Toto svědectví nám dal nádražní restauratér v Duchcově, který v sobotu večer po pohřbu v jeho restauraci, sám se přihlásil za svědka. Líčí, jak šel po ledvické silnici na procházku, vzal svého chlapce, který chodí do školy na procházku s sebou do polí, a nejbližší cesta do polí je pod tím viaduktem u ledvické silnice. A když se vracel, nahodil se ke srážce a řekl nám, "že je pravým zázrakem, že nezastřelili mě a také mé dítě." Bylo to hrozné tak, jak on to líčí.

Podle výpovědí dělníků a dělnic z Ledvic, Hostomic i Bíliny, byli jen 2 četníci z tohoto kordonu, kteří se nezúčastnili tohoto masakru. Jeden z nich markýroval střílení neustálým repetováním a vyhazováním plných nábojů, druhý s puškou napřaženou napříč před tělem snažil se pouze vytlačovati demonstranty ze silnice. Všichni ostatní vystřelili několikráte a užívali bajonetů. Při tom postupovali přímo s úmyslem (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Nestříleli namátkou, nýbrž mířili na určité osoby. Tak na př. střelen zabitý Zeithamer, tak byla způsobena druhá rána i raněnému Evženu Syřišťovi. Když Evžen Syřiště byl raněn do nohy, zapotácel a vztahoval ruce po jednom ze svých kamarádů, svědkovi J. Š. Jeden z četníků namířil na J. Š. a střelil. Ale nezasáhl svědka, který rychle uskočil, nýbrž vztaženou levou ruku Evžena Syřiště.

Také když několik dělníků se sklonilo ke svým padlým kamarádům, aby jim pomohlo, četníci střelbou a bajonety ohrožovali samaritány. Těžce zraněný Kadlec se s námahou zvedal a zase padal. Svědek L. k němu poklekl, zvedl hořejší část jeho těla a obvazoval. 2 četníci namířili naň své karabiny. Musil ustoupiti, protože v tom okamžiku raněný Lamač volal o pomoc, poklekl k němu. Lamač měl vyhřezlá střeva, díval se na ně a naříkal: Moje střeva, moje střeva . . . Jak to bolí. Protože se svědek L. bál, že Lamač trpí volně visícími vnitřnostmi a protože střeva byla příliš zamazána zemí, než aby mu je mohl bez nebezpečí otravy zasunouti zpět do rány, zastrčil je do kapsy Lamačových kalhot. Tak během tohoto ošetřování byl několikrát ohrožován četníky. Tentokráte již necouvl, neboť byl příliš vzrušen utrpením zraněného.

Stejně vypovídá otec zraněného Zeithamra. Když jeho syn byl střelen, starý otec v leknutí uskočil do příkopu. Hned na to však se zase zvedl a klekl k synovi. Jeden z četníků nasadil mu bajonet ke krku a řval na něj: Táhni, (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Otec Zeithamer odpověděl: Když jsi mi zabil dítě, zab mne taky! Tento fakt, že tu klečel otec nad umírajícím synem, snad jedině působil, že k obětem duchcovského krveprolití nemusíme připočítávati další. Ale prosím, vážení pánové, rodina Zeithamerová je rodina vlastenecká. Starý Zeithamer je zakladatelem Sokola v Hostomicích, a 35 roků členem a teď má, jak jsem uvedl ve své zprávě, 50 Kč měsíčně provise a z toho má živiti 7člennou rodinu, vedle své ženy. Prosím, vlastenecká rodina, dítě vlastenecky vychované! V domnění, že úřady republiky mu pomohou, jde otec se 2 syny manifestovat a přijdou o život a k zmrzačení.

Jeden ze zraněných volal na dělnici V., aby mu pomohla. Blížila se k němu, ale jeden z četníků - je to ledvický četník Vlk - napřáhl proti ní pušku a křičel: Jděte zpátky, (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Tentýž Vlk střelil dělníka Krause z Ledvic, který si šel do města pro lék.

