beztrestnosti pomocí po spáchaném činu, která doposud připouštěla výjimky pouze v §u 214 a následujících trest. zák. Trestní sankcí a případnými hmotnými újmami musí tu bezpodmínečně býti postižen i ten, kdo na výtěžku trestného činu se účastnil po jeho spáchání. I v tom směru bylo třeba zavésti nová ustanovení a nové trestné činy.

11.

Po zdůvodnění všeobecném připojuje se odůvodněni jednotlivých ustanovení:

K čl. 1.: § 2 zákona č. 178/1924 bylo nutno formulovati celý znovu, neboť odstavec 3. tohoto zákona systematicky patří za jeho odstavec první, ježto v obou těchto odstavcích jsou formulovány podobné skutkové podstaty; dosavadní odstavec druhý obsahuje pak výjimku.

Odst. 1. se doplňuje tak, aby pachatel byl trestný, dopustil-li se úplatkářství, i v tom případě, když veřejný činitel jen podle jeho - pachatelova - mínění jest povolán k vykonání nebo opomenutí úkonu, třebas i objektivně veřejný činitel k tomu povolán nebyl. Zavržitelnost úplatkářství není závislá na tom, zda uplácený objektivně může či nemůže splniti žádost uplatitele.

Odst. 3. obsahuje zvýšenou trestní sazbu, odůvodněnou vyšší sociální škodlivostí trestného činu tak, jak je vylíčeno ve všeobecné části důvodové zprávy.

K čís. 2.: Z obdobných důvodů jako § 2 bylo nutno také přemístiti odstavce § 3. Nově se zavádí rozlišení mezi prostým pasivním úplatkářstvím (pouhé přijetí prospěchu či jeho slibu) od pasivního úplatkářství kvalifikovaného tím, že veřejný

činitel přímo k němu dá popud, že za úplatek žádá. Vysoká sociální škodlivost činu posledně zmíněného, na niž správně upozorňuje návrh senátora dr Miloty a druhů, vyžaduje, aby čin takový byl prohlášen za zločin v každém případě, nikoliv jen v případech zvláštních, vznikla-li by značná škoda atd. Jsou-li zde pak ještě zvláštní objektivní okolnosti, které nebezpečnost činu zvyšují, jest čin kvalifikovati jako zločin porotní, neboť v takovém případě jistě prospěje obecnému uklidnění, budou-li soudci z lidu moci přímo zjednat nápravu. Za takovou objektivní okolnost jest zejména považovati tak zv. konjunkturu činů obecně nebezpečných, jak shora bylo vylíčeno. Samozřejmě i zde se důsledně provádí zvýšení trestních sazeb a zavádí se i trest na penězích úměrný závažnosti činu.

K čís. 3. Zde se pouze napravuje redakční chyba zákona č. 178/1924.

K čís. 4.: V §u 4. vymezuje se úzce možnost mírného potrestání a. vylučuje se za určitých okolnosti zvláště nebezpečných podmíněné odsouzení, neboť podobně jako v zákoně na ochranu republiky i zde právní řád vyžaduje bezohledné ochrany.

V §u 4. lit. b) zavádí se trestnost pomoci po spáchaném skutku i v těch případech, v nichž trestnosti té nebylo podle trestního zákona. Novodobé trestní zákonodárství nesmí příliš přáti privilegiím, plaťicím pro osoby pachateli blízké a proto se privilegium ono v tomto případě ruší, neboť veřejný zájem je zde mocnější, než ohledy na soukromé vztahy a city těchto osob. Nad to je nutno, aby rozšířena byla možnost trestního postižení těchto osob, neboť na ně obyčejně formálně dosud převádí uplatitel výtěžek trestného činu, aby jej pak lépe pro sebe uchoval. Ručení za trest peněžitý není novinkou, platí na pří-

klad v novele tiskové a v zákoně o pletichách dodávkových č. 115/1934 a sleduje i zde správný účel, aby risíko majetkové újmy nesli ti, kdož měli z činu prospěch.

K čís. 5. Návrh senátora dr Miloty a druhů odstraňuje obecně uznávanou zásadu příliš přísného zachovávání úředního tajemství, jen jedná-li se o odhalení úplatkářství a deliktů s ním souvisejících (zneužití úřední moci). Není však důvodu, aby beztrestnost zaručena nebyla veřejnému činiteli ve všech případech, kdy učiní sděleni úředního tajemství osobě, k níž má důvěru, za tím účelem, aby odhalen byl jakýkoliv čin trestný, zejména ovšem i trestný čin daňový či správní, neboť veřejný zájem na odhaleni těchto trestných činů je dnes často vyšší než zájem na odhalení nepatrných úplatkářství.

K čís. 6.: Podrobnější formulace pojmu veřejného činitele vyžadována jest pochybnostmi vzešlými v judikatuře.

K čís. 7.: V § 8. zavádí se trestnost opomenutého oznámení o úplatkářství a trestných činech s tím souvisejících.

Oznamovací povinnost ukládá dosud zákonodárce jen při nejtěžších zločinech podle zákona na ochranu republiky, zákona o padělání peněz a zákona o třaskavinách. Mezi takovéto obecně nejnebezpečnější činy nutno zařaditi také úplatkářství, které obdobnou měrou ohrožuje jistotu právního řádu. Proto se nelze spokojiti jen s disciplinární sankcí a jen u veřejného činitele, jak to činí návrh senátora dr Miloty a druhů, nýbrž vědomé opomenutí oznámení nutno stíhati obecně a trestem soudním. Rozdíl se činí jen v tom, že veřejnému činiteli se ukládá, aby oznámení učinil svému představenému, jde-li o pokus jeho uplácení. To proto, aby v takovém případě nebyl vyvoláván veřejný rozruch případu neúměrný.

V Praze, dne 21. března 1935.

Tomášek, Hampl, dr Winter, inž. Nečas,

Husnaj, F. Svoboda, Biňovec, Vácha, Remeš, Pik, Jurnečková-Vorlová, V. Beneš, Srba, Seidl, Klein, dr Mareš, dr Markovič, Brodecký, Mravec, Chalupník, Tayerle,

Bečko, Prokeš, Benda.