Toto vše bylo otázkou několika minut. Výsledkem těchto několika minut byli: Jeden mrtvý na místě, 3 umírající, 5 těžce zraněných a podle dosavadních zjištění 7 dalších lehčeji zraněných. Do nemocnice bylo přivezeno 8 zraněných a 1 mrtvý. Jeden z těchto raněných udeřený kolbou do páteře tak, že padl do bezvědomí, ležel v nemocnici ještě ve čtvrtek odpoledne. Byl však úřední zprávou zapřen. Jak dlouho potom byl ještě v nemocnici, nepodařilo se zjistit, protože okresní úřad vydal rozkaz nedávati mi žádných informací. Tomuto rozkazu lékař bělogvardějec Nikolajenko, který měl službu, velmi ochotně vyhověl.

Kromě toho, že četníci bránili ostatním účastníkům průvodu, dělníkům i dělnicím, kteří se průvodu neúčastnili, kteří pouze náhodou šli okolo, pomoci raněným, neudělali nic pro to, aby zranění byli co nejrychleji lékařsky ošetřeni. Telefonický rozhovor, který měl po srážce jeden ze členů kordonu s četnickou stanicí, týkal se pouze zprávy, hlášení srážky. Četnická stanice poslala ihned jednoho četníka do nemocnice, aby tam dozíral na převzetí raněných. Nevyžádala si však ambulance, takže četník byl dávno před prvními krvácejícími raněnými již v nemocnici a očekával je.

Dělníci sami zastavili jedno osobní auto, z něhož vystoupili 3 cestující, ochotni ustoupiti místo raněným. Četníci však nepřipustili naložení raněných a donutili šoféra, aby s autem odjel. Teprve po dlouhé době přijelo nákladní auto fy Pečený, stáčírna piva v Ledvicích, na něž byli naloženi 4 ranění. Jeden byl pak naložen do osobního auta a jeden na povoz-uhlák. Díky této, chceme-li se mírně vyjadřovati, netečnosti četníků, kteří se dívali na obět svých ran ležících v krvi na silnici, aniž urychlili pomoc, byl počet mrtvých rozmnožen při nejmenším o Josefa Kadlece, k jehož úplnému vysílení obrovskou ztrátou krve se přidružila otrava krve.

První pomoc v nemocnici zraněným poskytl lékař dr Kratochvíl. Podle zjištění v nemocnici byl Václav Skuthan z Bíliny zraněn průstřelem pravé ruky, střelnou ranou na horním rtu a pěti ranami roztříštěné kulky. Při srážce byl Skuthan přitlačen ke zdi a rána, kterou po něm mířil jeden z četníků, nezasáhla jeho, nýbrž narazila těsně vedle něj na zeď, roztříštila se a zasáhla jej na zádech a levém boku.

Gustav Syřiště z Hostomic byl zraněn průstřelem levé nohy v lýtku.

Evžen Syřiště byl těžce zraněn střelnou ranou do pravé nohy a levé ruky. Ve čtvrtek dopoledne, kdy ležel ve vysoké horečce v nemocnici a odpovídal na všecky otázky jen pokyvováním hlavy, byl podroben četnickému výslechu. Přesvědčili jsme se o tom tím způsobem, že jsme šli jej navštíviti, poněvadž jsme se dověděli, že jej četníci vyslýchali, ačkoli byl v horečce a nevěděl, co mluví. Kladli jsme mu otázky naprosto protichůdné, abychom si dokázali, že četníci vyslýchali, člověka, který nevěděl, co říká. Tázali jsme se: Je ti už lépe! "Jo." Je ti zle? "Jo." Pral ses s četníky? "Jo." Nedělal jsi četníkům nic? "Jo."

Na všechno odpovídal - jo. Zavřené oči, v horečce - a takového člověka četníci vyslýchali, aby mohli podepříti své relace.

Antonín Kraus z Ledvic má prostřelenou levou nohu a zasaženou i pravou nohu.

V márnici ve čtvrtek před pitvou leželi:

Josef Studnička z Břežánek. Má ránu třikrát dva centimetry širokou, 4 až 5 centimetrů nad pravou prsní bradavkou. Ležel tam mladý, s vlasy zpět sčesanými, na prsou i v obličeji černý krví. Jeho rána, obrovská a hluboká, zeje v jeho prsou jako otázka. Je totiž velmi těžko vysvětliti, jak byla způsobena. Při ohledání jeho šatstva byla nalezena jen jediná trhlina v místě rány. Ta trhlina svědčí, že Josef Studnička byl bodnut bajonetem a bajonet v ráně obrácen. Takové rány bývaly zasazovány ve válce (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Vysvětlení pravé příčiny smrti Studničkovy mohla by podati přesná zpráva o pitvě. Zpráva však vydána nebyla, dokud Studnička nebyl pohřben.

Alois Lamač z Bíliny zasažen střelnou ranou do pravé strany břicha. Rána byla snad způsobena odraženou kulkou od umrzlé země. Tak alespoň tvrdila četnická komise. Alois Lamač zemřel v nemocnici ve čtvrtek, 4 hodiny po srážce.

Antonín Zeithamer z Hostomic. Zemřel po střelné ráně, která proletěla tělem shora dolů na pravé straně břicha. Byla to rána, která jej zasáhla přímo. Nebyl to odraz. Zemřel v nemocnici ve velkých bolestech ve čtvrtek v 5 hodin odpoledne.

Josef Kadlec z Hostomic byl zraněn dvěma střelnými ranami na levé noze. Jedna rána byla, zdá se, způsobena kulkou, která se odrazila od kamene, druhá šla přímo a prostřelila svalstvo levého stehna. Velmi pozdě bylo přikročeno k amputaci levé nohy. Dvě hodiny po operaci v 10 hod. večer v duchcovské nemocnici dodýchal. Ležel v márnici, obličej přikrytý bílým plátnem. Vedle něho ležela jeho levá noha. Kromě těchto zraněných a mrtvých, kteří byli ošetřeni v nemocnici, bylo ošetřeno soukromými lékaři nebo pouze doma dalších 8 zraněných s bodnými i lehkými střelnými ranami. Jeden z nich byl zraněn velmi vážně na pravé straně hlavy.

Po srážce mezi viaduktem a Duchcovem za četnickým kordonem seskupil se tábor asi 400 dělníků a na něm byla zvolena delegace k okresnímu hejtmanovi dr Mannovi. Tábor formoval se pak v průvod, který s delegací šel do města. Byl s použitím bajonetů a pažeb karabin rozehnán v Musejní ulici. Delegace dostala se až k dr Mannovi, který ji přivítal nejprve velmi rozčíleně a tvrdil, že za toto krveprolití mohou dělníci políbiti ruku sen. Stránskému. Dělníci resolutně protestovali. V delegaci byl jeden komunista, jeden sociální demokrat a tři neorganisovaní. Dr Mann zvolna ustupoval, až nakonec prohlásil: "Myslím, že po těchto událostech stát něco okresu poukáže, aby mohl dělati nouzové práce. Nevěděl jsem, že je tady tolik bídy." (Slyšte!) Nálada v Duchcově po krveprolití byla velmi ostře namířena proti četníkům. Aby neutralisovali tuto náladu, byli posíláni jednotliví četníci do obchodů a hostinců, kde zapřádali rozhovory a tvrdili, že hostomičtí, bílinští i ledvičtí demonstranti chystali se v Duchcově rabovati, že měli připraveny v některých průjezdech celé svazky holí a že by bylo došlo přímo v Duchcově k velikému masakru. (Sen. Kindl: Skandál!) Tato lež byla stupňována druhého dne, kdy byli duchcovští obchodníci informováni, že demonstranti se skládali většinou z podezřelých živlů a že měli s sebou železné tyče. - Ani jedna se nenašla a nebyla zabavena. - Kromě toho tvrdili, že sen. Stránský zbaběle po srážce utekl a skryl se. Později teprve že byl vypátrán.

Podle toho sestavovaly také měšťácké a sociálfašistické časopisy svou zprávu, domnívajíce se, že půda pro svalení odpovědnosti na komunistickou stranu je připravena. Mýlili se. Duchcovské krveprolití mělo příliš mnoho očitých svědků a příliš mnoho bídy vysvětlovalo tuto demonstraci, než aby jejich zprávám, stejně jako zprávě ministrpresidenta Udržala, věřilo víc než několik buržoasních a socialistických špiček. Jasný důkaz toho podaly pohřby obětí, které se konaly v sobotu 7. a v neděli 8. února v Duchcově a Hostomicích. Nejméně 10.000 dělníků i příslušníků středních vrstev na každém z těchto pohřbů prohlásilo, kde vidí (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) zastřelených dělníků. Nad hrobem mrtvých přísahali: (Další věty byly usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeny z těsnopisecké zprávy.) aby zvítězila naše věc. Přísaháme Vám, našim kamarádům, že neustaneme dříve, dokud nesmeteme řád, (Další část řeči byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Tato zpráva není úplná, protože není ukončeno ještě naše vyšetřování. Řadu faktů nutno ještě ověřiti a budou otištěna v dalších číslech "Tvorby". Z toho, co až dosud je uveřejněno, vysvítá, myslím, jasně, jak vlastně tyto věci byly.

Když jsem byl v pátek, v sobotu a v neděli v Duchcově, setkal jsem se v neděli v poledne před pohřbem v Hostomicích s kol. sen. drem Hellerem. Tázal jsem se, co tam dělá a on řekl, že vyšetřoval také. Samozřejmě, že pan dr Heller nešel k dělníkům a účastníkům, nýbrž že se obrátil, jako obvykle pánové mají ve zvyku, na okresního hejtmana a na velitele četníků. Ti mu řekli, jak k tomu došlo a jistě že pan dr Heller bude nyní psát, že je zjištěno - tak jak to uvedl pan ministerský předseda Udržal - že sen. Stránský byl vinen.

Vážení pánové, celý sever je v ohni: Ústecko, Teplicko, Mostecko, Duchcovsko a ještě také na Chomutovsku - okamžitě celý tento sever vzplanul. Nejlepším důkazem toho, jak dnes dělnictvo soudí o četnické relaci a o vládním prohlášení pana ministerského předsedy Udržala, byl sobotní a nedělní pohřeb. Na sobotním pohřbu do Duchcova šlo v průvodu 9.000 účastníků a několik tisíc bylo těch, kdož stáli po ulicích a očekávali průvod a byli tak svědky průvodu. Je zajímavé, jak se chovaly úřady, jak se chovaly měšťácké a sociálfašistické strany, když k této mohutné manifestaci došlo. Nejbídněji ovšem zachovaly se strany sociálněfašistické. Na př. sociálně-demokratický časopis "Freiheit" napsal, že v průvodu bylo 1000 lidí před rakví a za rakví půldruhého tisíce, ačkoli sama úřední zpráva Č. T. K., daná radiem, přiznává, že v průvodu bylo pět tisíc lidí. Ve skutečnosti, třikrát dobře počítáno, bylo devět tisíc lidí, vedle těch, kteří potom se nahrnuli na hřbitov a zúčastnili se pohřbu jako diváci. Na př. "Sozialdemokrat" napsal také, že byla malá účast a dočista si nedal ani práci s tím, aby zjistil, kdo vlastně byli řečníci, kteří nad hrobem mluvili, na př. se píše, že nad hrobem mluvil nějaký Theodor Nedlitz, kterého vůbec nikdo neznal. Nevím, kde to redakce "Sozial-demokratu" sebrala. Zajímavé je, že měšťácké německé listy referovaly mnohem správněji a lépe a příznivěji, než listy socialistické, tak na př. "Teplitz-Schonauer Anzeiger", deník vycházející v Teplicích, nejen že přinesl úvodník, ve kterém ostře odsoudil střílení do bídných, hladovějících lidí, ale ve zprávě o pohřbu napsal správně: "Několik tisíc lidí před rakvemi, několik tisíc lidí za rakvemi."

Vážení pánové, na tom hřbitově, kam přišly ty ohromné masy severočeských havířů, tam byla dána odpověď p. min. předsedovi Udržalovi, celé vládě a všem těm, kteří štvou proti komunistické straně. Deset tisíc lidí (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Těch 10 tisíc lidí, to nebyli organisovaní komunisté. V těch 10 tisících bylo snad komunistů 500, nebo 1.000, ale všichni tito lidé cítí a vidí, že jedině komunistická strana vede je správně do boje, poněvadž jiná cesta nezbývá. Vždyť po dobrém jim nedáváte nic, než sliby a sliby. Byly zde 4 vládní prohlášení, v každém se slibuje chleba a práce, ale stále se zvětšuje bída a hlad. A těch 10 tisíc lidí na hřbitově duchcovském na naši výzvu zpívalo hromadně Internacionálu. To byla odpověď vládě, měšťákům a sociálfašistům. Okr. hejtman nechtěl připustiti pohřbení všech obětí jednoho dne na jednom hřbitově. Dokázalo se to, že příbuzní hostomických padlých se vyslovili pro to, aby měli své padlé na vlastním hřbitově. Místo, aby se demonstrace tedy oslabily, byly 2 stejně mohutné demonstrace. V Hostomicích opětně ohromné tisícové masy, téměř tak silné jako v Duchcově, demonstrovaly a odsoudily vládu a všechny ty, kteří štvou proti komunistické straně. Celý sever se prohlásil těmito 2 manifestacemi, že všechen jeho proletariát stojí za komunistickou stranou a že půjde dále v tom boji až do úplného povalení kapitalistického systému. (Výborně! - Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Dále má slovo pan sen. Thoř.

Sen. Thoř: Vážený senáte! Vláda prostřednictvím svého minist. předsedy učinila v obou sněmovnách prohlášení o hospodářské situaci a naznačila v hrubých rysech některé směrnice, jimiž se při stávající hospodářské depresi chce říditi. V debatě o tomto prohlášení zaujímají všechny strany určité stanovisko a tento úkol připadl za naši stranu mně, abych jednak poukázal na příčiny, které do značné míry zapříčinily depresi, a naznačil některé cesty, vedoucí k jejímu zmírnění. Chci býti úplně stručný. Omezím se jen na nejnutnější, poněvadž při této otázce nejde tak o množství slov, jako o nalezení dobrých rad, jak bychom se z této bědné situace dostali a jaká opatření bychom měli učiniti, abychom příště byli od ní ušetřeni.

Při tom nechci se vyhýbati pravdě, naopak, musím na ni poukázati, bez ohledu, zdali snad se nezavděčím, zdali ta pravda bude dokonce bolet, poněvadž jen odstraněním různých chyb a nedostatků můžeme dojíti k potřebné nápravě. Předem chci poukázati na některé momenty vládního prohlášení.

Tak pan ministerský předseda mezi jiným zde řekl, že bylo za této vlády podáno více návrhů povahy hospodářské, a je nyní otázka, jak se tyto zákony v praksi osvědčily, vykonaly-li to, co bylo od nich očekáváno. O některých se nabylo v praksi přesvědčení, že se minuly svým účinkem a neodlehčily těžkým poměrům ani zemědělským, ani průmyslovým. A tu je právě potřebí, aby každá předloha, kterou projednáváme, byla dobře uvážena, abychom ji dobře promyslili, poněvadž se pak stanou různé chyby.

Nám se na příklad tvrdilo, že 13. služné je otázkou hospodářskou, týkající se odstranění, nebo zmírnění krise, poněvadž prý se tímto obnosem podchytí koupěschopnost. Vydalo se na toto 13. služné 300 mil. Kč, ale není naprosto znáti, že by se poměry jen poněkud zlepšily. Ba právě naopak, znamenají zhoršení, nezaměstnanost jest větší, než byla v době, kdy se zákon ten uskutečnil. Za to však se zvýšil státní rozpočet a na poplatnictvo bylo uvaleno větší břemeno.

Připomínám to zde jedině proto, aby při navrhovaném, řeknu, velkorysém řešení stávajících těžkých hospodářských poměrů bylo povolených prostředků užito tak, aby splnily své poslání. Nepomohlo by, kdyby snad byly použity ke krytí třeba hospodářské potřeby v některém koutě našeho státu, co zatím vzdálené okresy zůstaly by bez prostředků pro nezaměstnané ve svých obvodech.

Ve vládním prohlášení bylo řečeno, že vláda ve svém stručném sdělení nemůže naznačiti příčiny dnešní hospodářské krise, čehož upřímně litujeme, ježto bychom seznali názor vlády na tyto příčiny, a podle toho by se dalo souditi, jsou-li cesty k odstranění správně voleny. Z celkem naznačeného rámce nelze vystihnouti, jak bude postupováno a máme obavy, že bude mnoho porad a dohadů, než se dojde k positivnímu výsledku a že se zmaří mnoho času. Navrhujeme tedy, aby bylo postupováno podle potřeb jednotlivých okresů, těm aby byly poskytnuty prostředky ke zmírnění krise podle počtu nezaměstnaných s příkazem, aby nezaměstnaným opatřily práci. Kdyby mělo býti postupováno podle jiného programu, mohlo by se snadno státi, že by se investovalo tam, kde nezaměstnanost není tak ostrá, a tak by investic, určených k zamezení nezaměstnanosti, nebylo využito dosti účelně, protože převáděti lidi z krajů do krajů těžko by se dalo uskutečniti. Ovšem, pokud se týče krise zemědělské a průmyslové, bude nutno učiniti ještě jiná opatření, která se týkají stavu živnostenského, o nichž ještě se zmíním.

Musíme se přiznati, že stojíme před velmi těžkým problémem, který je zvláště tím těžší, že není hospodářská krise pouze v našem státě, nýbrž že jí trpí téměř většina států v Evropě, a která dokonce dolehla i na bohatou Ameriku. A tu, myslím, je povinností všech států, aby dobře sledovaly pravé příčiny vzniku dnešní krise a podle toho ji také léčily.

I stát náš musí dosavadní politiku korigovat, má-li býti pro budoucí doby ušetřen velikých hospodářských nesnází. Je pravda, že na řešení hospodářské krise se nazírá podle prostředí, v němž se kde kdo nalézá, ale v jednom, myslím, je shoda, že totiž máme velikou nadvýrobu, skladiště všech výrobků jsou plna, až místy přeplněna, a že s touto nadvýrobou se neudržel, a ani při tom výrobním tempu udržeti nemohl, stejný krok koupěschopnosti. O tomto argumentu nemůže býti sporu.

Myslím, že je právě dnes na místě otevřeně říci, jak se postupně k nynější veliké nadvýrobě došlo, a bylo-li v zájmu státu a široké veřejnosti, že jí bylo ponecháno volné pole. Je to potřebí říci ne jako výtku, ale jako výstrahu pro budoucí časy. A tu si nesmíme zakrývat, že se na nás mstí do značné míry špatná politika, která byla vedena pod různými hesly.

Nynější překotná racionalisace výroby nebyla přivoděna pouze válkou, která sice mnoho zavinila, ale nezavinila všechno, nýbrž značnou měrou všemožnou podporou velkokapitalismu a velkovýroby, která byla hýčkána i těmi, kdož v prvé řadě měli povinnost proti ní bojovat. Útěk dělnictva od menšího zaměstnavatele do velkotováren bylo částí takové podpory velkokapitálu. Dále vyřizování záležitostí mezi zaměstnanci a zaměstnavateli nebylo řešeno vždy šťastně a tak nastalo intensivní hledání náhrady za lidskou práci, která se našla ve stroji.

Dnes stroj zabírá jednu práci za druhou, vyřaďuje lidskou práci, vytlačuje živnostníka, jakož i dělníka z dílny, a neučiní-li se včasná a potřebná opatření, pak není daleká doba, kdy lidská práce bude stlačena na míru nejmenší. Ale pak je otázka, co s nezaměstnaným lidem. Opatření, která se proti tomu již dnes navrhují, jako je zvýšená docházka školní do 15. roku, aby nejmladší ročník mladistvých dělníků odpadl, dále zkrácení doby pracovní na sedm nebo šest hodin, případně, jak zde uváděl kol. Johanis na 5 hodin denně, konečně zkrácení pracovních let ze 65. na 60. rok, aby odpadlo pět posledních ročníků, zklamou, ukážou se naprosto nedostatečnými opatřeními, protože zdokonalený dělník vyrobí tolik práce, nahromadí tolik výrobků, že nezaměstnanost odstraněna nebude.

Mstí se na nás hospodářský liberalismus, proti němuž měly strany dělnické s námi pracovati. Měl býti podporován střední stav, měl býti podporován malý a střední podnikatel, který poskytoval dělnictvu více ochrany v zaměstnání, než velký kapitál, který při oslabení trhu propouštěl dělnictvo ihned, co zatím malý a střední podnikatel i při slabším obchodě toho neučinil.

Konečně neměla býti práce líčena jako otročina, při níž podle častého tvrzení se zaměstnanec dřel na zaměstnavatele, následkem čehož lidé opouštěli zejména hrubší práci, zvláště práci zemědělskou, a utíkali do měst k práci domněle lehčí, třeba nezdravější. A jsou husté případy, že ani dnes při té veliké nezaměstnanosti nenajdete ženu nebo muže k podobné práci.

Lidé, kteří se oháněli Tolstojem, jenž práci lidskou vyzvedl za největší štěstí člověka, od ní nejdříve utíkali a jiným chuti ubírali. Je-li tato politika dobrodiním lidstva, je jiná otázka, neboť vystupuje do popředí problém, co se má díti s nezaměstnaným lidem, ať se živnostníky nebo dělníky, kteří budou zbaveni práce a výdělku. A konečně je zde otázka, z čeho bude stát krýti své potřeby, udržovati svou existenci, bude-li zbaven nejjistějšího a nejspolehlivějšího poplatnictva.

Velkoprůmysl, který pomocí zdokonalené techniky strojové výroby soustřeďuje na sebe čím dále tím více výrobu a vytlačuje živnostníky a dělníky z práce, jak vidíme z podniku Baťa, toho státu mnoho nedá. (Předseda dr Soukup ujímá se předsednictví.)

Stačí ukázat na ohromnou ztrátu daně z obratu, na níž jmenovaný podnik vydělává denně ke škodě státu a tím celé veřejnosti přes čtvrt milionu Kč, ale tento jediný podnik zbavuje přes 80.000 lidí práce, na tomto jediném podniku lze nejlépe poznat dobrodiní hospodářského liberalismu. Ty domněle laciné boty přijdou našemu poplatnictvu hodně draho, jestliže na jedné straně je touto politikou zničeno živnostnictvo tohoto oboru a tím zničena jeho poplatnost a na druhé straně musí býti podporováno dělnictvo, které je přes to vysazeno bídě. Zisk a prospěch z této výrobní politiky má jedině jednotlivec, ale celek, a hlavně stát, je jí jen poškozován.

Proto z prohlášení vlády zajímá nás poznámka o přeorientování výroby. Nevíme, jak si to vláda představuje a jak se má chápati význam těchto slov. Může se za nimi skrývat mnoho. Může se tím myslet dnes tak užívané heslo domnělého zkrácení cesty od výrobce ke konsumentovi, může za tím býti centralisování výroby, anebo decentralisování. O uskutečnění první otázky bylo nejen u nás, ale i v jiných státech učiněno dost pokusů a neosvědčily se, a já se dnes nebudu obírati otázkou, proč se neosvědčily, protože byly již mnohokrát vysvětleny. Jde hlavně o to, má-li býti nadále podporováno soustřeďování výroby, nebo ne. A v tom spočívá největší část řešení výrobní, průmyslové a do značné míry i zemědělské krise, poněvadž jde buď o zachování, nebo další postupné zbavování práce lidu. První přináší výdělek a koupěschopnost, druhá nezaměstnanost a bídu.

Má-li tedy vláda na mysli tu první, anebo druhou otázku, pak by na správné cestě nebyla, protože taková politika šla by k duhu jednotlivců a ke škodě celku. Částečným východiskem z krise bylo by podporování decentralisace, a tu je v zájmu státu, aby od slov přikročil ke skutku, neboť, jak jsem již naznačil, na nynější krisi má největší podíl překotná racionální strojová výroba, což nejlépe dokazuje, že největší hospodářskou depresi prodělávají státy s největším průmyslem a nejdokonalejším mechanismem.

Je pravda, jak bylo zástupcem strany sociálně-demokratické zde řečeno, že se nemůžeme stavěti proti racionalisaci, ale zdá se mi, že to bylo řečeno jen z pouhé setrvačnosti, a ne tak z plného přesvědčení, a že se na blahodárnost překotné výroby strojové začíná se všech stran jinak nahlížet, než se na ni nahlíželo před několika roky, kdy tento amerikanism byl tolik vychvalován a doporučován.

Naše strana na toto nebezpečí poukazuje od prvního vstupu na půdu parlamentu našeho státu, ale dosud naše návrhy a náměty setkávaly se s naprostým nepochopením a neporozuměním. Hledaly se za nimi jiné úmysly a jiné cíle, než jsme skutečně měli. My jsme na důsledky soustřeďování velkovýroby stále upozorňovali a říkali, že, nebude-li se strany státu učiněno včasné opatření, dojdeme k těm koncům, ve kterých dnes jsme. Je pravda, že nynější krise není naší specialitou. Je ve více státech, ale jak jsem již uvedl, ve státech s ohromným, vyvinutým průmyslem. Ve státech, kde velkopodnikatelská politika nebyla tak podporována a prováděna, jsou takové krise ušetřeni. Kdyby se byla u nás dělala politika více středostavovská, mohli jsme býti do značné míry i my nynějších starostí ušetřeni. Jistě by se byla zachovala větší zaměstnanost a tím i schopnost koupě, což je pro hospodářský život to nejcennější. Doufejme, že tato těžká doba přináší mnohá poučení, že donutí mnohého ke změně názoru na hospodářský vývoj, což by bylo jen k dobru celku.

Ke zmírnění krise živnostenské je potřebí vedle poskytnutí státních a jiných dodávek ulehčení daňové. Postup, který v poslední době zavládl u některých berních správ, pokud se týče daňových předpisů, a u některých berních úřadů ve vymáhání, je naprosto nesnesitelný a neudržitelný. Na tento postup poukazujeme stále, ale je velmi těžko získati nápravu proti zaujatosti. Jinak nelze to již nazvati. Provádí se tak za pomoci úřadů socialisace, která má převzíti místa po zničených živnostnících. Poměry v živnostenském stavu jsou kritické po stránce odbytové a jsou ještě do značné míry zhoršovány libovolnými daňovými předpisy a drakonickým vymáháním.

Tyto dny přinesly noviny zprávu, že vklady peněžních ústavů pražských stouply za měsíc leden o 125 mil. Kč. Bylo by dobře, aby peněžní ústavy k této zprávě přidaly druhou statistiku, ze kterých kruhů tyto vklady pocházejí. Jsem si jist, že by nastalo rozčarování mnohých, kdož napořád přičítají vzrůst vkladů na účet živnostnictva, neboť tyto zprávy postačí ministerstvu financí, aby nařídilo přísnější postup ve vymáhání daní, než jakého jsme dnes svědky.

Jednou z velikých pomocí v ulehčení živnostenské krise je náš jistě spravedlivý a oprávněný požadavek paušalování daně z obratu. Splnění tohoto požadavku nevyžaduje od státu naprosto žádných obětí, ba právě naopak, jeho uskutečněním by stát jen získal, protože by jakákoli defraudace této daně byla znemožněna. Dnešní způsob předpisování a vybírání je hroznou metlou pro malého a středního podnikatele, protože je házen do koše s podnikateli velkými, kteří mají možnost tuto daň nejen započítati, ale také ve skutečnosti vybrati, což u malého podnikatele nelze. Ptáme se, kdy konečně bude splněn tento požadavek ohromné většiny obyvatelstva, kdy se dá průchod demokracii, vůli lidu. Což má nadále rozhodovati několik jednotlivců, kteří z obavy, že by poměrně stejně nesli toto břemeno, dovedou ministerstvo financí nesprávnými informacemi udržovati v omylu? Kdyby ministerstvo financí mělo dobrou vůli tuto otázku vyřešiti tak, jak ohromná většina poplatnictva žádá, byla by veliká část krise v kruhu živnostenském vyřešena.